LilyGorch komentáře u knih

(SPOILER) Knížka V šedých tónech od americké autorky Ruty Sepetys přináší čtenáři příběh patnáctileté litevské dívky Liny. Lina je velmi talentovaná a výtvarně nadaná, proto se těší, až po prázdninách nastoupí na uměleckou školu. Toho se už ale nedočká. Večer 14. června 1941 k ní domů vtrhne tajná policie a spolu s její matkou a mladším bratrem ji odvedou k deportaci do pracovních táborů. Během zastávek na nekonečné cestě dobytčími vozy se Lina snaží pátrat po svém otci, o kterém nemají žádné zprávy. Uvědomuje si také, že může svoje umělecké vlohy využít k zaznamenávání jejich cesty. Věří, že když občas někomu důvěryhodnému předá svůj zašifrovaný obrázek, mohl by se nakonec dostat k otci. Ten je poté snad díky skrytým náznakům bude moci najít.

Z pracovního tábora poblíž pohoří Altaj je Lina přesunuta do pustiny kdesi u moře Laptěvů, kde spolu s ostatními má za úkol stavět ruským dozorcům správní budovy. Beznadějně šedivá je tam nekonečná polární noc, šedivé jsou i vlny ledového moře a nedozírná sněhová pustina, černají se jen děsivé omrzliny spoluzajatců. Zoufalé peklo na zemi vytvořené mocichtivými pro ty, co se zdáli být nepohodlným ohrožením..

Od Ruty Sepetys jsem už četla Potrhaná křídla a obávala jsem se, že ostatní její knihy se mi už tolik líbit nebudou. Omyl! V šedých tónech je sice zase něco úplně jiného, ale je to snad ještě lepší! Jde o smutně krásné čtení. Když se začtete, těžko se od něj odchází. Já jsem Tóny přečetla skoro jen za Velikonoční neděli a pondělí. Troufám si říct, že když se hecnete, dáte je i za den. =D Rutu řadím do svých top autorů. =o)

"Odhaduje se, že Stalin během své hrůzovlády vyvraždil přes dvacet milionů lidí. Litva, Lotyšsko a Estonsko přišly během sovětských čistek o víc než třetinu obyvatel. Deportace zasáhly i Finsko. Do dnešního dne mnoho Rusů popírá, že by byl kdy deportován byť jen jediný člověk. Ale většina lidí z pobaltských republik vůči nim nechová žádnou zášť ani nenávist. Jsou vděční těm Sovětům, kteří projevili soucit. Váží si své svobody a učí se, jak v ní žít. Vědí, že je vykoupená životy mnoha lidí v neoznačených hrobech na Sibiři."

5/5*

17 16.04.2023

Hobita od J. R. R. Tolkiena jsem četla už dřív, ale tentokrát mám pocit, jako bych si to čtení víc užila, jako by mě to bavilo ještě víc.
Tolkien v této knížce, která dějově předchází trilogii Pán prstenů, vypráví příběh putování hobita Bilba Pytlíka a družiny trpaslíků pod vedením Thorina Pavézy. Výprava míří k Osamělé hoře, v níž je ukryt pohádkový poklad střežený hrozivým drakem Šmakem. Bilbo se po cestě setkává se zlobry, moudrými elfy z Roklinky, děsivými obřími pavouky, vypočítavými lesními elfy a prožívá spoustu dalších dobrodružství. Hlavně se zde ale dozvíme, jak Bilbo vlastně přišel ke svému kouzelnému prstenu. A kdo se stane novým Králem pod Horou?
J. K. Rowlingová a J. R. R. Tolkien jsou pro mě dva základní autoři fantasy, jejichž dílo obdivuji a miluji dodnes. Pokud snad někdo s Tolkienem teprve začíná, doporučuji mu ke čtení zrovna Hobita.
5/5 * (zcela neobjektivně =D )

12 17.01.2023

Poté, co jsem na Nový rok nedočkavě shlédla Návrat do Bradavic natočený u příležitosti výročí 20 let od vydání prvního filmu z kouzelnické série o Harrym Potterovi, jsem dostala chuť na rereading knížky.
Nepamatuji se už přesně, kdy jsem propadla Potterománii, ale vím, že první dva tři díly v knižním podání jsem četla docela rychle po sobě. S pozdějšími díly už to pak bylo horší - čas do jejich vydání jsem si krátila čtením neoficiálních fanouškovských překladů. Také jsem chvíli dělala na jednom webu korekturu fan povídek odehrávajících se právě ve světě HP. Nejoblíbenějším tématem pro mě byla doba Pobertů, tj. doba, kdy v Bradavicích studovali Harryho rodiče a spol. Idolem byl samozřejmě Sirius Black (k němu později přibyl Severus Snape - protože “After all this time?” - “Always.”) Přispívala jsem na fan fóra, diskutovala o všech možných i nemožných teoriích, jakým směrem se bude dál ubírat děj..
V čase mezi vydáním jednotlivých dílů filmů se zase řešilo, kdo bude obsazen do rolí nových postav, jaké šaty vynesla Emma Watson na premiéry, že Tom Felton je mimo roli Draca docela sympaťák atd. Byl to příběh, se kterým jsem vyrůstala, a to se už nezmění..
6/5* =D 0=)

