marvan00 komentáře u knih

Tento překlad Bible mám nejraději, přijde mi z těch aktuálně dostupných nejsrozumitelnější. Ekumenický překlad považuji za poměrně jalový a místy špatně přeložený, oproti např. Bibli Kralické, která je dle mého blíže duchu původního textu, ale je bohužel psaná dnes již obtížně srozumitelným archaickým jazykem. Proto je Jeruzalémská Bible pro mě jednoznačnou volbou, pro úplnost doplňuji četbou ne tak dávno objeveného Tomášova Evangelia, které je zároveň nejstarším ze všech známých evangelií (včetně těch apokryfních, pochopitelně). A na závěr doporučuji doplnit recenzí ze Sklepácké Katovny :)
https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E

P.S. Po dalším čtení jsem bohužel opět poněkud zklamán. Jak je možné, že se překlad neubránil starým chybám vzniklým původně překladem přes několik jazyků (aramejština - řečtina - latina - čeština)? Tak např. v modlitbě Otče náš opět zaznívá nelogicky "... a neuveď nás v pokušení..." (proč by Bůh někoho uváděl v pokušení, modlí se snad katolíci k Satanovi?) nebo dále vágně formulované "... a chraň nás všeho zlého..." (jakého zlého? aby mi nechcípla kráva? správně by tam mělo být něco ve smyslu "... a chraň nás před zlem v nás...", tato chyba původně vznikla překladem z řečtiny, která rozeznává více druhů zla). Snižuji hodnocení.

2 12.03.2018

Ve svém opus magnum McEwan pro jednou vynechal své oblíbené bizarní zápletky a pokusil se o serióznější prózu, poučený anglofil zajisté pochytí i sofistikované formální hrátky s jinými ikonickými díly anglické literatury. Ale i přes tuto povinnou úlitbu současným literárním trendům a mánii po překombinovaných intelektuálních hrátkách přesto McEwan zůstává především strhujícím vypravěčem a zasvěceným průvodcem po netušených zákoutích lidské duše. Co do úspěšnosti je to zřejmě autorův doposud nejúspěšnější román, osobně jsem si ale opět ověřil, že v kratších novelách mě McEwan přeci jen baví víc, v těch rozsáhlejších občas podléhá samoúčelné formální ekvilibristice. Svým způsobem má McEwan velkou smůlu: narodil se do doby, která nevěří velkým příběhům a přitom je jedním z nejlepších současných vypravěčů.

2 29.06.2016

Angličan Scruton popisuje český disent bez příkras a beze sklonu k černobílému vidění, kterým trpí většina českých autorů a bývalí členové disentu obzvláště. Krásně je to vidět i na rozpačitém doslovu Milana Uhdeho.

Postava Bětky, donucená volit mezi různými zly, neskrývá svou nedůvěru k lidem z disentu, kteří se mohou považovat za morálně nadřazené takovým jako ona jen proto, že oni sami nebyli před "Sophiinu volbu" postaveni. Zatímco mnozí z těch, kteří se řídili jen schematickými a často falešnými představami o morálce sami nakonec lidsky selhávají, Bětka proplouvá nedotčena a posílena, protože místo abstraktních ideálů se řídí svou láskou k blízkým: ať už je to její postižená dcera, nebo její nedospělý milenec (a hlavní hrdina románu) Pavel. Nakonec je tak právě Bětka svým dospělým a praktickým postojem k životu, prodchnutým láskou, tou nejživější postavou románu.

A právě toto, zdá se pan Uhde a jemu podobní nepochopili. Román měl ambice stát se zásadním příspěvkem k diskuzi o předlistopadovému režimu, nakonec se tak bohužel nestalo, až na ojedinělé reakce se ze strany disentu ozvývá jen mlčení. Asi chápu proč.

2 07.04.2016

Lovecraftova imaginace je úžasná, jeho způsob psaní už méně. Je místy až příliš rozvláčný a mnohomluvný, evidentně čerpal z povídek svého oblíbence E.A. Poa i stylově. A ano, Poe byl bezpochyby skvělý básník, ale zdaleka ne tak zdatný povídkář, jeho povídky vynikají imaginací, nikoli prozaickými schopnostmi. Ovšem v konstruování plížívé hrůzy je Lovecraft mistr nad mistry. Povídka Stín nad Innsmouthem je pro mě vůbec ten nejuhrančivější Lovecraftův text.

