m4xp4yn3 komentáře u knih

Ze všech těch knih, kterýma jsem se prolistoval, pročetl a provnímal, je mi Sestra nějak nejmilejší. Dělá mi dobře mít jí. Vážím si autorů, kteří se nebojí psát jinak. Ze Sestry necítím snahu za každou cenu zaujmout ani second-guessing čtenáře. Spíš než cokoliv je to 500 vyplivnutých stran Topolových zkušeností, postřehů a poznámek, vše s vodoznakem autorova egoismu. Bez známek strachu z nepochopení.

"Snažil jsem se pít jeho obličej"

Sestra není elitářská záležitost. Pokud ji čtete s otevřenou myslí, nemůžete se v ní ztratit. Abstrakně laděné pasáže jsou určené k volné interpretaci. Ale dají se přeskočit. Vše se dá přeskočit. Jádrem je vlastně úplně jednoduchoučká love story. Nejcennější devizou je schopnost JT lehce najít trojslovný obrat, kterým jasně a zcela přiléhavě popíše jen těžko slovy uchopitelné pocity, situace, myšlenkové pochody.

"Blábol, Bábel, Babylón."

Pokud jde o stylistiku, nevím jestli je výsledek dílem intuitivního přístupu, náhody či geniality. Vsadil bych si na to první. Způsob jakým je v každé kapitole salátově promícháno deset různých žánrů mě každopádně děsně provokuje. Spíš ale fascinuje.
Na jedné dvojstraně nezřídka zavadíme o rozbitou lásku, podusíme se dojmologií začátku 90tek, olízneme jemný zastrčený humor, proběhneme labyrintem esejisticky laděného odstavce, ve snu obletíme svět a pokocháme se obrazotvorností na první pohled ledabyle pohozené věty.

"Sekal jsem do jazyka a hladil ho a on mi to vracel, muj jazyk mi byl živej!"

Frenetické kupení dojmů, které tvoří vlastně téměř celou první polovinu knihy, ilustruje hektičnost doby. Mozaika tisíců všemožných obrazů dává dohromady konkrétní pohled na roky 1, 2 a 3 po výbuchu času. Člověk má až biblický pocit, že autor obsáhl všechno. Alespoň všechno důležité.

"Někdy jsem skákal"

10 24.12.2013

Z množství postav a komplikovaných vztahů mezi nimi musí dnešní čtenář panikařit. Je opravdu složité až nemožné udržet v hlavě všechny nitky pohromadě. Ale v průběhu čtení jsem postupně začal přikládat menší pozornost sledování příběhového meta-rámce a více si užíval jednotlivé scény. To se mi osvědčilo jako nejlepší způsob, jak mít z knihy co nejvíc. Kdekdo si tu stěžuje na příliš mnoho žvanivých pasáží, kdy se příběh nikam neposouvá, postavy sedí v obýváku a Dostojevskij věnuje pozornost jejich úsměvům, gestům, drobným faux pas. Vzájemným nepochopením. Touto drobnokresbou mistrovsky vykresluje nuance ve vývoji postav, které tu na rozdíl od jiných románů nejsou definovány tím, jak se oblékají nebo kde pracují. Čtenáři je pečlivě vyložena minulost každé z nich a detail každé jejich akce, proto před námi Dostojevskij neposouvá ploché figurky, ale opravdové lidské duše, neredukované na "posouvače příběhu".

Moc se mi líbila předmluva k vydání z roku ’72 v duchu: "Sice se neztotožňujeme s ideovým obsahem Humeho díla, ale měl obrovský vliv na Kanta, se kterým se neztotožňujeme, ale měl obrovský vliv na Hegela, kterému sice nerozumíme, ale měl značný vliv na Marxe, tudíž snad neuškodí, když se s Humem seznámíte."
Jinak dobré, přínosné, nepříliš obtížné čtení, kvalitní základ k porozumění pozdější filozofie. Většina polemik i závěrů obstojí i po třech stoletích. Úvahy o tendencích k potvrzování vlastního názoru nebo o tvorbě ideí skrze dojmy jsou v současnosti naprosto živé.

Bylo to náročné, ale konečně hlásím dočteno. Knize jsem věnoval měsíce sporadického, ale soustředěného čtení. Do tohoto Faulknera se není možné nutit silou.
Odměnou za vytrvalost je zatím nejkomplexnější román, který jsem četl. Grafoman Dostojevský by mohl závidět hutnost Faulknerových souvětí, účelnost i plastičnost postav, vytvoření živoucího kusu světa (což je s podivem, protože popisy prostředí tu téměř chybí - přesto jsem měl vždy přesnou představu o zasazení scén, vše podstatné vyplyne z vnitřních monologů).
William Faulkner si prý často stěžoval na to, že nemůže jednotlivé vypravěčské hlasy odlišovat různobarevným tiskem. Nenechal se tím ale omezovat a prostě tak psal a těžil maximum z toho co mu umožnila kombinace závorek a kurzívy. Neochotu nakladatelů nese na zádech čtenář, který si tu v už tak husté síti motivací, traumat a křivd musí dělat jasno v rozlišování čí že vnitřní monolog četl doposud, který hlas začíná za následující závorkou a kdy se změní časová perspektiva o padesát let. Autor mu s tím nepomůže, tak nezbývá než se nechat strhnout proudem a na konci jednoho z těch nekonečných odstavců holt použít důvtip (a ano - Absolone, Absolone obsahuje nejdelší románové souvětí o nějakých 1300 slovech).

