jadran komentáře u knih

Na tohoto Simmela mě navedla četba jiného jeho díla - Láska je jen slovo a jsem rád, že to tak bylo. I když jsou některé zápletky až překombinované, opět je tady ten ne rozhodně zářivý, ale neskutečně barvitý obraz šedesátých let a na rozdíl od oné první knihy se tady taky tak trochu řeší ono tabu poválečného západního Německa, nacističtí zločinci. Nakonec mě donutili k pousmání jenom ti dva "malí" nacisté v base, kteří si schovali kousek čokolády, aby ho slavnostně snědli na den Fuhrerových narozenin. Byli asi tak bezvýznamní, že je nikdo někam do Argentiny nebo Brazílie neuklidil. Ale to ostatní rozhodně k smíchu nebylo a ani není. Dočkáme se sami někdy nějakého skutečně realistického zhodnocení oněch sedmdesátých až devadesátých let u nás?

13 04.03.2021

Skvělý historicko dobrodružný román, jimž se Sienkiewicz stal jedním z velmi důstojných pokračovatelů otce - zakladatele žánru (aspoň podle mně) sira Watlera Scotta. Jediným malinkým problémem knihy je, že realita byla nějak tak poněkud jiná, smyslem knihy ve své době bylo povzbudit rozdělený a utlačovaný polský národ - především v onom ruském záboru, kde se děj vlastně odehrává a to jak na původně polské straně, tak na straně ukrajinské. Nicméně historické nesrovnalosti a nepřesnosti nic nemění na faktu, že se jedná o román zalidněný řadou výrazně vyprofilovaných osob, že děj má spád a dobrodružnost je zde výrazně vyšší, než u dalších dvou románů trilogie. Pravdou ale je, že oni divocí a brutální kozáci se kozáky stali mimo jiné díky útlaku ze strany "polských" pánů a paradoxně, řada oněch "Lachů" nebyli ani etničtí Poláci, jednalo se o Rusíny (například kníže Jarema Wiśniowiecki pocházel z moldavského rodu a ke katolictví přestoupil od pravoslaví), kteří ovšem na svých rozsáhlých panstvích vládli tvrdou rukou, neuznávali pomalu ani autoritu polského státu, což vedlo k tomu, že jejich nevolníci (a byli mezi nimi i etničtí Poláci...) prchali na Divoká pole, aby zde měli "kozáckou" svobodu. Kozáci nebyli ani Ukrajinci, ani Rusové, prostě byli to - kozáci. Vše, co ovšem Sienkiewicz v dobré víře a z pochopitelných pohnutek popsal v onom historickém backgroundu strhujícího románu, uvedl famózním způsobem na pravou míru režisér Jerzy Hoffman, který, aniž by jakkoliv sáhl do děje předvedl brutalitu samotného Wiśniowieckého, chování značné části polské "szlachty" (samozřejmě s výjimkou pánů Skrzetuského, Wolodyjovského, Longina i Zagloby), ale i fakt, že Rusíni (Ukrajinci) nijak netoužili stát se poddanými ruského cara a stáli (zejména jejich elity) o vytvoření republiky tří národů z tehdejší republiky národů dvou (polsko-litevská unie). A tak, když jsem naposled Ohněm a mečem dočetl, vybavila se mi slova, kterými končil film a která asi ani v knize nejsou: "A pak probíhali další války, přišly další pohromy a nakonec si Rusové podrobili všechny - Rusíny, Poláky i Litevce". Jak smutně pravdivé. A na filmu, který tvoří s románovou předlohou pozoruhodně jednotný celek - za komunistů a během existence SSSR nemohl Hoffman z ideologických důvodů Ohněm a mečem natočit oceňuji, že když tak v roce 1999 naopak už učinit mohl, nedal se strhnout k nějakému šovinistickému postoji, ale naopak poukázal na hlubokou pravdu o této části polských, ale i ukrajinských dějin. To, co Sienkiewicz podal trochu druhoplánově, když Chmelnicki (mimochodem rovněž "polský" šlechtic s erbem...) kritizuje ony polské "králíčky", kteří se v následujících stoletích svým sobectvím postarali o neblahý osud Řeči pospolité předvedl Hoffman hezky natvrdo a nahlas. Ale to už je trochu jiná story, román lze doporučit každému, kdo má rád historická dobrodružství (mimochodem, podobně jako existoval d´Artagnan existoval i onen pan Skrzetuski a dokonce je pravdivá i ona story, jak se dostal z obležené Zbaraže….), nemusí si oněmi předchozími úvahami vůbec zatěžovat hlavu, děj i figury mu budou stačit více než bohatě.

13 01.08.2018

I když u Alexandra Dumase st. dávám přednost Hraběti Monte Christovi, tak tři mušketýři jsou skvělí úplně jiným způsobem. Neřeší se tady morálka ani psychologie, ale děj se řítí jako splašený kůň a člověk pomalu ani nestíhá. Fascinující je, jak dokázal Dumas pracovat s historií, jak dokázal dokonale a zcela věrohodně zakomponovat do děje třeba zcela autentický atentát na vévodu Buckinghama v kombinaci s mylady, to se hned tak nevidí. V mušketýrech po dvaceti letech zase podobně využil momentu, že dodnes se neví, kdo byl oním katem, který sťal Karla I.....jinak to co píše woodward stran Richelieua je otázka pohledu. Pro bandu mladých vojáků, kteří se rekrutovali z drobné šlechty byl kardinál (předchůdce absolutismu Ludvíka XIV.) skutečně "padouch", stejně jako byl "měšťáček" Bonacieux podřadný kramář, živící se prací a mající lidskou hodnotu mnohem menší, než stateční a oddaní sluhové. Richelieu, který položil základy k onomu Stát jsem já, sázel právě spíš na ty, kteří nepatřili mezi privilegovanou vrstvu, protože u nich nacházel daleko více oddanost a věrnost, než u samolibé, bezohledné a sobecké šlechty, která byla schopna stát rozvrátit jenom kvůli hloupým a malicherným ambicím. Na rozdíl od Monte Christa to beru čistě jako dobrodružství a širší a historické souvislosti do toho netahám. Soudný člověk by za normálních okolností nemohl obdivovat bandu věčně nametených profesionálních vojáků bez úcty k lidskému životu a s přezíravostí k těm dole, kteří jsou pro ně jen "zdrojem" pro jejich vojácky bezstarostný život.....

