linaroth komentáře u knih

Krátké a zapamatovatelné povídky s často překvapivou pointou, originálním vývojem a sympaticky ironizujícím/parodizujícím komentářem. Chytrý jazyk, stále se objevující prvek \"povídky v povídce\" a opravdu nadčasový nadhled všech povídek si mě získal během prvních dvou kousků. Rjúnosuke Akutagawa je můj nový japonský oblíbenec.

8 22.09.2013

1) Japonsko je zemí s nejstarší populací na Zemi (popřípadě druhou, záleží na tom, která data vás zajímají). Problém péče o seniory je aktuální téma. Sociální politika se snaží naverbovat mladé Japonce, aby v tomto "lukrativním" (?) novém odvětví pracovali. Mladí Japonci nechtějí. Pochopitelně.
Už teď na každých pět Japonců připadá více než jeden občan starší 65 let.

2) Mnoho japonských babiček a dědečků vykazuje takovou činorodost a vitalitu, že by jim někteří mladí mohli závidět (viz hikikomori, NEET). Stárnoucí populace je zátěží zejména pro státní pokladnu. Nejde o to, že by staří nemohli. Stát jim musí platit spoustu peněz a to je pro stagnující ekonomiku problém.
Do této chvíle se vstupní bod Cucuiova Konce stříbrného věku zdá být v pořádku. Autor, sám toho času překročiv sedmdesátiny, je pro toto téma logicky povolanou osobou.
Co mi vadí?


Vadí mi forma, vadí mi obsah. Cucui zahazuje potenciál sdělení na to, co je evidentní a to, co jste věděli předtím, než jste začali číst. A nemusí vám být 70, abyste to pochopili.

Že byste měli mít úctu ke stáří a lidskému životu všeobecně? Aha!
Že i mezi starými lidmi jsou dobří, zlí a takoví, co prostě mění kabát podle situace? Vlastně! No jo!
Že někteří synové a dcery milují své rodiče a někteří vůbec ne? Novinka!
Že vypjaté situace lámou charakter? No, to se podívejme!


Dějová linie? Naprosto banální. Vláda nařídila, aby si to důchodci vyřídili mezi sebou. Než knihu otevřete, zkuste popřemýšlet jak to může skončit.
...
Uhodli jste.
...
Ta první a nejjednodušší věc, co vás napadla, to je rozuzlení děje.
Navíc přijde až na několika posledních stranách.

Východisko: Staří lidé se zbraněmi uprostřed města.
Žádná eutanázie? Pak je ohrožení civilistů nasnadě, poškození majetku pochopitelné a jakákoli činnost mladších v oblasti nemůže fungovat. O efektivním řešení nemůže být řeč.
Nabízí se protiargument:
- "Ono se zde samozřejmě pracuje s nadrealitou, stylizací, satirou..."
To znamená, že by autor měl být příliš lenivý, aby knihu domyslel do takové hloubky, aby čtenář nemusel skřípat zuby u každého nesmyslu, který vyplodí?

Nikdo z důchodců mě nezajímal. Většina vedlejších postav byla zobrazena jako slaboši, co už to chtějí mít za sebou, nebo jako vychytralí hajzli s více či méně dobrým plánem na přežití. Celá kniha se smrskává jen na nechutnost, gerontosex a prosté "A zabije B způsobem C" + několik krátkých meziher, které jsou nakonec to nejzajímavější. Stejně od začátku víte, kdo to přežije.

Cucui nestydatě recykloval Battle Royale s jiným osazenstvem a v jiném prostředí. A není to zábavné čtení.
Dvě hvězdy za několik vtípků a satirických komentářů k současné japonské společnosti.

6 25.08.2014

Zlatý pavilon byl inspirován pozoruhodnou událostí, která si literární ztvárnění určitě zasloužila. Dočíst tuhle knihu pro mě ale bylo solidní utrpení. Mišima byl fanatik. Podle všeho ten maniakální typ trpící sebeiluzí, že je (i sám sebou) nepochopený génius. Svůj potenciál proměnil v kostrbatý jazyk pomateného člověka, nesmyslné popisy a nezajímavou předehru směřující k jedinému cíli. Abyste neplýtvali časem na tuto knihu: když jsem se prořekl, že čtu Zlatý pavilon, divilo se pár japonských přátel "co za člověka tě to sakra nutí číst?".

6 04.05.2013

Dobře a čtivě napsaná kniha, která na jednu stranu poctivě odhaluje netušená zákoutí japonské společnosti, na straně druhé vypočítavě šokuje čtenáře. Tam kde většina současných tvůrců, kteří zobrazují násilí, pracuje s nadsázkou, hyperbolou a pobaveně pomrkává po čtenáři, Murakami nedává čas vydechnout a servíruje kousky masa, které ještě ani neví, že přestaly být člověkem.

