hana1070 komentáře u knih

Horstovi knihy jsou vážně příjemné čtení. Žádné extrémnosti, ani nechutné detaily, spíš popis pečlivé kriminalistické práce. Wisting je normální chlápek, který cítí, že už trochu stárne, ale stále ho jeho práce i život baví. Se všemi se snaží vycházet a nakonec díky spolupráci s lidmi kolem na správné řešení přijde. Je to takový správňák:-)

Kapitoly jsou krátké, střídají se části věnované Wistingovi a vyšetřování s kapitolami, které popisují události kolem Line. Je poznat, že autor knihy Jorn Lier Horst je bývalý policista a vyšetřovatel, který má s pátráním po pachatelích trestných činů bohaté zkušenosti. V nějakém rozhovoru s ním jsem četla, že píše knížky, které by jeho samotného bavily číst. A daří se mu to - za své tituly již získal řadu ocenění v žánru krimi a prodal více než milion a půl knih po celém světě. Detektivky Jorna Liera Horsta doporučuje Jo Nesbo a já:-)

6 04.10.2018

Osvěžující čtení, ať již jazykem, nebo tématem. Je prima, když si taky občas přečteme něco o světě tam venku (Pánek a princ Ládík, naši dva vyslanci:-), a to z nadhledu člověka, který už něco zažil, má díky svému vzdělání a věku rozhled a celé to dokáže vtipně glosovat. Stereotypy, xenofobie, nemožnost zakotvení ve světě, který se tak zmenšil, ztráta pocitu, že jste někde doma. Kniha Josefa Pánka mě bavila, byť jsem tedy neměla při čtení pocit, že právě hltám knihu roku. Přišlo mi to občas maličko povrchní, chyběla mi sevřenost literárního útvaru, připojení zážitků z Islandu bylo trochu násilné... Nicméně, v českém literárním prostředí jde o knihu, která má originální téma i formu, a to se cení. Blahopřání k Magnesii Liteře v kategorii próza!:-)

6 05.04.2018

Mám slabost pro Nory. Pro dětské romány Jo Nesboa (a vlastně i ty pro dospělé), pro seriál Okupace, pro Oslo, kde jsem v létě strávila týden a nejradši bych se tam odstěhovala. A nejnověji mám slabost pro Dopplera. Nora, který býval pilný. Vydělával peníze, vychovával děti, díval se na televizi, nakupoval a zařizoval koupelnu. Jako všichni. Pak ale jednou spadl v lese z kola a po mnoha měsících mu v hlavě přestaly znít melodie z dětských pořadů, které jeho malý syn sjížděl pořád dokola. Už žádný Pingu, Teletubbies, Mašinka Tomáš ani Bořek stavitel (bože, jak já ho chápu…). Doppler se rozhodl, dal výpověď a odstěhoval se do lesa. Do stanu. S Bongem, losím mládětem, které se od něj odmítlo hnout poté, co Doppler z hladu zabil nožem jeho matku. Doppler je vážně vtipná kniha. Jsou tu výborné sarkastické glosy – často hluboce pravdivé postřehy na téma udržitelnosti životního stylu, návratu k životu v přírodě, krize středního věku, které ovšem pronáší muž bydlící ve stanu s losem. Doppler mi naprosto neplánovaně zvedl náladu. Jestli máte rádi divné hrdiny, je dost velká šance, že ji zlepší i Vám

6 08.03.2017

Tahle kniha mě nalákala svou anotací. Thriller? Drsná, ale krásná aljašská příroda? Psychodrama? To si chci přečíst. Jenže ze samotné knihy jsem nakonec víc než rozpačitá.
První třetina knihy naprosto splnila má očekávání. Děj měl spád, autorovi se podařilo přiblížit tíživou atmosféru divoké zimní krajiny i vykreslit šíleného násilníka, který se nezastaví před ničím, navíc je tu i poměrně vtipný překlad Karolíny Ryvolové. Zajímavé byly i reálie o Aljašce, zejména o tom, jakou hrála roli v době studené války. Opravdu napínavá pak byla druhá třetina knihy, kde jsou líčeny veškeré strasti, které Nina ve svém vězení prožívá – fyzické trýznění, sexuální zneužívání i psychické útrapy, nehostinnost prostředí, zimu, špínu, hlad. Nina trpí, zároveň se ale snaží co nejvíc ze situace vytěžit, získat maximum informací k přežití. Útěk Niny je každopádně vyvrcholením celého příběhu. Pak se to ale zlomí… O poslední třetině knihy se už rozepisovat nebudu, nechci nic prozradit, musím jen konstatovat, že jsem to vlastně vůbec nepochopila. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu najednou konec úplně jiné knihy, než kterou jsem celou dobu četla…