(SPOILER) Kdyby nebylo knížky Karin Lednické, neměla bych dnes ani tušení o malé vesnici Životice na Těšínsku, která byla nejprve zabrána Polskem, ale po 1. září 1939 ji Říše přiřadila ke svým dobytým územím. Nevěděla bych o nuceném poněmčování tamějších obyvatel, o krutých trestech v podobě vysídlování či přímo odsunu do nedaleké Osvětimi, pokud se občané nepodvolili.
Stěžejní událostí vylíčenou v této knížce je však noc ze 4. na 5. srpna 1944, kdy v místním hostinci skupina partyzánů zastřelila tři příslušníky gestapa. “Za jednoho mrtvého Němce zemře deset Poláků.” říkávalo se za války. Německá odveta na sebe proto nenechala dlouho čekat. Ráno 6. srpna zavraždilo gestapo třicet šest mužů ze Životic a okolí. Na následky odvetné akce zemřelo později ještě několik dalších obyvatel a desítky jich skončily v koncentračních táborech. Pobyt v lágru přežili pouze čtyři z nich. Vzhledem k počtu obyvatel jsou Životice jedna z nejpostiženějších obcí v ČR.
Autorka zde střídá vyprávění pamětníků s faktografickými pasážemi. Nejde proto o suché nezajímavé čtení, nýbrž o objektivní informace podpořené vzpomínkami svědků tehdejších hrůzných událostí. K dovysvětlení a upřesnění některých termínů slouží četné poznámky pod čarou. Cením také průběžně zakomponované dobové fotografie a kopie historických dokumentů. Paní Lednická odvedla kus znamenité práce, proto její knížku Životice rozhodně doporučuji. Neměli bychom zapomínat..
?/5 * - Jak chcete hodnotit “literaturu faktu”, navíc pokud se týká podobně tragické události..?

11 14.08.2022

Knihonoš je moje první přečtená kniha v novém roce 2023 a zároveň moje první knižní štafeta, které jsem se zúčastnila. Za tuto možnost děkuji pořadatelce Týnce ze @story_of_our_village_life . =o)
Německý spisovatel Carsten Henn zde vypráví milý příběh Carla Kollhoffa, který už dlouhá léta pracuje v knihkupectví U Brány. Navečer pak pečlivě sbalí do svého batohu pár knih, které si jeho zákazníci objednali, a vydá se na svoji pravidelnou obchůzku, během níž roznese každému jeho nevyzvednutou objednávku. Carl je proto často jediným spojením uzavřených čtenářů s okolním světem. Jednoho dne na své pochůzce potkává čipernou, zvídavou a prostořekou holčičku s neobvyklým jménem Šaša. Právě ona pak Carlovi nakonec nejvíc pomůže, když mu zemře starý přítel a nová majitelka knihkupectví mu dá výpověď, čímž Carl ztrácí smysl života a začne to s ním jít z kopce.
Tato knížka je příjemným a laskavým vyprávěním o přátelství, naději, pomoci a také o tom, že knížky mohou být tím, co spojuje na první pohled naprosto rozdílné lidi.
4/5 *

10 08.01.2023

(SPOILER) Lakomý a bezcitný mrzout Ebenezer Scrooge nemá ani kapku pochopení pro vánoční nadšení a nechá proto svého písaře pracovat i o Štědrém dnu. Když jej přijde jeho synovec pozvat k vánoční tabuli, rozzlobeně ho odbyde, aby náhodou nemusel utratit své pečlivě nastřádané peníze za dárky pro rodinu. Večer se Scrooge po práci vrací domů, kde se mu zjeví duch jeho obchodního partnera Jacoba Marleyho, který dřív býval stejně lakomý a zatvrzelý. Předpoví, že se Ebenezerovi postupně zjeví ještě tři další duchové - Duch minulých Vánoc, Duch současných Vánoc a Duch budoucích Vánoc. Tato tři setkání na Scrooge natolik zapůsobí, že rázem změní svoje chování a stane se z něj přívětivý člověk. Nejen ke svým blízkým je od té doby dobrotivý, takže pro každého, kdo jej zná, je sám ztělesněním soucitu a pravého ducha Vánoc.
Vánoční koleda je jednoduchou, příjemnou vánoční klasikou s ponaučením. Pohádkový příběh má přesah i do reálného života (Dickens zde např. poukazuje na rozdíly mezi sociálními vrstvami apod.). Knížka obsahuje i poměrně dost obrázků a čte se hezky, takže ji budete mít za odpoledne přečtenou.
Když se řekne “Vánoční koleda”, vzpomenu si, jak jsme na ni na gymplu koukali jako na film v angličtině - vždycky před Vánocemi, kdy už se nezkoušelo, kdo chtěl, donesl si cukroví, vyměnil si nějaký ten dáreček. I ve škole byla cítit kouzelná předvánoční atmosféra.
5/5 *

