mirabl komentáře u knih
Má první "větší" knížka čtená ve slovenštině ... a nemohl jsem si vybrat lépe. Jednotlivé příběhy děvčátka z myslivny jsou krásné svou opravdovostí, a někdy i trochu kruté a drsné.
Nepamatuji, kdy naposledy jsem byl knihou tak nepříjemně překvapen. Po naprosto fenomenálním úvodním slovu Karla Šiktance jsem obrátil list a ... s otevřenou pusou zíral na datum, kdy se podle autorů díla začala psát novodobá historie samostatného Československa, tedy 7. listopadu 1917. Jojo, když vítěz (třídního) boje "píše" dějiny, dopadne to vždycky blbě. Další srdcervoucí informační vyprošťovák se odehrál v roce 1928. Normální člověk by napsal, že 10 let od svého vzniku se ČSR stala obdivovanou průmyslově vyspělou zemí ... ale kdepak: říjen 1928, Počátek první pětiletky v SSSR. "Odpad" jsem tomu nedal jen proto, že mezi tou spoustou černo-bílých mazanic (a básnických oslav konečného vítězství komunismu) se vyskytlo i několik zdařilých kreseb od uznávaných autorů.
Hezká, moc hezká pohádka, ale hrozně kratičká. Nikdo tu nikomu neubližuje, hraje se tu jen taková "popichovaná" ... a vše doprovází ilustrace s docela vysokou úrovní fantazie. Doporučuji jako první čtení pro malého školáka.
Možná se zde nalézá přehršel badatelů, kteří mají akutní potřebu se šťourat v té hromadě sraček, která se zove Uplně Svobodná Amerika, mě tahle kniha ale neoslovila. Naopak, pokazila mi celý večer. Nebýt čtenářské výzvy, nedotknul bych se jí ani násadou od smetáku.
(audiopovídka). Tahle detektivně-braková cliftonka mi nějak nesedla. Já prostě nemám rád, když padouch svou oběť rozporcuje a pak ji po částech "uklidí". Bída.
Tahle pidi knížečka je docela utrpení. Převažuje humor na hospodské úrovni pro zhrzené paroháče a zakomplexované pivní pupky. Zasmál jsem se asi tak dvakrát.
Neuvěřitelné se stalo skutkem ... jo, básničky jsem četl naposledy na ZDŠ ... ale přiznávám, že první dojem z této útlé knížečky byl, ehm, šokézní :-). Druhý den se mi však autorovo jazykobrusičství rozleželo v kebuli a začal jsem se "Jaro" učit zpaměti. A "Vážnost" ... ta je taky dobrá.
Knihu mohu doporučit pouze malým školákům ... a samozřejmě milovnicím pejsků a psího kraválu. Já sám jsem se už někde v polovině tohoto dílka cítil ... podvedený. Dal jsem paní Blytonové druhou šanci a podle všeho, její "rychlokvašený" styl psaní mi nesedí.
Hezky se to četlo, ale bylo to dost natahované. Prostě takový 300 stránkový Harlequin.
Možná je to vhodné pro mládež, ale jako dospělák jsem měl z této knihy divný pocit. A přitom stačilo tak "málo": vyškrtat 90% převážně jalového textu a vydat to ... ehm, jako komiks, protože ty ilustrace jsou výborné. Jo a na straně 49 je perfektní hláška: "Až jednou všechno zhasne, nebudou lidi umět žít".
Ach domove, sladký africký domove ... aneb jak správně a nepozorovaně zdrhnout ze zvířecího vězení. Začátek příběhu nebyl špatný a četlo se to kupodivu dobře, ale jak jsem se postupně prokousával do finále, celé se to začalo utápět v hrůzostrašných vymyšlenostech ... že by nedostatek fantazie? No prostě zklamání. Ale palec nahoru za dvoustránkovou ilustraci pražské tramvajové zastávky (str. 24-25), kde i dvouletý capart, kterému je kniha určena, musel užasle a nevěřícně zírat na válejícího se opilce s pivem Gambrinus v ruce.
Jojo, když dva dělají totéž, není to totéž. Jediný kreslený fórek páně Jiránka by hravě trumfnul celou tuhle sbírku. "Odpad" jsem jí nedal pouze proto, že (světe div se) mě tady zaujali ti dva mimoňové, jak se po přistání v zoo snaží komunikovat s domorodcem podobného vzhledu ... s žirafou :-).
Rukama mi prošlo několik knih od autorky (kterou část populace zná spíše pod "pseudonymem" Malina Obrovská) a ke svému překvapení jsem toto cestopisně-kulinářské dílko dokázal jako jediné celé přečíst. No, samozřejmě že né na jeden zátah ... jen tak asi dvě destinace denně. Dospěl jsem také k roztomilému poznání, že všechny cesty vedou ... ke kadeřníkovi do Paříže.
Kniha mi přišla jako nepříliš podařený experiment, ve kterém se autor pokusil propojit teenage cajdák s dobrým sci-fi námětem. No, z výsledku jsem teda moc nadšený nebyl, ale dočetl jsem až do konce ... nedalo se jinak :-).
Z knihy jsem byl takříkajíc rozmrzelý, dvakrát jsem ji dokonce odložil. Sice jsem to nakonec dočetl, ale závěrečný dojem byl asi takový, že to množství žánrů (dokument, bondovka, špionážní thriller, válečná řežba atd.) samo sebe utlouklo. Vědec a výzkumník Běhounek tady své čtenáře maličko potrápil ... a né všichni mu ty úžasné historky "zbaštili".
Fred Gipson to snad musel zažít na vlastní kůži. Je to neskutečně autentický, drsně syrový příběh z doby, kdy o životě a smrti uprostřed nemilosrdné přírody rozhodovalo i štěstí, zvířecí instinkt a schopnost zabít dříve, než budu sám zabit. Doporučuji.
Pokud kvalita textu buší na dveře s nápisem "Literární experiment pro náročné čtenáře", tak celou tuto knihu zachraňují jenom Janečkovy fantastické ilustrace.
Sympatický "slabikář" pro začínající průzkumníky hvězdné oblohy. Není nad to, když i dospělému čtenáři někdo občas připomene, z jakých že to planet se aktuálně naše domovská Sluneční soustava vlastně skládá. Jojo, všemi školáky milované záhadné Pluto už není planetou. Novodobí hvězdoznalci jej z planetární extraligy doživotně vyloučili a nic netušící Pluto se takřka přes noc stalo jen bezvýznamným planetkoidním trpajzlíkem.
A musím taky popřemejšlet o těch nových mezihvězdných tunelech, co se budou probírat na příštím galaktickém srazu :-).
Mám rozporuplné pocity ... a přitom jsem byl většinu času ke knize přilepený jako moucha na mucholapku. A teď nevím, zda se mám víc smát té naivitě (např. jak borec z KGB "kosil" civilisty i konkurenční profíky), nebo si poplakat nad povinným happyendem téhle falešné džejmsbondovky.
(audiokniha). Příběh pro milovníky a obdivovatele ruského samoděržaví, by zvěděli, jak to tam kolem roku 1878 asi fungovalo. Na můj vkus ale moc diplomatických intrik, a nejen kolem ruského přístupu ke Středozemnímu moři. Mademoiselle Varvara se tam mezi všemi četníky, novináři, špiony a důstojníky jen hloupě motala a pletla jim hlavy. Závěrečná řeč geniálního "detektiva" Erasta Petroviče, tak to se prosím pan Akunin velmi průhledně inspiroval u Agathy Christie.