nef7
komentáře u knih
Základy mužského šovinismu
Josef Hausmann
Hausmann v začátku knihy uvádí, že každá žena, která s knihou nesouhlasí je blbá a podtrhuje vše, co o ženách v knize píše. Více méně v kostce řečeno. Naopak, podle jeho slov, které ženě se kniha líbí, ta je na tom možná o něco lépe než ostatní. I ta je však nakonec vhozena do stejné škatulky. A teď pozor, muži! Zajímavost i pro vás. Ti z vás, kteří nesouhlasí s touto snůškou blábolů, vy se nepočítáte mezi zdravé, nebo snad dokonce normální muže! Takže pozor na věc. Ke knize samotné je nejspíš škoda slov něco psát. Snažila jsem se knihu číst na všechny způsoby, včetně toho s humorným pohledem na věc. Smála jsem se. Bohužel jen tak pro sebe při myšlenkách, zda už daná věta má být ta humorná nebo ještě vážná. Není co dodat. Pro mě je tato kniha jen záchodovým čtením, když na onom místě člověka omrzí počítat dlaždice na stěně.
Co mi však příjde velice smutné je to, že v mnoha diskuzích o této knize se najde obrovské množství žen, které jsou z této brožurky přímo nadšené. Nechápu to. Otázkou ve mně tedy zůstává, zda se jen snaží zařadit do kategorie "těch chytřejších" žen (čímž tedy souhlasí s opravdu ponižujícími tezemi), nebo se skutečně našly v obrazu Hausmanna? Druhá možnost mi však nejde příliš do hlavy. Osobně neznám ženy, které Hausmann popisuje. Ženy, o kterých píše, znám pouze z kreslených vtipů a možná béčkových filmů.
K majáku
Virginia Woolf
Pokud hledáte v knihách příběh, tady jej nehledejte. Neberte tuto knihu do rukou ani v případě, že jste hltači knih. Texty Woolfové, to je malování slovy. Jsou to nádherné obrazy, kde se musí každé slovo vychutnat. Žádné čtení není dostatečně pomalé, aby šlo vstříc tomu úžasnému požitku z jednotlivých vět. K majáku je jedna z mých nejmilejších knih, a to nejen od Woolfové. Vlastně mě dost zraňuje, že je zde tak nízce ohodnocená. Myslím, že je to mistrovské dílo literatury.
Strašidelný dům
Virginia Woolf
Virginia Woolfová dokáže napsat celou povídku pouze o jednom jediném pocitu. Dokáže pracovat s naprostými maličkostmi, které mohou spočívat například jen ve zvláštně provedeném gestu nebo jen v tónu světla. Když nad knihou přemýšlím, připadá mi, že vlastně v každé povídce jde o tu atmosféru a zvláštnost popsaného okamžiku. Vše je navíc napsáno tak dokonale, že člověku se zjevují sugestivní obrazy. Nejen, že si dokáže představit jednotlivé scény, ale jako kdyby dokázal cítit i vůni moře, cítit vítr z polí, nebo mohl slyšet cikády v letním šeru. Woolfová dokáže se slovy prostě malovat. Tyto povídky, stejně jako většina jejich textů, se nedají číst. Dají se jen vychutnávat. Je geniální.
Běguni
Olga Tokarczuk
Mně se kniha velice líbila. Číší z ní tak silná atmosféra, že i ty pouhé fragmenty příběhů ve mně zanechaly velice silné pocity. Možná je to dáno i tím, že jsem knihu četla kousek před velkou cestou, která mě teď čeká, ale i teď, když se v duchu vracím k některým pasážím, pouhá myšlenka na ně mě naplňuje neskutečným štěstím. Tokarczuková umí zachytit nádherným způsobem maličkosti, kterých by si obyčejný člověk ani nevšiml. Řekla bych, že má dar vnímat téměř nevnímatelné. Dokonce jsem se ke konci knihy přistihla, že ze všeho nejvíc se mi líbí právě její krátké úvahové pasáže o obyčejných věcech a dějích, které jsou vložené mezi jednotlivé příběhy.