9 31.12.2022

Duch domu Ashburnů byl vydán v roce 2019 jako první díl ze série Strašidelné domy z pera australské spisovatelky Darcy Coates.
Adrienne nevlastní nic víc než věrného přítele - huňatého kocoura Wolfganga, kufr s oblečením a osobními nezbytnostmi a dvacet dolarů. Po své nedávno zemřelé pratetě Edith však zdědí osamělý dům stojící na kopci nad městečkem Ipson. Takové dědictví by bylo jistě fajn, kdyby se o něm v celém městečku nepovídaly prapodivné strašidelné historky, díky kterým se domu téměř každý raději vyhýbá. Adrienne je ale odhodlaná nevěřit nepodloženým povídačkám a ve stařičkém sídle se chce usadit. Kromě bydlení v bytě s kamarádkou totiž nemá žádnou jinou možnost, jak si zařídit domov. Už při prvním průzkumu Ashburnu nachází znepokojivé věci, jako jsou například nápisy “ŽÁDNÁ ZRCADLA” v místech, kde by logicky měla být zrcadla umístěná, nápis “JE PÁTEK, ZAPAL SVÍCI” vyrytý do desky kuchyňského stolu, děsivě tajuplné portréty sledující každý krok kolemjdoucího na chodbě v prvním patře a podobně. Postupně odhaluje další a další tajemství svého nového domova, zjišťuje, že na popletených povídačkách je přece jen něco pravdivého, až je nakonec nucena bránit i svůj život.
Knížku jsem začala číst po Vánocích s tím, že Nejmilejší má dovolenou a že se proto případně nebudu sama doma bát. Pokud jste takovej podělánek jako já, tak doporučuji číst jen za denního světla, protože jinak vás vylekají i hloupý větve stromů, který se kývou ve větru a ve světle pouliční lampy hází stíny na chodbu. Pro ty, co už jsou na podobné duchařiny zvyklí, to možná bude jen slabý odvar.. Moje napětí během čtení občas zachránila nereálnost některých scén, takže když šlo opravdu do tuhého, musela jsem se spíš pousmát. Jako faktor strachu spíš působila moje bujná fantazie a myšlenky typu “nestojí někdo na zahradě a nedívá se teď na mě, zatímco já ho ve tmě nevidím” a nebo “když teď kouknu do zrcadla nad umyvadlem, nebude za mnou někdo stát”.
4/5 *

9 09.01.2022

Markovi zemře táta, proto musí zařizovat všechny záležitosti týkající se jeho pohřbu. Když se nic netušící Marek zeptá mámy na to, jaké byly poslední tátovy dny, dostane se mu pouze strohé odpovědi. Den před smrtí prý vyrazil na celý den pryč, ani neřekl, kam a proč jede. Následně máma zavede Marka do bývalého dětského pokoje jeho starší sestry Šárky. Tam uprostřed místnosti uvidí povalenou stoličku a smyčku z provazu. Marek absolutně nechápe, proč se jeho táta oběsil. Tím spíš proč to udělal v pokoji Šárky, která před lety rodinu bez vysvětlení opustila. Čtenáři je čím dál víc jasné, že v této rodině bylo něco hodně špatně. Jaké je ale ono ponuré rodinné tajemství, které se podepsalo na všech jejích členech?

Kromě Markových kapitol jsou v knížce ještě další dvě dějové linie. Jedna je psaná z pohledu sestry Šárky a druhá z pohledu otce Jana. Autor úžasně popisuje ponurou a tíživě tesklivou atmosféru příběhu a složité pocity postav. Sny se mísí se vzpomínkami, náznaky a představami.. Tím samozřejmě čtenáři báječně zamotá hlavu a nasadí do ní spoustu znepokojivých otazníků. Vyprávění nemá jediné hluché místo, kdyby mi to dovolily moje časové možnosti, přečetla bych tuto knížku jedním dechem. Zahrada mrtvých těl je místy až mrazivě smutný příběh, který ale rozhodně stojí za přečtení.

