kingmaker komentáře u knih

Autor si, podle mě, splnil sen a popsal anglickou válku růží, a vlastně celý středověký svět, ze svého pohledu, Lannisterové jsou Lancasteři, Starkové jsou Yorkové, Dothrakové tatarské kmeny, svobodná města jsou velké italské přístavy. V tomto světě skvěle fungují feudální vztahy a Martin je umí výborně popsat, všechny ty lenní závazky a rytířskou čest. Dílo je obrovsky čtivé a to, že je vyprávěné z pohledu různých postav umožňuje Martinovi být stejně krutý, jako sám život a zbavovat se i důležitých figur. V celém tohle světě staré Anglie, a Sedm království není nic jiného než starý dobrý Albion, je magie vlastně zbytečná. Klidně bych si dokázal román bez magie představit a nijak by mi to nevadilo. Na druhou stranu ony kouzla, s nimiž se dost šetří, nijak neruší. Prostě hodně dobré.

11 12.06.2012

Viděl jsem první film, teprve pak jsem se dostal ke knize. Respektive, kvůli filmu mi trvalo hodně dlouho, než jsem se dostal ke knize. Protože film je sice zábavný, ale jako knihu bych ho číst nechtěl. Nakonec jsem si ale knihu půjčil, s tím, že si doplním vzdělání o klasiku. A byl jsem překvapen. Místo akčního nesmyslu jsem dostal do ruky filozofickou knihu se vším všudy, navíc jsem se v mnoha směrech s autorem ztotožnil. Heinlein představuje společnost, která je vedena vojáky. Ti jediní mají volební právo, aktivní i pasivní. Autor to zdůvodňuje tím, že jen ten, kdo je ochoten nasadit svůj život ve prospěch celku prokazuje takovou morální výši, aby se mohl podílet na vládnutí. A to má něco do sebe. Ne všichni musí s autorovým pohledem na svět souhlasit, ale je pravdou, že naděje humanistů, že lidská společnost s rozvojem přestane být agresivní a války zmizí jaksi nevychází. Násilí je lidskému rodu vrozeno bez něj fungovat nemůže, naopak, války se s technologickým pokrokem stávají stále krvavějšími. Násilí tu prostě bylo a bude a správný muž se mu musí postavit. Ještě s jednou tezí jsem se naplno ztotožnil. Heinlein tvrdí, že demokracie dvacátého století dojely na to, že jejich obyvatelé si postupně uvědomovali jen své práva a nikoliv již své povinnosti. Když se rozhlížím kolem sebe, musím s ním souhlasit. V knize jde do značné o metaforu a proto přehlížím, že autor ve své vizi vojenské budoucnosti zcela opomněl letectvo a rakety, které rozhodují dnešní války. Co ale opomenout nemohu je strašlivý překlad, ten se Daně Krejčové nepovedl a dílu značně ublížil. Bohužel, kvůli němu je kniha místy nečitelná. Věty nedávají smysl, což je u filozofické knihy problém, slovosled a stylistika kulhají na obě nohy, chvílemi dokonce překladatelka používá i krajové nářečí. To srazilo v hodnocení jednu hvězdičku.

7 29.12.2012

Není to kniha pro každého. Balabán není příliš optimistický autor, se svými postavami zachází macešsky, jedna umírá na rakovinu, další ztratila blízkého, neúspěšný malíř umírá sám a opuštěný na chalupě… Ale přitom to není bezútěšné. Všemi příběhy probleskuje alespoň částečně… Co? Usmíření? Drobná, byť nepatrná naděje? Víra? To všechno a ještě víc. ty drobnosti, které dělají život snesitelnější, nebo někdy i snesitelný. Moje první setkání s Balabánem, ale určitě ne poslední. I k této knize se určitě vrátím.

7 02.03.2012

Co napsat o dalším totálně nihilistickém díle skvělého autora? Jestli máte náladu na trochu děsivě deprimující deprese, jste u této knihy správně. Tady nenajdete kladného hrdinu, ani dítě hledající Rinthy jím není, ani dráteník, který dítě zachrání. V nejlepším případě jsou to osudem vláčené figurky v podstatě bez vlastní vůle. A o tom McCarthy knihy jsou, o tom, zda máme vůbec nějakou svobodnou vůli. Autor to vidí jasně, nemáme. Kráčíme po cestě kterou nám někdo připravil, snad Bůh a nemůžeme s ní sejít, ač se snažíme jak chceme. Jsme vláčeni osudem k vlastnímu, v McCarthyho knihách většinou hodně nehezkému, konci. Pokus o vzpouru končí zkázou a smrtí vzbouřence. Jenže smrt si stejně přichází pro každého. Ve vnější tmě má podobu tři vandráků, kteří jakoby kráčeli ve stopách Cully Holmea a zabíjeli každého, s kým přijde do styku. Kdo jsou ti tři není podstatné, jsou to třeba zplozenci pekla, tři jezdci z apokalypsy, jsou však neúprosní. Z tohoto románu mrazí.

