Matty komentáře u knih

Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí.

Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč.

Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.

9 19.03.2017

Závist není hezká vlastnost, ale během čtení Plechového bubínku jsem ji pociťoval neustále. Tak originální slovní spojení, tak vtipné hry se slovy! Přičemž se dá – na rozdíl například od Joyceova Odyssea – bez zdravotní újmy celý přečíst. Závidím. Závidím Grassovi jeho talent, nehledím na jeho členství v SS (což se ho coby modelového autora nijak netýká a mne to coby modelového čtenáře nemusí vůbec zajímat). Číst Plechový bubínek znamená překonat řadu překážek (nebo některé z nich alespoň podlézt), jsou však rozesety ve vyprávění tak zábavném a rozkošně nepředvídatelném, že to zážitku nijak neškodí. Ač mne tolik neoslovil stránkou obsahovou, nad stránkou formální a stylistickou mohu, již nyní pevně odhodlán k ještě minimálně jednomu přečtení, leda němě žasnout. A závidět.

„Tím myslela deprese, protože ty tatík míval: velký, obrovský, skřípavý, monstrózní, zachmuřený, nakažlivý, vraní, havraní, kavčí, samá rakev hrobka tíseň plíseň, kostlivci a lebky a kosti na pochodu bahnem k hrobu – takový deprese.“

Román temný, temně humorný i absurdní. Román o úzkosti doprovázející dospívání, román o všudypřítomnosti a samozřejmosti smrti a násilí v Severním Irsku během The Troubles, román víc psychologický a introspektivní než historický, román o omezujících konvencích a uzavřených komunitách. Především ale román o jazyku. Ten vypravěčce slouží jako (křehký) ochranný štít před skutečností, kterou překotně chrlenými slovy spíš obchází, než aby ji pojmenovávala, a zároveň jako nástroj vzdoru. Osvojuje si výrazy, které dokážou postihnout ambivalenci a relativitu (klíčová scéna s popisem oblohy na hodině francouzštiny), pro něž v černobílém světě sektářských konfliktů není prostor. Jste buď protestant, nebo katolík, loajalista, nebo nacionalista, muž, nebo žena. Postavy a prostředí chápeme spíš díky rytmu a spádu, s jakými o nich protagonistka mluví, díky emoci, jakou jsou její věty prodchnuté, ne zásluhou přímého popisu. Vytváření fikčního světa slovy zde díky jazykové invenci autorky (a mistrovství překladatelky) nabývá nového významu. Zápletka je minimální, stejně tak snaha o linearitu. Hrdinka své vyprávění často začíná od konce a pak se přes hromadu odboček propracovává k výchozímu bodu. Odstavce se zdají být nekonečné. Četba vyžaduje obrovskou koncentraci, cyklení v nic nesdělujících, děj neposunujících, naopak zpátky navracejících myšlenkách je chvílemi (záměrně) iritující. Když se ale proudem slov necháte strhnout, možná pro vás – stejně jako pro mě – půjde o jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.

8 25.01.2022

„Měl jsem pocit, že pokud člověk uvěří všemu, co čte v bulvárních novinách, pak si svůj život zaslouží.“ Woody Allen se ve svých pamětech stejně jako hrdinové jeho raných filmů opakovaně obrací k publiku. V jednu chvíli směrem ke čtenářům vyjadřuje naději, že jejich důvodem ke koupi knihy nebyl skandál související s rodinou Farrowových. Vzhledem k tomu, že Mimochodem v češtině vychází krátce po premiéře okatě jednostranné série Allen vs. Farrow, je dost pravděpodobné, že po publikaci mnozí sáhnou právě kvůli pohledu druhé strany, který dokument v urputné snaze prokázat Allenovu vinu zcela opomíjí.

Zároveň je pravda, že dobrá třetina textu má podobu Allenovy obhajoby říznuté jízlivým (a nedokáže posoudit, zda zaslouženým) kydáním špíny na Miu a Ronana Farrowovy. O jeho otevřenosti, díky které je zbytek knihy radost číst, jsem v těchto pasážích nebyl zcela přesvědčen. Zatímco své selhání v předchozích vztazích připouští a označuje se například za „náladový, nešťastný a protivný dobytek“, svůj podíl na vytvoření toxického prostředí mezi ním a Miou Farrow nepřiznává. Allen si přitom nedělá iluze, že kniha změní názor těch, kdo jej považují za sexuálního predátora. Jak konstatuje „Kdybych v téhle chvíli umřel, nestěžoval bych si – a spousta jiných lidí taky ne.“ Podle dotyčných by memoáry ideálně ani neměly vyjít.

