jadran komentáře u knih

Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím. Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě.
Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Osobně mně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo. Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to.
Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy. Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že podobně jako v případě bitvy na Něvě se jednalo o střetnutí, kdy na oné německé straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů, kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako se Švédy se spíš jednalo o větší pohraniční střet, na kterém jsou zajímavé tři věci. Oni Mongolové, kteří měli pravděpodobně dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil onen svatý Alexandr. A hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. Nicméně, o tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu. V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let. Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes.
Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie. Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc. Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami. No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.

21 07.08.2022

Moje třetí kniha od Ladislava Zibury, opět skvělá a přitom zase trochu jiná, než Evropa a Česko. Ze začátku se Ladislav sám tak trochu stylizuje až do mistra Beana na cestách. Jenže ona prvoplánová zábavnost, prokládaná nenápadně servírovanými informacemi se ztrácí a veškerá legrace definitivně končí, ve chvíli, kdy přejde hranice Arménie. A bez bombastických slov, okázalých hodnocení a napovídání, co si o tom všem máme myslet, nám na pozadí příhod nejen z vlastní Arménie, ale zejména náhorního Karabachu ukazuje tragédii arménského národa, která je naprosto stejná a srovnatelná s tragickými dějinami Židů a Karabach tvoří jenom její vykřičník. A je ukázkou pokrytectví onoho spravedlivého a férového světa, zejména jeho severozápadní části, kdy ohledy na spojence v NATO Turecko a zprostředkovaný profit z ázerbajdžánských naftových polí zcela jistě překryjí svědomí a často tak halasně vzývanou morálku, spravedlnost a „hodnoty“. Pozoruhodné je i, jak se dokáže neutrálně Ladislav postavit k onomu „vyhánění“ obyvatelstva oběma stranami, protože není ani pozér, ani se nechce prezentovat jako někdo lepší, jako samozvaný soudce, jak jsme toho nezřídka kdy svědky v Evropě. Důvodem je porozumění a vztah k lidem, které na svých cestách potkává a se kterými dokáže na rozdíl od většiny jiných mluvit. Nechá si pro sebe své pochybnosti, nikoho nepoučuje, spíš naslouchá. To je to, co dneska spoustě lidí, ať už politikům, novinářů, nejrůznějším PR tvůrcům (vlastně politrukům dnešní doby), ale i řadě umělců a vůbec veřejně činných osobností zcela chybí. Ladislav jim k tomu ale dává návod, pochybuji, že se ale někdo z těch „velemoudrých“ sníží k tomu, aby si jeho knihy přečetl. Nakonec, dovedu si představit, že z něj udělají člověka, který se jel na Kavkaz opíjet. Souhlasím s tím, že Arménie, a především Arméni vycházejí z těch dvou navštívených zemí sympatičtěji. Proč, to není asi jenom dáno tím, co jsem napsal na začátku. A tak, když jsem si myslel, že vše překvapivé a zajímavé mám za sebou, na úplně poslední stránce jsem si přečetl jeden z posledních odstavců. Musel jsem ho sem dát. Myslím, že co se týká cestopisů, našel Karel Čapek (ať už si o tomhle mém možná neskromném vyjádření myslí, kdo chce, co chce) v Ladislavu Ziburovi důstojného následníka.

„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“

21 28.03.2022

Kniha skvělá, jako ostatně všechny Čapkovy další cestopisy. Karel Čapek Anglii, potažmo Británii obdivoval a miloval a o to větší bylo jeho zklamání, když se tato země podílela na oné mnichovské zradě. Přitom je třeba připomenout, že na rozdíl od sladké Francie (i ta byla velkou Čapkovou láskou) jsme s Británií žádnou spojeneckou smlouvu neměli...

Nicméně, Čapek nebyl nekritický a tak mi v paměti ulpěla i ona kapitola Proč jsem nebyl v Irsku. Opět to jeho drobné decentní drcnutí připomnělo, že ne všechno na ostrovech je tak cihlovo červeně dubovo zelené, jak se leckomu zdá...

21 06.06.2019

Kniha, která je podle mně hodně podceňovaná a přes ostatními zmiňovanou (podle mně rovněž někdy trochu, ale opravdu jen trochu zbytečnou) popisnost představuje jedno z těch nosných témat v literatuře. Otázka osobní pomsty za nespravedlnost, kterou způsobila sice trochu doba, ale hlavně i ze zcela osobních důvodů konkrétní lidé. Pokud někdo tvrdí, že se nejedná o literaturu té "nejvyšší" kvality, jako je tomu v případě už několika generací literárních kritiků a historiků literatury a jak nás to učí na všech stupních škol podle metodických příruček, je to zvláštní. Přitom na druhou stranu se nám od stejných lidí vnucuje jako axiom, že třeba zcela banální Vojna mír, která není ničím jiným než popisem života pár lidí z vyšších kruhů na pozadí napoleonských válek je jedna z knih naopak "nejhodnotnějších". Přitom ačkoliv kromě popisu ruské mentality a všech negativ souvisejících s tímto národem zde žádná myšlenka není a podle Vojny a míru by se ale daly točit docela zdařilé soap opery (viz. dva poslední čtyřdílné seriály italské resp. anglické provenience, které nám ČT nabídla). Naopak, osoba Monte Christa jako literárního typu se směle může třeba měřit s Hamletem. A strohé konstatování, jak pomsta nikdy nemůže vrátit zpět nic z toho, co člověk ztratil, je mnohem cennější z hlediska elementárních životních situací a z nich vyplývajících peripetií. Vždyť čím je vlastně Kunderův Žert, který Monte Christa nemá přímo v názvu jako například Verne? Inu, jenom variací na to samé a s vyústěním podobným...na druhou stranu, co se týká všech těch rovněž mnohem více oceňovaných Balzaků, Zolů a jim podobných by se dalo říct, že každý gramotný čtenář ví, kdo to byl hrabě Monte Christo, u bratrance Ponse a podobných figur si tím až zas tak moc jist nejsem. A tak nakonec nezbývá než konstatovat, že stejně rozhodují čtenáři a hlavně - miluji ta dvě slova na závěr. Čekat a doufat.

