hromes
komentáře u knih
Petr Camenzind
Hermann Hesse
Skvělý román (tím spíš, že autorova prvotina) o zklidnění jedné dospívající duše. Hesse psal již ve svých 26 letech s obrovským nadhledem a citlivým přístupem. Epizoda s Boppim patří k tomu nejvíce emocionálnímu, co znám z německy psané literatury.
Krásné čtení a úžasné myšlenky.
Den přizpůsobení
Chuck Palahniuk
Dosud jsem od Palahniuka nic nečetl a nevěděl jsem, do čeho se pouštím. K mému potěšení mi Palahniukův styl sedí a četbu jsem si užíval. Utopická představivost a trefná satira do různých dilemat naší doby mě okamžitě zaujaly.
Hypnotizér
Lars Kepler
Hypnotizéru se povedlo to, co se už dlouho jiným knihám ne : přimět mě, abych celý příběh přečetl v podstatě na posezení. Jen si nejsem moc jist, jak dlouho si ho budu pamatovat.
Ostrov včerejšího dne
Umberto Eco
Ostrov včerejšího dne mne zrovna nenadchl. Dějove vůbec, ale tentokrát ani po stránce úvahové, přitom myšlenky Umberta Eca se mi jinde líbí. Snad zas u jiného románu....
Plán N
Simon Urban
Přes počáteční nadšení z tématu románu, alternativní historie a detektivní formy je pro mě kniha ve výsledku lepší průměr. Halucinogenní myšlenkové pochody hlavního hrdiny jsou od druhé poloviny už hodně chaotické, zápletka je při vší své konspirativnosti málo propracovaná (byť zajímavá) a celý příběh mi přijde spíš jako jedno velké nadávání na život v (alternativní) NDR. Jinak se kniha četla velmi dobře a celkový záměr by špatný nebyl.
K překladu – uniklo mi, proč se z originálního Plánu D (Plan D) stal Plán N. Ale na dojem z knihy to vliv nemá.
Niekto sa nájde
Dušo Martinčok
Pěkná, moderní sbírka rámcově propojených povídek. Tím, že je každý příběh vyprávěn s porozuměním k dané postavě, se autorovi podařilo na různých tématech vytvořit prostředí plné tolerance a pochopení, ve kterém se může najít každý čtenář.
Od sebe k sobě
Jan Folný (p)
J. Folný mě trochu irituje, ale do určité míry mi z jeho knih vždycky něco uvízne v paměti. Jeho příběhy mi jsou v lecčems bližší než nějaká přeslazená MM romance, protože jsou alespoň ze života. Paradoxně jsem si jeho první knihu přečetl až teď. Asi do poloviny jsem si říkal, proč to vůbec čtu, ale nakonec jsem za to celkem rád.
Farby života
Katarína Bilkovičová
Hezká MM romance z prostředí zjevně americké střední školy. Je mi trochu záhadou záliba českých a slovenských autorů vkládat děj mládežnických zamilovaných příběhů do zahraničních nebo vůbec imaginárních kulis, ale protože už věkově nepatřím do cílové čtenářské skupiny, možná mi jen uniká důvod. Koneckonců, proč ne je to taková pohádka.
Královská výsost
Thomas Mann
Druhý Mannův román, stojící stranou ostatních děl a v kontextu jeho tvorby velmi netradiční a překvapivý. Je dobré mít Manna už načteného a vědět něco o jeho životě, teprve pak je možné pochopit řadu jinotajů a význam této anachronické "obrácené pohádky". Jinak to vyzní jako banální příběh v lehkém stylu, což by byla škoda.
Zbožný tanec
Klaus Mann
Zajímavý debut devatenáctiletého začínajícího spisovatele, který to po celý život neměl na literárním poli lehké. Zbožný tanec nemá žádné velké poselství (jako třeba později Mefisto), ale to od takto mladého autora ani nelze čekat Klaus Mann to sám přiznává v předmluvě. Román je příběhem o hledání sebe sama a prvních zkušenostech s nemilosrdným bohémským světem 20. let.
Standardní život občasného prodavače punčocháčů
Aldo Busi
Zajímavá kniha, která je, bohužel, hodně zmatená a ve výsledku snad i překombinovaná. Vztek na měšťáctví občas vyzníval jako vztek neuspokojeného dítěte. Těžko lze román někam zařadit, stejně jako Busiho.
Nevěsta z Lammermooru
Walter Scott
Kniha je jako celek skvělá; délka a podrobnost jsou adekvátní tomu, jak se v 19. století psaly historické romány. Nejvíce se mi na ní líbí to, že se Scott nenechal strhnout přehnaným romantizujícím patosem. Naopak, kniha je velmi přesvědčivá a obsahuje i velkou dávku konverzačního humoru. Pouze závěr je brutální.
Je zajímavé, že milostná zápletka, která rámuje celý příběh a je na knize to nejpoutavější, se ve výsledku drží hodně v pozadí a ustupuje rozsáhlému popisu diplomatických intrik mezi skotskou šlechtou. Možná i díky tomu román působí více realisticky, než kdyby se hlavní pozornost zaměřila na lásku ústřední dvojice.
Syn tisícich otcov
Valter Hugo Mãe
Román z venkovského prostředí je věnován lidem, kteří jsou z různých důvodů na okraji společnosti, která jim nedá nic zadarmo. Tito "vyděděnci" jsou odkázáni na vlastní vzájemnou pomoc, ale ani ta není jednoduchá a samozřejmá. Všechny postavy vzbuzují soucit právě pro nezdolnost, s níž bojují s nepřízní světa. Hluboký dojem na mě udělali "zoženštený" Antonino a jeho matka Matilde.
