jakub2199 komentáře u knih

100 postav klasické mytologie je bohužel taková nedopečená knížečka, abych tak řekl. Jsou zde rozhodně elementy, které je třeba pochválit, ale na druhou stranu zde jsou i věci, které nelze než vytknout. Tak nejprve k negativům. Mou hlavní výtkou je, že autor asi netušil o čem chce vlastně psát. Název díla je 100 postav, předpokládal bych tedy, že jmenované postavy budou stát v centru pozornosti, ale bohužel tomu tak není. Přístup ke každé postavě knihy je odlišný, ale rozhodně není konzistentní. Některá hesla jsou převyprávěním slavného mýtu s postavou jako protagonistou, v některých se postava jen mihne a vypráví se cizí příběh, někdy jde o vyprávění o rodičích postavy.To je rozhodně problém. Například v hesle pod Medúzou se vypráví o Perseovi více než o samotné Medúze. To samozřejmě snižuje na hodnotě knihy a narušuje to její systematičnost. Chápu, že prostor pro jednotlivá hesla musel být limitovaný, takže autor musel vybrat ty nejzajímavější elementy, ale tím spíše bych chtěl vědět o postavě to základní, to hlavní a musel-li zmínit příběhy, tak pouze pro dokreslení a ne jako nosné téma hesla. Co se knize povedlo je grafická úprava, použití umění pro dokreslení postav (prostřednictví děl světových malířů, sochařů a jiných umělců). Systematické rozdělení postava podle nosných mýtů, a okruhů (jako například olympijští bozi, dobývání Tróji a jiné). Použití rodokmenů pro dokreslení příbuzenských vazeb. Vzhledem k tomuto by kniha byla vhodná jako doplňující systematizující pramen, ale rozhodně ne jako samostatný zdroj k poznání řeckých (a v menší míře římských) mýtů. Pro čtenáře, který by hledal takové informace bych doporučil buď Roberta Gravese a nebo samozřejmě starověké prameny (Homér, antická dramata, Ovidiovi Proměny ...).

12.04.2019

Mám poněkud rozporné pocity při hodnocení této knihy, protože většina mých výtek je rozhodně přičitatelná buď rozhodnutí editora a nebo původní formě textu, tedy přednášky (mluveného projevu), zato myšlenky samotného autora jsou nanejvýš zajímavé, přestože v mnoha místech složitě zvládnutelné. Ne nadarmo se říká, že veškerá západní filosofie není než série poznámek k Platónovi. Z tohoto výroku musíme takříkajíc dovodit určitou míru komplexnosti autora a jím probírané látky. Přednášky, z kterých je tato kniha sestavena, se zabývají těmi z nejsložitějších témat v platónově filosofii - tedy duši a uspořádání společnosti. Tedy témata v žádném případě triviální. Nosnými dialogy výkladu jsou z platónských textů Gorgias, VII List a Ústava, přestože se pracuje i s jinými texty. Především musím zmínit výhradu, kterou mám k rozhodnutí editora v textu užívat slova v originálním řeckém skriptu bez jakéhokoliv překladu. Nechce se mi věřit, že by znalost starořečtiny byla v naší zemi rozšířenější než latiny a proto je rozumné předpokládat, že čtenář nebude textu rozumět - i pouhý přepis pod čarou s převodem slov do latinky by byl dostatečný. Takto jsem bohužel četl pasáže a jejich obsah pro mě zněl přibližně takto: jelikož Platón rozlišuje X a Y když hovoří o X, tak musíme chápat že směšovat význam X a Z by bylo nerozumné - tedy takřka nesrozumitelné, i přes mou počáteční snahu si pamatovat Patočkou vysvětlená slova se jejich počet postupem doby rozrostl tak, že jsem marnou snahu rovnou vzdal. To samozřejmě není chyba pana Patočky, v mluveném projevu, jak byl text přednesen by byl samozřejmě studentům srozumitelný. Dokonce i Patočka u většiny posluchačů nepředpokládal předchozí znalost vykládaných textů ač ji rozhodně doporučoval. Ovšem jinak jde rozhodně o skvělý výkladový materiál k porozumění platónových textů. Především tím, že dává určité dialogy do vzájemné vazby a samotnou přednášenou látku do historického kontextu čímž její pochopení výrazně zjednodušuje. Nejspíš nešlo o nejšťastnější volbu jako první seznámení s dílem Jana Patočky, ale rozhodně spokojenost. Bezpochyby až přečtu Ústavu, tak se ke knize znovu vrátím (i když lekce starořečtiny nádavkem by rozhodně neuškodila).