21 16.04.2016

Svým způsobem je to onen pověstný fundament, na kterém dílo Josefa Škvoreckého leží. Neméně zajímavá je i historie vzniku díl a peripetie jeho vydání. Ta je hlavně ukázkou toho, že Škvorecký se nikdy (a možná i Zbabělci jsou k tomu i klíčem) nenechal strhnout k "radostnému" budování "světlých zítřků". Nebyl to prvoplánově prezentovaný cynizmus, který byl knize vyčítán, ale spíš skutečnost, že Josef Škvorecký nějak tak "chápal" od začátku, o co jde a kdo je kdo. Naproti tomu mnozí další se k pochopení museli dostat řadou lidských i názorových kotrmelců a řada (a těch je asi nejvíc) nepochopí nikdy, i když budou mít pravdu vždycky a to podle svého prospěchu ve vazbě na režim, který bude zrovna u moci. Skutečnost, že vydání díla ve své době vedlo k vyhazování lidí jak z nakladatelství tak i kritika, který román pochválil ve Večerní Praze vypovídá o době, kdy dílo vyšlo stejně průkazně, jako je ve Zbabělcích podána doba na samém konci války, kterou Škvorecký skvěle popisuje. Kniha dostala své negativní hodnocení ovšem i v západním exilu, nelíbila se například Peroutkovi. A snad nejzajímavější je, že sám Josef Škvorecký knihu napsal, i když nevěřil tomu, že bude někdy moct vyjít. Když se ten zázrak stal, s "přečtěním" a přepsáním texu mu musel pomáhat jeho otec. Nakonec život spisovatele bývá (kromě řemeslníků v tomto oboru, jsou jich haldy...) dost zásadním klíčem k jejich tvorbě. No a na závěr jedna perlička - Na jakémsi sjezdu socialistických spisovatelů v roce 1959 se Marie Majerová z tribuny rozhořčila, že když tohle dílo přečetla, musela si umýt ruce...

21 25.07.2015

Castelot se Napoleonovi věnoval jak v obecné a velice kvalitní biografii, tak v téhle specializované. Dokázal bez jakékoliv bulvárnosti předvést, co byl lidsky Napoleon zač. Omlouvat jakkoliv fakt, že v jeho slavném zákoníku (který hlavně přejmenoval podle sebe z původního a pozdějšího Code Civil) se rovnost týkala pouze mužů a ženy si naopak oproti feudální "hrůzovládě a absolutismu" pohoršily může jenom někdo, kdo v něm vidí hrdinu a díky své zaslepené posedlosti není schopen pochopit, proč tomu tak bylo. Tahle kniha to ukazuje a nepřímo vysvětluje velice jasně. Ženy pro něj byly cosi méněcenného, nebo spíš nekompletního a v každém případě se vztah k nim a nebo s nimi nesměl dostat do rozporu s jeho posedlostí mocí a touhou po ovládání všech a všeho. Snad nejlépe je to vidět na jeho vztahu k první snoubence, dceři obchodníka s hedvábím z Marseille Desirée, kterou odkopl jako kus hadru, když poznal Josefinu. Ta byla jediná, kterou jakž takž bral za sobě rovnou (asi proto, že kromě svých nesporných schopností ho měla nejlépe "přečteného" a věděla jak s ním má zacházet), ale jakmile se potřeboval "na úrovni" rozmnožit, musela Josefina stranou, aby si mohl vzít Marii Louisu. Úplně nejvíc jsem litoval věrnou, naivní a přitom statečnou hraběnku Walewskou, kterou Poláci vstrčili Napoleonovi doslova do postele. Nemohli vědět ani tušit, že na Polácích Napoleonovi nezáleželo a využil je pouze jako jeden z mnoha nástrojů své zločině dobyvatelské politiky. A tak bylo snad jedním z mála viditelných záblesků spravedlnosti to, že bezohledně a sobecky odvržená Desiree se stala spoluzakladatelkou nové, dodnes ve Švédsku vládnoucí dynastie v době, kdy on dožíval svůj život na Svaté Heleně.

20 31.08.2022

Bavili jsme se o Nabarveném ptáčeti zejména v souvislosti s jeho prvoplánovou bombastičností a snahou byt originální za každou cenu, šokovat lidi (což ale v případě Marhoulova filmu rychle zmizí přes udělení onoho lva), kniha zapadla už dávno a dostal jsem dotaz, kterou knihu s tématikou druhé světové války, holokaustu a utrpení lidí bych proti tomuto dílu postavil jako jeho pravý opak. Tedy jako knihu pravdivou, bolestně se zadírající až pod kůži, prostě knihu kvalitní, která má co říct a naopak nechce být za každou cenu "originální". A napadla mě ihned Styronova Sofiina volba. Ono totiž to její dilema, děsivost volby, které dítě obětovat, aby druhé mohlo přežít není jenom otázkou druhé světové války a není to nic nového po celou dobu existence lidstva. Kolik lidí za těch více jak šest tisíc let muselo řešit tuhle volbu, která dobré anebo uspokojující řešení nemá. Ano, je zde mezní situace daná prostředím koncentračního tábora. Onoho nacistického, německého. Totéž se asi odehrávalo o tisíc a více kilometrů dál na východ a nejen v Sovětském Svazu. Ti, které popuzuje velmi otevřený popis sexuálních scén si neuvědomují, že je zde tím jenom vyjádřený rozpor mezi oním Sofiiným dokonalým tělem, předmětem Stingovy touhy a její nevyléčitelně zraněnou duší, která klid najde snad až po odchodu ze života. Druhým silným momentem pro mě je počínání Sophiina židovského přítele Nathana, který na ní jako na Polku a křesťanku v určitých momentech hází vinu za holokaust, který si Židé neoprávněně přivlastnili.

Dodnes z něj třískají v Americe kapitál ti, kdo nikdy v Evropě nebyli a ani oni ani jejich jejich příbuzní událostmi ve Německu třicátých a čtyřicátých let nebyli nijak dotčeni. Tuším, že to někde psala Iva Pekárková, která se octla v New Yorku ve společnosti mladého amerického Žida, který vykřikoval, že on by nikdy žádnému Němci nepodal ani ruku a naopak starého člověka, který jako jediný z rodiny onen holokaust přežil. Ten mu řekl, že kdyby si prošel tím, čím musel projít on, nikdy by takhle okázale svoji nenávist k nějakému příslušníkovi jiného národa dávat nemohl, protože se tím staví na stejnou úroveň jako oni nacisté.