V tomto případě se musím pozastavit také nad výborným grafickým zpracováním knihy. Jednoduché ilustrace skvěle doplňují autorovo vyprávění a podtrhují nastíněnou atmosféru. Zajímavostí je, že posledních asi třicet stránek je tmavě modrých s bíle tištěným textem.

5/5 *

8 10.09.2023

Charlie Reade je středoškolák, který si po smrti své matky prochází obdobím vzdoru, kdy se svým kamarádem Bertiem provádí různé výtržnosti. Charlie si ale naštěstí včas uvědomí, že od onoho osudného večera, co jeho matku srazilo auto, to jde z kopce i s jeho otcem a že se z něj stává alkoholik. Přebírá tedy veškerou péči o domácnost a snaží se dohlížet i na otce, aby se trpělivě léčil ze své závislosti.
Charlie se jednoho dne vrací na kole domů a zrovna jede okolo zarostlého starého domu na Sycamore Street č. 1, kterému s kamarády přezdívají "psychodům". Jeho pozornost upoutá štěkání a smutné vytí staré feny - přesně té, které se dřív tolik báli a říkali oni, že je to děsivý pekelný pes. Charlie přeleze plot a vydá se pustou zahradou k domu, kde uvidí na zemi ležet potlučeného starého pana Bowditche. Spadl ze žebříku a už nedokázal vstát. Charlie zavolá sanitku a postará se i o fenku, která se jmenuje Radar a vůbec není zlá. Když se pan Bowditch vrátí z nemocnice, je potřeba, aby se o něj někdo staral a pomáhal mu. Charlie se tohoto úkolu zhostí jako "poděkování" za to, že se jeho táta dokázal zbavit své závislosti a že se dokázal vrátit do běžného života.
Stav pana Bowditche se sice zlepšuje, ale jeho dny už jsou sečteny. Za obětavou pomoc odkáže Charliemu nejen starou fenku německého ovčáka, ale i jedno tajemství. V kůlně vedle domu je kouzelná studna, která má být vchodem do jiného světa. V tomto světě by potom Charlie mohl najít klíč k prodloužení života oddané Radar, již si moc oblíbil. Charlie se s Radar proto vydává studnou do Empisu, ve kterém ale nic není tak, jak by mělo být a jak mu to popisoval pan Bowditch..

Jsem moc ráda, že mě neodradil počet stran (728) téhle bichličky. Parádně mi teď kápla do noty a čtení jsem si moc užila. Nevadilo mi pozvolné vyprávění, seznamování se s Charliem, jeho blízkými, s mrzoutským panem Bowditchem, atd. Zamilovala jsem si fenku Radar, protože sami máme německého ovčáka a je to ten největší parťák. Příběhem jsem se nechala odnést do kouzelného světa Empisu, do města Lilimar, šla ve stopách autorovy bohaté fantazie a sledovala, jak se z obyčejného kluka stává hrdina "princ Šárlí".
Kniha se dělí do kapitol a ty potom ještě dál do krátkých podkapitol. Každou kapitolu uvádí tematický obrázek, což byla první věc, která mě na Pohádce překvapila. Obrázky jsem zde nečekala, ale hezky doplňují příběh - obrázky jsou vždycky fajn! :o))

Za možnost přečíst si tuto knihu a nahlédnout do nekonečné fantazie pana Kinga děkuji nakladatelství Beta. Bylo mi ctí! ;o)
Jop a samozřejmě 5/5 *!

8 24.07.2023

Geralt z Rivie musel absolvovat nejen tvrdý výcvik ve starobylé pevnosti Kaer Morhen pod vedením svého učitele Vesemira, ale následně také prodělat mutaci organismu. Díky tomu se stal zaklínačem. Lidé zaklínači opovrhují, někteří se jich bojí, ale když se potřebují zbavit děsivých monster a škodících netvorů, rádi zaklínači zaplatí slušnou sumu za to, že je jejich nebezpečí zbaví. Geralt - Bílý vlk - proto putuje krajem a tímto nebezpečným způsobem si zajištuje obživu.
Knížka Poslední přání je složená z povídek a střípků z této Geraltovy pouti světem. Částí jej provází bodrý trubadúr Marigold toužící zažít dobrodružství, o kterých by pak mohl složit oslavné básně a písně. V závěru knížky také přichází na scénu mocná čarodějka Yennefer z Vengerbergu, jež se Geraltovi stane osudnou.
Poslední přání jsem už kdysi četla, teď jsem si ho pro zopakování poslechla jako audioknihu. Nejraději mám asi povídku Zrnko pravdy - o Nivellenovi, Vereeně a modrých růžích. ;o) Zaklínač pro mě bude nejspíš vždycky srdeční záležitost, proto jej nekriticky hodnotím 5/5 *. =D

"V každé pohádce se skrývá zrnko pravdy," řekl tiše zaklínač. "Láska a krev obě mají velkou moc. Mágové i učenci si nad tím lámou hlavy dlouhá léta, ale neobjevili zhola nic, kromě toho že..."
"Kromě čeho Geralte?"
"Že láska musí být opravdová."

