milanříský komentáře u knih

Mraky filmových referencí co jsem si fakt užíval a zápletka pohrávající si s možností, že ten sympaťák za volantem je ve skutečnosti obávaný vrah. Kdyby to takhle zůstalo, skáču nadšením a zhruba půlka se na tomhle vzorci veze - dvojice se žene nocí, házejí si filmové odkazy a slečna začíná tušit průser a připravuje se na nejhorší.

Největší problém je, že Sager to všechno zamotá, kouzlo napětí a tenze v kabině vyšumí. Poslední noc pak sklouzne ke zvratům, které jsou až absurdní a hlavní hrdinka se často ztrácí ve svých fantaziích a halucinacích suplujících realitu. Matoucí? Chvílemi rozhodně.

Na začátku jsem se fakt radoval, že dostanu poctivou žánrovku, kde dusno v autě poroste a dvojice si půjde po krku, už jenom proto, že vrah zabil slečně nejlepší kámošku. Autor to však zadupal, přimíchal další postavy a atmosféra šla do kopru. Poslední noc sice není vyloženě špatný thriller, pořád drží relativně napětí a i v pozdějších částech nabídne mrazivé momenty ale z celku mám pocit promarněného potenciálu. Přitom stačilo nechat ty dvě postavy projíždět nocí, kdy za zvuku Nirvany oběma postupně dochází, že jeden z nich se nedožije rána.

3 21.11.2022

Zesnulý vedoucí dětského domova nalezený na pláži, chladná vyšetřovatelka Lena Lorenzenová a prostředí zapadlého městečka na ostrově Amrum. Mrtvý na pláži Anny Johannsen nabízí kvalitní úvod do německé detektivní série, nastiňuje osobní linky a především, v duchu ryzí kriminálky, žene ústřední dvojici od výslechu k výslechu.

Soustředění se na pečlivé vyšetřování smrti, kterou místní složky nejdříve lajdácky uzavřou jako přirozenou, táhne celou knihu. Komisařka Lena se sice vrací na ostrov odkud před čtrnácti lety utekla, její osobní život však líčí autorka spíš ve střípcích a náznacích a dá se předpokládat, že je bude po částečkách rozvíjet v dalších dílech. Tenhle způsob dávkování osobní roviny je optimální, detektivů a detektivek dachmaných životem, podivných existencí potácejících se za hranou zákona, který mají sami hájit, bylo dost. Místo toho nechává Johannsen čtenáře prakticky nonstop nahlížet pod ruce vyšetřovatelů, kteří začnou rozplétat zdánlivě banální případ.

Lena, která se moc nepáře s pravidly, začne postupně odhalovat síť podivných machinací a ještě podezřelejších kontaktů a ačkoliv se jedná o začátek série, nemusíte mít obavy, že by příběh Johannsen uťala v dramatickém okamžiku. Díky tomu Mrtvý na pláži funguje samostatně a skládaní mozaiky, kousek po kousku až k finálnímu rozuzlení, je hlavně o poctivé policejní práci.

3 23.02.2022

Posedlost kinematografickým průmyslem šedesátých let, éra Charlese Mansona a jeho fanatických následovníků i letmá vzpomínka na dětství v baru, kde Tarantinův nevlastní otec Curtis Zastoupil hrával na klavír. Románová verze zatím posledního Quentinova snímku Tenkrát v Hollywoodu je především oslavou bezstarostné éry, kterou ve skutečnosti uťalo řádění Mansonovy bandy.

Svět vypočítavých producentů a soupeřících herců pozvolna padajících na dno Tarantino vykresluje až s encyklopedickými znalostmi, někdy jsou desítky názvů filmů a aktérů ubíjející, jindy zase Tarantino sype z rukávu úsměvné zákulisní historky a svět svého snímku, napůl fiktivního a napůl reálného vkusně rozšiřuje. Nejedná se o dříve populární novelizaci, tolik typickou formu, kdy podle filmu vznikla doslovná kniha, Tarantino některé scény vynechává, jiné rozšiřuje a přidává i zcela nové momenty. Narozdíl od snímku ale nesměřuje k masakru, o kterém všichni ví, že přijde, jen se čeká kdy.

