jelad komentáře u knih

Holokaust jako výsledek modernity - chladný, neúprosný, průmyslově přesný - masová záhuba, jejímž zrcadlem jsou koncentrační a vyhlazovací tábory, především Osvětim. Holokaust je Osvětim, snaží se v knize říct autor. Přestože v době, kdy se Osvětim stala významným vyhlazovacím centrem, byla již většina židů po smrti, přestože většina židů zemřela blízko svého domu v jámách smrti - a to ve východní Evropě, přestože obvykle umírali kulkou do týla, což je spíše intimní než odosobněné. Přijmout Osvětim za symbol holokaustu znamená odlehčit si od nekomfortních myšlenek, změnit jeho podobu, zbavit vrahy zodpovědnosti, věřit, že se „o tom nevědělo“ (Podle autora prý devět z deseti Poláků nevědělo o tom, co se děje v Osvětimi.). Možná se nevědělo o masovém vraždění, které probíhalo v koncentrácích, s určitostí se ale vědělo o obětech jam smrti, o nichž domů psaly statisíce vojáků wehrmachtu a německé policie, a na jejíchž popravách se účastnili jako oni sami, tak další tisíce až statisíce pomahačů z řad kolaborantů nacisty obsazených a destabilizovaných států.
Kniha sice prohlubuje informace o fanatismu jednotlivců - pěšáků i nacistických špiček, jako celek ale slouží k pokřivenému chápáni minulosti.

„Včera jsem se přihlásil na zvláštní akci. ... Zítra budu mít poprvé příležitost použít svou pistoli. ... Co už sejde na tisíci dvou stech Židů, kteří jsou ve městě přespočetní a musí být pobiti. Až přijedu domů, budu ti vyprávět spoustu krásných věcí. Ale už dost o tom, ještě by sis myslela, že jsem krvelačný.“

Walter Mattner, policejní tajemník, 2.října 1941 v dopise z Mogileva své ženě ve Vídni

01.04.2018

Epický příběh Ireny Sendlerové obnažuje odhodlanost a odvahu člověka, jehož pud sebezáchovy je potlačen na minimum, zároveň ale ukazuje, kolik takových Iren, Oskarů Schindlerů a Nicholasů Wintonů - kteří se rozhodli uchránit židovské děti před holokaustem, v Evropě v době druhé světové války existovalo. Irenina záchranná síť, v níž „uvízlo“ na dva a půl tisíce malých židů, jež se z hladovějícího varšavského ghetta odplazilo kanály nebo vlastnoručně vykopanými tunely, v době největšího „rozkvětu“ měsíčně spolkla v přepočtu kolem patnácti milionů korun. Miliony, kterými záchranné akce zaštiťovala polská exilová vláda i američtí židé byly rozdělovány desítkám rodin, sirotčinců a klášterů, které se židů během německého řádění a všeobecného antisemitismu nezištně ujaly. Protože hrdinka knihy - Irena Sendlerová - chodívala jako pracovnice polského sociálního úřadu do varšavského ghetta několikrát denně, znala jeho útroby dokonale. Věděla, že pracovní povolení, se kterým byli židé částečně chráněni před deportacemi do vyhlazovacích táborů, stálo za branami ghetta zhruba stejně jako ampulka kyanidu (dnešních 350 tisíc korun), byla si vědoma toho, že židovští podvodníci, jež bohatým soukmenovcům nabízeli zahraniční doklady, byli za jeden pas schopni ze své zámožné oběti vymámit i 40 milionů korun a zároveň si byla jistá tím, že i mezi židy existují kolaboranti, kteří životy ostatních prodávají za lepší byty nebo šaty. A ghetto se jí stalo domovem - tam umírali její židovští přátelé, odtud vozila v krabicích i rakvích polomrtvé děti. Zatímco většina Poláků byla ráda za to, že Němci mají prozatím jiného obětního beránka než je samotné, že mají zábavu v podobě Židovského povstání, že mají koho vydírat a koho beztrestně mučit, menšina nasazovala život za „podlidi“, čímž si uchovala morálku v době, kdy se lidské hodnoty a city roztavily ve vroucím kotli nenávistného šílenství.

