Nico komentáře u knih

Poselství knihy je podle mě jednoduché: židovská mystika zná teorii o permutacích písmen židovské alfabety. Každé písmeno má svůj význam a může tvořit nespočet permutací s ostatními písmeny a vytvářet tak další významy. Judaismus říká, že svět byl stvořen b-žím slovem a slova mají váhu, vytváří realitu. Stejně tak vidíme ve Ecově příběhu permutace, které vznikají, když spojíte dohromady několik příběhů. Je to vidět přímo - když čteme o programu Abulafia, který dokáže náhodně skládat slova a vytvářet tak nový příběh (mimochodem Abulafia byl velmi vážený a důležitý židovský mystik) a nepřímo - když parta kolem jednoho nakladatelství začne smýšlet složitý a umělý příběh, týkající se templářského řádu. Tím vlastně vytvoří novou realitu, protože slovo JE realita a jeho stvořitelé začnou příběhem žít.

Celou dobu jsem si říkala, jestli to Eco myslí vážně. Prokázal se jako zkušený religionista, medievalista, etnograf i okultista, ale pro čtenáře NENÍ důležité, zda všechny popisované rituály a náboženství zná. Mnoho lidí knihu nedočte, protože si chybně myslí, že musí znát a rozumět každému náboženskému prvku, který se v knize objevuje. Tak to ale není a Eco mě mile překvapil, když nechá knihou zaznít Moudrost - Sofii - ženský princip v podobě partnerky hlavní postavy, která naprosto kouzelným způsobem celou záležitost doslova rozčísne. Tady je nasnadě říci, že jde o Ockhamovu břitvu :) Najednou zjistíte, že si Eco dělá celou dobu svým způsobem srandu a i čtenář si oddychne, že autor je normální a ne případ pro psychiatrickou léčbu. Každopádně, příběh už je rozjetý, hrdinové umírají, svět se chystá k velikému komplotu... Vše končí, jak končí a z knihy zbyde dojem, který se dlouho nevytrácí. Ten, kdo vydrží do konce, je odměněn.

Zároveň je kniha, podle mého, sociální sondou a to nejen, když Eco píše o poitické situaci a schůzkách revolucionářů v oblíbeném baru, ale také když píše o zmíněných rituálech a obřadech. Chce tím ukázat, že na celém světě - ať je to Itálie, Brazílie, kdekoliv, jsou lidé náchylní k touze po tajemství a vyvolenosti. Nechává zaznít téma, které se objevuje od prvních počátků náboženských společností a to je hledání svatého grálu, aby na konci naznačil, že toto hledání je nesmyslné a nekonečné.

Kniha je oblečena do hávu židovské kabaly. Podle mě je to zbytečné. Ten, kdo ji nezná se v knize nevyzná a ten kdo ji zná, tomu přijde tento pokus k smíchu. Na knize se mi nelíbily dialogy, které byly spíše dlouhými monology - nepřirozené, zdlouhavé a učenecké, jako pasáže z vybraných knih.

Na příkladu Browna a jeho Šifry mistra Leonarda, což je podle mě zjednodušená zpopularizovaná forma Fouckaultova Kyvadla, je ale patrné, že lidé mají o taková témata zájem, jen je třeba jim ho správně a polopaticky podat. Osobně jsem v knize více než kabalu viděla religionisticko - sociologickou studii, založenou na některých tezích judaismu a křesťanství. Co se týče templářů, jsem alergická na jakékoliv dohady a myšlenky o tom, že to byl řád tajný a dnes přežívají někteří jeho členové. To je na úrovni populární vědy... Zároveň ale musím říct, že myšlenka, že některá města (Francie, Praha, Milán) mají své tajemství a dívat se na ně touto optikou, je přitažlivé, hravé a nikomu to neublíží... Jen si hlídat, aby se člověk do "svého příběhu" potom nezamotal..:)

