juanito39 komentáře u knih

Babička je mimořádné dílo, které se v poslední době bohužel stalo zástupným symbolem maturitní četby. Skoro v každém rozhovoru, který se maturitní četby týká, se Babička vyskytuje. Často o ní mluví lidé, kteří ji nikdy nečetli, ale už se pro ně stala již zmiňovaným symbolem. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že se stalo mezi čtenáři módou Babičku zavrhovat.
Přitom si vlastně nevybavuju, že by mi za celá studia Babičku ve škole někdo nutil. Byla jednou z možností, stejně jako množství jiných knih. Jistě, může jít o mou generalizaci, přesto je škoda, že ve veřejném prostoru (ale i v té škole) málokdo najde odvahu, aby se na text Babičky podíval s chutí a se snahou lidem představit tento text jako kompozičně promyšlený a moderní. Když totiž člověk pozná literární, filozofický i historický kontext, vyvstane mu před očima text silný, autorsky přímo jedinečný.

Obzvláště doporučuju k přečtení zevrubný doslov v edici Česká knižnice, který osvětlí mnohé nejasnosti a vyvrátí ledasjaké legendy, které se s Babičkou pojí (například ta, že jde o bezprostřední reakci na smrt syna apod.).

25 19.02.2023

Kolem této knihy jsem dlouho chodil a její čtení jsem odkládal. Měl jsem vysoká očekávání a bál jsem se, abych nebyl zklamán. To se však rozhodně nestalo. Je to jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl. Rozhodně nejlepší kniha, kterou jsem četl v roce 2020. Neuvěřitelně atmosferický román, který mě zaujal od první stránky. Chvílemi jsem si připadal jako Adso (vzhledem ke svému věku) a Umberto Eco byl můj Vilém z Baskervillu, který mě provádí labyrintem teologie, filozofie a politiky. Zároveň však v knize skvěle funguje i "nejjednodušší" dějová (detektivní) linka, která je tajemná, propracovaná a dohromady vzniká naprosto precizní celek. Ecova hra s jazykem, vyprávěním, historií je neuvěřitelně poutavá a nebyl jsem schopen se odtrhnout. Samozřejmě - kniha se dá číst různými způsoby a každý čtenář vytváří různou (nad)interpretaci. K tomu je dobré si přečíst Ecovy poznámky ke Jménu růže. Určitě si knihu více užije člověk, který něco o tehdejší historií ví a nepožaduje pouze detektivku. V knize se však odráží i problémy, které jsou stále aktuální (nejen v církvi). Zároveň je potřeba počítat s tempem, které v podstatě odpovídá rychlosti života v klášteře. Eco sám píše, že pokud čtenář k tomuto nepřistoupí, nebude se mu to líbit. Přistoupil jsem a líbilo se mi to opravdu moc. Osobně se těším na další přečtení, abych v tom objevoval další věci, které mi zůstaly během prvního čtení skryté. Dávám jasných a čistých 5*.

23 09.05.2020

Původně jsem tuto knihu komentovat nechtěl, ale nakonec mě některé komentáře přiměly k tomu, abych něco napsal. Přijde mi totiž, že některé výtky jsou k této knize nespravedlivé. Mnoho lidí tu kritizuje, že je tam příliš "zbytečných" intelektuálních odkazů, odboček a že by chtěli pouze příběh. Jenže ze samotného názvu vyplývá, o co Němci půjde. Jde o Možnosti milostného románu - o jeho možnosti, krásy, překážky atd. Ne však o krásu vztahu, ale románu. To nám v podstatě sám autor dává najevo hned na začátku knihy, kde nám napíše, jak celý milostný vztah skončí. Dává nám tím prostor, abychom se právě ani tak nesoutředili na příběh, ale na to kolem něj. V kontextu Němcovy tvorby se jedná už o druhé dílo, kde samotná forma je leckdy důležitější než samotný příběh (viz du-forma a psaní paprskem světla v Dějinách světla). Možnosti milostného románu nejsou knihou, kde je podstatné, jak vztah milenců dopadne. Není to romantický román ani červená knihovna. Je to především román postmoderní, kde má samozřejmě intertextualita neochvějné místo (proto tolik odkazů na Camuse a další). Stejně tak kontrast nízkého a vysokého (např. pornoherečky a Bergman), co se týče tvorby. Je k tomu potřeba i tak přistoupit. Nemám nic proti tomu, když bude někdo tento román kritizovat (například mu vadí egoismus a narcismus hlavní postavy, a to, že je tak trochu macho), ale mám pocit, že je tu mnoho nespravedlivých nízkých hodnocení, i když hned z názvu je jasné, že to nebude pouze oddychové čtení, kdy se budeme trápit pouze Ninou a Janem...

