kralika
komentáře u knih
Motory Boha
Jack McDevitt
Tohle mě opravdu bavilo. A navzdory skvělé myšlence, výpravným kulisám a nenápadně zábavným hláškám ("Měli jsme to tu přeorat jako Schliemann"), chápu, proč s tím má spousta čtenářů problém a proč ostatně tento výjimečný román není ověnčen spoustou cen. Ono to je psáno spíš pro autora samotného, pro čtenáře snad ani ne. Respektive, McDevitt má dar skvělé představivosti, hýří neokoukanými nápady, ale nemá dar to vše předat v úhledném balíčku.
Já mu to ale zcela odpustil.
Válečné sny F. Poláka
František Xaver Svoboda
F. X. Svoboda nezklame. Vím, že je to možná troufalé srovnání, ale pro mne je to český Ambrose Bierce. Jak dokonalým vystižením vojenské tematiky druhé poloviny 19. století, tak atmosférou, která by se leckde dala krájet. Z těchto důvodů je pro mě nezapomenutelná zejména psychologicky nesmírně těžká povídka "Každý pátý" a mysteriózní "O dávno mrtvém bratrovi".
Osvobození světa
Herbert George Wells
Romány tohoto typu mě fascinují. Utopická vize budoucnosti (socialisticko-komunistická rovnostářská super společnost založená na vědeckém pokroku) mě však nijak nerajcují. Ale je to Wells, takže se dočkáme ohromného množství technicko-vědeckých předpovědí, které berou dech. Jako: v roce 1914 psát o helikoptérách a genetickém inženýrství - dobře. Avšak necelých 20 let po objevu radioaktivity a dvacet let před objevem neutronů psát o atomových elektrárnách, atomových motorech a atomových bombách je doslova bomba. A i když tyto "atomické pumy, které byly neznámé i mužům, kteří je svrhávali z letadel" vybuchují v tomto románu ne zlomek vteřiny (řetězová reakce je možná právě díky neutronům, které ještě nikdo neznal), ale celá desetiletí, (což je založeno na poločasu rozpadu) tak jsou stejně děsivé jako ty, se kterými máme tu čest my. Neobyvatelné zóny, z důvodu "nepříjemného záření", které jsou soustředěny ve městech, možnosti vydírání celého světa samotným držením atomových zbraní (co mi to jen připomíná?), trefně popsané vzájemně zaručené zničení. No zkrátka, kromě sociální roviny si tu člověk libující si v technice a geopolitice, rozhodně přijde na své.
Wells byl skutečně génius, viděl opravdu daleko.
Hvězdoměnci
Julie Nováková
No tak dobře, jako více čtenářů komentujících přede mnou mám také pocit, že šlo ledasco trochu víc utáhnout, leckde přiohnout, někde trochu přelátat. Ale s menším odstupem si uvědomuji, že mi to vlastně vůbec nevadí. Když jsem přemítal čím to, tak mám jednoznačnou odpověď: Může za to autorčina poctivost. Poctivost v reáliích, v technologiích, ve všech jednotlivostech, které dohromady tvoří velmi komplexní a příjemnou mozaiku, o které jsem rád, že se s námi podělila.
Elysium
Julie Nováková
Jede se dál, přičemž na rozdíl od nejednoho komentujícího nemám pocit, že by autorka zvolnila, nebo že by nějak kvalitativně klesla. Vše drží pohromadě jak má, a já se těším na vyvrcholení v posledním díle.
Prstenec prozření
Julie Nováková
Dobře odsýpající, úsporně psaný eskapismus. Space opera se vším co k ní patří. Hromada světů, politika a intriky jsou doplněny nebývalou náloží genového inženýrství a kyberpunkovými motivy, které mi vzdáleně připomněly Sterlingovy vize. Já jsem spokojen.
Král ve žlutém
Robert W. Chambers
"Je strašné padnout do ruky živému Bohu!"
Jak přede mnou podotkli mnozí, tato sbírka povídek trpí tím, že se vlastně jedná o dvě. Jedna, mysteriózně hororová, jejíž povídky mají společného jmenovatele - divadelní hru Král ve žlutém. A druhá, jejíž povídky jsou pojmenovány podle Pařížských ulic, a která je laděná podle bohémského stylu jejích protagonistů, kde nenarazíte na fantastično ani náhodou.
Ve výsledku pak nejsou upokojeni vyznavači ani jednoho žánru. Já ale spokojen jsem, protože onu první polovinu považuju za dobový klenot. Především Žluté znamení, Demoiselle d'Ys a V Dračím dvorci jsou vybroušené svou atmosférou a dobře načasovanými pointami téměř k dokonalosti.