William Styron navštívil v druhé polovině osmdesátek socialistické Československo. Myslím, že to byla od něj odvaha, protože komunisté přes okázalou kritiku fašistů (Němci byli ve skutečnosti taky socialisté a dokonce se titulovali Volksgenosse, německy je soudruh v tom našem smyslu Genosse) a falešnému se stavění proti nim museli cítit, že jsou ve skutečnosti ze stejného těsta. A tak není divu, že W. Styron byl zařazen do tajné počítačové báze východního bloku, která v Moskvě shromažďovala údaje o skutečných i domnělých nepřátelích. Inu, byl v dobré společnosti, byl tam třeba i Simon Wiesenthal, když už jsme u té problematiky.

Líbí se mi, kolik lidí si všimlo onoho Kde byl v Osvětimi Bůh. Je to skvělé odmítnutí frází typu že Bůh zemřel v Osvětimi. Fráze bombastické a hloupé. To zlo páchali konkrétní lidé z konkrétních pohnutek a byli k tomu vedeni z jiných pohnutek jinými lidmi. Že tito lidé hodili za hlavu všechnu slušnost, lidskost, soucit byla zase jenom jejich věc. A i to je zde ukázáno velmi dobře stejně jako fakt, že vlastně většina lidí v Americe se nikdy ani neobtěžovala poznat, co se stalo a děje v jejich vlastní zemi, natož v tak pro ně vzdálených galaxiích, jako jsou ostatní kontinenty...

Myslím, že se tady nikdo nemusí omlouvat, že ho Drdovy povídky chytly za srdce. Leckdy mu vyrazily dech. Ten popis okupace je zde velice realistický, ať k tomu má svoje připomínky, kdo chce a stejně jako deformovali vědomí o době svého času komunisté, tak dnešní masáž není o nic lepší. Řeči o zbabělém národu z úst nejrůznějších prokomunistických kolaborantů z období před rokem 1989 jsou stejně trapné, jako výlevy lidí, kteří svoje povrchní a plytké soudy vynášejí na základě chabých a jinými pečlivě vybraných "faktů" a znalostí a především vlastní emoční nedostatečnosti.

Tvrdit, že všichni Němci nebyli zrůdy a přitom opakovat naučená klišé o české zbabělosti, která se projevila tím, že neochránili své židovské spoluobčany a že po válce brutálně vyháněli Němce je jenom primitivní propaganda. Proto se ani nedivme, že i třeba v přímé souvislosti s mnichovem´38 se neobjeví skoro nikdy fakt, že Němci vyhnali skoro ze dne na den na přelomu září a října 1938 z pohraničí nejméně 180 tisíc Čechů. A že třeba za války vysídlili z oblasti Neveklova 30 tisíc lidí, aby zde bylo zřízeno území pro výcvik zbraní SS včetně několika koncentračních táborů. Nějak se řízeně zapomíná, že kromě oněch 73 tisíc československých občanů, označených nacisty za "židy" přišlo o život ve válce nejméně 75 tisíc osob, popravenými a umučenými počínaje a zhruba 25 tisíci padlých vojáků z oněch ozbrojených sil, které ke konci války dosáhly na obou frontách počtu až 100.000 mužů a žen. Jenom během posledních dní války padlo, nebo bylo vyvražděno 8 tisíc osob...

Tam je třeba vidět počátek oněch opravdových a nebo i často vyfabulovaných poválečných hrůz a je strašně dobře, že na tuto skutečnost tady mnozí spolu přispěvovatelé poukazují. A v tomto kontextu je třeba Němou barikádu chápat.

Paradoxně - přes nesporné kvality všech povídek mi kupodivu nejvíce utkvěla v paměti ona Vesnická historie, kde se mi v osobě onoho starosty a obou četníků vybavila ona čapkovská spravedlnost.

Jan Drda vstoupil do KSČ v roce 1945 a na rozdíl od řady konjunkturálních kariéristů a najednou zapálených salonních levičáků, rekrutujících se spíše z vyšších a středních tříd měl pro svoje komunistické přesvědčení důvody, vyplývající z jeho životních zkušeností, zejména pak z dětství. V padesátých letech byl předsedou svazu spisovatelů a společně s Václavem Řezáčem podílel na perzekuci zejména tzv. katolických spisovatelů. Jenže si stačí připomenout čelného představitele tohoto směru, Václava Renče a jeho nekrolog Karla Čapka, kterého v něm označil za nepřítele českého národa č.3. Nic není černobílé. V roce 1968 se Drda postavil proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a proslavil se článkem, který vyšel v Rudém právu pár dní po okupaci pod titulkem Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody.

Takto se dívejme na Drdu. Jeho prozření v onom osmašedesátém bylo podle všeho stejně opravdové, jako falešné bylo převlékání kabátů všech těch Kohoutů, Pelikánů a jim podobných o rok a méně předtím.

Jan Drda byl skvělý spisovatel a jeho Němá barikáda patří k tomu nejlepšímu a nejupřímnějšímu, co bylo o 2. světové válce u nás doma napsáno. U těch, kteří tady již (a dost dlouho) nejsou, hodnoťme co po nich zbylo a co je tady vlastně dodnes - jejich dílo.

Přestaneme číst Falladu jenom proto, že se na čas de facto přidal k Hitlerovi? A naopak Feuchtwangera, který byl salónním levičákem par excellence a naprosto nekriticky podporoval a velebil Sovětský Svaz v dobách nejhoršího období stalinismu (i když které období z téhle zrůdné epochy bylo vlastně nejhorší...)?

Fakt, že kromě Němé barikády je od Drdy nejznámější pohodové Městečko na dlani a jeho pohádky taky svědčí o tom, co mu asi bylo nejbližší...

Skoro bych si troufl říct, že je to v tom nejlepším slova smyslu klasika. A přitom dokonalá. Kniha, která je akční až běda, přitom je v zásadě malá a stručná a fantazie v kombinaci s dokonale podanými charaktery snad nemá obdoby. A na druhou stranu - tohle by měl i po těch dlouhých letech být etalon pro dobrodružnou knížku pro mládež, nezatěžovanou žádnými přitroublými výchovnými nebo dokonce ideologickými "záměry", jejichž cílem má být "formování mladé osobnosti". Přitom v této knize je jasně předvedeno, že jako není absolutní dobro, neexistuje ani absolutní zlo. A postavy? Na jedné straně doktor Livesey, u kterého si člověk uvědomí nějak tak nenásilně, jak důležitá je ona inteligence přesně ve formě onoho ryze anglického common sence v kombinaci se vzděláním a na druhé straně onen "ďábelský" Dlouhý Honza s jednou nohou, jehož pragmatismus nepřestává fascinovat až do poslední chvíle. Byl to první román, který jsem přečetl v originálu a příjemně mně překvapilo, jak je snadno čitelný i v angličtině. I kdyby R. L. Stevenson nenapsal již nic jiného, zaslouží si místo na předních místech jakékoliv knihovny bez jakýchkoliv diskuzí či pochybností.