8 19.03.2023

Chlapec, krtek, liška a kůň je knížka, kterou přečtete do půlhodiny, ale přemýšlet nad ní budete mnohem déle. Nejde tu vůbec o příběh, jako spíš o myšlenky a životní moudra podaná laskavým a milým způsobem, takže zahřejí a pohladí na dušičce. Přestože tyto životní pravdy všichni známe a nosíme je tak nějak v sobě, často na ně zapomínáme, proto není špatné si je občas připomenout. :o)
Text hojně doplňují místy lehce abstraktní ilustrace - někdy tak stačí jenom listovat, převracet stránky a prostě jen koukat na obrázky, přečíst si kousíček, zamyslet se, nechat plynout čas, oddychnout si alespoň na chvilku sám v sobě, v tichu a klidu od uspěchaného a vystresovaného okolního světa.
Toto dílko bývá často srovnáváno s Malým princem. Malý princ je však jen jeden a na toho si sáhnout nenechám. =D I přesto že se mi tato knížka velmi líbila, Malý princ je přece jen někde jinde..

8 30.09.2021

"O pouti bez cukrové vaty" jsem četla už krátce poté, co knížka vyšla. Nyní se mi zase náhodou dostala pod ruku a tak jsem si dala rereading. :o)

Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura zde líčí své nečekané zážitky a mnohá dobrodružství, která zažívá během své 1 400 kilometrů dlouhé pěší pouti do Jeruzaléma. S humorem sobě vlastním (někdy také černým jako pravá turecká káva =D) popisuje deníkovou formou den po dni svoji výpravu přes vyprahlé Turecko do Izraele. Jeden těžký batoh, spousta puchýřů, žádná mapa, ale zato spousta překvapivých setkání a neopakovatelných vzpomínek..

Už při prvním čtení se mi knížka moc líbila. A bavila mě i nyní po letech, takže ji rozhodně mohu doporučit. Líbí se mi, jak v ní autor zaznamenává nejen krásy krajiny, kterou putuje, ale i krásy štědrých srdcí těch lidí, kteří ho u sebe pohostili a případně i nechali přenocovat. To vše často i přes jazykovou bariéru.

"Víš, všude na světě jsem potkal jen dva druhy lidí. Ty dobrý a ty špatný. A žádný politik, náboženství ani válka na tom nic nezmění," odpověděl mi námořník na otázku, kde se setkal s nejlepšími lidmi.

5/5 *

7 05.07.2023

(SPOILER) “Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.”

Heather Morrisová vypráví příběh slovenského Žida Lalea od chvíle, kdy je spolu s bezpočtem mladých mužů nucen absolvovat v dobytčím vlaku cestu do neznáma. Podle pokynu má totiž každá židovská rodina poskytnout dítě starší osmnácti let německé vládě má práci. Tehdy ještě Lale netuší, co mu osud chystá.

“Když Lale procházel železnou bránou, podíval se nahoru, na německý nápis složený z kovových písmen.
ARBEIT MACHT FREI - Práce osvobozuje
Nevěděl, kde je ani jaká práce ho čeká, ale představa, že by ho mohla osvobodit, mu připadala jako hloupý vtip.”

Postupem času Lale zjišťuje, co si ke kterému dozorčí smí dovolit, jak ke komu přistupovat a jaké jsou čí slabosti. Jednou se mu poštěstí a stává se tatérem, který má za úkol označovat nově příchozí vězně číslem na předloktí. Nejprve se mu tato práce příčí a vykonává ji velice nerad, později ale zjišťuje, že díky své funkci může využívat drobných výhod. Může například tajně vyměňovat peníze a šperky zavražděných Židů za jídlo a léky pro alespoň některé ze spoluvězňů. Riskuje tak sice vlastní život, ale i přesto je odhodlán vyjít z tábora živý a pomoci přitom co nejvíce nešťastníkům, kteří by bez jeho pomoci nepřežili.
Jednoho dne se během tetování nových věznů setkává s Gitou, která se brzy stává jeho životní láskou. Společně si vysní krásnou budoucnost mimo zdi koncentračního tábora a ještě víc si umiňují, že se ze všech sil budou snažit přežít. Pevné odhodlání a představy společného života na svobodě jim dodávají sílu i v těch nejhorších chvílích na pokraji života a smrti.
Ve srovnání s některými jinými knihami s podobnou tematikou nevyznívá tato až tolik “drsně”, jak by mohl někdo čekat. Nehledejme zde však senzaci, ale zkusme se na tento příběh podívat jako na výpověď jednoho z těch, kteří museli projít tímto peklem na zemi.

