OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím.

Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít.

Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fantazií. A přesto mě něčím zasahuje. Snad touhou stát se na chvíli hmyzem, snad pocitem, že tím hmyzem se již dávno stal. Nezajímá mě Kafka, nezajímá mě Samsa. A přesto jsem z nich docela v háji. Nebo spíš v tlejícím mase lidského vědomí.

12 20.09.2021

Tohle je kniha, se kterou si český klub skeptiků pravděpodobně vytírá zadek. Učebnice konspirací. Věřte nevěřte pro náročné. Autorská dvojice Bergier a Pauwels se snaží čtenáři sdělit, že není vše tak, jak tvrdí vědci a historie, a za vším hledají něco víc. Někdy jsou jejich teorie k smíchu, jindy k zamyšlení. Ale většinou je to aspoň docela zábava. Autoři své pojetí fantastického realismu vetkli do poměrně obsáhlé knihy a ta tak v sobě ukrývá nesčetně záhad. Od staré alchymie, hledání podstaty kamene mudrců přes pyramidy v Gíze, mayskou civilizaci nebo Hitlera. Na prchavý okamžik se ponoří i na Šumavu do Čertova jezera.

Mimo jiné pracují s myšlenkou, že Hitler při svém ruském tažení počítal s mírnou zimou, protože v rámci věčného boje ohně a ledu on měl být ohněm, před nímž led, a tedy ruská zima, ustoupí. Když přišly mrazy a jeho vojáci umírali spíš zimou než palbou svých nepřátel, pořád své teorii slepě věřil. Krom toho byl prý zcela reálně přesvědčen, že žijeme uvnitř planety a na povrch Země se musíme prokopat. Hvězdná obloha není nic víc než temné jádro naší planety.

Autoři neříkají, že vše, co je v knize napsáno, je pravda. Ale nabádají čtenáře slepě nevěřit, ověřovat a zpochybňovat. Boří známý svět, míchají legendy s historií a snaží se vytvořit jeden magický celek. Náhoda neexistuje, na každé lži či legendě je kus pravdy, nic není jisté, jenom smrt a i tu je potřeba zpochybnit. Elvis odletěl na svou planetu, přistání na měsíci proběhlo v hollywodských ateliérech, Trump zachraňuje USA před satanistickým hnutím a nad Brnem krouží letadla a vypouští na nás britskou mutaci koronaviru. To vše vám píšu připojen na 5G síť pomocí čipu, jenž mi byl aplikován do mozku při testování na covid. Knize dávám cenu bludný balvan a čestné vyznamenání Nového světového řádu. A jejím potenciálním čtenářům přeji trpělivost japonských letců při přeletu ploché Země během útoku na Pearl Harbor.

12 22.03.2021

Opravdu dojemná kniha a pro mě až překvapivě dobrá kniha. V kulisách Napoleonova panování na evropských bojištích začíná životní divadlo českého rodáka a toho největšího z Pierotů.

12 17.11.2019

Tento příběh pro mě představuje symbol umělce. Tvoř pro tvoření, ne pro uznání. Ta skoro až nesmyslná horlivost, která Vincenta posouvala v jeho umění výš, je velice inspirativní. Autor nám barvitě vykreslil jeho život se všemi strastmi a běsy a po přečtení nám musí být zcela jasné, proč je van Gogh jedním z nejvýznamnějších malířů historie. Jeho život odráží jeho obrazy. Příběh je popsán natolik poutavě, že na posledních stranách jsem měl pocit, že mě opouští dobrý přítel.

12 16.09.2019

Čas žít, čas umírat. Myslím, že příhodnější název mohl Remarque jen stěží vymyslet. Mezi životem a smrtí je totiž jen tenká hranice. A tu nám autor velice působivě stanovil. Nejdřív na frontě v Rusku, kde je situace vojáků deprimující, následně v Německu, kde to není o nic lepší. Šedivé kulisy plné strachu a smrti však dokáže oživit barvami. Barvami života. Kniha mě zasáhla jako zbloudilá kulka na frontové linii, přivodila pocity štěstí i naprostého zmaru, po jejím dočtení i husí kůži. To mluví za vše.

