H4NOUS komentáře u knih

Velmi zdařilá sonda do života rodiny a jejího blízkého okolí. Osudy, které jsou v mnohém tak odlišné a v mnohém tak podobné našim. Kniha o lidském chování, vztazích. O chybách, kterých se dopouštíme a mnohdy nás pronásledují do konce života. O chybách, kterých se dopouštějí druzí a my jsme jejich svědky nebo přímými účastníky. Chyby, které nás nutí se ptát „udělal bych něco jinak?“ a na konci života mnohdy přináší touhu moci dostat „druhou šanci“, dojít odpuštění od těch, kterým jsme na své cestě ublížili…

Dovolím si úryvek z knihy, který mě nejvíce zaujal:
„Lidé… Zvláštní druh. Nechápal je a pochyboval, že rozumějí sami sobě. Na to vypadaly jejich životy až příliš komplikovaně. Když milovali, tvářili se, že nenávidí, a chovali se mile k těm, jejichž přítomnost nemohli vystát. Nenáviděný člověk vždycky nepochopil, že je vlastně milovaný. Většinou se trápil nebo oplácel stejnou mincí.
Přetvařovali se, lhali, trápili sebe i druhé jen proto, že chtěli být šťastní. Štěstí bylo to nejdůležitější, o co se všichni bez výjimky snažili. Pramálo pozornosti však věnovali těm, na kterých záviselo. V hlavě to měli nějak pomýlené. Nejvíce se snažili získat závist těch, kteří byli zdrojem jejich trápení. I to bylo v jejich představách štěstí. Jak krátkozraké… Když se jim to nakonec podařilo, byl odpovědí jen další úder, který je srazil na kolena.
Znali jen třeštění štěstí, které prožívali, když se zamilovali, a na chvíli tehdy, když se jim podařilo získat to, oč dlouho usilovali. Nevnímali, že existují plaché okamžiky spokojenosti a radosti, přítomné v každém dni jejich života.
Jsou ukryty v úsměvu dětí, v moudrém pohledu starých lidí, ve vůni květů, letu ptáků, plujících oblacích, zurčení potoka. Stačí zastavit a užít si to. Mají je před očima, a přece je jako slepí nevidí.
Ubohá lidská duše! Za života zmítaná touhou a lhostejností, bloudící mezi láskou a nenávistí, tlačená chtěním a odmítáním, sužovaná vášněmi všech druhů. Podle všeho si myslí, že jsou tu proto, aby zvelebili svůj majetek. Anebo promrhali život v opojných pocitech nad levnými potěšeními.
Ubozí, pomatení blázni!
Ve chvatu dnů zapomínají na sliby, které dali sobě i jiným, ve snaze očistit se a osvobodit od závislostí na přízemních touhách.
Zdá se, že dát se zotročit je jedna z jejich nejpřirozenějších vlastností. Dávají se zotročit lidmi nebo majetkem. Tak to bylo celou věčnost a tak to pravděpodobně zůstane navždy.
Nevyznal se v nich, ač se o to snažil. K něčemu však bylo jeho zkoumání dobré. Pochopil, proč je s nimi na konci života tolik práce. Proč nemá lidská duše šanci odejít bez jeho pomoci na věčnost. Proč jich tu bloudí tolik, zamotaných do nesmyslných stoletých problémů.
Při setkání s ním v posledních okamžicích života jsou vždy stejně zbabělí a litují nesmyslně promrhaného života. Vždy stejně litují chyb, ke kterým je nikdo nenutil. Selhali v touze zbavit se temných stínů, které je drtily. V každodenním úsilí dostat se do hlubšího otroctví majetku či lidí se stali ještě temnějšími bytostmi.
Málo je takových, kteří ho očekávají s lehounkým úsměvem na rtech a klidem ve vyhasínajících očích.
Posledním přáním většiny lidí je: „Mít tak ještě jednu šanci…“
Když ji dostanou, promrhají ji stejně jako předtím.
A život jim ji dává každodenně.“