Co nedokázali často přehnaně oslavovaní spisovatelé na tisících stránkách svých veleděl, dokázala Irena Dousková popsat originálním a pod kůži lezoucím způsobem. Totiž všechnu tu bídu a hnus normalizace. Famózní charaktery všech osob (strašně líto mi bylo hlavně Kačenky a to nejen kvůli tomu, jak ji semlela doba profesionálně, ale i ve vazbě na její matku), místo přehnaně rozsáhlého a chvílemi až samoúčelného filozofování (Kundera) nebo dokonce sebeoslavování (Kohout) zdánlivě jednoduchý příběh, kdy se při čtení válíte smíchy a pak je vám z toho všeho najednou tak nějak "šoufl", protože si domýšlíte souvislosti a smích je najednou ten tam a zbyde smutek, že takhle to prostě bylo. A když přijedete do Příbrami a uvidíte "to" ničínské divadlo v bloku kulturního domu z padesátých let, představíte si nejen Helenku, ale především jste-li jenom průměrně inteligentní a máte v sobě alespoň trochu citu a pochopení, tak už vám nikdo (co se týká "oné" doby) nic nenabulíkuje.

20 08.12.2015

Útlá knížečka spisovatelky, která ovšem hravě strčí do kapsy všechny ty rozmáchlé, mnohoslovné a často i samoúčelně filosofující oceňované autory od Kohouta až po Kunderu. Naprosto lidsky pravdivě je zde popsáno, jak ve skutečnosti vypadalo ono radostné budování socialismu v Československu, jací lidé ho budovali a taky jací a jak tím skutečně trpěli. Jistě, velmi bezútěšné, až bolestné, ale rozhodně ne samoúčelně. Fascinující jsou i takové detaily z tehdejšího života, jako je chudoba (až komicky působí Janina "povinnost" uložit z maličkého platu peníze na spořící účet a následně vybrání té samé částky ještě ten samý měsíc - protože živí ten zbytek rodiny, se kterým žije...) a sugestivní obraz vnitřní zchátralosti a rozkladu společnosti, kterou dodnes někteří vzpomínají se slzou v oku ve vazbě na patologickou nenávist k jistě ne dokonalému dnešku, který je o parníky (přece jen i lidsky) někde jinde, než byla ona doba, kterou Zdena Salivarová dokázala popsat v nejlepších intencích toho nejkvalitnějšího, co u nás v literatuře vzniklo. Nikdo se za chvíli nebude prokousávat složitostmi Žertu, časově pozdějšími Nesnesitelné lehkosti bytí či Kde je zakopán pes, ale nikdo by (ve vlastním zájmu) neměl pominout prakticky neznámé a přitom docela klíčové dílo české literatury, týkající se oné tolik bolestné doby první fáze budování komunizmu u nás.....

20 25.07.2015

Andre Gide se při své několikaměsíční návštěvě narážel přes na okázalou pozornost hostitelů na věci, kterého ho znepokojovaly a které oni pozorní hostitelé nedokázali přes maximální snahu včas zakrýt nebo alespoň odclonit. Gide nepozoroval a nevnímal jenom to, co si hostitelé přáli. Jeho komunistické přesvědčení se v něm střetávalo s vírou v Boha, stejně jako hluboká lidskost během návštěvy s každodenní běžnou realitou. Je zajímavé, že jeho soucit s obyčejnými lidmi, jejichž bídu musel vnímat překvapivě i tady, ho zavedl mezi komunisty. To samé Karla Čapka naopak přimělo k jejich důslednému odmítnutí ve slavném článku Proč nejsem komunistou.

Gide na jednu stranu chválí onen tak viditelný (a předváděný) rozvoj, ale na druhou stranu si všímá všudypřítomného nedostatku, cenzury a hlavně absence plurality myšlení a jakékoliv kritiky. A ještě horší je pro něj úroveň sovětského umění, pokleslost a konformita socialistického realismu. A na tomhle nic nemění ani některé výbuchy jeho nadšení nad parky oddechu a kultury, parády sovětské mládeže na Rudém náměstí nebo třeba návštěvě autora jednoho z těch socialisticky realistických děl Jak se kalila ocel.

Jeho text působí chvílemi až zmateně a protichůdně, ale ukazuje se, že kromě toho, že byl velmi bystrý pozorovatel, se se svými poznatky snažil poctivě vyrovnat. Je směšné, jestli někdo napíše (nejen komunistický básník Mathesius v trapném doslovu), že nemohl znát celou pravdu a jeho soudy jsou příliš příkré a jednoznačné. Jistě, Gide toho asi moc nevěděl ani o hladu na Ukrajině, milionech lidí v gulagu nebo třeba o řádění NKVD mimo SSSR, kdy její agenti vraždili jak bílé emigranty tak uprchlé trockisty. Ale postřehl cenzuru (třeba požadavek na úpravu zdravice Stalinovi i projevů, které mohl veřejně pronést), nebo ono dvojí vyjadřování na veřejnosti a v soukromém rozhovoru.

Kniha vyšla teprve na začátku Moskevských procesů, ale i k nim se už Gide alespoň obecně vyjádřil. V tom je jeho velikost a prozíravost, byť dané spíše intuicí a víc citem než rozumem. Na věcné zhodnocení onoho nového řádu si musel svět v knize Nová třída ještě dvě desítky let počkat. Navíc Djilas znal ten západními intelektuály oslavovaný a vzývaný komunismus i zevnitř. Gideho následující tvrzení ukazuje, jak podvědomě vnímal pravou podstatu věci:

"Nuže, nebylo by líp než hrát si se slovy uznat, že revoluční duch ba prostěji duch kritický není přípustný, že ho už není třeba? Dnes se vyžaduje konformismus, uznávání. Co se dnes chce a žádá, je schvalovat všechno, co se děje v Sovětském svazu; co se tam snaží dosáhnout, je, aby toto schvalování nebylo rezignované, ale upřímné, ba nadšené. Nejvíc udivuje fakt, že toho docilují. Z druhé strany nejmenší protest, nejmenší kritika je stíhána nejtěžšími tresty, a ostatně ihned udušena. A pochybuji, že dnes v některé jiné zemi, i kdyby to bylo Hitlerovo Německo, je duch méně svobodný, sehnutější, bázlivější (více zterorizovaný), porobenější."