12 06.07.2019

Bratři Strugačtí měli dar přenášet čtenáře na zvláštní místa. Škoda, že mě nemůžou přenést na místo, kde se pije pivo a hraje živá muzika. Svým raketoplánem složeným ze slov, mě tentokrát přenesli na planetu Arkanar, jejíž obyvatelé se nachází v období hlubokého středověku. Místní feudální zřízení je notně inspirováno stalinistickým impériem. Což dnes není úplně problém, ale zkuste tuhle inspiraci vložit do příběhu v polovině šedesátých let v Sovětském svazu. Pravděpodobně pak budete své příběhy vyprávět už jen dozorcům v uranových dolech.

Na Arkanar se dostali vyslanci Země, kde vládne šťastný komunismus a tak Země vzkvétá a posílá své badatele do hlubokého vesmíru. Cenzor se nažral, Strugačtí zůstali celí. Vládne tu král manipulovaný zlotřilým ministrem Rebou. Původně se jmenoval Rebija, ovšem to cenzor zatrhl kvůli zjevné přesmyčce jména bývalého náčelníka státní bezpečnosti Beriji. Tento zlotřilý manipulátor drží obyvatele pevně pod palcem. Potírá vzdělanost, potírá kulturu. Společnost ovládá strachem, alkoholem, krutostí. Všude kolem jen špína a hnus.

To vše sledují a mapují historikové ze Země, kteří mají zákaz přímo zasahovat, ovšem chtěli by ovlivňovat chod dějin a pokusit se Arkanar posunout do poněkud lepší a světlejší budoucnosti. A občas si takzvaně "hrají na bohy". Strugačtí jsou mistry v naznačování. Nemají potřebu vše čtenáři důkladně vysvětlit, nechávají pracovat jeho představivost. Naznačují závadnost režimu, podrobují jej kritice a naznačují v něm taky naprostou destrukci lidskosti. A jistě mnoho dalšího, co není v mých silách zcela rozklíčovat. Výsledkem je podivuhodná kniha, která mě ani tak nezaujala svým dějem, ale tím, co všechno naznačuje.

11 19.04.2021

Houellebecq napsal román na přelomu tisíciletí, ale v lecčems zůstává aktuální i dnes. Zaměřil se na problémy s migrací a sexuální turistikou. Se sarkasmem sobě vlastním nazývá věci pravými jmény a celkem ledabyle šokuje nepřipravený čtenáře.

Mám to štěstí, že když čtu o dvojnásobný penetraci hezký slečny, nic to se mnou nedělá. Můžu tak v hromadný dopravě číst explicitní scény se žaludy, broskvemi, mušlemi a dalšími plody, aniž bych se jedinkrát začervenal nebo nervózně pokukoval po spolucestujících, jestli si někdo náhodou nevšiml mýho rozrušení.

Už po pár stranách poznáte, že tohle je Houellebecq. Přemítání o soužití kultur, lidských životech, jejich smyslu a směřování protne otevřeně erotickými scénami, aby to celý sevřel strachem z násilí a terorismu.
A jako každej správnej román je i tenhle v podstatě o lásce.

10 12.01.2024

"To jsem rád, že jsem si ji stihl přečíst." zasvěceně na mě špitl antikvář, když knihu balil do papíru. Balil ji pomalu, nerad ji pouštěl z rukou.
"Komiks je umění a vy si právě kupujete důkaz." dodal vzápětí.

Superhrdinskej komiks je v podstatě primitivní záležitost. Barevný kostýmy, slipy přes kalhoty, velký ňadra narvaný v latexu, svaly na místech, kde většina lidí vystavuje vzpomínku na polárkovej dort. Hezký obrázky a pár vět v bublinách, aby si člověk držící komiks v ruce připadal, že fakt čte. Povrchní zábava pro děti a obtloustlý nerdy bydlící u své matky.

