jadran komentáře u knih

Hodně dobrá kniha, jak píše kolega amu, nebyla běžně v prodeji a měl jsem ji vypůjčenou od kolegy v práci. Zaujaly mě na ní dvě věci. Jedná se o dost dlouhý úsek dějin, které se kryjou s částí mého života a bez nějakých návodných a až hysterických sdělení ukazuje dobu takovou, jaká byla. Jan Kodeš byl v dobrém slova smyslu tenisový fanatik. Tenis pro něj byl vším a například jeho vztahy s Lubomírem Štrougalem a Antonínem Himlem byly dány čistě jeho snahou pro tenis udělat, co bylo možné v dané době a za tehdejších politických okolností. V tomto směru byl a je Jan Kodeš morálně podle mého názoru lepší než řada lidí, kteří s režimem spolupracovali. Ta spolupráce jim přinášela hmotný prospěch (především většina osob z oblasti kultury i obecně veřejného života mimo politickou strukturu). Jan Kodeš si svoje peníze vydělal sám a mimo tehdejší Československo a jeho posedlost ve vazbě právě na ony vztahy s tehdejšími politiky se snad nejvíc projevila právě při výstavbě nového areálu na Štvanici, organizaci Fedcupu v tehdejším Československu, ale i při donkichotské snaze "neztratit" Lendla nebo Navrátilovou. Tím se dostávám k vysvětlení řady fám a lží, které život našeho prvního skutečně světového tenisty provázely. Jan Kodeš neničil a nebrzdil karieru Ivanu Lendlovi, jak se "spolehlivě" a "zasvěceně" tvrdilo, ani nebyl za jeho emigrací. Kodeš nebyl odpůrce režimu, ale ani si na něj nikdy nehrál. Ve srovnání s nynějším tenisovým bossem Kaderkou působil vždycky jako člověk, kterému jde o tenis jako takový a ne o vlastní image a hlavně byznys. Jan Kodeš v knize vychází jako uvěřitelný člověk, který žil v určité době a nikdy neztratil svoji tvář. Co se týká jeho kariery, musím zopakovat to, co píše o kus níž amu. Zpochybňovat jeho vítězství ve Wimbledonu je vysloveně hloupé a trapné. Vyhrál Paříž, dvakrát byl ve finále US open a dvakrát ve finále v Římě (ten byl v jeho době cosi jako dneska pátý grandslam). Proč má proboha někdo potřebu v souvislosti s jeho jménem opakovat pořád jenom tuhle jednu jedinou věc? Komplex méněcennosti? Závist? Snaha vyrovnat se s vlastní bezvýznamností?

Jan Kodeš byl velká sportovní osobnost, klidně bych ho postavil vedle třeba Zátopka. Díky němu se nevraživě přezíranému sportu přestaly házet klacky pod nohy a tenis se mohl začít rozvíjet a rozšířit na konci šedesátých let do té míry, že se stal druhým nejmasovějším sportem u nás. Znám řadu lidí, co nestáli nikdy na bruslích a nedrželi v ruce hokejku, znám řadu lidí, kteří nepokládají fotbal za sport díky nepřetržité řadě špinavostí a skandálů (nejen u nás), ale znám málokoho, kdo si alespoň jednou nešel tenis vyzkoušet. A to je podle mě do značné míry přes úctu k řadě dalších vynikajícíh tenistek (finalistka Wibledonu Suková) a tenistů (Javorský, Kukal, Hřebec, Zedník) především jeho zásluha. A právě proto, že to v knize takhle není nikde natvrdo napsáno, uvádím to sem...

11 24.06.2022

Je škoda, že do češtiny byl přeloženy (aspoň co se mi podařilo dohledat), pouze dvě detektivky Andrea Camilleriho. Další dvě jsem "přelouskal" v anglickém překladu. Literární zpracování je příjemné, věcné, neodehrávají se tady ani žádné hluboké ponory do duší zúčastněných, ani se zde neřeší nějak okázala třeskuté politické kauzy a když vezmu celou sérii, kterou znám díky vynikajícímu filmovému zpracování, mafie tady má přesně takové místo, jako má asi ve skutečnosti a jaké jí vymezuje společnost. Protože leckdy se na mafii hází i to, co neudělala a napodobování "mafiánské" vraždy patří k oblíbeným instrumentům Camillerových detektivek. Paradoxně, filmové zpracování je ještě o stupínek lepší, což je ale dáno možnostmi (oslňující vizuály, o kterých píše Daisy2Little jsou úžasné, stejně jako je Sicílie malebná ve všech svých částech – země, nebe, moře, ale i příroda a architektura). Nejdříve jsem viděl film a pak jsem si sehnal knihu a musím konstatovat, že hlavní osoby mě s textem sedí a nedovedu si představit jiného představitele komisaře Montalabana než L. Zignarettiho. Přitom situace, kdy je filmový přepis (autorem scénáře je rovněž Andrea Camilleri) dokonce ještě lepší, než literární předloha je dost výjimečná. Filmové zpracování má 37 dílů, s výjimkou posledního je už odvysílala Česká televize. No, a jako perličku na závěr bych uvedl, že Montalbano se stal kultem nejen v Itálii, a dokonce se v místě, kde se nachází komisařství – Porto Empedoclo, se do roku 2009 uvažovalo, že s přejmenuje na Vigatu.

11 12.03.2022

O M. Djilasovi jsem povědomí měl (Dějiny Srbska a Dějiny Černí Hory). dost jsem toho věděl o tzv. Informbyrovské roztržce, ale kdo vlastně Djilas byl, jsem zjistil až z této knihy ve vazbě na kvalitní a podrobný životopis na anglické mutaci Wiki. Djilas uvádí, že se bude vyjadřovat pouze k tomu co zná a hodnotit jenom to, čemu rozumí. Má na mysli "komunismus", ono zřízení, které vzalo svůj počátek v listopadu 1917, kdy se moci v Rusku zmocnili bolševici.

Ve druhé polovině padesátých let z čistě idealistických a morálních důvodů a také na základě svých hlubokých teoretických znalostí, revoluční a porevoluční praxe systém v sérii článků v Borbě systém zkritizoval a jeho politická kariera byla rázně ukončena a stal se disidentem. Nestal se disidentem proto, že by přišel o moc, jako většina oněch „ublížených“ po roce 1968 u nás, ani nepatřil k oněm levičákům, které Lenin trefně nazval užitečnými idioty. Naopak na vrcholu osobní moci pochopil (byl nezpochybnitelným Titovým nástupcem), že ony krvavé revoluce vedly jenom k dalším formám brutálního útlaku lidí, kterým ale byly příslušníky oné nové třídy slibovány chiméry, opírající se o údajně vědeckou bázi - marxismus-leninismus. Djilas dokázal už v roce 1957 v ne příliš rozsáhlé knize vysvětlit, co to onen "vědecký" komunismus je, jak funguje, co lidem přináší a hlavně velmi jasnozřivě předpověděl jeho vývoj a vlastně i konce.

Pozoruhodný je i jeho odhad počínání komunistů v Itálii a Francii (jeho charakteristika „chytrák Togliatti a silák Thorez“ byla snad jediná věc, která mě v knize pobavila), osmašedesátý u nás i oblouk, představující návrat k nacionalismu, když se komunistická ideologie i systém zcela vyčerpá.

Tou novou třídou je stranická byrokracie, vlastnící materiálně celý stát, což jí odlišuje od všech ostatních v dějinách vládnoucích vrstev. Včetně absolutní uzurpace zákonodárné, výkonné i soudní moci. A slibující neuskutečnitelné utopie někdy v budoucnu, čímž ale zároveň zdůvodňuje svoje držení absolutní moci. Onen "komunistický" režim je přesně ten, který tu ovládanou třídu vykořisťuje mnohem víc než všichni ti kapitalisté, imperialisté a bůhvíkdo ještě podle marx-leninských "vědeckých" teorií a pouček.

V jeho knize se objeví to samé, co je v Orwellově 1984, a totiž že smyslem moci je moc sama. Djilas do své knihy absolutně nezatahuje svoje pocity a jeho vývoj osobnosti ve vztahu k textu člověk pochopí, až když se seznámí podrobněji s jeho životopisem.

Djilas vyvrací věcně jak oblíbené komunistické tvrzení o beztřídní společnosti a likvidaci vykořisťování člověka člověkem, tak onu „vědeckost“ komunismu a jeho nevyhnutelné vítězství na celém světě. I když Djilas píše, že komunistická totalita byla ze všech podobných režimů ta „nedokonalejší“, je zde bohužel řada věcí, které platí i dnes a nemusí se jednat o totalitu tak absolutní, jako byla ona komunistická.