Větší prostor dostává dublér Cliff Booth, čtenář se konečně dozví, zda svou manželku zabil úmyslně, stejně jako úplně jiný nádech dostává stopařská, v tomto případě explicitní scéna s jednou z Mansonových následovnic. Zdlouhavější jsou naopak dějové rekonstrukce snímků, primárně toho, jehož natáčením druhá zásadní postava Rick Dalton tráví část románu. Avšak epizodické a občas roztříštěné vyprávění je Tarantinův filmový rukopis a proto není divu, že v podobném duchu představil i Hollywood roku 1969. Kouzlo má i na papíře.

3 22.10.2021

Na první pohled se může novinka Stuarta Turtona jevit jako další variace na Sherlocka Holmese s klasickou „záhadou zamčeného pokoje“, ostatně s mnohými z klasických postupů typických pro detektivky autor opakovaně pracuje. Ale Turton vše navíc zabalil do přitažlivého námořnického hávu 17. století a stvořil temný historický thriller s hororovými momenty. Nečekejte Terror, na to je Ďábel a temné vody až moc komplikovanou detektivní hříčkou, ani Severní vody, takovou koncentraci špíny, zkaženosti, hnusu a zvrhlosti nenabízí ani náhodou. Výsledek je však někde mezi zmíněnými, navíc se silným doylovským nádechem.

Ono to pomrkávání po Sherlockovi má své kouzlo, slavný detektiv Pipps stráví větší část knihy v řetězech, vyšetřuje primárně jeho asistent a bývalý voják Arent, odlišný od Watsona snad jen tělesnou stavbou. Stejně jako v příběhu o Psu baskervilském se i zde hledá objasnění nevysvětlitelných jevů hraničících s nadpřirozenem. Tajemný kult, lovci čarodějnic, prokleté symboly a zjevující se malomocný jsou v kontrastu s opravdovým lidským zlem v podobě krvežíznivých námořníků, chásky která je schopná zamordovat bezbranné cestující, když náhodou zbloudí na jejich území.

S přibývajícími stránkami se kupí záhady i mrtvoly, Turton po většinu knihy nedává šanci čtenáři tajemství rozluštit, jen jej provází napříč brilantně vykreslenými kajutami, skladišti a všemožnými zákoutími a lidskými charaktery. Možná i proto je konec nejslabším momentem, protože v duchu poirotovských detektivek všichni společně vyloží karty na stůl a jednotlivé díly skládačky do sebe zapadnou. V tomhle případě ale trochu kostrbatě.

3 17.10.2021

Pokud doteď sledujete spíš zahraniční true crime, tahle knížka je ideální entry level do tuzemských případů, neboť představuje jedenáctku portrétů sériových a masových vrahů a vražedkyň naší historie. A tak je k ní třeba přistupovat, neboť je podstatně povrchnější než kultovní zahraniční kousek Černá kniha sériových vrahů (zasloužila by taky dotisk) a nepřináší nic zásadně nového.

Kritizovat ji za to, že nejde do hloubky vlastně ani nejde, protože to si za cíl neklade. Mrázek, Hepnarová, Roubal, Straka či Hojer a další jsou tady vyobrazeni v základních životních milnících, jejich zločiny jsou shrnuté primárně pro nenáročného čtenáře. A tady se ukazuje, jak moc u nás chybí podrobnější zpracování některých případů, které by v pohodě obsáhly celou knihu.

Každopádně pokud vás kniha zaujme, doporučuji expozici v Muzeu Policie ČR, k některým z popisovaných případů tam najdete exempláře - hlavu Huberta Pilčíka, posmrtnou masku Václava Mrázka, sud vytažený z Orlíku a další.