6 23.08.2012

Autor si, podle mě, splnil sen a popsal anglickou válku růží, a vlastně celý středověký svět, ze svého pohledu, Lannisterové jsou Lancasteři, Starkové jsou Yorkové, Dothrakové tatarské kmeny, svobodná města jsou velké italské přístavy. V tomto světě skvěle fungují feudální vztahy a Martin je umí výborně popsat, všechny ty lenní závazky a rytířskou čest. Dílo je obrovsky čtivé a to, že je vyprávěné z pohledu různých postav umožňuje Martinovi být stejně krutý, jako sám život a zbavovat se i důležitých figur. V celém tohle světě staré Anglie, a Sedm království není nic jiného než starý dobrý Albion, je magie vlastně zbytečná. Klidně bych si dokázal román bez magie představit a nijak by mi to nevadilo. Na druhou stranu ony kouzla, s nimiž se dost šetří, nijak neruší. Prostě hodně dobré.

6 12.06.2012

Přichází ze záhrobí, aby pomstil zločin. Přichází do té nejkrutější džungle, kterou si lze představit, do ghetta, kde lidský život neznamená vůbec nic, kde můžete umřít stejně snadno, jako dýchat. Je to krutý svět a on ho přichází aspoň trochu vyléčit. Střely a nože mu neublíží, zabíjí rychle a krutě a vystřelené nábojnice magnum vpletené do vlasů přibývají. Svou misi splní, ale jestli čekáte katarzi, rozhřešení, dobrý konec, tady ho nenajdete. Eric se vrací za svou milovanou Shelly, tam odkud přišel, ale zda se tam dočká útěchy, to vůbec není jisté. Je to depresivní, smutné, ale neodtrhnete oči. A navíc je to zabalené do báječné kresby Jamese O´Barra. Jen stěží najdete mezi komiksy lepší a osobnější dílo.

6 30.05.2012

Poslední román Jana Balabána je skvělý. Není to snadné čtivo, určitě to není oddechovka, je to ale příběh, kladoucí a částečně i odpovídající na ty nejzákladnější otázky. Ne, nenajdeme zde odpověď na to, zda je posmrtný život, o tom Balabán nepíše, i když i o takové otázky se otře. Román je ale věnovaný spíš tomu, co se děje s pozůstalými, s lidmi, kteří tu poslední hranici ještě nepřekročili. Je to román o vyrovnávání se s tou strašlivou dírou, zůstávající po lidech, které jsme milovali. Umřít je někdy jednoduší, než zůstat na tomto světě a snažit se srovnat s tím, že jsme zůstali sami. Smířit se s tím, že na některé otázky už odpověď prostě nedostaneme. Je obrovská škoda, že Balabán už onu nevratnou hranici překročil.

6 29.05.2012

Tak tohle je King jako za starých časů. Tedy téměř. Měl jsem problém s jeho novými knížkami, byly příliš dlouhé a vlastně jaksi prázdné. Rozsah nebyl problém, aspoň myslím, vždyť třeba takové To, The Stand, Nezbytné věci, jsem zhltl a ještě jsem litoval, že už je konec. Jenže tyhle knihy byly výjimečné, kdežto v poslední době se stalo sedm set stránek Kingovým standardem. Až teď jsem dostal do ruky Dallas 63 a byla to mňamka. Stačily mi pár hodin a knihu jsem přečetl. Je to čtivé, King se vrací do Derry, ale především se brací do svých milovaných padesátých a šedesátých let a to mu moc svědčí. Čtenáře opravdu zajímá,jak to s atentátem na Kennedyho dopadne, oblíbí si i vedlejší postavy, včetně ženských (a to si myslím, že v popisu ženských charakterů King pokulhává). Prostě fakt dobrý King. Jenže je jen téměř tak dobrý, jako dřív. To „téměř“ spočívá v tom, že se snaží do knihy nacpat své politické názory a to je podle mě to, co jeho nejnovější knížky sráží. Protože King není žádný politický věrozvěst, je to autor po čertech dobré zábavné literatury a takovým měl zůstat. Dumas taky necpal do svých dobrodružných děl současnou politiku.

