Jackjelly komentáře u knih

Přesně jak píše "elizabeth_ba", opět mě Merle vtáhl do dějin Francie, Anglie a potažmo křesťanské Evropy. Jiný úhel pohledu, než je běžnému příslušníku bezvěreckého národa uprostřed kontinentu vtloukán do mysli po desítky let d'Artagnanem a jeho partou zkušených romantických výtržníků.
Taky jsem je miloval.
Výborné čtení, z hlediska historie řekl bych výrazně věrnější než ono romantizující Dumasovo slavné dílo, byť i zde se jedná především o román. Výborný, čtivý a zábavný. A také blíže realitě.

15 03.11.2020

Tuhle šílenou knihu jsem četl před více než 30 lety na vojně, takže mne pochopitelně vyděsila. Představa totálně vygumovaného vojáka nebyla tak vzdálená tehdejší realitě.
V normálním světě přijde člověku nepochopitelné, jak může někdo přijít o zdravý rozum a strávit 30 let v džungli bojem za nějakého chlapa, co si říká císař a považuje se za boha.
Hrdina této knihy nežil v normálním světě, neměl to štěstí. Ale o to více si vážím toho, že byl poté schopen napsat tuto knihu, ve které ukazuje, jak snadné je někdy podlehnout totální propagandě a vymazání vlastní osobnosti z vědomí.
Osobně bych navrhoval izolovat okamžitě všechny takové, co vykřikují směrem k ostatním "běžte bojovat za ..." na nějakém území a rozdat jim zbraně, ať si zařádí sami a ostatní do toho netahají. Škoda, že je to jen utopie a tohle a obdobné příběhy se nejspíše budou stále dokola opakovat. I když, Japonci v tomhle dosáhli asi celkem nadprůměrných výsledků.

17 05.10.2020

Čím to asi je? Pokud mne v poslední době něco z české beletrie zaujalo, autorkou byla žena.
Tuhle knihu mi doporučil kamarád věda, že z oněch krajů pocházím. Do míst, o kterých se v knize píše, jsem to měl sice "přes kopec", nicméně je mi tamní realita pořád blízká, mám tam stále rodinu a mnoho přátel.
Příběhy postav a jejich nelehké osudy pro mne byly uvěřitelné, možná i díky tomu, že jsem si obdobné příběhy vyslechl v dávnějších dobách od svých prarodičů. A dokonce jsem místy podlehl i dojetí.
Závěr knihy, věnující se tak často se opakujícímu: "Tvůj soused, co jste do včera byli přátelé a kamarádi, není tvůj přítel a nejraději by tě zabil. Tak ho vyžeň dříve, než vyžene on tebe". Je to dle mého názoru prokletí nacionalismu a národních států a v knize je dobře vylíčeno, jak absurdních rozměrů mohou tato "vlastenecká vzepjetí" nabývat. Ať to bylo Slezsko u nás, Ukrajina, Balkán, je to pořád dokola. A s nenávistí se přece pracuje tak snadno. Je jen škoda, jak málo obyvatel naší země má byť jen ponětí o událostech, které stále prolínají naší historií.
Těším se na další pokračování a knihu vřele doporučuji v podstatě všem kategoriím čtenářů a čtenářek.
Je v ní vše.
Romantika, tragédie, historie, zlo, dobro i láska.
A přitom se čte tak snadno.