13 29.11.2016

Knihu jako literaturu snad ani hodnotiti nelze. Řada lidí tady napsala komentáře, ze kterých vyplývá, že jsou o věcech schopni přemýšlet a nepotřebují žádné návodné komentáře, vysvětlení ale především ne žádnou cenzuru. Hitler napsal snad jenom toto dílo a po stránce písemného projevu, schopnosti se vyjádřit a udržovat konzistenci vlastního projevu byl podprůměrný, proti Leninovi ( s nímž ho spojovalo ono levicové myšlení a onen v poslední době alespoň několika jedinci zmiňovaný totální mravní relativismus) byl nula, jak co do množství, tak co do argumentační kvality. Přínos obou byl ovšem v konečném důsledku stejný. Co mně ale v souvislosti s vydáním knihy, kterou je užitečné přečíst, vyrazilo dech, byla hysterie, se kterou byla kniha zakazována a zakázána. Všichni ti, co se ve prospěch jejího zákazu oháněli vším možným holocaustem počínaje a lidskými právy konče jenom dokázali, jak jim to totalitní uvažování je blízké, dokonce vlastní a je jedno, jestli je někdo "normální" rasista, oikofobní rasista, politický "korektor" nebo jenom obhájce lidských práv, která má ovšem právo absolutně rozhodovat, pro koho a jaká práva platit mají a pro koho ne. No, a nakonec - nedá mi, abych si nerýpnul, ale on ten Hitler přece jenom klasický intelektuál byl a jeho "intelektuálství" bylo důsledkem jeho komplexů méněcennosti a proher v mládí. I to mi cosi velmi silně připomíná......

Další skvělá kniha. Fascinuje mě, jak jeden autor dokáže napsat tolik knih, jejichž vysoká kvalita je normou a přitom jejich napsání vyžaduje rozhodně široký rozhled, schopnost chápat věci v širších souvislostech, zpracovat obrovské množství faktů a vytáhnout z nich i to, co platí pro dnešek. Pravda, jakýsi kulturní antropolog a islamista se na pana Tarabu u knihy o obléhání Malty natolik rozkatil, že mu dal odpad a ještě ho obvinil, že jeho podání je tendenční a nekritické.

Vsadím se, že pokud dostane do ruky tuhle knihu, bude psát totéž. Luboš Taraba logicky píše svoji knihu z pozice příslušníka národa, který má působení onoho tolerantního islámu v historické paměti (viz. dlouhodobá účast českých vojáků v bojích proti Turkům už od přelomu 15. a 16. století), jeden jeho panovník dokonce obranu střední Evropy proti Turkům zaplatil životem a řádění Tatarů si Jižní Morava užila rovněž hodně. Proto je asi jasné, že nebude velebit Turky, ani řádící Tatary a jejich počínání. Přitom objektivně přiznává, že ani císařská vojska se vůči civilnímu obyvatelstvu nechovala o moc lépe. A že byli Turci nebo Tataři vyvražďování se stejnou vehemencí, jako to dělali oni sami (stačí si přečíst, jak skončila většina obyvatel Konstantinopole po jejím dobytí Mehmedem - a to byl vlastně začátek) je tedy docela pochopitelné. Proč se asi nezabíjeli zajatci v průběžných bojích mezi Habsburky, Nizozemím i Anglií na tzv. západní frontě proti Francii? Že by tam přece jenom i při vědomí všeho negativního panovaly přece jenom jiné, "trochu" lidštější zvyky? Ale nechám stranou kulturní antropologii i islamistiku a vrátím se ke knize.

Skvěle je popsána bitva u Vídně, jeden ze základních momentů evropských dějin. Ve chvíli, kdy se Osmanská říše ocitla na sestupné trajektorii svého vývoje, který vyvrcholil krizí o pár let později a jehož jasným symbolem byla bitva u Zenty, udělal Kara Mustafa to, co podobné režimy většinou udělají na počátku svého konce. Vyrazil do boje proti nevěřícím, aby vnitřní problémy vyřešil zahraniční agresí. To ale v této době ještě nikdo nemohl vědět a teprve vítězství Evžena Savojského u Zenty ukázalo, že Turecko je difinitivně zastaveno. A nastává to, co bude obdobou reconquisty na Pyrenejském poloostrově v předchozích stoletích.

Kromě vysvětlení rozdílů mezi novým evropským a osmanským způsobem válčení (Poláci byli někde mezi oběma) nám představuje celou řadu osobností. Ukazuje se, že v zásadě neschopný císař Leopold měl štěstí i smůlu - smůlu na řadu představitelů šlechty, která ho dokázala připravit až o polovinu daní a štěstí na osoby a hlavně osobnosti, které to s odporem vůči Turkům a jejich eliminaci myslely vážně a dokázaly se podle toho chovat. Kromě Evžena Savojského to byli i další vojevůdci, kteří dokázali Turky konečně porážet - například Karel Lotrinský nebo Ludvík Bádenský. Stejně pozoruhodnou osobností byl i Marco D´Aviano, neunávný diplomat a organizátor Svaté Ligy. Paradoxem je i to, že jeden z největších polských králů Jan Sobieski byl i posledním polským panovníkem, který aktivně zasáhl do evropské politiky a vítězství u Vídně (i když ne jenom polské) bylo posledním vzepětím "šlechtické" republiky na staletí dopředu.

Nikoho ani nepřekvapí jako již po několikáté chování Francie – v tomto případě Ludvíka XIV., jehož agresivní politika na všechny strany proti němu sjednotila většinu střední, západní i jižní Evropy. Neměl vůbec zábrany se nazývat Nejkřesťanštějším Veličenstvem a na druhou stranu uzavřít čistě ve francouzském zájmu spojenectví s "nevěřícími" Turky. Stejně jako jeden z jeho předchůdců - František I., který dokonce poskytl tureckému loďstvu základnu ve Francii. Udržení Turků v boji proti Rakousku pro změnu „nejkřesťanštější Veličenstvo“ podpořilo zlatem, výcvikem turecké armády, dodávkami materiálu a dokonce i vysláním vojenských odborníků.

A bez ohledu na smrtelné nebezpečí se řada i menších monarchů chovala naprosto sobecky nebo i jenom hloupě velkopansky s přesvědčením o vlastních schopnostech. Klasickým příkladem je saský kurfiřt a později polský král Friedrich August, který si vynutil velení císařských sil, aby se za cenu lidských ztrát prokázala jeho neschopnost.

Kniha na zcela individuálních osudech osob i jednotlivých událostech ukazuje jediné – nic nového pod sluncem. Dávno před popisovanými událostmi, během nich a stejně tak potom, až po dnešek.

12 01.03.2024

Kniha jako taková má řadu nedostatků a je typickou ukázkou „marxisticko-leninského“ pojetí historie. Ještě navíc v kombinaci s vypjatým velkoruským nacionalismem a šovinismem. Není jenom důležité, co Manfred uvádí, ale hlavně co zamlčuje. A tak kromě nenávistných výpadů hlavně vůči Rakousku a v menší míře i Prusku Manfred co nejvíc marginalizuje úlohu Velké Británie v napoleonských válkách, a především její nejzásadnější podíl na porážce Napoleonovy Francie.