5 07.01.2013

V hlubokých osmdesátých letech se člověk mohl v televizi každou chvíli přesvědčit, jak byla jitra krutá daleko od Moskvy, nebo jaké příběhy prožíval obyčejný člověk ve válečné epopeji. Východní fronta, ta byla jasná, tam se bojovalo a rozhodovalo o osudech světa, ale někde jinde… Možná tak ještě na západní frontě, o našich letcích se něco začalo proslýchat už tehdy, ale jinde jakoby se nebojovalo. Jen ze školních atlasů jsme věděli, že se něco dělo i v severní Africe a nebo v Pacifiku. A tehdy se objevila tahle kniha, ve které Miloš Hubáček popisoval, jak vypukla válka v Tichomoří. A my, romantici, jsme hltali popisy bojů ocelových obrů a statečných letců, startujících z rozkolísaných palub letadlových lodí. Navíc pan Hubáček výborně a vyváženě rozděluje pozornost mezi politiku, námořní velení, popis tápajících admirálů a kapitánů je skvělý, a popis samotných bojů. Letadla útočí, bomby sviští, bílé čáry za torpédy čárují mořskou hladinu. Je to opravdu dobré čtení, podávající určitě základní přehled dění v Pacifiku. A když si člověk odmyslí pár tehdy nezbytných vět o Sovětském svazu, tak tato kniha nezestárla.

5 10.12.2012

Mám ke „grafickým románům“ jak se dnes říká komiksům, poněkud nevyjasněný vztah. No, moc je neuznávám, zvláště jedná-li se o přepis úspěšných románů, ale tady musím uznat, že tento se povedl. Mám originál rád a tento grafický přepis skvěle vystihl ducha románu a báječně ho doplnil. V podstatě nemám co vytknout, kresba je vynikající, zvláště se mi líbí její propracovanost do sebemenších detailů no a děj, o tom není třeba mluvit, ten je výborný. Takže je to skvělé doplnění skvělého románu, ovšem myslím si, že ho skutečně ocení jen ti, kdo román četli.

5 26.09.2012

Skvělý příběh, v němž se promítají celé dějiny dvacátého století, celé dějiny jednoho malého národa, kde vedle sebe staletí žili Češi i Němci a najednou zjistili, že už vedle sebe žít nechtějí. Bernard Mares je postava, která dlouho jen tak bloumá životem, vstupuje do SS, aniž by tušil, co je to za organizaci, dala mu prostě rodinu. Teprve později ale získal smysl života-lásku k Sophii, židovce, kterou zachránil z Mauthausenu. Pro ni žil, pro ni existoval a když svou lásku ztratil, neměl už proč žít. Ten příběh zachytil autor výborně, pokud ta postava skutečně žila, pak měl opravdu neuvěřitelné štěstí, nejen proto, že ji potkal, ale protože ten příběh mohl napsat. Pokud ji vymyslel, pak klobouk dolů. Co mi ale nesedí, jsou autorovy rádoby hluboké myšlenky. Možná jsem blb já, ale já se v nich ztrácím a nedokážu linii jeho myšlení sledovat. To mi požitek kazí.

5 15.05.2012

Pokračování Pacifiku v plamenech si udrželo kvalitu prvního dílu. Znovu jakoby kniha ani nevznikla v 80. letech, ale mnohem později. Hubáček umí psát čtivě, jeho popisy námořních bitev, ale i bojů v malárii zamořených džunglích je velice dobrý. Já knihu četl a po ruce jsem měl Válečné lodě 4, takže jsem si vždycky dohledal technické údaje a obrázky jednotlivých lodí a vůbec jsem se nenudil. Znovu nelze než doporučit všem zájemcům o popis bojů v Pacifiku. Kdo by řekl, že jednu z nejlepších knih o daném tématu napíše suchozemská krysa (a to nemyslím v žádném případě jako urážku) z České republiky.

4 21.12.2012

Marná sláva, ani hollywoodští scénáristé nedokáží napsat takové příběhy, jaké píše sám život. Ani Monty Python nedokáží vytvořit tak absurdní humor, jako sám život. A tato kniha to potvrzuje. Třináct příběhů, které se skutečně staly. Příběhy, při nichž mrazí nad lidskou krutostí a zrůdností, kam se hrabou všechny postavy z hororů. Kdo může, probůh, poslat matce z vězení zakrvácenou košili jejího jediného syna beze slůvka vysvětlení? Kdo může několik hodin vyslýchat mladou matku, zatímco ve vedlejší kanceláři řve její roční syn? Kdo může pro vlastní prospěch poslat na šibenici tři nevinné lidi? Kdo může zavraždit třináct nevinných, jen aby zakryl vlastní poklesky? V knihách, to vypadá jako něco normálního, to se přece děje, jenže toto je skutečnost. Pravda. To se stalo a v příbězích zazní i pravá jména. A přitom je to podáno formou komiksu, někdy i infantilně nakresleného. O to víc to působí. Taková literatura by se měla na školách povinně číst, aby nikdo nezapomněl na to, co se v letech 1939-1989 stalo. Na prosté příběhy normálních lidí by se nemělo zapomenout.

