Inugoya komentáře u knih

(SPOILER) Typická Maasovina.

1) Vezměte jeden hodně zajímavý svět.
2) Přidejte do toho hodně mladou hrdinku, která má schopnosti supermanky, skvělé tělo, prsa a zadek.
3) Přimíchejte o dost staršího hustokrutopřísnýho týpka, který má za sebou temnou minulost a dojem, že už mu není pomoci, protože ztratil lásku svýho života.
4) Zasypte vulgaritama, a sexuálníma narážkama.
5) Protřepat, nemíchat...

A týpek z bodu 3 zjistí, že jeho soulmate byl někdo úplně jiný, než láska na kterou údajně, ehm, nikdy, ehm, nezapomene, ovšem jen co potká prsa hrdinky z bodu 2, zjistí, že dosud netušil, o čem je život ani sex.

Pár lidí u toho umře, hrdinka odhalí svoje supermanské schopnosti a dokud s týpkem neumřeli na sexuální vyčerpání, nejspíš souloží dodnes.

Ehm.

Půlměsíční město splňuje mnou načrtnutý scénář do puntíku. A i když nabízí nepoměrně zajímavější svět než Skleněný trůn nebo Dvory, prostě mě to nějak nebavilo.

Nemělo to ani novotu Skleněného trůnu ani šmrncovní jiskření Dvorů.

Byl to prostě starý známý scénář alá Maasová, která už nejspíš bude odteď až na věčnost vykrádat sama sebe.

Bohužel. Protože tahle kniha se zdála malinko dospělejší než ty předchozí série.
Zato ale autorka začíná ulítávat do čím dál tím zvrhlejších scén (chlap, kterému se postaví jen z toho, jak holka nabíjí pušku, je regulérní úchyl) a vulgárnější mluvy.
To se ostatně nejvíc projevilo v posledním díle Dvorů, kdy už je to jen kopec sprosťáren verbálních a fyzických, s trochou děje.

Bohužel jsem si v téhle knize nenašla ani postavu, ani pár, kterým bych fandila ze všech sil. Jiskření a špičkování mezi ústřední dvojicí, které tak krásně fungovalo u Feyre a Rhyse, tady spíš připomíná interakci mezi rozmazlenou dcerou a životem unaveným taťkou.

Jestli si přečtu i další díl? Ano. Ale ta nedočkavost, jaká byla u Dvorů, tam prostě nebude.

15 25.08.2023

"Přelomová kniha" píše se na zadní straně obálky a mně nezbývá nic jiného, než s tím beze zbytku souhlasit.

Jako jedna z prvních vlaštovek dosud tabuizovaného tématu toxických matek, Susan ve svém díle srozumitelně a jasně ukazuje nejen, že tomu hluboce rozumí, ale dává i zcela konkrétní návody, jak s tím pracovat.

V mnoha modelových příkladech žen jsem jasně viděla i střípky svého vlastního příběhu, z něhož se - zatím - marně snažím uzdravit pomocí klasických i alternativných způsobů již po mnoho let.

Smutnou pravdou zůstává, že v ČR s tímto typem traumatu neumí příliš pracovat ani klasická terapie ani ezo směry. Vlastně dost často spíš škodí, protože vás tlačí do odpuštění, případně do toho, aby to celé přehodili na vás : Vybrala sis to sama! dobrovolně! před narozením = tak si nestěžuj.
Toto vše ale jen prohlubuje pocity už tak bezedné viny, sebeodmítání a sebenenávisti, které má dcera toxické matky hluboce implantované a kultivované už od dětství.

Susan je naopak první a možná zatím jediná, kdo nejenže přitaká vašemu zranění, ale pomáhá vám uvědomit si v samé podstatě vašeho bytí, že nic z toho, co se vám stalo, jste si rozhodně nezasloužila a NEBYLA to vaše vina.

Při čtení nejspíš budete prožívat spoustu emocí: od hlubokého smutku a pláče až po zuřivý hněv. Kniha vás ale nenechá, aby vás tyhle pocity pohltily. Naopak. Dává jim právoplatné uznání, normálnost a návody, jak s nimi pracovat tak, aby pro vás jejich prožívání bylo osvobozující, ale ne zničující.

Skvělé jsou taky strategie na komunikaci s toxickou matkou a laskavý, místy až laskavě nekompromisní přístup, který vás posouvá na cestě vpřed k vašemu uzdravení.

Knihu jsem právé dočetla, ale její čtení pro mě znova začíná: budu kráčet po cestě nabídnuté praktickou částí a uvidím, kam dojdu.

Děkuju Susan, že mi můj příběh věříte, i když jsme se nikdy nepotkaly.
Děkuju, že ho nezlehčujete ani mě nenutíte odpouštět.
Děkuju, že jste na mé straně.
Už jen tím mě léčíte. Kéž by i u nás byli běžní terapeuti, kteří rozumí tématu dcer toxických matek tak jako vy. (Existují, ale je jich zoufale málo.)