Nejpřínosnější (proto knihu hodnotím čtyřmi hvězdami) jsou podle mě věcně podané dějiny republiky po Robespierrovi a Napoleonův politický vzestup se všemi průvodními jevy. Jsou lidé, které rozčiluje, když někdo uvede, že Napoleonův režim ve Francii byl prvním moderním totalitním režimem. Ale fakta, uvedená v této knize to dokazují jednoznačně. Základními znaky totalitního režimu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Napoleon je přímo učebnicovým příkladem samozvaného „vůdce“ národa. Cesta k oné totalitě byla zahájena v momentu, kdy Napoleonovi věrní násilím rozehnali sněmovnu (19. brumairu), odmítající předání moci Napoleonovi, zatím pod zástěrkou konzulátu. Všichni lidé (tedy jenom mužského pohlaví) si byli rovni a všichni (tedy skoro) měli volební právo. Ale jeho praktické využití i jen na lokální úrovni bylo eliminováno centralizací a systémem jmenování prefektů a úředníků. Francouzům byla odměnou za jejich podřízení se nové moci garance majetku, který získali revolucí i vědomí, že jsou příslušníky výjimečného velkého „nadnároda“, který ční nad všemi ostatními. Tím, že ostatním přinese „svobodu“, je má právo ovládat. Právě hesla o volnosti, rovnosti a bratrství ospravedlňovala agresivní války s cílem ovládnout a žít na úkor většiny evropských států. Hned první Napoleonův vpád do Itálie ještě ve službách Direktoria je toho názorným příkladem. Jenže součástí napoleonského režimu uvnitř bylo vše, co známe z jiných totalitních režimů. Postupná demontáž všeho demokratického, co revoluce přes všechno přinesla, až po vytvoření nové "elity". Napoleon se nechal korunovat jako "císař republiky", to už je pomalu cosi jako Velký Bratr. Tajné policie, hlídající se navzájem (Fouche a Savary), konstrukce spiknutí s cílem zbavit se nepohodlných osob i brutální likvidace jakéhokoliv odporu proti režimu. Špičkou celé pyramidy je typická justiční vražda, únos vévody s Enghienu z ciziny a jeho poprava. Napoleon to označil za politickou nutnost. Fouche kontroloval divadla, 90 procent novin a časopisů bylo zastaveno a zbylé byly přísně cenzurovány. Zato fungovala propaganda (slavné bulletiny i vládní noviny Le Monitor), ale i třeba oficiální umění. Nejznámějším příkladem je veliká malba malíře Davida s tématem Napoleonovy korunovace. Tam tento přičinlivý umělec přimaloval Napoleonovu matku Letizii, ačkoliv ta se odmítla této akce zúčastnit a radši odjela z Paříže. Smlouva z Tylže, kde si Napoleon s Alexandrem I. rozdělili Evropu zase až příliš připomíná Pakt Molotov Ribbentrop. Jakkoliv nemám rád Marxe ani Engelse, jejich charakteristika je naprosto přesná: „prováděl (N) hrůzovládu tak, že permanentní revoluci nahradil permanentní válkou. Uspokojil do sytosti egoismus Francouzů, ale žádal přitom, aby obětovali své požitky i majetek, kdykoliv si to vyžadoval politický cíl dobyvatelských akcí.“

Manfred, který si leckdy ve svých soudech protiřečí, odsuzuje rád názory jiných historiků, mezi jinými i Itala E. Ferrery. Jenže Ferrero ve svém eseji uvádí: „Nazýval se sám (N) největším mužem, který kdy žil a může se hrdě hlásit ke svému skromnému původu, aby změřil cestu, po které kráčel, a jedinečnost, která ho odlišuje od milionů lidí, po nichž nezůstala žádná stopa.“ Stalina velebili patolízalové, stejně jako Hitlera, Napoleon si vystačil sám.

Naproti tomu údajně velký romantický básník lord Byron v době, kdy hynuly tisíce jeho krajanů v bojích na severní straně Pyrenejí si zapsal 18. února do deníčku: „Napoleon! Tento týden rozhodne o jeho osudu. Zdá se, že vše je proti němu. Věřím však a doufám, že zvítězí“ Existuje lepší ukázka zaslepenosti a omezenosti, než podobná láska k diktátorovi a tyranovi, jenž měl na svědomí miliony lidí a zpustošení skoro celé Evropy? Věděl třeba Byron, že už v Jaffě přikázal Napoleon svým vojákům, aby čtyři tisíce bezbranných tureckých zajatců pozabíjeli bajonety? Neměl pro zajatce dost stráží i jídla a potřeboval šetřit střelivo. Nebo že při vynuceném ústupu vydal příkaz vlastní nemocné a raněné vojáky otrávit, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků? Později tvrdil, že to prý bylo nedorozumění V dalších letech se jeho vojáci stejných zločinů dopouštěli v rozsahu a množství o několik řádů vyšších.

A nakonec nezbývá než poznamenat, že na rozdíl od nejrůznějších milovníků a obdivovatelů tohoto člověka ho Francouzi vidí poněkud jinak. Jak poznamenává Manfred, jeho „orientálně nádhernou“ hrobku v Invalidovně navštěvují jako raritu hlavně cizinci a při volbě Největšího Francouze se v roce 2005 se umístil až na 16. místě v těsném sousedství Louise de Funese, Jeana Gabina a Zinedina Zidana

12 01.10.2022

Helmut Müller, Hanna Vollrath a Karl Friedrich Krieger sepsali velmi polopaticky a učebnicově dějiny celého Německa od počátku jeho existence, spíš jako oblasti, něž států. Ale našel jsem v ní spoustu zajímavých a podnětných věcí, zejména z oněch dějin novodobých. Dějiny NDR tvoří jen zlomek předmětu jejich knihy a jsou i přes poměrnou stručnost podané v celoněmeckém kontextu velmi dobře. Očekával jsem, že kniha, která zahrnuje cca půstoletí a má k dispozici 420 stran, bude podrobnějším a hlavně vícevrtevným pohledem na čtyřicet let existence prvního státu dělníků a rolníků na německém území. Jenže ona populárně informační hodnota, kterou v de fakto literatuře faktu předkládá Hemann Weber je, co se týká vlastního NDR mnohem menší, než je tomu na ani ne sedmi stech stranách dejin celého Německa.