Výsledkem je surový thriller, který vydrží být dokonalý dokud buduje atmosféru nevědomostí a neopodstatněným strachem. V poslední třetině ale začíná skřípat psychologie postav a ani polopatické vysvětlování motivace už to nezachrání.

... a Murakami má s Amíky evidentně problém.

6 12.04.2013

Tři povídky k tématu vyrovnávání se se smrtí blízkého. Pěkně a celkem svižně napsaná lyrická část, překvapivě normální postavy (na japonské poměry). Za entuziastickou hlavní postavu prvních dvou povídek, která má radost z kuchyně i pohodlného gauče, jsem skoro měl chuť dát knize plný počet.

5 18.03.2015

Po všech stránkách průměrná žánrová fantasy, která vám rozhodně nenabídne ani kapku originality. Neřekl bych ani, že je nějak zvlášť přínosná pro fanoušky herní série, protože se jí dotýká vlastně jen okrajově. Nabízí se otázka - proč tu knihu vlastně číst?
1) Není úplně špatně napsaná, ale rozhodně nebudete mít pocit - \"Ó, tak od Gaidera si fakt přečtu cokoli, co napíše\".
2) Dočkáte se pár překvapivých momentů, ale mnohem víc balastu a klišé.
3) Teoreticky rozšiřuje herní svět o další rozměr, není to ale nic, co by mělo srovnatelou hodnotu jako například knihy k Forgotten Realms

Pro fanoušky série celkem sympatické, pro ostatní je tu spousta lepších oddechových fantasy knih.

4 22.09.2013

Jsem nadšený, opravdu. Hutná kniha natřískaná kulturami, rasami, jazyky. Opravdová radost z poznávání. Fantasy, která opravdu vyžaduje neskutečnou dávku vaší představivosti, jinak se nikam nehnete. Některé předměty vás budou zajímat víc než lidé, všichni lidé víc než příběh. To je největší průšvih téhle knihy. Potřebuje být kratší a mít větší tah na bránu, aby byla čtivější. Kdyby dokázal pracovat Miéville s příběhem ve svém světě víc jako Gaiman, jsem si jistý, že by ho nechal daleko daleko za sebou.

Rozhodně od něj hodlám číst víc.

3 17.02.2014

Óeho román trochu klame tělem. Novela o naprostém rozvratu jedné rodiny se postupně přerodí v bildungsroman a i tam, kde se na první pohled zdá zbytečně přebujelá (jmenovitě Vrabčákovy sexuální eskapády), se nakonec uzavírá v smysluplný celek.
I přes různé excentricity se v něm Óe nakonec humanistickým (čti: nečekaně optimisticky vyznívajícím) závěrem dostává z průměru moderních japonských autorů, kterým jsou lidé v jejich knihách naprosto ukradení. Snad proto, že je kniha částečně autobiografií.

2 31.05.2015

Mystifikace pána, který ovládl francouzský jazyk a nikdo si o tom nedovolil pochybovat. Pokud bych se někdy rozhodl naučit francouzsky, bylo by to jenom kvůli tomu, abych si jeho dílo mohl přečíst v originále.

2 21.07.2014

Geniálně vypracované dílo po stránce formální i obsahové. Syžet dadaisticky skládaný tahy šachového jezdce a pečlivě rozplánovaná hra menších i větších charakterů činí z této knihy povinnou četbu každého intelektem obdařeného čtenáře.

2 21.07.2014

Naprosto zbytečná kniha.
80 % nesouvislého myšlenkového blábolu, hysterie a halucinací.
Samotný narativ se vejde na několik vět a není naprosto ničím originální, nebo alespoň zajímavý.
Nezbývá než se zeptat: kde končí Kaneharová a kde začíná fikce?

"Lidská duše je přece mnohem složitější! Opravdu? A co když je vlastně jednoduchá? Ne, to si nechci připustit."
Nechce. Kdyby si to připustila, neměla by o čem psát.

2 03.06.2013

Dobře napsaná, čtivá próza na hranici thrilleru, soft porna, sci-fi a magického realismu.
Dvě poměrně zajímavě rozpracované postavy s těžko uvěřitelnou motivací a jejich osudová láska, která se naplní (?) až v třetí knize. Jako vždycky je Murakami zajímavý hlavně tím, co neřekne (a nevysvětlí).
+ Chvílemi jsem si vzpomněl na výborný film Ai no mukidaši (Pod vlivem lásky) - objevují se zde i některé společné motivy.
+ Na druhou stranu se podařilo knihu slušně gradovat a tím získává Murakami plusové body.
- Kdyby obrousil hluchá místa, byla by to opravdu výborná kniha.
- Mínus si zaslouží i vydavatel za odbyté korektury a desítky neopravených překlepů.

