Márinka komentáře u knih

Tempo Vodníka je zpočátku pomalejší, jako by se jen tiše brodil podél břehu a přes husté rákosí pokukoval po všech postavách příběhu. A těch teda je! Skvělá lekce tréninku paměti na jména a vztahy. Ve druhé třetině však příběh získává spád a napětí. Na každé třetí stránce si pak myslíte, že už víte "co a jak", aby vás desátá vyvedla z omylu.

Klady:
- absence geniálního superhrdiny - poctivá kriminalistická práce, jejíž výsledky se musí "vychodit"
- na detektivku neobvyklý, ale dnešní realitě (bohužel) odpovídající konec
- barvitý text, popisy přírody, vesnického prostředí - děj se mi lehce promítal v hlavě jako film.

Zápory:
- škoda, že mystický úvod - citace z Erbenova Vodníka - nebyl více propracovaný; líbilo by se mi, kdyby ten, jehož nazývají "vodníkem" měl v knize více prostoru.

Doporučuji!

6 23.07.2023

Úžasná kniha pro všechny, kdo jsou ú touží být kreativní.

23.07.2023

Ve třech časových rovinách se odehrávají osudy tří generací, které od sebe rozdělila komunistická zvůle. I když ... po přečteném se mi chce spíše napsat zrůdnost. Současnost představuje Sametová revoluce a doba krátce po ní. Hlavní historickou linku tvoří zlínská "baťovská" éra a zlomové intermezzo poválečné Čekoslovensko.

Tomáš a Anežka čtenáři zprostředkovávají zejména dobu rozkvětu Baťových závodů. Dějem se dokonce mihne i sám "velký švec". S vysokoškolským studentem Pavlem si pamětníci mohou zavzpomínat na hektický listopad 89 i neméně rušné následující měsíce. I v této části se čtenář setkává s reálnými osobnostmi "sametu". Nejvíce zdrcující je konec 40. let, která osudově zasáhnou do životů našich hrdinů.

Text Hynka Čapka je srozumitelný, čtivý, napínavý. A i když tu a tam sklouzává do červené knihovny, stojí za to jeho knihu přečíst.

4 18.06.2023

Příběh je velmi čtivý a napínavě gradující. Už dlouho se mi nestalo, že bych v každé volné chvilce mezi víkendovým vařením, pečením, praním a žehlením usedala do ušáku a četla a četla... Škoda těch tiskových a pravopisných chyb ...

2 22.05.2023

Zpočátku se zdá, že se čtenáři dostala do rukou další kniha, v níž je hlavním hrdinou "pan Alzheimer". Ovšem už v druhé kapitole, kdy se dostaneme ze současnosti do let válečných, zjistíme, že půjde o něco jiného. Demence totiž může mít, paradoxně, za následek vyjevení pravdy. U nemocných ACH "odchází" jako první krátkodobá (pracovní) paměť. Lidé si vybavují jen dávné vzpomínky. A vzhledem k tomu, že nepoznávají své blízké, mohou jim bezelstně vyprávět o své minulosti, kterou před nimi dlouhá léta tajili.

Myslím si, že to nejdůležitější, co chtěla autorka sdělit, jsou informace o transgeneračním přenosu traumat (více o tom na Wikipedii). Jak vidno, netýká se to jen obětí holocaustu, ale všech, kdo prožili nějaký duševní otřes.

Střídání časových rovin děj posunuje dopředu, je napínavý, čtivý a místy velmi dojemný. Tu a tam by však autorka mohla více škrtat. Zejména závěr je divně nastavovaný. Jakoby si připravovala půdu pro pokračování... Abelová své hrdiny zasadila do reálných historických událostí, které navíc objasňuje v doslovu. Tím román popovytáhla z šuplíku "telenovela" o level výše. Stojí za to ho číst.
Za mně 3,5 hvězdičky.

4 21.05.2023

Dovolte mi trochu profesionální deformace trenérky paměti. Lekce "Dlouhodobá paměť - přísloví, rčení, pranostiky":
U Sylvie, které hřmotně tikaly biologické hodiny, mě okamžitě napadlo "Dávej si pozor na svá řání, mohla by se ti vyplnit.". U feťačky Kamily zase "Nepotkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi.". Zelená vdova Alice nemůže znamenat nic jiného než "Není všechno zlato, co se třpytí.". A stárnoucí rocker Patrik? Ten je zosobněním "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.".

Nechci polemizovat o tom, zda popisované životní příběhy mohou být reálné, nebo se jedná pouze o "pohádku pro dospělé". Problémy se v literatuře přece jen řeší lehčeji než v životě. Jisté však je, že si čtenářka může od všech hrdinek, včetně babičky, něco vzít, v něčem se poznat, něco pochopit. Střídání vypravěčů posunuje děj rychle dopředu. A že se nakonec všechny linie střetnou? Proč ne? Vždyť už pan Lustig říkal: "Svět je malý a o náhody tu není nouze.". :o)

8 09.05.2023

Na internetu jsem našla vzkaz: "Přečtěte si Nonstop, určitě se vám bude líbit." A fakt že jo! Clarkeho Ráma to sice není, ale i tak jsem si tento mezihvězdný výlet náramně užila.