2 10.07.2015

Prvotina Nicole Kraussové byla místy k neučtení. Zápletka uměle vykonstruovaná, text plný podivně šroubovaných vět, které se snaží předstírat cosi hlubokomyslného. V mnoha ohledech produkt typický pro americké literární workshopy. Ambiciózní až běda. Opravdu by tohle někdo vydal, pokud by Kraussová nebyla rovněž ženou populárního spisovatele Foera?

2 03.02.2015

„Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil." Nádherná oslava imaginace. O knihách, o lásce, o životní melancholii, tedy o věcech o kterých se píše odjakživa. Pamuk jako postmoderní autor nejen vypráví příběh, ale znovuvytváří jazyk a obrazy, kterým ho vypráví. Z knih, které jsem přečetl a které nesou označení postmoderní, tahle zatím stále vede.

2 20.11.2014

Mé první setkání s magickým realismem, byl jsem knihou skutečně okouzlen. A to natolik, že když jsem posléze sáhnul po Marquezových Sto roků samoty, byl jsem jimi naopak zklamán, Dům duchů mi přišel o dost lepší. Mám dojem, že ženský pohled je z podstaty věci magickému realismu tak nějak blíž.

2 03.11.2014

Jedna z málo doceněných knih krimi žánru. Sbírka povídek, které na sebe navazují, takže je lze vnímat i jako jednotlivé kapitoly románu o životních peripetiích nájemného vraha Kellera (neplést si s nejbohatším Čechem Kellnerem :). Už samotný fakt, že hlavní postavou, a to velmi sympatickou postavou, je nájemný vrah, který by nás měl z principu věci odpuzovat povahou své práce, je nápad podvratný, inspirativní a Blockem využitý do mrtě. Čtenář si tak v jedné rovině užívá standardní kriminální příběh a v druhé rovině se rozvíjí pozoruhodná úvaha o podstatě dnešní společnosti, kde i nájemný vrah může být člověkem podstatně ušlechtilejším než leckterý úctyhodný občan. Jedna z knih, u kterých si říkám, že by to snad ani nešlo napsat lépe.

2 27.10.2014

Tohle není kniha, tohle je kult. Spirituální román v tom nejlepším slova smyslu, pro mě důkaz, že umění v západní kultuře do jisté míry převzalo funkci dříve vyhrazenou pouze náboženství. Formálně inovativní první část románu tvoří dlouhá úvaha/esej o tom, kdo je to stepní vlk. Teprve poté následuje Harryho příběh. Ten mi přišel zajímavý už z toho důvodu, že podobné období jazzového věku zachytil ve svých knihách můj jiný oblíbenec, Fitzgerald. Na jedné straně moderní styl amerického autora, na straně druhé téměř nábožensky starosvětská atmosféra Hesseho románu. Zajímavé srovnání.

2 27.10.2014

Kniha mi přijde v mnoha ohledech hlubší a zdaleka ne tak optimistická jako film. Na druhou stranu Paynův film představuje navzdory zjednodušení bezchybné řemeslo, což se o knize nedá říct ani zdaleka.

2 24.07.2014

Spisovatel literatury faktu Ivanov vedl koncem 60. let výzkum o pravosti rukopisů Královedvorského a Zelenohorského a na jejich základě sepsal tuto knihu. Co se zde bohužel čtenář nedozví, počínal si při tom mimořádně diletantsky. Ještě před ukončením průzkumu publikoval svou hypotézu, že jde o falsa zapsaná na pergameny, ze kterých byl odstraněn původní text. Samotný výzkum ale nic takového neprokázal, fakticky ani neprošel vědeckou oponenturou pracovníků Kriminalistického ústavu, kteří vytkli Ivanovovi, že nepoužil adekvátní metody výzkumu a jak se později ukázalo, měli pravdu a zkoumání pomocí ultrafialových paprsků řadu let po Ivanovově smrti jeho závěry zcela vyvrátilo. Ivanov se v této knize zapomněl rovněž pochlubit, že během svého výzkumu obě vzácné památky nevratným způsobem poškodil a téměř zničil.

Začátkem 90. let se Ivanovovo jméno objevilo v seznamech spolupracovníků STB a rovněž dva další jeho spolupracovníci z výzkumného týmu byli odhaleni jako důstojníci STB. Podle představitelů České společnosti rukopisné byl celý výzkum zřejmě iniciován právě STB za účelem diskreditace obou rukopisů. Přitom od začátku sporu o pravost rukopisů existovala řada přímých i nepřímých důkazů, které potvrzovaly jejich pravost. Bohužel ze sporu se stalo politikum, ve kterém sehrál ostudnou roli i samotný Masaryk.