2 10.04.2013

Hutný narkotický text, který napůl táhne autor, druhou půli domýšlí sám čtenář.
Chaotický skokový střih a forma, vyžadující 100% účast při čtení.

Rozhodně mám v plánu číst znova, tentokrát ale v originále.
Jakkoli může být Neffův překlad vhodný, ne vše lze adekvátně přeložit,
takže jsem nakonec spoustu věcí v hlavě překládal zpět do angličtiny, abych lépe rozuměl.

Pokud nejste čtenář otevřený narativnímu experimentu a je vám blízký prostý lineární děj,
raději se do čtení Neuromancera ani nepouštějte. Zbytečně ztratíte čas.

1 23.09.2014

Černý déšť je dokumentaristické dílo (pracuje s reálnými zápisky, zážitky).
Právě snaha jen jakýmsi subjektivním výčtem shrnout nelidskost celé události dává knize neuvěřitelnou hloubku a škálu témat a emocí.

Není to úplně jednoduché čtení.
V deníkových záznamech znovu a znovu sledujete, jak Šigemacu prochází troskami města. Kolem něj jsou rozeseta lidská těla... známých... lidí s vlastními příběhy, cestou... Velmi jasně cítíte objevující se apatii, otupělost, snahu celý incident jakoby ignorovat. Selhání lidského elementu.
Ve dvou současných (pozdějších) liniích, které přidal sám Ibuse - pravděpodobně jako kontrapunkt - je cítit postupné probouzení se z šoku a letargie. První je příběhem neteře Jasuko, jež byla zasažena černým deštěm. Nemůže si proto najít partnera. Rodinná tragédie, která oproti dopadu atomové bomby musí vyznít jaksi nedůležitě. Přesto právě tato osa ukazuje důležitost mezilidských vztahů, soucit, potřebu pomoci. Druhou linií je snaha dát svět do pořádku (napravovat), reprezentovaná budováním rybníku - vytvářením nového životního prostředí pro sebe a další generace.

Musí se jít dál.

1 27.12.2013

Milostný příběh převyprávěný (dnes již) poměrně nezvyklou formou. Romantické čtivo, které má ode mě všechny hvězdičky hlavně za to, že i po tisíciletí dokáže zaujmout. Kdyby kniha vyšla tento rok, nejspíš bych nad ní jen nevšímavě mávl rukou.

31.05.2015

Nemám rád detektivky, ale tohle jak výborná kniha, tak výborný film. Můžu doporučit oboje.

22.07.2014

Dobrá kniha, informačně hodnotná. Ale nic k čemu se budu vracet, nebo mi nějak víc utkvělo.
Ufňukaný kněz je na facku; novela má, vzhledem ke své délce, podezřele mnoho prázdných míst.

21.07.2014

Bál jsem se, že po dobře rozehraném mači Murakami naprosto selže, ale naštěstí to zvládl se vztyčenou hlavou.
Ano, hodně se čeká, co bude; spousta věcí je vysvětlena zbytečně polopatě a tím je upírána čtenářova fantazie; ano, ty zajímavé věci z minulých dvou knih nedostaly tolik místa (Little People, sektářství, nepochopitelné momenty, atp.)

Murakamimu se ale musí nechat, že ukočíroval více než 1100 stran dlouhé dílo, které má hlavu a patu, napětí, gradaci a pointu. Řemeslně dobře zvládnutá práce. Můžeme samozřejmě diskutovat, zda by tu a tam nešlo něco zajímavého přidat.
Za mě 3,5*

+ kýčovitě nezdůrazňuje osudovost lásky Tenga & Aomame
+ dokáže zprostředkovat čtenáři vztah k postavám, i takového Ušikawu si nakonec člověk oblíbí
+ víceméně bez velkých logických záseků (samozřejmě v rámci žánru mag-real)

- dlouhé, prázdné, příliš meditativní... takové ticho před bouří, která ale nakonec nepřijde; škoda
- nevím čím to je, ale jeho erotické scény pro mě už nejsou zajímavé (jako třeba v Norském dřevě)

18.07.2014

Skvělý nápad, obrovský potenciál.

Výsledná kniha je ale bohužel ubíjející a zbytečně sebezpytnou psychologickou sondou rozdvojeného analytického mozku.
Na úrovni metafory kniha funguje. Myšlenky občas Abe vytáhne zajímavé. Celkově je nicméně román tak rozháraně a nahodile napsaný, že jsem neměl chuť ho ani dočíst. A nemyslím, že by ho v tomhle případě zachránila formulka „autorského záměru“.

Výsledný dojem částečně zachraňuje až závěr knihy, který méně pozorného čtenáře nejspíš dokáže překvapit.

21.05.2014

Rozhodně špatný pokus o literaturu.
Ve všech ohledech oddechový brak a ještě k tomu špatně napsaný.
Kniha napsaná za účelem vydělat peníze.

06.07.2013