Nale komentáře u knih

(SPOILER) Za mě mnohem lepší než první díl. Čtivé, vtipné, odpočinkové a pohladí romantickou duši.
Zatímco první díl mi vůbec nesedl, hlavně prostředím, zdlouhavým opakováním o ničem a absurdními situacemi, u tohohle jsem se nenudila ani trochu a přečetla ho poměrně rychle. Ze začátku jsem byla skeptická - Prescot působil jako neohrabaný ňouma, Silver jako klasická hrdinka, která si z minulosti nese všechny bubáky světa. Ale ne. Naštěstí šlo všechno jiným směrem.

Nejsem sice žádná feministka, ale obrácení rolí se mi líbilo - netradiční, zajímavé (rovněž roztomilé!:)) a dobře podané. Prescot byl pořád muž, Silver žena. žádné nesmyslné prohození vlastností (ala macho žena, zženštilý muž) se nekonalo, buďte v klidu. Oba měli své chyby, svou minulost. Stejně tak byly laskaví i vtipní a já jim ráda fandila.
Prescot mi byl MNOHEM sympatičtější než věčně nabručený Ryan a Silver taky nebyla k zahození (přestože jako vycvičený bodyguard stála za prd - pardon, ale v dnešní době prostě téměř nikdo nedokáže napsat silné ženské hrdinky a ne, nemyslím to, jak každého nakopou do koulí, chování Silver na tancovačce a jednání s novináři byla katastrofa). Stejně jako v první díle, i tady mě chvílemi štvalo dětinské vyjadřování postav, ale vzhledem k tomu, že se jedná o YA pro zamilované třináctky, jsem nad tím dokázala přivřít oči.

Plus byly i postavy z první knihy - Alex a Ivy. Ivy tu byla PROSTĚ SKVĚLÁ, hrozně se mi zamlouvala. Kdyby ji jen tak autorka napsala i předtím! Nové postavy byly taky fajn.

Konec byl naopak zklamáním... Tak sladký, až jsem málem zvracela duhu. Stejně tak celá situace se služebnou mi přišla nedomyšlená, jako by na to autorka zapomněla, pak to potřebovala rychle vyřešit a tak zkombinovala konec z 1 (zranění Ryan x Silver) a přidala další mišmaš. Stejně tak překombinované vztahy a vyvrcholení sporu o korunu byly absurdní.

Celkově ale hodnotím nadprůměrně. Pobavilo, pohladilo mou ženskou stránku, culila jsem se při tom jako idiot a touha pokračovat, když jsem musela knihu odložit, mě neopustila. Takže velká spokojenost!

2 01.04.2023

Třetí kniha a stále nevím, jestli se mi série líbí nebo ne.

Po Levandulové zahradě a Půlnoční růži je to zkrátka slabé. Styl psaní je pořád nádherný, stránky ubíhaly rychle, ale nedokázala jsem si zamilovat jedinou postavu. Nikdo mi nepřirostl k tělu a příběh byl příšerně zdlouhavý až nudný. Vlastně se tam nic moc nedělo. Ani konečný wow efekt se na konci nekonal (jako u Levandue i Růže, kde mě knihy zanechaly s pusou dokořán). Na druhou stranu se mi líbilo prostředí Anglie. Těšila jsem se na literaturu, ale kromě klasických knih, které známé z maturitní četby, tam byla zmíněna jen okrajově, přestože se současnost točila kolem knihkupectví.

Přestože jsem myšlení Star i Flóry z části chápala, obě byly jednoduše na facku. Na konci se mi ale líbilo jak Star vzala život do vlastních rukou a konečně začala dělat, co chce ona.

Jsem zvědavá na příběh CeCe a hlavně Tiggy, protože mi připadají ze všech sester nejzajímavější. Pokračovat rozhodně budu, pořád doufám, že se to zlepší.

2 05.02.2023

(SPOILER) Ve druhém díle se všechno konečně začíná rozjíždět. Je to sice pro mladší čtenáře, ale mě to zkrátka baví!

Čaroděj má akci, humor, mýtické bytosti a prostředí Francie je zkrátka parádní. Celý svět je neuvěřitelně promyšlený a my sledujeme hned tři dějové linky.

Setkáváme se jak starými tak novými postavami. Johanku z Arku a hraběte Saint-Germaina jsem si okamžitě zamilovala. Dále tu máme například i Nicola Machiavelliho nebo Valkýry. Nemůžu se dočkat s jakými dalšími legendárními postavami se ještě seznámíme v příštích dílech! Velké plus mají také skvělé ženské postavy. Tohle je jedna z mála sérií, kde nejsou otravné, ukňourané chudinky, které musí každý chránit. Za mě vede jednoznačně Scathach.:)

Co mě jen mrzelo, bylo využití magie. Jediný člověk, který ji opravdu využíval, byla Sophie. Těšila jsem se na Saint-Germaina nebo pořádnou akci od Nicolase, ale autor to vždycky udělá tak, že magie je zrovna jaksi mimo provoz, nebo postavy vyřadí. Flamel i Saint-Germain byli v boji i přes své staleté zkušenosti úplně k ničemu a moc se jako mentoři teda nepředvedli.
Také mě zklamalo, že Dee, který je podle popisu (i z historie) jeden z největších a nejmocnějších čarodějů, se taky moc nepřevedl. Jen štěká, co udělá, to pokazí a jeho využití magie je hodně slabé. Stejně tak mi nedávalo smysl, že mocní nepřátelé jsou poraženi lusknutím prstu. Tyhle logické nesmysly mi tam vyloženě překážely. Ale zase... je to fantasy pro mladší čtenáře, takže k tomu tak musí člověk přistupovat.