Jak východní Němci žili, co si vlastně mysleli a jak konkrétně proběhly některé klíčové události (s výjimkou onoho třiapadesátého, kdy se proti SED postavila ona dělnická třída stejně jako ve stejném roce u nás proti KSČ v důsledku měnové reformy) se vlastně ani moc nedozvíme. Zato jsme doslova zaplaveni soubory jmen funkcionářů nejen SED, ale i ostatních kolaborujících partají a "společenských" organizací i vybranými statistickými údaji, podávanými převážně v textové a ne tabulkové formě a dost nesystematicky. Z hlediska způsobu vládnutí zjistíme, jak to zde bylo úplně stejné jako za Hitlera i u nás a místo sondy do běžného života, ekonomiky i třeba kultury jsou zde uváděny monotónní údaje o skladbě nejrůznějších orgánů a institucí a jejich personální změny. Pár informací na vysvětlení se tady sice taky najde, ale je jich zoufale málo. A tak se nedozvíme konkrétně jak se utíkalo přes západní Berlín ani jak byla tato enkláva vlastně spojená s NSR, ona blokáda Berlína a hlavně famózní letecký most je odbyt pár slovy a o východoněmecké části železné opony (nemyslím vlastní Zeď) se už nedozvíme vůbec nic. A to už ani nezmiňuji běžný každodenní život, tedy tzv. "malé" dějiny, jak jsou třeba perfektně popsány v dějinách Británie i Irska.

Prostě, to co mě hodně zajímalo a co člověk s potěšením najde v jiných knihách této edice tady prostě není. Fakt, že každý šestý (!) občan NDR byl členem komunistické strany je jistě pozoruhodné zejména s ohledem na to, že my jsme podle některých tady z nás byli ti "nejhorší", přitom KSČ měla v době normalizace 1,5 milionu členů při patnácti milionech obyvatel a v NDR to bylo 2,5 milionů členů SED při milionech šestnácti. Jiným zajímavým údajem jsou i počty členů podstatně militantnější FDJ oproti SSM a snad nejcennější údaj je zde o počtech osob, které do roku 1961 utekly a po roce 1961 (spíše v sedmdesátých letech a později) požádaly o vystěhování na západ. O Stasi tady taky nic není, snad jenom o tom až neuvěřitelném počtu jejích pracovníků a násobku oněch udavačů oproti nám. Jenže bez konkrétní znalosti měnícího se prostředí a celkového ovzduší v zemi nelze z těchto suchých čísel stejně nic poznat a pochopit. Takže dost velké zklamání. Autor sice svoje levicové zaujetí projeví při zmínění pražského jara, ale nějak hlouběji nerozebírá, že východoněmečtí soudruzi byli vůči pražskému jaru ještě více vyhranění než samotní Sověti. Proč, je celkem jasné. Odpadnutí Československa (jakkoliv absurdní a ve své době nerálné, stejně jako v případě Maďarska v roce 1956) by vedlo nakonec k tomu, co se stalo v roce 1990.

A tak jediným poučením, které mě četba téhle knihy pořinesla je fakt, že NDR vznikla více vůlí německých komunistů než samotného Stalina, který vytvořením vnitroněmecké hranice ztratil možnost zasahovat do západních sektorů. Ale o vztazích s ostatními socialistickými, nebo naopak nepřátelskými státy, o peripetiích a uznávání i neuznávání NDR tady vlastně taky nic moc není. Stejně třeba o zajímavých osobnostech, jako byl na jedné straně poražený od Stalingradu Paulus nebo na druhou stranu pokrokový zpěvák Dean Reed. Ani třeba o propagandistické roli sportu v NDR. Škoda, ale tahle suchý výklad by stačilo vydat jako paperback v nakladatelství AV a ne jako populárně naučnou knihu...

12 06.07.2022

Hodně dobrý válečný román. Sice ne tak vynikající, jako Na západní frontě klid (tomu se skoro vyrovnají až některá díla ze druhé světové války), ale pro mě paradoxně velmi otevřený popis anglické společnosti prvních dvou desetiletí dvacátého století. Řadu věcí jsem zpětně pochopil, když jsem si přečetl Dějiny anglického národa od historika Paula Johnsona, leccos mi hodně korespondovalo s Galsworthyho Forsyty. I Aldington se osobně války zúčastnil, utrpěl zranění a navíc podle posledních výzkumů trpěl po celý zbytek života postraumatickým syndromem. Patřil tedy zcela právem k oné "ztracené" generaci, v jeho případě to rozhodně nebyla póza a paradoxně, platí na něj slova ze závěru Remarqueova Na západní frontě klid. Když jsme knihu četl poprvé v mládí, vkrádala se mi do hlavy čím dál tím víc myšlenka, jak je nám Středoevropanům anglosaský svět, mentalita, myšlení, vnímaní světa kolem i zvyky cizí. A poměrně častá četba další anglické a částečně i americké literatury mně v tomhle dojmu utvrzovala a utvrzuje čím dál tím víc.

12 27.10.2021

Snad nejzajímavější a svým způsobem nejobjevnější část celé šestidílné série. Fascinující je charakteristika Hitlera, která v obecné rovině je vlastně charakteristikou každého psychopata podobného typu. A nejen těch "záporných", ale dost často i těch kladných, i když nezřídka kdy jenom zdánlivě a nebo ne jednou provždy. Bohužel vládnoucí vrstvy v oněch tak vzývaných demokratických zemích byly vlastně vždycky stejné - druhá světová válka nebyla nejzbytečnějších, ze všech válek, tou byla už válka první a s tou vinou za ní bych zdaleka jenom Německo neviděl. Jinak je na této části cyklu pozoruhodné, jak odlišně Churchill k událostem přistupoval, pokud nebyl u moci a jak se jeho náhled a postoje změnil, jakmile se stal ministerským předsedou.

12 24.06.2021

Skvělé komenty ludek.n a HTO. Společně s Vynálezem zkázy je Ocelové město z roku 1879 obrazem strachu ze sebezničení lidstva a zneužití vědy. Až sem celkem dobré a pochopitelné.

Ale především ona černobílé vnímání světa, francouzské náckovství (které v osobě Napoleona III. onu válku v roce 1870 vyprovokovalo a tím vlastně umožnilo ono "sjednocení" Německa v té nejnevhodnější konstelaci a podobě - oni se ti katoličtí Bavoři ani Württemberčané do bratrského svazku z protestanskými Prušáky rozhodně původně nijak nehrnuli) a jenom chabě maskovaná nenávist k Němcům je podle mě až směšná a má charakter přihlouplé propagandy.