4 10.12.2012

Obrovská škoda, že tento román zůstal nedopsán. Je to vůbec prokletí Bulgakova, stejně dopadla i Bílá garda a téměř tak skončil i geniální Mistr a Markétka. V Divadelním románu se dostáváme do zákulisí divadla, které Bulgakov dokonale znal a nejspíš se v ději odrazilo i nemálo jeho vlastních zkušenosti. Jinak je to celé mile absurdní a sarkasticky úsměvné, přesně jak to autor dokonale umí. Vypravěč románu navíc spáchá sebevraždu, to je nám oznámeno již na počátku díla, v předmluvě a to mu umožňuje vše komentovat z nadhledem člověka, který to má „za pár“ a nemá co ztratit. Velmi osvěžující a vtipné.

4 26.05.2012

SPOILER: Tak Samwell odjel ze Zdi do Starého města, Sansa slezla z hradu na kopci pod kopec, Jaime odjel do Řekotočí a překecal obhájce hradu, aby se vzdali, Brienne taky odjela do Řekotočí a pak se tam tak nějak poflakovala, Arya neodjela nikam, sedí v klášteře, Dornové kujou nějaké pikle a Cersei se snaží historicky znemožnit. A to je vše, co se stalo. V každém normálním románu by to spravili dvě, tři kapitoly po dvaceti stránkách. Martin o tom napsal sedmisetstránkovou knihu. Sem tam se zde objevily zajímavé záblesky, hlavně to, co se týkalo Cersei, ale jinak to bylo šest set stránek zbytečného balastu. Zajímavé to začalo být na posledních sto stránkách. Někdo by mohl namítnout, že se tady prohlubují charaktery jednotlivých postav, že je to předělovací díl, že není zbytečný, jenže to jsou kecy. Nic se neprohlubuje, při vší úctě Martin není Tolstoj, který si ve Vojně a míru mohl dovolit psát klidně pět set stran zdánlivě o níčem. Tolstoj totiž nenudí, protože je to mistrný spisovatel, Martin je velice schopný nádeník, ale jen nádeník. Bohužel nádeník, který si o sobě začal myslet, že je Tolstojem. No a pak vznikají taková díla, jako je Hostina pro vrány, šest set stran kondenzované nudy, kterou jsem dočetl jen proto, že mi bylo líto to vzdát, když už jsem přečetl tři tisíce stran ságy. Za esenci nudy a zbytečnosti považuji poslední kapitolu Sansy-ta sleze z Orlí hnízda, protože se blíží zima a malému lordovi Robertovi se nechce. Nakonec ho přemluví, slezou a tam jí Malíček oznámí, že jí provdá. To vše na dvaceti pěti stránkách!Další díl si už ale asi ujít nechám. Když budu chtít něco tlustého a nudného, jsou tu Zlaté stránky.

3 13.11.2012

Kniha seznamuje čtenáře se základními postupy při mučení, ale také charakterizuje pojem mučení. Tato charakteristika je důležitá vzhledem ke kapitolám, zabývajícím se mučením v současnosti. Jako základní seznámení to stačí, ale čtenář se nedozví nic podrobnějšího o jednotlivých metodách, ani o vývoji mučení v dějinách. Je to prostě jen taková povrchní kniha na křídovém papíře. Jako nedostatek rovněž vidím, že kniha se nevyhnula obvyklé chybě a to je inkvizice. Jasně, není dobré mučit lidi pro jejich myšlenky, ale na druhou stranu světské soudy používaly mučení v mnohem širší míře a mnohem krutější, přesto je většina textu věnována právě inkvizici. Proč? Navíc toto téma je zpracováno již mnohokrát. Stejně tak mi vadí pozornost, která je věnována mučení v současnosti. I tady je hlavní pozornost věnována užití mučení v USA a téměř se nevěnuje mučení v totalitních státech.