Je neuvěřitelné, jak autor dokázal již v roce 1958, kdy kniha vyšla, popsat mezigalaktickou pouť, když do té doby kroužily ve vesmíru pouze octomilky (1947), na oběžné dráze Země skončila svůj život Lajka (1957) a první člověk se do vesmíru dostal až tři roky po té, co první čtenáři dospěli k překvapivému vyústění jeho románu. Začátek je sice trochu pomalejší, ale dál stránku od stránky napínavější. A je s podivem, že i dnes, po pětašedesáti letech, je jeho poselství stále aktuální. Vždyť uzavření na omezeném prostoru si mnozí, zejména senioři, nedávno "užili" i na Zemi.

Je otázkou, zda závěr této dystopie je nadějný či nikoli. Zda Aldissova pochybnost o lidských morálních hodnotách je opodstatněná, či bychom - o více než půlstoletí "moudřejší" - dokázali této výzvě čelit lépe.

Pokud vás tato sci-fi klasika minula, neváhejte a přečtěte si ji!

22 26.04.2023

Cesty ke knize bývají rozličné. Již sedmáct let ve svých Hrátkách s pamětí používám tzv. Kimovu hru, ale až letos jsem zjistila, že toto skvělé cvičení pracovní paměti pochází ze zapomenutého románu Rudyarda Kiplinga a jmenuje se Hra klenotů. Jeho Mauglího mám doma schovaného od dětství, ale o Kimovi jsem neměla tušení.

Zaujal mne nejen popis Hry klenotů ale také Kimova schopnost lehce proplouvat mezi Kimem-sáhibem a Kimem-orientálcem. Kiplingovo vyprávění je velmi čtivé, barvité, hluboké. Byť se děj odehrává před více než 120 lety, vystupuje ze stránek tak živě, že byste se tam hned chtěli vypravit.

6 08.04.2023

Obsah této ani ne stostránkové novely rozhodně není "maličkostí". Přiznám se, že jsem měla velký problém "zůstat v čase". Nedokázala jsem se s rovnat s tím, že ne zcela vyfabulovaní hrdinové příběhu žili před čtyřiceti lety a nikoli o století dříve. V mém dojmu mě umocňoval i autorčin styl, který je, jak jsem se později dověděla, přirovnáván např. k Antonu Pavloviči Čechovovi.

To "děsivé" je více "pod textem" a konkrétní podrobnosti se dozvíte až v doslovu. Nečtěte ho předem, ale nechte se vtáhnout do dojemně popsané vánoční atmosféry, prožijte s hlavním hrdinou jeho smutek, radosti, pochyby, lásku, očekávání, nejistotu, odvahu ...

14 06.04.2023

Pokud jste vyznavači klasických detektivek či krvavých krimi thrillerů ze severu, budete možná zklamáni. I když pár mrtvol a rudých tratolišť se najde i zde. Jestli jste ale věkem blízko ústřední čtveřici, či vás při pohledu na vaše pra/rodiče zajímá, co se asi honí v hlavinkách zdánlivě nemohoucích staříků, je to kniha právě pro vás.

3 02.04.2023

Nechala jsem se zlákat anotací. Vzpomněla jsem si totiž na to, jak moc se mi líbil Pojízdný krámek snů a těšila se na reprízu. Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky ...

Pryskyřník, jak Jenna nazvala svou žlutou knihovní dodávku, hraje v příběhu jen malou roli. Jádrem vyprávění není literatura, ale vztahy. Romantika jako vyšitá. Ústřední dvojici a závěr odhadne vášnivá čtenářka romací po pár stránkách. Ale myslím si, že o utajení pointy autorce vůbec nešlo. Styl vyprávění je velmi příjemný a o jiná tajemství v něm není nouze.

Doporučuji všem, kdo si chtějí odpočinout u krásných popisů ostrovní přírody, zamyslet se na tím, jak těžké je opustit tyrana či snít v zátoce mořské panny o pokladu.

7 26.03.2023

Fascinuje mě toto japonské umění. Doporučuji zejména klasiku Issy Kobajašiho s nádhernými ilustracemi Daniely Renčové. Odborníci tvrdí, že neexistuje jiné než japonské haiku. Že nikdo jiný než japonec nedokáže napsat "opravdové lyrické přírodní" haiku. Přesto si tu a tam ráda přečtu zvukomalebná trojverší i z jiné provenience.