28.03.2019

Prazvláštní kniha. Jedná se o soubor příběhů, bez jakéhokoliv spojujícího tématu, dokonce i různého data vzniku. Vnější formou příběhu, nebo možná lépe vyjádřeno na první pohled - působí příběhy jako Nerudovi Povídky malostranské, vhledy do běžného života obyčejných lidí. Tak jsem vnímal příběhy valnou část četby. Některé byly zajímavější jiné méně. Ovšem doslov Ivana Krouského (překladatel) mě donutil k zamyšlení. Krouský píše, že příběhy (možná všechny, možná ne) jsou alegoriemi a skutečné jádro příběhu stojí mimo jeho samotný text - uvádí jako příklad příběh Autobus (pasažéři jsou obyvatelé Japonska poslužní a poslušní vojenské mašinérii a řidič je armáda). Ve světle této myšlenky jsem začal zpětně přehodnocovat příběhy a je pravdou, že příběhy, mohou mít další vrstvy. Kdysi jsem četl esej, která připodobňovala asijskou literaturu k západním komiksům (čtenář totiž čte příběh, ale četba se odehrává ve třech rovinách - první vrstva je samotný příběh, tedy samotný děj, druhá vrstva je vnější forma - pro komiks by to byly obrázky pro asijskou literaturu vizuální zobrazení znaků a třetí vrstvou je vnitřní-skryté sdělení/skrytý příběh). Myslím si proto, že asijský čtenář je takříkajíc předprogramován k tomu, aby vnímal příběh na více rovinách a chápal i skrytá poselství zdánlivě banálního příběhu. Stejně jako středověký čtenář v Evropě chápal běžné alegorie bez nutnosti jejich vysvětlení. Proto častá výtka příběhům, tedy že končí jakoby uprostřed děje, bez rozuzlení příběhu, či nějakého zakončení, je prostě přičitatelná faktu, že skutečný příběh byl odvyprávěn a vnější forma už neměla potřebu dál pokračovat. Rozhodně stojí za přečtení, pokud čtenář má problémy se knihou prokousat tak doporučuji k přečtení alespoň příběhy Kosatec a Dnes se neordinuje, které se mi líbily z výběru nejvíce.

20.03.2019

Hodnotím starší verzi knihy (2004). Určité sekce jsou tím pádem neaktuální a někdy tedy přímo k ničemu, což ale není chyba knihy. Užíval jsem ji před lety k maturitě a ve své době odpovídala reáliím. Hlavní síla knihy spočívá v jejím zpracování, které je velice kvalitně zpracováno. Jednak stylistickým a jednak vizuální oddělením jednotlivých informací. Krásně zhuštěný materiál perfektní k zopakování látky či jejímu oživení. V tom by samozřejmě mohl spočívat pro někoho problém. Tato kniha není učebnicí v pravém slova smyslu, je spíše shrnutím témat, přestože projde řadou témat, tak obsah informací je pouze povrchní a je na čtenáři, aby ho znal hlouběji, nebo ho dostudoval. Ale jak jsem zmínil k připomenutí a jako koncentrát dat perfektní. Obzvláště kvalitně jsou zpracovány sekce o psychologii a filosofii, sociologie je také kvalitní. Oblast ekonomie je probrána opravdu povrchně a k problematice jen takříkajíc přičichne. Mezinárodní vtahy ujdou, ale bohužel zběžně přecházejí i vcelku důležité mezinárodní organizace a jak jsem zmínil tak EU je úplně nepoužitelná, ale předpokládám, že novější verze je aktualizována. Všehovšudy kvalitní skriptum, rozhodně lze doporučit jako jednu ze studijních pomůcek.

09.03.2019

Jednalo se o první Marxovo dílo, do kterého jsem se pustil. Samozřejmě jsem s jeho myšlenkami již setkal, ale toto byl první takříkajíc face-to-face kontakt. První co musím zmínit, je jak sečtělý Marx je. Většina lidí ho zná skrz jeho socio-ekonomickou tvorbu, ale Marx byl velice vytříbeným novinářem a jeho faktografické/historické práce jsou dodnes velice ceněny, i když ne příliš známy. Jedna věc je to číst o autorovi a druhá je to zažít. Osmnáctý brumaire je spíše populárně naučnou prací než čím jiným, esej chcete-li. Marx probírá jednotlivá historická fakta, postupný sled událostí a popisuje ho, hodnotí ho a dává ho do vzájemných vztahů a souvislostí. Pro soudobého čtenáře může jít o poněkud náročnější četbu, pokud není čtenář obeznámen s okolnostmi událostí let 1848-51, ale pro tehdejší obecenstvo se jednalo o čerstvé události a známá fakta. Co se formy díla týče tak je velice čtivá. Nejde o nejlehčí čtení, ale je podáno velice přístupnou formou, čtivě a především velice koncentrovaně. Relativně holá fakta jsou místy proložena analogiemi s divadelními dramaty, události dostávají své paralely s historickou minulostí Říma a starověkého Řecka, místy autor dokonce přechází do alegorii. Samozřejmě se v díle najdou tu a tam rozeseté politické názory, ale je jich tam skutečně poskrovnu a jsou tak plynně integrovány do textu, že z něj nevystupují jako jakási agitace, ale pouze další dimenze hodnocení. Rozhodně knížka stojící za přečtení. Obzvláště bych ji doporučil pro čtenáře historie revolučních let 1848, či francouzských dějin. A nebo jako u mě vstupní text pro Marxovu tvorbu.