Co se týká Verneovy představivosti a invence, nepřeceňoval bych ji. Většina věcí, co tak "vizionářsky" předpověděl se totiž uskutečnila ještě za jeho života (zemřel v roce 1905) a nebo už alespoň v teoretické rovině už existovala. Namátkou - ponorka byla použita poprvé již za války o nezávislost USA roku 1776, ničivý potenciál předvedla už válka Severu proti Jihu Fotografovalo se a telegrafovalo už od padesátých let XIX. století, telefon vynalezl Meucci už v roce 1849, bratři Lumierové svůj kinematograf dovedli k použitelnosti 1895, Marconi a hlavně Nikola Tesla měli už za jeho života vynalezeno taky dost. O Roentgenovi, Benzovi nebo i Mendělejevovi s Nobelem ani nemluvě. A to stovky osobností a vynálezů vynechávám. Ve skutečnosti nebylo XIX. století žádným stoletím páry a elektřiny, ale především stoletím, kdy bylo v základní podobě vynalezeno prakticky vše, co používáme dodnes, byť v neuvěřitelně rozvinuté podobě.

A především obdobím, kdy se věda spojila s praxí a vynálezci vynalézali "věci" pro praktické použití. Tedy i pro likvidaci svých bližních v rozsahu, o kterém se třeba takovým historickým hrdlořezům, jako byl třeba Alexandr Veliký nebo Napoleon I. ani nezdálo. Jeden vynález z roku 1874 ale připomenout musím, pánové Sholes a Glidden prodali zbrojovce Remington psací stroj, pro mnohé spisovatele až do doby domácích počítačů a následně notebooků neocenitelný pomocník. Verne psal ale ručně, a spousta jeho kolegů ještě hluboko do dvacátého století taky.

Přesto mají jeho romány dodnes svůj půvab, i když musím konstatovat, že pro mě si svůj půvab zachovaly mnohem víc kouzelné ilustrace Leona Benetta. Snad žádný spisovatel netvoří se svým ilustrátorem tak pevnou a neodmyslitelnou dvojici. A myslím, že oba pánové by byli nadšení tím, jak jejich dílo dokázal převést do filmové podoby Karel Zeman. Ono zpracování zde zmiňovaného poněkud "papundeklového" díla režiséra Bočana ale ukazuje, jak je onen kouzelný svět pánů Verna a Benetta nenapodobitelný a osobitý.

Moje první verneovka. Někdy v deseti letech jsem z toho byl úplně mimo, dneska se člověk jenom pousměje nad oním dobrodružstvím okořeněným zeměpisnými přednáškami. Vypadala takhle Afrika, nebo alespoň ona část, nad níž tři stateční cestovatelé poletují v oné době skutečně takhle? Nebo to byla jenom ryzí fikce, podpořená četbou z knih, které ani v druhé půli XIX. století nepodávaly zrovna dvakrát objektivní obraz toho, k čemu se vyjadřovaly. V tom dětství to byla paráda, jenže zrovna tohle je ten typ dětských knih, které vezmete do ruky v dospělosti a kouzlo je fuč...

12 07.04.2021

Mám od dětství rád Ságu rodu Forsytů. Neff svoji "ságu" napsal až po roce 1957, přesto se musím přiznat, že se nemohu zbavit myšlenky, že mu tohle dílo sloužilo, když ne jako vzor, tak aspoň jako vodítko. A to přesto, že vlastně píše beletrizovanou historii vlastní rodiny. Doba je předvedena do hloubky, která je až překvapivá, bez zbytečné a polopatické popisnosti. Skvěle je podaná bitva u Hradce Králové, zde je ukázáno, jak se podobné událostem dotknou lidí "kolem", ne jenom vojenských osob. Na rozdíl od Borna je pro mě Nedobyl ne příliš kladnou postavou a je otázka, komu by ublížilo, kdyby si kvůli němu nadporučík Háfner nezkazil vojenskou karieru.

12 17.03.2021

Příběh je překombinovaný - rozhodně, vyústění jasné? Ano, právě proto kniha začíná tak, jak začíná. Jednotlivé osoby jsou značně nevyrovnané a tak trochu černobílé. Jistě. A ne všechny. Ale - ty čtyři hvězdy jsem té knize prostě dát musel. Zejména proto, že jsem přečetl "z první na jeden zátah" ten druhý za backgound. Od skončení komunismu je nám západní Německo dáváno za zářný příklad země, která se vzorně denacifikovala a díky tomu nás může učit demokracii. Ze stejné doby pochází mýtus o německém hospodářském zázraku a poctivosti...tahle kniha ale ukazuje, jak to doopravdy bylo a že je celkově v lidech cosi, co nelze jen tak snadno nějakým administrativním opatřením odstranit. Podobně jako Remarque popsal prostřednictvím individuálních osudů svých hrdinů Německo od konce první do konce té druhé světové války, Simmel jako kdyby na něj tady navázal. Problém Simmela ale je, že ačkoliv je kvalitní spisovatel, jeho hlavní hrdinové nejsou tak uvěřitelní a reální. Přesto obraz zdánlivě demokratického, "denacifikovaného" západního Německa i třeba obraz útěku německých "kolonistů" z východních oblastí (na útěku před Rudou armádou, ne v rámci nějakých odsunů) je pro mně vševypovídající a hlavně - neobyčejně silný. Ano, tak to bylo. A ti, co se rozčilují nad tím, že u nás neproběhla žádná "dekomunizace" nechť se laskavě zamyslí nad tím, jak to bylo ve skutečnosti u nás a díky komu nebyli potrestáni prakticky žádní skuteční političtí zločinci. V Německu alespoň ty nejvyšší špičky jakž takž potrestal Norimberský tribunál, ale je taky fakt, že otec německého hospodářského zázraku Conrad Adenauer vsadil na takové osoby, jako byl třeba Globke. Ten ale byl jenom vrcholkem ledovce. Právě proto mám tenhle obraz bouřlivě rostoucí a čím dál tím spokojenější společnosti tak rád. On je to totiž fenomén - ne jenom v Německu, tedy jeho západní části po prohrané válce...na druhou stranu, jak jsem uvedl, literárně na Remarquea nemá Simmmel ani náhodou. A je zajímavé, že i jeho druhý román co znám (Všichni lidé jsou bratři) se zabývá úplně stejnou problematikou a své rodné Rakousko nechává stranou...