S chutí se pouštím na další díl.

"Na co myslíš?" zeptal se Flamel, když viděl Johančinu ustaranou tvář.
"Přemýšlím, že až bude po všem, opravím auto do jeho původní podoby a už nikdy ho nevytáhnu z garáže."

2 19.11.2022

Alchymista je takový úvod do světa Nikolase Flamela. Spíše se zaměřuje na seznámení s dvojčaty a Nikolasem, magií aury a nesmrtelnými bytostmi. Hodně mluvení, málo akce.
Těm, kteří sérii čtou poprvé radím - vydržte! Druhý díl už má grády a pak je to teprve jízda.:)

2 10.09.2022

Druhý díl byl o něco lepší než první. Dračí historie je vymyšlená skvěle a mohlo by z toho být skvělé čtení. Ale já a Dračí město kamarádi nebudeme. Druhý díl je dějově snad ještě větší chaos než první. A teď vynechám logické věci.
Docela jsem se těšila na výcvik u Tajemných… to jsem ale nevěděla, že se dočkám jen brouzdání myslí. A ano. V hlavě některé z postav trávíme většinu část knihy. Proč? Protože obě hrdinky jsou buď na ošetřovně nebo se zotavují a mají zakázáno bojovat.

Stále se nedokážu přenést přes otravné chování postav. Všichni už jsou dospělí (ještěři hádám mají několik desítek let), ale jednají jak třináctiletí puberťáci (hlavně Ondra, můj ty bože, to je takový osel, že snad nebyla chvíle, kdybych mu nechtěla křápnout hlavou o zeď).
O Janě škoda mluvit. Od prvního dílu se nic nezměnilo – stále ukňouraná chudinka, která pořád omdlívá, nebo ji je špatně a z nějakého neznámého důvodu je hrozně důležitá a všichni po ní jdou.
Lianea je v podstatě stejná jako Jana. Autorka má talent na slabé ženské, které musí pořád někdo zachraňovat, nepřátelé je chtějí znásilnit nebo je muži mlátí (princezna Nayklín).
A ti dva Tajemní? Neměla jsem příležitost si je oblíbit. Plochý, nezajímaví, nemají žádnou hloubku, žádnou osobnost a ani o nich nic nevíme. Takoví roboti na okrasu.

Nějak nechápu ten převrat Jana x Eldar. Prostě hop! A najednou tu máme spřízněné duše, přestože v jedničce spolu sotva promluvili. Protože… proč ne. Aby bylo nějaké romantické drama. Přece jen, je to YA.

Tahle série má jedno zásadní pravidlo, které mi brnkalo na nervy po celou dobu čtení – muži jsou povýšení sexuální predátoři a ženy jsou slabé chudinky, které se nechají zneužívat.

Do čtení jsem se musela opravdu nutit. Myšlenkami jsem byla všude možně, jen ne u knihy.

2 06.07.2022

(SPOILER) Ani nevím, kde začít.
Prolog byl skvělý a já si říkala, že tentokrát se hodnocení třeba mýlí. No... bohužel. A je mi to líto. Obálka je krásná, anotace taky zajímavá.

Kombinace našeho světa s ještěřím světem (a fantasy jmény x česká) zkrátka nefunguje. Kdyby se autorka vybodla na Brno a psala čisté fantasy bylo by to lepší.
Nebudu lhát, čekala jsem draky. Takže jsem byla lehce zklamaná, že v knize žádní nebyly. A ještěři jsou vlastně z části upíři... Ah, a přeměna vám zaručí, že se do konce života nebudete muset holit! Momentů kdy jsem jen kroutila očima nebo se plácala do čela tam byla kvanta. Tolik nesmyslů nacpané v jedné knize jsem ještě neviděla. Copak to nečetli žádní betačtenáři? Kniha je plná náhod, zázraků bez pořádného vysvětlení, všechno se stane tak, jak se zrovna hodí a korunuje tomu naprosto nesmyslné jednání postav. Děj je buď příliš rychlý, málo rozepsaný, nebo naopak zbytečně natahovaný. Člověk se až smál, jak absurdní některé scény byly.

Prakticky od začátku už víte, kdo je padouch, protože... hrdince špatně voní. (Clap! Clap!) Žádné velké odhalení se nekoná.

První polovina byla čisté utrpení. Pořád jsem doufala, že se konečně začne něco dít. Lovení a nudné toulání se dalo zkrátit na míň stránek. Málem jsem knihu odložila, ale jsem zvyklá číst do konce, takže jsem se prokousala i zbytkem.
Naopak druhá polovina ve městě je celkem dobrá. Je vidět, že svět je promyšlený (oceňuji i mapu), historie ještěrů je zajímavá.

Jana jako hlavní hrdinka byla nesnesitelná. Pořád křourala, brečela, nebo byla nadržená. Stále ji někdo unášel, chtěl zabít, nebo se všichni ujišťovali, že je v pořádku. Taková cukrová chudinka. Jakmile navštíví rodiče, prakticky už pak pro ni přestávají existovat. Ani jednou se k nim nevrátí, aby je zkontrolovala.
Nejvíc mě rozesmála věta, kdy řekla, že se o sebe umí postarat. A o pár stránek dál se málem zabije kvůli vlastní blbosti. Podruhé!:)
Žádnou postavu jsem si nepblíbila, chyběla jim hloubka, pořádné zpracování.