Určitě existuje spousta lidí, kteří v téhle představě žijí. Já to nejsem. Jedním z důvodu je i tenhle špalek česky nazvanej Strážci.

Což o to, všechny ty žánrový klišé najdeme i ve Strážcích, jenže Alan Moore se je rozhodl naházet do velký krabice a pořádně s nimi zatřást. Naboural narativ, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. U mnohých totiž spíš platí, že s velkou mocí přichází velká příležitost. Vzniklo tak dílo, který se ještě dnes vymyká, téměř čtyřicet let po prvním vydání.

"Kdo střeží ty, kdož střeží nás?"

Někdo likviduje superhrdiny a my se společně s postavami příběhu snažíme dopátrat kdo a proč. Celkem banální detektivní zápletka, která je však rozehraná vskutku mistrně hned v několika vrstvách.

Autoři rozjíždí hned několik dějových linií, který v rámci příběhu prolínají a spoluutváří komplexní obraz světa vyděšenýho studenou válkou, ve kterým je hranice mezi dobrem a zlem tuze tenká. Leckdy je dobro se zlem naprosto zaměnitelný. Superhrdinové tady, až na jednu výjimku, téměř nemají superschopnosti, jsou "jen" nesmírně nadaní, bohatí či odhodlaní. Ale jsou to především lidi. Lidi s normálními emocemi, radostmi i strastmi. Skandální! Moore by zasloužil profackovat a pochválit.

Asi se nemá cenu dál vykecávat, prostě Strážce zkuste. A pokud jim to dovolíte, uchvátí vás. Promyšleností příběhu, množstvím detailů, opakující se symbolikou. Častokrát věnujete dlouhý pohledy skvělý kresbě a barvám ladícím do nálad jednotlivý panely. Atmosféra na vás dýchne.

Celá tahle kniha vás nadchne jako kus nezaměnitelnýho umění.

10 18.04.2023

Tady nám někdo pěkně ujel na houbičkách. Překvapivě jsem to nebyl já, pravděpodobně to nebyl ani autor, zcela určitě to však byly téměř všechny postavy v knize Boletus arcanus. Tu jsem dostal darem, sám od sebe bych o knihu Miloše Urbana asi nezavadil, ale v tom je krása nečekaných darů, mé obzory budiž rozšířeny. Staré přísloví říká: "Darovanému koni na zuby nehleď." Já se tím řídit nehodlám. Když přijde na věc, tak se tomu koni klidně podívám až do žaludku. Čekal bych v něm trávu, našel jsem houby. Taky dobrý.

Hlavní hrdina knihy je vášnivým houbařem. Když však jednoho květnového dne narazí na hříbek, který nezná a nezná jej ani žádný běžný atlas hub, stane se jeho vášeň posedlostí. Tenhle hříbek umí totiž s člověkem divy. Omládne, zvýší se mu sexuální potence i atraktivita, stane se téměř nesmrtelným a mnoho dalších super předností. Samozřejmě to má i svůj háček, ale o těch se zde bavit nebudeme, protože tohle není článek do časopisu Pletení a háčkování.

Krátké vychutnávání houbových radostí se nám trochu zvrtne, když se do věci vloží houbařská mafie a dokonce i pan prezident. Což o to, já jsem kluk z okraje Brna, já vídám houbařskou mafii pobíhat po okolních lesích každej podzim, ale je fakt, že prezidenta jsem tam ještě nepotkal. Celkově mi děj knihy přijde jako šílená slátanina. Ten příběh jede jak v rychlíku a vy máte dvě možnosti: stát se psem, co vystrčí hlavu z okna a užívá si, jak mu uši lítají ve větru, nebo budete obyčejným pasažérem, co z toho okna jen kouká a každý dvě minuty si říká: "Co se to kurva teď stalo?" V závěrečném hodnocení si tak nebudu brát servítky, protože knihy už jsem četl lepší, napsal bych horší. S pozdravem a přáním pěkného dne Normální houbovej čaj.

