kristleko komentáře u knih

Nápaditě zpracovaná a pečlivě vyzdrojovaná kniha o jednom z nejznámějších a nejvýznamnějších českých právníků. Jeho rodina sice po nástupu socialismu trpěla, i přesto se „v době, kdy žádné právo není“ dal na studium práv a od 60. let pak na pražské fakultě i učil. Na dvou studijních pobytech v Oxfordu a Michiganu si zamiloval angloamerický životní styl, díky čemuž se z něj stal „vtipný, svobodomyslný a pohotový člověk s nadhledem“ uprostřed normalizační šedi. „Vojtěch často říkal, že měl v roce 1968 emigrovat. Jenže se dívám na ty, kdo se tehdy rozhodli pro emigraci: jsou to úspěšní akademici nebo advokáti. Ale žádný pak nebyl u psaní Ústavy, ani nevytvářel první Ústavní soud. Komu se takový život povede?“ shrnuje výstižně Ceplův život jeho manželka Zuzana.

1 27.02.2016

Nádherné umělecké dílo podané formou pohádkového fotokomiksu o lesním mužíčkovi Cílkovi, který hledá svou kamarádku Lídu, unesenou zlým Rulíkem... Po cestě potká Olbrama, zlopoury, Medu a Homéra. Ten nosí batoh z obalu na telefon a má prďácký auťák, co jezdí na „S. E. D. zet péčko“. Celé je to svérázné a takové roztomile samorostlé – stejně jako autor sám, jeden z nejoriginálnějších (a mých nejmilejších) českých výtvarníků.

1 20.07.2015

Zajímavě a důvtipně koncipovaná knížka o nejznámější české ústavní soudkyni. V osobě Elišky Wagnerové se totiž její život a její případy spojují – jako by do každého z nich vložila cosi ze sebe. V knížce se prolínají její osudy (advokátské začátky za socialismu, emigrace a život v Německu a Kanadě) s často pohnutými příběhy lidí, jejichž kauzy se jí dostaly na stůl na Ústavním soudu. Autor zručně pracuje s prameny a vyzpovídal mnoho lidí, díky čemuž je příběh Elišky Wagnerové vylíčený velmi plasticky, lidsky, barvitě i zábavně – hlavně díky mnoha drobným faktům, zajímavostem a drbům ze zákulisí, které text ozvláštňují. Jen by někdy neuškodil trochu kritičtější pohled (v tom je lepší Němečkův knižní rozhovor s Pavlem Rychetským, s nímž má napjatější vztah, což text činí zajímavějším, než když Cepla a Wagnerovou až nekriticky obdivuje).

1 18.02.2015

Životní situace Glorie není zkušeností specifickou pro moderního člověka, píše Jan Zábrana v doslovu k novele. Podobný životní postoj má i Sibyla v díle římského klasika Petronia. Klasický příběh ženy, která je uvězněna, zklamána životem a chce zemřít, se odehrává na kalifornském tanečním maratonu přelomu 20. a 30. let. Právě tato atmosféra je na knížce zajímavá – pozlátko, ponižování, marné ambice či jen „zabíjení času“. Hezky jsou popsány prchavé vztahy vznikající vprostřed absurdního zábavního podniku, který má pobavit prostý lid (zde se přímo nabízí další antická souvislost – závody vyčerpaných soutěžících, které mají přitáhnout více lidí, připomínají antická gladiátorská klání). Na malém prostoru McCoy sepsal silný příběh v „exkluzivním“ dobovém prostředí. Jen závěr mně přišel takový ukvapený.