Velmi útlá publikace Lenky Karhanové má ještě jednu nadhodnotu: její vlastní půvabné ilustrace. Škoda, že se "poezie neprodává", barevné obrázky by potěšily oko i duši mnohem více.

3 26.02.2023

Do půlky jsem četla jedním dechem. Psí průpovídky mě bavily, i když "pánička" místo "panička" mi rvala oči. Zato když se hafani "rozštěksmáli", usmívala jsem se taky.

Jenže pak se do psích tlam čím dál tím častěji dostaly moralizující fráze. Nic ve zlém, s názory autora, v přesvědčení že se do jisté míry jedná o autobiografii, souhlasím. Ale nejsem si jistá, že naši čtyřnozí přátelé jsou tak "uvědomělí".

Přesto doporučuji všem pejskařům. Třeba se v tomto krátkém příběhu něco dozví o tom, co se někdy zračí v dlouhých psích pohledech. Upřímně, taky ráda bych ráda věděla, co si náš voříšek myslí...

7 26.02.2023

Více než polovina příběhu, vyprávěná očima dítěte, popisuje Emilčino nelehké dětství. Právě tato část románu je podle mého mínění nejlepší. Jak ale Emilka stárne, přibývá v příběhu čím dál tím více lidí a děj se přes ně žene jakoby po povrchu. Navíc se na čtenáře hrne jedno neštěstí za druhým, smrt střídá utrpení.

Autorka v předmluvě uvádí, že příběh je velmi volně inspirován životem její babičky, ale mnohé postavy jsou výsledkem její fantazie. Předpokládám proto, že skutečná Emilka ve svém životě Smrtku tolikrát nepotkala. Proto nerozumím tomu, proč tu s kosou ve své knize tolik zaměstnala. Navíc zcela nepochopitelně na koncích několika kapitol sama sebe spoilerovala stylem: "Je ti dobře? Neboj, bude hůř."

Prvotina Ivany Fajnorové naznačuje, že spisovatelka má potenciál k vyprávění silných lidských příběhů. Pokud ubere na tragičnosti a svou další knihu méně zalidní, má u mě druhou šanci.

9 20.01.2023

První, co mi při čtení naskočilo, byl Karel "Cubeca" Kostka. Muž s velmi vysokým IQ, jehož knihy jsou přesným odrazem jeho mysli.
(Cituji z mé dojmologie k jeho knize Vyměřený čas: Jak já tomu muži rozumím! A jak mě styl jeho psaní štve! Skvělá fantazie, vynikající fabulace, barvité vizualizace, mrazivé napětí, myšlenky, které nedají mozku spočinout… Úplně slyším, jak mu to v hlavě vře, vybuchuje a prodírá se skrze lebku na papír. Písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, spousta stránek… Probůh, ukažte mu konečně někdo, kde je na klávesnici „delete“.)

Netuším, jak vysoké IQ má Anna Cima, ale něco mi říká, že mezi jejími neurony je extrémně hustá synaptická síť, po které frčí miliardy Formulí 1. Bohužel mi scházel semafor, který by dokázal myšlenky deroucí se z vedlejších účelových komunikací včas zastavit a nechat plynule proudit jen dálnici s několika málo sjezdy na silnice první třídy.

Bavila mě detektivní linka. Užívala jsem si imaginární "mezisvět". Oceňuji skvělé vykreslení postav, zejména problému manželství cizinců a mnohdy složitý život dětí z nich vzešlých. Mrzí mě, že téma živých-vymírajících úhořů téměř ustoupilo těm fantazijním. Moc jsem nepobrala "japonský ekoterorismus". Přece jen je to země tak odlišná od Evropy, i když propojení mafie s policií není neznámé ani v našich zeměpisných šířkách. Trpěla jsem v rozvleklých pasážích, které děj nikterak neposouvaly. Autorka si také opět neodpustila malou domů - začlenění staré japonské literatury a filozofie.

Nemám nic proti nejednoznačným koncům, ani proti těm, které se ztrácejí v oblacích fantazie, ale čeho je moc, toho je příliš.

5 03.01.2023

Díky covidu se v poslední době dostala do popředí hrozba osamělosti. Kde bych se nadála, že ji najdu i ve scifíčku. Námět "robot-humanoid-společník-pečovatel lidí" není nový, známe ho z literatury i filmů. Ale přesto, že je Klára Ishigurova hlavní hrdinka, příběh zdaleka není jen o umělé inteligenci.

Zaujalo mě, že autor obdařil Kláru vysokou inteligencí a skvělými pozorovacími schopnostmi, ale zároveň i dětskou naivitou. I my považujeme Slunce za životadárnou hvězdu. Klára však, coby robot fungující jen díky solární energii, v něm vidí všemocné "božstvo", které, pokud mu něco obětuje, dokáže učinit zázrak. Také mám dojem, že se tu a tam prohřešila proti druhému zákonu robotiky.