77 29.09.2020

Silná kniha.
Při jejím čtení mi přicházelo na mysl, že Rusko by si zasloužilo vlastní variantu Norimberského procesu. A s Ruskem vlastně celá východní Evropa, dobytá a dlouhá léta likvidována Stalinem a jeho pohrobky.
Samotný fakt existence SMĚRŠe a nebo zadržovacích oddílů pro mne nebyl nový, ale v této knize dostává barbarství bolševického velení RA onen potřebný osobní a dramatický ráz. Který je dokresluje jednu z hlavních příčin tak obrovského množství obětí v řadách RA během WWII.
Jak autor přesně píše:
"Ve válce se plně projevila podlost bolševického zřízení. Tak jak se v mírových dobách prováděly věznění a popravy pracovitých, inteligentních, aktivních a rozumných lidí, probíhalo teď totéž, ale v ještě otevřenější a odpornější formě. Například: Z vyšších míst přichází rozkaz – obsadit návrší. Pluk útočí neúspěšně několik týdnů, denní ztráty jsou velké. Stále jdou doplnění – lidí skutečně není nedostatek. Mezi nimi jsou dystrofici z Leningradu, kterým lékaři právě předepsali klid na lůžku a pořádnou stravu po dobu tří neděl. Mezi doplněními jsou čtrnáctileté děti, na něž se vojenská povinnost nevztahuje… „Vpřřřed“ a basta! Nakonec se nějaký vojín, poddůstojník, velitel čety, někdy i kapitán či velitel roty, když vidí tu do nebe volající tupost, ohradí a řekne: „To přece nejde tak ničit lidi. Na návrší pálí nepřítel z betonového bunkru a my máme jenom 76milimetrové dělíčko. Tím ho nezlikvidujeme!“ Hned je povolán politruk, SMERŠ 4 a tribunál. Jeden z práskačů, kterých je všude plno, svědčí: „Jistě, v přítomnosti vojáků pochyboval o našem vítězství.“ Ihned dodají vyplněný blanket. Je nutno pouze doplnit příjmení, a je to: „Zastřelit před nastoupenou jednotkou!“

21 27.09.2020

Dal jsem plný počet knize, s jejímž autorem nesouhlasím téměř v ničem. Přesto splnila mé očekávání a byla pro mne velmi přínosná.
Po knihách, psaných liberály jako je Snyder nebo Tabery, případně Levitsky, kde jsem se dozvěděl, jak poznám, když se mnou chtějí demagogové vyběhnout, jsem pochopil, že musím zjistit vedle A i ono pověstné B.
Přes Fukuyamovu "Identitu" a Luceho "Soumrak západního liberalismu" jsem se dostal ke knize, psané "konzervativcem" a myslím si, že jsem aspoň částečně pochopil onen problém dnešní doby.
Doby, která je rychlejší než je lidstvo schopno absorbovat a která s sebou nese překotné změny, které zcela pochopitelně vyvolávají protitlak.
Deneen nepatří k těm kteří by toužili, na rozdíl od některých jiných, destruovat demokracii, jen upozorňují na rizika "boje za svobodu všech" , který může skončit novou diktaturou.
Věci, které já osobně hodnotím v rámci vývoje pozitivně, vidí on v negativním světle. Což bylo pro mne při čtení opravdu přínosem. Donutil mne podívat se na mnoho problému jinýma očima.
Nebudu rozebírat rozpory, které mne napadaly třeba při stescích nad nedostatkem humanitního vzdělání, přičemž jsem měl dojem, že tak nějak taktně přechází možnosti tohoto vzdělání v jím adorovaných dobách.
Také jsem pochopil, že "boj s liberalismem" dnes probíhá především v tom, co si jako liberalismus představují jednotliví účastníci klání současnosti.
V každém případě, knihu mohu jen doporučit, představuje pro mne seriózní zhodnocení současných polemik. Současně mám pocit, že autor je přesvědčený demokrat, který varuje před možnými novými variantami totality, ať už ji přinesou "jakobínští bojovníci" za "neomezená lidská práva na cokoliv" a nebo naopak milovníci "tvrdé ruky".