6 10.09.2016

Isaacson to vzal od Adama, resp. od Ady. Ada Lovelaceová, dcera lorda Byrona, v první polovině 19. století popsala jako první základy strojového programování a předpověděla využití počítačů např. při skládání hudby. Více než sto let ale trvalo, než se objevili její následovníci, kteří se pustili do vymýšlení konceptu univerzálních počítačů. Velkou roli v rozvoji počítačů sehrála válka, kdy armáda financovala stroje schopné vypočítat dráhu střel či prolomit nepřátelské šifry. Dozvíme se o univerzitních počítačích Mark I nebo ENIAC, s překvapením zjistíme, kolik žen se podílelo na tvorbě softwaru pro první počítače, nebo kam se mohly ubírat cesty internetu.

Do Isaacsonova hledáčku se na více než šesti stech stránkách dostávají osamělí géniové i nadšenci, kteří na své objevy přišli díky týmové spolupráci. Sdílení (a kradení si) nápadů, vzájemná inspirace, kreativita, snaha přispět k celkovému dílu, to je základ dnešního technologického pokroku. Pro mě byla tahle kniha velkou a vzrušující jízdou na kolotoči zvaném technický pokrok. Bylo nemožné se od ní odtrhnout.

6 18.11.2015

... Zapomeňte na interpunkci, na velká písmena na začátku vlastních jmen, na uvozovky. Písmenka tečou po stránkách a vám jde z toho hlava kolem. Překladatelka Lucie Olešová to měla hodně těžké, své role se ale zhostila skvěle. Od knihy se nedá odtrhnout, a to ani když cítíte, že pro zachování svého duševního zdraví byste ji měli aspoň na chvíli odložit.

5 22.02.2024

Carrie Cariellová se v této knize pokouší přiblížit, jaké to je vychovávat dítě s poruchou autistického spektra, a to ve velké rodině s celkem pěti dětmi. Pojímá to velmi optimisticky (ach to americké nadšení...), na vše se dívá z té lepší stránky, zdůrazňuje jedinečnost, osobitost a kreativní myšlení lidí s touto poruchou, zmiňuje sice i negativa, ale zároveň se domnívá, že autismus změnil jejich rodinu k lepšímu.

Musím přiznat, že je to kniha tak trochu z jiného světa. Fascinovalo mě to americké otevřené prostředí. Zatímco tady se rodiče autistických či jinak speciálních dětí pomalu bojí vyjít na ulici, aby někoho nepohoršili, inkluze je sprosté slovo a z internetových diskusí má člověk pocit, že by bylo nejlepší, kdyby se podobné děti opět zavřely do speciálních škol a ústavů v pohraničí, v Americe je to jiné. Rodina nemá problém brát své problematické dítě do restaurací, do bazénu, poslat autistického syna na kurs karate, do kostela ke svatému přijímání nebo výlet se všemi dětmi na dovolenou na lodi Walt Disney, a to i přesto, že jejich syn nesnáší postavy v převlecích. Většinou jsou lidé tolerantní, milí a chápou, že dítě má nějaký problém. Čte se to jako zázrak.

"Většina lidí se chová velmi, opravdu velmi laskavě k malým chlapcům s autismem."

Stejně zajímavé je sledovat, jaké možnosti se dětem s autismem v USA nabízejí - raná intervence, logopedie, kognitivní rozvoj, sociální příběhy, senzorická integrace a řada dalších terapií. Je evidentní, že péči, včetně té speciální, přebírají hlavně instituce. To se ale v Česku buď vůbec nekoná, nebo se péče vyskytuje ve formě nahodilé, zpravidla privátní (a tedy draze rodiči placené), práce s dítětem velmi často není ani systematická ani systémová. Závidím.