Další věc - opravdu potřebujeme pořád číst o hrdinkách, které chce někdo osahávat a znásilnit? Co je tohle za novodobý trend?

Zamilovatost mezi Janou a Ondrou byla hrozně umělá. Spíš bych to nazvala majetnickým pudem. Jejich posedlost mi hrála na nervy.

Všechno se vypsat nedá. Mohla bych takhle pokračovat dál. Nicméně, potenciál tam je. Styl psaní je dobrý, našla jsem i krásné slovní obraty, popisy.

Jelikož jsem si pořídila obě knihy, dám druhému dílu ještě šanci. Nic sice od toho nečekám, ale třeba mě překvapí. Nebo alespoň pobaví, jako tenhle.

2 26.06.2022

(SPOILER) Za mě nejlepší díl Skleněného trůnu.

Ze začátku se to sice vleče a Lysandra mě příliš neoslovila, ale záchrana Aediona byla skvělá (kdo by se netěšil, až se bratranec konečně shledá se sestřenicí, že?), stejně mě zaujala linka s Arobynem. Odhalení plánu Aelin po jeho vraždě, bylo bravurní a já jen valila oči v němém úžasu.

Konečně jsme se taky dočkali setkání Aelin a Manon Černozobé – který rozhodně nezklamal. Jejich souboj na mostě byl super, stejně tak to, jak Aelin Manon zachránila. Za to má u mě plus!:) Celá linka s čarodějnicemi, Erawanem, Manon (kterou jsem si tu doslova zamilovala), Elide a Kaltain byla zajímavá.

Romantika mezi Aelin a Jeřábem mi překážela, fakt jo, bez téhle kapitoly bych se klidně obešla. Přiznávám ale, že když se poprvé objevil ve Zlomuvalu, byla jsem doslova štěstím bez sebe.

Aedion mě na druhou stranu vytáčel. Z úžasného bojovníka, kterého jsem milovala v Dědičce ohně, se stal žárlivý vůl. Přestože jsem chápala jeho zlost na Aelin kvůli krevní přísaze, najednou svým chováním připomínal spíše náctiletého puberťáka.
O Chaolovi je škoda se vyjadřovat… V tomhle díle byl na odstřel. Jediné, co dokázal, bylo litovat se a obviňovat za všechno Aelin, ale hej… to že on sloužil králi jako věrný služebníček celá léta a neudělal vůbec nic, ba si ani neuvědomil, že je něco špatně, to je přece vedlejší, že? Opravdu jsem si přála, aby mu dal Jeřáb pěstí. Díky bohu za Nesryn! Jediné, s čím jsem s Chaolem souhlasila, byla záchrana Doriana.

Co se týče Doriana - prostě wow! Jízda od začátku do konce. Bylo zajímavé sledovat jeho vnitřní souboj s princem valgů, zoufalství, stejně tak i ten úžasný moment, když si nákrčník strhl.
Závěrečný souboj mezi Aelin, ním a králem byl napsaný naprosto úžasně. Autorka tyhle momenty umí. Stejně tak dechberoucí moment, kdy Jeřáb s Aedionem zničili zvonici a osvobodili magii. Aelin mě znovu překvapila, všechno vymyslela skvěle, i to, jak Dorianovi nasadila prsten, aby ho zachránila.

Trojice se opět shledala, král je poražen a máme tu další nepřátelé v podobě Maewe a Erawana. Chaol po útoku ochrnul a odjíždí za léčiteli, Dorian se musí vzpamatovat po posednutí valgem a Aelin plánuje cestu do Terrasenu.

Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit poznámku vůči Aelin na konci… Když už jsem si myslela, že se její arogance konečně trochu zkrotila a tohle je jediný díl, kde se mi opravdu zamlouvá, zase nic. Jen jsem kroutila hlavou, když prohlásila, že se Chaol stává jejím vyslancem a je jí úplně jedno, co si o tom myslí Dorian. No, zřejmě zapomněla na fakt, že Chaol je přímo podřízený Dorianovi, jakožto svému králi a Aelin nemá nejmenší právo mu něco přikazovat.

Kniha si ale za svou nesmírnou čtivost, napětí a propracovanost, rozhodně zaslouží nejvyšší hodnocení.:)

2 12.03.2022

(SPOILER) Mnohem lepší než první dva díly!
Konečně jsem opět našla to, co mě před lety na Skleněném trůně tak bavilo.
Ze začátku se to sice táhlo, jak je zvykem, ale postupně mě děj pohltil a já si čtení užívala.
Emryse a Luku jsem si zamilovala hned jak se objevili a oddechla jsem si, že je autorka nenechala zemřít.
Jeřába jsem ze začátku nesnášela - několik stovek let stará bytost a chová se jak puberťák. No, i on mi nakonec přirostl k srdci, přestože se občas vhoval jako blbec. A jak!
Aelin mě opět vytáčela, ale na to už jsem zvyklá z předchozích dílů. Dokonce jsem s ní i v jistých případech soucítila, fandila ji a nemohla se dočkat, až se z kapitoly čarodějnic přesunu zpátky k ní.

Škoda, že tam nebyly víc rozepsané části s Dorianem, který mi v tomhle díle hodně přirostl k srdci. Jeho magie a myšlení mě opravdu zajímaly a doufala jsem, že to autorka víc rozepíše, protože scény s jeho magií jsou zkrátka parádní. Jen mě překvapilo, že vzhledem k okolnostem vůbec nic nedělal. Mohl se alespoň spojit s povstalci, plánovat... něco!
Léčitelka Sorscha tam byla tak málo, že se mnou její smrt vůbec nic neudělala. Jen mi bylo líto Doriana. Ten má na ženy fakt smůlu... A nejen na ně.
Zakončení mezi ním a králem bylo drsné a jsem zvědavá, co s ním bude dál.