“Gitu jsem neznala. Až její smrt a touha se s ní znovu setkat Lalea přiměly, aby svůj příběh vypověděl. Chtěl jej zaznamenat, aby - dle jeho vlastních slov - se to už nikdy nemohlo stát.”

7 20.05.2021

Další díl příběhů o zaklínači Geraltovi z Rivie. Hlavní hrdina jako by od prvního dílu nepatrně zestárl, také se mi zdál rozvážnější, více přemýšlivý. Kapitoly už téměř nejsou vystavěny dle schématu většiny povídek z dílu prvního - vyskytne se problém, je povolán zaklínač, problém vyřešen - naopak, příběhy jsou více provázané. Do děje se vkrádá více romantiky, i přesto se však určitě nejedná o romantiku "hloupě" prvoplánovou, není nadbytečná ani vtíravá. Mám-li Meč osudu porovnat s Posledním přáním, pravděpodobně se mi líbil více než díl první.

7 02.03.2018

V knížce Vražda v kryptě se kapitán Jason Redmond spolu se svým chráněncem Micahem vrací z Ameriky do vesnice Birch Hill, kde má převzít správu rodinného panství. V této zapadlé vesnici se náhodou zrovna stane vražda. Místní reverend najde v kryptě kostela v hrobce jednoho z rytířů mrtvolu neznámého tmavovlasého mladíka. Vyšetřování se ihned ujímá konstábl Daniel Haze. Protože je kapitán Redmond také zkušený chirurg, pomáhá konstáblovi v nepřítomnosti místního lékaře ohledat mrtvé tělo. Touto výpomocí však případ pro lorda Redmonda ještě nekončí. Nadále se zapojuje do vyšetřování a pomáhá Danielu Hazovi nejenom s rozluštěním hádanky, kdo ze ctihodných občanů ospalé vísky mohl spáchat takový hrůzný čin. Stále však mají žalostně málo stop a navíc se zdá, že někomu jejich pátrání není po chuti. Oběma jim proto začíná jít i o jejich vlastní životy.

Irina Shapiro čtenáři předkládá oddechový detektivní příběh z viktoriánské Anglie. Z každé stránky zavane dobová atmosféra a prostředí malé vesnice působí klidným dojmem spokojeného života. Ovšem nebýt té děsivé vraždy! Rozhovory postav jsou hezky dynamické, takže nedojde k tomu, že by se čtenář začal nudit. Nečekejte žádné spletité drama, jde spíše o příjemně lehkou letní detektivku. Brzy asi začnete tušit, odkud vítr fouká, ale odhalení vraha vás možná nakonec i překvapí. Vytknout můžu snad jen občasné překlepy (vynechané písmenko ve slově, v jednom případě malé písmeno tam, kde patří velké apod.), ale i ty jsem ochotná přehlédnout. ;o)

4/5 *
Za poskytnutí knížky k recenzi děkuji mnohokrát @sberatelka.knih z @knihydobrovsky !

6 22.06.2023

Mysteriózní thriller z pera české autorky Kateřiny Surmanové vypráví o investigativním novináři Petrovi, který se po rozvodu vrací do rodné vesnice v Orlických horách. Zdědil zde po matce chalupu a jako bonus se mu přilepí na paty opuštěný toulavý psík. Ten se každého jen bojí, ale Petrem jediným se nechá okamžitě adoptovat, čímž se z nich stává nerozlučná dvojka. Během pobytu v rodné vesnici se Petr setkává se svými starými známými a vybavují se mu vzpomínky na dětství. Jednou z nich je také vzpomínka na nejlepšího kamaráda Pizizubku, který se ale přibližně před dvaceti lety za dosud nevyjasněných okolností ztratil v hlubokých lesích a od té doby jej už nikdo neviděl. Petr proto začne pátrat po příčině jeho zmizení. Postupně přichází na to, že Pizizubka nebyl jediný, kdo se v místních lesích takto záhadně ztratil. Petr se současně snaží zapadnout mezi usedlíky a drží s nimi jejich tradice a zvyky. Některé však lehce zavání znaky kultu. A co teprve když Petra potkají nepříjemné zážitky, z nichž má pocit, jako by se jej pokusil kontaktovat někdo z druhé strany.. Jak to všechno souvisí se zmizením Pizizubky? Opravdu mezi stromy číhá zlo?