9 29.01.2017

Kniha, kterou jsem četla a dočetla s různorodými pocity. I díky zdejším komentářům, které jsem četla před knihou, jsem nad hlavní postavou hodně přemýšlela a celkově mne kniha přivedla k tolika otázkám, jako už žádná dlouho ne. Bylo by jednoduché ji odsoudit a pomyslet si, že to byla jen znuděná káča nevážící si toho všeho, co měla (a co by za to jiní dali…) Ale je „všechno“ opravdu všechno, co v životě potřebujeme? Vždyť i Maslowova pyramida potřeb mluví o tom, že ve chvíli, kdy jsou naplněny naše základní potřeby, vyplynou na povrch potřeby vyšší. Takže ano, kdyby řešila, že nemá co jíst a kde bydlet, možná by se nedostala do krize, do které se dostala. Byla to jen nuda? Nebo to byl pocit, potřeba, touha po něčem víc, strach, že jí život protéká mezi prsty a není to to, co od něj chtěla, očekávala. Možná něco, co si uvědomují lidé v bezprostředním ohrožení života, vědomí vlastní smrtelnosti a z toho plynoucí otázky – bylo tohle všechno, co když jsem něco nestihla?
Ať už to bylo cokoliv, krize, do které se Linda dostala, asi není nic neobvyklého. Co je pro spoustu z nás pohoršující je možná ten způsob řešení, který zvolila. Popravdě osobně jsem s tím chvíli také bojovala, protože nevěra není nic, co bych schvalovala a brala jako řešení. Na druhou stranu, svět není černobílý a každý se k problémům stavíme jinak, a to je to, co nás posouvá dál. Bylo by pro nás více snesitelnější, kdyby Linda svoji krizi řešila alkoholem, workoholismem, tím, že by se z ní stala prudérní, protivná fúrie nebo tisíc dalších variant, které jsou docela běžné? Nebo kdyby prostě jen svoje vnitřní pocity potlačila a tvářila se, že je všechno v pořádku? Nebo kdyby byl hlavní postavou muž, bylo by to více akceptovatelné? Co nás na tom tolik dráždí? Etické a morální normy? To, že kniha není fantazií o dokonalosti, ale velmi blízká realitě? Vnitřní strach, kolik nám samotným by chybělo k tomu překročit tu hranici a zachovat se podobně? Nebo je to ta vlastní krize, vnitřní nespokojenost Lindy, pocit, že ji něco chybí a naše vědomí, že ani my nežijeme svůj život tak nějak naplno?
Kdybych měla hodnotit podle toho, jak moc mě kniha přiměla k zamyšlení, asi bych nemohla dát jinak než 5, ale není to kniha, která by mě uchvátila svým stylem natolik, že bych ji chtěla číst znovu, dle mého šlo jít více do hloubky právě, co se týká těch skrytých, nevědomých pohnutek, které stojí za lidským konáním, místy opravdu monotónní opakování již napsaného, tedy za mě pouze za 3.

Na závěr si ještě dovolím pár vět z knihy, které vlastně míří stejným směrem jako mé úvahy:
„Autobusy přijíždějí a odjíždějí. Lidé vystupují a chvatně odcházejí, jiní pomalu nastupují, jako by se jim nechtělo domů, do práce, do školy. Nikdo však neprojevuje hněv ani nadšení, nejsou šťastní ani smutní, jsou to jen trpící duše, mechanicky plnící poslání, které jim určil svět v den, kdy se narodily.
... Všichni si občas říkají: po pravdě řečeno, můj život zrovna neodpovídá přesně tomu, co jsem od něj očekával. Jenže kdyby se život zeptal, cos pro něj udělal ty, jak bys mu asi odpověděl?...
... Snít není tak snadné, jak se zdá. Právě naopak. Může to být nebezpečné. Když sníme, uvádíme do pohybu mocné energie, a už si nemůžeme zastírat pravý smysl našeho života. Ve chvílích snění si také volíme cenu, kterou budeme muset zaplatit. Honit se za snem něco stojí. Může to vyžadovat, abychom se vzdali svých zvyků, přimět nás, abychom čelili těžkostem, nakonec nám to může způsobit zklamání a podobně. Ale ať je cena sebevyšší, nikdy není tak vysoká jako cena, kterou zaplatí člověk, co nikdy doopravdy nežil. Ten se totiž jednou ohlédne zpátky a uslyší, jak mu vlastní srdce říká: svůj život jsi promarnil.“

5 18.01.2017

„Hranice mezi dobrem a zlem, nadějí a zoufalstvím nerozdělují svět mezi "námi" a "nimi". Ta hranice probíhá prostředkem každého z nás.“
Robert Fulghum

1 29.01.2017

Od knihy jsem čekala asi trochu něco jiného, ale i tak jsem ráda, že jsem po ní sáhla. Nejvíc šokující moment z celé knihy přišel ve chvíli, kdy čtete zápisky čtrnáctileté dívky, která byla očitým svědkem některých hrůz a věděla o tom, co se dělo v koncentračních táborech... "aby házeli lidi zaživa do pecí a malým dětem rozbíjeli hlavičky puškami anebo pakovali lidi do pytlů a plynovali..." Asi si nikdo nedokážeme ani představit, co musela Rutka prožívat ve chvíli, kdy sama byla s rodinou deportována do Osvětimi a věděla, co ji tam čeká...

1 18.01.2017

Tento napínavý psychologický hlavolam nás zavede do mysli a nitra čtyř lidí, jejichž životy jsou vzájemně propleteny, i když o tom mnohdy ani neví. Lidí, z nichž každý má svého kostlivce ve skříně a vy budete bloudit ve spleti slepých uliček, ve snaze dojít do středu labyrintu ;)

29.01.2017