Vidím to jinak
Bruce Sterling
Čtení Sterlinga je pro mě požitkem. Stále se podivuji nad jeho vynalézavostí a hravostí, s jakou své nápady (a že jich je!) předkládá čtenáři. Nejznámější jsou bezesporu povídky ze světa Tvárných a Mechanistů, ale teprve další oddíly této sbírky ukáží, jaký má rozlet a rozhled. A stejně jako se on dovolává svých oblíbených autorů, i já vidím celou řadu podobností s těmi nejlepšími (Večeři v Audoghastu jako by napsal Borges, při čtení Našeho neuronového černobylu si nelze nevzpomenout na Lemovu Pračkovou tragédii a Maneki Neko je tak paranoidně šílená, že by ji klidně mohl napsat Dick). To ale neznamená, že autor nemá co nabídnout nového, naopak!
A ještě vzkaz Lazarusovi: román s Leggy Starlitzem existuje, ale nebyl zatím přeložen (Zeitgeist)...
Pěšky na Aldebaran
Adrian Tchaikovsky (p)
Jednoduchá hříčka se sem tam se vynořivším zajímavým nápadem. Nic víc. Nemám obvykle rád prohlášení typu: "Potenciál nebyl naplněn", ale tentokrát mi to mluví z duše. Lehce nadprůměrné hodnocení jen z důvodu, že Planeta9 umí vydávat knihy.
Kutath
Carolyn Janice Cherryh
Nejde jinak než komentovat tyto tři romány jako jeden celek. Nevnímám je vlastně jinak než jako celistvý monolit. Hodně často jsem si při čtení vzpomněl na Hainský cyklus. Ten je také o snaze pochopit nepochopitelné. Porozumět kulturám, které z našeho úhlu pohledu a prizmatem naší zkušenosti pochopit téměř nelze. To je oběma autorkám společné. Paní Ursula je pak výrazně poetičtější a hloubavější. Paní C. J. po pomalém a pro čtenáře obtížném startu pořádně kopne do vrtule a její závažná sdělení jsou zabalená v řízném military hávu, kdy vzduchem létají čepele a vakuem roztavená ocel.
„Jsme Mri. Nepřijímáme medicínu, krom své vlastní... ...Budeme žít, nebo zemřeme, vyléčíme se, nebo nevyléčíme. Možná, že způsob, jakým děláme věci, není ani moudrý. Někdy si myslím, že není. Ale my jsme ti poslední a budeme se držet věcí, které všichni naši předci viděli před námi. Není tu možné jednat jinak.“ (Kesrith)
Černý kámen
Robert Ervin Howard
Pojetí mýtu Cthulhu od REH je úplně jiné než od HPL. A více kompatibilní se současným boomem deskových her z tohoto světa. Když se Lovecraftův hrdina potká s nepojmenovatelnou hrůzou, má většinou štěstí, že to vůbec přežije, a stejně ho pak zavřou do cvokhausu. U Howarda ale ten hrdina vezme pětačtyřicítku, meč po předcích kalený krví nevěřících nebo si prostě vystačí se svýma rukama s neokousanými nehty a má slušné šance té nestvůrné věci rozhodit sandál. Stejně jako v dnešních deskovkách, i když procitne prastarý, máte celkem reálné šance, že ho něčím umlátíte. Oba přístupy mají něco do sebe.
Za sebe považuji za nejlepší Obyvatele podhrobí, Černý kámen, Aššurbanipalův plamen a naprostou esenci výše popsaného: Nestvůrného kopytnatce.
Lord Jim
Joseph Conrad
Je to tak, Conrad je můj srdcový autor, ať od něj čtu, co čtu. Jeho patrně nejslavnější dílo není výjimkou, ač není tak přímočaré jako Srdce temnoty, nebo tak akční jako Tajfun. Je to klasická conradovská sonda do duše. Tak hluboká, že se až tají dech. A to je ostatně, společně s nezaměnitelně krásným jazykem, drsně zkoušejícím každého překladatele, i rodilé mluvčí, hlavní důvod, proč mi jako autor tak učaroval.