To postavení Stalinova Ruska a Hitlerova Německa na stejnou úroveň muselo ony západní levicové intelektuály vytočit až k šílenství. Přitom bylo jejich selháním, že ze strachu z Hitlerova Německa viděli alternativu v režimu, který byl stejný, ne-li horší. A je jedno, jestli se jedná o plejádu francouzských spisovatelů a filosofů, nebo našich představitelů avantgardy, kam samozřejmě patřil i ten komunistický básník, překladatel této knížky a její kritik Mathesius. Nakonec ono opakované selhávání oněch elit zejména levicového zaměření je stejně staré, jako lidstvo samo.

A ještě na jednu věc tady Gide poukazuje. Je jí ona ruská namyšlenost a arogance, kterou ale projevují jak už třeba děti v Artěku (třeba ony dvě dívky, které překvapí, že ve Francii se líbily dva sovětské filmy, jim ale řekli, že sovětské filmy se na Západě promítat nesmějí, z čehož si odvozují, že jim Gide lže), tak ostatní lidé (viz. ona posádka křižníku v Oděsse). Že se jedná o setrvalou součást ruské mentality, díky které dneska trpí lidé na Ukrajině dokládá jeden z Gidových spolucestujících následujícím citátem z N. V. Gogola:

"Mnozí z nás, zvláště mezi mladými lidmi, se nadmíru přehánějí při chvále ruských ctností, místo aby je v sobě rozvíjeli, myslí toliko na to, jak by je vystavili na odiv a křičí do Evropy: Pohleďte, cizinci, my jsme lepší než vy! Tato chvástavost je strašně zhoubná. Ostatní dráždí a škodí tomu, jenž ji praktikuje. Nejkrásnější věc na světě vychloubavost sníží. Mám raději přechodně trochu méně odvahy než domýšlivost. Tato ruská chvástavost, které Gogol lituje, je dnešní výchovou rozvíjena a povzbuzována." A to bohužel platí dodnes.

Andre Gide ovšem svým Návratem prokázal ve své době nejen mimořádnou odvahu, ale především jasnozřivost, která byla v následujících letech bohužel jednoznačně potvrzena. I pro něj tedy platí slova spisovatele A. Koestlera:

"Ke komunismu jsem šel jako k prameni čerstvé vody a opustil jsem jej, jako bych lezl z otrávené řeky lemované troskami zaplavených měst a mrtvolami utopenců."

19 05.08.2023

No, panečku, to bylo něco. Jestli nás pan Stellner perfektně seznámil s konfliktem v Evropě, pan Opatrný udělal totéž na severu amerického kontinentu. Nechám stranou onu událost, kdy kolonisté vlastně sami dobyli Louisbourg (1745), aby jim Britové nařídili ho vrátit, protože ho bez ohledu na "krev" britských kolonistů vyhandlovali za místa, která pro ně byla důležitější. A v roce 1758 museli zahynout další muži při jeho druhém dobytí. Kniha pozoruhodně souzní s tím, co je uvedeno ve Washingtonově životopisu od Franze Herreho a vlastně je zde už docela jasně popsáno ono podhoubí pozdější války o nezávislost v letech 1776 až 1782. Neschopnost a přitom arogance britských generálů zejména v počátcích konfliktu, jejich přezíravost a pohrdání vůči usedlíkům vedla nejen k velmi vlažné účasti koloniálních milicí ve válce, ale pozdějším vývojem k tomu, že řada místních účastníků svoje bojové zkušenosti využila později v boji - proti Britům. Kupodivu, onen mistr gerilové války i předchůdce speciálních jednotek major Rogers se v konfliktu mezi králem Jiřím a vzbouřenými kolonisty postavil na stranu krále. Střetnutí na Abrahamových pláních před tehdejším Montrealem má až nádech antické tragedie, ale jeho výsledek rozhodl hlavně o tom, že Francouzi se na tomto kontinentu už nikdy a nikde nechytí. A snad nejzajímavější je, jak se tato kniha faktu prolíná v příslušné pasáži se skvělým Cooperovým Posledním Mohykánem. Pan Opatrný umí, kloubouk dolů i před tímhle jeho vydařeným kouskem.

19 26.04.2023

Primárně je to zábavné. Navíc se mi vybaví "intělektuálové" , kteří rozebírají na ČSFD každý díl skoro nekonečného seriálu Specialisté. Kromě pohrdání, kterým si plivnou k těm, kteří detektivku sledují se jistým zájmem a zalíbením a nebo ji aspoň neoznačí výhradně odpadem nám s nabubřelostí pro ně tak typickou vysvětlí, jak je ta detektivka hloupá, co všechno v tom či onom dílu ti idiotští detektivové přehlédli, kde se dopustili jakých nesmyslných chyb a nelogičností a kde a jak dokonce porušili zákon. Neopomenou se pochlubit, že jim byl vrah znám už při úvodních titulcích. Přitom se vsadím, že by nikdy nebyli schopni pochopit, o čem tahle kniha vlastně je. Že detektivka není žádný dokument o vyšetřování zločinu, ani učebnice trestního práva nebo dokonce příručka forézních metod. Že je to prostě hra. Zábava. Oddychovka na plovárnu nebo do vlaku, stejně jako ta filmová je dobrá k tomu, aby si člověk, pokud televizi v pondělí večer vůbec zapne, měl čím spestřit začátek týdne. Kdy pro většinu po prvním dnu v práci po dvou dnech volna nemá na nic jiného už náladu. Zrovna tak na pláži jsem si nikdy nevšiml, že by někdo četl filosofické spisy nebo antologie argentinské poezie. Jenže nebyl by to Josef Škvorecký, pro mě jeden z našich nejlepších spisovatelů posledního století, kdyby nám taky tak trochu nepoodhalil, co vůbec znamená psát a slovy Karla Čapka, Jak se to vlastně "dělá". I detektivka má své zákonitosti, je tady dovysvětleno vše, co na podobné téma nakousl svého času už Karel Čapek, ale je tady s jistou potměšilostí autorem ukázáno jedno - pravidla jsou proto, aby se, no přece porušovala. Že není detektivka (tedy ta skutečná a kvalitní) žádný pokleslý žánr je každému laskavému čtenáři asi jasné. A že do tohoto hájemství autor knihy pronikl dost hluboko na to, aby měl právo popisovat je taky zřejmé. A že idiotem v knize není žádný autor detektivek ani žádný Velký Detektiv, ale onen endérácký kritik, který píše, že v socialismu detektivka nemá už vůbec místo a je pouze součástí oné pokleslé uhnívající kapitalistické pseudokultury. Protože zločin má třídní kapitalistickou povahu a v dokonalém socialismu nebude mít místo. Navíc Josef Škvorecký srozumitelně ukazuje a vysvětluje, co detektivka je a co ne a proč. Co je kriminální román a co je román (nebo i povídka) s tajemstvím. A tak nezbývá konstatovat, že je skvělé, když někdo píše o něčem, čemu dobře rozumí, protože to sám umí udělat. Sice tím porušuje jiné pravidlo - kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí dělat, ten to učí, kdo to neumí učit tak o tom mluví nebo píše, ale najdou se takovéhle bílé vrány. Díky za ně...