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že je nevinen, případně o jeho vině na rozdíl od tvůrců Allen vs. Farrow alespoň pochybují, a Mimochodem si přečtou, dostanou vedle snaživé obhajoby zejména v první polovině také stylisticky vybroušené, krásně sebeshazující se vyprávění, dávající na mnoha místech vzpomenout na roky, kdy byl Allen opravdu vtipný. O jeho dětství a dospívání jako kdyby nenuceným konverzačním tónem s mnoha tematickými odbočkami, skoky v čase a ironickými šťouchanci mluvil sám Alvy Singer nebo jiné z Allenových alter eg. O tom, jak psal a točil jednotlivé filmy, se sice moc nedozvíte (tento účel lépe plní různé knižní rozhovory, který s ním v minulosti vyšly), ale jestli vás zajímá třeba kulturní a společenský život v poválečném New Yorku a tamější komediální scéna, nebudete díky množství vtipných detailů zklamáni.

Škoda měnícího se tónu (když píše o Farrow, ztrácí jeho psaní nadhled a připomíná strohý záznam soudní pře vč. citování různých dokumentů a svědectví) a kolísavé míry čtivosti. Ke konci se kniha mění v repetitivní soupis všech filmů, které natočil (a k nimž ze setrvačnosti vždy prohodí jednu dvě věty), a všech známých osobností, s nimiž se potkal (přičemž ani o těchto setkáních se nerozepisuje tolik, jak by si zasloužila). Sneslo by to dost zásahů editora nebo editorky s odstupem od tématu. Stále jde ale o velmi dobře napsané, převážně vtipné vzpomínky, stvrzující Allenovo zasloužené místo mezi nejtalentovanějšími americkými komediálními autory.

8 18.03.2021

Všechno, co jste chtěli vědět o Ivanu Blatném, ale v hodinách literatury vám to neřekli. Martiner Reiner unikátním způsobem mapuje a oživuje pozoruhodný osud jednoho básníka, jehož životní příběh je - vzdor jeho anglickému exilu - zároveň příběhem české literatury 20. století. Přes množství informací, které na nás autor místy poněkud neústrojně hrne (řada odboček vypovídá spíše o potřebě podělit se o zajímavý badatelský objev, případně o nějakou čtenářsky vděčnou pikanterii, než o pokoře vůči celkové skladbě díla), kniha udivuje svou relativní celistvostí i samozřejmým spojováním prózy, poezie a literatury faktu. Reiner sice neskrývá svůj obdiv vůči Blatnému, ale zároveň si od něj drží odstup (pohlíží na něj převážně perspektivou druhých, jeho samotnou přejímá vzácně, málokdy se snaží myslet za něj) a píše s velkým nadhledem: „Kdybyste se náhodou někdy octli ve weeleyském krematoriu - a nebyli přitom ústředním hrdinou - zajeďte si po obřadu spíš do Clactonu, k moři.“

Je nemyslitelné, že by se stejné péče dostalo každému našemu literátovi, jenž si ji zaslouží, nicméně jde o dílo splňující to, co pár encyklopedických hesel nikdy nedokáže - pochopíte díky němu, kdo Ivan Blatný byl, jak psal, pro co žil. Na několik hodin se stanete obyvateli jeho světa, v němž bylo možná smutku a osamělosti víc než radosti, ale který budete přesto jen neradi opouštět.

8 03.03.2019

„Mám pocit, že jsem tomu projektu nedala zdaleka tolik, kolik jsem mohla. Zároveň mám pocit, že jsem strašně ošidila svou rodinu. Že jsem na všech frontách selhala. Asi ani nemá smysl, abych něco dál psala.“

Po dokumentu Apoleny Rychlíkové a reportážích na A2larm třetí a zřejmě nejhodnotnější výstup z jednoho z mála opravdu smysluplných českých žurnalistických projektů posledních let. Kniha je pojata velmi prostě, ale o to větší má údernost.

Autorčiny necenzurované deníkové zápisky ze šesti špatně placených zaměstnání (méně než 83 korun na hodinu) jsou prokládané mezikapitolami pohlížejícími na problematiku práce a zaměstnaneckých práv v širších souvislostech a vysvětlujících, proč řešení situace není tak snadné, jak se lidem zvenčí může zdát.