Ale aspoň už máme k dispozici knihy.

Dílo vřele doporučuji všem, kteří si něčím podobným prošli a dosud se jim nepodařilo se z okovů minulosti zcela osvobodit.
Jestli by kniha něco přinesla i synům toxických matek, to si netroufám odhadnout, ale pokud pro muže podobná literatura zatím dostupná není, zkuste tuhle a uvidíte, jestli vám něco dá. Mně po těch dlouhých, zoufalých letech dala naději, že světlo na konci tunelu existuje.

Ano, bylo to strašné.
Ne, nic z toho nebyla moje vina.
Ne, nemohla jsem udělat nic, aby mě máma měla ráda a chovala se ke mně hezky.
Ne, neudělala jsem nic, čím jsem si tohle zacházení zasloužila.

A ne, nemusím být a nejsem stejné monstrum, jako byla ona.

Kéž tahle kniha pomůže ke svobodě i vám.

15 09.01.2023

Skoro se mi chce udělat copy paste mého komentáře k předchozímu dílu.

Typická Maasovina.


S následujícíma dovětkama:

* Hlavní hrdina sice děsně miloval svoji mrtvou lásku, ale samozřejme se musíme dozvědět, že ona jeho zase tak ne. Protože to by přece nemohla přijít naše prsatá Mary Sue a být tou pravou. Družkou, dokonce!

* Děsnej padouch se ukáže být ve skutečnosti nepochopenou obětí tragických okolností, takže je nucen nosit masku zloducha. Ale ve skutečnosti je to ňuňavec, kterej zaslouží čokoládku a pevné obětí. Způsobuje sice druhým utrpení a smrt, ale samozřejmě děsně nerad.

* Sympatickej hodňák se ukáže ne zas tak hodnej. Klasika.

* S postavama, s kterýma bychom nevěděli, co v dalším díle, se na konci rozloučíme. Hrdinská smrt pro klaďase, nehezká smrt pro záporáky.

* Na konci knihy musí všechno vypadat děsně beznadějně a v koncích, aby mohl být napsán další díl.

* Když už nevím, co bych tam dala, narvu tam Rhysanda (proč se tam nikdy neobjeví třeba Aelin?), to zabere vždycky.


Jak mě autorka dřív bavila, tak s touhle sérií (a poslední knihou Dvorů) ztrácí dech. Postavy jak přes kopírák, jediné, v čem přitvrzuje, je frekvence vulgarit a v sexu.

Teda vlastně porna.

Asi vlastní předplatné na P*rnhubu, jinak si neumím ty vulgární, laciné scény vysvětlit. Neřekla bych o sobě, že jsem vyloženě prudérní, ale občas jsem knihu odtahovala, abych od těch gejzírů šťáv náhodou neotěhotněla.
Samozřejmě jsou všichni supersamci a supersamice. Takže jim stačí jen pohnout nohou, a už jsou ready.
A my to bohužel musíme číst.


Co ale Maasová pořád ještě umí, je psát dějové zvraty. Takže člověk to prostě musí číst.

Pokračování si přečtu. Ale už teď se děsím, že tam bude víc souloží a vulgarit než skutečného děje.

Pokud jste tuhle sérii ještě nezačali, radši si nekažte chuť a zůstaňte u Dvorů (až na ty poslední dva).


----

Dodatek: CooBoo, vy jste na tom tak blbě, že si nemůžete dovolit korektora?

Nebo vám to překládal chatGPT, že jméno Sofie se v textu neskloňuje?

13 07.10.2023

Co si má se životem počít žena, které je 40 (+), nemá partnera ani děti, a nakonec ani stálou práci a příjem?

Autorka Mia totiž do této kategorie spadá a hledáním příběhů žen, které se v minulých staletích vymykaly mainstreamovému životu, se snaží dát smysl tomu vlastnímu.

A tak se pouští po stopách Nočních žen (jak jim tak zvláštně, hezky říká) a díky tomu cestuje po celém světě.

Kniha je napůl naučně historická a napůl autobiografická, což může občas způsobovat, že se čtenář poněkud ztrácí. Alespoň já jsem se ztrácela v poslední části, kdy autorka pendlovala mezi Japonskem, Normandií a Německem, ale netušila jsem, proč je vlastně důležité to zmiňovat, když tam pouze popisuje, jak se snaží pracovat na své knize.

Myslím ale, že to jen krásně reflektuje její potíže knihu správně uchopit a dokončit, k čemuž se autorka v průběhu několikrát sama přiznává.

Chápu rozladění mnohých, které tu v hodnocení několikrát zaznělo. Pokud máte rodinu a děti a nevíte, kde vám hlava stojí, nebo jste mladší či nemáte existenční krizi, Mia na vás musí místy působit neskutečně ukňouraně až líně.