14 07.03.2012

Miller kreslí obrazy běžného nepřikrášleného života, ne zcela nepodobný Bukowskimu, ale s větší mírou poetiky. Jeho kniha vlastně nemá příběh, zachycuje úsek svého života, který není o nic lepší nebo horší než ty, o kterých nepsal. Jeho rukopis je plynulý a obrazotvorný, jeho metafory a iluze fantastické a naturalistické zároveň. Nejvíce mě kniha bavila v první půlce, kdy byla zřejmá právě bezpříběhovost. V druhé půlce musí normálnímu člověku trochu dojít dech, protože Miller je nezastavitelný a jeho civilní poezie, byť píše prózu, je patrná a vměstnaná na každé stránce. On sám se ve své knize hlásí k jedinému básníkovi, který kdy žil, Waltu Whitmanovi, inspirován jeho dílem Stébla trávy. Za mě moc dobrá kniha, ačkoliv tuším, že další jeho knihy si budou podobné - proto asi není důležitý název knihy, ale fakt, že jste Millera prostě četli.

9 08.05.2013

Twiggino, číst Bibli v původní podobě není utopie. Je psána biblickou hebrejštinou, Nový zákon řecky, takže půl roku na studium jazyka a máš to. Najednou Ti ten text vyvstane, tak jak byl skutečně napsán a jsou v něm i tři tisíce let staré texty, zpravidla písně, seznamy, rodokmeny a pod. Slova jako musíš v originále opravdu nenajdeš a slovo nesmíš najdeš ve formě "neděláš" - hebrejština totiž nezná časy, ale jen způsoby a používá právě oznamovací způsob, což se k nám do překladu dostalo jako rozkaz... Každý překlad Bible je jen jeho výklad a říct, že jsi četla Bibli, dokonce dvakrát je dost s nosem nahoru, to si netroufne říct lecjaký zběhlý biblista. Bible se nečte, Bible se studuje.. celý život, jak už tu někdo napsal..

Autorka několik měsíců shromažďovala materiály ke knize.

Jde o silný poutavý příběh protkaný politickými poválečnými událostmi v Jižní Koree.

Odcházím s pocitem, že ještě jednou musím číst... což se mi stalo poprvé v životě. Opravdu mimořádně napsaná kniha.

7 16.03.2024

Výborná kniha, která si, podle mě, dokáže najít cestu i k nevěřícím lidem. Pan docent Beneš přistupuje k textům Starého zákona niterně a otevřeně. Jako výborný hebraista a biblista, který se orientuje nejen v textu, ale i v době, kdy byl SZ napsán, dokáže úryvky z Bible interpretovat naprosto původním a neuvěřitelným způsobem. Znalostí hebrejštiny dělá s textem divy a vrací mu jeho originalitu a maže tak nános křesťanských dogmat a nepřesných překladů. Ačkoliv je věřící člověk, ve svých knihách vystupuje hlavně jako biblista - exeget. Z toho je cítit láska k tomuto prastarému textu, kterou předává dál. Není důležité, zda v Boha věříte nebo zda pochybujete o reálné existenci krále Davida, kniha (a nejen tato, vydal jich několik) vám ukáže, že o věcech se dá přemýšlet i jinak a že Starý zákon je plný odkazů k společným pramenům lidstva. Kniha mě místy až uchvacovala a dojímala, což se mi při četbe jiných starozákonních biblistů určitě nestalo :)

7 02.02.2012

Urcite je to dobra kniha. Prvni pasaz je zdaleka nejlepsi. Spisovatelka ma precizni styl, slovo ovlada... pasaze z Terezina a Osvetimi me uplne nenadchly. Evidentne zna vsechna fakta a snazila se je do tech par stran natlacit, ale na me to uz bylo moc strojove a podle linky. Zapletky jsou az prilis doladene, je to veskrze spise cervena knihovna.. ale urcite jsem rada, ze jsem knihu cetla, byla prijemnym zpestrenim.

6 02.07.2019

Musím říct, že mě kniha nadchla jako už dlouho nic. Začátek fantastický, autorka svým jemným a obrazotvorným stylem láká čtenáře do příběhu, je to jako dýchat na sklo a sledovat, co se na něm objeví. Prostřední pasáž mě chvilku až dráždila, neb jsem se zakřiknutou a ustrašenou hrdinkou příliš nesympatizovala, ale pak knížka finišuje a závěr je vyloženě pecka mezi oči. Žádný happy end nebo žili až na věky... prostě super. Překvapilo v pozitivním slova smyslu.