Díky tomu, že s Uhlovou trávíme den za dnem a poznáváme i její soukromí, obavy a pochybnosti (viz citované vyjádření totální deziluze ze závěru knihy), jde o velmi intimní a vtahující čtení, umožňující vám z první ruky prožít, co na denní bázi zažívá pokladní za kasou nebo člověk skládající osm hodin kuřecí stehna do plastových misek. Styl není věcně reportážní, ani nijak ornamentální, nýbrž sympaticky přímý a svou přímostí (doplněnou o dost hořký humor) odrážející rostoucí únavu a zhoršující se psychické rozpoložení pisatelky.

Uhlové se díky její vysoké emoční inteligenci, otevřenosti a lidskému přístupu daří probudit empatii (hodně prostoru také věnuje příběhům svých kolegyň a kolegů, kteří za mizerné peníze dřou třeba deset let). Soucit může být první, neměl by ovšem být jedinou reakcí, kterou tento také graficky pozoruhodný počin (byť mě zprvu trochu mátla jiná velikost písma některých odstavců, připomínajících citace používané v časopisech a novinách) vyvolá.

Můžete pokračovat tím, že se začnete víc zajímat o tristní mzdovou realitu v Česku a na nedostatky upozorňovat také lidi ve svém okolí. Nedostatečná informovanost je bezpochyby jedním z důvodů přispívajících k neměnnosti psychicky stresujících, fyzicky zničujících podmínek na bezpočtu pracovišť. Uhlová s Rychlíkovou svůj díl práce odvedly, když na některá systémová (i lidská) selhání poukázaly (aniž by problematiku jakkoli politizovaly, což je jim třeba připsat k dobru). Teď by se do akce měli pustit jiní.

8 24.11.2018

Nejspíš zejména téměř dvacetiletý odstup umožnil Patricku Ryanovi, který sám působil v pěším pluku, pohlížet na absurditu války s ironickým nadhledem. Kniha má formu několika na sebe volně navazujících zápisků, psaných jakoby samotným poručíkem Goodbodym, který věří, že služba armádě je nadevše záslužná a jakékoliv odchylky od pevně daného řádu nejsou přípustné. Neprochází v podstatě žádným charakterovým vývojem a jeho názory zůstávají až do konce stejně naivní.

Ryan neusiluje o závažnější poselství, pobavení čtenáře je pro něj prioritou, což občas vede ke křečovitosti a podbízivému humoru. Jednodušší vtipy založené na záměnách, nehodách a omylech naštěstí zčásti kompenzuje autorova slovní ekvilibristika, které kniha vděčí za mnoho atypických slovních spojení a přirovnání.

8 03.07.2017

Přečtení druhé nehororové knihy Stephena Kinga (po povídkových Čtyřech ročních dobách) mne již nenechává na pochybách, proč je tento autor tak populární. Podáno naprosto banálně: dobře se čte. Přiměřeně dlouhé dialogy a monology prokládá dramatičtějšími situacemi. Postavy nám neodhaluje rovnou, ale postupně dávkovanými informacemi, nechávaje si kus tajemství pro překvapující rozuzlení. Čtenáře dovede neustále držet v napětí. Naznačuje, k čemu dojde (a že to bude něco velkého), aniž by prozrazoval příliš.

Zelená míle, román o stárnutí, smrti a (ne)spravedlnosti, ale také o „přízemnějších“ skutečnostech jako je elektrické křeslo, urinální infekce nebo lidská hloupost, velmi opatrně, bez sentimentu (kterého se nevyvarovala filmová adaptace) pracuje s pojmy „Bůh“ a „zázraky“. Stačilo málo, aby příběh sklouzl k patosu, King ale po celou dobu zůstává nad věcí díky realistickému líčení detailů prostředí a lidské krutosti.

Sevřenosti vyprávění škodí slabší provázání vyprávěného příběhu s příběhem vypravěče. Osud Paula Edgecombea po jeho kariéře dozorce zásadně neobohacuje, co se dělo ve věznici, i když… poslední věta je tak pravdivá, až z toho mrazí.

8 24.09.2016

Solaris z Wishe. Ambiciózní splácanina motivů ze sci-fi a historické prózy. Křečovitě napsaná. Kompozičně nevyrovnaná (druhá část působí jako dlouhý epilog bez dramatického napětí). Myšlenkově plytká. V pohledu na české dějiny srandovně schematická. Hlavní hrdina nemá osobnost, jen sbírku dětských traumat. Jeho partnerka pak ani to. Ta je redukována na tělo s hebkou voňavou kůží. Celé to působí jako první hrubá verze textu od čerstvého absolventa kurzu tvůrčího psaní, která by na všech úrovních potřebovala dopilovat.