2 29.12.2023

Na jedné straně zvrácený sériový vrah co si libuje v BDSM praktikách a unesené ženy trýzní, na druhé forenzní psycholog s naprosto otřesným jménem Tobiáš Říhal, kterého nechala holka, nemá práci a utápí se v sebelítosti. Hranice zvrhlosti, thriller Jana Urbana má několik opravdu mrazivých momentů, několik eklhaft chvilek (otevírání zakopaného sudu je fakt chuťovka) a taky hlavního hrdinu, jehož neustálé ironické komentování všeho kolem sebe mi začalo lézt velmi rychle krkem. Jo párkrát jsem ho taky chtěl nacpat do sudu, protože už prostě nebyl vtipný.

Urbanova největší síla je přitom tam, kde v thrilleru má být - skvěle buduje atmosféru, výborně pracuje s vyšetřováním, explicitní scény jsou hnusné a příběh je dobře vypointovaný. Ale dostávat se pravidelně do hlavy Tobiáše Říhala potácejícího se mezi sebelítostí a rádoby nadhledem kombinovaným s ironií a sarkasmem (občas pubertálního ražení) knize ubližuje. Získat si k němu jakékoliv sympatie bylo v mém případě naprosto nemožné.

Přesto je Hranice zvrhlosti dalším zajímavým kouskem na tuzemské scéně, boduje neobvyklým zasazením do komunity, brutálními scénami tady nastavuje laťku a trochu doufám, že thriller není v případe Urbana jen krátká žánrová odbočka - zvládá ho dobře. Ale v tuhle chvíli bych snad byl radši za detektiva utápějícího se v chlastu s vnitřními démony odněkud z fjordů, než za Tobiáše Říhala.

2 29.12.2023

„Tenhle muž nebyl šílenec. Někdy jako by to ani nebyl člověk, ale přízrak vystupující za noci z ruské, krví zborcené země, sovětský Drákula,“ charakterizuje autor Richard Lourie nejznámějšího sovětského sériového vraha a kanibala Andreje Čikatila. A stejně bravurně píše celou dobu.

Zátah na ďábla je rekonstrukcí případu táhnoucího se roky, líčí urputnost a častou beznaděj v týmu vyšetřovatelů pátrajících po „rostovském rozparovači“ a cíleně pracuje s obrazem dvou stěžejních osobností - vrahem Čikatilem a vyšetřovatelem Issou Kostojevem. Staví je do kontrastu, ačkoliv oba měli komplikované dětství, jeden se vydal na dráhu bestiálního vraha, druhý se stal machrem v kriminalistickém odvětví. Závěr, výslech táhnoucí se napříč několika dny, je jako napínavá šachová partie, kdy oba zkouší lsti a manévry - jeden aby nedostal kulku do hlavy, druhý aby získal přiznání monstra.

Lourie neshrnuje jen postupný vývoj případu, vše zasazuje do kontextu doby, bouřlivých dějin Sovětského svazu, odhaluje všudypřítomnou korupci, bídu a zločinnost. Ostatně během pátrání po Čikatilovi, který byl odsouzen za 52 vražd, Kostojev postupně pochytá několik dalších zabijáků. Fascinující se i vhled do fungování tehdejšího policejního aparátu, který na sebe vršil chyby, autor popisuje například vykonstruované obvinění, kdy za Čikatilovu první vraždu popravili nevinného.

Forma, kdy Lourie používá beletristické prvky v podobě dialogů a zároveň čerpá z ohromného množství materiálu, je optimální. Faktograficky vše sedí, ostatně měl k dispozici zápisy z výpovědí, video a audio záznamy výslechů a mraky dalších oficiálních dokumentů a kniha vznikala ve spolupráci s Kostojevem. Díky tomu je Zátah na ďábla vynikající true crime knihou, která sice není vyčerpávající studnicí všech podrobností, ale rozhodně patří do kategorie must read.

2 29.12.2023

Brutální sériový vrah, geniální agentka FBI, samotářský ranger a prostředí hor a lesů. Pro thriller ideální sestava. Jenže autorkou je spisovatelka romantických příběhů a tak hlavní vyšetřovatelka řeší častěji motýlky v břiše, než poházené mrtvoly. Variaci na Wind River tady rozhodně nečekejte.