07.03.2019

Četl jsem od pana Baumana jeho veledílo Modernita a holocaust a proto jsem byl zvědav, co tato relativně útlá knížečka přinese. Fakt, že jsem ji nalezl několikrát citovanou v mnou čtené literatuře mi dával jistou naději. Bohužel musím prohlásit, že jsem byl zklamán. Samozřejmě je nutno vzít v potaz několik faktorů. Tím hlavním je datum knihy tedy rok 1998 a samozřejmě kusovitost obsahu, která byla plánovitá. Ale nelze než prohlásit, že to nejsou omluvy dostatečné. Zaprvé Konec dějin od Francise Fukuyami je přes rok publikace 1993 i dnes relevantní knihou. Názorově překonanou, ale relevantní pro dialog. A k druhému bodu bych uvedl například Postamerický svět od F. Zakarii, které nese jedno téma, ale hovoří o něm v mnoha proměnách, ale celý text je koherentně spojen. Dlouho jsem tuto knihu četl a nemohl jsem přijít na to, co mi na ni tak vadí. A někdy kolem strany 110 mi to došlo. Šlo autorovu tendenci používat alegorie, ale alegorie tak komplikované, že vytvoří přirovnání (v tomto případě o turistech), ale po 4-5 stránkách netuším jestli věty, které používá jsou jen rozpracováním alegorie, nebo se autor sám ztratil a zapomněl, že nepíše cestovatelského průvodce. Kniha je proseta zajímavými postřehy a myšlenkami, ale přišlo mi to jako kutání zlata. Bylo to hodně práce, pro množství informací, které by zvládla obsáhnout kratší esej. Ale aby to nepůsobilo, že autora pouze haním, tak zmíním témata z knihy, která působí i dnes relevantně {globalizace a současná alokalizace - jako konkurenční jevy}, odcizení konzumenta od konzumovaného {tedy konzument konzumuje ne protože by o to stál, ale protože je to jeho role a co konzumuje je irelevantní, tak dlouho dokud konzumuje} , sociologie vězeňského systému jako prekursora pro sociologickou eugeniku nonkonformity {především citovaná práce Thomase Mathiesena, Prison on Trial}.

31.01.2019

Filosofie nikdy nebyla věda laikům volně přístupná a i mezi plejádou filosofů patří Hegel k těm nejnáročnějším. Přesto jde o filosofa v mnohém klíčového a pro dnešní čtenáře relevantního. O výklad základu jeho filosofie se v této knize pokusil Peter Singer. Bohužel se domnívám, že uspěl jen zčásti. Většina výhrad je krásně shrnuta v doslovu od Milana Sobotky (českého znalce Hegela). Především se autor z výkladových důvodů rozhodl rozdělit pojednání o jednotlivých filosofických koncepcích do dvou oddělených částí. Bohužel pojednání ponechaná do druhé části jsou často reflektovány v části první a výsledný obraz je tak nepřehledný, nebo alespoň těžce přehledný. Dalo by se říci, že jde primárně o výklad Hegelovi Fenomenologie ducha, poté Filosofie dějin a pak v omezené míře Filosofie práva, a snad jen z povinnosti je přilepena nakonec jedna kapitolka o Hegelově dialektice.
Jak v doslovu vytýká Milan Sobotka autor se vyhýbá metafyzickým elementům v Hegelově díle a zmiňuje je pouze tam, kde je to nezbytně nutné. Čímž reflektuje dílo Hegela více materialisticky, tedy mohli bychom říci trochu v optice Hegelových následovníků.
Každopádně jako vstupní seznámení s Hegelem rozhodně stojí za přečtení. Kniha je vzhledem k tématu čtivá a myšlenky jsou konzistentně vykládány a vysvětlovány. Pro pasáže, kterým byl věnován menší prostor je však třeba se poohlédnout jinde.

