LenkaStr
komentáře u knih
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Kdyby se mě někdo zeptal na oblíbenou knihu mého dětství a směla bych vybrat jen jedinou, byla by to tahle. Četla jsem ji tolikrát, až už sotva držela pohromadě, měla jsem to brožované vydání z osmdesátých let, jehož obálka je tu vyobrazená (jo, jsem stará větev a nestydím se za to). Jistě, po letech si vybavuju už spíš jen střípky, ale stejně pořád cítím tu atmosféru, jak vyprávění poklidně plynulo, žádná velká dramata a zvraty, prostě pohoda, milé postavy, soudržnost té pidikomunity stranou od civilizace. Achjojo. Těžko říct, zda bych knihu po těch letech vnímala jinak, nejspíš jo, takže to nebudu pokoušet. A ilustrace Heleny Zmatlíkové? Luxus!
Ozvěny run
Christina Courtenay
Tohle byla romantika podle mého gusta! Žádná prvoplánová červená knihovna, ale příběh (tedy dva) se zápletkou. Obvykle přeskakovaní mezi více časovými rovinami nemusím, vytrhuje mě to ze soustředění, občas se ztrácím atd., ale tady mě to vůbec nerušilo, ty linky se prolínaly naprosto přirozeně a obě mě zcela pohltily. A oceňuji, že autorka nechává na čtenářově fantazii, aby si sám vybral nakolik jsou Mia s Haakonem spřízněni s Ceri a Hauknem. Reinkarnace? Předci? Nějaké vikingské čáry máry, které hrdiny trolí skrze ty prsteny? Nebo jen jejich zjitřená fantazie podpořená shodou mnoha náhod? Každý se může vybrat podle svého gusta.
Archerův hlas
Mia Sheridan
Nesuď knihu podle obalu, řikali. No, nebudu, i když mě dost odrazoval, na první pohled jsem čekala lacinou sr... To je fuk. Odradit jsem se nenechala a teď to mám, jsem úplně rozbitá. Ale teď vážně...
Ačkoli já vlastně nevím. Nevím, jak hodnotit. Na jedné straně je tu krásný dojemný příběh, možná trochu předimenzovaný, pokud jde o dramata, ale co už. Na druhé straně je nám naservírováno tolik klišé a předvídatelnosti, až to bolí. A na třetí straně je pak ta neuvěřitelná spousta popisného sexu, který to celé tak trochu sráží na úroveň soft porna. Ale zároveň ne. Zároveň to všechno dohromady funguje stejně jako Listerova smaženka s chilli a čatní a vyždímalo to ze mě tolik emocí, jako už dlouho nic, a i s časovým odstupem to ve mně pořád rezonuje.
Co mě trochu rozčilovalo, byl přepis znakové řeči. Já nevím, neznám osobně nikoho, kdo by ji používal, ale mám pocit, že se v ní snad ani nedá vyjadřovat tak košatě, jako to dělají Bree s Archerem, a to nemluvím o všech těch „no“, „takže“, „tedy“ a podobných, která se sice běžně používají v hovoru, ale při znakování? Vážně?
A ta paralela s Cheirónem Já chápu, proč měla autorka potřebu na ni upozornit, ale fakt bylo nutné omlátit ji čtenáři o hlavu tak polopaticky? Chjo.
Každopádně, i přes ta „ale“ knihu rozhodně doporučují. Ideálně s balíčkem kapesníků u ruky. Nebo dvěma. Tak jo, dávám plný počet, protože, i když bych srazila jednu za tu předvídatelnost, Archer ční vysoko nad ostatními Miinými knihami a jak jinak to odlišit, než těma hvězdama?
Pravidla randění
Vi Keeland
Tahle kniha mi sedla neskutečně: chemie mezi postavami fungovala bezvadně, vtipných momentů bylo tak akorát a když došlo na ty vážnější, dostávaly mě přesně tím způsobem, jak to mám ráda. Rozhodně jde do mých top.
Drzý bastard
Vi Keeland
„Vyděsila jsi chudáka Skopovýho, až se z toho posral strachy. A to doslova.“
Když je do story namontované zvíře, mám radši, když je to vtipné než sentimentální, a ta koza a Chanceovy interakce s ní byl přesně ten správně ujetý prvek, aby mi to sedlo. Příběh se jako obvykle četl úplně sám, zhltla jsem ho na jeden zátah a řekla bych, že dokud byl Chance tajemnej jak hrad v Karpatech, bavilo mě to krapet víc, než druhá část.
