jozik_v_tumane komentáře u knih

Výborný esej, stále aktuální v době masově konzumního kapitalismu (nejsme přímo otroky nějakého tyrana, nýbrž své nutkavé potřeby plytkých požitků – výsledek je v podstatě stejný, jsme vnitřně otroky). Psychoanalytický rozbor pana Baroše jsem chápal jen zčásti, ale také zajímavé. Úvaha Michela de Montaigne o přátelství také bezvadná. Celkově krásná knížka plná vznešených úvah.

1 18.01.2022

Výborné cviky, funguje to.

31.12.2021

Může se zdát, že tahle kniha je naprostá šílenost, vtip nebo blábol. Ale když k ní přistoupíme s pokorou, vyjeví svou krásu. Kdo chce racionálně a jednoznačně chápat, bude hořce zklamán. Lze se jen nechat unášet křivolakým, mnohovrstevnatým a nelineárním proudem myšlenek, snů, vtipů, absurdit, souvislostí, mystifikací a reálií, popisů a vyprávění, a to v několika paralelních časech, prostorech, světech, peklech a nebích. V průběhu čtení mi došlo, že už jsem knihu před lety četl, ale zapomněl jsem to... Tuto knihu nelze mít v "přečtených" – je tak fantasticky neuchopitelná a vymykající se jakémukoli zařazení, že ji lze číst stále dokola a nikdy ji nelze dočíst. Náročná četba, přečetl jsem souběžně desítky článků na wikipedii, abych se zorientoval ve zmiňovaných reáliích. Nemluvě o všech těch neznámých slovech...

5 31.12.2021

Těžko hodnotit. Dal bych 3.5/5. Román má některé význačné kvality, ale také zásadní nedostatky. Autor velmi dobře vystihuje tehdejší celkovou politickou situaci, kdy revoluce byla nevyhnutelná, ale ještě pro ni nedozrál čas – vzhledem k tomu, že nemohl vědět, co nastane o 5 let později (1917). Jako dokument o politické a společenské atmosféře bouřlivých let po revoluci z roku 1905 je román skutečně pozoruhodný a lze ho považovat v tomto směru za důvěryhodný vzhledem k tomu, že autor sám byl význačným revolucionářem a teroristou. Další kvalitou románu je, že události nepopisuje černobíle, hlavní postavy mají vždy filozofující tendence a přemýšlí poctivě o smyslu teroru a osudu Ruska, s přesahy až ke smyslu lidského života vůbec (jenž je z velké části spatřován v typicky ruském hrdinném sebeobětování se pro vlast). Zásadními slabinami románu jsou rozvláčnost a nekoncepčnost. V novele Kůň bílý (plavý) řeší autor tatáž dilemata, mnohem úsporněji, osobněji, příměji, a ještě do toho zakomponuje tragickou lásku... Zde se pojednává stále dokola jen o revoluční otázce z pohledu několika hlavních postav – mužů. Ženy jsou v románu jen okrajově, vztahy mezi muži a ženami nejsou téma, všechny postavy jsou psychologicky ploché, neprokreslené – jako by to byly jen variace na jednu a tutéž ústřední postavu Revolucionáře (za nímž se skrývá sám autor). Podtitul Tři bratři je nesmyslný, román je zejména o jednom z nich, kterého po jeho smrti vystřídá druhý v téže roli, jako by to byla tatáž postava. Třetí bratr se románem jen mihne. Ze začátku je zde snaha vytvořit morální dilema mezi Andrjušou – revolucionářem, a Sašou – námořníkem v carských službách. Ten se však po porážce carského loďstva u Cušimy od Japonců najednou, bez jakéhokoliv psychologického vývoje (nejpřekvapivější moment románu), přidává k revolucionářům a tak jen mechanicky nahradí zemřelého Andrjušu. Vývoj dění nemá žádnou vnitřní logiku, kromě té globálně politické; zemřelí teroristé jsou nahrazováni jinými a tak to jde stále dokola, dokud nejsou zabiti, pověšeni a rozprášeni všichni. Občas hezké filozofické pasáže, jinak nekonečné teroristické akce a nekonečné rozpravy na konspiračních schůzkách... Jazykově poučné i náročné: jde o převážně akční román, který utíká, když se člověk začte – to je ale místy problém kvůli nezvyklým obratům více než 100 let staré češtiny. Doporučit k přečtení lze asi jedině lidem se zvláštním zájmem o carské Rusko a ruskou revoluci.

1 22.12.2021

Z tohoto vydání jsem četl jen Jidáše (ostatní dvě novely samostatně). Hodnocení celku 4/5. Jidáš 3/5. Jako morální ponaučení je příběh Jidáše hluboký, až nepochopitelný. Je to filosofický problém povahy (dobra a) zla v lidském konání. Intelektuálně je to tedy velmi podnětné a zajímavé, ale styl vyprávění mi byl nějak protivný. Nebo to byl Jidáš sám?