7 28.02.2024

Román se zpočátku tváří jako realistická, přímočaře vyprávěná kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné, neambiciózní, jen zásluhou chřipky zapálené ruské rodiny, jste si ale méně jistí tím, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost, co fantazie, co sen, paralelní realita nebo nedokončená povídka intelektuála se suicidiálními sklony. Po dočtení poslední kapitoly, která mnohé ujasňuje, ale nic zbytečně nedoříkává, se mi Salnikovův první román jeví co do kompoziční vrstevnatosti a tematické bohatosti souměřitelným s tvorbou ruských mistrů jako Gogol nebo Bulgakov. Krom obrazotvornosti autora při popisu zvláštně povědomých ruských reálií, které se za posledních třicet let perspektivou autora změnily stejně málo jako mentalita tamějších lidí, je obdivuhodná i vypravěčská rafinovanost, s jakou napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získaji na významu a pomůžou nám pochopit některé souvislosti. Každý detail, přítomný zdánlivě jen kvůli autorově grafomanské snaze popsat do detailu každý výjev, může hrát roli. Ne náhodou je v jednom výroku parafrázován Čechovův výrok o pušce, která musí vystřelit, když už se jednou objevila na scéně. Oproti klasikům je Salnikovovo vyprávění svižnější a vtipnější. Zvlášť když z pohledu dítěte popisuje traumatizující účast na bizarní školní besídce nebo když barvitě líčí odyseu horečnatého hrdiny, který se různými dopravními prostředky, a nevraživosti spoluobčanů navzdory, snaží dopravit domů. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu odhodlat se ke změně a začít žít podle svých představ, není těžké porozumět tomu, o čem Salnikov vypráví. Těším se, až uvidím, jakou podobu tomuhle (sur)realistickému portrétu nemocné společnosti dal ve své filmové adaptaci Kirill Serebrennikov.

7 06.10.2021

Nechápu, proč Argo namísto nějaké hodnotné feministické publikace (těch, které nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně není málo), vydalo tuhle sbírku z kontextu vytržených (nevíme, na co ten který text reagoval a kdy vznikl), křečovitě napsaných, fakty nepodložených a arogantních výkřiků do tmy. Otřesná, byť naštěstí ne moc dlouhá je už předmluva od Bianky Bellové, která kritizuje představu o současném feminismu existující pouze ve spisovatelčině hlavě (tedy feministky jako militantní, prudérní a zapšklé ženy, které nenávidějí muže a sex). Paglia pak například hned v první eseji přenáší veškerou zodpovědnost za date rape na ženy, protože všichni muži jsou podle ní pudy ovládaná zvířata a s jejich přirozeností nic moc udělat nelze. Podobných zjednodušení a stereotypů (vůči oběma pohlavím) je kniha plná. Jde přitom o názory zastávané většinou konzervativních antifeministů a antifeministek (viz libovolná diskuze nebo text na dané téma v českém mediálním prostoru). Nejsou nijak provokativní, kontroverzní a nikým zakazované, jak se nám Paglia snaží vsugerovat, ale naprosto nepřekvapivé, až tuctové. Kdyby autorka alespoň své postoje dokázala argumentačně obhájit. Namísto toho ve svých zahořklých, myšlenkově prázdných výpadech nabízí jen snůšku argumentačních faulů, např. v podobě urážení něčího vzhledu nebo charakterových vlastností. Zbytečná kniha.

7 02.05.2021

Skoro mě mrzí, že jsem tu knihu přečetl za víkend a nevychutnával si ji delší dobu, ale bylo to jako číst napínavou detektivku. Pouze společně s autorem neodkrýváme identitu vraha, ale tajemství spánku a snění.

Oproti jiným melvilovským knihám se tato vyznačuje méně osobitým, ale současně snadno stravitelným stylem bez hromady zpomalujících příhod ze života autora (což neznamená, že by nezbylo místo pro nádherně suchý humor: „ ...a uvolněná končetina vás předá do náruče gravitace v pádu, který ukončí váš život a vyjme vás z genofondu“). Walkera zajímají primárně fakta a statistiky podložené vědeckými výzkumy. Vždycky přitom začíná od základních pojmů, které náležitě vysvětlí, takže když pak v různých kontextech používá složitě znějící výrazy jako „suprachiasmatické jádro“ nebo „cirkadiánní rytmus“, už jste v obraze a umíte si představit, oč běží.