Dokonalá hra
Vi Keeland
Hezky zpracovaná rodinná šlamastika s ex-partnerem a jeho bratrem. Četlo se to opět úplně samo, jediné, co mi lezlo na nerv, byl přístup Presley v momentě, kdy se vnutil Tanner. Ale tak chápu, že kdyby s ním nekompromisně vyběhla, bylo by to sice uvěřitelnější, ale v ten moment by mohl rovnou následovat epilog :-D
Šéf
Vi Keeland
Proč vždycky, když podle obalu čekám lacinou sra*ku, dostanu příběh, co mě chytne za srdce a nakopat? Tedy naopak! A proč se z toho konečně nepoučím? To je fuk, jde o to že do Šéfa se mi pro tu trapnou obálku vážně nechtělo, a přitom mi nakonec neskutečně sedl. Má přesně tu správnou dávku romantiky, vtipných situací a dramatu, abych se od ní nedokázala odtrhnout a neskutečně jsem si ji užila. Přísahám, že už nikdy nebudu soudit knihu podle obalu. Nebo se o to přinejmenším pokusím, protože někdy je to fakt těžký. Tahle sekce by se v knihkupectví měla z „Romány pro ženy“ přejmenovat na „Shirtless týpci“.
Nesnáším tě
Vi Keeland
(SPOILER) Něco modrého... Nejspíš by to taky nebyl kdovíjak cool název, ale podle mě by, na rozdíl od zavádějícího Nesnáším tě, sednul jak pr.el na hrnec. Ale k příběhu: Asi to bude tou diagnózou, která dává příběhu hlubší přesah, a nejspíš taky mojí vlastní sentimentalitou, ale tohle bylo zatím nejlepší, co jsem od autorek četla. Oficiálně miluju babičku Iris a tu střelenou Zlatovlásku chci za kámošku. Možná bych mohla mít výhrady k hledání biologické matky, které je tu tak trochu redundantní, ale nakonec, něco ten Charlottin úprk přes půl Evropy odstartovat muselo, no ne? No jo. Epilog po letech byl přesně tak sentimentální, jak se dalo čekat, ale koneckonců naprosto v duchu celého příběhu, takže za mě cajk. Aj kroupu jsem uronila. A mimochodně, vřele neděkuju své fantazii za tu scénku se žádostí o ruku, tu představu už nikdy nedokážu odvidět.
Pozvánka
Vi Keeland
Po dlouhé době relativně poklidně plynoucí romantika, u které jsem se nesvíjela očekáváním, kdy se to pohnojí (ale samozřejmě, že pohnojí, to k tomuhle žánru zkrátka patří a bylo by zklamání, kdyby se nepohnojilo... ehm, kdy jsem začala psát zahrádkářské okénko?) a u které jsem se i docela nasmála. To s tím deníkem bylo sice dost předvídatelné, ale co už. Jen nechápu, že obal tvrdí něco o erotickém románu, zase tolik té érotiky tam není a když už jsme u toho, tak první polibek po dvoustech stránkách z celkových třista něco? To si nestěžuju, jen mám pod tím označením asi jiné očekávání ;-) Vlastně jediné, co mi vadilo, bylo to oslovování "miláčku". Pominu, že ho vnímám negativně obecně, ale prostě mi sedlo tak leda k Fisherovi, ale k Hudsonovi ani omylem.
edit: ten miláček je v originále sweetheart, já bych to teda překládala jako zlato nebo něco v tom vyznění. A stejně tak shit bych nepřekládala jako do p.dele, mi to tak zkrátka v kontextu většinou nevyznívá. Konec překladatelského okénka ;-)
Calder
Mia Sheridan
Muset po tom cliffhangáru na konci čekat na pokračování, asi by mi hráblo. Naštěstí jsem Miu objevila teprve nedávno a pokračování bylo dávno (asi) na světě. Teoreticky bych tedy mohla hodnotit duet jako celek, jenže... Ne. Tedy jo, je to celek, ale taky ne, protože ty dvě části jsou vlastně dost odlišné. Tohle bylo... Drsný. Síla. Jiný. Hodně jiný. Emoční horská dráha. A bohužel uvěřitelný. Svíjela jsem se strachy o ty dva, vlastně tři (striktně vzato o všechny) a svíjela jsem se nenávistí k Hectorovi, přemýšlela jsem nad jeho motivací a také nad tím, co lidi vede k tomu, že se nechají tak dokonale zmanipulovat. Ještě pochopím ty, co se do té komunity narodili a nic jiného neznali, ale jak může někdo i jen s půlkou mozku uvěřit tak děsným blábolům vyšinutého psychopata? No nic, to jen dokazuje, jak dobře je to napsaný. Nicméně i přes to, že hodnotím plným počtem, pochybuji, že se k tomuhle příběhu (na rozdíl od ostatních Miiných) ještě někdy vrátím, protože to téma... Prostě ne, bylo to drsný a jednou mi to stačilo.
Jo a mimochodem, tím epilogem maskovaným za prolog, to se Mia inspirovala u Ericha Segala nebo co? To byla pěkná podpásovka! Po většinu knihy mě to akorát rušilo, úplně stejně jako kdysi u Love story, kterou jsem tehdy chtěla po první větě mrsknout do kouta.