1 09.09.2014

Hodně zajímavé dílo ruského spisovatele a literárního teoretika Viktora Šklovského, zde v roli revolučního komisaře, tedy vojenského důstojníka. Docela náročné čtení, které ale člověka po chvíli upoutá a už nepustí. Strhující „zápisky“ z doby okolo ruské revoluce (roky 1917–1922) z vymrzlého Petrohradu i orientální Persie. Obsahem je vlastně každodennost ruského vojáka v revolučních časech, což dohromady vytváří neobyčejný vhled do ruských dějin a ruské povahy. („Za svůj život jsem viděl hodně mrtvol, ale tyhle mě ohromily svým obyčejným, každodenním vzezřením. Ty přece nezabili ve válce. Zabili je jako psy, když zkoušeli pušku.“) Kniha je psána zvláštně úsporným – a veskrze moderním – stylem a jazykem, což překlad Petra Šimáka skvěle převedl do češtiny. Velmi doporučuji každému čtenáři-labužníkovi.

1 27.04.2014

Hodně čtivě napsaný román z prostředí newyorské mafie původem ze Sicílie. Puzo je výborný vypravěč, takže příběh rychle ubíhá, vrcholí na několika místech, až si čtenář v závěru uvědomí, že byl svědkem působivé fresky zhruba deseti let života famiglie Corleonových. Největšími klady knihy jsou výborně napsané dialogy a trefně – často syrově – vystižená podstata fungování mafie po druhé světové válce. Čistě literárně to sice žádný skvost není (postavy působí poněkud ploše, jejich charakter je často jen popsán než že by jej šlo vyčíst z jejich chování), ale i přesto Kmotra považuji za vynikající knihu a zaslouženou klasiku.

1 24.04.2014

Jak zde bylo již trefně řečeno, kniha je mnohem více politickou satirou než literárním dílem (a o románu nemůže být už vůbec řeč, postavy jsou pouhými kulisami). Vermes svou stylizaci sice unesl, ale o mnoho více nenabízí. Bylo mu vytýkáno, že A. H. vkládá do úst své vlastní názory a myšlenky – možné to je, osobně mi vadilo vykreslení A. H. jako sice podivína, ale vlastně docela sympatického chlapíka. Pokud vás baví současná německá politika a vyznáte se v reáliích, budete se docela bavit. Jinak je to ale spíše přeceňovaná kniha bez větších literárních či myšlenkových kvalit, kterou i pomalejší čtenář přečte za dva dny.

1 21.03.2014

(SPOILER) Na jméno Karel Michal (resp. Pavel Buksa) jsem poprvé narazil ve vyprávění jeho manželky, básnířky Violy Fischerové, jak je zachytil Mariusz Szczygieł ve své knize Není (2019). Když jsem v knihobudce v Nižboru narazil na tuto knihu, nemohl jsem ji tam nechat. Bubáci pro všední den (1961) jsou odlehčené povídky, které s elegantním vtipem podprahově znázorňují socialismus jako paradoxní vesmír, v němž strašidla, plivníci nebo vraždící permoníci působí vlastně docela přirozeně a naopak „nenormálně“ vypadá okolní svět a ideologie, která jej ovládá. Plivník je nežádoucí element, protože je příliš pracovitý, a ze všeho nejnebezpečnější pak je mrtvá kočka, která nemá ideologickou záklopku a s přísnou logikou říká vše, tak jak to je. „Kdyby se lidé báli říct, co vidí, tak by to všechno nemělo žádnou cenu,“ vystihuje to nešťastný kastelán Pupenec v povídce Bílá paní (mimochodem geniálně zfilmované Zdeňkem Podskalským v roce 1965). Padá na mě smutek, že takto zajímavý spisovatel toho stihl napsat jen o něco málo více, než tři prózy spojené v tomto svazku, než jej komunisté vyštvali ze země a on ve švýcarském exilu podlehl ztrátě identity. Neměl pro koho psát, a proto nepsal, utápěl se v alkoholu a v jednapadesáti si vzal život. Autora knihy o bubácích nakonec přemohli „bubáci“ jeho vlastní duše… Čest a sláva (1966) je ponurá tragikomická novela z konce třicetileté války, kdy už sice není proti komu povstat, ale tvrdohlavý rytíř přesto vytáhne do boje za lepší svět (byť jako lapka). Za pozornost stojí až okázale virtuózní čeština, ale přišlo mi to zbytečně ukecané a natahované. Gypsová dáma (1967) mě jako právníka velmi bavila, namísto očekávaného soudního dramatu přichází příběh o tom, jak cynický advokát a až démonický soukromý detektiv vyzrají na pachatele, oběť i pojišťovnu. Když totiž poctivé „dělníky práva“ nahradí vykukové bez skurpulí, stává se ze spravedlnosti opravdu jen ta sádrová soška slepé dámy s vahami, na níž pavouci spřádají sítě… (8/10)