Finsko známe jako zemi, která bojovala ve válce po boku nacistického Německa proti Sovětskému Svazu, ale následně uhájila nezávislost na SSSR. Čeští publicisté rádi použijí finský příklad jako protiklad k české zbabělosti. Jenže tahle kniha nás vyvede z omylu a ukáže skutečnost jinak. Nejedná se o žádné moderní objevy, jen o strohá fakta.
O dnešním Finsku se dá hovořit od konce 18. století, kdy bylo jasné, že války mezi Ruskem a Švédskem jenom zemi devastují a tak se část finské aristokracie rozhodla přidat dobrovolně k Rusům, protože dlouhodobě Švédové Finsko stejně neudrží. Tento realismu předznamenal finskou politiku až do devadesátých let 20. století. Z napoleonských válek se vynořilo Finsko jako autonomní součást (velkovévodství) carského Ruska. Finům jejich rozsáhlá autonomie zůstala až do konce 19. století a v pozoruhodném (v rámci absolutistického carského Ruska!) rozsahu byly to vlastní instituce (senát, vláda, soudnictví i zákony), občanství, armáda, a dokonce i celní hranice a měna. Pod záminkou liberalismu a rovností občanů (!) začali ovšem ruští nacionalisté tuhle autonomii na konci 19. století likvidovat a vše vyvrcholilo před první světovou válkou. Odpor Finů k carskému režimu se projevil mimo jiné tím, že odmítali rukovat do jednotné carské armády. Celý národně osvobozenecký boj proti Rusům (na pozadí bojů mezi švédsky a finsky mluvícímu obyvateli a obdobou našich staročechů a mladočechů) vyvrcholil vyhlášením nezávislosti, ale také krvavou občanskou válkou mezi demokraty a bolševiky. Finsko (a celou řadu dalších okolních zemí) uznali bolševici a za žádnou stranu je nechtěli uznat ruští kontrarevolucionáři na Západě.
Mezi oběma válkami po zklidnění poměrů v zemi rozervané občanskou válkou bylo Finsko skutečně nezávislé.
To skončilo v důsledku 2. světové války, ze které sice Finové vystoupili bez oné ponižující kapitulace jako třeba Němci nebo ostatní státy, ale definitivně přišli o východní část předválečného území a museli Sovětům pronajmout vojenskou základnu kus od Helsinek. Hlavně ale byli nuceni podepsat se SSSR u nás tehdy zcela neznámou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci včetně vojenské konvence, která také zakotvila společná cvičení armád obou zemí v mírové době a spolupráci v případě napadení SSSR. Finsko se tedy stalo jedinou kapitalistickou zemí patřící SSSR. A to i přes až místy zoufalou finskou snahu o neutralitu (oficiálně povolenou Chruščovem, ale omezenou právě onou smlouvou) i třeba pořádáním oné známé konference v Helsinkách. Prakticky bylo Finsko (na rozdíl od skutečně neutrálního Rakouska) na stejné lodi jako ČSSR. Náš osmašedesátý odsoudili finští komunisté a naopak Kekkonen byl první západní státník, co přijel do znormalizovaného Československa. Na čí pokyn je jasné.
Přitom Finsko (jak výslovně uvádějí autoři) bylo v roce 1948 už na československé cestě, finští komunisté po úspěchu ve volbách a vstupu do vlády (pod směšným názvem Demokratický svaz finského lidu) měli připravený stejný scénář převzetí moci, komunistický ministr vnitra Leino ovládl finskou polici stejně jako v ČSR komunista Nosek a používal ji stejně jako u nás proti demokratickým politikům. Autoři knihy ale soudí, že nakonec před československou cestou zachránil Finsko negativní dojem z vítězného února na Západě a fakt, že Finsko leželo mimo směr hlavního předpokládaného střetu obou bloků studené války. Tohle je zajímavý pohled i na naše dějiny. A v následujících letech vlastně až do pádu SSSR (který finské politiky překvapil) byli komunisté ve Finsku běžně v parlamentu, ve vládě a například složení finských vlád po volbách se ve finále schvalovalo v Moskvě. Obávaného místodržícího z konce finské autonomie v 19. století nahradil sovětský velvyslanec v Helsinkách.
A ještě jedno poučení menším a malým státům finské dějiny přinášejí. Onu vnitřní autonomii si Finsko na konci 2. světové války zachovalo také díky tomu, že v létě roku 1944 zastavila finská armáda Sověty v bitvě u Tali-Ihantala a znemožnila jim obsadit celé Finsko. Bitvy přinesly Rudé armádě obrovské ztráty na lidech i technice a Mannerheim vyhrál také díky masové pomoci od Hitlera. Tato pomoc byla podmíněna závazkem prezidenta Rytiho, že Finsko nevystoupí z války bez souhlasu nacistického Německa. Jakmile byl Stalin byl ochoten jednat o už ne všeobecné kapitulaci, ale o příměří, nový prezident maršál Mannerheim bez zábran spojenectví s Němci ukončil a přijal závazek, že je naopak z Finska vyžene. V čem je tahle situace poučná? Mannerheim se totiž zachoval úplně stejně, jako se chovají ony velké státy a velmoci. Sledoval výhradně vlastní, tedy finské zájmy a neohlížel se na jejich arogantní výklady o morálce a právu, které ale platí jen někdy a jen pro někoho. Rozčílenému německému vyslanci připomněl, že v Zimní válce Němci Finům nepomohli a zakázali i převoz vojenského materiálu přes svoje území, byli tehdy přece spojenci Sovětského Svazu! Jakmile se Churchill stal spojencem SSSR, vyrukoval na Finy s tím, aby ukončili spojenectví s Němci a vyhlásil jim válku. Ve čtyřiačtyřicátém to zopakoval. A nechal Finsko bombardovat letadly RAF. Najednou mu strašně vadilo, že Finsko jako demokratický stát je spojencem nacistů. Sovětský Svaz - spojenec USA a Anglie, byl asi něco úplně jiného než ono nacistické Německo.
Znalost toho, jak to skutečně bylo, mě sympatií k Finů a Finsku nezbavila. Jenom jsem díky dobře napsané knize pánů Jutikkaly a Pirinena pochopil širší souvislosti.