Skvělý překladatelský počin Portugalského inštitútu.
Masopustní zpověď
Carl Zuckmayer
Ve své době módní dramatik (především) C. Zuckmayer se profiloval jako autor pro širokou vrstvu čtenářů a kritikou byl přehlížen. Také tento "retro" román s detektivní zápletkou odpovídá této kategorii.
Masopustní zpověď je příjemné čtení na rozptýlení, u kterého si čtenář odpočine, možná i s lehce ironickým úsměvem.
Zóna Berlín
Tanja Dückers
Berlín je město, ve kterém se může najít každý, ať už se píšou 90. léta nebo rok 2021. Aniž bych se o to nějak snažil, Berlín se mi se svojí nezaměnitelnou atmosférou při čtení podvědomě vybavoval. Postavy T. Dückersové jsou velmi originální, ne-li přímo exotické, a každá z nich se nějak projevuje v tehdy čerstvě sjednoceném městě. Vzájemně je spojuje jak fyzická blízkost v rámci bydliště, tak i jejich snaha najít své naplnění, ať už jsou cesty k dosažení tohoto cíle sebepodivnější.
Strašidelný dům – duchařské povídky
Charles Dickens
Sbírka obsahuje povídky různých autorů, které oproti názvu a původnímu záměru nejsou ani strašidelné, ani vánoční. Ale je to laskavé čtení, které mě příjemně zahřálo na duši. Dickensův styl se nezapře, ostatní spisovatelé a spisovatelky se projevili také – úměrně duchu doby, pochopitelně – jako dobří vypravěči (především E. Gaskellová).
Dům bez pána
Heinrich Böll
Smysl románu mi unikal tím víc, čím dál jsem knihu četl. Nepřehledné přeskakování mezi postavami je sice vyvažováno opakováním týchž situací (které už pak byly otravné), ale především bylo někdy těžké vyznat se v tom, který z chlapců je zrovna "na scéně". Hlavní zápletka se dlouho vyvíjela, na konci však vyzněla do ztracena.
Kdo zabil mého otce
Édouard Louis (p)
Nejnovější kniha Édouarda Louise (ve Francii vyšla již před třemi lety, ještě v době "předkovidové") je opět velice otevřená a přímá. Louis nezabíhá do podrobností, jenom vše konstatuje. Spojením stručné, téměř dopisové výpovědi otci a bojovného stylu vůči vládě (společnosti?) se Louis projevuje jako sebevědomý, až rázný člověk, což je oproti předchozím dvěma knihám velký posun. V této je jeho styl skvělý a trefný.
"Změnil ses ze dne na den, jeden z mých známých říká, že to děti mění rodiče, nikoli naopak."
Z hlediska obsahu lze nad knihou diskutovat, i když to je na dílech tohoto typu právě to nejhezčí a autor s tím jistě počítá. Louis je ve svých názorech možná až příliš urputný, v podstatě se jedná o pamflet proti celé vládní garnituře.
Nerozumím francouzské vnitřní politice, takže nemůžu posoudit její podíl viny na otcově pádu na absolutní dno. Spíš mě překvapuje, že Louis otcovo někdejší chování (a že bych takového tatínka opravdu nechtěl) do značné míry omlouvá prostředím, ze kterého jeho rodina pochází, potažmo i jeho povahou ("oběť násilí i vlastního násilnictví"), protože obojí mi přijde velmi zavádějící, ale chápu to jako dojemné hledisko vzájemného smíření mezi synem a otcem a umím si to představit jako bod imaginární diskuze s autorem.
Zajímavé by bylo zjistit, jaký ohlas má "Kdo zabil mého otce" mezi čtenáři ve Francii.
Zpověď lišáka
Jordy Rosenberg
Zpověď lišáka je složitá a velmi zajímavá kniha. Místy je nesnadné sledovat zároveň linii z minulosti a linii ze současnosti (v podobě poznámek pod čarou). Zásluhou výborného překladu a dobrého grafického zpracování to však není nad síly čtenáře.
Velmi volné alternativní zpracování dobrodružství legendárního londýnského zloděje Jacka Shepparda je tak trochu hozená rukavice do současných sporů o tom, do jakých příběhů vkládat či nevkládat osoby s netradičním genderem a rasovou odlišností. Nemyslím si, že se jedná o úlitbu korektnosti. Autor prostě využil svoji životní zkušenost, fantazii a mezery v dobových pramenech k tomu, aby vytvořil svébytnou koncepci, která alespoň lehce nabourává bezpočetnou řadu romantických historií o mužných zlodějích-hrdinech a krásných ženách.
Knihu jsem si přečetl rád a vzdávám obdiv nakladatelství Paseka za její vydání.
Osm Japonek
Arvo Valton
Výbor obsahuje dva povídkové soubory (Osm Japonek a Posel), které z nějakého důvodu nejsou zařazeny chronologicky (Posel z r. 1972 jako první a Osm Japonek z r. 1968 jako druhé). Je to trochu škoda, protože Valtonova karikaturní absurdita se i v rozmezí pouhých čtyř let patrně stupňovala a zdrsňovala, a díky obrácenému pořadí tato skutečnost tolik nevynikne.
Povídky obsahují mnohé narážky a bizarní, často bezvýchodné situace. Přesto neztrácejí nadhled, jako by postavám, čtenářům i autorovi nakonec vlastně nic jiného nezbylo.