Pokud rodinu nemáte a jste v podobné situaci jako autorka (já jsem, až na ty prostředky na cestování), tak vás to tak trochu tne do živého. Protože být bez partnera a rodiny ve čtyřiceti ve vás nutně nějakým způsobem vyvolává pocit neskutečného selhání a zbytečnosti existence (než se s tím naučíte srovat). Možná proto jsem autorce schopná odpustit i to, co jí tady mnozí vytýkají.

Příběhy samotných žen jsou ovšem úchvatné a nakopávací. Mnohé z těch žen toužily po tom, co je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, pokud na to máme prostředky: po cestování, svobodě a sebevyjádření. Takže jestli člověk cítil vinu za to, že jako žena selhal a nenaplnil rodinný život, tak to vzápětí přebije silnější pocit viny: Nač si stěžuješ, můžeš všechno na světě, nic ti nebrání, stačí si jen ujasnit, co vlastně chceš.

A pak si za tím vykročit.

Mia to nakonec taky našla, i když to neuměla dobře popsat. Je to schované na samém konci. Přijetí toho, že je, jaká je, že život má, jaký má a nic z toho není špatně.

Dílo mělo velký potenciál, který ale zůstal nevyužit kvůli autorčině vlastní nejistotě a postupně čím dál větší ztracenosti v tom, co tím vším chtěla vlastně čtenářům říct. Nezlobím se na ni, odpovídá to tomu, jak se autorka v příběhu sama vykreslila.

Celkově ale můžu říct, že bych knihu k přečtení doporučila. Můžete si z ní vyzobat jen příběhy Nočních žen (snadno poznáte, kde začínají) pro inspiraci a když vás Mia bude iritovat, zbytek nechat jít.

9 17.01.2023

Každý člověk se jednou dostane do fáze (věku), kdy začíná zjišťovat, že lidi/věci/místa/rutina, které měl rád, nenávratně mizí.

Tato nostalgická stužka se vine knihou v postavě Knihonoše, který nosí svým zákazníkům objednané knihy přímo k nim domů, ale v moderním světě už tato služba nemá svoje místo.

Kniha je dojemná, hřejivá, ale má i smutná a hrubá místa. A právě za posledně jmenované dávám hvězdu dolů. Ani ne tak kvůli hrubosti, jako kvůli její zbytečnosti a nedůvěryhodnosti, včetně celého následného "pokání".

V každém případě jestli hledáte milou oddechovku s kapkou naděje, že každému do života, jakkoliv zdánlivě neměnného, může přijít svěží nový vítr, je tahle kniha dobrou volbou :)

9 29.08.2022

Asi se s touto autorkou natrvalo rozloučím. Zdá se, že jí víc zajímá psát o vztazích a sexu mezi členy LGBT komunity, k čemuž jí svět nefilim slouží jen jako kulisa.
Ostatně, k tomu se v doslovu více méně přiznává sama.
Kniha je nemastná, neslaná, 3/4 děje tvoří (spoiler?) to, jak se na to Magnus a Alek snaží vlítnout, ale pořád jim to něco kazí.
Jak "vzrušující". Samozřejmě oba mají dokonalá těla a hluboce se milují. Eh.
V poslední části knihy se konečně i začne něco dít, ale jen na chvíli, dokud se nezformuje další dvojice.
Nejzajímavější je tak vlastně epilog.
Jsem zklamaná, Magnus byl moje oblíbená postava, ale po téhle slátanině k němu mám docela záporný vztah.
Kam se to hrabe na Mechanického anděla...
Možná by to chtělo psát míň o sexu a víc o nějakém ději, nebo si i v dalších dílech dáme kolečko "random město"-sex-"Stínový trh"-sex-"random institut"-sex...

9 22.08.2020

O Božidaře jsem slyšela hodně nadšených chvalozpěvů. Prý si to musím za každou cenu přečíst.

Tak jsem si to teda přečetla.

A upřímně, fakt nevím, z čeho ty ovace.

Mě ta kniha většinu času pekelně iritovala.

Zbytečně sprostá (a to nejsem cimprlich a umím klít jako pohan).
Postavy nesympatické.
Děj přitažený za vlasy.
Morální poučení? Cokoliv? Není.

Tři generace žen, z nichž každá je svým způsobem na pěst.

Vyzdvihovaná Božidara, která je sice děsnej frikulín, hulí špeky a porušuje kde co, ale navzdory svým přemoudřelým kecům na všechny okolo si neumí srovnat vztah s vlastní dcerou. A třicet let tají chlapa (ha ha), s kterým je jí sice moc fajn, ale vztah nemá srovnanej ani s ním (ha ha ha).