Dnes sice ona absolutní totalita neexistuje, ale zdánlivě samostatné totality v současné době sílí a každého soudného člověka musí minimálně znepokojovat. Onou novou třídou dneška jsou jak politici, tak především úřednická vrstva, která působí nejen v politických orgánech, ale i ve vedení nadnárodních společností s takřka absolutní mocí, anonymně, se záplavou osobních výhod, ale bez jakékoliv kontroly a hlavně bez odpovědnosti.

Djilas kritizuje ony přívlastky demokracie, zmiňuje jak "lidovou" nebo "buržoazní", dnes k tomu ale můžeme klidně přidat demokracii "liberální". Za vědu je dneska vydáván třeba gender a nebo přísně vybrané části klimatologie. Pravdivé a vědecké je pouze to, co se hodí třeba fanatickým klimatickým alarmistům a takto uzurpovaná moc jim poslouží pro omezování a ovládaní ostatních lidí a jejich života. Úplně stejně komunisté prohlašovali za nevědecké všechny vědecké obory, směry nebo názory, které nesouhlasily, polemizovaly nebo dokonce vyvracely jejich jediný správný "vědecký" komunismus. Tato skutečnost se nevztahuje jenom na vědy společenské, podobně jako M. Crichton ve své Říši strachu upozorňuje i Djilas třeba na Lysenka.

Z mého pohledu se jednalo o jednu z nejlepších politologických knih, a nejen na téma "komunismu" a "totality". Jasně formulované myšlenky se vzájemnými souvislostmi a návaznostmi se netváří za každou stranu "supervědecky" (Djilas vysvětluje absenci onoho tak oblíbeného "ozdrojování", které ve skutečnosti ukazuje prázdnost a povrchnost autorů takto koncipovaných "vědeckých" prací), ale nesklouzává nikde ani k spekulacím, manipulacím a nebo dokonce vulgárnostem, Kniha je přeložená dobře (snad s výjimkou Informbyra) a do češtiny převedena na vysoké jazykové i věcné úrovni.

No, a tím se dostávám na samý začátek malé knížky, k oné návodné, a přitom prázdné a hloupé předmluvě onoho Michala Stehlíka, který nicméně ze své pozice "filosofa" a "znalce života" (jeho výčet různých funkcí je zábavně imponující) cítí potřebu nás na 13 stranách poučit, co nás čeká a co a asi i jak mám politicky "korektně" chápat. Jen tak mimochodem – vlastní Djilasův text je na pouhých 195 stranách...

11 14.04.2021

Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...

11 20.12.2020

Nejsem velkým fandou divadla, ale paradoxně Hamleta hodně uznávám. Dokonce jsem ho osobně třikrát viděl, skvělé představení na nejmenším jevišti se skromnou scénou a velice uvěřitelným Jiřím Adamírou v hlavní roli, monstrózní, ale hlušší představení s Františkem Němcem na Národním divadle a to, které mě zklamalo bezpečně nejvíc - představení v hlavní roli s Jaromírem Hanzlíkem na Vinohradech. A nevynechám jedinou příležitost shlédnout tuto "hru her" třeba v televizi. Bohužel, neviděl jsem (a ani jsem nemohl) vidět asi podle mě nejlepší představení v Národním divadle s Radovanem Lukavským v hlavní roli v překladu Zdeňka Urbánka z roku 1959. Všichni tady pějí ódy na profesora Hilského. Já ne. Jeho překlad se mi zdaleka tak nelíbí a podle mě je to návrat před onen rok 1959, protože jazyková košatost až manýrismus příliš přehlušovaly řadu nadčasových myšlenek. Ono pro mě kultovní představení znám díky úryvkům na deskách i ve filmových nebo televizních záběrech. Tehdejší estéti vytýkali Urbánkovi a vlastně i tvůrcům představení, že ohlodali Hamleta až na kost. Jenže to bylo dobře. Překlad by neměl být sebeprezentací vlastního ega. Měl by z díla vytáhnout to skutečně podstatné a nadčasové a přiblížit to maximálně současnosti. Překládat, či spíše přeložit Hamleta totiž vyžaduje nejen perfektní znalost jazyka dnešního, ale především dobového a navíc i dobové reálie. K pochopení laikovi poslouží třeba Bejblíkův Shakespearův svět. Co se týká vlastního dramatu, skvělé komentáře NicolMark, Boxas, JP nebo Kormorán. A k tomu, co stojí v překladu za zapamatování podle mého názoru daleko víc, než onen monolog Být či nebýt, který je rozvahou spíš nad smyslem sebevraždy a dobrovolného odchodu při znechucení a strachu z života tady na zemi, bych vytáhl poněkud podnětnější:

"A blažení jsou ti, v kterých se cit a rozum mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát jak na flétnu, co se mu zamane."
Je někde v literatuře lépe ve stejné stručnosti vyjádřené, jak by měl kvalitní člověk vypadat a co k tomu potřebuje?

"Z duše se mi protiví, když slyším uřvaného chlapa s prázdnou makovicí pod parukou, jak trhá vzrušenou pasáž, jak ji rve, až z ní zůstanou cáry a hoví tak všem zaostalcům v publiku, kterým lahodí jenom nesmyslné pantomimy nebo křiklounství."
Nesetkáváme se s tímhle dnes denně a nejsou to jenom politici všech barev, ale i spousta dalších lidí, působících ve veřejném prostoru umělci počínaje a nejrůznějším novináři, komentátory a publicisty, ale i třeba sportovci konče?

"Nepřehánějte ani umírněnost, řiďte se vlastním citem, aby se pohyb hodil k slovům, slova k pohybům a zvláště setrvejte v mezích jemné přirozenosti: cokoliv tyto meze překročí, převrací smysl herectví, které od původu mělo a má podnes jako cíl, nastavit zrcadlo dějům světa, důstojnosti předvést, v čem spočívá ukázat směšný obraz drzé nafoukanosti a celé době, se vším, co s ní hýbe, odhalit její podobu a mravy."
Tohle se ale netýká jenom divadla i herectví. Ve své době bylo divadlo jediným "médiem", které zasahovalo širší okruh lidí (při minimální gramotnosti mezi tehdejším obyvatelstvem). Dneska se to týká všech, kteří "nějak" působí, či se snaží působit na širší okruh lidí.

"Ten, který nám dal schopnost přemýšlet, znát to, co bylo, tušit budoucnost, jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil..."
A v tom je podle mě Shakespearova velikost a nadčasovost. Bohužel, podobně jako u řady dalších geniálních lidí, kteří nám už mnohokrát předali podobné odkazy, člověk kolem sebe přes všechny ty možnosti dané dnešní dobou, gramotností i dostupností informací vidí, že jsou lidé stále stejně manipulovatelní, povrchní a neochotní používat rozum jako v Shakespearově době. A vlastně jako kdykoliv předtím a potom v dějinách.

