Khamul1 komentáře u knih
Jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četl. Jde zároveň o jednu z nejvýznamnějších knih 20. století.
Po třetím přečtení hodnocení měním ze čtyř na pět hvězdiček, protože mi konečně došel smysl některých Heideggerových myšlenek, které jsem po prvním přečtením nepochopil.
Kniha mě seznámila s Rosenzweigem, přiblížila mi Lévinasovo myšlení a oba myslitele zajímavě porovnala s Buberem a Heideggerem, takže palec nahoru!
Tahle knížka je vážně o ničem. Schopnehauer prakticky celou dobu tlachá o tom, jak celé dějiny filosofie jsou v podstatě jen předstupněm ke Kantově a jeho vlastní filosofii, která je nepřekonatelná, a kydá hnůj na trojici německých idealistů Fichta, Schellinga a Hegela (jak jinak). Přitom se však vůbec neobtěžuje s nimi nějak rozumně diskutovat a jeho kritika je častokrát neodůvodněná.
Ani moc nových myšlenek v téhle knížce není, prakticky se zde pouze opakuje to, co už je uvedeno ve "Světě jako vůle a představa". Kniha může posloužit maximálně jako povrchní shrnutí Schopenhauerových myšlenek podaných v jeho hlavním díle a jejich srovnání s myšlenkami jiných filosofů. Nic víc v ní nehledejte. Jednu hvězdičku dávám za pár opravdu dobrých postřehů, které se v knize nacházejí. Odpadem bych to přeci jenom nenazval.
Pár ukázek:
"Proto se ode mne lidstvo naučí mnohé, co nikdy nebude zapomenout a mé spisy nepominou."
"Odstrčen ze vzduchu a světla, aby mě nikdo neviděl a aby mé vrozené nároky nemohly dospět k uplatnění. Nyní však profesory filosofie až k smrti umlčovaný muž opět povstal, k velkému úleku profesorů filosofie, kteří vůbec nevědí, jak tvář si mají nyní nasadit."
"Na Schellinga nyní navázala již jedna filosofická ministerská kreatura, s politicky pochybeným záměrem shora potvrzovaná za velkého filosofa, Hegel, plochý, bezduchý, hnusně odporný, nevědoucí šarlatán, který s bezpříkladnou drzostí, pošetilostí a bláznivostí slátal, co jeho prodejní příznivci vytroubili jako nesmrtelnou moudrost a hlupáci vzali za správné, čímž vznikl dokonalý obdivný chór, jaký předtím nikdo nikdy neslyšel."
Takže asi tak.
Heidegger zde zvěstuje konec filosofie (metafyziky) a vytyčuje nový úkol myšlení - objasnit světlinu bytí, kde se jsoucna ukazují ve své neskrytosti, což by z heideggerovštiny šlo vulgárně přeložit jako poznatelnost světa.
V této studii se Heidegger táže po pravdě. Čtenáře krok za krokem vodí po svých myšlenkách, a nakonec dospívá k úžasné odpovědi - pravdu vysvětluje pomocí světliny bytí a duality skrytosti a neskrytosti. Samozřejmě by to nebyl Heidegger, aby tázání po pravdě nakonec neskloubil s tázáním po bytí.
Tuším, že je to první Heideggerova práce po takzvaném obratu, kdy zavrhl některé své myšlenky z Bytí a času, a vydal se novou cestou. I proto knížka stojí za přečtení. Dle mého patří k tomu jednoduššímu a polopatičtějšímu, co Heidegger kdy napsal.
Nemám slov, tato kniha mě naprosto uchvátila. Zbožňuji Heideggerovu filosofii!
Vynikající úvod do kulturní antropologie. Způsob, jakým autor antropologické poznatky prezentuje, totiž přes jednotlivé významné antropology, mi moc vyhovuje. Doporučuji kombinovat s četbou Mýtus, jazyk a kulturní antropologie od Iva T. Budila.
Extrémně zajímavá kniha pojednávající o nejtemnějších zákoutích lidské duše. I přes svoji maximální odbornost mě rozhodně nenudila. Radikálně ovlivnila můj pohled na lidské chování a psychiku, umění, mytologii, vědu, mě samotného i svět obecně.
Tři sestry mě docela zklamaly, přijdou mi moc fádní. I přesto však kniha má něco do sebe, za což dávám dvě hvězdičky. Vypovídá totiž o životě ruských aristokratů i důstojníků.
Lakomec je senzační, moc vtipnej a čtivej. Misantrop mi sice připadal trochu slabší, ale zase se mi u něj, stejně jako u Tartuffa, líbilo, že je rýmovaný. Myslím, že by se téma pokrytectví aristokracie z Misantropa dalo zpracovat i lépe. Tartuffe mě taky bavil.
Až na konec, který se mi nezdál příliš povedený, se jedná o skvělý úvod do dějin filozofie
Úžasné! Upoutal mě obzvlášť text "K dějinám literárních studií ve starověku a moderní době". Kritika Schopenhauerovy filosofie taky nemá chybu.
Jo, bylo to velmi zajímavé čtení, ale na rozdíl od Nietzschových Raných textů o hudbě a řeči mě to tas tolik neoslnilo a vracet se k tomu pravděpodobně nebudu.
"Byli a budou jednotlivci, kteří vědu nepotřebují, v nichž vidí příroda, a sami se ve svém zření stali přírodou. To jsou ti vskutku vidoucí, praví věštci, praví empirikové, k nimž se ti, kdož si dnes tak říkají, mají asi jako političtí tlučhubové k prorokům Božím."
"Nemluvte mi probůh o vědě! Vždyť jste sotva odloupli kousek. Ještě nikdo se neodvážil zřít pravdě do tváře."
"Místo člověka v kosmu" překypuje velmi přínosnými postřehy o člověku, zvířatech i rostlinách. Nemám co vytknout.
"Rozhovory k osmdesátým narozeninám" mi posloužily jako luxusní úvod do Heideggerovy pozdní filosofie a zároveň mi pomohly nahlédnout pod povrch jeho složité osobnosti. První rozhovor se vyznačuje lapidárními údernými odpověďmi, druhý jde hlouběji a Heidegger se vyjadřuje mnohem obšírněji.
Tahle knížka mi Heideggera představila tak trochu z jiné perspektivy, za což jsem jí vděčný. Ukázala mi Heideggerova myšlení v kontextu jeho nejranější tvorby a zdůraznila jeden ze základních problémů, který Heidegger řešil doslova po celý život - čas, jemuž jsem kvůli otázce po bytí dosud věnoval mnohem méně pozornosti.
Okouzlující záležitost, Heidegger opět nezklamal. Doporučuji jako úvod do jeho pozdního díla (společně s Rozhovory k osmdesátým narozeninám).
Asi nejnáročnější dílo, co jsem od Heideggera četl. Heidegger navíc předpokládá, že čtenář rozumí starořečtině a alfabetě a neobtěžuje se alespoň do závorek přidávat překlady a přepisy řeckých slov. Buď jak buď je to pozoruhodná knížečka.