Milada, která je jediná uvěřitelná, protože je to archetyp udřené ženy, která se pro všechny obětuje, ale pro sebe neumí žít. A proto jako jediná ze tří protagonistek nemá v knize happy end.

Rosie, dokonalá Mary Sue, které stačí odjet s šílenou babkou na pár měsíců do Evropy, což ji automaticky vyléčí ze všech vzorců a traumat, takže odteď až na věčné časy bude zářícím bohyňovským ženstvím. No a samozřejmě jí spadne do klína super chlap a barák k tomu. Jo a zmiňovala jsem, že je moudrá, hezká a dokonalá?

K ději toho není moc co říct. Nedává smysl v žádném ohledu. Ani nevím, co mi to mělo dát za poučení. Jakože když si budu dělat co chci bez jakéhokoliv ohledu na druhé, tak to je ta sebeláska?

Nebo že pouť přes půl Evropy mi zázračně změní život?

Navíc v každé druhé kapitole čteme, jak to Milada podělala a chudinku dceru dusí. A zatímco její dcera bude virtuóz, ona si akorát vyrobila raka.

Hvězdy dávám za obálku a vnitřní ilustrace, za posledních sto stran, které mě z nějakého záhadného důvodu bavilo číst, a za občasné moudro, které nebylo úplně olezlé.

Ale na zadek jsem si z toho nesedla, takže s klidným svědomím doporučit nemůžu. Leda jako oddechovku.

8 07.02.2024

Autorka má neuvěřitelný talent na to vytvořit krajně nesympatické hlavní hrdinky.

Arogantní, sebestředné, agresivní káčy, ze kterých se samozřejmě postupem času stanou bohyňovské stvořitelky známého vesmíru. A naprosto nezaslouženě, prostě proto, že jsou to arogantní, sebestředné, agresivní káčy.

Před touto knihou jsem četla sérii Z krve a popela, takže jsem celou dobu měla pocit jakéhosi deja vu. Je to totiž navlas stejný příběh, jen s jinými protagonisty.

Tentokrát se ocitáme o tisíce let před příběhem Poppy a Casteela a světe div se, Carsodonie už tenkrát byla Carsodonie. Po světě chodí bohové, prvotní bohové, polobohové, vikterové, a kdo ví, co všechno ještě. A pak taky smrtelníci.

To je tak jediný rozdíl: změna kulis a přihuštění skilů průměrných postav (kam se na bohy hrabe průměrný atlanťan!).

Další rozdíl je, že narozdíl od Casteela je Nyktos chlápek, s kterým byste fakt chtěli na kafe (a možná i něco víc), ale mám tušení, že už od druhého dílu se to změní, protože mám rozečteno prvních pár stránek a tam chlapec taky začíná vulgarizovat. O kousání do prsou, sání krve a tvrdém přirážení ani nemluvě.

Vážně si začínám myslet, že autorka by potřebovala navštívit nějakou terapii, protože tolik sprostoty na pár stránkách snad předčilo i svět Hetar, a to už je co říct.

Dávám o něco víc hvězd než druhé sérii, protože se to četlo malinko líp, bylo to o něco zajímavější a kdyby Sera nebyla tromlovaná káča, tak by mezi ní a Nyktem mohlo dojít i k pěknému jiskření a špičkování, které se tak hezky povedlo Maasové mezi Rhysandem a Feyre.

Bohužel, Sera na každou nadějnou Nyktovu udičku odpovídá stylem "vyškrábnu ti oči", "zabodnu do tebe dýku" a chudák Nyktos je vinou pera autorky poloviční úchyl (mimochodem, to slovo tam padá zbytečně často), takže to samozřejmě vzrušuje jeho tvrdou délku, místo aby jako soudný a charakterní chlap prchal, a našel si někoho normálního.

Nechybí ani debilní mentální monology o tom, kdo si koho za co nezaslouží. Asi tak třicetkrát za jednu kapitolu.

Každopádně... pokud jste nezačali číst Z krve a popela, tak to prosím, ve svém vlastním zájmu, nedělejte a radši zvolte tuto sérii. Zaručit se sice můžu jen za první díl, ale i tak.

A na závěr pár vět, které to celé dokonale shrnují:

"Fuj," ulevila jsem si. "Jsem ta nejhorší osoba ze všech." (Ano, Sero, to jsi. Ale neboj, Poppy je daleko horší.)

Napiju se od tebe a ještě ti ho tam vrazím. (Kterak se z Nykta začalo stávat to stejně zparchantělé cosi, jako se stalo z Casteela).

-----

Poznámka pod čarou: Jestli ještě existuje nějaká dobrá (YA) fantasy bez porno scén a bezduché romantické linky, dejte mi, prosím, někdo vědět. Poslední dobou ztrácím trochu naději...