Chaol a Aedion byla zajímavá dvojka. Generál mě neustále překvapoval a stal se mým oblíbencem.

Části s čarodějnicemi - abych byla upřímná, při nich jsem se neskutečně nudila. Několik stovek staré čarodějky a div si nevytrhaj vlasy v kočičí bitvě když jedna na druhou špatně pohlédne. Prosím, jen to ne...


Konec byl dechberoucí a já jsem natěšená na další díl!

2 15.01.2022

(SPOILER) Buď mám čtecí krizi, nebo je to kvůli tomu, že nejsem cílová věková skupina.
Opět se to četlo svižně, hezky, stejně jako první díl. Bylo to tam ale tolik podivností, že jsem si dokola musela opakovat - je to YA.

Do poloviny knihy se děj neuvěřitelně vleče a všechno co vidíme je jak si Calaena obliká šaty, je neustále podrážděná (opravdu jsem nepochopila, proč byla tak otrávená na Doriana) a skáče do postele s Chaolem. Na to, že je nejlepší vražedkyne se snadno nechala otrávit naprosto obyčejným člověkem a málem umře.... Pak zase jakoby zázračně přepnula do vražedného módu a hravě dokáže vyřídit několik mužů kteří unesou Chaola a běží rychleji než kůň. Ten její "mód vražedkyně" nedává smysl, je to neskutečně přetažené za vlasy.
Celá postava taková je - Calaena si dokáže poradit se vším, dokáže každého porazit, všechno tají a není věc, co by neuměla. Taky je neuvěřitelně pokrytecká. Vyčítá Nahemii že ji nic neřekne, ale ona dělá to samé (ale hej, naprosto všichni tají všechno před všema. To mě doslova iritovalo).
Calaena je nájemným zabijákem, ale nesnáší vraždění, v první polovině se dokonce snaží vraždění vyhnout ale v druhé zase vraždí ráda a užívá si to.

Kniha je plná náhod - někdo náhodou spatří toho druhého, Calaena náhodou najde toto, náhodou při souboji s čarodějnicí tam byla sekera atd... O tom, že královský vrah, nejnebezpečnější osoba v království má vysoké postavení u dvora, že i vojaci se před ní musí postavit do pozoru, raději ani nemluvím.

Smrt princezny byla napsaná bravůrně. Stejně tak i souboj Calaeny a Doriana se stvůrou v knihovně i finální souboj. Hodně mě zajímala Dorianova linka s magií. Kdyby takhle byla napsaná celá kniha místo nesmyslných romantických blbovin, užila bych si to víc. To, jak Calaena přinesla Hrobovu hlavu před krále bylo zkrátka parádní. I odhalení kdo skutečně Calaena je (přestože to bylo čtenáři z náznaků jasné, popsané to bylo na úplném konci knihy epicky). Tyhle stránky jsem hltala.

Nemůžu si pomoct, ale na to, jak se popisuje, že jsou Chaol a Dorian nejlepší přátelé... upřímně ani v prvni knize jsem to necítila. Vůbec. Vždycky když spolu mluvili, jejich rozhovor se točil jen kolem Calaeny. Toť vše. Žárlí na toho druhého, přou se o Calaenu (která je podle nich dokonalá samozřejmě) a dokonce si v duchu přejí, aby Calaena tomu druhému ublížila.
Při posledním souboji dokonce Dorian nechal Chaola napospas a chtěl utéct s Calaenou. Proč znovu nepoužil magií? Vždyť už s ní stvůru odhodil. Nakonec tam byl Dorian v celém souboji naprosto k ničemu. Postavy jsou hrozně nevyspělé, dětinské a až moc emocionální na to, kde žijí. Ale zase... je to YA. Prostě to tam patří.

Ale abych nesrčela pořád kritikou, svět se mi líbí a budu číst dál. Stále věřím, že se to ještě rozjede. A jak ráda říkám - dobrá kniha je ta, která ve vás něco zanechá. Což se tady stalo. :)

2 03.01.2022

(SPOILER) Opravdu, ale opravdu nechápu to negativní hodnocení a až útočné komentáře. Sama jsem byla na knihu podle rezenzí zvědáva a tak mi to nedalo a koupila jsem si ji.
Protože mám načteno opravdu hodně fantasy knížek - od Zaklínače po Malazskou knihu padlých, čekala jsem, že budu mít stejný nazor, jako většina tady.

Jak jsem se mýlila!

Je pravda, že kniha je plná chyb - jak mohlo nakladatelství vydat knihu, která by neprošla řádnou korekcí? Nechápu. Stejně tak tam byly chyby ve výrazech a věta tak nedávala smysl (místo chrápání tam byl chrapot atd...).

Kniha byla na druhou stranu velmi čtivá a odpočinková. Prostředí krásně popsané - úplně jsem cítila okolní atmosféru. Stejně tak pocity hrdinů. V mnoha ohledech jsem s Leou soucítila, přestože se občas chovala jak hysterka. Ale člověk se jí nemůže divit. Časem jsem si ji i oblíbila.
Cestování po různých místech mě bavilo. V druhé polovině bylo krásně vidět, jak se psaní mění, lepší. Dokonce už tam nebylo tolik chyb jako v první polovině.