Vyšetřování tady úplně prioritu nemá, svědkyně klidně vypráví situaci dvakrát úplně jinak, ale nikoho to zásadně nevzrušuje, protože zásadnější informací je, s kým půjde tajuplný ranger na rande. To vážně není možné psát o vztahu dvou lidí bez pubertálních dvojsmyslů a dialogů, kdy protáčíte oči? Tahle prostoduchá romantika, prolezlá celou knihou, je jako mor, ovšem ani bez ní by první díl série s agentkou Laurel Snow nebyl thrillerovou extratřídou. Má však několik napínavých chvil a akčních scén, v tomhle ohledu je rozhodně nadprůměrným čtením.

Nabízí se srovnání se sérií autorky Dany Stabenow s vyšetřovatelkou Kate Shugakovou, která pracuje s podobnými prvky - odlehlou komunitou, svéráznými postavami a psím společníkem. Ale když si to tam dva lidé rozdají, nemáte potřebu se smát.

2 29.12.2023

Milostný dopis slasherům, zabijákům v maskách a vyvražděným letním táborům. Všichni, kdo vyrůstali na VHSkách s Vřískotem, Pátkem třináctého, Noční můrou z Elm Street, Halloweenem a nekonečnou zásobou dalších laskomin, si knihu Stephena Grahama Jonese fakt užijí. Ostatní se budou plácat v referencích na filmy (je jich přes 170), o nichž možná nikdy neslyšeli a dost možná je odradí i Jonesův styl. Prostě musíte mít nakoukáno a načteno, jinak budete chvílemi mimo.

Hlavní hrdinka Jade je tady křehká holka s traumatem, žijící s násilnickým otcem a po pokusu o sebevraždu. A taky miluje horory, píše o nich školní eseje a ve chvíli, kdy potká novou spolužačku, je přesvědčena, že právě ona je final girl a městu zvěstuje brzký masakr dle pravidel slasheru. V momentě, kdy se v okolí konečně objeví pár mrtvol, hodlá využít svých encyklopedických znalostí a místní na události připravit. Jenže ji nikdo nebere vážně.

Jones v knize dekonstruuje hororový subžánr, hraje si s jeho leitmotivy a také se čtenářem - velkou část se nic neděje, jak určitě někdo brzy napíše, ale právě v těhle momentech autor rozvíjí Jadeinu komplikovanou osobnost, nelehkou životní situaci, odkazuje přitom na slavné hororové scény a kultovní snímky a taky se připravuje na finální masakr. Trochu tady přístupem připomíná film Tenkrát v Hollywoodu, jenž si užili primárně fandové dané éry, ostatní spíš nudil. Možná škoda, že v zahraničí poslední roky oceňovaného Jonese na tuzemském trhu uvádí právě tato kniha, má totiž v zásobě přístupnější díla. A moc si přeju, abychom se jich dočkali.

2 01.05.2023

(SPOILER) Sejde se židovka, Mexikánka, lesbička a homofobní bílej chlap, který si ve finále chce alespoň vrznout. Ne, to není začátek vtipu, ale ústřední čtveřice survival thrilleru Útěk za svobodou od autorky vynikajících Dětských zoubků.

Zoje Stage někde po cestě k téhle knize poztrácela nadhled a černý humor z prvotiny, což by ve finále nevadilo, pokud by výsledek byl primárně o intenzívním boji o přežití v nehostinných podmínkách. Místo toho knížka připomíná zkraje béčkovou variaci na Divočinu, je plná otravných rádoby terapeutických sezení na karimatkách a představuje záporáka, který bez mrknutí oka odkrágluje fízla, aby následně pofňukával u kotlíku nad nespravedlností světa. A ve výsledku to vypadá, že největším prohřeškem není vražda, ale necitlivé narážky na původ a sexuální orientaci žen, které se rozhodl vrah zajmout. Ony je samozřejmě spoutané poučují stylem: „To je realita života ve světe plném lidí.“ Woke momenty tady chvílemi probublávají extrémně otravně a šablona globalizovaný svět versus bílý heterosexuální nadržený latentní rasista je fakt k smíchu.