01.04.2018

Zavařenina ze sladkých meruněk, které po staletí plodil strom rodiny Fjodora Ivanyče, se stává trpkou na jazyku a těžce stravitelnou, když ze stromu zbydou jenom mrtvé větve a třísky - jako symbol sovětské devastace vesnických „kulaků“. Jejich utrpení v gulazích, trauma způsobené vykořeněním a ztrátou půdy, rozbití vazeb a rozložení mentalit se stává exotickou zajímavostí a „primitivní“ jazyk zlomené zemědělské generace „inspirací“ v tvorbě sovětských „umělců“, jež se z očí do očí pravdě propadají do ještě hlubší pokrytecké pohodlnosti vlastního nezájmu. Jakási temná clona halí Solženicynovy povídky, i když plné ironie, absurdity a sarkasmu, svíravou pachutí všudypřítomného rozvratu a neštěstí. Na meruňkové zavařenině si pochutnává bývalý vězeň lágru i bezcitný sovětský generál, oba prostým a přízemním požitkem polidštěni, což způsobuje ještě větší tíseň.
Povídky, které se řadí k pozdějším autorovým dílům, představují trochu jiného Solženicyna. S nadhledem a vtipem - přesto nadobro prorostlým fatálními kořeny bezútěšné a zoufalé reality sovětského světa.

„Řekli mi, že jste slavnej spisovatel. V knihovně mi dali soubor vašich článků. (Školu mám, u nás ve vsi.) Nemám čas pořád číst, ale pár jsem si jich přečet. Vy tam třeba píšete: Základem štěstí je naše kolektivní zemědělství - a u nás je chudák chlápek rád, když se veze na vlastním kole. A ještě tam píšete: Hrdinství se u nás postupně stává základním jevem života, jehož smyslem je práce v komunistické společnosti. Na to vám řeknu, že tohle hrdinství a tahle práce je jen břečka, vykvašená z naší totální vyčerpanosti. Kde jste to všechno viděl, nevím, hodně píšete i o zahraničí, jak je tam zle a kolikrát jste si povšimnul, jak se tam na vás dívaj se závistí - hele, to je Rus!“

01.04.2018

Šabach na výletě v Americe - místo Dušiček Halloween, namísto lití olova krocan. Je to právě prostředí amerického maloměsta, které zbavuje Šabachovo vyprávění nádechu nostalgie minulosti, a naopak jej pevně fixuje v roztančené a sebevědomé americké přítomnosti. Příběh se sice opět opírá o tragikomické vyprávění dospívajících chlapců, tentokrát ovšem ve zcela jiných kulisách, které českého čtenáře nevybudí ke vzpomínkám (a to třeba i mladší generace - i když jenom zprostředkovaně přes vyprávění rodičů a prarodičů). Kořeny Šabachova literárního díla pevně prorostlé dramatem i komikou komunismu - totalita typicky zironizovaná a převedená do absurdna skrze ty nejbanálnější a nejmrňavější drobnosti tehdejšího každodenního života, se do knihy „A nakonec Vánoce“ nezapustily. Neměly kam, Amerika pro ně nemá místo ani paměť, a čeští čtenáři tak cítí, že jim v tomto Šabachovi něco nevyhnutelně chybí.
„Prej mám tohle ADHD předaný od táty, jelikož je to dědičný a od maminek se to prej nepřenáší. Když sem to jednou oznámil Robinsonovi, tak mi řek, ať si z toho prej nic nedělám, že podle něho nás musí bejt na světě dost, protože na Hlavní ulici v jednom obchodě prodávaj trička, kde je to vyvedený velkejma tiskacíma písmenama.
‚Ta tvoje zvláštnost…‘ řek tenkrát, ale když sem se tam pozdějc zašel s našima podívat, tak se zjistilo, že to, co viděl za sklem toho krámu, bylo černý tričko s bílým nápisem AC/DC , což je, jak mi táta vysvětlil, prej nějaká kapela. Co se kapel týče, tak já mám rád Beatles. Jak říká táta, je to zvláštní, ale všechny děti maj rádi hranolky a Beatles.“

18.03.2018

Zabitím, pohřbením, zničením, vymazáním, vypuzením beránka, tak jak líčí francouzský filosof a sociolog René Girard, dochází k obnovení společenské rovnováhy – násilí jednotlivců, které by se mohlo jinak zvrhnout a ohrozit celé společenství, přechází v touhu po vraždě jednotlivce nebo skupiny – cizinců, podivínů, géniů. To je, jak dokazuje Girardova kniha (a o čemž hovoří i Sigmund Freud) mechanismus, který postavil kulturu a stal se jejím rituálem.

„Jelikož rituál dokola opakuje stejný mechanismus obětního beránka za použití obětí, které jsou v zásobě, stává se jistou formou učení.“

28.07.2017