11 07.03.2020

Josef Škvorecký patří k mým nejen nejoblíbenějším, ale také nejobdivovanějším spisovatelům. Dokázal totiž to, co přináší podle mě ta nejlepší literatura. Pobavit a vtáhnout do knihy, donutit čtenáře, aby se ztotožnil s postavami a předloží mu nejen děj a pocity, ale také látku k přemýšlení, a přitom jednoznačně formuluje své názory na to, co píše. Ale hlavně je dryáčnicky nevnucuje.
Lvíče jsem znal jako poněkud nezajímavý film, který nezachránila ani ve své době nesporně atraktivní Marie Drahokoupilová v hlavní roli, ani fakt, že dějově film sleduje námět knihy. Josef Škvorecký si scénář ještě „ohlídal“ a pak odešel do Kanady, aby (jak s oblibou tvrdím) napsal pro mě nejdůležitější dílo – Mirákl. Lvíče je jakoby přípravou, předehrou. Pro někoho jistá forma literárního thrilleru či určité formy detektivky, pro mě je to už ona nemilosrdně realistická ukázka doby, režimu, ale především charakterů lidí. Nevím, proč se mi při těch jednáních redakční rady vybaví Bulgakovův Mistr a Markétka, kde je s velkou dávkou škodolibosti podaná elita spisovatelů a ostatních literátů sdružených v organizaci zvané Masolit. Tady je to předvedeno bez nadsázky, podrobněji a pěkně natvrdo. Je to nemilosrdná ukázka toho, jaká je naprosto převažující většina těchto lidí, jaké mají skutečné motivace, vazby a kšeftíky, jací jsou z drtivé části ti lidé, kteří nás poučují, směřují a formují a ohánějí se přitom okázale tu posláním umění tu vyššími cíli…jistě, ne úplně všichni. Ale naprostá většina ano. Jejich postoje i motivace leckdy můžeme chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. O to víc bychom měli opatrně zkoumat a zvažovat, koho skutečně máme respektovat, čí slova máme brát v úvahu a čí myšlenky máme následovat. Myslí-li si někdo, že dnes už podobné redakční a nakladatelské rady neexistují, že neexistuje cenzura a v knize bez obalu podaný její nejhorší stupeň – autocenzura, je na zoufalém omylu. Nakonec, de_baques to tady píše včetně odkazu na názor Josefa Škvoreckého zcela jasně.
No a tím druhým momentem, kterým mě kniha dostala, je onen drásavě realistický popis toho, co se v literatuře obrací pořád dokola, a to ona „láska“. Lvíče je totiž i love story jako hrom. Detektivkou je až v samém závěru. Josef Škvorecký tady popisuje až naturalisticky (bez onoho laskavého pochopení v Prima sezóně) ony stavy, které podobné city doprovázejí. Něco podobného (vyzněním, ne v tak otevřené podobě, a ne tak podrobně) jsem našel v jiném skvělém románu, který je poměrně neznámý – v Myrerově Posledním kabrioletu. Ať se Josef Škvorecký snaží sebevíc, nakonec je v té hlavní osobě „přítomen“ vždycky, tedy pokud se děj knihy odehrává v době, kterou zažil. Snaží se, aby Karel byl někdo jiný, tvrdý cynik, ale nakonec skončí tam, kde skončit musí a já při až naturalistickém popisu zoufalství z onoho neúspěchu u Lenky Stříbrné zase poznávám Dannyho Smiřického z Prima sezony.
A to třetí, co pro mě tato kniha znamená, je zcela jasná odpověď na naše „moderní“ dějiny, na to, co se v prolíná z dřívější doby dodnes a co nás bohužel i čeká v budoucnu. Josef Škvorecký, jako jeden z mála, má právo nás poučovat, dělá to zábavně, decentně, s laskavou ironii, ale hlavně, on ví proč, co a jak bylo, je a nepřímo i bude…je hodně povolaných, ale opravdu málo vyvolených. On mezi ně patří.
Mirákl jsem přečetl nejméně šestkrát (jednou v angličtině) a snad až po tom šestém přečetní (před několika týdny) jsem ho pochopil (snad) v celé šířce a podstatě. A to hlavně díky tomu ostatnímu, co jsem se o předchozích padesáti letech dozvěděl. A po Lvíčeti sáhnu zcela jistě znova a těším se, jak kromě onoho Vrchcolába (bože, jak ten Kohout musel pít krev těm asi dvěma nejlepším spisovatelům 2. poloviny XX. století, když ho ve svých klíčových dílech – i Kunderův Žert, museli vykreslit ve vší nahotě) budu poznávat další a další skutečné osobnosti, či spíše postavy, které Josef Škvorecký dokázal tak skvěle podat. Zatím si myslím, že jsem objevil Fikera…

11 31.08.2019

Pomocí slov klasika - nikdy nestahujte volnou e-knihu po odpolední kávě, protože pak možná řeknete, kouknu na první schránku a když se vzpamatujete, bude večer. A práci si tím pádem odsunete až někam na víkend.

Zatímco Zinkovou cestu jsem si nejprve přečetl (v raném mládí, skoro spíš dětství) a teprve pak jsem viděl její poměrně velmi zdařilé zfilmování, tady to bylo naopak. Několikrát jsem viděl film s vždy sympatickým Sovákem, skvělým Hanzlíkem a roztomilou (ve své době) Danou Kolářovou a tato filmová detektivka mi připadala dost dobrá.

Jenže kniha je (jak jsem včera zjistil) úplně jiný level. Není to ani tak detektivka, ale spíš thriller (jak píše Milf), kde protivník je dokonalý psychopat, který není jenom lovenou "zvěří", ale je pro kpt. Kalaše štěstím, že si uvědomuje, že stejně tak jsou pro pachatele lovnou zvěří i sami "policisté".

Párkrát tam padne, že Kalaš je estébák a Karlíček naopak kriminalista, to že věc tohoto významu a dopadu (loupež na svoji dobu astronomické sumy 20 miliónů) a ještě tak spektakulárním způsobem vyšetřuje primárně StB je asi logické (v době děje), ale autor z toho netříská žádné politické body pro svoji osobu ve vztahu k tehdy panujícímu režimu. Chápu, že Blue měl s tímhle problém (já trochu taky), ale snad právě proto ve filmových zpracováních jsou Kalaš a spol. normální "esenbáci" a děj je situován do pozdějších, už přece jenom snesitelnějších let. Od Fikera mi to naopak připadá poctivé a můžeme se jenom dohadovat mimo rámce příběhu, jak by to na začátku 50. let bylo asi doopravdy, jak by vypadala ta činnost Státní i Veřejné Bezpečnosti v takto složitém případu, kdy "třídně nepřátelští buržoazní" odborníci museli policejní službu opustit a na reálném případu Mrázek je zcela jednoznačně vidět, jak byly tehdejší "policejní" složky totálně neschopné, i když třídně politicky naprosto "OK". Tady všechny ty složky oboru fungují, jak mají. To v inkriminované době nebylo.

Background je (nejhorší část padesátých let!) pozoruhodně apolitický, zločinci mají své zcela pochopitelné a lidské motivace, které by měli dneska stejně jako v časech první republiky (žádný emerycký špión ani fašystycký revanšista se nekoná) a jak opakuji, hlavní padouch je dokonalé, ale zcela funkční monstrum. Pokud by někdo "horlivý" chtěl tuto story dávat na úroveň třeba Majora Zemana, je zcela mimo. Tady prostě působí detektivové (mimochodem, slova Veřejná bezpečnost nebo příslušník VB jsem tam nepostřehl), prostě jsou to policajti a detektivové. A tím vůbec neomlouvám ani dobu ani ony v řadě případů neblahé instituce. Nakonec, jsou to zde stejné kulisy, jako u všech podobných detektivek.

Rozhodující je, že knížka graduje, děj i osoby (zejména pak hlavní padouch) mají logiku a šokující je i tak trochu závěr. Pozoruhodné je, jak Kalaš musí sáhnout po droze (!), byť pod lékařskou kontrolou, aby protivníkovi stačil. A Karlíček, to je prostě typicky čapkovská policejní figurka. Série C-L je shodná s později natočeným filmem tak do necelých dvou třetin, pak kniha přidá na tempu a motiv honičky mi připomíná mého oblíbeného Forsytha v jeho Čtvrtém protokolu a především Dnu pro Šakala. Kdo očekává, že zde vše proběhne nějak tak v intencích filmu, bude hodně příjemně překvapen.

Film je, jak už jsem uvedl, ve srovnání s knihou poněkud slabý odvar. Paradoxně si myslím, že kdyby tohle natočil schopný režisér (napadá mě třeba Strach) v reáliích filmu Ve stínu, byla by to pecka. I s tím StB. Ale nesměl by tam nikdo (ve scénáři) tlačit na pilu. Prostě - klasická detektivka z určité doby. Nakonec, detektivka nebo i ten "napínák" jsou pohádky pro dospělé...

11 14.06.2019

O tzv. Velké krizi zahájené oním Černým pátkem na Newyorské burze byly popsány možná i tuny papíru. Zejména ti takzvaní pokrokoví spisovatelé ve svých okázale sociálních románech cupovali dobu a hlavně onen kapitalistický systém, jehož výdobytků (včetně knižního byznysu - tady bych odkázal na Medojedky od Roberta Ruarka) nicméně dokázali užívat plnými doušky. Čím bizarnější situace, osoby a děje, tím lepší. Na jedné straně třeba Fallada nebo Steinbeck. A mnozí další. A na druhé straně dokázal třeba Remarque bez okázalosti a "třídního" pohledu předvést zcela přesvědčivě na pozadí života Tří kamarádů život v Německu, byť v poněkud dramatičtější a tragičtější poloze, tak dokázala Betty McDonaldová předvést krizi v USA zhruba ve stejném období. Láskyplný vztah k lidem v kombinaci se soudružností rodiny a neokázalé pomoci druhý lidem a to vše taky na pozadí bídy, strachu a každodenního boje o život. A to vše v humorném podání a s takovou dávkou optimismu a schopností využít pozorovatelský talent převedený do schopnosti vystihnout nálady, že to všechny ty "velké" spisovatele hravě strčí do kapsy. To není žádný "ženský" pohled, to je pohled hluboce lidský.