„...pevně věřím tomu, že nikdo si úplně neuvědomuje své vychytralé vytáčky, jimiž se snaží uniknout ponurému přízraku sebepoznání.“
Čekání na barbary
John Maxwell Coetzee
„Pro lidi, kteří nepodléhají zákonům, je právní postup pouze jednou z možných alternativ.“
Mé druhé setkání Coetzeem, na rozdíl od toho prvního (Život a doba Michaela K.), vyšlo nadmíru dobře. Snad i proto, že podobné koloniální polemiky mám rád (Conrad, Orwell, Farrell a jim podobní). Coetzee podobně jako ostatní přesvědčivě ukazuje, jaký typ lidí tyto nejisté končiny přitahovaly. V dobrém i zlém slova smyslu.
„neměl jsem nikdy dovolit, aby se brány města otevřely lidem, kteří tvrdí, že existují vyšší zájmy, než je slušnost.“
Zrcadlo a maska
Jorge Luis Borges
„Mé vyprávění bude odpovídat skutečnosti, či alespoň mé vzpomínce na ni, což je totéž.“ (Ulrica)
Jen se ponořit do Borgesových textů
Nechat se jimi jen tak unášet.
Nechat se jimi inspirovat.
Nechat je na sebe působit.
Po každém, byť sebekratším textu, odložit knihu a nechat ho v sobě rezonovat.
„Jak vidno, člověk se musí prokousat hromadou nesmyslných skřeků, slovního harampádí a nesouvislých žvástů, aby se dostal k jedné rozumné řádce nebo přímému poznatku.“ (Babylónská knihovna)
Kámen a oheň – Bastionová pevnost, její zrod a vývoj v dějinách pevnostního válečnictví
Christopher Duffy
Dnes již klasická (snad dokonce legendární) kniha o tom, jak pevnosti postavit, jak je dobývat a jak je bránit. Škoda, že se jedná o jedinou knihu tohoto velikána mezi vojenskými historiky, který své knihy psal obdivuhodně lehkou rukou.
„Říká se, že pruský náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke (starší) se během kariéry jen dvakrát usmál – poprvé, když uslyšel, že zemřela jeho tchyně, a podruhé, když spatřil Waxholmský fort.“
První Čech na pěti kontinentech: Cesty Čeňka Paclta (1813–1887)
Jaroslav Kříž
Skvělé, takovýto osud by měla mít většina kvalitních kvalifikačních prací. Ve fakultním archivu jich je škoda...
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?"
Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí).
Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý.
Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?
Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu
Francis Fukuyama
Velmi dobře konstruované dílo logicky vysvětlující dnešní postmoderní identitární přístupy a kterak se právě ony podílejí na rozkladu liberální demokracie. Na rozdíl od autora však nejsem až takový optimista, co se týče budoucnosti. Autorem navržená řešení jsou podle mě příliš chladná na to, aby oslovily masy v jejich identitárním chaosu.
"Když nějaký stabilní sdílený horizont zmizí a je nahrazen kakofonií vzájemně neslučitelných hodnotových systémů, naprostá většina lidí žádnou velkou radost z nově nabyté svobody individuálního výběru nemá. Spíše pociťuje silnou nejistotu a odcizení, protože neví, kým teď jejich pravé já vlastně je. Tato identitární krize je vede opačným směrem, pryč od expresivního individualismu k hledání nějaké společné identity, která jedince spojí do sociální skupiny a znovu jim poskytne nějaký jasný morální horizont. Tato psychologická skutečnost je živnou půdou nacionalismu."
"Důstojnost se demokratizovala. Jenže identitární politika se v liberálních demokraciích začala přibližovat kolektivním a neliberálním formám identity, jakými jsou národ a náboženství, neboť jedinci často netouží po uznání své individuality, nýbrž po uznání toho, že jsou stejní jako ti ostatní."
Leviatanova zhouba
James S. A. Corey
Důstojné finále série. Pro mě ne příliš překvapivé, tentokrát s menším spádem než předešlé knihy. Co ale oceňuji, autorům se povedlo vyhnout zbytečnému patosu. A děkuji i za odkaz na U. K. le Guinovou, ten mě skutečně potěšil.
Azhareida - Bitva o Gelidor
Tomáš Petrásek
Brakové hard-sci-fi? Ano - ani mě vlastně nenapadlo, že to jde. Je setsakra znát, že autor "ví" o čem píše. V knize se poměrně elegantně snoubí paranoidně špionážní linka ženoucí příběh uvnitř obyvatelných komplexů s dobrodružně objevovací "venkovní" linkou, která postupně vygraduje v syrový a doslova mrazivý survival.
Sem tam to sice dějově zaskřípe, ale autorovi děkuji, že mě vzal s sebou na "jeho" měsíc Megan.