15 27.09.2020

Při čtení starých rozhovorů Adama Michnika a Václava Havla jsem si uvědomil, jak moc tady chybí člověk Havlova formátu. Při pohledu na ty dvě kreatury, které okupovaly hrad po jeho odchodu, je vidět ten obrovský rozdíl mezi jejich úrovní.
Ne, že by byl Havel bezchybný, právě naopak, ale byl to člověk, který si svá omezení a nedostatky uvědomoval a žil s jejich vědomím. Nikdy jsem nebyl jeho nekritický fanoušek, ale měl jsem jej rád, líbily se mi jeho dramata a rád jsem četl jeho názory a polemiky. A ve většině případů jsme měl pocit, že dokázal přesně vystihnout to, co já jen neurčitě pociťoval.
Na těch rozhovorech je obdivuhodná ještě jedna věc - jak moc jsou stále z velké části aktuální a nejspíše ještě dlouhou dobu budou. Myšlení lidí, jako byl Havel, není totiž omezováno pouze realitou doby, ale jako u všech vynikajících intelektuálů mají mnohé jejich myšlenky a postřehy trvalejší platnost.
Každopádně, po více než třiceti letech jsem dostal chuť si zase souvisle přečíst Moc bezmocných, knihu, která mne na konci 80 let nadchla a ve které si občas namátkou zalistuji.
Podivnou dobu lze jen doporučit. Těm, co mají Havla rádi, to není nutné zdůrazňovat. Ale pro mnohé z jeho vášnivých odpůrců by mohla být četba jeho názorů a pochybností prvním krokem k pochopení, že Václav Havel byl úplně někdo jiný, než jak jej líčí proruské dezinformační žumpy a představitelé rudé i hnědé části politického spektra naší turbulentní současnosti.
Následující citace jen dokládá, že nás asi čeká ještě dlouhá cesta k opravdu svobodné společnosti.

"Oni totalitní režim nenáviděli, ale zároveň v něm celý svůj život žili a bezděky si na něj zvykli. Zvykli si, že se nad nimi vznáší všemocný stát, který za všechno může, o všechno stará a za všechno odpovídá, a zvykli si na takový státní paternalismus. A tento zažitý návyk naše revoluce nemohly ze dne na den odstranit. Všechny špatné vlastnosti, které režim v lidech po léta systematicky budoval, ty nemohly ze dne na den vymizet. Je to velké a nebezpečné dědictví a je jedním ze zdrojů problémů, s nimiž postkomunistický svět zápasí."

23 22.09.2020

Miluji houby, houbaření i jejich následnou konzumaci. A tak, když mi dcera donesla tuhle knihu, prý ať si ji přečtu, učinil jsem tak bez nějakých velkých výmluv že jsem na takové knihy starý. Dobře jsem udělal.
Samozřejmě, že jsem o ni již slyšel, nedalo se nevšimnout si, že je něco jako český bestseler.
Takže hub jsem si užil a kniha mě, musím poctivě přiznat, celkem nadchla. Způsob zpracování tak vážného tématu mi připadá originální a velmi působivý. Čtenář není zahlcen temnotou prožitého, přesto na něj neustále vykukuje zpod vrstev zdánlivě banálního popisu života mladé ženy, houbařky se zaťatými zuby, a jejích postupně se odhalujících traumat.
Více k obsahu netřeba, pokud se ji rozhodnete číst, chybu neuděláte. A snad přispěje k postupnému společenskému znemožnění bagatelizace těchto věcí, které je stále, bohužel možná až příliš, v našich krajích rozšířené. Obzvlášť, pokud se jedná o ten typ pachatele, který je vylíčen v románu.

53 19.08.2020

Ideální kniha pro ty, co si už o bohatýrovi Putinovi něco přečetli. Ne, že by se dověděli něco extra nového. Jen mi osobně přišla tahle kniha jako celkem střízlivé zhodnocení jeho dosavadní kariéry.
Nejde do hloubky, chybí odkazy na zdroje (a autor na to poctivě upozorňuje hned v úvodu), ale možná právě proto je to snadno čitelná kniha. Může fungovat jako písek, který se sype do spár zámkové dlažby, aby uzavřel mezery.
Hodnotím 80% a doporučuji buď jako vstupní knihu k problematice Putin a bagatelizace krvavé bolševické historie Ruska a nebo jako lehký doplněk k pochopení ruské současnosti pro ty, co stejně jako já nedokáží pochopit hromadný stockholmský syndrom velké části ruské společnosti. A bohužel, jak můžeme vidět i u nás, nejen ruské.