19 03.05.2022

Jsou knihy, které vás tak nějak doprovázejí celý život. Na Ságu rodu Forsytů jsem narazil jako malý kluk díky britskému seriálu, tedy tomu prvnímu, černobílému s pětadvaceti díly. Soudruh Husák sice sliboval, že ho televize zase dá, ale musel jsem si setsakra počkat, až ho odvysílala znovu Prima (tehdy ještě FTV Premiera), kdy už byl pár let soudruh Husák na pravdě boží. Doma jsme měli jenom díl V osidlech a tak celou ságu jsem si kompletně přečetl až v tomto tisíciletí a shlédl jsem i ono druhé zpracování opět z dílny BBC.

Román mě fascinuje dvěma zdánlivě protichůdnými věcmi – svoji ukotveností v době, kdy se odehrává a skvěle podanou individualitou hlavních osob a na druhé straně tím nadčasovým a obecným, co román ukazuje. Dva hlavní protihráči – Soames a Irene pro mě nejsou symbolem muže a ženy a jejich údajné (myšleno fyzicky, ale i mentálně) odlišnosti, ale především oním protikladem citu a rozumu, ve kterém pohlaví účastníků není to určující. Nakonec podobně to má Jolyon Jr. v opačném gardu se svojí chladnou, ale z hlediska požadavků doby vzornou manželkou. Je pozoruhodné, že ženy (tedy čtenářky a divačky) preferují spíše Soamese a muži (patřím mezi ně) spíše chápou Irene a pomyslně stojí na její straně. Soamese přesně charakterizuje to, jak ho nazval sám spisovatel – Vlastník. Je to i chápaní svobody. Soames vidí svobodu v majetku, Irene v možnosti věnovat se svým zálibám a naplňování svých snů. Jenže jedno bez druhého nejde. I to je základní protiklad a přitom podmiňující faktor jednoho i druhého. Toho ve skutečnosti obecného ve vztazích mezi muži a ženami, rodiči a prarodiči a dětmi je zde spousta. Nakonec vesměs skvělé komentáře tady (Pink Martini, TipsyChipsy a stručně i Damato na prvních místech) to popisují víc než jasně.

Rád bych se proto spíš vrátil k těm dvěma filmovým (seriálovým) zpracováním. Jsou lidé, kteří mají potřebu jedno provedení vyzdvihnout a druhé naopak shodit. Je pravda, že existují filmová zpracování, která jsou lepší a horší a nezřídkakdy ta novější bývají sice bombastická, barevná a rozmáchlá, ale obsahově a hlavně vyzněním slabší a prázdná. Ale rozhodně to neplatí obecně. A tady už vůbec ne. Jak seriál z roku 1967 tak onen z let 2002 - 2003 jsou skvělé, každý svým trochu odlišným pohledem a způsobem pojetí, ale právě jejich porovnáním vynikne genialita a mnohavrstevnost Galsworthyho předlohy i hloubka jeho postav. Vůbec mi nevadilo, že v modernějším zpracování je Irene v podání Giny McKee tmavovláska s hnědými očima a ještě víc jsem ocenil jednoho z mála dnešních „pánů herců“ – Damiana Lewise, kterého jsem si pouštěl paralelně jak v roli Soamese, tak jako majora Winterse z dalšího velice silného seriálu – Bratrstva neohrožených. Obě dvě tyhle postavy byly charakterově naprosto rozdílné, ale jejich podání bylo stejně přesvědčivé.

No, a nakonec, co mě v celé sáze dostalo nejvíc, a to už hodně v mladém věku byl vztah mezi starým Jolyonem a Irene. Poté co opustila manžela a žila sama a ve velmi skromných poměrech. A právě ono Jolyonovo „babí léto“, ta platonická láska, smysl pro praktické věci života (ona renta pěti set liber se slovy, že peníze nemohou změnit nic z toho, co se stalo, ale mohou být užitečné v budoucnu) a přátelský vztah s podstatně mladší a ostatními zavrženou ženou končí nádhernou i když velmi smutnou scénou. Umírající starý Jolyon sedí na zahradě, aby se v posledních chvílích svého života dočkal přece jenom jejího příjezdu. Poslední, co vnímá je, jak k němu jde rozkvetlou zahradou. Tahle scéna mně vždycky naplní podobným pocitem smíření a klidu, jako závěrečné minuty filmu Americká krása. Ano, starý Jolyon byl ve chvíli smrti šťastný. A za to, jak se choval ke svým bližním si to nakonec i zasloužil.

19 15.03.2021

Jako mám nejradši z pohádek s Čerty nejsou žerty, tak tohle je moje nejoblíbenější dětská knížka. Lada uměl a ten "magický" realismus jeho pohádek pro děti je dodnes okouzlující. Navíc, na tomhle příkladu je vidět, že kniha je nepřekonatelná a třeba byť poctivě zpracovaný animovaný večerníček není schopen postihnout úplně všechno to, co v knize je.

19 16.08.2018

Čtenářka Moni-ka dole tvrdí, že lidé nehodnotí knihu, ale svůj vztah k M. Mackovi. Jedná se o výkřik do tmy, protože naopak už počínaje (a asi nejen podle mě po právu) první recenzí od panakaplana nikdo knihu nestrhává, protože ji napsal „ten“ Macek. Pankaplan ( a nejen on, i když on nejobsáhleji a s maximální mírou objektivity) popisuje všechno to, co je na knize „špatně“, aby byla tím, čím jí autor chce až tak zoufale mít.