11 18.08.2016

I při vědomí nesporných kvalit Sinuheta i Etruska je tohle moje Waltariho nejoblíbenější kniha. Jednak proto, že je mi mnohem bližší moderní historie, která začala právě u jedné ze základních epizod popsaných historicky zcela věrně a s filosofickým podtextem, jednak s pochopením onoho smutku autora, který do knihy vložil pocit beznadějné ztráty a nevratných změn Evropy a hlavně Finska po druhé světové válce, kdy se zdálo že stejně jako turecké armády není křesťanská Evropa schopná zastavit a nastává soumrak křesťanské civilizace, tak nikdo nezastaví v Evropě komunistické barbarství a brutalitu. Finsko se sice shodou okolností na čas alespoň z hlediska vnitřního uspořádání ubránilo Sovětskému Svazu ve dvou devastujících a krvavých válkách, ale samotní nejvyšší finští politici byli přesvědčeni, že nakonec komunismus zvítězí a jejich postoj byl, držet to, jak to nejdéle půjde. Kdo zná lépe finské dějiny XX. století, ten pochopí, co tím myslím a domnívám se, že to tak vnímal i autor. A v tom je právě ta síla historie - pár let po dobytí Cařihradu byl brutálně cílevědomý Mehmed poražen při obléhání Bělehradu, což byla první drtivá porážka do té doby nezastavitelných Turků (i když jejich další eliminace z křesťanské Evropy se táhla ještě dalších více jak 200 let) a pouhých 13 let po Waltariho smrti se rozpadl do té doby zdánlivě nezastavitelný a neotřesitelný kolos, ohrožující permanentně jeho vlast.....

11 26.06.2016

Po přečtení skvělých Dějin Itálie od Proccaciho ze stejné edice, jako je tato, jsem pochopil, proč je dějinám Makedonie va vazbě na současný stát věnována největší pozornost zejména za poslední dvě století. Proccaci taky začíná dějiny Itálie až vlastně někdy v půlce prvního tisíciletí a vysvětluje, že ve skutečnosti s Římany nemají dnešní Italové prakticky nic společného, bez ohledu na fakt, že převzali v řadě směrů jejich dědictví - i když ne jenom jejich. Moderní italský národ (dá-li se to tak i dneska vůbec říct) začal vznikat ve chvíli, kdy obyvatelé apeninského poloostrova začali vnímat sounáležitost, a to jak jazykovou tak kulturní.

Ještě hluboko v 19. století, v období upadající turecké nadvlády se sami křesťanští obyvatelé dnešní Makedonie jako samostatné etnikum necítili. Věděli jakž takž, že jsou Slované (jazykově) a že jsou pravoslavní. Boj o ovládnutí Makedonie Srby, Bulhary a také etnicky cizími, ale nábožensky shodnými Řeky ukazuje, jak "snadné" je i dneska stvořit národ. Přitom nejen z knihy pánů Rychlíka a Kouby jsem měl pocit, že Makedonci nejvíc podvědomě tíhli k Bulharům. Pokud by dodrželi Bulhaři a Srbové dohody, uzavřené v předvečer první balkánské války, nemusel možná dneska žádný makedonský národ existovat. Zcela jistě by ale existovalo druhé – menšinové etnikum dnešní Republiky Severní Makedonie - Albánci.

Pozdní vznik i existence makedonského národa je tedy důsledkem konfliktů na Balkáně a především jejich výsledkem. Jestli Srbové před a po první světové válce potírali bulharofilní Makedonce, Bulhaři díky svému brutálnímu postupu po porážce Srbska v roce 1915 a Jugoslávie v roce 1941 ztratili v Makedonii veškeré sympatie a nakonec to vlastně byli jugoslávští komunisté na čele s Titem, kteří jako první uznali existenci samostatného makedonského (slovanského) národa. A teprve díky socialistické, ale také federativní republice Jugoslávii byl položen základ makedonské (po trapných řeckých obstrukcích v devadesátých letech severomakedonské) státnosti.

Kniha byla dopsána v roce 2003, tedy v době, kdy neomalená podpora albánského etnika v Kosovu ze strany Západu díky útoku na newyorská "dvojčata" najednou skončila a včerejší protisrbský spojenec, UCK byl najednou zařazen na listinu teroristických organizací. To asi zachránilo Makedonii, jak ji známe v dnešní podobě od další parcelace a hlavně dalšího krvavého etnického konfliktu, jehož úvodní fáze začínala eskalovat.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a je velmi zajímavá, v ničem si neprotiřečí s jinými stejně skvělými díly s danou problematikou, která znám. No, a ti co milují starověk a středověk budou muset sáhnout jinam. Oni totiž ti Slované, kteří dneska tvoří základ většinové populace přišli na Balkán až někdy v půlce prvního tisíciletí našeho letopočtu.

No, a na závěr taková drobná perlička, autoři zmiňují působení československého velvyslance v Jugoslávii v padesátých letech, kterého charakterizují jako typického stalinistického komunistu, který na post diplomata přišel z pozice náměstka ministra strojírenství, aniž by měl pro svoji funkci jakékoliv předpoklady. Pokládal Jugoslávii za "kapitalistický" stát a svoje zprávy i hodnocení tvořil na momentální politickou objednávku podle toho, jaké byly zrovna sovětsko-jugoslávské vztahy. Přitom o tomto člověku jsme nejčastěji informováni jako o "hrdinovi", který v roce 1968 z pozice tentokrát velvyslance ve Francii protestoval u De Gaulla proti sovětské okupaci ČSSR. Tím člověkem byl jistý Vilém Pithart, otec Petra Pitharta. Zajímavé, co se člověk v populárně naučné historické literatuře všechno nedozví, čte-li ji dostatečně pozorně a hlavně celou.

10 24.02.2024

Na knihu jsem se těšil, ale na úvod mi zvedl „mandle“ jistý Masař, mající prý zásluhu na jejím vydání. Opatřil ji “úvodem“, aby „hloupí“ čtenáři věděli, o čem budou číst a „poznali“ širší souvislosti. Masař se asi domnívá, že člověk, který sáhne po vzpomínkách určité osobnosti, o ní neví vůbec nic. Je to stejné, jako třeba návod, jak číst Djilasovu Novou třídu. Masař předkládá obecné fráze, opakuje třeba kritiku Mannerheima za „zvěrstva“ páchaná na rudých po občanské válce. Opravdu jich zemřelo v internačních táborech desítky tisíc, ale stejně jako jiní levicoví aktivisté už v té době cíleně pomíjí fakt, že ve Finsku byl v té době hlad a řádila zde španělská chřipka, která přinesla smrt většímu množství lidí, než vlastní světová válka. Výklad o spojenectví s Hitlerem s poukazem na Churchillovu žádost, aby Finové Němce opustili (když to najednou bylo pro Británii potřebné) je mimo. Winston zapomněl na obdivná slova na jejich adresu z března 1940 a poslal nad Finsko bombardéry RAF, aby se strýček Joe náhodou nerozzlobil. Masařovo „hodnocení“ je velmi povrchní a svědčí o absenci jak znalostí, tak schopností z nich vyvodit věcné a nezaujaté závěry.

Vlastní text svobodného pána von Mannerheim není živou ukázkou subjektivního podání účasti v historických událostech ani popisem vlastních pocitů. Jedná se o maximálně objektivní a věcně chladný přehled dějin svobodného Finska od samého počátku na konci první světové války až po konec oné druhé. Knihu vnímám spíš jako kombinaci poznatků z oblastí politologie, historie a vojenství v konkrétní situaci, než barvitou prezentaci vlastních názorů, oslavu úspěchů a omlouvání neúspěchů, jak je to třeba v šestidílném cyklu vzpomínek W. Churchilla. Mannerheimovo vysvětlení postojů i jednání je logické a pochopitelné, hlavně když už něco víte o dějinách Finska, druhé světové válce a – Rusku. Tato kniha je zase až děsivě aktuální s ohledem na probíhající rusko-ukrajinský konflikt. A je jedno, jaké barvy a znaky Rusové momentálně ve své agresivní válce používají. Horší je, že stejně jako svět neměl pochopení pro Finsko ani v první, ani ve druhé světové válce včetně nedostatečné pomoci (nejen vojenské), není ani dnešní podpora Ukrajiny dostatečná a především komplexní.