Knihu nemůžu posoudit z odborného hlediska, ale z pozice laika, jehož spánek má daleko k ideálu, pro mne šlo o ohromně objevné čtení, nabízející takřka v každé kapitole několik zásadních poznatků (také proto oceňuji paperback, protože jde o knihu, ke které se s velkou pravděpodobností budete opakovaně vracet, listovat v ní tam a zpět, podtrhávat v ní a dělat si výpisky). Jistě, obvykle jde o skutečnosti, které si lze odvodit „selským“ rozumem (někdo je skřivan, někdo sova, není dobré řídit nevyspalý a pít před spaním kafe), ale když tyhle kusé poznatky zasadíte do širších souvislostí, podložených několika desítkami let výzkumů, a uvědomíte si jejich původ a provázanost (tzn. začnete je vnímat více jako příběh), budete význam a fungování spánku a snů chápat mnohem lépe.

Někomu by mohl vadit Walkerův poplašný, až apokalyptický tón při popisování individuálních, potažmo celospolečenských důsledků dlouhodobé spánkové deprivace, ale myslím, že v případě něčeho tak elementárního, co se týká opravdu každého z nás a co zároveň většina z nás silně zanedbává, je jistá vyhrocenost na místě. S větší pravděpodobností si tak také vezmete k srdci dvanáct rad z konce knihy a začnete Proč spíme doporučovat všem příbuzným a kamarádům. Navíc, přestože je pro Walkera spánek logicky společným jmenovatelem všech popisovaných potíží (obezita, cukrovka, oslabená imunita, Alzheimer...), neopomíjí, že roli hrají také další faktory a upozorňuje nás, ve kterých případech nebyla prokázána přímá kauzalita, ale může jít spíše o obousměrnou výměnu (jsme v depresi, protože špatně spíme, anebo špatně spíme, protože jsme v depresi?).

Některé knihy od Jana Melvila na mě působí jako uměle vytvořená senzace. V tomto případě jsou ale superlativy na místě. Stěžejní kniha, o které bezezbytku platí, že nebudete klidně spát, dokud si ji nepřečtete.

„Po chronickém omezená spánku trvajícím měsíce nebo roky si jedinec ve skutečnosti zvykne na svůj zhoršený výkon, nižší ostražitost a pokleslou úroveň energie. Stabilní vyčerpání se postupně stane jeho normou, výchozí hodnotou.“

7 21.01.2019

Fowlesův román o překonávání tradic a odvaze vykročit za hranice vlastní třídy či genderu, se příznačně sám vypořádává s tradicí klasických milostných románů. Autor na jednu stranu přejímá dějové peripetie a vyprávěcí konvence děl svých slavných předchůdců jako Henry James či Thomas Hardy, ale paralelně provádí jejich kritický rozbor z pozice levicového intelektuála, poučeného dílem Marxe, Freuda i Barthese. Výsledkem je formálně neotřelé a myšlenkově smělé dílo, otevřené různým typům čtením (byť nápadněji než třeba Ecovy knihy, které na to, jak jsou „udělané“, neupozorňují tak explicitně) a bezesporu patřící k vrcholům moderní britské literatury.

7 12.08.2018

Nabokovovo opus magnum se snaží postihnout plynutí času a samo je dílem v procesu vzniku, encyklopedií jednoho milostného vztahu opatřenou „nezapracovanými“ poznámkami několika editorů. Nejde o knihu na jedno rychlé přečtení. Takřka každá stránka obsahuje tolik odkazů a důvtipných slovních hrátek, že si ji lze vychutnávat jako menu o několika chodech. Přiznávám, že nejsem s to propracovanost Ady plně docenit, neboť neznám zdaleka všechna díla, která autor cituje, parafrázuje nebo paroduje, ale jazyková bravurnost a odmítání konvencí klasických románů (nejen těch ruských) mě bavily od začátku do konce, včetně kapitol, v nichž Nabokov nevypráví smyslný příběh incestní lásky, ale filozofuje nad časem a pamětí. Budu-li v pozdějším věku disponovat dostatkem mentálních sil, rád si knihu přečtu ještě jednou, pomaleji a pozorněji, protože tohle je bez debat vrcholné dílo mistra, které vás po prvním přečtení možná vyčerpá, ale vy jej nikoliv.