Nicméně, udělám jí radost a spojím knihu s „tím“ Mackem. Problém je už v tom, co tady bylo řečeno a totiž, že kniha a tím myslím dobrá kniha (humoristickou nevyjímaje) má nějaké obecné zákonitosti, mezi než patří gradace děje. To v originálu samozřejmě je. Tady ani náhodou. Zde se jedná o v zásadě nesouvisející a nikam nesměřující sled příhod, připomínající pobyt na pionýrském táboře a z něj pořízený deník. Přijeli, v neděli se stalo tohle, ve středu ono, atakdále, a nakonec odjeli domů. Macek až zoufale napodobuje Jirotkův styl, opisuje originál, kde se dá, používá (mnohem častěji než autor originálu) Jirotkou vymyšlené obraty (viz. neustálé opěvování úst slečny Barbory) nebo je neobratně a násilně parafrázuje (viz koblihy/ano před oltářem a jako smutný vrchol poslední kapitola) a do toho připojuje vtipy a příhody, které známe odjinud. Do knihy vsouvá své gurmánské a vínoznalecké zkušenosti, aniž by si ovšem byl vědom, že většině lidí jím používané odborné výrazy nic neříkají, a z nich vyplývající „žerty“ jim nebudou připadat vtipné, protože neznají pointu. Tedy něco jako vyprávět Čechům holandské vtipy – v originále. Pokud někdo argumentuje tím, že Jirotka “opsal“ Woodhouse, měl by si ho přečíst, aby pochopil, že je to jenom poněkud trapné klišé, které nemá se skutečností nic společného. Nemá asi cenu rozebírat víc do podrobností odkud je co, kolikrát a kde je co nesmyslně zopakováno, ale abych se vrátil k rozhořčení paní či slečny Moni-ky a hlavně k panu doktoru Mackovi, tohle pokračování mně tak nějak připomnělo Sheldona Coopera z Teorie relativity a – Kameňák. Doktor Macek se nikdy, byla-li příležitost, neopomněl pochlubit svým vysokým IQ a členstvím v Mense, jenže zapomíná (a není si schopen to uvědomit), že vtipnost je ještě v něčem jiném než v konglomerátu opakovaných historek, prokládaných vtipy, použitými z různých a navíc nesourodých zdrojů. Ani Sheldon Cooper nerozumí sarkasmu, běžným fórkům a směšným situacím a jím prezentované „vtipy“ vyvolávají rozpaky nebo rovnou úsměšky. No a totéž u mě vyvolala tahle rádoby provokativní aktivita. Sheldon Coper je zábavný, je to velice zdařilá karikatura člověka, konfrontovaná s reálným životem a v zásadě normálními lidmi. Tady „Sheldon“ Macek vůbec nepochopil (díky své absenci onoho „blood“ versus přebujelý „judgement“ z Hamleta) v čem Jirotkův humor spočívá, či spíše čím je ten humor a ta kniha tak geniální. Mezi vysokou inteligencí a genialitou je obrovský rozdíl, ale to by bylo na jiné a delší pojednání. Takže, přečetl jsem (nesnáším lidi, co něco odsuzují a pak se ukáže, že to ani neznají) a na rozdíl od ostatních zde hodnotím spíše ve stylu ČSFD (čtenáři jsou jak známo laskaví na rozdíl od filmových diváků) - odpadem. Jenom doufám, že příště M. Macka nenapadne napsat třeba pokračování Tři kamarádů – to by bylo tak na stejné úrovni.

Komentáře některých přispěvovatelů mně nesmírně potěšily, protože ukazují, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří nejen čtou, ale především přemýšlejí a chápou.(pistalka, juckey, chamyl, ale i Ketesh a Kozel, Set123). Machiavelli se dokázal totiž zcela oprostit od falešné morálky, pokrytectví a popsat politiku a "vládnutí" tak, jak to bylo v jeho nešťastně rozdělené a rozhašteřené vlastí a v turbulentní (myšlenkově, ale i všemi ostatními směry) době a jak je to i dodnes. Machiavelli nebyl ani cynik, ani amorální osoba, ale člověk, který vycházel z hlubokých a skvěle tříděných znalostí, které použil pro analýzu doby a aniž to tušil, dal jí nadčasový směr. Odhodil berličku metafyzična a založil politologii. Jeho dílo je především dílem analytickým a vůbec to není návod pro diktátory, nebo dokonce - jak někteří pomatenci tvrdí, kteří ani nechápou o co jde, návod pro italské fašisty. Bohužel, u těchto povrchních rádoby intelektuálů chybí hlubší znalosti doby, aby se alespoň trochu dobrali k tomu, proč dílo vzniklo. Tupě opakovaná tvrzení, že Machiavelli je autorem tvrzení o účelu, který světí prostředky, tady je v komentáři vyvráceno, ale bude žít dál svůj falešný život a pseudovzdělanci budou s arogantní přezíravostí dokazovat nemorálnost a brutalitu díla, kterému nemají šanci ve skutečnosti porozumět, stejně jako nemají šanci skutečně rozumět dalším tisíci a jedné věci, o které se vyjadřují se suverénní okázalostí. Na dokreslení se v o něco novější historii se dá použít jeden malý příklad. Jistý Fridrich II., později zvaný Veliký se v mládí nad Vladařem natolik rozhořčil, že dokonce napsal spisek Antimachiavelli (viz. životopis od Františka Stellnera), kde "vyvracel" údajnou nemorálnost autora Vladaře. Když si člověk onen Stellnerův životopis přečet celý, tak se nad tímhle mladickým blouzněním největšího pruského krále musí jenom útrpně usmát. Na jeho politických krocích a jednání by bylo možné spoustu Machiavelliho postřehů i hodnocení a úvah použít jako zcela přesné příklady. Dokonce si myslím, že Machiavelli by z Fridricha měl radost a ještě mnohem větší radost by měl z Cavoura.
P.S. No a po řadě let jsem v knize M. Djilase narazil na následující citát: "Je-li církev v ohrožení ve své existenci, není více vázána mravními pravidly. Její jednota je ÚČEL, KTERÝ SVĚTÍ VŠECHNY PROSTŘEDKY: věrolomnost, zradu, tyranii, svatokupectví, žaláře a popravy." Tato slova napsal v roce 1411 verdenský biskup Dietrich von Nieheim. Tedy ne nenáviděný a pomlouvaný Machiavelli, ale katolický hodnostář z doby velkého schizmatu a kostnického koncilu...