V pamětech jsou vyvráceny lži i omyly, které se o historií svobodného Finska znovu a znovu opakují. Údajně na konci první světové války osvobodily Finsko německé císařské jednotky. Ve skutečnosti početnější republikánská armáda pod Mannerheimovým velením učinila nejdůležitější krok v boji proti rudým dobytím Tampere. Finsko nikdy nemělo v úmyslu spojit se s kýmkoliv proti Sovětskému Svazu a už vůbec neohrožovalo Leningrad. Finové začali s Němci spolupracovat až v době, kdy se konflikt mezi nimi a SSSR stal skutečností. Na druhou stranu, Mannerheim nikdy nepodlehl vábničce převzít velení nad společnými německo-finskými silami a odmítl se připojit k útoku na Leningrad. Rusové ale tohle (zase) tvrdí odjakživa. A dnes se tyhle lži zase objevují v souvislosti se vstupem Finska do NATO a dalšími opatřeními.

Mannerheim byl nejen vynikající voják, ale i diplomat a politik, vždy na úrovni potřeb své doby. O řadě finských politiků se tohle rozhodně říct nedá, o evropských ani nemluvě. Jeho diplomatické schopnosti vyniknou právě se zabedněností těch finských, snad s výjimkou Paasikiviho, a to až do konce existence SSSR. Ani jedna z evropských zemí, stojících proti Hitlerovi v daném období nevyprodukovala srovnatelné státníky a vojevůdce. Pouze snad Tito a Inönü dokázali pro své, ve srovnání se západní Evropou zaostalé země v rozdílné situaci udělat to nejlepší, co se v dané situaci dalo.

Nejdůležitější pro mě je Mannerheimův komentář k dopisu Hitlerovu velvyslanci s oznámením, že podepíše příměří s Rusy a přistoupí i na jejich požadavek vyhnání Němců z Finska:
"Finský národ se naučil v posledních letech přemýšlet realisticky. Na vlastní kůži si uvědomil, že i náš stát je figurkou ve velmocenské politice a že se žádná mocnost neštítí zneužít malou zemi k prosazování vlastních zájmů. Němci nás nejprve obětovali na oltář svého spojenectví se SSSR a nato nás ve vlastním zájmu skrytě podporovali v meziválečném období 1940 - 1941."

Tohle je asi to, co bychom si z odkazu velké osobnosti měli dobře pamatovat. Je naivní si myslet, že ti velcí někdy někomu menšímu jen tak nezištně pomohou, nebo kvůli němu omezí sebe sama. Vždy (včetně onoho Churchilla) vše berou z hlediska vlastního zájmu a prospěchu. To jim ale nebrání v nabubřelých výkladech o právu, hodnotách nebo morálce. Finsko bylo dlouhá léta "špatné", protože bojovalo po boku nelidského nacistického Německa. Totéž platí třeba i pro Rumunsko. Velká Británie společně s USA bojovala bok po boku se stejně nelidským totalitním Sovětským Svazem – to bylo ale samozřejmě v pořádku. Přece se jednalo o něco úplně jiného...Na rozdíl od Churchillovy Anglie Američané Finům válku nevyhlásili a nikdy neuznali brutální anexe pobaltských států

O Mannerheimovi jako člověku se ale z jeho pamětí nedozvíme skoro vůbec nic. Přitom Mannerheim byl osobnost velmi zajímavá. O jeho raném mládí, otci, který zbankrotoval a utekl do Paříže od rodiny, vyhozovu z finské vojenské akademie pro nekázeň i nepovedeném manželství s Anastázii Arapovovou, bigotní dcerou carského generála tady nic není. O jeho vztazích s ženami nebo zálibách také ne. Jako perličku z Dějin Černé Hory uvádím, že: „Černohorská princezna Jelena musela Petrohrad opustit předčasně po skandálu, který vyvolal souboj, při němž byl těžce raněn jeden z jejích ctitelů, Carl Gustav Emil Mannerheim.“ I sošný Mannerheim byl člověk z masa a kostí, hlavně v mládí. A Finové si jeho význam pro svoji zemi uvědomují i tím, že v anketě Největší Fin se stal vítězem s velkým náskokem. A že ho nemají rádi rudí aktivisté? I u nás se najdou lidé, kritizující jak Masaryka tak Beneše a pohybující se na vyšších stupních společenského žebříčku než oni pomatenci s rudou barvou v Tampere.

10 17.12.2023

Se Salvem Montalbanem jsem se seznámil díky grandióznímu televiznímu projektu RAI (37 dílů v rozsahu celovečerního filmu a s filmovo - nikoliv jenom televizní - výpravou), kde autor detektivek byl i autorem scénáře a skvělý italský herec Luca Zignaretti hlavním představitelem. A začal jsem se shánět k literárních předlohách a jak jsem asi mohl dopadnout sem už napsala Albina. Další dvě knihy jsem sehnal v angličtině a mrzí mě dodnes, že víc jich prostě není k dispozici. Přitom některé díly z prostředku projektu bych si i rád přečetl...Nejsem "žroutem" (a to nemyslím nijak zle...) detektivek, ale zaráží mě, jak málo z celkového počtu Camilleriho děl bylo přeloženo do češtiny. Když to porovnám s podle mě tendenčními "temnými" skandinávskými literárními počiny na stejném poli, nemohu si pomoct, ale Montalbanovy případy mně připadají mnohem lepší a navíc daleko reálnější. Už onen pohled na mafii (i zde v Hliněném psovi) je poněkud jiný, než v hystericky levičáckých filmech ze sedmdesátek a osmdesátek a ona exkurze do minulosti (není to jenom v Hliněném psovi) má onu tajemnou magičnost na daleko vyšší úrovni než všichni ti Larssonové dohromady. Z knihy (i filmů) přímo čiší, jak je Sicílie starobyla země s historií, která se prolíná i s dneškem a kulturou, o které si může zbytek Evropy nechat jen tak zdát. A z porovnání těch čtyř "montalbanovek" s jejich filmovým zpracováním Camilleriho obdivuji nejen jako spisovatele, ale i jako scénáristu, protože málokdo ví a umí tak dokonale využít jak možností knihy, tak filmu, které nejsou rozhodně stejné a které je potřeba odlišovat. Bohužel již zesnulý Andrea Camilleri, hrdý Sicilan, to dokázal víc než dobře. A i díky němu jsem se dozvěděl, že na Sicílii se mluví - sicilsky a řada lidí zde vnímá svoji identitu odlišně od Itálie...jenom mě mrzí, že se neuskutečnil onen plán přejmenování Porto Empedocle na Vigatu. Přejmenovávání měst a míst podle nejrůznějších masových vrahů a podobných existencí je sice dost běžné, ale aby se město přejmenovalo podle místa, kde se odehrává fiktivní literárno dílo, to by byla úžasná věc.

10 14.04.2023

Rovněž skvělá kniha. Žádný v politickém slova smyslu balast a služba ideologii nebo momentálním potřebám politiků, ale úvahy, které jsou maximálně objektivní a někdy v souvislostech až překvapivé. A to ve velké škále, kde se řeší zapomínaný sudetoněmecký exil za války (včetně jeho odporu k obnovení republiky v předválečné podobě) ve Velké Británii a Wenzel Jaksch i postupný vývoj landsmanšaftu po válce v NSR...

10 09.06.2022

Historička Eva Hahnová prokázala docela mimořádnou odvahu, když sestavila tuhle knihu. Slovo sestavila je na místě, jedná se o přehlídku vesměs velmi nelichotivých hodnocení Čechů jako národa, ale i pokleslosti českých dějin a podřadnosti jeho kultury.

Jeden z citátů z díla adorovaného filosofa Patočky musí každého soudného člověka zarazit: "Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli si dostatečně samostatným rozhodnutím svobodu." V kapitole o něm Eva Hahnová nemilosrdně prezentuje jeho měnící se názory z extrému do extrému, jejímž klasickým příkladem může být adorace E. Beneše ve třicátých letech až po jeho absolutní odsouzení o pár let později. Následuje plejáda kritiků, kteří mluví o národě neschopném, nehotovém, národě slouhů a Švejků, bez elit, o velkých Češích (kam počítají především sami sebe) a čecháčků, což jsou asi ti, co jejich prvenství a nadřazenost naprosto neuznávají. Končí to hledáním souvislostí se současnými politickými boji i postoji. Celá ta plejáda přísných kritiků Václavem Černým počínaje (většinu národa - čecháčky charakterizuje slovy, že tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti, se kterou je možné se ve světě setkat pouze v Čechách), přes již zmíněného Patočku až po jejich současné zdatné následníky Peheho, Halíka, Urbana, Šafra a především tria Pithart, Příhoda a Otáhal.

