jitrnic
komentáře u knih
Kámen a bolest
Karel Schulz
Pro mě naprosté zjevení, pozapomenutý klenot české literatury, vysoko, široko a hluboko přesahující ostatní díla své doby. Spíše než o životopis nebo historický román jde o filozofické, melancholické, až básnické dílo o životě a tak vůbec... Kde na 634 stranách nenajdete zbytečné slovo, vatu... Nevím, jestli víc obdivovat Schulzův obrovský rozhled, kterým musel disponovat, aby takovouto fresku vytvořil, nebo horoucnost jeho srdce, s kterou maluje postavy a popisuje jejich umělecká díla. Já osobně si ho řadím k těm, o kterých psal.
Gottland
Mariusz Szczygieł
Není třeba přijímat pohled polského autora na nás jako objektivní nebo lživý nebo mu dávat jakékoliv jiné absolutní přívlastky. Je legitimní, je citlivý, je kritický, to ano. V mnohých kapitolách kupříkladu mě, nedouka, vlastně vzdělává v mých vlastních dějinách (no přiznejte se, kdo jste znal před přečtením knihy osudy bezesporu významných postav našich dějin tak dobře a v souvislostech, jak nám je předkládá Szczygiel). Má to být portrét nás samých a já s vyzněním tak docela nesouhlasím (byť není jednoznačné), ale pokládám ho za nesmírně obohacující (narozdíl třeba od knihy Mary Heimannové).
P.S. Všechny kapitoly jsou skvělé, ale vypíchl bych příběh Stalinova pomníku, to je naprosto fenomenální černočerná groteska.
Zbabělci
Josef Škvorecký
Ta kniha by byla výtečná i jen jako obraz hořkosladkého mládí - jak je místy vtipná, tak je jinde smutná až k zbláznění. Do toho jako mimochodem Danny pozoruje absurdní počínání svých spoluobčanů na konci války. Vše je tu zrelativizováno a nahlíženo, troufnu si tvrdit, do té doby nevídanou optikou - protektorát, Němci, komunisti, odboj, vlastenectví... Navíc hlavní hrdina s neskrývanými autobiografickými prvky je buržoazní floutek, kterého zajímá především jazz, anglo-americká kultura a (platonický) sex... No musela to být v roce 1958, kdy kniha vyšla, pro soudruhy pořádná šlupka.
Bílá velryba
Herman Melville
Spíš mám pochopení pro ty zpátečníky, kteří toto dílo nepochopili. I pro mě bylo čtení této knihy místy takřka utrpením a párkrát jsem to chtěl vzdát... Záměr chápu – spojit autorovu obsesi velrybářstvím s těmi nejvyššími metafyzickými úvahami a výsledkem mělo být podobenství. Ovšem – velrybářství považuji za daleko méně úctyhodné než H.M., hluboké mystické úvahy se čím dál více rozpouštějí v nekonečném patetickém blábolení ("Ó, Slunce...!") a často jsem se ztrácel dokonce i v akčních scénách (některé dost zaváněly Chuckem Norrisem).
Vorvaně nadále považuji za úctyhodného a MÍRUMILOVNÉHO tvora, jemuž to daleko víc sluší živému v oceánu než naporcovanému na lodi nebo jako exponátu v námořním muzeu.
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Evžen Boček
Mufloni jsme především my, Bočkovi čtenáři. Zpočátku každé jeho knihy přijde pár velmi vtipných situací a duchaplných postřehů, čím dál víc se z toho stává přehnaná fraška, kdy humor pramení pouze z toho, že nějaká postava nemůže uvěřit při pohledu na jinou, komicky poznamenanou postavu. Tato hovadina pak zběsile uhání k cíli, vy s ní, na konci chvilku hledáte, jestli to ještě někam nepokračuje a pak obrátíte oči v sloup, sami nad sebou. A příště si jeho knížku koupíte zas.
Cesta
Cormac McCarthy
Spisovatelé by obecně měli vyprávět příběhy, případně formulovat myšlenky a všechny možné popisy omezit na nezbytné minimum. V knize Cesta nejenže popis krajiny zaujímá snad 90 procent textu, ale ještě je poznamenán nechtěně komickou snahou o nakoncentrovanou depresivnost (z černých větví visely ohořelé mrtvoly a pod nimi tekl černý potok plný mrtvých ryb apod.). Příběh nula, myšlenka triviální, v podstatě lze tím pádem Cestu označit za brak, který je vcelku nehorázně vydáván za umění.
Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
Perla ruské literatury. Štolc a Olga mě moc nezajímali, byli tak trochu neskuteční a sloužili podle mě jenom jako protiklady fantasticky vykresleným staroruským figurám Oblomovovi, Zacharovi nebo vdově Pšenicynové. Scény soužití Oblomova se Zacharem se čtenáři zjevují před očima jako prvotřídní satira a mrazivá groteska. Skrz obě postavy jako by Gončarov posměšně ukazoval na naši vlastní ničemnou nečinnost a nerozhodnost a naprosté budižkničemovství a vrtáctví. Oblomovův sen je pak ódou na naše vylhané a vybájené představy o idylickém kraji našeho dětství.