8 08.01.2024

Výborná. A po velmi dlouhé době i sympatická hlavní hrdinka. Doufám, že autorce nedojde dech a dojede sérii ve stejném stylu :)

8 05.03.2020

Kterak Šedova tvrdá délka ke štěstí přišla, díl druhý.

Pokud jste už předtím četli sérii Z krve a popela, musí vás při čtení této fackovat dejá vu zprava zleva, protože je to v podstatě totéž, jen v bledě modrém.

Přesně v duchu "nejlepší" Armentroutoviny tak v tomto díle začnou postavy vulgarizovatět a agresivnět.
Nyktos ve mně vzbuzoval ještě nějaké zbytky sympatií z předchozí knihy, Sera však nikoliv.

Častokrát jsem si přála, aby dýku do oka někdo zabodl jí a celé to skončil.
Většina knihy se totiž odehrává v duchu: Vstala jsem, něco jsem snědla, pak jsem i přes dobře míněné zákazy a moje sliby udělala pravý opak, abych večer trávila nechutnou erotikou nebo mentální smyčkou o těch neustálých pitomostech pořád dokola.

Díky této knize jsem ale aspoň přišla na to, co mi na vztahu Nykta a Sery tak strašně nesedí. Není to totiž vztah mezi mužem a ženou, ale vztah otce a jeho pubertální frackovité dcery, které prostě nikdo nebude nic zakazovat. A protože tatínek nedokáže své malé princezně říct ne (a naopak je často jejím sadistickým a vzpurným chováním neskonale vzrušen), tak to musíme číst pořád dokola.

A jak už je dobrým zvykem, emočně vypjaté situace se řeší zásadně nechutným sexem (přeskakovala jsem). Kousání do prsou vystřídalo kousání do klitorisu (to jako vážně?)

Hvězdy dávám za drakeny (i když to wtf Plenitel x Reaver jsem teda nepochopila), a zvlášť Nektase, jedinou mentálně nepoškozenou postavu z daného světa.
Taky za svět jako takový, protože ten je zajímavý (byť z něj táhnou Dvory Maasové na sto honů).
A nakonec za fakt, že autorka umí psát - ovšem jen začátek a konec. Mezitím už nic.

Další díl nejspíš taky otevřu, i když mám mrazivé tušení, že to celé nakonec spěje k tomu, že Poppy a Sera se setkají a děsně skámoší, a u toho nejspíš stihnou všechny zavraždit, a kdo přežije, ten si s nima dá kolektivní kousavě-kopulační grupáč.

Nicméně až to dočtu, tak už od autorky nic jiného neotevřu. Chápu, že to má jako psychoterapii, ale mám pocit, že mě ty knihy dostávají do stavu, kdy bych ji kvůli jejich četbě začínala potřebovat taky...

7 18.01.2024

Jostein píše velice chytré a zajímavé knihy, které se sice tváří, že jsou určeny dětem, ale přitom by je měli číst spíš dospělí čtenáři.

Dopis táty synovi, kterého nikdy neuvidí vyrůstat, totiž rozhodně není žádné jednoduché ani veselé čtení. Navíc děti se obvykle konečností své existence ani nezabývají. Žijí tady a teď.

Dospělým ale kniha může nabídnout hodně. Kromě milého příběhu lásky i zamyšlení nad životem a trochu nadčasový, lehce "ezo" pohled: Vybrali bychom si se sem narodit a zažít všechny ty obyčejné zázraky, kdybychom věděli, že o ně jednou zase přijdeme?
Přijali bychom dar života, kdybychom věděli, že ho zase budeme muset odevzdat?
A jak s ním vlastně zacházíme?

V knize také najdeme dvě autorova oblíbená témata: Jednak důraz na to, že život sám o sobě je neuvěřitelný zázrak a není třeba hledat okolo sebe (v ufounech,... dnes bychom možná řekli v andělech, Plejáďanech, Atlantidě...).
A jednak připomínku, že chybělo málo, aby v dlouhém řetězci našich předků něco nenastalo, a my bychom tu dnes vůbec nebyli.

"Život je gigantická loterie, v níž jsou viditelné jen vítězné losy. Ty, jenž nyní čteš tuto knihu, jsi takový vítězný los."

Určitě si přečtu i další knihy autora.

6 18.01.2023

Výjimečná a velmi chytrá kniha.

Důmyslně propracovaný příběh, který na necelých 250 stranách splétá nitky dobrodružství, reality, fantazie i hlubokých otázek nutících k zamyšlení.
Celé je to podáno nenásilnou, takřka až deníkovou formou, takže se kniha dobře čte.