Knihu doporučuji hlavně fajnšmekrům, ale musím zdůraznit že autorova stylistická extravagance není samoúčelnou manýrou. Díky ní před námi rozkládá extrémně nuancovaný pohled na historické trauma amerického Jihu, které doznívá dodnes. Faulknera bychom měli číst i proto, že dnešní společenská situace zejména ve spojených státech je dozvukem staletí dlouhé ozvěny otřesných dramat, do kterých nám tato kniha zprostředkovává niterný vhled.

6 02.10.2020

Kamymu bylo 27 let, když tenhle matroš psal, a taky to podle toho vypadá.
V prvních kapitolách pálí jako vydrzlý gangsta-raper po etablovaných jménech ("seš nula Kierkegaarde, Šestove tvoje máma mi hulí dick, Nietzche - you my nigga!"), později argumentuje pro svůj životní postoj (jen těžko to lze nazvat filosofií), přičemž jeho chatrnou konstrukci kompenzuje radikálním tónem. Čtení je to v lecčems inspirativní, Camus byl nadaný, nabízí pár neotřelých vhledů a pojmenování, vše ale v intencích intelektuálního vzepjetí marnivého floutka.
Navíc jeho ústřední výzva, přijmout život bez naplnění a naděje ("One must imagine Sisyphus happy"), patří mezi ty méně lákavé.

Doslov Evy Beránkové je víc "real" než samotný text. Je konstruktivním uvedením na pravou míru, chápavým hlasem matky, která vysvětluje proč její syn právě rozbil okno muzea, že on měl svůj dobrý důvod, prochází si teď takovým obdobím, však on z toho vyroste (pokud ho dřív něco nepřejede).

Narcisismus francouzských autorů je dost na škodu.

6 21.02.2018

Hutné jak kráva, emotivní, barevné. Faulkner chápe, že klíčem ke komplexnímu zážitku je střídání hledisek. Nestřídá jen postavy, ale i jejich emocionální rozpoložení. Nejde čtenáři naproti, Hluk a vřava je pro fajnšmekry, zážitek si musíte zasloužit pozornou četbou. První část je ňuňu, asi to nejlepší co jsem kdy četl, záplava popisů nejběžnějších věcí mimořádně kreativním slovníkem. Naprosté splynutí s postavou, přestože je tak odlišná. Druhá část intelektuální emo deprese. Třetí ve znamení odporu vůči vypravěči, naprosto pohrdajícímu všemi hodnotami. Čtvrtá - působivé rozuzlení, zanechávající ve mně neklidný klid.

6 12.03.2017

Čekání na Godota není o čekání, ani o Godotovi, ani o protagonistech. Jde ale docela hluboko v uchopení vztahu mezi časem, lidskou přirozeností (resp. neschopností poučit se z událostí) a fyzickou realitou. Ještě že jí máme - fyzickou, vnější realitu - do které se trvale otiskují důsledky naší přirozenosti.. Jinak by se NIKDY NIC nestalo.

5 27.02.2019

Tahle knížka je pro mě, flusání po kapithalismu v různých podobách si dávám k snídani, obědu i večeři, ale i o Kapitalistickém realismu se dá říct totéž co o podobných knihách. Jakkoli je jejich kritika sebevíc nelítostná, jazyk radikální, formulace přesné, analýza poctivá a logika neúprosná, zůstane vám na patře neuspokojivá chuť po nějaké pozitivní vizi. Jasné - z mezi řádky tušíme, že změnu nemůžeme pasivně očekávat, musí přijít zdola postupnou obrodou - změnou myšlení, aktivním občanstvím, vyššími nároky na život, z čehož teprve může vzejít životaschopná alternativa. K tomu nám Fisherovy texty dávají slušnou argumentační munici - snáze se v hospodě teoretizuje, když se můžete odvolat na respektovaného autora.

Mark Fisher dokázal vše podstatné zhutnit do textu přístupného i čtenářům za zdmi akademie, aniž by sklouzl k diskreditaci sebe sama nemístným zjednodušováním. Nepřináší nové myšlenky, na rozdíl od svých spíše salonních kolegů, zapletených v izolovaném světě nekonečné lopotné teorie, míří svým shrnutím nemocí společnosti a chyb moderní levice přesně na terč.