10 24.05.2021

Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.

10 12.12.2020

Kniha nám představuje několik příběhů zasazených do období třicetileté války, ty příběhy mají jeden společný jmenovatel a tím je postava Tylla Ulenspiegela. Téměř mystické postavy, jejíž život a chování ztělesňují absurdnost okolního světa. V příběhu skáčeme do různých období i míst. Téměř ve všech se objeví Tyll a občas nám vzpomínáním prozradí odpověď na otázku, která vyvstane v některé z předcházejících kapitol. Na jiné otázky nám kniha odpověď nedá, ale v tom je možná zakopaná tajemnost celého příběhu. Tak jako byl Tyll zakopán pod Brnem při švédském obléhání hradu Špilberk. Historie naší země se v životě tohoto legendárního německého kejklíře objeví nejednou. Setkáme se také se zimním králem Fridrichem Falckým a jeho chotí Alžbětou. Ale i dalšími historickými postavami Evropy v 17. století. Kniha je to velice čtivá, až jsem jí byl mnohdy pohlcen, a tak jako některé postavy v příběhu dávají člověku pocit, že umí čarovat, tak i já mám po přečtení pocit, že mi atmosféra knihy učarovala.

10 04.06.2019

Autor nás poutavým vyprávěním připravuje na působivý závěr plný rozpolcenosti, kde se vězeňská realita japonského zajateckého tábora setká s tou realitou, která je daleko za ostnatými dráty v rodištích nešťastných hrdinů této knihy. Opravdový skvost válečné literatury.

10 01.05.2019

Nezatížen filmovou adaptací jsem se pustil do klasiky sci-fi žánru. A po přečtení můžu s klidným srdcem pronést, že se stala klasikou zcela po právu. Příběh, s kterým nehnul ani zub času měl rychlý spád a četl se naprosto sám. Z Mostu přes řeku Kwai jsem měl jasno, že Boulleho styl psaní mi neskutečně sedí. Tady se to jen potvrdilo a stejně jako slavný příběh z 2. světové války, jsem i toto dílko přečetl téměř na posezení. Ačkoliv spolu (krom zajetí) nemají pranic společného.
Celou knihou se nese myšlenka úzkého spojení řeči a ducha. Vytrácí-li se z člověka schopnost vyjádřit se slovy, ztrácí tak svou civilizovanost a postupně i duši. Je zde také patrná určitá kritika společnosti, čili to není bezduché science fiction bez žánrového přesahu. Příběh je to notoricky známý, hojně citovaný a já si jej můžu spokojeně odškrtnout a dát mezi oblíbené.

10 28.01.2019

Lehce si přihnu, tak nějak nevím. Je to vlastně docela hnusný, ale zároveň z toho mám takovej dobrej pocit. Raději se napiju znovu, pak ještě jednou, abych po dalších několika doušcích mával na barmana, ať tu nechá celou láhev. Jo, tady se na nějakej čas usadím.

Skrz existenční krizi stárnoucího chlápka Houellebecq pojmenuje společenskej problém, problém globalizace a úpadku domácího hospodářství. Když to přitáhnu za vlasy a lehce škubnu, tak v podstatě z videa o Japonce šoustající se smečkou psů se dostaneme k malé revoluci krachujících zemědělců. Ale Houellebecq jde dál, zajímají ho vztahy, láska. S chutí provokuje a nabízí i poměrně depresivní východiska, ve kterých jednotlivec ztrácí půdu pod nohama, utápí se ve vzpomínkách a pomocí antidepresiv zaživa přeplouvá na druhej břeh.

Když jsem si hledal něco o týhle knížce, dočetl jsem se mimo jiné, že autor je šovinista, rasista, misantrop, xenofobní staromilec, co nerozumí dnešnímu světu.