6 12.02.2014

A tohle je taky pecickova vec:

http://www.nme.com/nme-video/youtube/id/lKKQM6gfcd8/search/hrabe-kovarik-misik-etc

6 07.01.2012

Když zkušený scénárista napíše svůj první román, je to jízda.
Kniha zanechá zcela určitě svůj otisk.. Je psána čtivým ale ne zbytečně upovídaným jazykem. Míří na čich, na chuť, na hmat... Člověk z ní cítí zimu, vítr, vůni jezera i horkost a dusnost tamního léta. Jde o román v pravém slova smyslu, protože postavy provázíme na jejich cestě po několik let a to z něj dělá čtení, které nás zasáhne. Příběh se na začátku točí kolem dvou lidí, rodičů dvou malých chlapců.. během románu přecházíme k příběhu dvou mladých chlapců, kteří vyrostou v mladé muže. Autor neodsuzuje žádné chování, nevytváří předsudky, postavy žijí své životy tak, jak umí. Na druhou stranu je vidět, že autor románu je scénárista - režisér.. to, co potká v této knize jednu rodinu a její přátele, by někomu vystačilo na deset knih. Někdy už mi to přišlo přitažené za vlasy, ale kniha je tak čtivá a má svoji osobitou atmosféru, že člověka to nutí číst dál a nechat se unášet proudem slov.
Chystáte-li se k četbě tohoto románu, nečekejte... Má krásnou myšlenku. A navíc může inspirovat i ve vaření. To se zde totiž stává určitým typem sebevyjádření a je spojeno se všemi postavami v knize.
Na konec dodám, že kniha má v českém překladu i krásný přebal.

5 09.01.2024

Je to krasna kniha o tom, ze se nemame bat zit se vsim vsudy. Kresby jsou jednoduche, dulezity je hlavne obsah. Me ctyrlete dceri se kniha moc libi a mne take... je v ni snaha predat urcite, v dnesni spolecnosti jiz cenne, hodnoty detem tak, aby to s nimi nejak souznelo.. vyborna volba napr. pro rodice, kteri vyhledavaji montessori pedagogiku

5 25.05.2018

Naprosto nesouhlasím s komentářem Ausík. Všechny knihy, které vyjmenovává, jsou originálně starší než tato. Čili autorka nemá za cíl objevit Ameriku, ale jednoduše podpořit maminky, které váhají v kontaktním přístupu ke svému miminku a všechny aspekty shromažďuje ve své knize. Není to návod, ale zkušenost jedné ženy, která může dodat odvahu dalším. Jedná se o další výbornou knihu z povedené edice Naše dítě nakl. Dharmagaia. Palec hore.