15 17.08.2020

Tenhle výbor povídek se mi dostal do ruky někdy v půli 80 let. A povídka "Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii" Ladislava Klímy mne zcela dostala. Vlastně kvůli ní jsem si tu knihu od kamaráda půjčil. Už předtím jsem četl výbor "Vteřiny věčnosti" z roku 67, takže jsem nebyl Klímovým světem zcela nepolíben, ale tahle povídka jej posunula svou bizarností do pozice mého hlavního oblíbence. V tu dobu nebylo jednoduché od Klímy cokoliv sehnat, ale občas se podařilo. Od té doby se v tomto směru situace samozřejmě zásadně změnila směrem k normálnosti a i "nenormální" knihy mohou vycházet.
Ostatní povídky už po tak dlouhé době hodnotit nemohu, ale jména jsou vesměs zárukou té nejvyšší kvality. Koneckonců, Hrabal by asi v roce 67 žádnou šmíru nevybral.
PS: Jedna kuriozní vzpomínka - v tu dobu nebyly běžné kopírky a tak jediná možnost byla v nějakém podniku zkusit nechat onu povídku ofotit. Úkol jsem svěřil otci, toho času pracujícího v konstrukci jedné továrny. Tam mu to nějaká paní ofotila, pak se dívala, o co jde a výsledek byl, že konstatovala, že otec nemá asi normálního syna. :-)

11 17.08.2020

Tato kniha vyžaduje jediné - nečekat od ní odpovědi, ale jen a pouze provokativní náměty k zamyšlení. Osobně mi přišlo jako poměrně příjemné zakončení předchozích dvou knih, které předkládaly známá i neznáma fakta z minulosti a "Jolandiny" vize budoucnosti v neotřelých souvislostech.
Já si ji užil, byla zábavná a především - nedává odpovědi, provokuje k úvahám. Možná zbytečným, možná chybným a možná zcela absurdním.
Ale úvahy o budoucnosti lidstva odjakživa patřily k těm nejzábavnějším, nejzneužívanějším a nejnesmyslnějším. Věštírna v Delfách by mohla vyprávět (kdyby mohla) a Kassandra by určitě u táboráku nezůstala stranou. A dopadla by stejně jako tehdy.
Tak směle do toho, jak moc jsme se mýlili se už nejspíše nedozvíme. Zůstane jen pár jistot, třeba ty citované:

"Lidská blbost je jednou z nejdůležitějších dějinných sil, a přesto ji tak často podceňujeme."

"Svět je ale mnohem složitější než šachy a lidský rozum je mnohdy příliš krátký – a tak i docela racionální lidé často provádějí neuvěřitelné hlouposti."

"Mnohá náboženství hlásají pokoru, ale považují se za nejdůležitější věc ve vesmíru."

"Jednoho moudrého starce se zeptali, jestli odhalil smysl života. Víte, co odpověděl? „Zjistil jsem, že jsem na světě, abych pomáhal druhým. Ale proč jsou tady oni, na to jsem ještě nepřišel."

18 21.07.2020

Velmi zajímavá kniha reportážního typu, ze které je patrná autorova osobní zkušenost s lidmi a režimy Ukrajiny i Ruska. Krátké historické "výlety" do časů, které formovaly složitou současnost Ruska, Ukrajiny a dalších postižených zemí. Postižených ruským mesiáštvím kombinovaným s komplexem méněcennosti a obecnou nostalgií po "velikosti CCCP".
Současně se autor poměrně elegantně vyhnul zcela jednostrannému pohledu na současné konflikty Ruska a zemí, které samo Rusko považuje za své. Ať už je to Čečensko, Ukrajina a nebo Gruzie.
Jako jeden ze střípků k pochopení toho, co se na východ od našich hranic vlastně děje, patří tato kniha jednoznačně k těm, které mohu doporučit.
A nezbytná citace, která dle mého názoru poměrně výstižně dokládá neschopnost Rusů pochopit demokracii a svobodu slova jako takovou. Nikdy, vyjma pár chaotických let vlády Jelcina, ji vlastně nezažili a jejich ( a nejen jejich, jak lze vidět v téměř celé postkomunistické Evropě, a onen jed přesvědčení "celosvětového spiknutí elit" se jim daří šířit i na západ od nás) vnímání svobody je tímto bohužel značně deformováno. Snad ne trvale, ale v to můžeme jen doufat.