Naštěstí člověk nemá povinnost světu rozumět. Akorát já nabyl dojmu, že Houellebecq tomu dnešnímu světu tak nějak rozumí. Rozumí mu tak nějak po svým.

9 30.12.2023

- "Víte, co říkám lidem, když slyším, že píší knihu proti válce?"
"Ne. Co jim říkáte, Harrisone Starre?"
"Říkám: 'Proč místo toho nepíšete knihu proti ledovcům?'"
Čímž ovšem měl na mysli, že války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce. Já si to myslím taky. -

Jako střepiny z těla raněnýho vojáka vytahuje Kurt Vodněkud střípky ze života jednoho konkrétního Billyho Pilgrima. Vytahuje je celkem náhodně, prostě tak, jak je potká chladná ocel chirurgovy pinzety. Byl to zvláštní ňouma, nekňuba a vošoust tenhle Pilgrim. Hodně toho přežil, hodně toho vytrpěl, často usnul a občas se pochcal.

Čas je v tomhle protiledovcovým románu relativní, vyprávění nelineární a válka je furt stejně na hovno. A dílo zvláštní, až mi připadá vlastně geniální.

9 31.05.2023

Rok 1913 byl vskutku pozoruhodným rokem. Možná by byl každý rok vskutku pozoruhodným, kdybychom z něj vykrojili zásadní momenty ze světa umění či politiky. Přisypte k tomu pár bizarností, které se staly známým osobnostem, vypisujte je měsíc po měsíci a máte knihu. Ale kdo by se s tím chtěl patlat jako tadyhle pan Illies? Já teda ne, ale klidně bych si přečetl celou sérii knih, ve které každá jedna kniha znázorňuje jeden rok 20. století. Tak teď někdo běžte a napište to, já si to pak koupím.

Rok 1913 byl posledním rokem před apokalypsou jménem Velká válka. Mnoho lidí se podle toho taky chová, jako by snad tušili. Adolf Hitler si na pánské ubytovně zastřihuje knír, Josif Stalin se převléká za ženu, Srbsko vyhlašuje válku Rumunsku a František Josef 1. jde k paní Schrattové, aby si vypil čaj.

Leopold, manžel Virginie Woolfové, posílá svou manželku psychicky se zotavit k jejímu nevlastnímu bratrovi, který ji v dětství zneužíval. Thomas Mann tutlá svou homosexualitu a přitom vydal novelu Smrt v Benátkách, ve které blouzní o štíhlých nohách mladého chlapce. Oskar Kokoschka doprovází domů Almu Mahlerovou, aby pak pln žárlivosti dlouhé hodiny čekal před jejím domem schovaný v křoví, jestli k ní náhodou nejde nějaký jiný milenec. Egon Schiele jede ke svému mecenáši, jenž doufá, že mu malíř namaluje krásný obraz. Malíř si však celé dny hraje s vláčky.

V této knize sledujeme okamžiky, které hýbou osudy jednotlivců i celými dějinami. Něco je ve vzduchu, něco nutí umělce vytvářet téměř bláznivá díla, která dodnes obdivujeme. Kniha nás zavede blízko k nim, snad až do jejich duší. Někdy to působí jako pohádka. A ona 109 let stará historie, kterou si nikdo z nás nemůže pamatovat, už tak trochu pohádkou je.

9 02.02.2022

Chtěl jsem v úvodu použít nějaké hloupé klišé. Umělec malý vzrůstem, velký duchem nebo něco podobně debilního. On totiž Henri de Toulouse-Lautrec opravdu byl malý vzrůstem, ovšem ve všem ostatním byl impozantní osobností. Velký umělec, velký alkoholik, velký znalec a milovník podniků v pařížské čtvrti Montmartre. Muž, jenž má velký podíl na slávě Moulin Rouge. Dekadentní společnost v období fin de siècle byla jeho hřištěm, inspirací, radostí a jedním z kroků k předčasnému skonu. Ten první krok udělali už jeho rodiče při početí. Jeho otec Alfons si totiž vzal za ženu svou sestřenici Adèle a pak spolu zadělali na průšvih v podobě rozkošného dítka, jež však postupně rostlo k trvalému znetvoření. Neúměrné proporce, velká hlava a trup oproti malým končetinám, slabé kosti. I to byl Toulouse-Lautrec.