5 18.06.2015

Deníkové záznamy Hany Bořkovcové (toho času Knappové) začínají rokem 1940, když jí bylo 13 let. Hanka je bystré a moudré děvčátko, které je vyhnáno z českých škol pro svůj židovský původ. Nakonec, protože je pražská, chodí do "Jáchymovky" (pro pražáky a zasvěcené Jáchymova 3, známá adresa) a ve svém deníku píše o soudržnosti dětí, kteří vědí, že transporty do Terezína představují peklo. Jak velké, to si ani Hanka nedovedla představit. Krásně popisuje společné chvíle na Hagiboru a své přátele (kamarádila s Lízou Ehrmannovou, později SHeckovou, která si taktéž psala deníček - dosud nevydaný, část v některém z novějších čísel Terezínských listů). Vidíme postupný růst z mladšího děvčátka v uvažující dámu. Hanka byla velmi vnímavá a hodná. Nezdržuje se nijakými popisy, deníkové záznamy jsou spíše o jejích interních pocitech. Zápisků, datovaných před depotrací do Terezína, je opravdu hojně a některé jsou vydavatelem vynechány.
Hanka Knappová byla deportována z Prahy, 13. 7. 1943 transportem Di. Důvodem tak pozdního transportu byl otec, který pracoval na obci (a poté i ona). Zápisky z Terezína jsou kompletní. Pro nezasvěceného čtenáře nedávají, podle mého, přesný faktografický obraz o tehdejším ghettu, plném židovských (i křesťanských vězňů). Mnohem více je pro čtenáře přínosnější osobní pocity a emoce, které ghetto na Hanku mělo. Jedná se zde o opravdu výjimečné zápisky - místy připomínající poetiku Arnošta Lustiga (který však všechna pojednání o Terezíně sepsal po válce, jako dospělý člověk). Hanka sama chtěla být spisovatelkou (a později také byla). Někdo by mohl její deník přirovnat k děníku Etty Hilesium (dánka - velmi oblíbená kniha). (Z badatelského hlediska se zabývám deníky dětí a mládeže v terezínském ghettu a) Hančin deník je pokladnicí pocitů, emocí a myšlenek, leckdy až filosofujících - také zápisky bycho čekali od dospělého člověka. Jako ostatní děti v Terezíně - i Hanka předčasně dospěla.
V říjnu deportovaná do Osvětimi, a pak dále (Kaufering, Wohlau atd.). Hanka přežila. Po válce se vrátila do Prahy. Mimořádně silné jsou zápisky z Wohlau. Vrátila se i s maminkou a zanedlouho potkala svého budoucího manžela...

Můžete si přečíst zápisky mimořádného člověka, který prožil mimořádnou dobu. Bohu dík za to, že se rodina Hany Bořkovcové rozhodla její deníkové záznamy vydat...

"Bojím se básníků a malířů. Na dvoře, na takovém divném místě uprostřed, které bych si nikdy nevybrala, kdybych chtěla hledat, sedí často – starý pán – kdyby byl mír. Takhle stařeček. Má v očích hlad. Snad trochu vědomé touhy po dobrém jídle a hezkém bydlení. Nevím. Ale jistě jakési uspokojení nad tím, že teď je tedy stařec. Protože tak vypadá a netrápí se už nad tím, myslí, že našel smírný tón. A to je trochu omyl. A další a velký omyl je v tom, že si myslí, že najít smírný tón v Terezíně znamená najít smírný tón o Terezíně. A další: je smírný tón – o Terezíně? - - -
Ale on tam sedí a ze své smírnosti maluje. A maluje uzounký dvorek, a jak si jendo okno s druhým podává ruce ve vypraném prádle, jež nad špínou a za špínou a před špínou se zdá býti špinavé. A tak maluje špinavé prádlo na dvorku. To je Terezín? To je někde nějaký dvůr. A někde nějaká špína. Snad kdyby starý člověk měl malovat Terezín, nesměl by si dělat poznámky z cesty. Musilo by to být něco strašného pro něho: syntéza života, který si podal ruce v Terezíně. Bylo by tam vše to, co já ještě nevím. Ale takto se Terezín ztrácí, ztrácí, ztrácí - - -"

20. září 1943
(ukázka z knihy)

5 13.12.2011

Kdyz Americani pisou o holocaustu, nikdy to nemuze dopadnout dobre… ale cekala jsem to horsi… jak bylo nize zminovano, nektere veci se v Osvetimi stat nemohli (napr radio pod posteli v dobe, kdy spojenci postupovali nebo nacpat si pri uteku z transportu bricho klobasou a chlebem..) a americane tohle proste nedavaji… Pribeh Sage a Lea.. no… americka beletrie…
Ale vesmes to nebylo uplne zle… a mne se naopak konec libil. Pasaz o odpusteni, ktere ma dat clovek predevsim sam sobe, ta se mi moc libila… takze i proto knihu uplne nezatracuji a nelituji, ze jsem cetla..

4 09.05.2024

Znám tuto knihu v rozhlasovém zpracování jako hru a je jednou z nejlepších, jaké jsem slyšela. Napínavá, strašidelná, psychologická, zajímavá... Hostovský si libuje v mezilidských vztazích, které rád komplikuje a jeho postavy jsou vždy obtěžkány nějakým nepříjemným tajemstvím.