24.01.2019

Pověst o Jóbovi se v literatuře objevuje natolik pravidelně, že jsem podlehl přání si ji přečíst také. Rozhodl jsem se pro tuto verzi, protože mi přišla jako upřímná snaha o přiblížení se originálu, bez zbytečných obav o ústupky překladatelů ve prospěch jakékoliv náboženské kosmologie.
Kniha sama je rozhodně zvláštní, jen dokazuje, jak velice různorodé mohou biblické texty být. Kvalita rozhodně stojí vysoko, lze se snad i ztotožnit s názory překladatelů, že na úrovni Miltonova Ztraceného ráje či Homérských eposů. Více než forma je na díle zajímavý jeho obsah. Vyprávění o Jóbovi je vlastně příběhem o nevypočitatelnosti absolutního hegemona, nezpochybnitelného panovníka (Boha) vůči věrnému služebníkovi, který se proti němu ničím neprohřešil a přesto není z žádného jiného důvodu než božího rozmaru trestán krutým osudem. Příběh nám tak přináší polemiku nad spravedlností takového zásahu a to jednak "ústy" Boha, Jóbových přátel a nakonec i samotného Jóba. Kdy Jóbovi přátelé tvrdí, že pokud Bůh trestá činí tak oprávněně a Jób se musel provinit ať už to ví nebo ne, trvají tedy na absolutní neomylnosti Boha. Jób se brání a žádá Boha, aby ho vyslyšel a vysvětlil mu, kde se prohřešil a pokud tomu tak bylo, tak sám na sobě vykoná oprávněný trest. Ale chápeme, že je o své nevinně přesvědčen. A nakonec samotný Bůh, který jako hegemon kritizuje Jóbovi přátele a přesto vyčítá Jóbovi, že není jeho právem, aby se po něm dožadoval vysvětlení, a to, že ho Bůh trestá je vše, co by mu mělo stačit.
Není možné si nepovšimnout, že Bůh zde vystupuje spíše jako tyran, vykonávající trest vůči věrnému podřízenému čistě, aby Satanovi dokázal své tvrzení a nechá tak Jóba bezdůvodně trpět. Přístup Boha mi trochu připomíná názor T. Hobbese na vladaře a jeho skoro až absolutní vládu nad poddanými, kterou může prolomit jen snaha vladaře o život poddaných, ale jakékoliv ostatní utrpení musí být snášeno jako oprávněné (viz Leviathan). Jde bezpochyby o zvláštní alegorii, jejíž hlubší význam mi uniká a je otázkou, vzhledem k rozdílným výkladům textu napříč dějinami, zda neuniká i jiným. Pro zajímavost bych doplnil, že se o textu zmiňuje i Christopher Hitchens ve své knize Bůh není veliký.

18.01.2019

Zajímavé dílo - to je nejspíš hodnocení, které by se za mě pro tuto knihu hodilo nejlépe. Kniha je rozdělena do třech částí a připadalo mi jako bych četl tři různé knihy, přestože všechny zaměřené na stejnou problematiku. První část bych popsal jako ryzí komentář k starozákonní bibli. Ale komentář tak zevrubný, že u čtenáře předpokládá hlubokou znalost komentovaného textu (v určitých pasážích jsem se dokonce nemohl ubránit pocitu, že předpokládá znalost textu v originálním hebrejském textu). Pro mě nejslabší část knihy, vysvětlení symboliky a její kritické porovnání s před-starozákonními texty bylo přesto rozhodně poučné. Druhá část splnila mé očekávání nejvíce, projevil se v ní Buber jako filosof-vypravěč, když vysvětluje asyrské mýty a dává je do kontrastu s biblickými a snaží se tak vysvětlit přednášenou problematiku. Pro čtenáře obeznámené s autorovým texte Cesta člověka podle chasidského učení bude tato část velice povědomá. Poslední část je veskrze filosofickou polemikou, prakticky oproštěnou od jakékoliv náboženské svázanosti dogmatu a užívá předchozí texty jako odrazoví můstek. Ptá se po původu zla. Bohužel jde také o nejnáročnější část celé knihy. Pro mě natolik komplikovaná, že pro mě čtení bylo jako plavání v rozbouřené vodě. Chvílemi jsem se v textu ztrácel a chvílemi jsem autora chápal a tak se to stále střídalo. To však nelze dávat na vrub ani překladu (který byl proveden stejnou překladatelkou jako Cesta člověka a tam byl bezproblémový) a už vůbec ne autorovi. Chyba leží na mé straně a k textu se budu muset vrátit v budoucnosti až do něj trochu více dozraji.