Autor knihy Henri Perruchot byl zkušeným spisovatelem životopisných románů o slavných malířích. Věnoval se výhradně impresionistům a měl je zmáklé jako málokdo. Podle něj byl Toulouse-Lautrec neurvalý, hlasitý skrček, malé pivo, ale také inteligentní a zábavný společník. Svůj hendikep si kompenzoval malbou a alkoholem. Byl to malíř neřesti a pokleslých mravů, mistr v zachycení ošklivosti na plátno. Nemaloval lidi krásné, ale maloval je tak, jak je viděl. Dle svých slov byl malířem, co se rozhodl rozbít stan v bordelu. A taková je jeho tvorba načichlá absinthem.

Tahle kniha na vás dýchne Francií z konce 19. století. Naleznete v ní vše, co si dovedete představit pod pojmem fin de siècle. Je v ní něco, co dnešní člověk nemůže nikdy zažít, tak mu nezbývá nic jiného, než to hledat v knihách a nebo obrazech Toulouse-Lautreca.

9 03.05.2021

Místo spánku trávíš čas vyleháváním ve studené louži a souvisle ti prší na hlavu. Manželka ve Státech tě nejspíš podvádí, nemáš pořádný jídlo, je ti zima, nudíš se nebo naopak zmíráš únavou. Při noční hlídce jen koukáš do džungle, ze které kdykoliv může přiletět kulka, ale čím déle tu sedíš, tím víc máš pocit, že přiletět nemůže. Z daleka doléhají do tvých uší zvuky války a snad jsi na začátku invaze viděl i nějaké Japonce, ale teď už v ně moc nevěříš. Stejně jako nevěříš manželce, když ti píše, že na tebe oddaně čeká. Jenže všechny tyhle věci jdou stranou ve chvíli, kdy se právě z té džungle ozvou hlasy, střelba a brzy poté vidíš fanaticky křičící postavy, které běží tvým směrem. Podvádějící manželka už není problém, promoklá uniforma a noc bez spánku jakbysmet. Problém je ten Japonec, co ti chce ustřelit tvou nevěřící palici.

Dost možná nejzásadnější válečný román americké literatury. Norman Mailer se nám ve své knize rozhodl ukázat, že válka je peklo. Peklo, které člověk rozpoutal na Zemi. Jenže krom toho viditelného pekla si leckdo ukrývá soukromé peklo uvnitř své hlavy. A pak se ty dvě pekla protnou. Ocitneme se v Tichomoří v průběhu americké vojenské operace snažící se obsadit fiktivní ostrov Anopopei. Američtí vojáci v něm však více válčí sami se sebou a mezi sebou než proti nepříteli. Sledujeme průzkumný oddíl, ale víc než pobřeží tichomořského ostrova zkoumáme nitro jednotlivých vojáků.

Samotné akce a válečná vřava jsou pouhým doplňkem příběhu. Pro autora je mnohem důležitější psychologie postav. Pocity vojáka, když zabíjí nebo sám čelí smrti, jsou v knize zásadnější než samotný čin. Není to snadné čtení, ale je to lepší, než to prožívat doopravdy.

9 22.02.2021

Dlouho jsem se těšil, až se na tuto knihu vrhnu. A nakonec jsem ji ani nehltal. Prostě jsem ji polknul a teď prahnu po nášupu, který asi jen tak nedostanu. Snad můj hlad ukojí film.

9 05.10.2018

Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román.

Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.

8 22.09.2022