1 09.12.2021

Čekal jsem knihu osobních vzpomínek na Kafku (dle popisu zde, který absolutně neodpovídá!), ale je to několik brutálně intelektuálských (a naprosto neosobních) interpretací některých jeho textů – a často ani to ne. Cítím z Urzidila intelektuálskou povýšenost. Píše tak, jako by Kafkovo dílo chápal lépe než sám Kafka. Za svou velkou erudici (cituje nebo odkazuje na desítky literátů, filozofů apod.) skrývá namyšlenost a opojení sebou samým. Mnohé pasáže s Kafkou VŮBEC nesouvisí. Tváří se, že píše o Kafkovi, jen aby na to konto prošpikoval knihu poznámkami sám o sobě. Např. celá stať o Sirénách – v jejímž úvodu nás autor obšťastňuje totálními KYDY o tom, co si pod Sirénami představují různí hloupí lidé, kteří nic nepochopili (PROČ? A jak to souvisí s Kafkou?) – je z půlky o Homérově Odysseovi a z druhé půlky o problematice mýtu, psané ve stylu "já jsem to pochopil ze všech nejlíp". Neznáte-li do detailu celou evropskou literaturu a filozofii od antiky po současnost, budete mít pocit, že vámi Urzidil pohrdá, nemluví k vám jako k sobě rovným. Urzidil evidentně vůbec nebyl Kafkovým blízkým přítelem (to se tedy Kafkovi nedivím), nýbrž jen povrchním známým, proto nemá co osobního o Kafkovi říct a pod rouškou intelektuálních komentářů ke Kafkově díle mluví jen o sobě. Kniha v podstatě není o Kafkovi, ale o Urzidilovi. Velikáni bohužel přitahují i zoufalce, kteří se na jejich slávě chtějí přiživit. A jak pravil Werich, ze všeho nejhorší je vzdělaný blbec.
Nebo úvahy typu: Kafkovy romány jsou fragmentární proto, že Kafka neměl antický vztah k přírodě – což Urzidil vyvozuje z toho, že Kafka o přírodě nemluví ve svých denících – a tudíž nebyl v harmonickém souladu se světem, což je pro dokončení románu nutné. Pane bože!
V knize jsou i zajímavé postřehy, ale protože jde v podstatě o PODVOD na čtenáři, hodnotím nejníže!
Chybí korektura, interpunkce je místy vadná. Chyby jako "jako se by" namísto "jako by se"! Děs.

Ponuré. Život je zahalen do všeobklopující tmy. Člověk v životě převážně trpí a vrací se opět do tmy. Přežívají jen krysy a myši, podobné stařenám. Okamžiky štěstí přichází i odchází nečekaně, jsou krátké a pomíjivé. Délka života je odměřena shořením jedné svíce, kterou v ruce drží On – neznámý: Bůh? Satan? Osud? ... Vlastně mě to celkem nudilo.

1 06.12.2021

Místy geniální, odvážné, velmi originální. Začíná to velice velkolepě, od první stránky jsem byl u vytržení. Ale velkolepý koncept se autorovi postupně trochu rozpadá pod rukami. Celkové vyznění, pointa, smysl pokulhávají. Závěr je prostě slabý, bohužel. Není jasné, co chtěl básník říci (kromě té banality, že lidstvo je zkažené). Částečně to lze chápat jako parafrázi nástupu bolševiků k moci, i když to asi nebyl autorův záměr.
Odfláknuté vydání, desítky překlepů.

3 06.12.2021

Špatný slovník. 9 z 10 slov, co jsem hledal, jsem ve slovníku nenašel. Bez přehánění. Váša-Trávníček je daleko, daleko lepší.

2 04.12.2021

Obě povídky mají fantastickou atmosféru.

1 03.12.2021

Ne ve všem s autorem souhlasím, ale v tom podstatném ano. Velmi podnětný text. Na ČRo výtečně namluveno V. Hauserem.

2 03.12.2021

Deník teroristy-revolucionáře. Překrásný překlad a vydání Stanislava Minaříka.

1 02.12.2021

Přečetl jsem pár stránek, párkrát jsem se zasmál, ale jinak mi to přišlo velmi křečovité. Každá věta se snaží být co nejabsurdnější, což tu absurditu naopak shazuje. Velmi špatně se to čte, rádoby vtipné archaizující výrazy. Prostě křeč snahy být vtipný za každou cenu. Ne, neoslovilo mě to.