Ze začátku jsem měla trochu problém se začíst, cca první polovina plyne pomaleji, obsahuje totiž více popisných pasáží, přičemž některé se s různými obměnami opakují. Jen co se ale tajemné napětí proplíží do druhé části, děj nabere větší spád a nakonec dospěje do smysluplného konce. Líbila se mi myšlenka toho, že lidé nakazili les svým zlem (nechci uvádět přesně, o co jde, abych moc nespoilerovala 0:) ). Postavy se autorce povedlo vykreslit dosti uvěřitelně. Stejně jako jsem nesnášela jednu z ženských postav, tak jsem si naopak oblíbila například starou paní Urbánkovou - Petrovu dobráckou tetu, apod. Šepot z lesa určitě doporučuji. Na naše české autory často zapomínáme a přitom nám uniká tolik fajn knih! ;o)

4/5 *

6 08.05.2023

“Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedá, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody! zasmál se.”

Konec civilizace je dystopické dílo z pera A. Huxleyho popisující vizi světa budoucnosti, kde se lidé nerodí, ale “klonují” a následně šlechtí v laboratořích, čímž jsou již od samého počátku předurčeni (predestinováni) k příslušnosti do náležitých kast. V rámci těchto kast pak po celý život vykonávají svoji přidělenou roli, díky čemuž je zajištěn hladký chod celé společnosti. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinec nemá právo být nespokojený. Kdyby se tak přece jen stalo, je tu naštěstí soma - “Jeden gram vzít - lépe než klít.” jak ostatně naučeně recituje jedna z postav.
V kontrastu s tímto vším působí postava Johna, který je přivezen z rezervace “divochů” jako atrakce. John představuje vše, co je člověku přirozené, cítí lásku, touhu po svobodě a odmítá tupě nastavené pohodlí.
Kniha je často přirovnávána k Orwellovu 1984, podle mě jsou však tato díla odlišná - aneb jak jsem si dohledala: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”

P.S.: Podle této knihy byl natočen i seriál s názvem Brave new world a je k dispozici na Netflixu.

6 26.12.2021

Ocitáme se v postapokalyptickém světě poté, co se k Zemi přiblíží Černá hvězda, zvedne obrovskou vlnu a ta zaplaví téměř všechny pevniny. Život se proto přesouvá pod vodu. Zbývající malá část souše se jmenuje Jericho a tvoří jej převážně už jen chátrající domy. Pouze hrstce lidí se podařilo utéct před potopou na Lodích svobody. Společnost je rozdělena na dvě části. První podlehla Kultu Černé hvězdy a snaží se přizpůsobit podvodnímu životu tím, že si nechá voperovat tzv. symbionta, díky kterému se s každým dnem víc a víc mění v rybu. Druhá část věří korporátní organizaci Nekonečno, jež usiluje o vědecké vyvrácení nekalých praktik Kultu. Jenže ani Nekonečno není bezchybné. Aby byl příběh pestřejší, vystupují v něm i všemožní roboti a androidi.

Čtenář tímto světem proplouvá a sleduje děj očima dvou sester. S Aphelion v šoku pozoruje, jak se po tom, co se upsala Kultu Černé hvězdy, děsivě a nenávratně mění v rybu a přichází tak o svou lidskost. S ambiciózní Perihelion zase podstupuje přijímací pohovor v laboratořích Nekonečna a postupně objevuje, jak to uvnitř organizace chodí. Dvě sestry, dvojčata, přesto jsou každá tak jiná. Stihnou si k sobě najít cestu a pomoci jedna druhé? Nebo zvítězí touha po kariéře, uznání a tvrdohlavost obou?

Při čtení jsem neřešila otázky jako třeba, jak je možné, aby na celé Zemi zůstalo jen jedno město, kde se najednou vzalo tolik vody, aby zaplavila celý svět, apod. Není to pro mě důležité. Autorka vytvořila zajímavý příběh odehrávající se v neotřelých kulisách, zasadila do něj pestré postavy s uvěřitelnými charaktery a vzniklo tak perfektní originální “podivno". Měla jsem už tu čest od Terky něco málo číst. Nyní opět nezklamala, takže se příště určitě zase pustím do nějaké její knížky. :o)

4/5 *

5 14.04.2024

Už nějakou dobu koukám po knížkách opěvované Julie Caplin a slibuji si, že budu muset brzy některou z nich přelouskat. Jako na zavolání pořádá @doktorka_cte společné čtení na 3. díl ze série Romantické útěky od této autorky. Takže samozřejmě, že ve společném čtení nemůžu chybět! =D