12 13.08.2020

Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří v životě nejen dokázali něco výjimečného, ale také o tom dokázali poutavě a především neokázale mluvit nebo i psát. Sestřelen není román v pravém slova smyslu, drtivá většina toho, co zde František Fajtl popisuje, se tak plus minus nějak stalo ve skutečnosti a Sestřelen se tak může řadit někam vedle Velkého cirkusu (P. Clostermann), Válečného pilota (F. de Saint-Exupéry) ale i našeho F. Jánského (Nebeští jezdci), i když ono posledně je fikcí v největší míře. Nicméně i tady opakuji, jak zrovna tito lidé s osobními zkušenostmi i lidskými kvalitami dokázali podat obraz války daleko přesvědčivěji a více do hloubky, než řada renomovaných a uznávaných spisovatelů. O kvalitách Františka Fajtla jako pilota, ale i velitele svědčí to, že byl jako první cizinec mimo Britské společenství jmenován do funkce velitele britské perutě (122. stíhací) a sestřelen byl pár dní po svém jmenování. Sestřelen je jenom zlomeček z jeho válečné anabáze. Nicméně, co mně mimo jiné v celé knize zaujalo, byl fakt, jak často byla jeho anabáze do Paříže ohrožena ani ne tak nacisty, jako samotnými Francouzi. Jistě, mohli se bát provokace, ale jejich neochota (viz. např. ona statkářka) ostře kontrastovala s ochotou námezdních dělníků, mezi kterými se vyskytovali nezřídka Poláci. A že František Fajtl se zápalem plic (!) směřoval do Paříže k české rodině taky nebyla náhoda. Jistě, doklady zajistil Francouz pracující na policejním ředitelství, ale i z tohoto dokumentárního románu vyplývá, jak se většina Francouzů stavěla k odboji. No a tím druhým zajímavým momentem je fakt, že jakmile se dostal F. Fajtl po všech peripetiích do španělské internace, byl okamžitě Brity prezentován jako britský důstojník s nejvyšší hodností, bez ohledu na svůj původ a národnost. V jiných knihách lidí, kteří se zúčastnili druhé světové na západní frontě (i když F. Fajtl si to "vyzkoušel" i na východě, ať už za SNP nebo později v řadách leteckých jednotek východní armády) je šovinistický a přezíravý postoj Francouzů vůči zahraničním vojákům (i polským) zmiňován na rozdíl od toho, jak se k nim chovali Britové. A to velmi často, takže se nejednalo o nějaké výjimky. I to je nakonec poučení pro nás dneska.

No, a je zase konec. Všechno dobře dopadlo, Žut se potrestal sám a Kara se vyhnul tomu, aby osobně někoho "odrovnal". Na druhou stranu například scéna, kdy zajatý Žut uprchne z vlastního hanu poté, co Halef a spol. neprovedou dostatečně prohlídku místa a Kara je se sirem Davidem a kupcem Galingrém přepaden uvnitř a musí se osvobodit tak, že střílí revolverem ty, kteří se ho snaží spoutat, do břicha vyvolává otázkou, co taková kulka do břicha asi způsobila kromě pozdější smrti, nicméně ona ta snaha nikomu neublížit (maximálně tak bičem...) je chvílemi až křečovitá. A když už si Karl May neví rady, odehraje se pomsta jako férový souboj - viz. Osko a především na konci Umarova exekuce, kdy nechá vraha svého otce žít, ale vydloubne mu oči...brrr, snad ta smrt by byla lepší, než se zbytek života v daném prostředí vláčet slepý. Ale to je princip trestu a vede to k úvaze, jetsli něco podobného skutečně není horší než relativně rychlá smrt - jako v případě samotného Žuta. Docela by mně zajímalo, jak si šíita Žut mohl získat takové renomé a hlavně vůdcovské postavení mezi sunnitskými Albánci, ale to je asi jedno. Potešilo mě, že Karl May tady přece jen zaznamenal, že Srbsko bylo v té době nezávislý stát - Žut přece chtěl Ríha, aby na něm v čele svých stoupenců vedl vpád do Srbska. Při znalosti tehdejších poměrů si myslím, že srbská armáda a četnictvo by si s ním poradily mnohem snáze, než obdobný mocenský aparát tehdejšího Turecka - resp. osmanské říše. Radost jsme měl z oné charity, jejíž "obětí" se stali (a ne jednou - trumfování se sira Davida s Galingrém mělo své vítěze v případě obdarovaných) jak Osko s Omarem, tak především Halef, ocenil jsem velkorysost sira Davida, který Ríha nezískal, ale v jeho vstřícnosti vůči Halefovi se to nijak neprojevilo a vydavateli tohoto vydání jsem vděčný, že cyklus neobsahuje onen dovětek, kdy dojde k tragickému úmrtí milovaného koně při návštěvě Kary u Haddádů "někdy" později. Takže, dočetl jsem a někdy příště zase neshledanou v tuniské poušti. A už se těším, co v knihách zase objevím nového a jak se budu na tolikrát "přehraný" příběh dívat...Žut byla první kniha z tohoto cyklu, která se mi dostala do ruky desítky let nazpět a vůbec nevadilo, když jsem pak četl předchozí díly (s výjimkou Pouští - tu jsem dostal až jako poslední a už v tomto vydání z Olympie) až následně, takže jsem věděl, jak to "dopadne". Tohle se prostě neomrzí. Filmové verze jsou ubohoučké a nestojí na rozdíl od indiánek za pozornost, ale tohle je celoživotní srdcovka - díky moc Mr. Karo!!! A příště se zase těším na shledanou.

12 09.02.2019

Drtivá většina těch, kdo tady psali přede mnou vyjádřila perfektně i moje vlastní pocity, takže je nebudu opakovat. Každá kniha mívá určitý moment, který vám nejvíc utkví v paměti a která určitým způsobem tu knihu charakterizuje. Jestli v Na západní frontě klid je to ta, kdy Paul Baumer skončí na dně díry po granátu, kam za chvíli spadne francouzský voják, kterého Paul těžce zraní bodákem a následně se vyrovnává s tím, že (voják přes jeho snahu mu pomoct umírá) zabil člověka a prohlídkou jeho kapes zjistí, kdo se stal obětí jeho zmateného a ze strachu vyplývajícího útoku. V tomto románu je to ona scéna před soudem, který soudí jednoho z navrátivších vojáků za to, že zastřelil milence své přítelkyně. Když jeden ze svědků řekne, že obžalovaný zabil spoustu lidí, soudce se vyděsí. "Ve válce," upřesní svědek obhajoby, další z kamarádů - navrátilců. "Ale to je přece něco úplně jiného" rozhořčí se soudce a jeho postoj vyjadřuje přesně onu absurditu války, zejména takové, jako byla ta první. Pokud vraždíte ve jménu státu lidi, které neznáte a kteří vám nic neudělali, je to v pořádku, je to to nejoslavovanější, co jste mohl udělat. Tedy zejména těmi, kdo u toho přímo nemuseli být. Pokud zavraždíte osobního nepřítele, který vám ublížil, je to těžký zločin a zasloužíte si nejen co nejvyšší trest, ale i všobecné opovržení a ne žádný Eisenkreuz...který další z těch rádoby renomovaných (těm skutečným, kteří se Remarqueovi dokázali hodně přiblížit - napadá mě třeba náš Filip Jánský a jeho Nebeští jezdci, se omlouvám a ti do této kategorie rozhodně nepatří, navíc jim nikdo nedával za jejich díla Nobelovky a podobné dnes vesměs zprofanované ceny a ocenění) spisovatelů typu na jedné straně Hemingwaye a na druhé třeba B. Polevoje dokázal takhle vystihnout podstatu protiválečného románu a vykreslit tak silné a přesvědčivé momenty?