Co se týče samotné knihy, literární kvality v ní moc nehledejte. Příběh příliš nedrží pohromadě, je evidentní, že se jedná o kompilát z jednotlivých článků či esejí psaných pro jiné příležitosti, které se snaží autorka doplnit a uspořádat do nějakého konzistentnějšího tvaru. Nechybí tu úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše dětem k narozeninám, jednu kapitolu má na svědomí i Jackův starší bratr. Překlad do češtiny není úplně stoprocentní (postkolumbovský svět - dle kontextu míněn zřejmě svět po střelbě v Columbine high school, cvik jumping jack u nás známe spíš jako skákacího panáka než tajtrlíka apod.) Není tu vždy zachována časová souslednost, což čtenáře mate, občas se člověk ztrácí ve jménech dětí, překvapení přinášejí i další americké zvyklosti - neexistence rodičovské dovolené, jednoduchost stěhování, mnohočetnost rodiny (nepoužívání antikoncepce?).

"Když bylo Charliemu šest týdnů, začala jsem pracovat na část úvazku a Joey (2,5 roku) a Jack (19 měsíců) se oba vrátili do školky."

Kniha je určena široké veřejnosti, která se chce seznámit s problematikou autismu (i z toho důvodu je zřejmě na konci knihy výkladový slovník s odbornějšími pojmy). Knížka by mohla pomoci s destigmatizací tématu zdravotního postižení, je pozitivně laděná, plná lásky a silných rodinných vazeb, je z ni cítit snaha zajistit, aby všichni členové rodiny byli šťastní a spokojení. Inspirativní by mohla být i pro rodiče speciálních dětí - třeba v tom, po jakých terapiích se pídit, či jakým způsobem s dítětem pracovat a fungovat.

Nečekejte ale, že se po přečtení stanete odborníkem na poruchy autistického spektra, takové ambice kniha Jakou barvu má pondělí určitě nemá. Je to ale vcelku příjemné čtení, které nikoho neurazí a spíš potěší. Kniha na noční stolek a krátké čtení před spaním.

5 02.10.2019

I tentokrát nás čeká několik příběhu v jedné knize. V Black County někdo brutálně zabíjí prostitutky a před policejní stanici se našlo opuštěné miminko. Indicie v případě nalezence vedou k rumunské komunitě, která v Británii přežívá v opravdu nelidských podmínkách. Ale ani případy zavražděných prostitutek nejsou černobílé - jedna je z velmi dobré a bohaté rodiny, druhá se zase stará o malé dítě a o jejím povolání nemá nikdo ani potuchy. Proč se zrovna tyhle ženy dostaly na šikmou plochu? Jako bonus je tu pak příběh mladičké Ellie, která se rozhodla vyřešit konflikty s matkou útěkem z domova, netuší ale, co jaké šlamastyky se jí podařilo namočit. Kim Stone se při řešení případů bude zase muset vrátit do svého neradostného dětství, které strávila po pěstounech a dětských domovech, ve velmi dobré formě je ale i její tým v pevném složení Stacey, Dawson a Bryant (+ jedna posila zvenčí).

Asi se budu opakovat, ale bylo to skvělé. Jediné, co mě u této série trochu mate, jsou překlady. Chápu, že je těžké sehnat někoho, kdo by dokázal překládat tak rychle, jak tyto knihy u nás vycházejí, ale opravdu je nutné to takhle střídat? Jana Kunová je po Ludmile Hanzlíkové a Tatjaně Jandourkové už třetí překladatelkou, z jejího pera je již předchozí díl (Pohřbená pravda) a po pravdě nemůžu říct, že bych byla úplně nadšená z toho, jak jí to jde. Nechce mě nakladatelství Kalibr donutit číst v originále, že ne? Za sebe hlasuji pro Tatjanu Jandourkovou...