14 12.02.2020

V Pohřbeném obrovi se nobelista Ishiguro opět zabývá svým odvěkým tématem - pamětí. Je zapomnění prokletím nebo jediným způsobem, jak spolu dokážeme žít? Ishiguro si tuto otázku pokládá nejen ve vztahu k postarším manželům, ale také k civilizaci jako celku. Odpověď však zůstává na nás.

Právě mlha zapomnění z velké části utváří dynamiku fikčního světa, neboť neustále objevujeme jeho pravidla i historii, přičemž jedno i druhé může být brzy zase zpochybněno. Právě vypravěčská nejednoznačnost a žánrová neuchopitelnost vytváří z Pohřbeného obra skutečně zvláštní dílo. Neměl jsem úplně čas číst, a tak jsem se do románu opětovně vpravoval docela těžko. Na mnoha místech na mě však vystoupil Ishigurův největší um - schopnost vyprávět o velkých tématech jen pomocí malých posunů, bez velké dramatičnosti, přesto s mimořádnou silou.

13 17.09.2023

Zopakuji to, co zde již napsali jiní - má to skvělý námět, samotný název Prašina je výborný, má to velmi dobrou atmosféru.

V čem však Prašina paradoxně nefunguje, je její zamýšlená nejsilnější stránka - akce. Matochovi se nedaří variovat akční situace, repetitivnost honiček je ke konci až nudná (postavy někdo užuž chytá za kotník, ale vždy se jim podaří uprchnout atd.). Kdosi napsal (nepamatuji si ani jméno autora, ani knihu, ve které jsem to četl), že je možné, aby autor dostal své postavy do problémů náhodou, ale není možné, aby se z problémů náhodou dostávaly. Nemusím tuto větu stoprocentně akceptovat, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to bohužel problém Prašiny. Mnoho situací se zde vyřeší tak, že jim jde jen těžko uvěřit a působí, že ani autor příliš nevěděl, jak se z nich aspoň trochu logicky vymotat (což neznamená, že postavy nemohou mít i určitou dávku štěstí). Příkladem velmi dobrého obměňování dramatických situací a jejich rozřešení může být Tolkienův Hobit.

Naopak bych pochválil "romantickou" linku, která působí spíše roztomile dětinsky a má v sobě cosi z prvních lásek, než že by působila vyloženě romanticky. I když ji někteří považují za zbytečnou, mně se líbila a vzájemné napětí mezi postavami mělo další náboj.

I přesto všechno věřím, že mnoho problému plyne z toho, že jde o autorovu prvotinu a v dalších dílech to může být lepší (ani tento díl není špatný, dočetl jsem ho velice rychle, zápletka je napínavá). Přál bych si méně akce (umět zpomalit, zvolnit není ostuda, ba právě naopak - nutnost!), větší budování atmosféry a mýtu Přasiny. Vždyť nabízí tak bohaté možnosti pro napínavé a strašidelné příběhy!

