Las_T komentáře u knih

Daň pro ohaře, bych rozhodně neoznačil za slabší díl v sérii, ba naopak, zábavností je asi na stejné úrovni jako VS. Pokud jste měli rádi postavy z Dárudžhistánu, kteří se objevují v prvním díle a postavy z dílu třetího, tak budete spokojení tak či tak, protože se jich tady vrací fakt valná většina (Erikson podle mě nezapomněl snad na nikoho). Kniha je zase klasicky dost pomalá a v porovnání s ostatními díly se tady toho za prvních 800 stran fakt moc zásadního nestane. Finále téhle knihy je však tak brutálně odzbrojující, že to i na měřítka Malazu nemá obdoby. Jeden boss fight střídá druhý, jedno úmrtí postavy následuje další. Prostě totální šílenost ten konec, nemám slov.

2 15.02.2021

Z knihy mám hodně smíšené pocity. Pan Sanderson je vynikající world - builder, jeho svět je originální jak už dlouho žádný. Problém mi dělá jeho styl vyprávění. Kniha má přes 900 stran, přičemž jsou v ní dalo by se říct jenom tři hlavní postavy což je pro tak objemnou knihu žalostně málo. Děj je často natahovaný a repetetivní (hlavně kapitoly Dalinara) a navíc se tam skoro nic neděje, i finále knihy je podle mě nemastný neslaný. Nemůžu potlačit zklamání, podle recenzí jsem očekával fakt něco extra. A to kniha rozhodně není.

2 15.12.2019

Karsa Orlong...naprosto OP skvělá postava. Kdyby Erikson popsal v každé knize 2-3 postavy jako jeho vůbec bych se nezlobil. To by ale každá kniha měla 2000 stran.
Co se týče Tavore a 14. armády, tak jsou jejich kapitoly pomalé ale podle mě stále dobré. Seržant Struna je hrozně likeable, jeho kapitola kde hovňousek bojuje v aréně, je bezkonkurenčně nejvtipnější kapitola prvních čtyř knih.
V knize je taky hodně vedlejších linek. Nejlepší je asi Kalam a Lostara Yil. Na Trulla Sengara jsem zvědavý v pětce. No a Apsalar a Řezník mi přišli v knize naprosto zbyteční :D

Největším mínusem knihy je opět Felisín a celé dění ve Smršti. Objevuje se tam fakt až zbytečně moc postav. Snažil jsem se pochopit jejich motivy, ale ve výsledku je to jedno jelikož *Spoiler* valná většina z nich na konci na cca deseti stranách pochcípá rukou jednoho bojovníka. Úplné finále knihy bylo dle mého spíš vtipné, jelikož Erikson ještě v druhé knize popisuje armádu Apokalypsy jako obrovskou, neporazitelnou a hrůzostrašnou armádu, kdežto ve čtyřce zemřou všichni Psobijci během jedné noci. Okey.

Jedno plus bych dal ještě za Kotilliona. Byl jsem na něj zvědavý už od jedničky a v tomhle díle se objevuje celkem často, přičemž jsem si ho velmi oblíbil. Asi jediný bůh, který není naprostý hňup :D

Šumař vzhlédl a setkal se se Sépiovým upřeným pohledem. Sapér pohnul rty, nezvučně říkaje Jsou z nás boháči, ty mizero.

2 30.11.2018

Dlouho mě kniha takhle nechytla. Skoro dvě hodiny jsem čekal u doktorky v čekárně a četl. Když jsem přišel na řadu tak jsem paní málem oslovil bratře Guyi. Takový ten vzácný druh knihy, u které člověk čte pomalu aby si plnými doušky vychutnával tu skvělou atmosféru. Vskutku výborné.

Nejsem tedy úplně znalý upírské literatury, tudíž nemůžu jako ostatní usoudit zda je to tématem smysluplné a dotažené. Napsané je to ale skvěle, četlo se to velmi příjemně, jen bohužel vrcholu dosáhne kniha někdy kolem strany dvě stě a zbytek už je jen takový nemastný neslaný dovětek. Skoro jakoby se Martin snažil to vést trochu jinak než klasický příběh na dobráky a zlosyny, ale úplný konec byl těžce předvídatelný. Mrzout Billy Tipton ukázka nechutného kripla, typ záporáka který vykrystalizoval až v autorově opus magnumu Písni ledu a ohně.