Přesto je kniha ke svým postavám, i k jejich staroruskému chápání života nesmírně milá a laskavá.
Tato jemně vyladěná harmonie sžíravé satiry a melancholické empatie činí z knihy naprosto mimořádný čtenářský zážitek.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Nehodnotitelné. Je to samozřejmě popkulturní fenomén, jeden z pilířů atmosféry 90. let (bavím se tu o době, kdy se kniha dostala u nás do širokého povědomí), rozpolcených mezi naprostým utržením se ze řetězu a opovrhováním veškerými hodnotami, a děsivými varováními před drogami a AIDS.
My děti ze stanice ZOO jsou z literárního hlediska naprostým škvárem odpovídajícím mentální úrovni ústřední feťačky. Všechny přidané materiály, fotky, dokumenty, komentáře autorů ovšem působí jako rána kladivem, kterou si budete pamatovat možná i celý život. Neboli kniha dokonale splnila účel, šokovala, probudila a naučila ne tedy všechny, ale většinu lidí mojí generace jednoduchou pravdu, že pokud neznáte hranice svojí svobody, ocitnete se velice snadno v pekle, ze kterého pravděpodobně procitnete až na onom světě.
Kontinuita parku
Petr Šesták
Kniha, kterou jsem chtěl napsat sám. Byť děj příliš nestojí za řeč, knize v poslední třetině trochu dochází dech a závěr vyšumí do ztracena.
Kontinuita parku je konečně moderní český společensky kritický román napsaný na základě vlastního prožitého života a pozorování světa kolem sebe. Neohlíží se na čtenářskou poptávku, neutíká do minulosti, do fantasmagorií, nesmrdí umělostí (to jsem tak nějak shrnul moje výhrady k novodobé české "literatuře"). Svět, který jsme si kolem sebe vytvořili, je poněkud divný a jeho pravidla velice diskutabilní. Petr Šesták bourá jednu po druhé chatrné budovy této Potěmkinovy vesnice, neokapitilistické, stále ještě postkomunistické a nekonečně povrchní a vylhané. Ke cti autora slouží, že stejně kriticky a sarkasticky se vypořádává i se svým hrdinou Josefem, se všemi intelektuály, artisty, nositeli pokrokové kultury a samozvanými spasiteli obecně. Troufnu si říct, že tím i tak trochu sám se sebou.
Petr Šesták v rozhovoru o knize řekl, že naše životní zkušenosti a postoje nejsou zas tak jedinečné, jak si myslíme. Vnímám to jako dobrou zprávu. Děkuju za tuto knihu.
Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo
Jan Hnízdil
Takhle ne. Psychologický rozbor na dálku, kdy do hry vstupují vztah k matce, latentní homosexualita, poruchy osobnosti, jsou eticky nepřípustné, byť se jedná o ty, o které se jedná. Autor dělá závěry z bůhvíkde sehnaných citací, často pitvá každé slovo, jako by byl schopen v každé promluvě o rodičích odhalit skrytou pravdu.
K psychologii jako vědě chovám značný despekt, hlavně k tomu, že vychází z jakési normality, tedy z naprostého průměru. Vše, co se kamkoliv odchyluje, je pak podle mě zcestnými teoriemi připisováno jakýmsi našim nevyřešeným traumatům z dětství atd. Svět a život jsou mnohem barevnější a fantastičtější, než by psychologie (a koneckonců i ti tři chlapíci na obálce) potřebovala.
Vojna a mír I-IV
Lev Nikolajevič Tolstoj
Nutno číst. O žádné jiné knize to netvrdím, ani nevyžaduji, aby se každému líbila tak jako mně... ale je-li Bible knihou knih (a co si budeme povídat, ta také každého čtenáře neuchvátí), pak Vojna a mír je román románů. Tomuto žánru vytyčuje nepřekonatelné hranice co do monumentálnosti, mnohovrstevnatosti a barvité drobnokresby. Vlastně by se to dalo interpretovat i tak, že po Vojně a míru bylo třeba začít psát jinak, neboť na poli klasického románu již nebylo možno dosáhnout více.
Bože chraň aspidistru
George Orwell (p)
Milovaný Orwell...Jeho sarkastické sociální romány mám snad ještě radši než ty jeho dvě obligátní proflákliny (také geniální, samozřejmě). Tuším, že Orwell byl v mládí spíš Ravelstonem, naivním salónním socialistou, ale je to vlastně fuk, ve svém románě po svém zvyku rozdává rány na všechny strany, aniž by ovšem dával za pravdu destrukci nebo dekadenci, naopak.
Nevědění
Milan Kundera
Kunderova díla vnímám jako osvěžující občasná intelektuální cvičení, ovšem člověk by se daleko s tímto niterným nípáním nedostal. Určitě ne v praktickém životě, ale ani v tom duchovním, chcete-li.