"V Rusku, kde se už samotné myšlence, že teoreticky může existovat objektivní zpravodajství, vysmívali dokonce i sečtělí intelektuálové, bylo přesvědčení, že se všichni novináři prostě jen řídí rozkazy, všeobecně rozšířeno. Vzhledem k Putinovu přesvědčení, že Obamova vláda pracuje na jeho svržení, západní média musela zákonitě směřovat k témuž cíli."

12 21.07.2020

Další letitý dluh splacen. Díky dárku od dcery a jsem jí za to vděčen. Na tuto knihu se nedá dívat pohledem čtenáře běžné literatury. Její síla je primárně v osudu autorky a pro mě hodně překvapivě i ve zralosti úvah tak mladé dívky.
Dokonce bych si troufal poradit mladým, až jim ti starší budou předhazovat nezralost mládí, dát těm starším tuto knihu do ruky.
V komentářích už tady asi padlo vše, co může napsat běžný vášnivý čtenář. Ale přece si neodpustím jednu citaci, kterou by měli mít na paměti všichni ti, kteří nás stále vidí jako oběti dějin bez možnosti na nich něco změnit. Ten defetismus nemalé části národa je dle mého názoru naší tragédií.

"Nikdo si nevidí dál než na špičku nosu, nikdo nemyslí na to, že Angličani bojují za sebe a za svou zem; každý si myslí že jsou povinni co nejrychleji a co nejlépe spasit Holandsko.
Jaké závazky tedy Angličani mají? Čím si Holanďani zasloužili tu šlechetnou pomoc, kterou s takovou jistotou očekávaji?
Kdepak, Nizozemci se náramně pletou, Angličani se navzdory blufování rozhodně neblamují víc než všechny ostatní země a zemičky, které jsou ted okupované. Angličani se vskutku nebudou omlouvat, celá léta, kdy Německo zbrojilo, spali, stejně tak spaly všechny ostatní země, i země, které s Německem sousedí. Pštrosí politika k ničemu nevede, přesvědčila se o tom Anglie a přesvědčil se o tom celý svět, a ted za to jeden každý, a Anglie ne méně než ostatní, těžce platí."

Naprosto fascinující postřeh mladé slečny na samém pokraji dospělosti. Nemálo politiků by si tohle mělo číst každý večer před spaním.

33 11.07.2020

Rád jsem ji, jako kluk, četl. Několikrát. A vím, že se mi hodně líbila. Od té doby uteklo snad až příliš vody.
Samozřejmě, s příchodem puberty se vytratila z hlavy, aby mi ji připomněli někdy ve druhé půli 80 let brněnští "Ještě jsem se nedohodli" v textu písně "Rychlé šípy" :
"...
a na letadélku Káněti
někdo přeletěl hranice"

(K nalezení zde : https://www.databazeknih.cz/knihy/texty-123515)

24 20.05.2020

Magorova poezie je okouzlující stejně jako jeho život. Nakonec jsem neodolal a pořídil si celé poslední souhrnné vydání jeho poezie ve třech svazcích.

"Není pravda, že je mi smutno,
smutno mi totiž není.
A není pravda, že jsem sám,
jsem jenom osamělý."

Tolik Ivan M. Jirous v kostce

14 20.05.2020

Kniha, která mne přivedla k poezii. Povinná četba v této oblasti nebyla na přelomu 70/80 let minulého století pro čerstvého puberťáka zrovna záživnou a František Gellner ji dokázal výrazně zpestřit. A od něj byl už jen krok k objevování dalších poetických světů.

13 19.05.2020

Řeknu Vám tajemství. Za mé dlouhé vlasy nemůže ani John Lennon, ani "Párpli" nebo "Zepelíni".
Už od dětství jsem každé stříhání vlasů nad uši oplakal, posléze vztekle okomentoval. Co jiného mohl dělat kluk, narozený v roce 66, který viděl klasického Vinnetoua jen v raném dětství a pak se musel spokojit na dlouhá léta s východoněmeckými náhražkami westernů. I s takovou kuriozitou, jako byl zmatený americký zpěvák, herec a snad jediný emigrant do východního bloku, Dean Reed, který evidentně netušil, kam to utekl.
Naštěstí tady byly knihy pana Karla Maye, hltal jsem je téměř všechny a samozřejmě, jako většina, především ty, jejichž hrdinou byl Vinťa a jeho kámoš Olda Šetrný.
Mou osobnost a vztah ke spravedlnosti formovali tihle dva gentlemani více, než Foglarovy "Rychlé šípy" . Čím to bylo, netuším. Možná těmi dlouhými indiánskými vlasy, které jsem miloval a které mi dodnes zůstaly, lehce prošedivělé a o kterých nikde nikdy nepřiznám, že jsou pozůstatkem dětských snů o americké prérii a spravedlivých odvážných hrdinech. Vždy budu tvrdit, že to byl vzdor proti režimu a bigbít. Ale skutečným vzorem byl (a je) Vinnetou.
Kdo nečetl, nemůže nikdy pochopit, co je to přátelství! :-)