7 02.11.2017

Možná příliš radikální, jednostranná a marxisticky naladěná, ale zároveň stále (možná čím dál víc) aktuální esej o tom, kterak se západní společnost v šedesátých letech proměnila ze společnosti ryze kapitalistické („mít“) ve společnost spektakulární („jevit se“), která skutečnost přetavuje do jasně srozumitelných obrazů (které jsou ve skutečnosti „lživé a mrtvé“). Debord podobně jako kulturní kritici spřízněni s Frankfurtskou školou (Benjamin, Adorno) nebo Siegfried Kracauer píše, jak se z našich životů vytratilo vše autentické a nyní tak bloumáme mezi nepůvodními reprezentacemi reality, odstřihnutí od skutečné práce, skutečných vztahů, skutečného bytí. To přitom netušil, v jaké míře bude naše každodenní existence (de)formována médii s jejich alternativní realitou jasných opozic, klišé a stereotypů o několik desetiletí později, kdy nám sociální sítě umožní obývat paralelně několik světů a neustále střídat své identity.

7 14.03.2017

Možná je to dobrá kniha, ale ne v českém překladu. Nejdříve ale k práci samotného Evaniera.

Oceňuji množství nově pořízených rozhovorů a sekundárních pramenů, z nichž autor vycházel, byť kvantita má mnohdy navrch nad kvalitou (někdy se navíc dozvídáme víc o zpovídaném než o Allenovi). Díky živému žurnalistickému stylu se jedná o poměrně záživné čtení. Cenné je shrnutí okolností komplikovaného vzniku některých raných Allenových filmů. Pouze se k němu budete muset prokousat přes několik úvodních desítek stran.

Úvod a první kapitola jsou úmorným vršením nesetříděných, od tématu k tématu přeskakujících citátů, při jejichž čtení jsem pouze čekal, kdy už se kniha konečně usadí a nabere jasný směr. Následuje několik užitečných kapitol o dosud málo zpracovaném období Allenových komediálních počátků (divadlo, stand-up, práce pro televizi), několik méně užitečných kapitol o vzniku vybraných filmů (hodně prostoru zabírá zbytečný popis obsahu) a vše na poslední cca stovce stran završuje bulvární nimrání se v rozchodu s Miou Farrow a následném oboustranném očerňování se u soudu a v médiích.

Evanier dost přeceňuje Allenovu jedinečnost (nejen v rámci Hollywoodu) i dosah jeho filmů, které nikdy nepatřily k masově navštěvovaným záležitostem (přesto autor zatvrzele bere za měřítko úspěchu tržby v kinech). Jakkoli mám Woodyho rád, rozhodně bych jej neoznačoval za „nejvlivnějšího amerického filmaře vůbec“. Přes zdání objektivity, vytvářené občasným zařazením úryvku z negativní recenze nebo plošným (a poněkud ignorantským) odmítnutím všech Allenových pokusů o Bergmana, je stále zřejmější (a během popisování skandálu s Miou a Dylan již zcela zjevné), že čteme obhajobu Woodyho Allena z pera jeho obdivovatele.

Vůči autobiografickému čtení Allenových filmů se Evanier na jedné straně vymezuje (zvlášť pokud jde o častý věkový nepoměr mezi postavami), ale jinde jej sám uplatňuje (Zlaté časy rádia, určité typy ženských postav) a nejvíce se o filmy zajímá tehdy, prolínají-li se s režisérovým osobním životem.

Mnoho informací se v knize opakuje, někdy i v rámci jedné kapitoly. Dost redundantní jsou neustále soupisy filmů, které sám Evanier, který svůj osobní názor vůbec tlačí do popředí více, než by bylo u biografie zdrávo, považuje za nejzdařilejší.

V některých případech si nejsem jist, zda je na vině český překlad, nebo Evanier vážně řadí Spikea Leeho mezi tvůrce Nového Hollywoodu (tedy mezi Stevena Spielberga, George Lucase či Francise Forda Coppolu) a považuje Neúplatné a Obnažené město za „parodie na dokumentární filmy o zločinu“.

Skutečným kamenem úrazu a důvodem, proč knihu přes několik zdařilých pasáží nemohu doporučit, je tragický český překlad a nedůsledná redakce.