16.01.2019

Krásná novela o lidech. Pohled na válku a pronásledování je zachycen pohledem nevinného chlapce, který se učí o sobě a své kultuře. Vzhledem k rozsahu práce má příběh spád, díky překladatelce je příjemně čtivý. Odhaluje se nám jak může vypadat konfrontace dvou kultur, jak i drobné odlišnosti mezi lidmi jim nemusí překážet v jejich porozumění ostatním. Nechci aby to znělo jako kritika, protože jsem byl knihou opravdu nadšen a to jak poprvé, když jsem ji četl tak nyní po letech, když jsem se k ní vrátil. Pokud bych měl shrnout příběh Noemova dítěte, tak bych ho nazval jako dětskou verzi Deníku Anny Frankové se šťastným koncem. Opakuji, že to není kritika pouze pozorování, kniha je skvělý způsob jak někoho seznámit v jednom příběhu s multikulturalismem a aspektem historických událostí 2SV. Rozhodně stojí za přečtení.

14.12.2018

Kniha byla spíše zklamáním. Po stránce vizuální je provedena slušně, ale po obsahové působí spíše recyklovaně. Chybí obsáhlejší informace o základních pravidlech syrové stravy. Tématicky působí recepty jako náhodný výběr z receptů jiných autorů. A samozřejmě nesmím zapomenout na to, že většina příznivců syrové stravy tak činí jako příznivci nemasité stravy, proto se rozhodnutí připojit recepty na ústřice jeví jako navýsost nevhodné.

26.09.2018

Rozhodně nejde o špatnou knihu, právě naopak. Schopnost s jakou autor zachytil myšlenky a život průměrného muže jsou až neuvěřitelné. Knihu jsem si přečetl, protože byla mezi nejoblíbenějšími knihami Christophera Hitchense. Ale v mých očích rozhodně nepřekonala kvality 1984. Hodnocením osciluji mezi 3 a 4 hvězdami, ale rozhodně jde o kvalitní knihu a k přečtení bych ji doporučil spíše sečtělým čtenářům.

02.05.2018

Rozhodně tématický odklon od prvního dílu. Z komentářů na knihy jsem pochopil, že druhý díl byl tématicky největším odklonem a větší podobnost byla mezi prvním a druhým dílem. Pro mě osobně rozhodně vylepšení oproti předchozímu dílu. Musím přiznat, že explicitní popis sexuálních scén se mi trochu tloukly s pasážemi filosofující nad přirozeností války a utrpení, které si jako druh způsobujeme.
Každopádně kniha nepostrádá akční pasáže, pro fanouška předchozího dílu rozhodně nebude zklamáním. Děj plyne vcelku svižně, vynalézavost a představivost autora co se vymýšlení nové technologie týče je obdivuhodná.
Z knihy je cítit stejný komentář na aspekt lidské společnosti. Na rozdíl od předchozí knihy, která byla spíše komentářem na třídní nerovnost a kritika konzumní společnosti, jsou Zlomení andělé spíše komentářem na fundamentalismus - jak na náboženský tak ideologický a možná dokonce i na náboženství jako takové. Rozhodně zajímavá kniha, co stojí za přečtení.

23.03.2018

Drama jsem četl, protože jsem na něj narazil v porovnání s Hamletem, s kterým sdílí mnoho paralel - to alespoň tvrdil autor. Přestože jde o příběh pomsty, tak kvalita Hamleta nedosahuje. První 3 dějství jsou skvělé, intriky, manipulace, pomalé odhalování motivů, charakterů postav. Ale 4 a 5 dějství, kdy se příběh rozplétá a samotné rozuzlení příběhu mi přišly neuspokojivé. Chyběla mi autentičnost rozhodnutí Prospera, nechápal jsem proč se rozhodl učinit to co učinil. Ale vzhledem k rozsahu a kvalitě určitě stojí za přečtení.

07.03.2018

Souborné vydání třech sbírek. Osobně pro mě hodnota básní s každou sbírkou klesala. Po nás ať přijde potopa nejlepší a posmrtné Nové verše nejhorší. Hodnocení jistě subjektivní, ale přesto musím poznamenat, že minimálně pro první dvě sbírky je kvalita excelentní a hodnocení poslední sbírky je pod reflexí prvních dvou. Celkově bych hodnotil kvalitu rozhodně vyšší než většinu proletářské poezie, která vyšla v 50. letech. Každému bych ale doporučil i Šrámka. Podobnost obou autorů je takřka zárukou toho, že by měly verše najít své čtenáře mezi čtenáři jednoho či druhého.

17.02.2018