Ti negativa ve svém Podivenu, založená na bombastických frázích a prázdných, solidní argumentaci postrádajících vyjádřeních, vytrhaných z kontextu rozvíjí ještě mnohem košatěji. Dozvídáme se, že Češi veškerou svoji kulturu přijali z vyspělejšího Německa (které jen tak mimochodem vzniklo až v onom roce 1871), ale ona ta dost odlišná německá etnika většinu oné kultury, kterou se ohánějí, přijala zase odjinud. Třeba z Itálie, kolébky moderní evropské civilizace. Mají-li mít Češi z tohoto důvodu komplexy méněcennosti, měli by je snad s výjimkou Italů cítit snad úplně všechny ostatní národy. Nechybí nářek o vině českého národa (an block) na vyhnání sudetských Němců na základě naprosto nepřijatelného principu kolektivní viny. Ovšem kolektivní vina českého národa za odsun nevadí. Autoři Podivena, které je možné označit za tvůrce oficiální ideologie historie poslední dekády dvacátého století dokonce používají argumenty velkoněmeckých nacionalistů z doby starého Rakouska i nacistů ze čtyřicátých let.

Eva Hahnová ale nikoho neodsuzuje ani nehodnotí. Je profesionální historik. Podle filosofa Bělohradského je historie v postmoderní době brak, kterým není potřeba se zabývat, Bohumil Doležal zase pro změnu historikům zcela upírá právo se k čemukoliv z historie vyjadřovat. Prý vystudovali za komunistů. Někteří lidé si vystačí s málem. Číst tuhle knihu není vůbec jednoduché. Pozoruhodné ale je, že mezi těmi kritiky, otevírači očí i samozvanými vychovateli chybí oni profesionální historici takřka úplně. Ti Pithartovi velmi vadí, protože jimi zjištěná a prezentovaná fakta ve skutečnosti dost snadno usvědčují sebemrskače z manipulací, fabulací a vyslovených lží. A přitom se nepouštějí do žádných vyšších filosofických úvah. Zkreslování a falšování historie komunisty (ale i nacisty) halasně odsuzují, ale chovají se úplně stejně. Události a osobnosti dostávají jenom automaticky opačná znaménka. Eva Hahnová nás ovšem nenásilně vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, seznamovali se s fakty a snažili se chápat širší souvislosti. Za chybu pokládá, když názory na historické události jsou hodnoceny ne podle obsahu sdělení, ale podle sympatií nebo naopak antipatií k jejich interpretům. Mottem knihy by mohl být citát V. Havla ze začátku devadesátých let ( český národ není ani horší, ale ani lepší než ostatní národy v Evropě), kdy historička upozorňuje nejen na proměnnost národa a fakt, že se skládá z velké množiny jednotlivců, kteří vůbec necítí a nereagují stejně, ale že stejně jako jsou lidé stejní a přitom rozdílní, jsou si podobné i národy. Problémem oněch příslušníků galerie nářků, jak to nazývá v jedné úvodní kapitole je totiž to, že historická fakta a jejich vazby, ať už domácí, nebo mezinárodní neznají a nechápou. A na otázku, co je smyslem oněch fabulací a manipulací Eva Hahnová nic neuvádí. Necítí potřebu soudit. Nechává to na nás. Každý jsme jiný a vidíme za tím něco jiného.

Osobně mám pocit, že ona hysterická kritika vlastního národa vychází u některých jedinců z jejich přesvědčení o jejich nadřazenosti. Z toho pak ale plyne frustrace, když je onen národ neuznává a nerespektuje, jak si podle svých představ zasluhují. V případě politiků může jít o něco jiného. Lidem se dá vládnout buď dle onoho slavného Lincolnova výroku, což je pro většinu politiků obtížně až prakticky neuskutečnitelné. Druhou možností je permanentně používat brutální násilí absolutním ovládnutím nástrojů státu, zejména pak silových složek a třetím způsobem je vyvolávání pocitu viny, strachu a špatného svědomí. Pak ono násilí není až zas tak potřeba. A pasují-li se oni kritici do role těch, kteří budou onomu národu (ve smyslu jinde nepřijatelné kolektivní viny) odpouštět a dávat rozhřešení, může to být stejně účinné jako zákazy, pendreky a trestanecké tábory. A nemusí se používat jenom historie.

10 09.06.2022

Možná pro mě nejzajímavější díl, zejména ve vztahu k dnešku. Nesmím vynechat onu heroizaci neuvěřitelné zabedněnosti a neschopnosti jak britských politiků tak vojenských činitelů, velitelé jako Percival v Singapuru, ale i Auchinleck v Severní Africe toho byli přímo učebnicovým příkladem. Britské ozbrojené síly byly skutečně tvořeny lvy (vojáci) vedenými osly (velitelé všech stupňů). Dobře chápu postoj australských vlád odmítajícíh dál posílat australské vojáky pod vedení britských generálů i jejich požadavek, aby byli k dispozici pro obranu Austrálie. Zejména po skandálním pádu Singapuru, o kterém britští představitelé tvrdili, že je nedobytný, ale že je i klíčovou pevností, která ochrání Austrálii (a Nový Zéland) před japonskou invazí. Churchill se rozhořčuje, proč australská vláda nepřijala zákon o všeobecné branné povinnosti. Nějak zapomíná, kdy sami Britové přijali zákon o všeobecné branné povinnosti a proč byli v roce 1939 do Francie schopni poslat všeho všudy deset rovněž dobrovolnických divizí, zatímco o rok později Austrálie vyslala divize čtyři. Přitom Austrálie měla pouhou sedminu obyvatel vlastní metropole. A stejně zvláštně na mě působí, jak byly jednotky s dominií nasazovány v prvním sledu při útocích v Africe i třeba později v Normandii i Itálii. Na jednu stranu se Churchill podivuje nad politickými „hrátkami“ na australské scéně, přitom sám široce popisuje onu britskou vládní krizi a hlasování o důvěře. Ta byla ukázkou toho, co dokáže udělat i v kritické válečné situaci tisk ve vzorné spolupráci s několika ambiciózními politiky, na které se „nedostalo“. V případě Británie to byla podle něj ukázka pevnosti britské demokracie, u Australanů zbytečné obstrukce. I přístup k Indii je v jeho pojetí poněkud zvláštní. Že se Indové snažili získat větší politický vliv i větší míru samostatnosti pokládá sir Winston za zákeřnost. Metropole přece „bránila“ Indii proti Japoncům. Jenže to vidí poněkud zkresleně, i když z britského pojetí impéria logicky. Že to viděli Američané poněkud jinak, Churchill okrajově zmiňuje. Nicméně jejich označení za "naivní" a problematiky „neznalých“ je pozoruhodné v porovnání s tím, jak přistupovali Britové k problémům ostatních zemí, svými dominii počínaje a oněmi středoevropskými (hlavně Polsko, ale i třeba Rumunsko, Jugoslávie nebo Finsko) konče. Britové totiž nebránili Indii a její obyvatele proti Japoncům. Chystali se hájit svoje panství nad touto zemí proti jiné zemi, která je (a v jihovýchodní Asii to předvedla během pár let více než názorně) chtěla ovládnout rovněž čistě s ohledem na svoje zájmy a potřeby. Britové Churchilla nevyjímaje prostě u těch druhých vždycky všechno věděli líp. A vždy to směřovali k tomu, aby z toho měli výhody hlavně oni. Samozřejmě, že sira Winstona pokládám za skvělou osobnost a jeho podíl na vítezství nad nacismem je nepominutelný. Těžko si dovedu představit Británii za války pod vedením takových „es“, jako byl třeba lord Halifax. Ale stejně, i Churchill dokazoval, že altruismus v politice velmoci (byť tak slabé, jakou byla už v té době Británie – její politická váha byla mnohonásobně větší než její reálně vojensko ekonomické možnosti) nemá svoje místo a zájmy těch „malých“ se hodí jenom tehdy, když je to v souladu se zájmy velmoci. V tomto směru vycházejí Američané ze druhé světové války mnohem lépe než Britové.