Co naplat, že vyhrocené momenty a tenze uvnitř skupiny, která padne do ruky prchajícímu grázlovi, funguje skvěle, když velkou část se řeší traumata kamarádek a to, že někdo někomu nelajknul fotku na instáči a dostatečně jinou nepoplácal po rameni. Výsledek nezachrání ani ty opravdu vyhrocené momenty, kdy trojice pochopí, že únosce nemá co ztratit a snaží se vymyslet strategii, jak jej obelstít či opravdu povedený vývoj jedné z postav. Nehledě na to, že bojovat proti černobílému vidění světa fakt není nejideálnější černobílými figurkami.

2 04.08.2022

Od východních alfa samců v pruhovaných teplákovkách, přes ozbrojenou eskortu s kalachy až k automatům na (údajně) použité dámské kalhotky v Japonsku. Sbírku bizarností, vtipných historek i pár mrazivých momentů představuje formou cestovního deníku cestovatel Tony Danilov. A předem říkám, že pokud vám sedne jeho humor, budete se královsky bavit. Tony převážně stopuje, což je samo o sobě nevyčerpatelným zdrojem sbírky výstředních charakterů i protřelých životních rádců a tím vlastně velmi nenásilně poodhaluje mentalitu jednotlivých národů.

Zaručeně vám zatrne vám při přechodu hranic do Pákistánu, budete se bavit u pochvalných komentářů na vzhled od íránských mužů a nad některými situacemi budete opakovaně nevěřícně kroutit hlavou. Danilov navíc vše kolem sebe perfektně glosuje, ať už s nadhledem nebo sarkastickými poznámkami a díky tomu je text neuvěřitelně zábavný a čtivý. Země poměrně rychle prosviští, takže ke knize rozhodně nepřistupujte jako ke studnici informací o navštívených lokalitách a mě osobně zamrzela absence ještě většího množství fotek, protože Tony, kromě toho že umí psát, zvládá i skvěle fotit. Pokud však hledáte cestopis, u kterého vám budou téměř permanentně cukat koutky, za mě velké doporučení.

2 18.04.2022

Poslední žijící drak miluje vodku, kouří cigára, kouká na Netflix a staletí se ukrývá uprostřed močálů v Louisiany? V moderní fantasy naředěné jižanskými reáliemi, lokálními podivnými figurkami a tarantinovsky vtipným násilím ano! A zcela upřímně, Arcizář je neuvěřitelně zábavný, asi jako když si to rozdá Temný případ s Bažináčem a vezmou do trojky Bena Aaronovitche.

Eoin Colfer totiž všemožné fantasy klišé rozbíjí s humorem, utahuje si ze všeho a ze všech, včetně spisovatelských kolegů a mraky dalších popkulturních fenoménů. Jednoduchou zápletku, čítající minimum postav, kde hlavním záporákem je zkorumpovaný konstábl Regence Hooke, staví primárně na vztahu místního kluka Petardy, který se náhodou přichomítne k vraždě, a draka Verna.

Snad jen z úplného začátku, z prvních pár kapitol, kniha působí, vzhledem k autorovým předchozím textům, jako cílená pro mladší čtenáře. Jakmile se začne zběsile nadávat na všechny strany, řešit otázky potencionálního souložení draka s aligátory a tu a tam dojde na krvavou scénu, pochopíte, že v ruce držíte fakt originální mix, který zní sice šíleně, ale funguje. Kdyby byl Colfer ve vtipech ještě o kus kousavější a nekorektnější, v akčních scénách násilnější a celkově trochu temnější, sáhl bych okamžitě po pěti hvězdách. Ale věřím, že v dalším díle to klapne a Colfer už bude mít vyjasněné, pro jakou skupinu čtenářů Arcižára vlastně píše.