12 30.12.2020

Agatha Christie je v mnoha ohledech fascinující. Ve Smrti na Nilu v první polovině knihy (vražda se stane až tak na straně 150) vybuduje síť vztahů ve specifickém prostředím mezi velkým množstvím postav, pečlivě je postaví na svá místa, aby mohla v druhé polovině knihy nasadit takové tempo, že se zastaví až na konci. Je proto důležité zdůraznit, že "pomalejší" první část je funkční! Bez ní by nebylo možné dosáhnout efektu, který přichází v druhé části knihy...

Je až neuvěřitelné, jak umí Christie na každé straně vytvářet další a další podezřelé, nutí čtenáře k různým teoriím, aby je na další straně okamžitě znehodnotila (a pak se k nim zase vrátila). A i když tomu přijdete brzy na kloub (stejně jako já), stejně budete s napětím čekat na to “jak”. Navíc je velmi efektní (a z hlediska působení na čtenáře i efektivní) její oddalování důležitých sdělení a informací, které čtenář tuší, ale stále je nedostává…

11 07.03.2022

Velké překvapení! Vrby jsou výborné a doufám, že v případě Blackwooda nezůstane v českém překladu pouze u nich (nebo po něm začnu pátrat v angličtině!).
Není to horor v pravém slova smyslu. Není to příliš strašidelné, ale je to zvláštní... divné (je to klasika tzv. weird fiction).
Neustálý střet subjektivního vnímání, prožívání a reality vás ani na chvíli nenechá vydechnout. Co je pravda? Čemu můžou poutníci (a čtenáři) věřit? Co je jen výplod osamělé a vystrašené mysli?

Přečtěte si Vrby! :-)

11 18.08.2021

Cizinec je, jakožto filozofická manifestace, nejznámějším Camusovým dílem. Mor je však pro mě (zatím) jeho nejlepším dílem. Jestli Camus uvažuje o románu jako o nejvyšším filozofickém žánru, právě zde dovádí svou teorii k dokonalosti.

Mor, který je metaforou pro celé absurdno, zavádí postavy do situací, kterým každý vzdoruje po svém. Odcizenost jednotlivců v jednom odcizeném městě. Až mystický příběh s okouzlujícím koncem, který přesně dotváří celou myšlenku tohoto díla. To celé doprovází velmi ponurá St. James Infirmary.

Srovnání se současnou situací bude sice značně neoriginální (už to zde zmínilo mnoho lidí), ale nejde se mu vyhnout. Covid naštěstí není mor, ale o to úplně nejde. I celá kniha je mnohem obecnější. Mor je jen prostředkem, jak nám něco sdělit. A zjištění, že se chováme pořád stejně (ať jde o nemoc nebo válku), je uklidňující i znepokojující zároveň.

11 27.10.2020

Takřka měsíc jsem strávil s 800 stran dlouhou knihou německého klasika Thomase Manna. Vzal jsem ji spíš impulzivně, protože jsem ji chtěl hlavně porovnat s novým románem Olgy Tokarczukové, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl.

Mann v jednom dopise napsal, že píše romány konce. Staré končí, nové přichází. Ale co je tím novým? Kouzelný vrch je románem idejí (různé myšlenkové směry zastupují hlavně dva pacienti - radikální jezuita a liberál), které mají vtrhnout na jeviště dějin. Přes hustou filozofickou vrstvu však prostupují také nádherné a citlivé emoční pasáže nebo jemná ironie.

Román je také pozoruhodný tím, jak se na jednu stranu drží některých postupů románu devatenáctého století, na stranu druhou do něj vstupují i postupy modernistické (obsáhlé reflexe vnímání času, reflexe vyprávění apod.).

Kouzelný vrch mě dostal ve všech směrech. Byl jsem ním doslova omráčen - intelektuálně i emočně. Nebude to pro každého, ale věřím, že kdo si ho přečte, nebude litovat.