Ironií je, že zatímco Hanka ani Linda nebyli nikdy prokazatelně usvědčeni z podvodu, nejvýznačnější odpůrci rukopisů, Ivanov, před ním Gebauer i samotný Masaryk během sporu o jejich pravost podváděli zcela prokazatelně. Gebauer a Ivanov tím, že manipulovali veřejné mínění předkládáním svých hypotéz jako faktů ještě před ukončením výzkumu (který nebyl ani zdaleka tak jednoznačný) a Masaryk tím, že antidatoval svůj dopis Gebauerovi, kterým Gebauera jakoby vyzývá, aby se vyjádřil k oběma rukopisům, přestože jejich odsudek Gebauer měl v té době už dávno sepsaný.

Nevím o nikom, kdo by se byť jen pokusil takto nepředpojatě prozkoumat události února 1948, které autor pojednal v rámci širších geopolitických procesů a dochází následně k překvapivým a překvapivě logickým závěrům. Doposud jsem únor 1948 vnímal jako shluk událostí, které se skládaly z jednotlivostí bez hlubší vzájemné provázanosti. Dosavadní interpretace února působily jako velmi špatný příběh. V podání Vladimíra Čermáka je z toho najednou thriller (a vůbec ne laciný a senzační), kde se všechny ty osamoceně stojící jednotlivosti vzájemně provážou a snad poprvé dávají smysl. Podle autora převrat 1948 úzce souvisel s krizí na blízkém východě, jak vyplývá z textu, a za podporu Izraele zaplatila česká společnost mnohem vyšší cenu, než jsme si doposud mysleli.

Samotná kniha se čte obtížně, jednak proto, že autor promýšlí velmi složité události a sleduje poměrně komplikovaná témata a jednak proto, že se jednalo původně o vědeckou práci určenou k obhajobě.

Výhrady bych měl pouze k tzv. T-analýze, kterou považuji za ne zcela vyčerpávajícím způsobem stanovenou a následně ne zcela důsledně samotným autorem uplatňovanou. Za nejpřínosnější naopak považuji část pojednávající o tzv. sovětizaci vědy a jejím katastrofálním dopadu na českou společnost, kterou vlastně deformuje svým vlivem doposud. Toto téma už před vznikem knihy autor zpracoval v rámci svého působení na ÚDVZK a ve výsledku je to znát.

Neméně zajímavý je i osud této práce, která, domnívám se, právě tématem sovětizace vědy (a nelichotivým obrazem role Izraele) a s ní spojených osob, vyvolala velký odpor v akademických kruzích. Doc. Kryl, blahé paměti, ji označil za "pamfletickou, útočnou a nenávistnou", aniž by se obtěžoval bližšíím vysvětlením a argumentací, jak je mezi našimi akademickými "velikány ducha" zvykem. Ale není třeba, životopis pana docenta tak trochu znám a chápu, že jej tak nadzvedla.

1 24.08.2021

Filosof Rádl se ve sporu o smysl českých dějin mezi Masarykem a Pekařem, potažmo mezi Masarykem a historiky Gollovy školy, postavil na stranu Masaryka. Podle Rádla vlastně žádný spor o smysl českých dějin ani neexistoval, protože Pekař a další nepochopili podstatu Masarykových úvah. V jednom místě dokonce označuje Pekařův způsob myšlení a argumentace za diletantský :) V podstatě šlo o dvě různá pojetí metody vědeckého zkoumání historie. Pekař byl vědec staré školy, shromáždil fakta a na jejich základě vykládal historii pouze v rámci toho, co zjistil. Masaryk jde dál, fakta interpretuje a vytváří na jejich základě hypotézu, která má být podrobena dalšímu zkoumání. To je podle Rádla nový způsob vědecké práce, zatímco ten Gollův a Pekařův patří do prehistorie vědeckého zkoumání, někam do časů Darwina.

1 10.05.2021

Bernhard je nepřekonatelný pozér, který okázale pohrdá současnou společností, jeho tvůrčí metodou je hněv. Zdá se, jakoby svou kultivovanost pěstoval jen z toho důvodu, aby o to více vynikla ošklivost doby, v níž žijeme. Autobiografické texty shrnuté v této knize jsou o něco beletrističtější a přístupnější těm čtenářům, kterým se například Vyhlazení může jevit jako příliš vyumělkované. Každopádně i v tomto textu najdete rozesety jeho typické bonmoty, jako např. (volně prafrázuji z hlavy): "Moderní člověk nemá rodiče. Moderní člověk má pouze zploditele, kteří jsou zároveň jeho ničiteli." Geniální.

