Mahuleno komentáře u knih

V podstatě děsivá kniha, lépe řečeno děsivé odhalení bezskrupulózních metod tehdejšího režimu. Dalo by se použít známé úsloví z historie: "Revoluce požírá své děti".

7 20.04.2017

Se \"znalostmí\" o knězi Czendlikovi jsem se na tu knihu těšil. Možná právě proto jsem byl trochu zklamán. I když zklamán je možná silný výraz. Dokonce jsem trochu přemýšlel o tom, jestli by to třeba nenapsal lépe sám, vlastními slovy, což je pravděpodobně rychlejší a bezprostřednější sdělení, ale v tom to asi není. Prostě se někdy stává, že očekávání nejsou zcela naplněna. Nicméně, to je můj názor na knihu, ale nic to nemění na tom, že podle mne by církev takových kněží potřebovala více. Protože jsem přesvědčen, že by ji dokázali otevřít pro \"širší publikum\" - momentálně mě nenapadá vhodnější výraz.
A to rozhodně církev potřebuje, získat trochu \"civilnější\" projev. Ale to vůbec neznamená ustoupit ze svých základních pravd, jenom je umět lépe předkládat. Závěrem jenom poznamenám, že bych někdy velmi rád byl např posluchačem Czendlikova kázání.

16 17.04.2017

Hodnocení "knížka do tramvaje" nechávám bez komentáře i když bych k tomu určitě poznámku měl. Filozofické úvahy o věcech a otázkách, které si určitě už položilo mnoho z nás, jsou nepochybně myšlenkami, které mohou v názoru na tyto otázky pomoci.
Já osobně mám nejraději "Zákony přírody" - naprosto perfektní úvaha o tom, jak to vlastně se zákony přírody je. A vrcholí závěrečným odstavcem: " V Hamletovi se láme větev a Ofélie se utopí. Zemřela proto, že se zlomila větev, nebo proto, že si Shakespeare přál, aby zemřela na tomto místě hry? To, či ono - obojí - cokoli chcete. Alternativa, kterou otázka nabízí, přestane být skutečnou alternativou v tom okamžiku, kdy pochopíte, že Shakespeare je autorem celé hry."

7 17.04.2017

Nemohu si pomoci, ale pro mne jedna ze slabších knih E. M. R. Nezaujala mne.

4 16.04.2017

Zdálo se mi příhodné, připomenout si ve velikonočním týdnu ten dva tisíce let starý příběh - příběh o nesmírné oběti, velké lásce k člověku, ale také o zradě a kruté nenávisti.
Á propos - Mel Gibson to určitě četl...