Kundera byl intelektuální ekvilibrista a exhibicionista s maskou smutného cynika. Jeho vývody a dedukce jsou zajímavé, ale nikoliv absolutní, jak se ze své vcelku pochopitelně nadřazené pozice světově uznávaného spisovatele možná domníval.
Formou i typem úvah kniha připomíná Nesmrtelnost, ovšem nedosahuje její hloubky ani rozmachu. Zde se zaměřuje na téma pokusu o návrat domů z emigrace. Jedna strana, tedy pocity emigrantů (byť že by se jednalo o nějak psychologicky vymakané literární postavy, nejde rozhodně říci. Jde o prototypy), je popsána znamenitě (mám obdobnou životní zkušenost), druhá naprosto ploše a přezíravě je zahrnuta do fádního povrchního davu těch, kteří "zůstali". Kdyby se kniha objevila u nás už v roce 99. kdy byla napsána, mohla obohatit veřejný prostor, neboť se vyjadřovala k tehdy aktuálně ožehavému tématu. Po dvaceti letech, kdy řešíme úplně jiné problémy, se obávám, že tu může nalézt stejně cizí prostředí jako Odysseus po návratu na Ithaku. Za mě dobrý.
Druhé město
Michal Ajvaz
Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.
Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
Jako vždy u Vonneguta vizionářské vidění, bystré sarkastické postřehy a moudrá skepse vysoce převyšují jiné aspekty spisovatelského umu, kupříkladu schopnost napsat smysluplný příběh. Byť uznávám, jistá ztřeštěnost a rozkolísanost děje je u něj takřka autorskou licencí, ať si o tom myslím, co chci.
Zcela mě ovšem ohromilo datum vydání díla. Teambuildingy. brainwashingy, tvrdý materialismus a pragmatismus a jiné parádičky naší doby – to všechno už Vonnegut znal či předvídal před sedmdesáti lety. Tato kniha nás učí, že kapitalismus se nezbláznil v posledních letech, nýbrž vtrhnul do naší naivní střední a východní Evropy už ve své dávno zvrhlé podobě.
Selský baroko
Jiří Hájíček
V některých svých postřezích a dialozích nadějný, jako celek to připomíná svého hrdinu - divného pavouka, který se pokládá za chytřejšího a zajímavějšího, než ve skutečnosti je. Hlavní problém vidím v tom, že postavy vystupují jako umělé figury v dramatu, jednání naprosto neodpovídá jejích věku a postavení. Jako by všechny nežily šedesát let ničím jiným než křivdami z období kolektivizace - včetně lidí, kterým má být v knize kolem třiceti... A cílem je pomocí těchto figurek převyprávět příběh v souladu s dogmaty dnešní doby. Příběh tak působí spíše jako z učebnice, než jako ze života.
Konec civilizace
Aldous Huxley
Zvláštně nevyvážená kniha, byť rozhodně ne průměrná. Několik pozoruhodných myšlenek a postřehů se vztahuje spíše k dnešnímu nakládání s masami, než k totalitním režimům. Huxleyho svět nelze označit za jednoznačně špatný, "pouze" je v něm zcela potlačena individualita jedince na úkor zcela bezstarostného bytí - není štěstí, není ani neštěstí. Kniha je rozdělena na několik ne úplně pohromadě držících částí, které se nijak smysluplně neprolnou.
Malí bohové
Terry Pratchett
Tak konečně. Na čtvrtý pokus kniha od Pratchetta, která se mi líbila od začátku do konce. Filozoficko-teologicko-politicko-dobrodružná story s přesahem a pytlem legrace k tomu. Pratchett tentokrát drží nit, děj se mu nerozpadne do žádných šíleností, naopak graduje. Bravo!
Koně se přece střílejí
Horace McCoy
Tvrdá sociální nihilistická zpověď, neutěšená zpráva o stavu společnosti, tehdy jako dnes. Zábava musí být, i kdyby na chleba nebylo. A chudoba smrdí. Kdo se s tím odmítá smířit, ať si propálí hlavu a kdo na to nemá, nechť požádá bližního svého.
Cesta na sever
Karel Čapek
Hned zkraje musím vyzdvihnout nádhernou edici z roku 1955 (sic!), Čapkovy kresby (se smyslem pro detail a kouzlo zachyceného okamžiku, nebo snad spíše věčnosti, snad ještě cennější než by byly bývaly fotografie) i statečně zvládnutý domácí úkol Olgy Scheinpflugové, totiž básně opěvující severskou přírodu. A velice střídmý, neideologický doslov Františka Branislava. Cestopis samotný má v sobě mnoho magického, mnoho smutného, již předznamenávajícího vpád expanzivní moderní společnosti do panenských koutů Země, i mnoho moudrého a povzbudivého. Je myslím zajímavé srovnat bezstarostného, optimistického, svobodného a starosvětského Čapka z Anglických listů s o čtrnáct let starším, ženatým, hledajícím únik před světem, jemuž už spíš odmítal rozumět.