4 07.03.2012

Knihu jsem ocenila zejmena v tom, ze znam cestu vlakem z Berlina az po Zahreb. Pan Winterberg uz dale nepokracoval, ja ano, az do Splitu. Odtud pak uz jela opravdu jen nahradni autobusova doprava do Sarajeva.
Viden mam prochozenou. Cestu vlakem pres Drazdany mam take rada. Rijeka, Ljubljana, Zahreb.. vsechna ta mista kolem nadrazi znam jsem take milovnik zeleznicni dopravy.
Rada jsem si knihu precetla.. rusily me nektere chyby, jako infarkt pomerne mladeho vypravece (tezko se tomu nejak verilo), 99 lety muz bezi! ke kolejim, aby skocil pod vlak nebo jde pesky nekolik km to asi ne.. ani tu Josefu bych tam nepotrebovala mit. Kde by se tam vzala, krasna zenska na traktoru nekde v polich
Presto fajn.

Výborná kniha, která zcela postihuje fenomén buddhismu ze všech aspektů. Vydatná četba, po které vám v duši zbyde pocit míru a klidu :)

(kniha každopádně vyšla mnohem dříve než toto vydání)

3 07.03.2012

Egon Redlich byl zapálený sionista a jedna z nejdůležitějších osob terezínského ghetta. Pracoval v Péči o mládež (Jugendfürsorge), která obstarávala dětské domovy (heimy). V nich byly všechny děti z ghetta do 14 let. Také sestavoval transporty na Východ a celkově se staral o chod ghetta. Jeho deník je velmi cenný, vyšel teprve začátkem devadesátých let. Na překladu hebrejských záznamů spolupracoval vedoucí katedry Ústavu židovských studií HTF UK doc. Bedřich Nosek. Egon se učil moderní hebrejštinu, toužil vycestovat do Palestiny a pracoval v organizacích, které na toto vystěhování připravovali mladé Židy. Z deníkových záznamů si můžeme udělat obrázek o každodenním fungování ghetta, o jeho depresích a rodinné situaci. Žádná další takto významná osoba po sobě deník nezanechala, nebo se jej nepovedlo nalézt. Vzal si ženu, kterou miloval a znal ještě před uvězněním v Terezíně a s tou počali synka. Měl jako prominent svůj pokoj, kde mohli bydlet. Byl na podzim transportován do Osvětimi. Ačkoliv práceschopné muže posílali do pracovních táborů, Egon byl příliš důležitý a věděl příliš mnoho. Byl zavražděn a s ním jeho žena, jeho maličký nevinný syn. V knize je také pár fotek Egona a jeho přítelkyně.
Kniha je velmi cenná a zajímavá, nikoli však nadměrně depresivní. Je to jedinečná příležitost, jak se podívat do hlavy někomu, kdo byl důležitým (ač nechtěným) článkem v nacistickém systematickém vraždění a decimování Židů. Je to také příležitost jak si přečíst myšlenky a touhy někoho, kdo byl o pár měsíců později zaplynován, zavražděn a s kým bylo zacházeno hůř nežli s dobytkem...

3 04.01.2012

Vyborna kniha a naprosto prelomova. Doporucuji kazde zene.

Bezva super knížka, ve které je abolutně vše, co může ženu v těhotenství potkat a kompletní pojetí péče o novorozence se vším všudy, takže po přečtení je člověk teoreticky vzdělán téměř jako PA. Inspirace co se týče aroma olejů. Kniha, která nedělá z těhotenství byznys jak to vidíme dnes a vládne v ní úplně jednoduchý a přirozený přístup k mateřství... Doporučuju všem nastávajícím maminkám.

Rozhodně zajímavá kniha, jak už to z produkce Dharmagaiy bývá. Není četbou jen pro ženy, lecjaký vnímavý či zvídavý muž na ni může upřít své oko :) Některé pasáže mi seděly méně (na můj vkus příliš vizualizací) a některé více (podrobný a praktický popis čtyř fází menstruačního cyklu). Doporučila bych knihu každému, ale už to tak bývá, že některé myšlenky a dary nejsou pro každého :)

2 04.03.2013