8 15.04.2017

Konečně jsem se rozhodl, knihu vytáhnout z knihovny, kde už je docela dlouho. A dobře jsem udělal. Samozřejmě to není román a kniha není ani klasickým životopisem. V první části - Věk mladosti - Masaryk vypráví o svém dětství, krátce o klukovských hrách a zábavách. Potom škola - Brno, Vídeň a také Lipsko kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Charlotte Garriguovou (Kapitoly Na školách, O školách, Universitánem...), ale už v této části je mnoho jeho úvah o tehdejším školství, církvi a dalších aspektech života. Samozřejmě už z pohledu dospělého, ale je zřejmé, že Masaryk se ke všemu vyslovuje s hlubokou znalostí problému, s náznakem možného řešení. A toto se projevuje v celé knize, tedy v jeho životě - když cítil a věřil, že má pravdu, dokázal za ní stát neochvějně. Čímž si samozřejmě vytvářel řadu ne právě přátelsky nakloněných odpůrců. To se mnohdy projevilo v hodnocení jeho osobnosti - zvláště v pozdějším historickém pohledu na Masaryka, což zřejmě přetrvává i u některých čtenářů. Sám Masaryk je ovšem schopen sebereflexe: "...je pravda a ochotně to připouštím, že jsem dělal i chyby. Ostatně jsem za ně vždycky dostal co proto."
Život a práce - Masaryk se stává tzv. Privatdozentem na vídeňské univerzitě, ovšem bez platu, živí se, už tenkrát ženatý se dvěma dětmi, kondicemi a suplováním na gymnaziu. Zvažuje odchod do Německa, ale naštěstí dostává nabídku z Prahy, kde se zakládá česká universita. Zajímavé je, že ač zná několik jazyků, přiznává svoje obavy z češtiny.
Masaryk hodně cestoval, za pozornost stojí postřeh po jeho první návštěvě Ruska: "Celkem jsem si odnesl z Ruska totéž, co Havlíček: Lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci."
Po příchodu do Prahy se seznamuje s českým novinářským a politickým prostředím a stává se později poslancem za mladočechy. Čte, píše, přednáší i stávkujícím dělníkům a iniciuje vznik Dělnické akademie. V této době se o něm mluví jako o socialistovi - sám říká: "Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita."
Po vypuknutí války zvyšuje svoji snahu o rozbití Rakouska-Uherska. Ve snaze získat spojence hodně cestuje, často na cizí pasy a inkognito, protože je v hledáčku rakouských a německých špehů. V Americe se připravuje na mírová jednání, zdůrazňuje potřebu držet se slovanskými národy, ale na druhé straně říká - patříme k západní demokracii. Tuto část knihy uzavírá poměrně stručná kapitola Úřad prezidenta, která je spíše opět úvahou, jak by prezidentský úřad měl vypadat a fungovat. Poslední odstavec této kapitoly je trochu dlouhý na citování, ale dal by se tesat zlatým písmem. Snad jenom zkráceně část vyznání: "....stoje u moci, nenacházím u sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím.....nemusel jsem změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku..."
Třetí část knihy - Myšlení a život - už koresponduje s titulem knihy. Čapkovy otázky a Masarykovy většinou obsáhlé odpovědi. Bohužel úvodní kapitola Noetika - teorie poznání a část následující kapitoly Metafyzika je pro laického čtenáře, nepolíbeného filosofickými definicemi a pojmy, velmi problematická. Přiznávám, že pro mne přemírou - ismů byla v podstatě "nečitelná".
V daších kapitolách Náboženství, Křesťanství, Církev a stát, Víra a věda a další jsou tyto filosofické otázky podány způsobem přijatelným a pochopitelným i "řadovému" čtenáři. Masaryk mj zdůrazňuje potřebu vzájemné tolerance ve vztahu vědy a církve. Zvláštní pozornost si podle mne zaslouží závěrečná kapitola třetí části knihy - Politika.
V ní se potvrzuje skutečnost, že řada Masarykových úvah je ze současného pohledu poplatná době a situaci, ale většina z nich má univerzální platnost a jsou i dnes velmi aktuální, možná víc než jindy - Politická teorie a praxe, Dějiny a svět, Dějiny a my, Národ, Láska k národu, Demokracie, to jsou kapitoly, které by měly být povinné pro politiky a u nás předčítat před každou schůzí paramentu :-)
Masaryk byl nepochybně Evropan - viz jeho hodnocení Přemyslovců: "...to byla politika v pravém smyslu evropská ... naše včlenění do širšího celku Evropy, jako naše zajištění na exponované cestě mezi východem a západem..." a "...poutal mě osud malých národů; viděl jsem pro ně jedinou cestu - politickou součinnost a vzájemnost hospodářskou i kulturní."
Závěrečná čtvrtá část knihy Mlčení s T. G. M. se mi velmi líbila a Čapkovi se nepochybně povedla. Je to dobrý epilog a zvýraznění charakteru a osobnosti T. G. Masaryka.
Já osobně jsem byl doslova fascinován šíří "záběru" T. G. M. a jeho vzdělaností. Po přečtení knihy můj pohled na Masaryka dostal nový rozměr.