4 24.07.2019

Velice podnětný soubor esejů, přesvědčivě uchopená diagnoza nemocí dvacátého století. Bělohradský si dle mého správně vybral bod, ze kterého hodnotí, kritizuje a polemizuje. Nejde cestou cynického pragmatismu, ani morálního kýče, zpoza kterého je snadné se strefovat do zřejmých neduhů globalizovaného světa, stojí v bodě "samozřejmé", obtížně zpochybnitelné morálky, proti které je těžké něco namítat, jelikož je podpořená hluboce promeditovanou a intelektuálně poctivou argumentací. Tato konzistentní pozice mu umožňuje např. kritizovat i vyzdvihovat V. Havla, aniž by mohl být nařčen z hysterie či jednostrannosti. Čímž nechci říct, že se vším, co profesor napíše, souhlasím, ale vždy mohu říct v čem je jeho postoj zakořeněný. Podobné knihy na této úrovni jsou pro český veřejný život velmi cenné.

4 19.04.2017

Dost povrchní a nahodilý pokus o diagnózu krize západní společnosti. Autor dokazuje, že má jistý vhled do fungování cestovek, ne však do ducha doby a civilizace. Zjednodušuje a zobecňuje. Jeho postavy jsou ploché, plus ten levný cynicko-chcípácký tón. Houellebecq by chtěl být Kunderou současnosti, ale místo jeho vrstevnatosti a stylové vytříbenosti jen bez jasné koncepce rozhazuje instantní úvahy, kterých si denně přečtu na sociálních sítích několik. Nenudil jsem se, četlo se to lehce, ale od takto profláknutého jména jsem si sliboval dílo trvalejší hodnoty.

4 11.03.2017

Modelové situace, které nezřídka udeří hřebíček na hlavičku, podané chytlavě tak, že je pochopí každé dítě. První lekce etiky, první krůček k filosofii.

4 18.09.2013

U mě za čtyři hvězdy.
Formálně je kniha skvělá. Barvité popisy Nového Orleans, výstižně a živě načrtnuté charaktery, lehce se čtoucí a nenásilně vtipné dialogy, bohatý jazyk, budící dojem, že žádné slovo nebylo použito dvakrát. K tomu několik dějových linií, které svým obsazením pokrývají dobovou společnost a poskytují tak prostor pro společenskou satiru. Všechny příběhy jsou až virtuosně ukočírovány, přirozeně se prolínají a v závěru do sebe přesně zaklapnou. Za umělecký dojem si Toole svého posmrtného Pulitzera zasloužil.
Problém, nejspíše úzce spjatý s příliš vysokým očekáváním které jsem do Spolčení vkládal, mám s obsahovou stránkou knihy. Čekal jsem mnohem sžíravější kritiku společnosti, existenciálnější pojetí, které by ve mě zanechalo hlubší dojem. Takhle se mi dostalo "jen" příběhu, který skončí, aniž by se čtenářem jakkoli hlouběji emocionálně zacloumal.

4 18.09.2013

Zas jsem se posunul o kus hlouběji. Myslel jsem, že nic stylisticky extrémnějšího, co hladí čtenáře proti srsti více než Topolova Sestra, už není. Chyba - po několika autorech, kteří se tomu blížili, jsem narazil na tuhle trilogii, která jde v lhostejnosti k čtenářské přívětivosti úplně nejdál. Beckett sleduje svůj účel, nad něj není. Svým postavám (postavě?) postupně odnímá vlastnosti, schopnosti, parametry lidství, doslova je osekává. Pitvá se v člověku jako zlomyslně zvědavý výrostek v nalezené žábě, ve snaze dobrat se jádra, nejnižšího společného jmenovatele. Je v tom nesmírná, byť hravá, krutost.
Hrdina Nepojmenovatelného ve druhé půli už jenom je. Byť jen sotva. Nevidí, necítí, nehýbe se, neprojevuje se. Má jen náhodné zbytky vzpomínek, a základní rozumové dovednosti, kterými se v těch vzpomínkách, v souvětích přes několik stran, prohrabává.

Ve dvou třetinách jsem četbu vzdal, pak jsem se ale vzchopil, knihu si znovu půjčil a dokončil. Odměnou je pocit jak po zdolání velehory (což musí znít bizarně při tak nízkém počtu stránek, spíše jde o výstup na kopec z ledu).
Beckettovy tři antiromány jsou nejvíce inspirativní a důkladnou meditací na téma pozemské existence. Obrovský dík autorovi za poctivý hardcore přístup, při kterém nesklouzl k new-age ani existencialistickým berličkám. Tohle je opravdu bahno života až do dna. Přitom pořád zbylo místo pro unikátní humor.