23.12.2021

(SPOILER) Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)

13.05.2020

Chytře poskládaná kniha – čtyři rozhovory s největšími osobnostmi české politiky po sametové revoluci, které se dožily jejího pětadvacátého výročí (Václav Havel je přítomen alespoň v mnoha odpovědích ostatních aktérů). Základní okruh otázek je podobný, ale samozřejmě jsou velké rozdíly v tom, kam který rozhovor doputuje. Každý z politiků se ukáže ve svých typických rysech a jedno mají společné – polistopadový vývoj hodnotí dost kriticky. Václav Klaus je břitký, ironický a má nezaměnitelný smysl pro karikaturu. Budoucnost vidí střízlivě: „Všechno bude při starém, jen se některé tendence zrychlí.“ Petr Pithart je dumavý, někdy až plačtivý a varuje: „Člověk vždycky předpokládá, že svět bude zhruba takový, jako je dnes, a přimýšlí si k tomu všelijaké technické blbiny. Ale on ten svět bude úplně jiný a bude tak moc jiný, že si to vůbec nedovedeme představit.“ Pavel Rychetský hledí na polistopadový vývoj spíše z právního než politického pohledu a nejvíce u něj překvapí, jak pesimistický rozhovor to je. Současný prezident Miloš Zeman naopak nepřekvapí vůbec ničím. Jeho odpovědi jsou mlživé, plné mdlých bonmotů a urážek lidí, které mnohdy sám do vysoké politiky přivedl. Celkově to je jedna z nejzajímavějších knih o české politice, jakou jsem četl.

10.02.2017

Prospero, mág a svržený vévoda milánský, inscenuje velkolepé představení na pustém ostrově, aby napravil křivdy a dosáhl odpuštění a usmíření. V poutavém příběhu Shakespeare vykreslil několik zajímavých postav – dobrý, ale poněkud autoritářský kouzelník Prospero, naivní dívka Miranda a netvor Kaliban. Klasika se vždy hodnotí těžko, na každý pád se Bouře čte moc pěkně a stala se velmi inspirativním dílem pro řadu pozdějších autorů, například Johna Fowlese. A nelze zapomenout na proslulou repliku Mirandy, snad nejnaivnější v dějinách literatury: „Jak mnoho krásných tvorů se tu sešlo! Lidstvo je krásné! Krásný nový svět a krásní lidé na něm!“

04.01.2015

Klub podivných živností – V šesti povídkách se čtenář seznámí s šesti excentrickými osobami, které objevily nějaké zcela origiální povolání. Zajímavě působí atmosféra Londýna přelomu 19. a 20. století, postava bývalého soudce a dnes příležitostného "detektiva" Basila Granta je výborně napsaná a některé živnosti by člověk opravdu nevymyslel (třeba profesionální zdržovače).

Anarchista Čtvrtek – Ještě jsem nečetl.

24.10.2014

Předně krásně vypravená kniha, kterou jsem si na knižním veletrhu před dvěma lety nemohl nekoupit, protože odlehlé ostrovy a jejich bizarní příběhy vyloženě miluji, podobně jako se k tomu vyznává autorka v úvodní kapitole. No a rozhodně jsem nebyl zklamán, naopak! Autorka si udělala dobré rešerše, příběhy většiny ostrovů jsou velmi zajímavé a hlavně je každý trochu jiný. Spojuje se tu touha po objevování, penězích i ovládání, jsou smutné i veselé. Knížku mám vedle postele a rád ji před spaním otevírám.

07.05.2014