Nina Hadleyová pracuje jako servírka, táhne jí na třicet a má pocit, jako by v životě ničeho nedosáhla. Vystřídala už několik zaměstnání, zkusila i kuchařský kurz, ale nedokončila jej. Ráda by také vylétla z pohodlí rodného hnízda a osamostatnila se. Náhodou se jí naskytne možnost pomáhat s organizací cukrářských kurzů. I přesto že tyto kurzy povede namyšlený šéfkuchař Sebastian, Nina nabídku přijme a odjede do Paříže. Spolupráce se Sebastianem je ale těžší, než Nina čekala. Zjišťuje totiž, že její staré neopětované city k Sebastianovi v ní stále doutnají a ona má co dělat, aby se zvládla chovat profesionálně. =P Mno a pak tu máme taky starou cukrárnu, jejíž slávu odnesl čas. Nyní se v ní pouze koná onen cukrářský kurz. Nině a jejím kamarádům se do cukrárny ale neplánovaně podaří postupně přilákat nové hosty. Jenže jejím majitelem není nikdo jiný, než protivný Sebastian. Ten ji chce zavřít a přebudovat na obyčejné bistro. Myslím ale, že modří už vědí, jak tohle celé dopadne. :o))

Knihám Julie Caplin nejde upřít to, že mají krásné obálky, z nichž je cítit útulně pohodová atmosféra. Stejně klidnou a příjemnou atmosféru na svého čtenáře dýchne i toto vyprávění. Snad nikdo jiný nedokáže tak báječně popsat dobroty z oblasti, v níž se příběh odehrává. Na všechny ty řezy, makronky, eklérky a další zákusky se mi v jednom kuse sbíhaly sliny! 0:) Co se týče děje, nehledejte tu žádné spletité vyprávění, dramatické zvraty apod. Je poměrně očekávatelný, možná lehce povrchní. Nina mi občas svým “fňukáním" přišla na facku. Říkala jsem si, holka, chtěla ses osamostatnit, tak zaber! ..Suma sumárum mi Cukrárna v Paříži přijde jako dobrý průměr. Neurazí, ale asi ani moc nenadchne. Pokud ale budu mít někdy zase chuť na jednoduchou oddechovku s příjemnou atmosférou, dám ještě nějaké knížce od J. Caplin šanci. ;o)

3/5 *

5 22.11.2023

Osmnáctiletá Léonor je spolu s dalšími pěti děvčaty a šesti chlapci vybrána z kandidátů z celého světa jako účastnice programu Genesis – nejbláznivější seznamovací reality show, co kdy svět viděl. Soutěžící se vydávají vstříc vesmíru na palubě jedné kosmické lodi, ale ve dvou oddělených částech. Vybraná dívka se může setkat se zvoleným chlapcem pouze jedenkrát za den na šest minut dlouhém rande, když na ni vyjde řada. Během těchto krátkých schůzek se mají účastníci programu seznámit a vytvořit páry. S vybraným partnerem se pak následně zabydlí a osídlí Mars, k němuž kosmická loď směřuje. Těchto dvanáct soutěžících má být základem pro osídlení této dosud neobydlené planety. Každé rande, ale i život soutěžících na kosmické lodi je navíc monitorován kamerami a přenášen na Zemi, kde běží jako celosvětové vysílání speciálního televizního kanálu. Sirotek Léonor účast v programu Genesis považuje za dobrý plán své budoucnosti. Kdesi vzadu v hlavě se jí ale ozývá hlásek, který jí říká, aby do vesmírné lodi nenastoupila..

Knížka má super nápad a koncept reality show je zajímavý, nemůžu si ale odpustit pár připomínek. 0:) Nechápu třeba, proč autor vyzradil stěžejní informaci hned na cca padesáté straně. Kdyby ji nechal až na konec, v průběhu vyprávění občas utrousil lehké náznaky, závěr dílka pak mohl dobře vygradovat. Aby konec úplně nevyšuměl, přidal autor ještě pár stránek, které bych už spíš nechala do následujícího dílu. Kniha tak končí – nekončí. Přemýšlím, jestli v ní ty stránky přebývají nebo naopak chybí..? Hmm.. Rozmrzelé.. :D Bohužel musím taky podotknout, že jsem dost dobře nerozuměla chování soutěžících hlavně během jejich schůzek. Neuměla jsem se vžít snad do žádného z nich. Z postav mi nejvíc k srdci přirostla hlavní hrdinka Léonor. Když ale na věc přijde, jsem případně schopná se dál obejít i bez ní.. Zajímavý byl ale pohled do “zákulisí" a na to, co se mezitím odehrávalo na Zemi.

3/5 *

5 05.11.2023