A tím se dostávám k nejaktuálnějšímu a nejpozoruhodnějšímu momentu celého dílu – k ruské, tedy Stalinově politice a počínání. Drzost, s jakou „strýc Joe“ požadoval vylodění ve Francii „hned“ nebo dožadování se přednostních dodávek všeho možného vynikne ve srovnání s faktem, že SSSR byl až do onoho 22. června 1941 nejvěrnějším a nejoddanějším spojencem Hitlerova Německa. Komické je třeba i chování první sovětské delegace během oficiální návštěvy ve Velké Británii. Ty pistole pod polštářem jejích členů dokazují, že paranoidní nebyl jenom Stalin. No a na dokreslení toho, co je ruská propaganda (dodnes) poslouží ono Stalinovo vysvětlení Churchillovi, jak proběhla kolektivizace v Rusku (jejímž nejviditelnějším momentem byla onen děsivý hladomor na Ukrajině). Stalin siru Winstonovi tvrdil, že kolektivizace zachránila Rusko před hladomorem. Ten tam ale ve skutečnosti díky Leninově NEPu nebyl. Traktory, které dostávali samostatně hospodařící rolníci prý zničili za tři měsíce, protože s nimi neuměli zacházet. A jejich manželky údajně nechtěly (!), aby je používali. No, a ti co do kolchozů nechtěli, „dostali“ půdu jinde (v subarktických oblastech na Sibiři, tedy ve skutečnosti byli nahnáni do gulagů) a ty zbylé „vybila jejich vlastní čeleď, protože byli neoblíbení“. Z těchto pár řádků na mě až příliš zavanul styl dnešní Putinovy demagogie a kremelské propagandy. Proto je dobře podobné knihy číst. Ona to není jenom ta relativně dávno minulá historie…

10 13.05.2022

V tomhle dílu mě mimořádně zaujaly tři věci. Za prvé, jak snad jenom víra a buldočí vytrvalost Britům v kombinaci s obrovskou dávkou štěstí umožnily přežít ono období, kdy byli ve válce proti Hitlerovi sami. Ty zoufalé nedostatky vojáků, materiálu i třeba lodí v kombinaci s ne zrovna schopnými veliteli, tahanice často i o jednotlivé prapory a letky vygenerovaly přesto až neuvěřitelný zázrak. Churchill byl tak trochu dobrodruh, aby všechno zvládl, ustál a přitom se z toho nepoložil. Když k tomu připočítáme skoro už klasickou neschopnost velké části jeho vojenských a námořních velitelů, je to ještě obdivuhodnější. Je třeba si uvědomit, že vlastní Británie měla ani ne dvě třetiny počtu obyvatelstva, co mělo Německo a kolonie, zejména ty, co dodaly vojáky na evropská bojiště byly podstatně méně lidnatější, než dneska. Např. Austrálie měla něco kolem 6,5 milionu obyvatel a Kanada necelých deset. Přesto je zarážející, jak Winston nechápal obavy Austrálie z japonského útoku, když 3 australské divize byly v Africe a poslední skončila v japonském zajetí díky nějak tak typicky vojenskému "geniovi" Percivalovi, který ale strávil svoje zajetí v relativním klidu na rozdíl od nelidských podmínek, kterým byli vystaveni jeho vojáci. Člověk nějak tak nechápe, proč třetinu sil, bránících ztracenou vartu Honkong tvořili - Kanaďané. Druhým pozoruhodným momentem pro mě byla Churchilova výzva irskému prezidentovi Valerovi, aby se Irové přidali k válečnému úsilí Británie v boji za svobodu. Nějak zapomněl, že tohoto člověka před čtvrtstoletím zachránilo před britskou popravčí četou jenom jeho americké občanství. Zda byl tento apel aktem naprostého zoufalství nebo bezbřehé naivity sir Winston nijak podrobně nerozebírá. Přesto je pozoruhodné, jak v chvíli, kdy se USA ocitlo ve válečném stavu s Německem, tak první američtí vojáci na evropském území byli dislokováni - v Irsku, tedy tom severním, spojeném s Británii. Pro jistotu. No a tím posledním a k dnešku nejvíce promlouvajícím je pro mě onen moment, kdy SSSR po napadení Německem vstoupil do války. Churchillovi se nesmírně ulevilo, i když po Pearl Harbouru ještě o trochu víc. Mám ale na mysli Stalinovu naprosto drzou žádost, aby Velká Británie uznala hranice SSSR z roku 1941, tedy s okupovaným Pobaltím a částmi polského, finského a rumunského území. A je příznačné, že Británie s ohledem na perspektivu spolupráce klidně de facto hodila zejména pobaltské republiky přes palubu, stejně jako později třeba Polsko. A Churchill, který pronesl před rokem a půl projev na podporu Finska (1940) mu klidně vyhlásil válku, jakmile to ve vztahu k SSSR potřeboval. Inu, bližší košile než kabát. Stále znova a znova mě při četbě těchto vynikajících a hlavně poctivých pamětí napadá, jak je svět pořád stejný.

10 09.04.2022

Ano, je to tlustá kniha a otázka španělského státu v dnešním rozsahu a národů, které tady žijí je hodně složitá. Je to spíš kniha o poučeného zájemce. Není to čtivě odvyprávěný příběh dějin jako třeba Dějiny Italie od Procacciho. Ano, Španělsko je složitá země. Není vlastně ani typicky evropská. Je to svět sám pro sebe. A nesourodá, i když se sjednotila už na konci XV. století. Je etnicky ještě mnohem komplikovanější, než většina středo a západoevropských států.

Kdo jsou vlastně Španělé? Ukazuje se, že Španělé jako národ vlastně neexistují. Dalo by se říct, že na jedné straně jsou Kastilci, tvořící většinu a ovládající zemi od dob Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pak určitá směs etnik majících blízko ke Kastilcům, ale vycházejících spíš z lokálních historických odlišností a na druhé straně dva jednoznačně jazykově, historicky, mentálně i kulturně vyprofilované menší národy Baskové a především Katalánci.

Spory s Katalánskem a Katalánci, odmítajícími se stát Španěly se vlastně táhnou jako červená nit od konce středověku až do dneška. Vlastní dnešní Katalánsko má sice 7,5 milionu obyvatel, ale na druhou stranu, další katalánsky mluvící lidé žijí i v oblasti Valencie, na Baleárách a ono účelové rozdělení na autonomní oblasti i dnes až průhledně ukazuje, že jeho hlavní snahou je neumožnit Kataláncům v plné šíři získání větší míry autonomie jako základ pro to, o co se už od počátku novověku hlásí - o nezávislost. A navíc ještě část historického a jazykového Katalánska se nachází ve Francii s centrem v Perpignanu.

A tak člověk pochopí, proč Španělsko neuznalo Kosovo a proč ony vyspělé západoevropské země ignorují fakt, že Katalánci nejen nezávislost chtějí, ale především podle oněch měřítek evropských hodnot na ni mají právo. To je jedná z věcí, která mně díky knize došla. Moc nechybělo a Portugalci mohli být dneska ve stejné situaci jako Katalánci.

Milovníci středověkých dějin, zde hodně složitých a propletených si přijdou na své, romantiky ale budou nudit encyklopedické údaje, demografické, ekonomické i řada dalších. Překvapilo mě, jak málo se podíleli Arabové na etnickém základu Kastilců a ostatních, většinu muslimů tvořili (podobně jako třeba v Bosně) islamizovaní domácí.

A snad nejpřínosnějším momentem v této knize je konečně objektivní popis občanské války. Bez lží a především tendenčně zaměřených manipulací. Nebyl to žádný klasický střet dobra (republikáni) a zla. Tady je jasně uvedeno, jak ono násilí vzalo počátek s vládou Lidové fronty, kdy anarchisté ruku v ruce se socialisty začali revoluci vražděním církevních osob, vypalováním církevních staveb a násilným zabíráním zemědělské půdy, doprovázené rovněž krveprolitím. Podobně jako levičáci v Chile o čtyřicet let později za Allendeho. Premiér Azaña byl oním prvním hybadlem zvěrstev občanské války, on začal s terorem proti politickým odpůrcům, se zatýkáním a zákazy jejich organizací. Ano, zločiny za války najdeme na obou stranách ve stejné míře, i počet obětí byl stejný. Jenže my víme, že nacionalisté zavraždili F.G. Lorcu, ale už nemáme vědět, že Ramira de Maetzu zavraždili pro změnu republikáni. Posledním podnětem k povstání vojáků bylo odvlečení a zastřelení mluvčího monarchisticko konzervativní opozice v parlamentu Sotela, které provedli republikánští milicionáři. A je zde uvedeno i to, že materiální pomoc SSSR (a v menší míře i pokrokového Mexika) byla stejně masivní jako ta od Hitlera a Mussoliniho a počty vojáků a specialistů z těchto zemí byly mnohem nižší než počty komunisty organizovaných interbrigadistů. A snad nejzajímavější je fakt, že legie Condor začala působit na straně nacionalistů až poté, co sem dorazily masové dodávky stíhaček, bombardérů a tanků ze SSSR. A také specialisté včetně příslušníků NKVD, kteří v závěru existence republiky řídili čištění bojující republiky od anarchistů a trockistů.