19 27.07.2016

Ta kniha rozhodně není špatná, ať vyšla, kdy vyšla. Ale kromě pomatenců, blábolících o starém dobrém Rakousku, úžasném Františku Josefovi a vlastizrádci Masarykovi i z téhle knihy jednoznačně vyplývá fakt, že Rakousko se prostě v poslední třetině 19. století přežilo a v období doslova třeštícího nacionalismu nemělo na začátku dvacátého století šanci přežít. Přesto si někteří Habsburkové jak ze století 18. tak i později zaslouží nejen pozornost, ale alespoň i trochu úcty.

Pro širší kontext zejména onoho posledního století vlády tohoto rodu je dobré si přečíst Dějiny Rakouska a - Mein Kampf. Nikdo Habsburky nesnášel víc než jistý Adolf Schickelgruber, který kromě Židů nenáviděl i Čechy a ony Habsburky na čele s Františkem Josefem nazýval českými lokaji. Snad nepozoruhodnější "pozdní" Habsburk je pro mě arcivévoda Ferdinand, který podle knihy velice dobře chápal tragickou nebezpečnost nacionalismu a chtěl mu čelit přerozdělením Předlitavska na menší správní jednotky, kde je inspirace Švýcarskem (a kupodivu i Spojenými Státy) docela zřejmá. V knize je i správně popsáno, že nebyl žádný válečný štváč a už vůbec ne hlava "válečné" strany ve Vídni. Jeho smrt v Sarajevu (obyčejný teroristický čin na základě dobově tradovaných a šířených nesmyslů) se stala záminkou k válce, kterou on, ale ani František Josef nechtěli. Že byla později vytvořená legenda a všechny ty historické manipulace, je už dneska jedno. František Josef nebyl za celý svůj život přes svoji osobní integritu, pracovitost a čestnost schopen překročit svůj stín a je otázka, zdy by Ferdinand v případě nástupu na trůn dokázal cokoliv změnit. Ale to je samé kdyby.

Na druhou stranu, poslední císař Karel už nemohl dokázat vůbec nic a asi na rozdíl od Ferdinanda neměl ani tu základní představu, co by dělat chtěl nebo měl. Jeho svatořečení papežem je asi na stejné úrovni, jako kdyby K. H. Borovského blahořečil za jeho vyhnanství v Brixenu...samozřejmě, že je ta kniha napsána v určiré době a na úrovni dneska už víc jak padesát let starého a omezeného poznání, ale jak pro základní orientaci, tak pro zamyšlení a hledání podrobnějších odpovědí na řadu otázek je dobrá.

18 19.05.2023

Kvalitní kniha, která neomílá už stokrát rozebírané popisy vojenských akcí, ale ukazuje příčiny a následky konfliktu.

To, jak pan Opatrný ve své další vynikající knize popisuje vznik a genezi konfliktu lze dokumentovat jedním Lincolnovým prohlášením: "Můj nejdůležitější úkol v této snaze je zachránit Unii, nikoli zachránit nebo zničit otroctví. Pokud bych dokázal zachránit Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to a pokud bych ji zachránil osvobozením některých a ostatní nechal, udělal bych to také. Pokud bych ji však zachránil osvobozením všech otroků, také bych to udělal. To, co dělám ohledně otroctví a barevné rase, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii. Čeho se zdržuji, toho se zdržuji proto, že nevěřím, že to pomůže zachránit Unii."

Neexistuje jednoznačnější ukázka toho, jak hloupá je propaganda, která nám podsouvá, že válka Severu s Jihem byla válkou mezi dobrem a zlem, bojem za zrušení otroctví. Byla vyústěním desítky let trvajícího konfliktu, který byl bojem mezi jižanskou aristokratickou společností a mohutnějícím Severem. Snad na málokterý vojenský konflikt se dá tak jednoznačně aplikovat Clausewitzův poznatek, že válka je pokračováním politiky s použitím jiných prostředků. Tady to bylyl zprvu politické střety o důležitější otázky, než vlastní otrokářství. Týkalo se to výstavby železnic, svobody obchodu a především způsobu, jak budou rozparcelovány Velké pláně. Pro věčně zadluženou honoraci na Jihu bylo získání rozhraničených pozemků na velké části s jejich pozdějším přeprodejem za tučné provize otázkou života a smrti a nic jim nebylo víc vzdálené, než idea mohutného přistěhovatelství a dělení pozemků na středně velké rodinné farmy. Z politického hlediska šlo o to, jak vytvořit další "nové" otrokářské státy a zabránit přehlasování Jihu Severem. Protekcionismus Severu a boje o celní tarify zase ukazovaly nesmiřitelnou rozdílnost a neslučitelnost zájmů z pozice Severu. Oni drobní farmáři představovali obrovský trh pro průmysl na Severu, který ale bylo potřeba chránit před britskou konkurencí a naopak jižanští producenti bavlny potřebovali volný obchod, aby ze své nejdůležitější komodity vytěžili co nejvíc.

Z vojenského hlediska se jednalo o první skutečně moderní válku s neuvěřitelně početnými armádami (armády Unie a Konfederace měly v součtu dvakrát tolik vojáků jako Prusové, Rakušané a Italové ve válce v šestašedesátém dohromady), s využíváním všech dostupných technických prostředků a novinek (opakovací zbraně, první kulomet, pancéřované lodi, telegraf nebo celkově logistika i využívání železnic). Bohužel, tahle válka přinesla i jiné "novinky", neúnosnými podmínkami v zajateckých táborech počínaje až po válku proti civilistům - ono neslavně slavné tažení generála Shermana hlubokým Jihem a metodicky prováděná taktika spálené země v rozsahu do té doby nevídaná. A také to byla válka, kde ztráty na lidských životech překonaly všechny ostatní konflikty, do kterých se Spojené Státy zapojily v celých svých dějinách.

Je pozoruhodné, jak málo se z konfliktu třeba dokázali poučit rakouští "maršálové" ve válce v šestašedesátém roce...ti železnice nepotřebovali (Clam Gallas prohlašoval, že je nehodné rakouského vojáka se vozit na bojiště vlakem...) a jediné, co znali, byl nesmyslný útok masových formací proti palebně mnohem silnějšímu nepříteli. Přesně naopak, jako to dělali oni "divoši" v Americe.

18 26.04.2023