gwineth komentáře u knih

Co se mě týče, chybí knize lepší doslov, který by autorovo svědectví uvedl do širšího kontextu pro čtenáře, kteří o holocaustu příliš nevědí. Poznámky v knize uvedené mi přijdou přespříliš stručné. Čekala jsem, že se autor bude více věnovat podstatě Mengeleho „experimentů“, Dr. Nyiszli se spíš snažil popsat celkovou práci sonderkommanda.
K obsahu člověk může jen opakovat, co píšou ostatní: nepředstavitelné, že se takové hrůzy můžou stát… Naštěstí většina čtenářů chápe, jaký text bere do ruky a podle toho k němu přistupuje. Přesto mě šokuje, kolik lidí dokáže napsat takové šílené komentáře. Takže pro mudrlanty všeho druhu:

1) Jedná o svědectví sepsané bezprostředně po prožitých hrůzách (kniha vyšla již v roce 1946!). Zřejmě třeba zdůraznit, že autor skutečně nedisponoval možností si mnohá fakta ověřit, psal jak si je pamatoval. Pro někoho to bude šok, ale kde vzpomínky do paměti zapisuje hrůza, mohou být mnohé detaily až příliš přesné, jiné popletené. Někomu zde vadilo například, že dr. Nyiszli nepřesně udával počty vězňů masakrovaných během jednoho dne, rozlohu krematorií atp. Co na to říct?
2) Dr. Nyiszli byl soudní patolog. Na zločiny a pitvání mrtvol byl zvyklý a bezpochyby byl velmi otrlý. Ačkoli si toho někteří nespokojení čtenáři nevšimli, autor dává opakovaně zcela explicitně najevo své zděšení a odpor. Mnohokrát popisuje, že ho přecházela hrůza, byl paralyzován zrůdností situací a strůjců holocaustu. Dr. Nyiszli byl na sebe často hrdý, opakovaně to píše. Může to působit zvláštně, ale my si už málo dovedeme představit, co naopak dokonale chápal Frankl, který to sám prožil: jak ponižující pro člověka je, když je neustále označován za méněcenného a to jen proto, že je shodou okolností „Žid“ a to ještě je hodnocen někým, kdo je úplná nula, masový vrah nebo oboje. Dokázat těm zrůdám, že je fakt dobrý, lepší než oni, pro něj nepochybně znamenalo něco, co nás, které naposledy ponížila úča v matice v 5. třídě, fakt nepochopíme.
3) Někteří čtenáři patrně nečetli Nyiszliho úvod. Jinak by jim neuniklo, že autor se záměrně snažil své pocity, pokud možno nepopisovat, neboť měl při preciznosti soudního patologa zřejmě dojem, že to do svědecké výpovědi nepatří. Takže pokud se někomu zdá, že málo mluví o své ženě a dceři, tak ano, autor měl za to, že nás to nebude zajímat. Nenapadlo ho, že pár vymaštěnců bude po letech tu knížku číst, usrkávat kafe, žužlat muffin a říkat si: proč do toho nedal trochu srdíčko??
4) Autor byl soudní patolog. Ne spisovatel. Pokud někomu přišlo, že ho „přemíra vykřičníků“ ochudila o „lepší čtenářský zážitek“, měl by si možná hledat kamarády mezi řezníky. A nemyslím ty, kteří „bourají“ zvířata.
5) A ještě pro ty, kteří přemýšlejí nad tím, jak se mohl dr. Nyiszli po tom všem podívat své dceři a ženě do očí: úplně jednoduše. Ony totiž taky přežily koncentrák, a tak o tom, co musely pro své přežití udělat, věděly své. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano píše: „Ti nejlepší se nevrátili.“ Všemožní blahobytem zhýčkaní pitomečci, se můžou ukájet představami o své heroické smrti a doufat, že jim život nenadělí žádnou příležitost ukázat, jak by obstáli. Nyiszli se snažil nejen přežít, ale také v tomtéž pomáhat ostatním vězňům. Nevím, co si autoři odsuzujících příspěvků představují, že měl dělat, ale já mohu jen s Franklem prohlásit: „Jediný, na kom máme právo požadovat hrdinství, jsme my samy.“ Kéž bych obstála alespoň tak, jako on.

Děcko nepřebalené, oběd neuvařený, bordel jak na kolečkách... Maminko, pojď si hrát! Jen vteřinku, zlatíčko, jen si dočtu tenhle odstavec, jo?... Za tuhle katastrofu může Prašina. Nebylo možné se od ní odtrhnout. Naprosto nemám co vytknout. Napínavé, originální, skvěle napsané. Postavy jsou živé, uvěřitelné, děj dobře vymyšlený a strukturovaný, pěkně odsýpá. Nádherné ilustrace. Vrátilo mě to do doby dětství a dospívání, kdy jsem četla dobrodružné knížky. Naprosto souhlasím, že Prašina není jen pro mladší čtenáře, bude bavit všechny milovníky dobrodružství.

12 07.10.2018

Pokud bych měla uvést jedinou knihu s velkým K, tak by to byla tahle. Nevím, jestli je to kniha pro každého, ale určitě to byla kniha pro mě. A vidím, že nejsem jediná, kdo měl po jejím přečtení pocit, že po této knize už nemá smysl číst nebo psát nic dalšího. Úžasně vyrovnaná, poetická, plastická, historicky neskutečně přesná... Dokonalá. Fakt, že je nedokončená, mě nepřestává mrzet.