Autorka umí psát! :)

Postavy byly v první polovině všechny na odstřel, Thomase jsem přímo nesnášela - arogantní, krutý, sobecký, majetnický, žárlivý vůl. Snad největší uspokojení bylo, když mu Lea zabodla jehlici do ruky.
S Fleur to bylo stejné - nesympatická žárlivá husa, kterou jsem měla chuť proplesknout hned v prvním okamžiku. Na to, jak se popisovalo, že se umí skvěle ovládat... No ehm. Dále královna byla kapitola sama o sobě. Pomsta však byla sladká :)

Našly se ale i sympatické postavy - Stela, Patrick, Kristián.

Ano, spousta věcí v knize nedávala smysl. (chtělo by to redaktora, nebo beta čtenáře). Nejen s popisem Fleur, ale i to, jak Lea 2x zázračně přežila napadení a únos prakticky bez námahy přepere 2 muže), stejně jako hravě porazila v souboji Fleur, která je dále popisována jako jedna z nejlepších válečnic. O cestách do jiné země, které trvají krátkou dobu a zázračné změny počasí ani nemluvím.

Světe div se, ke konci už mi Thomas ani Fleur nevadili. Začali se chovat normálně a hned mi padli do noty.

Celá část se Stíny a Obchodníky mohla být víc rozepsaná... Protože šlo o zajímavé záporné postavy. Ale prakticky nic se nevyřešilo, žádná konfrontace s nimi dále nebyla. (možná v druhé knize?)
Stejně tak Janis, který se přidal ke skupině snad jen kvůli otravnému žárlivému souboji, ale jinak tam byl... a zároveň nebyl. Pak se prostě z ničeho nic vypařil. Toť vše.

Co se týče příběhu o Ledové krásce - mě se líbil. Přišlo mi to krásné i zajímavé.
Tyran tam ale mohl být víc. Jen se tam krátce mihl a to je vše. Více dialogů s ním by neuškodilo.:)

Závěr byl krásný i smutný zároveň. Ocitli jsme se zpátky na začátku, ale po přečtení tolika dobrodružstvích provázených knihou cítíte, že to není stejné. Dokonale se můžete vcítit do Ley.

Akorát nechápu jednu věc... Proč by Lea už nikdy nemohla vidět Thomase? Vždyť pro ni může kdykoliv přijet, nebo ona může odjet za ním do Honorovi země. Stejně tak na začátku, kde se pořád mluvilo o tom, že Lea už nikdy neuvidí svoji rodinu.

Jsem moc zvědavá na pokračování a upřímně se těším. Zajímá mě Perla, která podle epilogu není mrtvá a ještě v budoucnu všem zavaří. Tu ženskou jsem nesnášela po celou dobu knihy a to tam ani nebyla osobně.

Napíšu to ještě jednou - autorka umí psát a jako prvotina je tohle super :) Knihu si někdy určitě přečtu znovu.

2 16.12.2021

(SPOILER) Do půlky knihy se to táhlo a někomu to mohlo připadal nudné - ale Tobinovo dětství jsme si museli prožít. Jeho život na dvoře, vztahy s ostatními postavami, místo ve vojsku, i to, jak přemýšlí a přímá, že uvnitř je žena - to vše mělo svůj důvod, abychom Tobina poznali. Život na hradě byl taktéž popsán skvěle.

Proměna Tobina v Tamír byla úžasná a při jejím odhalením před vojáky a přetržením pouta s Bratrem jsem i slzu ukápla. Lhel, budeš mi chybět...
Lynn Fleweling umí psát bitvy a umí situace popsat tak, že vám přímo ožívají před očima. Bitva o Ero byla jedna velká emocionální jízda. Tolik epických a silných momentů. Tady se Lynn vyřádila mnohem víc než v druhé sérii a udělala dobře.

Kdo mě ale zklamal, byl Arkoniel. Pořád si jeho postavou nejsem jistá... Thero z Nočních běžců měl svůj šarm a dokázala jsem si ho zamilovat. Ale Arkoniel mi přišel až moc krotký, jako by neuměl myslet sám za sebe. Pořád je jen v pozadí a až na odvedení čarodějů byl v celém příběhu prakticky zbytečně.
Stejně tak mi chyběl humor Nočních běžců. I k ostatním postavám jsem si nevytvořila nějaký blízký vztah. Ta vazba tu prostě není.

Je opravdu škoda, že série Tamír u nás není tak známá, protože se jedná o kvalitní, epické dílo.

1 14.01.2024

Po dlouhé době krásná fantasy, která stojí za to si přečíst. Katsa se mi zamlouvala, protože (konečně!) není přes kopírák jako jiné hlavní ženské postavy. Proč? Protože má hloubku. Stejně tak jsem si naprosto zamilovala Poa.
Svět sice není nijak propracovaný, ale to ani u oddechovky nečekám. I když mi to tam trochu chybělo. Stejně tak bych uvítala víc vedlejších postav, které by se zapojili do děje.
Co se mi dále líbilo, byla milostná linka mezi Katsou a Poem - milá, nádherná, pozvolna se rozvíjela. Kolikrát jsem se přistihla, že se při jejich konverzacích nemůžu přestat usmívat. Všechny moderní YA fantasy by si z téhle knihy měly vzít příklad. Žádný sexy namyšlený badboy, který hrdinku přesvědčuje, že je neodolatelný alfasamec, co vrčí při každé příležitosti, žádná jednoduchá ženská, která popisuje jeho dokonalé tělo na každé druhé stránce a podlamují se jí z jeho dechu kolena. A žádný hloupý milostný trojúhelník!
Na takové ptákovinu tu fakt zapomeňte.:)
Katsa a Po patří mezi nejsympatičtější dvojici, o jaké jsem kdy četla. Jaká škoda, že další díly jsou o někom jiném. Nebo možná ne. Možná je dobře, že se jejich příběh uchová takhle.