Místy obsahuje hluboké myšlenky, řekla bych až překvapivě nadčasové na to, že kniha vznikala v 90 letech minulého století. Například citát, který tu již někdo zmínil: "„Za to, že lidi tolik zajímá všechno ‚nadpřirozené‘, může jejich podivná slepota. Neboť neregistrují to vůbec největší tajemství, totiž že existuje svět. Mnohem víc je zajímají Marťani a létající talíře než celý ten úžasný svět, který se nám rozprostírá přímo před očima.“
krásně vystihuje současnou dobu, kdy spousta lidí se utíká k ezoterice, ale přitom naprosto míjí zázraky všedního dne, života, který jim připadá obyčejný až neutěšený.

Kniha mi také připomněla sílu dětského pohledu na svět a fakt, že to, že jsem živá, není samozřejmost.. už jen tím, kolik mých předků muselo přežít, abych se vůbec mohla narodit. Toto uvědomění mi přineslo více úcty k mému vlastnímu rodu, než jakékoliv jiné informace a metody.

Tajemství karet rozhodně doporučuju a pokud jste náhodou sami Žolíkem, dostane se vám laskavého popostrčení na vaší vlastní cestě, která možná není úplně jednoduchá, ale rozhodně není obyčejná.

Určitě se podívám i po dalších dílech tohoto autora.

6 19.09.2022

Hezký příběh, který nutně nutí k zamyšlení nad vlastním životem.
Máme se spokojit s tím, co je, když víme, že někde jinde reálně existuje to pravé? Kolik let lze promrhat tím, než si konečně dovolíme sáhnout si na štěstí?
A v konečném důsledku: kolika lidem (včetně sebe), dokážeme ublížit, když nejsme pravdiví sami k sobě?
Odpovědi si každý musí najít sám.

Jedna hvězda dolů za ten konec. Je opravdu nutné se vyhýbat happyendům? Není to první kniha, která to tak blbě zařízne a zjevně nebude ani poslední. Chápu, proč to tam autorka dala, ale knize by to slušelo i bez toho, materiálu k zamyšlení je tam víc než dost.

Uzavřela bych to citátem z knihy, který podle mě shrnuje všechno:

"Svůj osud potkáš na cestě, kterou sis vybral proto, aby ses mu vyhnul."

6 21.04.2022

Čekala jsem všechno možné, jen ne tohle.
Všední a přitom poetické.
Milé a přitom dojemně hluboké.
I když se k ní už asi nevrátím, za přečtení rozhodně stála.

Příjemná oddechovka.

6 29.03.2022

Tuhle sérii mám ráda, i když hlavní hrdinka mi sympatická není. Pořád se utápí v tom samém dokola a je to nuda. Taky mě mrzelo, že z Athose udělala autorka padoucha a místo něho tam vlepila až příliš dokonalého Rowana (pořád mi naskakuje paralela s S. J. Maasovou, nemůžu si pomoct). Co mi taky chybí je, že s každým dalším dílem, je v sérii míň a míň legend, zajímavostí, nebo chcete-li ezoteriky, a přitom to dělalo ty knihy vyjímečné. I přes výhrady mě dynamika mezi Marinou a Rowanem bavila, i když bych si přála, aby Marina už trochu dospěla. Pět knih pořád akorát jen skuhrá, zatímco všichni okolo se můžou pominout. Už by to chtělo změnu. Každopádně jsem zvědavá, jak celá série dopadne :)

6 12.03.2020

Kupodivu přidávám jednu hvězdu navíc, oproti minulému dílu.

Tím, jak Cas a Poppy byli prvních 500 stránek daleko od sebe, tak se to zase dalo číst.

Pak se bohužel znova setkali. A hádejte, co dělali?

Cas je už navždy nenapravitelně nesympatická postava. Nejen, že každé druhé slovo, které vypotí, je vulgarita (a vulgarity jsou jako chilli koření: stačí víc než špetka a znechutí se vám to), ale jeho mozek se už nenávratně odporoučel do kalhot (představte si, že jste v bídném stavu, useknou vám prst, jste špinaví, zranění, hladoví... a stačí pomyslet na jednu osobu a už vám stojí. Škoda, že mu neusekli místo prstu něco jinýho...).

Krom toho by on i Poppy potřebovali terapii. Takový páreček sebestředných, agresivních, nenávistných osob, aby jeden pohledal. (Možná by tu terapii potřebovala i sama autorka, tohle průměrný člověk nemá důvod psát).

Poppy nám samozřejmě zase vylevelovala. Už není jen nějaká bohyně, ale dokonce je prvotní bohyně! Jestli to takhle bude pokračovat i dál, tak nevím, nakonec nejspíš zjistíme, že je stvořitelka všeho známého vesmíru.
Ale přitom není nic jiného, než obyčejný, sexuálně vyšinutý fracek, který má regulérní anger issues a komplex nadřazenosti.

A propos, tamty scény. Ty jsem už zkrátka úplně přeskakovala, až na jedinou, která mi potvrdila moji domněnku z předchozího dílu: očekávaná trojka Cas - Poppy - Kieran tady rozhodně nastala.
Táhla se dobré dvě kapitoly a nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat.