10 17.09.2023

Ze začátku jsem si musel na Kunderův styl zvyknout, určitou dobu mě dokonce iritoval. Jakmile jsem se na to naladil, musím smeknout. Román, kde má vše své místo, nic nechybí ani nepřebývá. Komunistický režim, který je bez smyslu pro humor, doba, kdy se z věcí soukromých stávaly věci veřejné (viz nevěra řešená straníky)... Existenciální tíseň podaná s ironií, kdy se hlavní postava propadá a propadá do ještě hlubšího životního žertu, který je zakončen koncem, kdy zjístíme, že jakékoliv snažení bylo zbytečné...

9 29.08.2020

Kdysi jsem od Agathy Christie už nějakou knihu četl, ale už si ani nepamatuju jakou. Jen vím, že mě příliš nebavila. Po několika letech jsem však dostal chuť si přečíst nějakou její klasiku. Myslím si, že míra nadšení bude záviset hodně na tom, jestli čtenář zná zápletku. Já sice tak nějak věděl, o co jde, ale vyústění jsem neznal.
Mistrně budované napětí, rostoucí nedůvěra mezi postavami. Je to napsané takovým stylem, aby knihu v podstatě nebylo možné odložit. I já ji měl přečtenou za pár chvil.
Deset malých černoušků mě přesvědčilo, abych si přečetl i další knihy od Agathy Christie.

9 14.06.2020

Můj první King, ke kterému jsem se odhodlal po vidění Kubrickova geniálního filmu. Sám King tuto adaptaci nemá rád, protože se nedrží příliš předlohy. Ano, to je pravda, ale stejně je Kubrickův film geniální a s určitou uměleckou licencí se musí počítat.

Teď však k samotné knize. Musím uznat, že jsem byl mile překvapen. King je opravdu dobrý vypravěč, což je něco, co se o něm tvrdí. Zároveň však nevypráví pouze povrchní příběh. Zapojuje do něj mnoho společenských problému (alkoholismus, domácí násilí, autoritářství v rodině, rozpad rodiny atd.). Tato traumata, která jsou sice postavami ze začátku potlačována, znovu probudí hotel Overlook a pomalu ale jistě vyplouvají na povrch - v kontextu knihy se spíš hrabou sněhem. Kromě těchto "lidských" strašidel jsou v knize i strašidla nadpřirozená, která má ve vlastnictví samotný Overlook. I ty samotné jsou však často pozůstatkem lidských hrůz (vraždy, sebevraždy, podivná úmrtí, mafie atd.). A musím přiznat, že v některých částech knihy jsem opravdu měl husí kůži a běhal mi mráz po zádech. Celkově tedy hodnotím tuto knihu kladně.

Výhodou je, že i když člověk viděl film, může si klidně přečíst knihu. V mnohém se liší, některé věci objasňuje. I když v tom měl film určité kouzlo, že věci nechával tajemné a otevřené různým vysvětlením.

9 04.01.2020

Miluju tvorbu bratrů Coenů, takže není divu, že jsem poprvé viděl jejich úžasný film.

McCarthyho kniha však v ničem nezaostává a obě díla vedle sebe skvěle fungují. Je fascinující, že i ve filmu je zachovaná struktura vyprávění, a tedy i meditativní části s šerifem (ve filmu velmi pomalé sekvence).
Zbytek je psán velmi úsporným stylem, kdy takto psané dialogy působí až nepřirozeně (přesto jsou často vtipné, cynické).
Někteří knize vyčítají, že je nihilistická nebo, v postavě šerifa, sociálně konzervativní (údajně má jít o osobní postoj McCarthyho). Ani s jedním tvrzením nesouhlasím. Nihilistická už není z té podstaty, že postavy neodmítají jednat, ba právě naopak. Celkové vyústění lze považovat za pesimistické, nikoliv za nihilistické.
První chyba, kterou můžeme udělat, je spojovat postavu šerifa s autorem. McCarthy nedává skoro žádné rozhovory, těžko tedy můžeme usuzovat, jaké jsou jeho politické názory. Ačkoliv se může zdát, že se šerif ohlíží za líbivou minulostí, nakonec zjišťujeme, že jeho touha vrátit se do mládí vychází z něčeho jiného. Mimo to není určitá idealizace minulosti u starších lidí ničím neobvyklým.