Francouzská lekce
Natasha Boyd
Tak je to „jen“ pohádka, co si budem, ale propracovaná a nabitá emocemi. Většinou knihy prostě čtu a užívám si, málokdy je opravdu prožívám, ale tady? Jo! Do posledního písmenka. Souhlasím, že mohlo být víc kapitol z Xavierova pohledu a trochu mi chyběl alespoň krátký epilog, ne že by ten závěr nebyl i tak dost přeslazený. Co mi lehce zabrnkalo na nerv, byla ta Xavierova „pošli Tatea do p*dele“ akce, to mi přišlo přestřelený i na nechutně bohatého milionáře.
Nevhodné!
Vi Keeland
Šéf šéfa vašeho šéfa, říká anotace. Naštěstí jsem ji nečetla, takže mě nemohla odradit, což je dobře, protože tohle klišé je jen odrazový můstek a ne nosné téma. Díkybohu, příběhů o nevhodném vztahu na pracovišti jsou mraky. Na druhou stranu, milionář s traumatem a drzá holka, co ho vytáhne z ulity, je taky klišé jak prase. Ale víte co? Mě to tentokrát nějak nevadilo. Možná proto, že to pro jednou nebyl arogantní blbeček, jak už to v tomhle schématu bývá. Souhlasím s těmi, kdo tady kritizují slovník u erotických scén, ta mluva je fakt děs a asi bych to hodila na triko spíš překladu než autorce. A když už jsme u kritizování, bylo by fajn, kdyby si Ikar najal pečlivější korektory, těch chyb zůstalo v textu opravdu nadstandardně.
Milá Bridget, chci tě
Vi Keeland
Tahle kniha mě zpočátku nelákala ze dvou důvodů. Za prvé: nesympatickej blonďatej slaďouš na obálce (jo, já vím, nesuď knihu a tak dále, jenže to se lehce řekne). Za bé: název mi asocioval Bridget Jonesovou, kterou mám zaškatulkovanou jako pěknou blbku. Ale pak jsem zrekapitulovala svá dřívější očekávání k jiným titulům a vyšlo mi z toho, že můžu být jedině příjemně překvapená. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat! No nic, jen jsem tím chtěla říct, že jsem vážně byla příjemně překvapená, jak se mi kniha nakonec líbila. Potěšilo mě nemocniční prostředí, ne že by to bylo nosné téma, ale byla to fajn změna.
Alfa samec
Vi Keeland
Proč? Proč musí mít ty knížky tak příšerný obaly nebo tak debilní názvy? Tahle odrazuje dokonce obojím a ten název je ještě ke všemu úplně mimo. Naštěstí jsem se tolikrát přesvědčila, že se opravdu vyplatí nesoudit knihu podle obalu, že se už odrazovat nenechám a zatím jsem ještě nelitovala. A nelituju ani teď, dostala jsem sice nijak nadstandardní, ale přesto fajn příběh, který se četl jedna báseň, místy pobavil, místy dojal a ani chvíli nenudil. Začínám mít pocit, že Vi by dokázala napsat čtivě i návod k obývací stěně z Ikea.
A abych se ještě vrátila k tomu názvu: Na rozdíl od jiných si myslím, že ten původní je ještě víc mimo než český, protože ..... SPOILER JAK PRASE ..... chlap zjistí, že jeho dítě není jeho, spolkne spoji pýchu a po rozvodu platí nejen alimenty na dítě, ale živí i ten učebnicový příklad zlatokopky, jen aby mohl dítě dál vídat. Jestli ve vztahu k tomuhle není výraz egomaniak oxymoron, tak je asi potřeba upravit definici egomanika ...... KONEC PRASETE.
Jo a jen mě tak maně napadlo: jakživa jsem nepotkala člověka se zelenýma očima, ale z knih Vi a její kámošky Penelope by jeden myslel, že je má přinejmenším polovina populace. Ale to jen tak pobaveně konstatuju, neberte to jako výtku, simvás.
Pan Pracháč
Vi Keeland
Jako takhle: napsat totální hovadinu a podat ji tak skvěle, že to člověku nepřijde, dokud nad tím nezačne přemýšlet zpětně, to je vlastně docela husarský kousek. Protože přiznejme si to, tohle bylo tak nereálný, až to bolí a ten prvek a'la mexická novela tomu nasadil korunu. Ale přitom se to (opět) četlo jedním dechem a většinu času mě to bavilo. Upřímně, nejvíc asi v první třetině, která měla hodně vtipných momentů, ale i jako celek pořád dost dobrý. Ke konci jsem tedy hodně myslela na to, zda přijde slavný Cimrmanův Vichr z hor, ale když nepřišel, taky jsem to zvládla.