Samozřejmě to není jen tak obyčejný skupinový sex. Ne, ne. Je to svazek nejvyšší důvěry, posvátné propojení. Tak si to tím okecáme a hurá na to!

Je potřeba se u toho svlíknout do naha (jak jinak), kousat se, a vzájemně se u toho ošmátrávat. A protože celé to kousání a sání krve je tak děsně vzrušující (už jsem zmiňovala, že Poppy a Cas jsou vyšinutí úchyláci?), tak je potřeba to zakončit kolektivním orgasmem, kdy sice nevíte, kdo co do koho strká, ale je vám jasné, že všichni všechno do každého.

Emile, Emile. Ty ses na Poppy jen usmál a Cas ti za to chtěl vyrvat páteř hrdlem.
Tady ji ***** Casův nejlepší kámoš, ale tady nejen, že to Casovi vůbec nevadí, ale ještě u toho aktivně asistuje.
Triple facepalm.

(Pardon, já zapomněla, tohle je přece to posvátné spojení!)

Jedinou světlou skvrnou v téhle sérii tak stále zůstávají draci. #teamreaver

Zbytek asi nemá smysl nějak výrazněji komentovat, zvlášť po zjištění, že čtenářské utrpení ještě neskončilo.
Kéž by ze země vyskočil Kolis a všechny až na draky spolkl.

Jestli tu sérii dočtu? Asi jo. Ale už se k tomu rozhodně nikdy nevrátím.

5 02.01.2024

Co bych tak ke knize napsala.

Trvalo mi se začíst, protože první tři čtvrtiny mě vůbec nebavily. Pořád jsem čekala, že se to nějak rozjede nebo se něco zajímavého stane a ono pořád nic.

Poslední čtvrtina se oproti tomu rozjela natolik zběsilým tempem, že mě přesvědčila k tomu, abych si chtěla přečíst i pokračování.

Obecně mi to ale přijde takové nemastné - neslané, s hrdiny se člověk špatně ztotožňuje, nikdo mu není vyloženě sympatický, tak není moc komu fandit.
Když k tomu přidám divné erotické scény, kopce zbytečných mrtvol a absence děje po většinu knihy, tak si to prostě víc hvězd nezaslouží.
Náctileté holky to ale možná budou vidět jinak. :)

5 01.09.2023

Tahle kniha si rozhodně zaslouží velkou pozornost.
Až mě překvapuje, jak málo hodnocení tu má.

Autor se zabývá případy spontánního uzdravení z chronických a terminálních diagnóz více než 17 let. Za tu dobu se ve stovkách příběhů pokusil najít "recept na zázračné uzdravení".

Nakonec zjistil, že neexistuje univerzální návod platný pro všechny, přesto však srozumitelným způsobem nabízí "ingredience", z kterých si lze namíchat vlastní koktejl uzdravení.

Kniha Uzdravte se sami je kniha o naději a o povzbuzení hledání vlastní cesty a převzetí zodpovědnosti za své zdraví.

"S diagnózou jsem se smířila, s prognózou však nikoliv." je citát z knihy od jedné ženy, které se to podařilo a zcela se uzdravila z Bechtěrevovy nemoci.

Dnes je to i moje mantra.
Pokud se chci uzdravit, musím se zbavit svého starého já a nechat ho zemřít.

Tohle ostatně tvrdí i Joe Dispenza a možná i Jan Vojáček (ale od něj jsem zatím nic nečetla).

Můžeme pro sebe udělat opravdu mnoho, jen se nesmíme bát si za tím jít.

Vřele doporučuji.

5 02.08.2023

Na zmínku o knize jsem narazila díky poslechu besedy autorky s Jaroslavem Duškem a hned jsem věděla, že si ji chci přečíst, i když je určena spíš mladším čtenářům.

Autorka totiž navázala kontakt s tím, co jsme kdysi uměli přirozeně a byli toho součástí - s duší lesa. I když sama nemám podobné schopnosti "zaříkávačky zvířat", vím velmi dobře, o čem paní Králová hovoří a cítím stejné napojení a úctu k přírodě jako ona.

Při čtení knihy jsem však nedokázala být úplně objektivní. Měla jsem celou dobu na paměti to, co zaznělo na besedě: že hlavní hrdinka je vlastně samotná autorka a kniha je v podstatě autobiografií. Takže občas mi přišlo, že holčička působí až příliš "dospěle".

Celkové kouzlo knihy to však neumenšuje: bohaté ilustrace, zajímavosti ze světa přírody, odkazy na další materiály na internetu, kapitoly dlouhé "tak akorát", sympatičtí hrdinové.. toho všeho je tam vrchovatě.