12 26.09.2018

Kniha je docela kvalitní a dobrá je obrazová část, zejména pak vizualizovaný popis leteckých soubojů. Možná tady chybí snad jenom nějaký ten barevný obrázek s kamufláží. Třeba jako součást onoho porovnání proti sobě stojících letadel. Technický základ knihy je rovněž srozumitelný a v rozsahu, který běžného čtenáře neodradí. A tak jediné, za co jsem sundal onu hvězdu je fakt, že anglický autor sice poctivě vyjmenovává všechna letecká esa Luftwaffe, zmíní se i o pilotech ze SSSR, ale s britskou arogantní přezíravostí hází do jednoho pytle všechny síhače z britského "společenství", ačkoliv už za první světové války byli vyprofilovaní jako Australané, Novozélanďané nebo Kanaďané (ve druhé i Jihoafričané) a zcela ignoruje stíhače i z jiných zemí jak na straně Spojenců, tak na straně Osy. Za připomínku mu nestojí vynikající Finové, kteří létali na strojích, které byly často druhořadé kvality, na čele s Ilmari Juutilainenem s 94 sestřely, Slovák Ján Režňák s 33 + 3 sestřelenými stroji nebo Rumun Constantin Cantacuzino s 54 vítězstvími. Bylo to samozřejmě mnohem víc, než dosáhli Britové nebo Američané. Ale když už zde jsou tak obdivně připomínáni Němci, měli by zde být připomenuti i tito stíhači. Zejména pak z Finska a Rumunska, tedy zemí, které vedly proti SSSR obrannou válku. A že tady nic o jednom z nejlepších stíhačů bitvy o Británii se 17 sestřely Josefu Františkovi nebo alespoň zmínka o Karlu Kuttelwascherovi s dvaceti sestřely (jako jediný pilot RAF sestřelil tři německá letadla během jednoho letu) je stejně divné, jako se zde nic nedozvíme o vynikajících Polácích (s výjimkou oné akce během zářijové kampaně) na čele se Stanislawem Skalskim a jeho 21 sestřely. To je prostě nepochopitelné a vysloveně trapné. Škoda, tahle přezíravost knize strašně škodí a ukazuje, jakým způsobem vidí lidé jako Angličan Franks letce z menších států...docela by mě zajímalo, jestli nějaké piloty dodali do onoho "pytle" zvaného britské společenství i třeba Indové, když už je tak často na zemi hnali do útoku v čele svých často nesmyslných a hloupých akcí neschopní britští generálové. Stejně jako ony Australany, Novozélanďany nebo Kanaďany...

11 27.10.2023

Jestli jsou roky zpracovávané paní Breurovou velmi kvalitní, rok 1953 je zatím ten nejlepší, co se mi dostal do ruky. Na zdánlivě faktickém základě a bez nějakých podsouvaných soudů a hodnocení vystihla perfektně rok, který člověk zná jenom z vyprávění současníků nebo nejrůznějších článků a dějepisu. Oč věcněji a zdánlivě nezúčastněně je vykreslena smrt Gottwalda a Stalina, o to víc mě oslovila "báseň" jedné z nejhorších "osobností" našeho XX. století Pavla Kohouta (a že tedy konkurenci má...), nakonec i ta sloka od Milana Uhdeho je pozoruhodná. Vše dokresluje ona vzpomínka na noční nácvik smutečního průvodu. Stejně je podána i další zlomová událost doby - měnová reforma. Že byly bouře a protesty proti ní stejně masové jako "povstání" v sousedním NDR je zřejmé a jednalo se o první projev nesouhlasu s vládou komunistů. A příčina - nutnost sanovat "úspěšné" budování socialismu je zde zmíněna sice jenom okrajově, o to víc je vševypovídající. Stejně jako jedna z prvních dvoustránek s tehdejšími (poměnovými) cenami a průměrným platem. K tomu je třeba říct, že i za komunistů se platily daně (přibližně kolem dvaceti procent) a onen medián, na který dosáhne 60% lidí, co pracují byl tak někde kolem osmi stovek. A pak ty ceny v poměru k platům ukazují, jak vypadal onen socialistický blahobyt. Zato armáda měla skoro 300 tisíc (!) příslušníků a 65 tisíc byli oni "profesionálové". Součástí tohoto roku byla nejen ona nesmyslná, podle sovětského vzoru provedená školská reforma (včetně militantně připravovaných pracovních "záloh"), ale i fakt, že soudruzi zrušili akademické tituly a zavedli nové - promovaný lékař, promovaný právník apod.. Jistě, se smrtí Stalina, Gottwalda a nekonec i Slánského jenom tři měsíce předtím se asi začalo opravdu jenom velmi mírně "oteplovat", ale bylo to, jako když se třeskutý arktický mráz změní na ten v místních poměrech běžný. Mezi třiceti pod nulou a osmi pod nulou sice aritmeticky rozdíl je, ale mráz je to v obou případech.

11 11.03.2023

Jak jsem psal u jiného roku, v téhle edici je to jako na houpačce, ale tahle kniha je perfektní. Sice mě trošičku vadí, jaká pozornost je věnovaná kultuře, ale na druhou stranu, jak se běžně "žilo" je tady předvedeno taky velmi dobře. Zcela famózním a srozumitelným způsobem je tady popsána kubánská krize a navíc je výrazně "zdůrazněná" v rámci přehledu událostí roku. On to skutečně mohl být konec světa. A je dobře, že je tam vzpomenut onen sovětský námořní důstojník Archipov, který znemožnil odpal jaderného torpéda ze sovětské ponorky. Doporučuji přečíst ony aforismy (obvzlášť tento - Vždycky se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat v době tropických veder - to je snad nejtrefnější a nejstručnější charekteristika dnešní EU), ale nejvíc mě dostala následující situace. Kritik Sergej Machonin, který byl asi v padesátých letech stejný levičák jako jeho bratr architekt se pustil do Jiřího Suchého: "Mám před sebou písničky Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočičce...jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná o tom, jak je ta láska nebeská. Mohly vzniknout a a mohou se zpívat kdekoliv. Je v nich pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky...není v nich jedině náš život." To napsal tento "kritik" po premiéře Zuzany v prosinci 1961. Než se rok s rokem sejde, tentýž kritik mění názor. Suchý je pro něj "tvůrcem živé poezie těchto let." Stejný kritik, stejný Suchý. Co se stalo? Tak se nás ptá autorka paní Breuerová...i kdyby v téhle knize nebylo nic jiného (a že toho je tam spousta), před autorkou bych hluboce smekl. Tohle je ta historie, to jsou ty dějiny ve své nejhlubší podstatě. Že se o tomhle člověku všude dočteme především, že byl velký disident a ještě vetší chartista asi nikoho zas tolik nepřekvapí.

11 26.01.2023