5 17.06.2019

Navrátilka je rozsahem nevelká kniha, ale příběh vás rozhodně zasáhne. Už jen ta představa - tohle se dělo v Itálii docela nedávno? Vždyť je to doba, kterou jsem už zažila! Ty holky v knize se chodily koukat k sousedce na televizi na Sandokana! A i když ze samotného tématu mrazí, tak je popsán velmi poutavě. Každý z nás v pubertě prochází krizí identity a hledá si své místo na světě, hlavní hrdinka knihy tohle ale zažívá v intenzitě, kterou si neumíme představit. (více https://naskokjinam.blogspot.com/2019/06/donatella-di-pietrantonio-navratilka.html)

5 05.06.2019

Ilustrace jsou rozhodně výborné. Ale ten příběh... Připadá mi to jak Paul Coelho pro nejmenší. Já vím, že má miliony obdivovatelů, ale tohle já nějak nedávám...

"Kamkoliv se vydáš, kohokoliv potkáš a cokoli na světě zažiješ, zůstaň vždy sama sebou. Tvé srdce tě povede správným směrem. Je to kompas našeho života. Naslouchej mu, Gerdo, a jistě nalezneš, co hledáš."

5 19.06.2018

Kniha podává velmi podrobný popis poměrů v sovětských věznicích a sibiřských táborech nucených prací během druhé světové války a v letech po ní. Není to klasická krásná literatura, ale spíš velmi detailní deník a dokument doby. Praktiky sovětské KGB, poměry ve věznicích, byrokracie, život v lágru. Je neuvěřitelné, co vše si Walter Ciszek dokázal zapamatovat, je šílené, co musel prožít. Pomohla mu v tom víra v Boha, se kterou všechna protivenství a útrapy snášel. Drsné.

5 26.02.2018

Upřímně? Čekala jsem to daleko, daleko horší. Parazitování na pověsti? Rozhodně. Ale chvílemi je to i vtipné, pobaví, neurazí.

5 16.01.2018

Napětí, rychle plynoucí děj, střídání prostředí, pohrávání si s detaily, pohyb na hraně mezi reálnem a vykonstruovaností, strach. Zaujala psycholožka Jeanette, která opravdu netradičně řeší otázku budoucího mateřství:-) Prostě - výborné, jako vždy.

5 08.03.2017

Kam se poděla Elizabeth je knížka, která by se dala asi přirovnat k Muži z ostrova Lewis či Podivnému případu se psem: i tady má hlavní vypravěčka určitý hendikep ve vnímání světa, i tady se prolínají dávné události s aktuální současností, i tady je v pozadí mystérium, které čeká na vyřešení. Hlavní je ale v této knize téma stárnutí a stařecká demence.. Hlavní hrdinka Maud je popletená, ale jinak vcelku sympatická stará paní, některé příhody jsou vlastně i vtipné. Snažíme se jí pochopit, je nám jí líto. Na druhou stranu si ale čtenář uvědomuje, jak náročná je péče o takového člověka, jak moc je smutné, když člověk přichází o sebe sama. Poté, co jsem si to vyzkoušela v kůži Maud, bych se podobného konce nechtěla dožít...

5 17.01.2016

Tak tuhle knihu provází hvězdná pověst:-)

Kniha se odehrává v roce 1874. Dva pražští knižní nakladatelé - Max Alfred a Jonatan Bartoloměj - uzavřou napůl v legraci a napůl vážně podivnou sázku: kdo z nich vydá nejúspěšnější knihu na trhu, ten získá dům toho druhého. Jonatan Bartoloměj je přesvědčený, že vydávání knih je především o marketingu, a že je důležité, aby se o knize hlavně mluvilo, to pak zajistí prodeje. Max Alfred zase sází hlavně na kvalitu díla. Podmínky sázky odpovídají nastavení obou mužů - Max bude mít na výběr knihy dva měsíce, Jonatan jen týden. Vybrat musí literární debut, zvítězí ten, kdo prodá větší náklad.

Postupně se dočítáme podrobnosti o tom, jak se dělají a prodávají knihy, děj příběhu nás zavede do Prahy konce devatenáctého století - do židovského města před asanací, do vyšších šlechtických kruhů i mezi tu největší chudinu sirotčinců a vykřičených domů. Nikde ale nesetrváme příliš dlouho, spíše se postupně dozvídáme perličky i temná tajemství osobního života hlavních hrdinů knihy a jejich blízkých. Která kniha nakonec bude úspěšnější? A je to vlastně podstatné?