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
Pierre Bayard
Podle mého mínění jde jen o jednu z dalších zbytečných knih, které ve světě vycházejí den co den. Pokud jsem na samém začátku čtení myslela, že se setkám s humorným pojetím tohoto tématu, byla jsem silně rozčarována. Kniha mě zklamala i později, když jsem alespoň začala doufat v nějakou osvěžující myšlenku autora. Pravda je ta, že autor do knihy za celou dobu moc svých myšlenek nevnese. Jakékoliv jeho úvahy. které jsou ještě navíc často jen jinak přeříkané úvahy jiných, jsou naprosto dostačujícím způsobem shrnuty v epilogu knihy o rozsahu čtyř stran. Celá kniha je v podstatě pouhým chaotickým slepencem různých citátů, výroků či situací, se kterými se autor nejspíše za celý svůj život v literatuře (ba dokonce i ve filmu) setkal a které pojednávají (nebo se spíše zrovna zmiňují) o někom, kdo mluví o knize, kterou nečetl. Mně osobně tedy kniha nic nedala, ničím mě neobohatila a už vůbec mě nepobavila. A zrovna vtip a nadsázka mi ve spojení s tímto tématem připadá jako něco, co by skutečně mělo potenciál. Škoda.
Zázemí
Jana Šrámková
To není literatura, to jsou vzpomínky - nebo spíš fragmenty vzpomínek, nádherné jako barevná sklíčka proti slunci. Miluji Šrámkovou. Je tolik něžná...
Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
I když je kniha skvěle napsaná, jsou věci, kterým hluboko v sobě odmítám věřit. Ačkoliv se vůbec neopovažuji zpochybňovat hrůzy tehdejší válečné doby, zkrátka nevěřím tomu, že by vesnice od vesnice byla plná krutých vesničanů, kde bylo mučení, incesty nebo krutosti páchané ve víře, že je někdo upírem či démonem, na denním pořádku. Jsem ochotná věřit, že ukrývání Židů bylo obrovským rizikem pro celou vesnici a málokdo jej byl ochoten podstoupit. Tato neochota má však podle mě ještě hodně daleko k popsaným zvěrstvům a tyraniím. Z knihy musí každý nutně nabýt dojmu, že v této době žily pouze lidské zrůdy, a to jak na straně nacistů, tak na straně obyčejných lidí. Nejvíce ze všeho mě překvapila pasáž, kde vesničané podél kolejí nachází fotografie obětí odvážených do koncentračních táborů. Aniž by se zmohli na kousek jakékoliv emoce, pouze se zaobírají nemravnými poznámkami k mladým dívkám na snímcích. Tomu prostě skutečně nevěřím.
Druhá věc, která mi na knize trochu vadila, byla její mozaikovitost. Jen jakési střihy událostí. Věřím, že tento nešvar může pramenit z toho, že (podle Kosinskeho) se nejedná o čistě autobiografickou linku, ale o příběhy získané od mnoha svědků tehdejší doby. Snaha tyto příběhy zastřešit pod příběh jednoho chlapce možná nebyla tou nejlepší. Místy jsem si říkala, že možná by všem těm příběhům více slušelo, kdyby byly koncipovány jako povídky.
Obratník Raka
Henry Miller
Kouzlo a brilantnost této knihy se ukrývá mezi řádky, nikoliv ve vulgárních slovech a přemíře sexu. Velice mě překvapuje a zaráží relativně nízké hodnocení této knihy. Možná je třeba věnovat ji více přemýšlení než obrazových představ...
Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění
Konrad Paul Liessmann
Liessmannova kniha je skutečným pokladem nejen proto, že tento rakouský filozof dokázal ve své knize vystihnout tu nejbolestivější stránku naší doby, ale dokázal to udělat také velice osvěžujícím způsobem. Příležitostná ironie, se kterou si ve svých textech Liessmann místy pohrává, způsobila, že jsem se občas přistihla i s úsměvem na rtech. S knihou cítím obrovskou sounáležitost a mohu ji jen doporučit.
Citadela
Antoine de Saint-Exupéry
Ach, ano - Citadela změnila můj život. Alespoň pro dnešek. Jestli tomu tak bude i zítra, nevím. Ráda bych, kdyby její síla zpomalovat čas a nořit se do nitra věcí, očím neviditelných, přetrvala. Ale pro dnešek pro mě zůstává tichou modlitbou.
------
Poznámka pod čarou pro všechny budoucí čtenáře: Myslím, že je lepší začít od doslovu. Knihu to vrhne do zcela jiného světla. Ušetří vás to možná některých možných nelibostí. Alespoň v mém případě tomu tak bylo. Doslov jsem četla asi v její půlce.