Těžko knihu přesně zařadit do nějakého žánru, jelikož McCarthy záměrně pravidla porušuje. Vzniká tak vynikající dílo na pomezí thrilleru, neo-westernu. Ani vzájemné pronásledování, ani úvahy šerifa se nijak nenarušují a já už se moc těším, až si přečtu Krvavý poledník.

8 24.12.2020

K Potterovi jsem přistupoval se značnou skepsí. Kámen mudrců jsem přečetl o dost později než ostatní. Nejsem příznivec fantasy, lépe řečeno k ní mám odpor. Ale tady se musím Rowlingové omluvit. Napsala skvělé dílo, které mi v lecčem připomnělo mého oblíbeného Roalda Dahla, na kterém jsem vyrostl. Tato kniha je knihou kouzelnou. Nikoliv proto, že jsou v ní kouzelníci, ale proto, že umí skvěle kombinovat prvky dětské fantazie, pohádek, obměňovat tradice a opravdu nás přenést do jiného světa s propracovanými vztahy mezi postavami, s propracovaným prostředím. Nechybí jí ani určitá "britskost".

Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale vážně se těším na další díly, i když si myslím, že ne všechny budou tak úžasné...

8 22.08.2020

Kubrickův film miluju. Proto jsem se rozhodl přečíst i knihu. A dobře jsem udělal!

Sci-fi příliš nečtu, matematika ani fyzika nejsou mé oblasti zájmu, a proto většinou nejsem fascinován technickými výčty informací, přesností atd. Výjimkou budiž Vesmírná odysea! Clarke skvěle kombinuje precizní technickou stránku (i když v lecčem dnes asi překonanou) a tempo vyprávění. Kniha se rozjíždí pomalu, ale postupem času nabírá takový spád, že jsem na konci zapomněl dýchat. Doporučuji si ke konci pustit i nějakou hudbu (např. Philipa Glasse) a zaručuji, že odcestujete s Davem pryč. Za hranice známého, za hranice lidského.

Dějiny, umělá inteligence, touha po poznání, ale také klaustrofobické pocity v nekonečném vesmíru. Těžko vyjmenovat všechna témata, která se v knize vyskytují.

Stále u mě vede Kubrickův film, ale rád si přečtu i knižní pokračování od Arthura C. Clarka...

8 02.08.2020

Naprostá klasika žánru, ve které nechybí nic, co čtenář očekává (růženec, hostie, hřbitov, česnek...). V tomto strašidelném vyprávění je Bram Stoker nejsilnější. Začátek v Transylvánii, Lucy na hřbitově a další strašidelné události jsou fantastické. Stoker důmyslně používá brakové prostředky, vyžívá se v protikladech (winchestrovka x kůl, rozum/věda x pověry...), rozkrývá určité děsy. Nakolik je román důmyslný jako celek (a nakolik to tak myslel sám Stoker), se můžeme dohadovat. Z opravdu různorodých interpretací románu si vybere každý tu svou.

Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že měl být román kratší. Blednutí a červenání Lucy, Draculovo cestování v bedně - jsou na můj vkus až příliš natahované pasáže, které nepřispívají ani příběhu, ani vyznění díla. Od samotného závěru jsem čekal víc, když k němu spěje opravdu dost stran čekání hlavních hrdinů...

I tak je Dracula dílem, které stojí za přečtení.