1 07.12.2023

Myslím si, že Steven Erikson už nemusí nikomu nic dokazovat. Způsob jakým píše a vytváří svůj knižní svět bourá všechny nastavené hranice fantasy žánru, většina dnešních autorů by si na tomhle vyrvala vlasy (nechci nikoho shazovat, je to prostě fakt). Opravdu ho docenit je však náročný úkol. Na svém blogu před pár lety napsal, že Bůh nedbá vytvořil pro čtenáře, kteří se chtějí v Malazu utopit, ale dělá jim problémy se začíst do Měsíčních zahrad. A to se mu, alespoň podle mého povedlo. V Malazu byly vždy hezky vybalancovány linky vážných bohů a trochu uhozených vojáků při tažení. Zatímco v Charkanas bylo tlačeno především na to první, v této knize jsou bohově v těžké defenzívě. Celá kniha má vlastně dvě nosné linky. Jedna tentokrát s mariňáky a druhá s Teblory. Nebudu tady psát, které postavy to nejvíc táhnou dopředu, ale obě jsou plné nových postav + jednou postavou z minulosti (nebo silně ovlivněnou předchozími eventy). Je to prostě next level fantasy, plné odkazů a přitom svěží a navíc nejvíc čtivé od Lovců kostí, tedy nejčtivější kniha od Eriksona za posledních patnáct let. Velká poklona samozřejmě patří nakladatelství Planeta9, ti v Česku nemají ve zpracování knih absolutně žádnou konkurenci, jejich knihy jsou přímo nádherné. Děkuji Vám a keep it up.

1 18.10.2023

Pro mě nejtěžší díl na čtení od Půlnočních vln. Opravdu značnou část knihy, Erikson popisuje postup armády Pustinami, přičemž se tady pořád přidávají další a další vojska, až si člověk říká, kde se tady najednou všichni vzali. Finále je ze všech dílů nejmíň klimaxové, což je hodně ke škodě, jelikož právě na finále Erikson ve svých knihách nejvíc spoléhá, ale aspoň to v poznámce na začátku knihy sám přiznal. Nenechte se, ale zmýlit, jedná se sice o základní kámen k Chromému bohu, avšak i v Prachu kostí, pár skvělých linek končí a to navíc opět dost nevybíravým způsobem. Chtěl jsem si dát zase tak měsíc pauzu, ale kniha končí fakt brutálním cliffhangerem, takže budu muset na to finále naběhnout asi hned. achjo

1 09.04.2021

(SPOILER) O něco slabší než Lovci kostí. Můj problémem totiž už v Půlnočních vlnách byl kontinent Lederas, kde mě nezaujali ledeřané ani kultura Tiste Edur, které považuji za nejmíň zajímavou rasu v celé sérii. Knihu zase klasicky táhnou Malažané, Trull s Onrakem a vlastně i parta kolem Silchase Zmara je v pohodě i přesto, jak nesympatický hňup to je. Naopak Rudomask byl asi nejvíc zbytečná postava jakou zatím Erikson napsal, jeho linka byla fakt úplně zbytečná. Finále bylo totálně sad, ale co už. Proč když, čtu sérii, která má v názvu “...kniha padlých.“, jsem vždycky tak zaskočený a smutný, když umírají moje oblíbené postavy sakra?

1 05.12.2020

Nic složitého na čtení, žádnou hard scifi space operu od toho nečekej. Politický konflikt a zasazení příjemné, bohužel konflikt mezi dvěma protagonisty je až moct na sílu. Ohledně hlavních postav... Holden je nejméně sympatická postava jakou jsem kdy v scifi žánru potkal. Nejspíš jsem mu měl fandit, což bylo nad moji sílu. Z představy, že je hlavní postavou celé série mi trochu běhá mráz po zádech.