Především jde o chybně přepsaná jména osob (co jsem měl možnost zkontrolovat s originálem, chyba skutečně není na straně Evaniera): Kent Johnes namísto Jonese (s. 7), opakovaně Marcel Olphus namísto Ophülse (s. 16, 80, 198, 241), James Steward namísto Jamese Stewarta (s. 21), Karl Gustav Jung namísto Carla (s. 23), Eilaine Mayová namísto Elaine (s. 34), Bogard namísto Bogarta (s. 38, 196, 197), Johny Carson namísto Johnnyho (s. 40), Adolpf Zukor namísto Adolpha (s. 64), Marlon Brandoo namísto Brando (s. 136), John Frankenheim namísto Johna Frankenheimera (s. 186), William Friedkind namísto Friedkina (s. 186), Eisenstein namísto Ejzenštejna (zde chyba nejspíš vznikla ponecháním anglické transkripce, s. 231), John Turtorro namísto Turturra (s. 403).

Chyby a zmatek v názvech filmů: jednou je uveden Danny Rose z Broadwaye (s. 20), podruhé (v originále) Broadway Danny Rose (s. 44); jednou Seber prachy a zmiz (s. 13), podruhé Take the Money and Run (s. 44); film His Gal Friday neexistuje (s. 48, správně His Girl Friday, v češtině je zaveden název Jeho dívka Pátek); ve všech případech je chybně uvedeno Vicky Christina Barcelona namísto Vicky Cristina Barcelona; Sidney Lumet nenatočil film The Last Angry Man (s. 68, zřejmě má jít o 12 Angry Men/Dvanáct rozhněvaných mužů); Ophülsův dokument Le Chagrin et la pitié je někdy překládán jako Smutek a lítost, jindy jako Smutek a vina; z Match Pointu se občas stává Matchpoint; podobně lze dle momentálního rozpoložení překladatelky narazit jak na Kasandřin sen, tak na Cassandřin sen; Renoir natočil Velkou iluzi, nikoliv Velké iluze (s. 250); nejhůře dopadl chudák Federico Fellini – jeho La Strada (Silnice) zůstala nepřeložena, italský člen „I“ v názvu I Vitelloni (Darmošlapové) překladatelka mylně považovala za anglické osobní zájmeno „já“, načež vznikl podivuhodný patvar „Já Vitelloni“ a z Osmi a půl se nějakým nedopatřením stalo Osm a půl týdne (s. 407).

Dost rušivé je občasné užití obecné češtiny v citátech. Vážně pochybuji, že kdyby Woody mluvil český, budou se jeho věty hemžit výrazy jako „vtipnej", „takovej“, „jistej“, „fakt těžký“, „žádnýho“…

Některá spojení prozrazují základní neznalost filmové terminologie, resp. popisovaných filmů. Hrdina z Purpurové růže z Káhiry údajně vystupuje „z obrazovky do reality“, slovem „screen“ zde bylo nicméně míněno filmové plátno. Filmy se určitě nenatáčejí na „filmovou pásku“, nýbrž na filmový pás.

Matoucí užití kurzívy nejen pro názvy filmů, ale také organizací nebo komického tria The Three Stooges či odpor ke skloňování cizích jmen (s Francois Truffautem) jsou v podobné společnosti pouhé detaily, jakkoli ke značné rozmrzelosti nad výsledkem také přispívají.

7 23.01.2017

Dokážu si představit, jaké pozdvižení musela kniha čtyřiadvacetiletého autora v roce 1948 vyvolat. Namísto jasně zacíleného vyprávění proud myšlenek, namísto strnulé spisovné češtiny živý hovorový jazyk dobové mládeže, namísto patosu věcnost a ironie, namísto schematických hrdinů bránících vlast parta kluků, kteří se párkrát nachomýtnout do cesty „velkým dějinám“, případně v sobě nacházejí odvahu hlavně kvůli tomu, aby učarovali holkám. S holkami se dostávám ke kamenu úrazu jinak vynikající knihy, k momentům, kdy se ve mně probouzel moralista a feminista a ztrácel jsem chuť pokračovat ve čtení.

Ženské postavy jsou opravdu tak pitomé, jak tvrdí Danny. Dívky v knize svým jednáním naplňují ty nejprimitivnější mužské fantazii nezávisle na tom, jak je vidí a jak o nich mluví Danny. Nejde tedy jen o záležitost jeho mladické perspektivy, která mu brání vnímat vrstevnice jinak než jako krásné, ale hloupé chodící objekty, které svou hodnotu ztratí poté, co zestárnou („začal jsem myslet na nebe … jestli jsou tam lidé v takovém stavu, jako byli, když umřeli, to by bylo blbé, protože takové hezké holky, jako je Irena, umírají obyčejně, až když jsou hodně staré“).