8 12.07.2020

Po románu Doktor Živago jsem si chtěl přečíst něco typově jiného.
Tak jsem se dal na knihu O psaní. King v ní popisuje své začátky, dává rady začínajícím spisovatelům atd. Ačkoliv s ním v některých věcech nesouhlasím (ano, troufám si v něčem odporovat spisovateli, který prodal desítky miliónů výtisků), tak mě to vážně bavilo. King totiž většinu věcí popisuje s humorem, ironicky a nebojí se jít ani proti sobě. A zřejmě by vás to nenapadlo, ale u kapitoly, která se věnuje gramatice, jsem brečel smíchy. A to se mi stává u knih málokdy. Jsem přesvědčen, že kdyby se kapitola o gramatice přečetla žákům ve škole, tak by to mělo mnohem větší účinek, než jakékoliv namáhání učitele. King naprosto přesně vysvětluje, proč je dobré znát pravopis, gramatiku, stylistiku. Vážně skvělá kapitola! Osobně mě více bavily části, které se věnovaly přímo psaní, jazyku atd. než Kingovu životu (nevěnuje se mu totiž příliš pečlivě). Zajímavá kniha, která nám poodhaluje, jakým způsobem píše nejúspěšnější spisovatel současnosti.

8 08.02.2020

Jedna z nejvýraznějších knih, kterou jsem kdy četl. Těžko se mi popisuje pocit, který jsem měl asi po dvaceti stranách. Pocit, že to je "ono". Nasednout na korbu náklaďáku a kodrcat se napříč Amerikou. V odlesku cadillaků vidět neony velkoměsta a poslouchat ty nejlepší písničky tehdejší doby, jak vyhrávají z jukeboxů v zapadlých hospodách USA. Atmosféra knihy se mi dostala do každého zákoutí mé čtenářské mysli. Chápu, že se to nelíbí všem. Pro mě je to však jedna z nejzásadnějších knih a jen prohloubila můj zájem o beat generation.

8 30.12.2019

Třetí kniha od Fukse, kterou jsem četl a potřetí jsem nadšený. Psychologický příběh je ozvláštněn detektivním rámcem, ale je potřeba zmínit, že detektivka to není (byť je pachatel odhalen). Mnohem více je totiž pozornost zaměřena na pokřivené vztahy, nejednoznačnost dobra a zla, zločinu a trestu. Vyšetřování je dost často nejasné a nevysvětlené a velmi podobně můžeme hodnotit i samotné postavy a svět, který obývají (např. se nikdy nedozvíme kde a kdy se příběh odehrává). Vše se totiž odehrává v jakési mlze, máte pocit jako by se svět rozpíjel nebo byl zasypáván vrstvou sněhu. Hranice reality, snu, výstřednosti, šílenství, ale také přísné racionality (v postavě kriminálního rady) není příliš výrazná.

Fuks psal skutečně knihy světového formátu. Přestože Příběh kriminálního rady nepatří mezi jeho nejznámější knihy, je to mistrovské dílo. Nabízí nám napětí, výstřednost, obludnost, ale také touhu po pochopení a humanismu. Kniha zaujme samozřejmě i Fuksovým stylem, který je plný opakování a variací a je podobně výstřední jako to, co se v knize odehrává

7 17.09.2023

Denemarková sype kila soli do historických ran a pro někoho možná až provokativně otevírá nepříjemné poválečné příběhy. Denemarková je známá svými jasnými názory a stanovisky a je pravda, že jsem se po několika stranách trochu bál, že dostanu knihu - tezi. A to nemám rád. Naštěstí se to ale v průběhu změní.

Denemarková psát umí. Její styl, když si zvyknete, je vtahující. Určitě se nabízí otázka, jestli někdy není až příliš ornamentální, přičemž to vyprávěné tak ustoupí do pozadí, ale jelikož předkládá silný příběh, nemám pocit, že bych s postavami někdy výrazněji ztratil kontakt.

Jedna z nejoceňovanějších českých porevolučních knih určitě stojí za přečtení. Příjemné čtení to není, ale dobré ano - byť pochopení mám, v tomto případě, pro různorodé hodnocení a pocity.

7 17.09.2023