3 05.06.2019

Škoda že si někdo neudělal čas na překlad pro obyčejné smrtelníky. Ideálně sám Kant. Základy metafyziky mravů obsahují naprosto zásadní koncepty, pojmenování a úvahy, které by dobře posloužily úplně každému, přinejmenším jako bohatá inspirace k usměrnění vlastního přemítání o věcech etiky a uchopení "já".
Blbé je, že se k tomu cennému musíte prokousat dialektickou džunglí půlstránkových souvětí, ve kterých od sebe podmět a přísudek dělí často několik řádek, vložených vět a poznámek v závorkách. Často byla též patrná nemožnost překladatele věrně přenést významové nuance z němčiny.
Zásadní spis, jehož jazyk by však chtěl aktualizovat.

Čtu a nevycházím z úžasu jak dobře, svižně a přesvědčivě se dá napsat esej.
Jak kompaktně se Kundera vyjadřuje, jak ani na chvilku neztrácí kontrolu nad myšlenkami a jak nenápadně sice stále hovoří o vztahu autora a díla, avšak téma postupně rozšířuje a čtenáři neunikne přesah k obecnějším (i těm úplně nejzásadnějším) otázkám.

2 18.09.2013

Velký zážitek pro otrlejší příznivce extrémní literatury. Surreálný pohled hluboko do člověka, zase jinak než kafkovsky. Surové nakládání s jazykem, první polovinu tvoří vlastně jediný odstavec, plahočící se přes devadesát stránek, do kterého autor naflákal filosofické rozjímání, nesmyslné a nahodilé myšlenkové pochody, neskutečný desetistránkový popis aranžmá kamínků, určených k cucání, po kapsách. Hovadský realismus.
Druhá polovina uvádí na pravou míru zdánlivou chaotičnost té první, projevuje se geniální kompoziční záměr (D. Lynch nakonec nebyl se struktorou möbiovy pásky tak originální jak je mu připisováno). Teprve druhým čtením se kruh uzavírá a kniha se stává uchopitelnou.
Filosof Slavoj Žižek považuje trilogii Beckettových antirománů za vrchol beletrie. Chápu proč. Uměleckou formou lze prozkoumat napětí mezi fyzickým řádem věcí, syntetickým řádem idejí a symbolickým řádem slov daleko srozumitelněji, než se dařilo Kantovi a Hegelovi na poli analytické filosofie. Molloy je zachycením dezintegrace (rozpadu) soudružnosti těchto rovin. Bez téhle soudružnosti není možný člověk. Zůstává šílené zvíře.

1 03.11.2017

S Platonovými úvahami lze tisíckát nesouhlasit, ale nezapřete jejich význam a vliv. Vždyť ne nadarmo se říká, že celá novodobá filosofie je jen komentářem k Platónovi.
Poznámka: V antikvariátech rozšířený překlad z roku 1920 je pro běžného čtenáře čitelný dost obtížně. Velmi doporučuji poohlédnout se po novějším vydání.

Jak zmrvit dobrou knihu slabým koncem, díl tisící prvý. Celou dobu jsem měl pocit, že hlavní hrdinku autorka líčí jako sice naivního, ale veskrze dobrého člověka. V samotném závěru uspěchaně a nevěrohodně eskalující děj dává tušit ledasco, ale rozhodně jsem nečekal popravu čtenářových sympatií k ústřední postavě doslova na poslední stránce.
Chtěla se snad Hůlová vyvarovat nebezpečí nálepky "levicové autorky" tím, že vypravěčce, se kterou celou dobu tak soucítí, připíše rozhodnutí za čarou námi vnímané morálky?
Kromě konce už budu chválit. Jazyk i stylizace jsou ňuňu, číst o "cvičebním úboru nahňácaném za topení" nebo o "krakovské zoo, kterou tvoří medvěd brtník, osel a vedle v ohradě jelínek" je rozkoš. Tempo vyprávění, variabilita postav a jejich přiměřené množství z knihy činí lehce se čtoucí, ale ne prázdnou jednohubku.

1 18.09.2013

Slyšeno jako audiokniha na ČRo. Oproti filmu slabší zážitek, hlasy herců nevykouzlí hutnost a intenzitu, ale i studenou prázdnotu, kterou v sobě má tvář Isabelle Huppert. Jazykově se také nejedná o skvost, který bych od renomované nobelistky očekával.

16.11.2021

Molloy byl bezchybná, hutná pecka, Malone je slabší. Beckettovo psaní je víc rozbité, střídání rovin nahodilé, mnoho pasáží bych označil za nadbytečné. Čtení sice bylo stále extrémním zážitkem, který pravidelně mou pozornost tangentálně vykolejoval k vlastním úvahám, dojmy po přečtení se ale rychle rozpustily. Poslední stránky působily spíš jako manýra než autentický umělecký výkon.

16.04.2018