11.04.2024

První třetina knihy naprosté pohlcení. Potom to trochu poleví, ale zvraty na konci slušné. Před lety (2019) jsem se vrhl pod obřím hypem na Sandersona a jeho Cestu králů a byl jsem tak zklamaný, že jsem musel pět let chladnout. Mistborn je z počátku hodně dospělé, Kelsier je super borec dle mého gusta, Vin už tak moc ne. Její kapitoly více tíhnou k tomu young adult kdy šestnáctiletá holčina chodí po plesech, zamilovává se do random lidí, chováním je úplně mimo.. Celý ten příběh heistu je ale příjemný a když ho vezmeme na milost tak může vyniknout Sandersonův svět; a právě v budování světů je autor mistrem. Pochmurný, s jednoduchým, ale nápaditým systémem "magie". Jedna z těch knih. která tě hodně baví číst, ale ne dost aby jsi šel číst další dva díly.

01.03.2024

(SPOILER) Jak psali lidé přede mnou, kniha má tři části, všechny se věnují propojení mezi paravesmírem, a každá z nich by nemohla být více odlišná. První část popisující vznik Pozitronové pumpy je asi nejlepší, v druhé Isaac dost originálním způsobem popisuje rasu, která obývá onen paravesmír a v podstatě zde jen sáhodlouze popisuje, jak mezi sebou tihle přátele v tzv."triádě" sexuálně dovádějí a množí svoje potomstvo, opravdu je zde nějaká pumpa naprosto vedlejší. No a třetí část se z nějakého důvodu odehrává na Měsíci, asi chtěl Isaac taky přispět do Měsíčního scifi, chvílema to dost připomínalo Heinleinův Měsíc je drsná milenka či Clarkův Měsíční prach. Určitě jedna z jeho slabších knih.

07.04.2023

Mám Clarka hrozně moc rád, mám ho i načteného, ale tohle mě strašně nebavilo. Vůbec jsem v tom nepoznával jeho styl, jakým píše své ostatní romány. Když nad tím tak uvažuju, tak jsem měl i vzhledem k tam vysokému hodnocení tady moc velké očekávání, které se mi v rukou obrátilo na to největší scifi zklámání mého života. Třetí hvězdu dávám jenom z respektu k autorovi.

11.09.2022

Jdu proti proudu, za mě nejlepší díl Nadace, přitom je ironicky úplně ze všech nejméně o Nadaci. Je to tak strašně poutavé a napínavé, prostě si nemůžu pomoct. Miluju to.

29.06.2022

MKP jsem poprvé vzal do ruky na Vánoce 2016, tudíž jsem čtením strávil skoro čtyři a půl roku. Mám ten svět, rád. Tu magii, ten surový styl vyprávění. Kdyby zítra Erikson ohlásil pokračování, na nic bych se asi netěšil více. Na druhou stranu mince Oponn, jsem docela rád, že už to mám za sebou a můžu se posunout dál. Je to opravdu náročné čtení. Musím se přiznat, že jsem často při čtení chtěl za to jak to píše Stevena nenávidět, ale bohužel jsem to nedokázal. On kdyby se víc snažil prohloubit postavy a nemlžit snad v každé kapitole, byla by to fakt vyjimečná sága. Vlastně to píše tak složitě, že je to ke škodě jemu samotnému.
K samotné knize nemám nějak ostré výhrady. Možná jsem jen čekal trochu větší tah na branku. Samotné sbíhání a vyvrcholení děje, je z pohledu na samostatné postavy zakončeno skvěle. Některé armády (nebo spíš rasy), podle mě však skončili docela uboze, zvlášť ta obří deus ex machina v samotném závěru mě docela mrzí. Čekal jsem, že to Erikson zakončí tak jako vždy - po svém, takže tak nečekaně až ti to vyrazí dech. To se, ale nestalo.
Nejlepší postava série je bezesporu Rychlej Ben a nejlepší bůh Kotilion. Je to vtipný, jelikož Ben se chová nejmíň jako normální člověk a Kotilion zase nejmíň jako bůh. Jo a nejlepší rasa je už od první knihy prostě Tlan Imass, ty žeru (může za to asi moje slabost pro nemrtvé)
Takže teď už o sobě asi můžu říct, že jsem hardcorový čtenář fantasy, když jsem přečetl, tuhle chlapáckou ságu. Pro ty co to nedokázali dočíst - chápu vás, ale můj respekt nemáte.

08.05.2021