14 02.04.2017

...tak, já ti, Karle, nevím...(*viz poznámka v závěru) – Dvaačtyřicátá rovnoběžka - první díl z trilogie nazvané USA– mne tedy příliš neuchvátila. Román zasazený do Spojených států z počátku 20. století - až do 1. světové války - nemá v podstatě žádný románový příběh. Je to dílčí popis životních příběhů několika postav, rozdělený pro každou z nich do jednotlivých kapitol v první polovině knihy. V závěru se jejich osudy částečně spojují, ale trochu jsem potom , právě díky tomu členění, ztrácel v postavách orientaci (ale to možná není chyba knihy, respektive autora :-) ). K tomu přistupuje zvláštní stylizace románu – před každou kapitolou vkládaný tzv Kinožurnál – zřejmě útržky ze současného tisku a jiných médií, jako heslovitý obraz doby a společnosti. Těžko posoudit, nakolik dokumentární a nakolik fabulovaný. A další „předkapitola“ – Záběr – útržkovité vyprávění další osoby, podle mne nijak přímo nesouvisující s postavami románu. Také sama stylistická stavba těchto dvou vkládaných částí mne trochu iritovala a přiznám, že v závěru jsem je četl "ob řádek". Z románu je rovněž patrné, že autor byl v dané době sympatizantem levicového hnutí a socialismu.
*Poznámka: Kdysi dávno jsme měli s jedním mým kamarádem takový zvyk: Když jsme byli v čemkoliv na velkých rozpacích, používali jsme k hodnocení situace vyjádření: „Tak, já ti, Karle, nevím, jestli nám to uhlí přivezou...“ Tolik slíbené vysvětlení k úvodu.

6 09.03.2017

Je to už dva roky, co jsem "staříka" četl, takže budu stručný - dobré a zábavné čtení, trochu bláznivé historky, ale baví. Film jsem neviděl, od známých, kteří četli i viděli: film nesplnil očekávání.

11 28.02.2017

Napínavé čtení o tom, co předcházelo invazi spojenců v červnu 1944. Co všechno se dělalo pro zmatení německé špionáže a utajení data a místa invaze. Někdy proto byli obětováni i spolupracovníci z např francouzského odboje. Kruté, ale sama válka je krutá...

10 23.02.2017

Začátek je trochu "mdlý", potom se to vylepší. Pro mne trochu kožené, nebo strojené dialogy, ale to asi byla Anglie té doby (aspoň podle mých představ). Nejvíc mě ale rozesmály popisy situací nebo pocitů hlavního hrdiny, to jsem se bavil. Např "opice" a probuzení s kocovinou u Welchů :-D

10 22.02.2017

Neobvyklý styl - střídání kapitol s myšlenkami a činy dvou hlavních postav. Překvapivý konec, trochu do ztracena...

9 31.01.2017

Odedávna moje stálice. Jako sám E.M.R. - Kniha o kamarádství v tom ryzím slova smyslu. Německo po první světové válce. Tři kamarádi a Pat... Tři kamarádi a Karel - strašidlo silnic... Skvostný náhodný "závod" Karla s buickem hned na prvních stránkách knihy, samozřejmě vítězný, ač to tak zpočátku vůbec nevypadá. Protože - cituji: "Kdo také mohl tušit, že v tomto směšném výtvoru bije velké srdce závodního motoru." Tato příhoda vrcholí seznámením s Pat, která se později stává osudovou láskou Robbyho. Ač do přátelství mužů vstupuje žena, zůstává jejich vztah neovlivněn. Potvrzuje to, při recidivě nemoci Pat a jejím pobytu v tuberkulózním sanatoriu, znovu úžasný projev kamarádství, když Köster (už po tragické a nešťastné smrti Lenze) prodává milovaného Karla, aby měli peníze na léčbu Pat. Marně, v závěru knihy Pat umírá.
Pro mne jeden z nejlepších, pokud ne vůbec nejlepší, románů E.M.R. Skvěle napsané situace, někdy komické, někdy trochu dramatické a to jak se tři kamarádi, díky svému přátelství, vypořádávají s nepřízní osudu v poválečném Německu je důvodem, proč jsem knihu četl už několikrát a jak jsem napsal v úvodu, je mojí "stálicí".
Moje první auto - Škoda Populár z roku 1934 se nemohlo jmenovat jinak. :-)

27 31.01.2017

Aspoň vím, kterému autorovi se vyhnout... jedna hvězdička za občas vloženou zápletku...

9 31.01.2017