Pobavil mě osobitý humor autorky, která se sama v knize objevuje, příp. kroky hrdinů vtipně glosuje - to byly asi nejlepší momenty knihy. Jinak jsem ale stále čekala na to nadšení, které se mě má zmocnit a které nad knihou projevují ostatní čtenáři - a to bohužel nepřišlo. Ano, je to milá kniha, vtipná hříčka s překvapivým koncem, ale že by to bylo tak výjimečné dílko? Autorka používá hezkou češtinu, střídají se tu žánry, samotná kniha je velmi pěkně vypravená, mně ale pořád chyběl ten moment, kdy bych si řekla - wow, tohle je opravdu bomba! Anebo je to celé záměr? :-) Více viz recenze: https://naskokjinam.blogspot.com/2023/10/nora-eckhardtova-kniha-kterou-posypal.html

4 18.10.2023

Hudebníci (aka účastníci zájezdu) na turné po Německu, aneb konečně jsem pochopila, proč se tak aktuálně řeší "status umělce". Tragikomedie, která se dobře čte, ale taky otvírá oči...

4 29.08.2023

Výborná kniha Filipa Titlbacha. Rozhovory na téma queer, trans, nebinárnost, drag queen, AIDS, ale také o historii, manželství pro všechny, aktivismu a popkultuře. Doporučená četba pro všechny.

4 11.08.2022

Musím přiznat, že jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Thriller z oblasti informačních technologií, atraktivní prostředí asijského velkoměsta, střet kultur, prostě kniha, kterou jsem si s sebou vzala do hor na jarní prázdniny. Ale asi jsem měla příliš přehnaná očekávání, protože v reálu mě kniha zdaleka tolik nenadchla, jako Minierovy předchozí kousky. Že bych se o nadužívání informačních technologií dozvěděla něco víc, nebo že bych po přečtení chtěla vyhodit svůj chytrý telefon z okna? Ani náhodou... Jasně, pokud neznáte robotické potvory z Boston Dynamics, budete asi překvapeni, ale my, co se na ně doma musíme dívat na youtube pravidelně (syn je zbožňuje a Spota by hrozně potřeboval), tak odvaření nejsme.

Příběh samotný mi přišel tak nějak málo úveřitelný, a to už vůbec nemluvím o tom, jak hlavní hrdinka dokáže proběhnout bez úhony hurikánem. Popisy Honkongu byly dlouhé a samoúčelné, vztahy hlavních hrdinů trochu jak z čínské série Petera Maye, atmosféra knihy na mě působila nepříjemně. Narozdíl od ostatních knih Bernarda Miniera, u Na okraji propasti jsem nepociťovala radost ze čtení, vlastně jsem to už jen chtěla dočíst a odložit. Vzpomínám si, že podobné pocity jsem měla i u Zkurveného příběhu. A co mi taky lezlo na nervy, byla nedbalá redakce knihy. Jasně, má to 552 stran, ale přece jen, tolik překlepů?

Otázky možného zneužití technologií, závislost lidí na sociálních sítích, zranitelnost lidstva, které se vzdává své svobody ve prospěch zábavy, ano, to všechno jsou závažné otázky a mělo by se o nich víc mluvit a psát. Obávám se ale, že zrovna v tomhle případě se to úplně nepovedlo...

4 07.03.2020

S Probudím se na Šibuji jako byste se ocitli v románu Haruki Murakamiho - magický realismus jak vyšitý, ovšem s českým humorem, ironií a a také s českými reáliemi.

Musím přiznat, že mě kniha "Ten žena a ta muž" vcelku příjemně překvapila. Je to poměrně vtipné, celkový dojem umocňuje jazyk a originalita projevu postav, to je myslím jedna z předností Kohoutových knih (alespoň co si pamatuji ze svého mládí - četla jsem třeba Katyni nebo Nápady svaté Kláry). Užila jsem si hlavně začátek a samotný závěr knihy, ta část z doby polistopadové mi nějak moc evokovala někdejší satirické pořady se Zuzanou Bubílkovou a spol.

4 18.06.2019