Jen Bitterblue tam byla opravdu navíc, jak tady někdo zmiňuje. Kdyby tam nebyla, možná by byla kniha ještě lepší.

Konec mě překvapil. Není to klasický happyend, ale ani nic úplně depresivního. A mě upřímně sedl. !!!SPOILER!!! (bylo mi strašně líto, že Po oslepl, ale život není fér a právě proto je kniha více... realističtější? Nevím, jak bych to přesně popsala, ale rozhodně se liší mezi všemi těmi přeslazenými YA) !!!KONEC SPOILERU!!!

Graceling vřele doporučuju všem, kteří touží po pohodovém, nenáročném čtení při dlouhých večerech nad šálkem dobrého čaje. <3

1 26.10.2023

Trilogii Tamír jsem začala číst až po sérii Nočních běžců, čili už jsem s prostředím a místy už byla seznámena. Styl Lynn Flewelling zkrátka miluju. Sice to za mě ještě nedosáhlo kvality Nočních běžců, nejspíš proto, že tady je Tobin/Tamír ještě dítě, ale pořád se jedná o skvělý požitek.

Tamír má temnější atmosféru, ale mě to vyhovovalo. Začátek byl skvělý, atmosféra panství s démonickým Bratrem, šílenou matkou Tobina a prokletou panenkou nahánělo husí kůži. Postavy jsou sympatické, hrozně se mi líbil vztah Tobina s Kim. Prostředek a část v paláci byl trochu nudnější, čekala jsem větší zapojení Arkoniela a Ohářů, ale třeba se dočkám v druhým díle.

Konec byl úžasný, na Tobinovo prozření jsem čekala celou knihu. Celý nápad s dívkou v klučičím těle je dokonalý. Doslova jsem hltala každou stránku a byla zklamaná, že už jsem na konci. S chutí se vrhám na další díl.

1 08.03.2023

Tenhle díl sice nepřináší nic extra nového nebo překvapujícího, ale pokud máte rádi Seregila s Alekem, stejně si ho parádně užijete.:)

1 19.10.2022

Čtvrtý díl magického světa Hetar. Tentokrát se příběh zaměřuje na Lařina syna Dillona, kterého jsem si velmi oblíbila už v Pánovi Soumraku. Na chvíli vykolejíme od Lary a jejího osudu a přesouváne se do Belmairu. Dillon už je dospělý muž a stává se králem země, která prakticky pomalu vymírá.
Celá zápletka s Yafíry byla skvělá a dračici Nidhug jsem si oblíbila okamžitě. Ona a Cirillo tvořili parádní dvojku. K mé radosti se do děje víc zapojil i princ Kaliq.
Jen Cinnia mě místy štvala.

Čtivé, místy vtipné, odpočinkové. Prostě skvělé.

1 15.10.2022

(SPOILER) Bezejmenná cesta není klasická fantasy a není pro všechny. Pokud čekáte pořádně propracovaný svět s hlubokými postavami a pořádným dějem, pak knihu zase odložte.
Tohle je příběh s posláním, které ne každý pochopí. Kniha je napsaná zvláštním stylem. Je v ní kladeny velký důraz na soužití s přírodou, víru v lásku a vzájemné porozumění. Místy to bylo až zbytečné přeslazené, ale proč ne.

Co mi ale opravdu vadilo, bylo, že žádná postava neměla vlastní osobnost. Všichni mluvili a smýšleli stejně - jak přes kopírák. Dále se mi nechce věřit, že by ve světě lidé zanechali vzájemných sporů, byli ke všem přátelští, přistupovali ke všemu s porozumněním a dokázali se na všem shodnout. Prostě jak na obláčku.

Putování čtveřice bylo místy skvělé (např. boje se zbloudilými), místy nezáživné. Naopak jsem si oblíbila výrazy "norn" a "leighiše". Souboje draků byly taky skvěle napsané (draky naprosto miluju!).

Z Bezejmenné jsem si odnesla hodně a některé věci mě k mému překvapení zarazily a do teď o nich přemýšlím. Kéž by víc lidí smýšlelo tak, jak autor.
Jak to tak vidím, myslím, že by v dnešní době každý potřeboval potkat Poutníka, aby do něj vlil kapku naděje na lepší budoucnost..:)

Co mě ale zarazilo, byly přechodníky. Někde byly dobře, pak zase tucetkrát špatně. Dále opakování slov, občas přehozený slova, zbytečně předlouhé popisy, které by prospělo proškrtat (například popisy postav, při tom jsem trpěla - Modrooká měla snad 4 celé stránky!)
Je to hrozná škoda, protože to ubírá na celkovém dojmu.

Konec byl dost otevřený, takže jsem zvědavá na další díl.

1 08.09.2022

(SPOILER) "Pohyb na křesle pro mě není trestem. Není to vězení," ujistil ji. "Nikdy jím nebyl. Nejsem o nic méně mužem, když na něm sedím, ani když chodím o holi."

Z tohohle dílů mám spíše smíšené pocity. Střídali se tam nesmírně zajímavé části s extrémně nudnými. Co se ale nedá upřít, je čtivý styl psaní.