Čiší z toho taková temnota a ponurost, až je to absurdní, a přesto je to o lásce k životu. Neustále balancuje na hraně krutého realismu a naivního idealismu. Psychické stavy jednotlivých postav jsou neuvěřitelně rozmanité, vykreslené s velikou představivostí a přesvědčivostí. Úsporný, přesný jazyk – ani jedno slovo nepřebývá. Přesto mě to vysloveně nenadchlo – duchovně mi to vlastně přijde trochu ploché, vyprázdněné. Matematicky přesný psychologický popis – ale duše se někam vytratila. Postavy působí jako loutky, což autor sám tematizuje.
"Ze světa zmizel člověk."

3 29.11.2021

Knihu jsem vybral jako náhražku za Deset dní, které otřásly světem – to se vůbec nedalo číst. S chutí jsem se začetl – ruská revoluce je fantasticky zajímavá série neuvěřitelných událostí. Nakonec jsem ale relativně zklamán. Je to přepis přednášek, to textu dodává živost a spontaneitu mluveného projevu, a také paralely k přítomnosti jsou fajn. Na druhé straně to ovšem přináší zmatečnost. Jsou kapitoly lepší a horší, ale celkově autor neustále přeskakuje a má problém se držet časové i tematické linie. Ruská revoluce sama o sobě je šíleně (!) složitý proces. O to důležitější je psát koncepčně a držet se jasně stanoveného rámce, aby to poskytovalo smysluplný, ba vůbec pochopitelný obrázek. V některých kapitolách to jakž takž funguje, v jiných (6.) vůbec ne. Četl jsem Dějiny ruské revoluce od R. Pipese (profesionálněji napsaná kniha), tudíž mám o událostech roku 1917 představu. Díky tomu jsem se neztrácel úplně, ale jen napůl. Občas autor vynechá podstatnou dílčí událost, bez níž nelze pochopit logiku toho, co následovalo, jindy naopak 2× opakuje tutéž informaci nebo i tentýž citát. Některé pasáže jsou extrémně zajímavé i dobře napsané. Ale celkově by zpracování mohlo být o hodně lepší. Také je zde nespočet úplných (šokujících) nesmyslů. Např. (str. 54) tvrzení, že Rusové se ze všech národů carské říše dožívali nejnižšího věku (nižšího než neandrtálci!), a z toho vývod, že "Rusové získávali od říše nejméně výhod". Kristova noho! Nebylo to spíš jejich (ne)kulturou a životním stylem?!! Nebo (str. 151) údaj, že Kornilov ušel za 154 dní 5720 verst stepí. To je 40 km denně po dobu 5 měsíců bez přestávky. Ve věku 40 let. Lze tomu věřit? Nebo údaj o 200.000 Čechů žijících v Rusku před revolucí, taky dost pochybné číslo, jak uvádí níže martin8550. Nebo prostě odbyté věty typu: "6. ledna večer byli převezeni do nemocnice (...) několik dní na to, 7. ledna, byli zavražděni." (str. 193) A tak dále. Jak si může historik, vědec, dovolit takové totální lapsy? A celkově je z knihy cítit nabubřelost autora, myslí si asi, že je taková hvězda, že může říkat občas i úplné blbosti. Občas je cítit velkorusky patriotický patos, včetně závěru. Pokud vás eminentně zajímá ruská revoluce, stojí to za přečtení. Autorův náhled na logiku událostí považuji globálně za správný. Zpracování má bohužel velké nedostatky. Knihu bych nedoporučil lidem, kteří se v ruské revoluci neorientují.

3 27.11.2021

Z větší části tomu nerozumím, ale přesto to na mě působí a některé strofy to vystihují zcela přesně...

3 25.11.2021

Byl to hezký zážitek, většinou mě kniha bavila, bylo to napínavé, čtivé, dobře napsané. Na věk 24 let je to docela neuvěřitelné. A neuvěřitelný je celý ten příběh, to si my dnes asi vůbec neumíme představit, co to bylo, ta okupace a válka. Byly tam i slabší momenty. Stále dokola omílané snění o Ireně je nepochybně věrným obrazem mladé mužské mentality, ale z literárního hlediska už to nebylo moc přínosné. Intelektuálně to není světová literatura 1. třídy, žádné hlubokomyslné úvahy tam nejsou. Síla knihy je v navození atmosféry, člověk se do Dannyho velmi vžije a hltá události, jako by tam byl. Tohle funguje a čtivost velmi oceňuji. Místy je to taky vtipné. Je to prostě upřímná stylizovaná zpověď mladého muže ve víru historických událostí. Je to takové to trochu nekoncepční psaní ve stylu "zažil jsem něco velkého a teď to prostě převyprávím". (Vzpomínám na Sestru od Topola: to je stejná metoda psaní; a jak pravil pan Činátl, je to v podstatě literatura pro mládež, ne pro dospělé.) Ideální věk pro čtení je stejný jako věk hlavního hrdiny – kolem dvacítky. Jako doklad z historie této země velice poučné. Taky to byl zajímavý exkurz do češtiny 40. let, spoustu germanismů a jiných slov jsem si musel hledat. Jedno slovo mě strašně otravovalo a jsem fakt rád, že se už nepoužívá: "líbnout" (namísto políbit, dát pusu). Přijde mi to vulgární. Taky dost divný výraz je "holkovský" místo holčičí.