55 18.05.2020

To bylo strachu, jestli se vrátí, jestli vše dobře dopadne.
Jako hodně malý jsem poslouchal tyhle příběhy na starém gramofonu. Střídavě tenhle dětský "horor" (namluvený mimochodem elitou našich herců) a Skupova Hurvínka (dokonalý singl "Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou / Užovky").
O něco později jsem si, když už jsem uměl číst, přečetl knihu (vydání z r. 1968). Ale přece jen zážitek z poslechu to už nepřekonalo.
Ale jak tak člověk přece jen začíná tak trochu dětinštět, asi se blíží čas si Broučky přečíst znovu. Možná se ty emoce raného dětství zase vrátí.

30 17.05.2020

Před psaním komentáře jsem si nechal trochu odstup. Pochopení knihy "Jak umírá demokracie" bylo snazší právě i díky prvnímu dílu tohoto monumentálního životopisu jedné z nejšílenějších postav moderní historie lidstva.
Na politické scéně se objeví regulérní šílenec, nicméně mocní tehdejší německé konzervativní politiky usoudili, že bude snadno využitelný a v pravý čas odhoditelný.
Je otázka, zda by vůbec měl nějakou šanci na své cestě k absolutní moci, nebýt druhého strašáka tehdejší doby - ruské bolševické revoluce.
Hodně podrobně zmapovaný život od mládí po nástup k moci v roce 1936 je docela dobrodružné čtení a člověk jen zírá (dobrý trénink na mistrovství světa v zírání) , jak snadno se díky strachu z jedné hrůzy dostává k moci hrůza jiná.
Poučení pro dnešní dobu je dle mého názoru jasné - nepodceňovat sebevětší exoty, nikdy nelze říct, jak strašné procesy mohou spustit ve společnosti. A jak se spirála nenávisti a násilí jednou roztočí, bývá její zastavení téměř nemožné.
Nyní dočítám díl II a ten je stejně zajímavý, jako ten první. Pokud máte čas a zajímá vás tato temná část světové historie, neuděláte chybu, když se do knihy pustíte.
Na závěr jedna citace, která ukazuje, že i dnes máme v politice síly, pro které je rozpoutání cílené nenávisti proti snadným cílům ve společnosti jedním ze základních principů jejich ideologie.

"Aniž potřeboval Hitlerovy směrnice, policejní sbor vycházející z těchto předpokladů, rozšiřoval cílové skupiny těch, kdo byli zahrnuti pod pojmy „nepřátelé státu' nebo „škůdci národa". Tento seznam se mohl zvětšoval téměř libovolně. Kromě hlavních rasových obětí — Židů — a největších ideologických a politických nepřátel — komunistů a socialistů či svobodných zednářů (tato tajná společnost byla podezřívána z údajného vytvoření mezinárodní mocenské sítě a ze spolčení se Židy na celosvětovém spiknutí) — zaměřili pilní policejní snaživci a ideologové SS své úsilí na vyhledávání nových vnitřních „nepřátel", kterým je nutno čelit. Většinou to byly slabé, neoblíbené a okrajové společenské skupiny jako Romové, homosexuálové, žebráci, ,asociální živly", „osoby práce se štítící" a „recidivisté". Stíhání neunikl nikdo, kdo nebyl ochoten uznat totalitní nároky nacistického státu — kromě Svědků Jehovových či „politicky aktivních" představitelů hlavních křesťanských vyznání se nevyhnulo ani malým křesťanským sektám, které se přitom snažily nacionálnímu socialismu přizpůsobit (například mormoni či adventisté sedmého dne)."