2 22.02.2022

Téma strašidelných domů je nesmírně oblíbené desítky let, Darcy Coates se nejen u nás těší díky své sérii věnující se všemožným prokletým barabiznám neuvěřitelné pozornosti. Paradoxně fokus na sérii strašidelných domů trochu zastiňuje její zajímavější odbočky, česky vyšla skvělá Kořist, v budoucnu doufám ve vydání scifi hororu Parasite a tajemného Dead Lake, které ji ukazují jako mnohem zručnější autorku.

Fantom z Blackwoodu totiž nijak nepřekvapí. Hlavní hrdinové, Mara a Neil jsou černobílé figurky - on bázlivý, ona neohrožená a jediný jejich vývoj přichází ve chvíli, kdy Mara uvěří, že v domě za pár dolarů opravdu straší. Tohle prozření trvá dlouho, je lemované otravnými řečmi a neustálými pokusy o racionální výklad, protože její rodiče byli něco jako manželé Warrenovi a ona z principu jakékoliv bubáky zavrhuje. A tak čtenář čeká a čeká, kdy konečně racionální vysvětlování hodí za hlavu a nastane očekávaný souboj se zlem.

Bohužel oba hlavní protagonisté jsou z otravné kategorie „nechte je umřít co nejdřív“ a jejich dialogy jsou útrpné. Coates je psát neumí a tak moment, kdy jejich trylkování přeruší poněkolikáté dupání na půdě, je spásný. Bohužel, ani finální zúčtování není uspokojivé a ukazuje, že Fantom z Blackwoodu je primárně pro nenáročné čtenáře, kteří občas o horor lehce zavadí. Ostatní tohle večerníčkové strašení spíš pobaví.

2 14.11.2021

Bird Box byl v době vydání oprávněnou senzací. Všudypřítomné nebezpečí vrhlo hlavní hrdiny do chaotického světa, ve kterém se svobodně dívat kolem sebe znamenalo téměř jistě zemřít. Intenzivní říční úprk do zdánlivého bezpečí autor prokládal retrospektivou do doby, kdy Malorie přežívala s dalšími lidmi zabedněná v domě, a i když od začátku bylo jasné, že se věci zvrtnou, čekání na právě ten rozhodující okamžik bylo největší premisou knihy. Malerman navíc skvěle těžil z tenzí uvnitř skupiny nucené společně fungovat, zatímco za okny se zhroutil svět.

Tuhle výhodu nová kniha ztratila. Pobytu ve slepecké škole je věnováno až žalostně málo času, jako by úvod sloužil jen k divoké akční scéně, která opět uvrhne Maloriin svět do chaosu. A pak následuje desetiletý střih, z dětí jsou teenageři, skupina v poklidu přežívá a vnitřní konflikty symbolizuje především vztah vynalézavého syna Toma a stále paranoidnější Malorie. Tam, kde Bird Box sázel na nervy drásající napětí a střídání časových rovin, se z pokračování stala lineární post apokalyptická road movie, na kterou se rodinka celkem překvapivě vypraví. Tedy přesně ve stylu The Walking Dead pracující s již klasickými rytmy - bezpečí, katastrofa, hledání nového útočiště.

Výhodou Malermanova světa je absence útočících monster, ty vás doženou k šílenství a smrti pouze ve chvíli, kdy je spatříte. Páska přes oči, kradmý postup i nedůvěra k přeživším společně sice vytváří napínavý mix, ale už okoukaný. Ačkoliv autor píše čtivě a Malorie má v sobě několik nervy drásajících scén, slabších momentů, vycpávek i nelogičností je v ní až až. Autor navíc v závěru zbytečně žene k naprosto neuspokojivému finále, které podráží velké části knihy nekompromisně nohy.

2 17.10.2021

Obavy, že se bude jednat o variaci na nepřekonatelnou Cestu, kvůli kterým jsem čtení odkládal, rozptýlila hned úvodní část, šmrncnutá kingovskou náladou a citem pro detail, byť klidně bezvýznamný. Paradoxně mi přímočarý úvod sedl nejvíc, Druhá šance je totiž hůře zařaditelný slepenec událostí, postav a časových rovin, ve kterém, přiznám, jsem se chvílemi lehce ztrácel.