První část knihy, kdy Klára čeká v obchodě, až si ji někdo koupí, se trochu vlekla. Ale jakmile se dostala do rodiny k nemocné Josie, děj dostal spád. A bylo o čem přemýšlet! Rozkastovaná společnost, cílené zásahy do lidské genetiky, nepřítomnost mužů či starých lidí v rodinách. Ale i to, co vidíme již dnes: znečišťování životního prostředí, hlavy všech věčně skloněné k "obdélníku", žebráci na ulicích, pomalý úpadek (rozpad?) společnosti...

Ale ani milovníci romantiky nepřijdou zkrátka. Stačí napovědět, že Josiin přítel se jmenuje Rick (R+J), a že do skvělého překladu vložila Alena Dvořáková i naprosto neanglické/nejaponské "techtle mechtle". :o)

Velmi se mi líbila pasáž, ve které s Klárou rozmlouvá Josiin otec o lidském srdci. O tom, že robot s největší pravděpodobností nikdy nebude moci poznat vše v "místnostech uvnitř místností uvnitř místností". Lépe bych to, že ani vysoce inteligentní humanoid nemůže nikdy zcela dosáhnout lidskosti, nevyjádřila.

5 25.12.2022

Vůbec netuším, jak to chodí ve velkých rodinách. Asi i proto na mě tento příběh působil velmi strojeně, nepravděpodobně. Možná ho více ocení a pochopí ti, kteří vyrůstali s více sourozenci.

V určitých fázích jsem měla dojem, že se ocitám v telenovele - milí byli přemilí, hodní přehodní, zlí neskutečně zlí, hříšníci napravení, vlastní nejsou vlastní, cizí si nejsou zas až tak cizí a ti co jsou, rozhodně už nebudou... Přiznávám, že mnohá scifíčka a fantasy mi připadala v oblasti vztahů reálnější.

Líbilo se mi vzpomínání staré paní a její rozmlouvání s pejskem. To znám... :o)

2 25.12.2022

Kateřina Tučková sepsala na téma vyhnání Němců po 2. světové válce 400 stránkový román. Janu Štifterovi stačilo 90 téměř kolibřích stránek. Tím dokázal, že není třeba tisíce slov, aby nám přiblížil osudy nesmyslných poválečných obětí.

Osudy lidí, kteří se ničím neprovinili, a přesto byli vydání napospas bezcharakterním kreaturám, které se dostali k moci. To, co bylo před válkou normální, česko-německá manželství, je najednou nepřípustné, ba přímo zločinné a lidé přestávají mít jakýkoli vliv na svůj osud.

Téměř filmové střihy mezi obdobími - od První republiky po 50. léta - živě přibližují čtenáři autorův rodný kraj a jeho obyvatele. Autentičnost příběhu tkví také v tom, že se jedná o osud Štifterovy babičky. Toto poznání mě přivedlo k myšlence, že kdyby se Kateřina/Kathy tenkrát rozhodla jinak, nikdy bychom skvělého spisovatele Jana Štiftera nepoznali ...

9 24.12.2022

Jelení vršek byl můj první historický román od HMK, mé dojmy tedy nebudou zatíženy srovnáváním. "Rozjezd" byl sice trochu pomalý, ale s přibývajícími stránkami získával děj spád. Trochu jsem se vylekala, když v anotaci zmíněný pokus o otravu Diany byl vyřešen celkem rychle. O čem probůh bude následujících více než 250 stránek? Autorka mě však překvapila dalšími, přímo detektivními zápletkami. Až na několik popisných stránek spěl příběh rychle ke konci. Závěr milostného příběhu je celkem předvídatelný, zvláště pokud máte ten hloupý zvyk jako já číst doslovy předem. Ale detektivní linka mi na jedné straně potvrdila "čuch na padouchy", ale na straně druhé mě i velmi překvapila.

Líbí se mi autorčin jazyk, zakomponování historických událostí a osobností do vyfabulovaného děje, popisy života a vztahů na hradě v novověku. Doporučuji všem, kdo chtějí na chvíli zapomenout, že venku chumelí a uvnitř čeká předvánoční úklid a pečení.

6 17.12.2022

Mám ráda příběhy "s přesahem". Příběhy, které ve mně doznívají, o kterých přemýšlím ještě nějakou dobu po přečtení. A nejsem ani proti otevřeným koncům. V Zahradě je toho však neuzavřeno, nedořečeno tolik, že nevím, "co tím chtěl básník říci". Že truchlivé dětství zákonitě směřuje k neradostné budoucnosti? Že náhlé vzplanutí víry nikomu nezajistí smysluplný život v prohnilém kléru? Že slovo je mocná zbraň? Že naděje umírá poslední? A co dál?

5 08.12.2022