Sbohem, cizinko
Daniela Kovářová
Této knize nelze upřít jisté prvenství. S největší pravděpodobností se totiž asi jedná o tu nejhorší knihu, kterou jsem kdy v životě měla možnost přečíst. Najdete zde snad všechny znaky toho, jak by literatura neměla vypadat: ploché charaktery postav, jejichž vzájemné vztahy tvoří téměř nástřel (bohužel jen nástřel) telenovely, hromadu klišé a stereotypů (ano, pokud se v knize vyskytuje gay, musí být vlastníkem auta značky Saab) a hlavně v knize nesmí chybět nějaká ta šokující událost (a je úplně jedno, zda má pro celkovou dějovou linku nějaký význam). Kvůli "překvapivým" zvratům v knize se navíc autorce daří příběh spíše zauzlit místo rozuzlit, ačkoliv závěr lze velice těžko dešifrovat. Je jen velice obtížné dohadovat se, jaké je poselství celého příběhu.
Kniha je výjimečná také tím, že je napínavá, jak samotná autorka uvádí ve své předmluvě. A kdyby na to čtenář během čtení náhodou zapomněl, pak mu to autorka připomene v každé poslední větě dané kapitoly.
A kdyby vám i toto všechno bylo málo, pak vězte, že autorka vložila do knihy také přidanou hodnotu v podobě užitečných životních mouder jako například to, že "pravda je jako striptýz. Aby se odhalila, musíš víc zaplatit."
To všechno společně i s gramatickými chybami můžete najít na necelých 150 stránkách textu.
Život po francouzsku
Jean-Paul Dubois
Život po francouzsku se řadí mezi ty knihy, po jejichž boku se určitě nudit nebudete. Je čtivá, je hravá, psaná lehkým stylem s nadhledem. Přesto všechno však sama za sebe hodnotím tuto knihu 3/5. Občas mi trošku vadilo, že autor se uchyluje k určitým stereotypům v rámci svých postav. Když nám chce ukázat pravicové smýšlení emancipované ženy, zachází do přílišných krajností, které odmítají jakékoliv odstíny barev. Totéž pokud nám chce ukázat levicové naklonění postav druhých. Pro autora zde existuje pouze černá nebo bílá. To mě však zpětně trochu zaráží, protože hlavní postava Paula Blicka se pohybuje v té nejširší škále barev. Chvíli jej milujeme, chvíli nenávidíme, litujeme nebo si říkáme dobře mu tak.
Kniha mi přišla taky málo propracovaná. Jakoby jí chyběla důmyslnost. Myslím, že některá témata, která zde byla jen zmíněná, by si zasloužila celou jednu další knihu. Tím docházelo k tomu, že jsem měla pocit, že autor hodně věcí v příběhu zanedbává. Jakoby vše jen nakousl a šel dál. Možná je však právě to ten důvod, proč je kniha tak svižná a čtivá.
Hvězdy nám nepřály
John Green
Klišé vedle klišé, patos, pseudointelektuální myšlenky hlavních hrdinů, které měly zakrýt do nebe křičící plytkost postav... Zápletka s opilým spisovatelem spíše celému příběhu ublížila, protože se snažila přidat k příběhu naprosto zbytečného sentimentu a svou nepropracovaností a pojetím připomínajícím laciné americké filmy, mě jen ještě víc otrávila.
Co se týče kladů, je nutno říct, že v rámci své cílové věkové skupiny čtenářů je fajn, že se kniha snaží vést adolescenty k trochu závažnějším tématům (byť trochu nepovedeným způsobem) a jakštakš může inspirovat k bližšímu prozkoumání základů filozofie prostřednictvím autorem zmíněných jmen z této oblasti. To už však možná moc optimisticky nafukuji těch pár zanedbatelných záblesků.
Nemohu knihu hodnotit už přímo optikou teenagerů, ale domnívám se, že tento počin by mě ani v těch patnácti letech nejspíš nebavil, stejně jako teď. Knihu jsem musela dočíst s velkým sebezapřením a jen proto, že nerada knihy nedočítám... Nemohu hodnotit tedy víc, jak dvěma hvězdičkami. Dát jich víc, to by byla jen úlitba rakovině...