Drzý kravaťák
Vi Keeland
Milá Ido,
bojím se, že mám problém se závislostí. No vážně, hltám jednu knihu od Penenelope a Vi za druhu a nedokážu přestat. Tudlevá jsem si říkala, že by to chtělo na čas voraz a sáhnout po jiném žánru, ale stejně si nemůžu pomoct. Poradíš, jak na to?
Akorát že já si stejně nedám říct, nemůžu si zkrátka pomoct. Některé knihy mi sednou víc, některé míň, tahle zrovna byla ten první případ. A i když některé situace byly dost nereálné (hlavně to její rozhodnutí jak a proč ho od sebe odehnat), z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to nijak nepřekáželo a tuhle jízdu jsem si užila od prvního písmene po poslední.
Rivalové
Vi Keeland
Je to čtivé? Ano. Má to spád? Ano. Je to předvídatelné? Ano. Je to uvěřitelné? Ani omylem. Jasně, u tohohle typu knížek nejde o uvěřitelnost, ale sakra aspoň ten přerod z hovada na milovníka mohl být pozvolnější a ne div že obrat o sto osmdesát stupňů. Mimochodem, jen žasnu, kolik lidí tu píše, že Weston byl miláček nebo sympaťák, já mu přinejmenším do půlky knihy chtěla dát pěstí snad pokaždé, co otevřel klapačku. Ale abych se vrátila: uvěřitelné to sice nebylo, ale nenudila jsem se a zabila jsem čas v posteli s bacilem. A to se vyplatí, Horste. Za tři. Zítra už si asi budu pamatovat kulový.
Osudový dopis
Vi Keeland
Takže celý vesmír se spojil, aby dal ty tři dohromady, jo? Ty autorky (myšleno obecně) si zkrátka nemůžou pomoct, co? Ale jo, četlo se to dobře, zápletka je sice dost přitažená za vlasy, ale jinak jde o nenáročnou romantickou oddechovku, žádní záporáci, žádná dramata, žádné velké zvraty, vyvážená dávka humoru a pes. Prostě na pohodu. Akorát ta žádost o ruku byla trochu na h.vno ;-) Dělám si srandu, bylo super, že to nebylo pomilionté omleté sentimentální klišé.
Eden
Mia Sheridan
Au, tohle se četlo těžko, a to i přes to, že na rozdíl od Caldera v téhle knize nejsou žádné velké zvraty (a že jsem je čekala a byla jak na trní), je to hlavně o hledání sebe sama v normálním světě a o hledání nejen vlastní identity, ale i identity toho vyšinutce a jeho motivů. I tak to byla emoční horská dráha, nejmíň půlku knihy jsem na čtení neviděla přes vodu v očích a většinu času jsem čekala, kdy se to už konečně pos... Kdy se objeví Clive, nebo nedejbože Hector, který přece jen nějak..., že ti agenti FBI jsou falešní... No, paranoidní jsem byla slušně. No nic. Jak se do Acadie dostal Calder, mě zase tak moc nepřekvapilo, byla to jedna z mých teorií, ačkoli spíš než to hovado, jsem tipovala nějaké bezdomovce, tuláky nebo ilegální imigranty. Ani u zjištění identity staré Willy se žádný wow efekt nedostavil, ale ta koneckonců bila do očí, a hlavně o ni ani nešlo.
To spíš když si poskládáte, kdo je tu nakonec hlavním viníkem, nebo dobře, katalyzátorem, protože to tak jako tak Hectora neopravedlňuje, je to... Ježíš, já nevim. Fakt nevim, co si s tím počít natož jak to sesumírovat. Totéž platí o té rozporuplné Hectorově roli v Calderově životě. Jo, je to fakt dobře napsaný a jako celek to ve mně bude rezonovat asi hezky dlouho.
Stingerův pád
Mia Sheridan
Pád? Jak jako pád? A kam přesně Carson spadl? Nebo odkud? Nebo... Co ten název krucinál znamená? Však Carson naopak... Nebo to jako že spadl z trůnu světáckého sexsymbolu, co má všechno na salámu? Nebo co mi uniklo? No nic, originální název je Stinger, takže tohle jde za tím, kdo je odpovědný, za český název, což nemusí být nutně překladatelka. Chjo, někdy je ta kreativita v českých názvech fakt na... Matoucí.
No nic, k příběhu. Jenže... Hm... Víte co? Dumat nad ním je stejně zbytečné, jako dumat nad tím názvem, protože je neuvěřitelný a nelogický na tolika úrovních, že je zkrátka lepší přijmout fakt, že čtete přesně to, čím se Carson živil a nad nějakou logikou vůbec nedumat. Ale připouštím, že jsem to přečetla jedním dechem a nenudila jsem se. Oči v sloup jsem obracela, to jo. A asi jsem konečně pochopila, co moje kolegyně myslí, když řekne romantické porno.