Změna prostředí byla fajn a já si konečně naplno oblíbila Chaola. Proces léčení byl zkrátka skvělý. Díky vlastním zkušenostem jsem se do Chaola dokázala dokonale vcítit a jeho náladovosti a myšlenkám rozumněla. Naopak Nesryn mě nezajímala a spíš mi ve čtení překážela. Od poloviny se ale stal pravý opak a já se nemohla dočkat až se z toho naprosto nudného cukrování hlavní dvojce přesuneme zpátky k pavoučičím. Sartaqa jsem si hodně oblíbila, stejně jako ruky. Posledních 100 stran pak konečně stálo za to - čtivé, napínavé. Asi nejlepší část knihy pro mě bylo odstranění valga z Duvy a jak se kolem ní sešla celá khaganova rodina.

Nad některými věcmi však může člověk jen kroutit očima:

1. Dokonalé postavy
Už jsem přestala počítat, kolikrát se v knize popisovaly Yreniny vlasy, šaty nebo obličej. Co o ní potřebujete vědět? Yrene je naprosto dokonalá! No vážně, nemá jedinou chybičku - jako všechny hlavní postavy Maasové. Samozřejmě ji všichni obdivuji a stejně jako Aelin i ona je mimořádně speciální! I přes to ale zůstává velice sympatickou postavou.:)

2. Nekonečné popisy prostředí/oblečení
Na to jsme od autorky zvyklý, ale tady mě to málem donutilo knihu odložit. Doslova jsem skřípala zuby a musela se nutit pokračovat.

3. Deus Ex Machina efekt
Trvalo prakticky celou knihu, než Yrene Chaola vyléčila. Když mu valg zlomil pater podruhé... BUM! Máme tu bohyni, která se objeví společně se všema léčitelkama z Torre a prakticky okamžitě je Chaol přiveden ze světa mrtvých a vyléčen. Je to jako koukat se na anime, kde zákony ani pravidla neplatí. Prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Ah, ale aby to nebylo přeje jenom tak zázračné, Chaolův život je spojený s Yrene, která uzavřela s bohyní dohodu!

4. Maeve je královna valgů.... Pockat, co?
Zvláštní, že nemá černou krev. V předchozích dílech byla jasné rudá. Ale i to se asi v posledním díle vysvětlí.

Trošku se bojím jít na finální díl. Stejně jako Říše bouří to začíná být hodně překombinované. Stále se vymýšlejí nové a nové věci, staré najednou neplatí a všichni jsou vždy na správném místě...

I tak je Věž jedna z nejlepších dílů.

1 30.08.2022

Skvělá letní oddechovka pro náctileté.
Líbilo se mi, jak se Taylořina rodina snažila sblížit. Romantická linka (u které mi přišlo, že je tam vecpaná spíš násilně) mě naopak otravovala, ale to je otázka vkusu. Člověk při čtení zavzpomíná na své dospívání a blbosti s kamarády.
I když mě Taylor občas štvala, její chování se dá pochopit... Vždycky od problémů utíkala, od rodičů měla všechno a žila pohodlný, bezstarostný život. Navíc se její rodina snažila předstírat, že se nic neděje a odmítala o všem mluvit - což není zrovna dobrý příklad.
Při slovních přestřelkách, honu na pavouka a Warrenových výkladech jsem se dost nasmála. Takže kniha není jen smutná! Naopak si myslím, že je v ní dost komedie a nese se v takovém lehkém tempu.:) Asi nejvíc se mi zamlouvaly momenty mezi otcem a dcerou.
Přestože byl konec jasný, stejně jsem ho obrečela. Taylořin otec byl sympaťák a lehce přirostl k srdci.

1 04.08.2022

(SPOILER) „Jsem Celaena Sardothien a nebudu se bát.“

Povídky ze světa Skleněného trůnu byly zajímavým okořeněním celé série a musím říct, že jsem si je moc užila, přestože jsem je četla až po Říši bouří. Bylo krásné konečně si přečíst o všech těch dobrodružství, které jsou tak často zmiňována v sérii.

***Vražedkyně a Pán pirátů***

Krátká, ale svižná, akční, dobře napsaná povídka. Seznamujeme se se Samem, Rolfem i Zátokou lebky.
Calaena je tu namyšlený spratek, ale překvapivě mi nevadila. Nápad, jak zachránit otroky byl dobře vymyšlený, celý příběh mě bavil, prostředí krásně popsané a Sam mi hned padl do noty.

***Vražedkyně a léčitelka***

Takový krátký mezistupeň mezi Zátokou lebky a Pouští. Ze začátku jsem měla problém se začíst. Vůbec mě to nebavilo. Nakonec ale povídku hodnotím víc než kladně – líbilo se mi, jak Celaena učila Yrene sebeobraně a následovat své sny, stejně tak i to, jak si uvědomila, jaký parchant Arobynn ve skutečnosti je i její vnitřní pochody.

***Vražedkyně a poušť***

Tanec bez hudby, kouzlo všudypřítomného ticha, krása oáz, červený písek… Co víc si přát?