Kniha představuje ucelený úvod do světa originálního českého myslitele, který díky podivuhodným životním okolnostem dospěl z pozice dialektického materialismu k víře v Boha, aniž by jakkoli slevil ze svých intelektuálních nároků. Těžko dnes pohledat přesvědčivější a objevnější práci na téma křesťanství, cennější o to víc v době, kdy se různé církve, a katolická především, ocitli v krizi a ztratili kontakt se svými původními esoterickými kořeny. Dr. Staněk jednak zasvěceně a přesvědčivě vysvětluje význam křesťanských dogmat, jednak napadá různé náboženské předsudky a omyly a vysvětluje proč k nim došlo a jaký je jejich původní smysl.

1 16.10.2018

Kautmanova studie je poctivě sepsané dílko, přesto je z něj až příliš znát omezení dané doby v tom, jakých rysů Dostojevského díla si autor všímá. Poměřovat Dostojevského de Sadem, či vystavovat dnes už úsměvné soudy jako např. Freudovo "silné bisexuální sklony?" - pro Kristovy rány, tohle jsem četl skoro v každé Freudově analýze různých osobností, výpovědní hodnota je pochopitelně nulová. Kniha je pouze kaleidoskopem zajímavých postřehů, nikoli mozaikou skládající se v ucelený obraz. Šaldova podstatně starší esej o Dostojevském dokázala na několika málo stránkách jít na kořen věci a sdělit tak o Dostojevském podstatně víc. Kautmanovu knihu vnímám s odstupem času především jako dobový artefakt, odrážející libůstky a způsob myšlení intelektuála své doby.

1 04.05.2017

Seymour bývá často srovnáván s Forsythem, což sedí tematicky, nikoli kvalitativně. Forsythovi hrdinové bývají prvoplánově načrtnutí skautíci, čímž se Forsyth navzdory své snaze a ambicím řadí jednoznačně do ranku oddechové literatury. Seymour možná nemá takový čich na atraktivní témata, ale Forsytha hravě překonává propracovaností svých postav a komplexnějším pohledem na svět. Přestože se proslavil především dvěma romány z prostředí italské a ruské mafie (Zóna smrti, Nedotknutelný), Hranice v písku jsou, dle mého, jeho nejpovedenější román. Souboj anglického agenta s islámským teroristou vyúsťuje do sžíravého pocitu životní hořkosti a deziluze, který z knihy dělá něco víc než jen napínavou oddechovou četbu.

1 08.07.2015

Howardovi pokračovatelé De Camp a Carter jsou obratnější fabulátoři než Howard, jejich texty jsou uhlazenější, ale zároveň jsou bez nápadu a tak nějak nevzrušivé. Navíc se neubránili určité psychologizaci hlavního hrdiny a tím zabili to nejcennější na Howardových povídkách: přímočarou a brutální povahu i konání barbara, prostého jakéhokoli stínu pochybností. Oč komplikovaněji pracují s povahou barbara, o to jednodušeji a prvoplánověji vyznívá samotný příběh. Snad s výjimkou poslední povídky, Rypák v temnotách, v tom nenacházím příliš z Howardova syžetu, natož stylu a uváděné Howardovo spoluautorství mi tak přijde značně diskutabilní. Alespoň jsem zpětně docenil přednosti původních Howardových povídek.

1 07.07.2015

Jiří Peňás ve svém nejplodnějším období (redaktor kulturní rubriky Respektu) platil za intelektuální ikonu svého druhu. Ani s odstupem let neztratila tahle kniha nic ze svých kvalit, Peňázova schopnost jít na dřeň věci jde za dobové libůstky a tak tohle čtení, ač o událostech z let minulých, působí stále živě. Najdete tu jak sžíravou recenzi na Katovnu, tak i analytičtější texty např. o roce 1989 atd. Co mi zde naopak chybí, jsou texty jako např. o Thomasi Bernhardovi, které autor ze skromnosti a k mému velkému zklamání vynechal, s odůvodněním, že o některých tématech psali lépe jiní. Tohle je skromnost na nesprávném místě ...

1 04.07.2015

Kniha, na kterou jsem netrpělivě čekal už od prvního svazku Jungova Výboru z díla. Jung zde vystupuje spíše v roli kulturního antropologa a jeho úvahy se dotýkají témat, které jsou pro evropské myšlení i umění esenciální. V době krize evropské identity a sebedestruktivních tendencí v humanitních oborech, mohou právě jeho texty sloužit jako východisko k znovuobjevení toho nejlepšího z evropských myšlenkových tradic, stojících v příkrém rozporu s ideologickými a demagogickými směry jako je např. Frankfurtská škola.

1 21.06.2015