12 16.05.2020

Pokud v první části sledoval dobrodružný zrod anglicky mluvících národů a postupně se vyvíjející specifický vztah k pevninské Evropě, ve druhé části už tato fáze tvoří hlavní část knihy. Samozřejmě, vedle toho nejvýznamnějšího objevu v historii Evropy, objevení Nového světa.
Vývoj na ostrovech probíhal velmi podobně, jako na pevnině a v hlavní roli bylo náboženství ve všech jeho podobách. Zneužívané, používané, krvavé, destrukční i posouvající společnost dopředu.
I Británie měla své varianty "hugenotských" válek, ale na rozdíl od pevninské Evropy se nepropadla do naprosté destrukce.
Počátky demokracie a omezení moci monarchů - to vše je zde vylíčeno s láskou k historii vlastní země a autor dokáže přenést tento pocit i na čtenáře. Alespoň v mém případě se mu to povedlo.
Opět skvěla napsané, čtivé a třeba pro mne osobně plné zajímavých nových informací.

A nezbytná ukázka z pasáže, která mě pobavila a týká se dvou soupeřících stran počínajícího parlamentu:
"Žádné strany však nemohly existovat pod nálepkou „žadatelé“ a „odpůrci“. Místo, aby stoupenci obou směrů pojmenovali sebe, dali jméno svým protivníkům.
Výraz „whig“ označoval zatrpklého, bigotního,pokryteckého a hrabivého skotského presbyteriána, zatímco „toryem“ byl nazýván irský katolický lupič plenící panství a zámky. Ani jedna z obou stran nepostrádala schopnost urážet druhou. „Tory je monstrum s obličejem Angličana, srdcem Francouze a přesvědčením Ira. Stvoření s vysokým čelem, obrovskými ústy, měkkou zadnicí a bez mozku. Je druhem divočáka, který by vykořenil ústavu... pokoutními metodami rozmetal v mžiku obě bašty naší svobody, parlament i poroty. Z první by učinil parlament Paříže, z druhé pouhý nástroj, který by jako ozvěna bezduše opakoval milostivá rozhodnutí soudce.
Na druhé straně whig ,nemluví o ničem jiném než o novém světle a proroctví, církevních důchodech, vnitřních silách, emanacích, manifestacích,zpovědních tajemstvích.. čemuž také jeho nadšené huhňání dodává nemalou působivost....Tato malá hlásná trouba mluví a mluví a její řečí je převrat, převrat. Modlitba whiga je rapsodií zbožného koktání, svatouškovského pokašlávání, osvícených vytřeštěných pohledů, vzdychání, štkaní, úpění a sténání.
Modlí se za krále, covenant však přijímá s většími vnitřními výhradami, než by čestný člověk měl.“
Z těchto slov plných pohrdání a nenávisti vidíme, že Anglie jen o vlásek unikla další kruté a krvavé čistce. Přesto se jména whig a tory všeobecně ujala a ti, jimž se tak říkalo, začali své přezdívky dokonce s láskou hýčkat a chlubit se jimi."

15 12.05.2020

Kdo by měl rád anarcho punk? Přesto si troufám tvrdit, že po přečtení této knihy, a při současném poslechu hudby v ní zmiňovaných kapel, téměř každý, kdo má rád originální a pestrou hudbu. Anarchisté se přece nebudou svazovat něčím tak směšným, jako je čísi představa o tom, jak má vypadat punková hudba. Punk je postoj, životní styl a svoboda (v otroctví).
Jednoduše, nic lepšího u nás nevyšlo a asi už nikdy nevyjde. Je to punk a je to adekvátně zběsilé, stupidně intelektuální a vzteklé. Ale mám to rád.
A pár hudebních typů? Samozřejmě mimo notoricky známé Crass, Conflict nebo Oi Polloi. Zkuste třeba takové Rubella Ballet (stále hrají, stále hrají) , Flux Of Pink Indian, Subhumans, Political Asylum a nebo Thatcher On Acid.
Příjemné pogo :-)

7 15.04.2020