Mánie – Životní příběhy beatniků-bouřliváků a buričů, kteří stvořili novou uměleckou generaci
David Skover
Dlouho jsem přemýšlela, jak tuto knihu ohodnotit. Myšlenka udělat o životě beatníků příběh je skvělá. Najednou se jejich životy nezdají být tak vzdálené a odosobněné. Nepůsobí, jako kdyby byly uzavřené ve vitrínce za sklem jako vykopaný artefakt pro ty, kteří se zajímají o literaturu. Teprve tahle kniha ve mně dokázala vzbudit ten pocit, že vlastně skutečně žili. Lidé jako všichni ostatní. Se svými sny i chybami. Troufám si říct, že člověk si také díky takto koncipované knize uchová poznatky o nich dlouhodoběji. Co však mi na knize trochu vadilo, to byl ne příliš stylisticky vybroušený text. Protože však prioritou knihy je předat svědectví o této generaci a ne uchvátit jazykem a literárními kvalitami, rozhodla jsem se jí dát čtyři hvězdičky.
Světová výstava
E. L. Doctorow
Byla jsem překvapená tím, jaké kouzlo v sobě ukrývají asi poslední dvě desítky stránek. A že by toho kouzla nebylo, kdyby jim nepoředcházel zbytek knihy.
Doctorow popsal třicátá léta New Yorku tolik barvitě, že mám pocit, jako kdybych v nich žila taky. Bylo to jako cestovat časem. Mimochodem, taky máte chuť koupit si letenku do New Yorku, vydat se ke Claremontskému parku a hledat Edgarovou zakopanou schránku?
Zlomená žena
Simone de Beauvoir
U prvních dvou povídek nelze pochybovat o velmi vysoké literární úrovni, ovšem co mě skutečně zasáhlo, byla třetí povídka, podle které nese celá kniha jméno - Zlomená žena. Bylo to něco tak... silného! Tolik autentického. Tolik drásavého. Poslední stránka mě zanechala v zoufalství hlavní postavy a na prahu emoční vyčerpanosti. Simon de Beauvoir dokázala na relativně malém prostoru nenásilně zachytit mnohočetné tvarování psychiky člověka pod tlakem vypjatých situací. Brilantní, silné, strhující...
Sobota
Ian McEwan
Sobota je více než příběh. Je to zamyšlení nad životem v jeho každodennosti, která nakonec odkrývá jeho skutečnou hloubku. Samozřejmě ani zde nechybí McEwanovské úžasné popisy, kterými je schopen mě pokaždé utvrdit, že je prostě Spisovatel s velkým S. A jak už bývá u tohoto spisovatele tradicí, pokaždé, když si budete myslet, že už tušíte rozuzlení zápletky, můžete si být jisti, že se zcela jistě pletete.
Světlá komora
Roland Barthes
Nikdy bych nevěřila, že odborná literatura může být psaná tak nádherným jazykem!
O ženách
Arnošt Lustig
Jedno se musí říct přímo... Markéta Mališová klade Arnoštu Lustigovi skutečně přihlouplé otázky. SKUTEČNĚ přihlouplé. Někdy jsem nevycházela z údivu. Nicméně Arnošt Lustig navzdory tomuto faktu dává knize úroveň. Elegantně dokáže vybruslit z rámce otázky nebo ji přeformuluje k obrazu svému a z každé své odpovědi dělá malé literární dílo, které čtenáře dokáže v něčem obohatit. Obecně nejsem zastánkyně knih, které hovoří o ženách a mužích a řeší jejich rozdíly, ať jsou psané v jakýchkoliv podobách. Myslím, že každý jsme jiný a nedisponujeme souhrnnými jednoznačnými charakteristikami na základě svého pohlaví. Ale musím říct, že Arnošt Lustig se tohoto tématu chopil se skutečnou elegancí. Ze zřejmé vize Markéty Mališové udělat z knihy jakýsi obraz žen nebo co, se povedlo Arnoštu Lustigovi udělat spíše soubor úvah o ženách v jeho životě a myšlenek, které se od těchto žen odvíjejí po celý jeho život.
Nonstop Eufrat
Veronika Bendová
Ze všech knih, co jsem kdy přečetla, mě jen dvě z nich rozbrečely tak, aniž by mě k tomu donutily svým dějem, nýbrž svým vykreslením bezvýchodnosti v některých situacích v životě člověka. Jednou z nich byla kniha Zlomená žena od Simon de Beauvoir se stejnojmennou povídkou a tou druhou právě Nonstop Eufrat.