4 24.11.2021

Po dvou kapitolách končím. Je nesmysl říkat, že je kniha objektivní a nezaujatá, jestliže k prvnímu vydání napsal předmluvu Lenin a vychválil ji do nebes, a pokud je Reed pohřben u zdi Kremlu. Je jasné, že Reed byl probolševicky smýšlející a tak je kniha také napsána. Kromě toho jsem nepochopil koncept knihy, ani se to nepokouší o historiografickou vyváženost, jde to zbytečně do podrobností v rozporech mezi zástupci stran a hnutí, ale nějaký celkový smysluplný obraz o dění to neposkytuje. Kniha nevypráví příběh revoluce, ale jen zcela úmorným způsobem popisuje, kde kdy jednal jaký výbor, kdo tam pronesl jakou řeč a co schválil. Do toho autor přidává k dobru úplné nesmysly typu, jakou zelňačku si dal v ÚVV. Koho to zajímá? V textu se ztrácím, chybí červená nit, rámec, a to jsem četl před rokem Dějiny ruské revoluce od R. Pipese, takže mám o ní nějaké povědomí. Zajímá-li vás bolševická revoluce, doporučuji Pipese.

Zhruba v polovině jsem se zasekl a nebyl schopný si ujasnit, zda mě kniha vlastně nenudí, přestože námět je zajímavý, nebo zda je jen nepřístupná, protože je tak zvláštní, specifická, neobvyklá. Velmi mě zajímala a přečetl jsem ji, ale občas jsem se musel trochu nutit. Neoznačil bych ji za čtivou, všechny dramatické momenty jsou zvláštním způsobem zploštěny do holého konstatování, dávno jsem např. nečetl tak chladný, necitový záznam milostného poměru dvou lidí. Příběh plyne velmi monotónně až unyle, přestože je to drama a postavy prožívají velké životní proměny, ba přímo osobní přerody (z mešťáka v proletáře). Politické vyznění je nejednoznačné. Říct, že je to "kritika stalinských čistek", je velmi zjednodušující a zavádějící. Spíš mi to přijde rozpolcené. Budování židovských osad v Palestině je podáno jako falešný sen, oproti tomu Sovětský svaz, přes svou nedokonalost nebo i hrůznost, jako něco pravdivého, čemu lze věřit a za co má smysl i položit život. Evropa (Praha, Vídeň) je oblastí idealizovaných vzpomínek, která však pro žádnou z postav nepředstavuje naději ani budoucnost. Ani Ri, ani Jan neuvažují o návratu, přestože jejich život ve Svazu je strašně těžký. Přitom v románu není výslovně řečeno, proč vlastně zůstávají, co je tam tak osudově drží. To se můžeme jen domýšlet. Ri se přerodila z moravské buržoazní slečinky v sovětskou údernici a vedoucí oddělení v továrně vlastně jen na základě své obrovské přizpůsobivosti a ochoty změnit svůj život. Proč ale zrovna tímto způsobem? Do jaké míry byla věřící komunistkou? Nevíme. Víme jen to, že do Svazu následovala svého muže (aby ho vzápětí chladnokrevně podvedla) a že chtěla žít plnohodnotně v kontextu, ve kterém se ocitla. Stejně tak nevíme, do jaké míry byl přesvědčeným komunistou Jan, o tom, jak a proč do Svazu odešel, se nedozvíme nic. Oba se chovají jako svědomití budovatelé, ale jejich vnitřní postoj neznáme. Těžiště knihy je v nepřikrášleném popisu atmosféry Moskvy 30. let a života v nekonečném koloběhu těžké práce, politické výchovy a propagandy. Je to tíživé a tragické, budovatelsky "radostné" na pozadí existenciálního zoufalství. Sovětský režim jim ničil životy a oni ho přesto milovali nade vše. Z mého pohledu je to především román o odevzdání se osudu. Autor nevyslovuje jakýkoli jednoznačný politický soud, jen konstatuje tragičnost lidského údělu. Velmi tíživý, smutný příběh. Žádný nadhled a vtip. Čiší z toho chlad. Děsivější než 1984, Proces i My.

4 09.11.2021

Mám pro Grina slabost, i když ne všechno vždy úplně chápu, nějak magicky to na mě působí. Jsou to nádherné romantické povídky o lásce a smrti.

2 19.10.2021