Nevadilo, že svět a jeho zákonitosti nejsou komplexně vysvětlené a postupně se z detailů čtenář dozvídá fragmenty a vše si skládá dohromady sám, ale některé odbočky moji pozornost táhly jinam. Což nemusí být nutně negativum a jen osobně preferuji přímočařejší zápletky a semknutější obsah. Na druhou stranu jsem se několikrát přistihl, že o některých postavách (primárně Miles) bych chtěl číst mnohem víc, stejně jako o místech, kde na povrch probublávala syrová post apokalyptická atmosféra. Právě onu skokovitost, střídání míst a postav, beru jako minus, protože když jsem se do něčeho naplno ponořil, děj poskočil jinam. Přesto je Druhá šance chytře vymyšlenou knihou, která je sice chvílemi překombinovaná, ale v závěru ji zvládl autor ukočírovat a vše do sebe zapadlo. Pokud jste ovšem po cestě zásadní detaily nezapomněli.

2 17.10.2021

„Děsí mě a frustruje, když se lidé z měst snaží antropomorfizovat přírodu,“ prohlásil před vydáním knihy v jednom z rozhovorů americký spisovatel Max Brooks. V Devoluci proto proti sobě staví dva extrémy - mýtické seskveče, americkou obdobu himalájského yettiho a naivní komunitu lidí žijících ve vesnici uprostřed nedotčené přírody. Druhá skupina přesně naplňuje autorovy obavy - lidé s vizí žít mimo město, v domcích napěchovaných moderními technologiemi a s pocitem neohrožení a bez záložního plánu. A tak Brooks nechá vybuchnout sopku, vesnici odřízne od světa a tlupu seskvečů nechá prchat před nezkrotným živlem přímo k vesnici.

Střet civilizovaného světa a brutálních tvorů, kdy jedni ve své neohrožené vizi zapomněli na bezpečí, zbraně, satelitní telefony a zásoby a druzí jsou animální silou lačnící po krvi a mase, odhaluje Brooks prostřednictvím deníků jedné z obyvatelek komunity. Opět pracuje s více pohledy, prostor dostává bratr pohřešované autorky zápisků, či strážkyně parku a jejich prostřednictvím do příběhu promítá reálné kauzy - údajné pozorování a natočení seskveče v roce 1967 v Kalifornii a další.

Forma deníkových záznamů, které samozřejmě podobně jako svědectví ze Světové války Z (zde se jednalo o rozhovory), vydává Brooks za autentické a neučesané, trochu pokulhává. Těžko si představit, že je autorka podrobně sepisuje v pauzách mezi četnými útoky seskvečů, včetně přímých řečí a bravurně vystavěných souvětí. To je však jediná opravdu výrazný kaňka na jinak zábavném mixu satiry a hororu, což Brooks prostě umí. I když celek může na první pohled působit jako absolutní béčko.

2 17.10.2021

Sci-fi dystopie potkává Motýlka. Na jednu stranu nadsázka, na druhou je Klec duší koncipována trochu jako depresivní a bezútěšná kronika odsouzeného vězně Stefana Advaniho, který míří na místo, odkud se muklové nikdy nevrací. Navíc v době, kdy se svět řítí pomalu ale jistě do záhuby.

Vězeňská kolonie uprostřed džungle je dle očekávání plná roztodivných figurek - od primitivních násilníků po vzdělance zatracené režimem. Právě momenty z podivného ostrovního vězení táhnou celou knihu, tempo zpomaluje jen během relativně dlouhých a trochu zbytečných flashbacků odhalující minulost ústřední postavy. A popravdě právě Advani, který dějem proplouvá a nechá sebou většinu času jen zmítat okolnostmi, je nejslabším článkem.