Nejlepší povídka ze všech. Naprosto jsem si zamilovala tiché vrahy i samotnou poušť. Dala bych nevím co, abych si mohla zakoupit celou knihu jen o nich. Příběh mě pohltil a postavy mi padly no noty téměř okamžitě. Napínavé, čtivé a některé situace i zahřály u srdce. Prostředí je tak barvitě popsané, že člověk až cítí žár pouště ve svých kostech.
Bylo zajímavé, jak Celaena odhodila svou masku „nejlepší vražedkyně s egem až k nebesům“ a učila se otevřít lidem okolo, vychutnat si dobrodružství a hledala samu sebe. Trénink s Němým mistrem byl zajímavý a Ilias, přestože za celou dobu neřekl jediné slovo, mě naprosto okouzlil. Docela jsem Celaeně malý románek přála.
Moment kdy se Celaena mistrovi upřímně přiznala, že se bojí vrátit, nabízí nový, sympatický pohled na ni.:)
Následný útok na pevnost, zrada Ansel (přestože to bylo jasné) i finální boj... Hltala jsem stránky o sto šest.
Co se však týče Ansel - ne, nic ji neomlouvá, že chladnokrevně zabila svého milence. Opravdu tu postavu nemusím a raději bych, aby ji Celaena zabila.

Nechápu tu ale pár věcí – Jak je možné, že se Ansel podařilo přemoc Michaila a Iliase a vyváznout bez sebemenšího zranění, přestože měla s Celaenou takové potíže? Vždyť (nevím jak Michail) ale Iliase cvičil jeho otec (na rozdíl od Ansel, kterou odmítl cvičit). Jak je možné, že ji mistr vysílal za lordem jako vyjednavačku, přestože měl podezření o její zradě? A v neposlední řadě... jak je možné, že mistr nepoznal jed ve svém poháru, přestože ho Celaena poznala na první přičichnutí?
Nelogičnosti (které ve Skleněném trůnu nejsou nic nového) mi trochu překážely, ale konec byl skvělý.
Finální rozmluva mezi Celaenou a mistrem krásně ukazuje rozdíl mezi Pouští a Zlomuvalem. Tišší vrazi si získali mé srdce každým coulem.

***Vražedkyně a podsvětí***

Abych byla upřímná, poslední dvě povídky mě spíš vytáčely, než bavily a trvalo, než jsem se začetla.

Asi takhle… měla jsem chuť praštit s Celaenou o zeď. Už jsem si zvykla, že stále dokola čteme o tom, jak si o sobě myslí, že je nejlepší z nejlepších (člověk by čekal, že po zážitku a tréninku z Pouště získá trochu pokory, ale ne. Celaena je zpátky ve Zlomuvalu a zpátky je i její nesnesitelná namyšlenost).
To je však nic v porovnání, co teprve udělá.
Arobynn ji zmlátil do bezvědomí, obelstil ji s otroky, díky němu nevěděla, jestli Sam žije nebo ne a ona se cítila provinile, když Arobynnovi chtěla splatit dluh a ještě ho hájila? A jako bonus ještě byla na Sama hnusná. Ne že bych se Sam choval jinak – zvlášť ta žárlivá scéna, kdy se objevil Dorian s Chaolem (btw tleskám, jejich náhlé zjevení bylo milé překvapení). Ta romantická linka mi tam vůbec neseděla. Od dětství se nenávidí, opovrhují sebou, ale najednou jim bleskne, že toho druhého vlastně milujou!
Samova záchrana Celaeny, kdy se topila v kanále, byla ale skvělá.
Arobynn se opět ukázal jako manipulativní parchant (což bylo jasné všem kromě Celaeny) a Celaena omylem zabila nesprávné lidi. Mimochodem, moc lítosti tedy neprojevila. Prostě ok, právě zabila dva muže, byl to omyl, jeden z nich chtěl zabránit otroctví, ale hej! Jde se dál! Na jednu stranu je Celaena plná soucitu o bezbranné, nenávidí otroctví, je proti bezpráví… Na druhou je jí to vlastně fuk. Vyber si, holka!:D

***Vražedkyně a impérium***

Nejočekávanější povídka ze všech. Povídka, kde jde všechno do kytek, Samova očekávaná smrt (kterou jsem i tak prožila, protože mi přirostl k srdci), Celaenino dopadnutí a následné uvrhnutí do solných dolů Endovieru.

Hned za začátku, kde se dohadovali o tom, kam by šli, aniž by je ohrozil Arobynn mě napadlo… Proč Celaena ani nepomyslela nad tím, že by se vrátila do Rudé pouště? Pokud si dobře vzpomínám, Němý mistr ji nabídl, že ji kdykoli přivítá a vždy tam najde domov. Mohli se tam ukrýt do doby, než by vydělali dostatek peněz, aby se vyplatili z Arobynnových služeb, ne?
Navíc jsem v tomhle byla za Sama – snažil se co jen mohl, aby vydělal alespoň nějaké peníze (které Celaena samozřejmě volně rozhazovala za luxusní věci).

Samozřejmě, Arobynn opět překvapil a až budu znovu číst Královnu stínů, jeho pád si vychutnám dvojnásob.

Část, kdy Celaenu odváželi do solných dolů Endovieru byla hodně emotivní, až málem slza ukápla. Úžasně napsané.

1 10.05.2022

Kimetsu no Yaiba - jedna z nejlepších mang, jaké jsem kdy četla a také nejlépe nakreslená. Plná humoru, napětí, skvělých propracovaných postav a hlavně sourozenecké lásky, která zahřeje u srdce.

Tanjira a Nezuko si okamžitě zamilujete, stejně tak jejich cestu, která bude jedna velká emocionální dráha. První díly vás ani zdaleka namůžou připravit na to, co přijde.

Mangu jsem přečetla do poslední stránky, viděla anime, cosplaye, fanarty, nejspíš vše, co se dalo. Nemůžu nic než vychvalovat, autorku obdivovat a směle doporučit dál.

1 06.05.2022