Autor stojící nad mladým vypravěčem se od názorů Dannyho ani nijak nedistancuje a nevytváří pro něj situace, které by ho dovedly k poznání, že ženy jsou mužům rovnoprávné a je proto hodně zvrácené přemýšlet o nich jako o nástrojích k uspokojování slasti, které lze v krajním případě znásilnit („nebo v Praze si dá Irena říct. Snad ji přece jen jednou znásilním. Anebo tu neznámou holku.“). Takže Danny Smiřičký se vůči ženám chová jako dobytek. Nechť. Jenomže Škvorecký s tím zjevně nemá nejmenší problém. Sám jsem ale z toho důvodu měl problém s takovým hrdinou a takto benevolentním vypravěčem absolvovat téměř čtyř set stránkový text.

P. S. debata o sexuálním harašení, do které se Škvorecký v 90. letech zapojil, pak bohužel ukázala, že nešlo o záležitost jedné knihy a autorova mladého věku, nýbrž celoživotního přesvědčení o určitém, pro mne nepřijatelném rozdělení mužských a ženských rolí.

7 18.12.2016

Necenzurované zápisky Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky dosti rozhozeného člověka.

7 13.12.2016

Prvotním podmětem k přečtení Gravesova atypického pohledu na starořímské dějiny byla jiná kniha úspěšně přetavena do seriálového tvaru, Hra o trůny, jež Claudia v lecčem připomíná. Zatímco G. R. R. Martin neustále přeskakuje mezi vypravěči a tudíž nemáme jistotu, kdo se dožije další kapitoly, Graves zůstává věrný vypravěči jedinému, velmi komunikativnímu, který svou přítomnost nijak netají. Sám v souladu se svou rolí přehlíženého koktavého idiota do dění vstupuje jen zřídka, čímž od „velkých dějin“ získává potřebný odstup. Jakožto historik pokládá věrnost faktům, třebaže faktům, jaké on sám viděl a slyšel, za zásadní. A neboť nechce jenom suše vršit, kdo komu přimíchal do vína jed, zabývá se také pozadím klíčových historických událostí.

Pro Gravese/Claudia jsou dějepisná fakta pilíři strhujícího rodinného thrilleru. Po počátečním bloudění, zapříčiněným dílem zatuchlostí mých vzpomínek na hodiny školního dějepisu, dílem velmi prudkým spádem událostí, jsem se chytil a až do konce si vychutnával autorovo suverénní vypravěčství. Mistrné skloubení zábavy a poučení.

Marně jsem v knize napsané šestadvacetiletým italským fyzikem hledal kvality, které z ní učinily národní literární bestseller. Nevím, zda za to může množství viděných evropských artfilmů o mladých lidech, kterým nikdo nerozumí, ale fabule románu mi přišla stejně neoriginální jako jeho jazyk.

Příčiny psychické nerovnováhy obou hrdinů jsou maximálně zjednodušené a není příliš pravděpodobné, že by se svými mentálními bloky v životech bez odborné pomoci dosáhli toho, co si pro ně Giordano připravil (aby například muž s Aspergerovým syndromem odjel daleko od domova a aby žena s anorexií dokázala tak dlouho obelhávat své rodiče a následně svého partnera - přičemž v obou případech vycházím z vlastní zkušenosti). Nepřeji jim zlé, z Osamělosti prvočísel kape dost beznaděje i s těmi pár světlými body. Utrpení, jak jej autor podává, ale není realistické, je spíše sebelítostivé, připomínající mládežníky přesvědčené, že byli do kouta odkopnuti nechápající společností.

Kniha založená na postavách může trpět lecjakými neduhy, ale psychologická plytkost by mezi ně patřit neměla. Není to dané jen tím, že postavy jednají jako bez života. Ony jsou tak napsané. Nebyla jim věnována patřičná pozornost, stejně tak románu jako takovému. Giordano zpravidla jenom nadhodí nějakou nosnou myšlenku (třeba tu titulní, s čísly předurčenými k samotě), ale dále s ní nepracuje, nedokáže ji zapracovat do celkové struktury vyprávění.

Byť šance byla veliká, filmová adaptace v tomto případě bohužel není lepší předlohy. Naopak. Přejímá většinu nedostatků knihy a pokud se od ní snaží odlišit, pak dost nešťastnými způsoby (forma vyprávění, syrový vizuální styl v kombinaci s popovým soundtrackem).

7 30.09.2016