Vnitřní monology a dialogy o smyslu života a jeho ceně (naprostý favorit je „sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít“) jsou konfrontovány s realitou místa, kde dozorci občas zabíjejí jen z rozmaru a útěk nedává smysl, protože okolní džungle je plná podivných netvorů. Příběh funguje nejlépe za mřížemi vězení, jakmile se autor vrací do minulosti a opouští prostory zatuchlých cel, kouzlo místa se vytrácí a načrtává linky, které často vyzní do prázdna. Což je škoda, neboť Tchaikovsky je po většinu knihy sakra dobrý vypravěč.

2 17.10.2021

Více jak dva roky po zfilmování knihy Netflixem dorazila po mnoho odkladech předloha i na tuzemský trh. Nevill, známý u nás především rozvláčným post apokalyptickým románem Ztracená, se v Rituálu ukazuje ve vybroušenější formě. Mezi aktuálními horory, mezi nimiž v posledních letech kromě repetetivních duchařin dominuje stále Stephen King, Dan Simmons a pár jeho následovníků, sice zásadní revoluci nepřinesl, ale minimálně blair witchovského ducha vzkřísil na jedničku. Putování čtyř přátel, kteří velmi rychle zjistí, že roky kdy budovali kariéry a rozpadaly se jim vztahy, se nenávratně podepsaly i na dříve neotřesitelném přátelství, startuje na okraji nepřístupného skandinávského lesa.

Frustrovaná a pochodem unavená parta se po menší roztržce rozhodne zkrátit si cestu staletími nedotčeným temným lesem a v tu chvíli se Nevill ukazuje v brilantní formě. Každé křupnutí větvičky, zakvílení větru a tísnivou atmosféru přenáší na papír bravurně. Nález prastarých modlitebních pohanských předmětů pak odstartuje očekávanou, ale intenzivní honičku s prastarým monstrem, která také funguje. A pak autor všechno zmuchlá a hodí do koše. Za polovinou knihy přijde zásadní zvrat, který ve filmové podobě, kde jej tvůrci zásadně překopali, ještě funguje, ale v knižní předloze působí jako pěst na oko. I proto je složité hodnotit Rituál jako celek, neboť první polovina je opravdu hutná atmosférická honička s netvorem šmrncnutá našponovanými vztahy mezi ústřední čtveřicí, kdy čekáte zda dřív udeří příšera, nebo vybouchne natlakovaný emoční kotel vně skupiny.

Druhá, aniž bych spoileroval, ztratí tempo, babrá se v nesmyslných dialozích a nenabídne ani uspokojivý závěr. Nevill proto uspěl jen napůl. Sice ukázal, že umí čtenáře přenést do tísnivých zákoutí panenského lesa a vyvolat v něm dojem, že je neustále mezi větvičkami něčím sledován, ale příběh neukočíroval jako celek.

2 17.10.2021

Máte chuť na duchařský Trainspotting? Jasně, tohle přirovnání je trochu nadnesený, ale abyste viděli duchy, musíte si v tomhle příběhu vzít speciální drogu. Což se taky může zvrtnout - hlavní hrdinka Erin je pak vidí všude a do závislosti spadne po hlavě.

Tahle knížka není jen originálním hororem, ale pracuje s tématem závislosti na všech možných frontách - ostatně závislost na bývalém manipulativním milenci je jedním ze silných ústředních motivů. Erin se od něj nezvládá odstřihnout a ačkoliv ji stahuje stále víc na dno, tajemnou drogu začne brát právě proto, aby se jí zjevil.

Setkání s duchy bloumajícími Richmondem jsou mrazivá - ať už jsou to ohořelí dělníci, děti nebo původní indiánští obyvatelé - autor tady v pozadí poodkrývá jižanskou historii prostřednictvím nejen relativně aktuálních kauz o likvidování soch tehdejších slavných generálů, ale i pomocí různých mrtvých lidí. Město Richmond a jeho historie je totiž silně nasáklé krví, takže si asi dokážete vydedukovat, co hlavní hrdinka kolem sebe za hrůzy vidí. A právě s tím Clay McLeod Chapman pracuje bravurně. Budete závislí!

1 24.04.2024

Nudnej thriller/horror s otravnejma postavama

1 22.03.2024