Za sebe bych si přála, aby autorka podobnou knihu napsala i pro dospělé čtenáře a nebála se u toho "odvázat"; děti mají totiž napojení na přírodu zachované, zatímco dospělí už ho často poztráceli a nebylo by na škodu jim ho znova pomoci připomenout.

Sama vím, že to může být docela výzva: ve světě, který je hodně materialistický nebo přehnaně spirituální, se "obyčejné" věci jako je les moc nenosí a nebudí velkou pozornost. A přitom by mohly mít pro náš život nepoměrně větší přínos, než otevírání třetího oka, čtení Akášy nebo hrabání se v rodových liniích.

Pokud toužíte proniknout do samé podstaty bytí a smyslu života, vřele doporučuji zmiňovanou debatu z DušeK a také tuto knihu. Když se do jejích řádků pozorně začtete, můžete začít smysl života objevovat sami i bez drahých terapií.

5 30.12.2022

Už to není ono.

Touhle jedinou větou by se dal shrnout dojem z celé knihy.

Už to tu někdo zmiňoval a nevím, jestli i tento díl série překládala stejná osoba jako ty předchozí, ale vypadá to, jako by to psal někdo úplně jiný. Taky si nepamatuju, že by předtím postavy používaly takové množství vulgarit, jako jich je naseto skoro v každé větě, kterou v téhle knize pronesou.

Kapitolou samou o sobě jsou sexuální scény. Kanec Cassian má (jak jinak) velkého ptáka, který se do Nesty snad nevejde, ale přitom vejde (jak jinak) naprosto do každého otvoru, který je mu schopná nabídnout a to i několikrát za sebou. Taky se dozvídáme, že tyto dvě postavy to nejspíš nepřehání s hygienou, když chuť pohlaví toho druhého cítí na jazyku ještě několik dní poté. A tak se, podle svých slov, proš*kají přes téměř 700 stran, aby si uvědomily, že existuje i něco jako milování. Třebaže jsou druh a družka, což (na rozdíl od všech ostatních družných dvojic, které to věděly hned) zjistili až poté, co si řekli, že se mají rádi.
Ehm.

Dál se knize dá vytknout následující:
1) Postavy jsou ploché, nezajímavé a to včetně našich oblíbenců z předchozích dílů. Vlastně tam jenom jsou, něco občas prohodí, a pak zase někde něco dělají. A vám je v podstatě jedno, co.

2) Skvělé jiskření, kvůli kterým jsme si zamilovali původní knihy natolik, že jsme byli ochotni odpustit i slabší místa, taky úplně zmizelo. Feyre a Rhysovi jste to věřili. Sakra, přiznávám, že jsem jí chvílemi Rhyse dokonce záviděla, protože jsem sama nikdy nic takového nezažila.
Ale mezi Nestou a Cassianem to neprobíhá ani vzdáleně. Takže jim to závěrečné "miluju tě" prostě věřit nemůžu. Ona má hezký zadek a prsa, on svaly a žalud, a v posteli jim to klape. A tak do dali dohromady.

3) Děj - vlastně se tam nic moc neděje a to, co se tam děje, je druhořadé a nevýznamné. A taky rychle odbité. a to včetně temných, klíčových a náročných momentů.
Jednání hlavní padoušice taky postrádá logiku. Ale to asi nevadí, když hlavním motivem knihy je přirážení. Ten zbytek je prostě vycpávka.

4) Absence korektora. Těch chyb je tam fakt hodně a některé jsou vyloženě hloupé.

Stojí za to si to přese všechno přečíst?

Jednoznačně ano, pokud jste jako Nesta.
Vím, že ji spousta lidí nemá rádo, ale za mě byla ze všech těch tří sester jediná zajímavá. Možná proto, že mě občas požírá moje vlastní temnota, dokážu pochopit motivy jejího jednání a držím jí palce. Každopádně nikdy nebyla tak nesnesitelně dokonalá jako Feyre nebo věčně křehoučká jako Elain. Aspoň teda do konce tohoto dílu.

Scéna u jezera je asi nejsilnější moment celé knihy. Ukazuje totiž, že sami sebe můžeme uzdravit jenom do určité míry, ale pak potřebujeme někoho dalšího, protože nic nenahradí sílu bezpodmínečného přijetí druhou osobou, která vidí naši temnotu a bídu, a přesto nás nesoudí, ani neopustí.
Maasová ve věnování napsala, že by všem Nestám tam venku přála, aby zdolaly svoji vlastní horu. Já bych každé přála jejich vlastního Cassiana.
Takže jo, Nesty tam venku, tohle si přečtěte. Třeba vám to pomůže zvednout hlavu a kráčet dál, i když toho Cassiana vedle sebe nemáte.

A vy ostatní: každý podle svého uvážení. Když od toho nečekáte tolik, jako od prvních třech dílů, je to vlastně docela fajn.

5 15.09.2022