3 27.09.2012

Chtěl jsem si přečíst opravdový brak, fakt, žádnou „hóch“ literaturu, ale opravdový brak. Sáhl jsem tedy po Asfaltu a do jisté míry jsem nebyl zklamán. Je to skutečný brak, kde jsou muži drsní, háží hlášky jak na běžícím páse, likvidují protivníky bez mrknutí oka, ale přitom mají „srdíčko“, pevné mravní zásady a vůbec, jsou to fakt dobří chlapáci. A bojují s celým peklem, kde kydlí démony po tisících. Měl bych tedy dostat brakovitosti plný kýbl. Jenže asi nejsem ten správný typ na brak, protože jsem pořád nad něčím hloubal a to je u této literatury když ne zločin, tak aspoň chyba. Hrozně mě štvalo, jak se členové komanda chovají nelogicky, ba přímo idiotsky, neustále se ohánějíc jakousi „komanďáckou věrností“. Hrozně mě štvalo, jak jsou z nich děláni nadlidé, jak dokáží vyvraždit celé pluky nepřátel poté, co přijdou do pekla. To do té doby žádní jiní žoldáci neumřeli, aby provedli totéž? Co celé divize SS padlé v druhé světové? Já vím, že hledat v takovém románu nějaký filozofický podtext, je blbost. Ale celý systém pekla mi vadil svou bezútěšností, vždyť v něm skončí bez výjimky všichni, ať hodní, nebo zlý. K čemu je potom nebe? Navíc to bylo přehnaně dlouhé, neustále se opakující bitky, rozstřílená těla, vyhřezlá střeva, prasklé kosti, krev, mozkomíšní mok se po nějaké době začaly opakovat a děsivě nudit. Tedy aspoň mě. Kdyby měl román o čtyři sta stránek méně, hodnotil bych ho asi líp.

3 21.08.2012

Jedno se Kingovi nechat musí, umí vydělávat. Zkusil už téměř všechno, co vynáší-komiks, knihu na netu, televizní scénář, tak proč ne román na pokračování. Samozřejmě, v předmluvě napíše, že si chtěl zkusit, jaké je to být Dickensem a snad to i opravdu chtěl, ale stejně si myslím, že chtěl prostě dostat za jednu knížku zaplaceno šestkrát. Ale povedlo se mu to, napsal dobrý a povedený román, umí prostě psát, prevít jeden. Tahle kniha má všechno, na co jsme u Kinga zvyklí, tedy moralistické poslání a vyznění, trošku papírem šustící charaktery, ale to všechno se dá odpustit, protože je to zatraceně dobře napsané. A navíc kniha není dlouhá, takže nedošlo k tradičnímu Kingovskému slovnímu průjmu. Zelená míle nestihla nudit. Je to, v portfoliu „pána děsu“, velmi povedená kniha.

3 13.08.2012

První ze série knih o Geraltovi z Rivie, v níž se hrdina teprve vyvíjí, dorůstá do své pozdější humanistické velikosti. Tady je, alespoň v některých povídkách, jako třeba Menší zlo, nebo Zaklínač, ještě sem tam mašinou na smrt, i když pořád zabíjí spíš z nutnosti. Jinak mají povídky všechno, co k Sapkowskemu patří-promyšlený děj, hojně využívané citace starých pohádek a legend, upravené do realistické podoby a nade vše stojící humanismus. Ten povyšuje dílo na mnohem vyšší úroveň, než by obyčejným fantasy povídkám příslušelo. A navíc se Sapkowski skvělý spisovatel, který píše z nadhledem a čtivě.

3 10.05.2012

Je to něco úplně jiného, než další klasika-Na západní frontě klid. Německý pohled, to jsou boje, padlí kamarádi, k nimž si člověk navíc během románu získá náklonnost. Francouzský pohled je asi realističtější. Vojáci vlastně ani nebojují, většina románu je o tom, jak vojáci polehávají, maximálně pracují na nových zákopech, vedou rozhovory plné vzpomínek na civilní život, stýskají si nad svou bídou, která je obrovská. Boj přijde až v druhé, kratší části románu a Barbusse je tu opět skvělým spisovatelem. Umí popsat prostředí, z popisu mrtvých těl se zvedá žaludek, navíc nemilosrdně kosí ty, kteří nás provázeli celým románem. Některé scény jsou opravdu nezapomenutelné, třeba ta, kdy všichni hledají zmizelého vojáka a jeho mrtvola přitom leží za úzkou stěnou krytu, v němž družstvo spí. Je to značně silný román a k dokonalosti mu chybí, nebo spíš přebývá, závěr. Ty marxistické kecy si mohl odpustit. Já vím, že to patří k době i tématu, ale mě to prostě vadí.

3 08.05.2012