Franko se později nejen z důvodů vyčerpanosti vyhnul těsnějšímu spojení s Hitlerem a Gibraltar nechal přes všechno Hitlerovo vábení nechal být. Věděl moc dobře, že by jedny pány vystřídali druzí, ale Španělsko by to nebylo. Pomíjené jsou i dějiny Francova poválečného Španělska a uspořádání jeho ultrakonzervativního režimu s vražděním odpůrců, ale také snahou zapojit do nejrůznějších prorežimních organizací co nejvíce obyvatel. A samozřejmě definitivně všechny pokastilštit a to hlavně Basky a Katalánce. Používání jejich jazyků bylo zakázáno a trestáno.

No a tím se vlastně trochu proti běhu času dostávám k tomu, co mě zaujalo asi nejvíc a co promlouvá k dnešku s obrovskou naléhavostí. Na přelomu 19. a 20. století vypukla válka mezi USA a Španělskem. Údajně proto, že Američané pomohli Kubáncům a Filipíncům se zbavit španělské koloniální nadvlády. Na obou stranách byla válka prezentována jako spravedlivá, národní a svatá. Hodně se na jejím rozpoutání a hysterii podílel tisk, americký pod taktovkami pánů Pulitzera a Hearsta. A zde uvádím citát historika Pabona, když hodnotí tehdejší působení médií na obou stranách, že to "byl typický příklad tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco je na lživém základě vytvářela." Jako dneska.

10 23.01.2022

Nepatřím k obdivovatelům Ernesta Hemingwaye, přesto jsem přečetl asi všechna jeho základní díla (Komu zvoní hrana, Sbohem armádo, Stařec a moře, Zelené pahorky africké), ale paradoxně, jedinou zajímavou pro mě zůstává tahle tak trochu literatura faktu o zábavě, která je ryze španělská a mně mentálně zcela cizí. Mám pocit, že Hemingway byl přímo posedlým tím, kde se zabíjelo, kde tekla krev a je jedno, jestli se jednalo o válku, lov nebo zrovna býčí zápasy. Strašně ho to zajímalo a dokázal to podat velmi podrobně a pro fandu corridy (ani nevím, jetsli se to ještě vůbec koná) a její historie to musí být pecka, pokud ovšem pan Ernst i tady poněkud nefabuloval. Hemingwaye strašně zajímal a vzrušoval člověk v mezní situaci (což je espada prakticky vždy ve vrcholné chvíli celého programu), ale sám nikdy nedokázal překročit onu mez, aby se do ní dostal a nějak tak podvědomě si vždy našel cestu, aby byl jakoby "při tom", ale aby nebyl skutečně ohrožen. Stačí se seznámit s jeho účastí ve první světové válce, počínáním ve válce španělské i té druhé, jeho lovy a nakonec i jeho pobytem na Kubě. V tomto směru byl typickým salónním spisovatelem, typickým Američanem. A takhle ho viděl třeba Robert Ruark v Medojedkách a takhle ho chápu i já, zejména když ho porovnám s Remarquem. Ten si válku "užil" naplno, ne zpoza fronty, vlastně i dost velkou část svého díla nejdříve prožil a pak o tom psal. Proto i ty jeho poněkud slabší knihy mají tak hlubokou autenticitu a pravdivost. Hemingway pozoroval z bezpečné dálky a a psal ne o tom, jaké to je, zúčastnit se, ale pouze o svých představách. Ono je snadné se opájet se corridou, oním rituálem boje a smrti, když sedím v lóži, ale ti, co v aréně na odpoledním sluncem rozpáleném písku riskují zranění a nebo dokonce život to prožívají asi zcela jinak...

10 27.10.2021

Jako malý s enormním zájmem o historii jsem tuhle knihu četl velice rád, protože autor se nezaměřil zdaleka jenom na tzv. velké" dějiny, ale především popsal čtivě jak skutečně Řím vypadal po všech stránkách a to v průběhu oněch staletí. Nechám-li stranou hluboký starověk i Čínu, která je nejdéle fungující kulturou bez přerušení už několik tisíc let, "trval" Řím (zpočátku ani ne jako říše) nepřerušeně skoro tisíc let. Proti tomu mají podobně mocné útvary posledních tří čtyř set let trvání skoro jepičí.

A tak jsem se v téhle knize dozvěděl, co Římané jedli a kde a jak bydleli (myslím, že klasický pavlačový činžák vzal svůj počátek tady), ale i jak vypadala římská vila. Co nosili na sobě, jak to chodilo v římských lázních (při letošní návštěvě Varny jsme návštěvu vykopávek tohoto zařízení nemohli vynechat) a člověk si tedy zopakoval na místě a s pomocí místních tabulí, jak a proč a co fungovalo, včetně onoho až komického hromadného záchodu, kde na dlouhé desce s otvory muži (a nebo na střídačku ženy) seděli vedle sebe a při vykonávání potřeby se bavili a dokonce i jedli. Jen tak mimochodem, ona nemravnost a perverznost Římanů začala podle mě být zdůrazňována až v době, kdy se k moci dostali křesťané. Ve skutečnosti do lázní chodili muži a ženy na střídačku. Takže kniha opravdu skvělá, možná že od té doby, kdy byla vydána historici zase leccos korigovali (ale jenom lehce), ale ta kniha opravdu stojí za to i dnes. I když i tady budou milovníci "emocí" (myslím tím souhrnně bulvárnosti) asi trochu zklamáni a to i v tak "atraktivních" oblastech, jako byly hry v cirku, alias gladiátorské zápasy.

10 21.04.2021

Ano, trochu slabší než podle mě nedostižitelný Šakal, ale na druhou stranu vysoko nad konkurencí (hodně mě třeba zklamal J. Le Carre svým Špionem, který přišel z chladu a ještě horší bylo filmové zpracování). I filmová verze je poněkud slabší, Pierce Brosnan charakterově hodně připomíná Šakala, ale prostě mu to nevěřím, ale nejvíc mě pobavilo, jak si dějiny s Frederickem Forsythem zahrály poněkud zlomyslnou hru. Onen generální tajemník, který navzdory všem svým podřízeným, kteří měli přece jenom víc rozumu a větší pud sebezáchovy, než aby připustili jaderný konflikt totiž Forsythovi zemřel hned po roce (Andropov) a celou akci by tedy nemohl takhle nechat několika vybranými jedinci uskutečnit.
Na druhou stranu je zajímavé, že vlastně bez "zrady" oněch funkcionářů z KGB by možná k odpálení bomby došlo. Tihle lidé totiž vědí vždycky první, která bije. A že naivita generálního tajemníka, kterému radil největší britský zrádce všech dob Kim Philby, že "malou" jadernou explozi podpoří Labour Party ve volbách, což povede k vyhnání Američanů z Británie byla na úrovni plánovačů třeba sarajevského atentátu. Kdyby se totiž někdo úspěšně pokusil o podobnou věc v reálu, asi bychom si tady nepsali svoje komentáře a dojmy. A co se týká oněch "vědoucích" z KGB, vybaví se mi i jejich kolegové z StB. Ti přece taky už před listopadem věděli, komu zvoní pomalu hrana a minimálně významná část se podle toho uměla zařídit včetně perfektní organizace a provedení akce zvané "masakr na Národní Třídě". I o tom by byl nakonec docela zajímavý thriller (Bez vědomí je trochu o něčem jiném a těch zvratů obsahuje taky zbytečně moc, jako od Le Carreho). Ale vlastně, stačilo si přečíst rozhovor se Zifčákem i některé dostupné dokumenty na stránkách ÚSTR a bylo to taky dobrodružné čtení. Akorát jsme ho zažili takříkajíc na vlastní kůži, i když z bezpečné vzdálenosti.

10 16.10.2020