12 17.03.2016

Myslím, že je skutečně třeba k této knize říct, že její odbornost je opatrně řečeno diskutabilní. Nemůžu v žádném případě posoudit kvalitu překladu. Egyptologové tvrdí, že se jedná o překlad z angličtiny a němčiny, nikoli z egyptštiny. V tomto směru bych řekla: ať si! Hlavně, že je to pro českého čtenáře dostupné... Jenže samotný úvod ve mě nejprve vzbudil značné rozpaky rychle přecházející ve znechucení. Knihu je třeba brát jako historickým textem podloženou fabulaci autora na téma posmrtného života jako takového. Pokud si někdo půjčuje, nebo nedejbože kupuje tuto knihu doufaje, že se bude jednat o vědecký text, měl by ji zase vrátit zpátky do regálu. Neříkám, že kniha nemůže být velmi vhodná pro spoustu čtenářů. Zejména těch, které zajímá esoterická literatura. Bohužel s literaturou faktu nemá Kozákův text nic společného. Je těžké uvěřit, že je překlad kvalitní už jen proto, že se autor vehementně dovolává všemožných bláznivých teorií, pro které přinejmenším nejsou žádné přesvědčivé důkazy. Autoritativní (z mého pohledu až demagogický) způsob vyjadřování pak neznalé čtenáře snadno povede k přesvědčení, že je Kozák jeden z mála autorů (pokud ne dokonce první), který si všiml, že duchovní texty a tradice jsou si i přes všechny rozdíly napříč kulturami povážlivě podobné. Škoda, že si nepřečetl víc z jiného milovníka esoterismu, kolegy Junga. Kdyby přidal i Kerényiho a Eliadeho a pak možná pro pořádek aspoň toho Campbella, možná by ztratil pocit geniality a nemluvil nesmysly o záhadné a nevysvětlitelné podobnosti myšlenek o posmrtném životě. Možná, ale opravdu jen možná, by je hledal v našem lidství a způsobu myšlení, který máme všichni společný, mnohem spíše než ve vybájené prapradávné civilizaci, která měla potřebu nám všem svěřit pravdu o tom, že až zemřeme, budeme mrtví, a která patrně nikdy neexistovala.

7 29.09.2019

Hannah Arendtová nám předkládá především popis soudního přelíčení s jedním z významných nacistických zločinců. Jejím hlavním deklarovaným cílem je popsat proces a to, zda a do jaké míry se v něm "podařilo dostát požadavkům spravedlnosti". Přitom jde daleko za tento rámec. Klade pro mnohé evidentně nepříjemné otázky, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností či spravedlností a odplatou.
Aniž by soudila, popisuje chování židovských elit, které v dobré víře spolupracovaly s vlastními katy, aby zabránily "ještě většímu utrpení". V konečném důsledku se však ukázalo, že dokonce i marný odpor může být klíčový pro závěrečnou krvavou bilanci. Neboť tam, kde se lidé rozhodli nespolupracovat nebo se bránit, byly důsledky katastrofy o něco méně hrůzné. Toto až příliš draze vykoupené ponaučení je něco, co by nemělo být zapomenuto jen proto, že je pro mnohé jistě nesmírně bolestné na tragický omyl těch, co spolupracovali, poukazovat. Zejména se mi zdá v dnešní době důležité zdůraznit, jak tragicky špatné bylo rozhodnutí zamlčovat pravdu, aby se předešlo "zbytečné panice".
Arendtová otevírá problém osobní odpovědnosti a samostatného morálního úsudku v situacích, kdy není bezpečné jít "proti proudu". Popisuje, jak banální zlo vycházející z poslušnosti, kariérismu, ignorantství a neochoty vidět osobní díl viny, může v současném světě stvořit zločiny enormních rozměrů.
Arendtová se svým bystrým úsudkem a pregnantními formulacemi poukazuje na celou řadu morálních a etických problémů, které si naše společnost nese s sebou dál: vnímat jako horší vraždu nadaného hudebního skladatele než "Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius". Tendenci vnímat jako hrůznější ty zločiny holokaustu, které byly zaměřeny proti "dostatečně" kulturnímu národu (tj. Židům, navíc ještě těm západním) než ty, které stejně tvrdě dopadly na Cikány. (Zkusme si představit vepřín z Let vedle Terezína - opravdu by byla stejná diskuse?).
Arendtová otevírá otázky a mnohde také nabízí odpovědi. Předkládá fakta i jejich brilantní analýzu, vlastní závěry však ponechává čtenářům. S hrůzami, jejichž přímou obětí mohla být velmi snadno i ona sama, se vypořádává s obdivuhodnou objektivitou a nadhledem. Že si místy pomáhá opravdu velmi střídmou ironií mi přijde absurdní jí vyčítat.

6 16.10.2020

Jedna z nejlepších Eliadeho knih. Škoda jen, že neobsahuje žádný obrazový materiál. Především mapy území obývaných zmiňovanými etniky by mi udělaly radost. V první části mi občas přišlo, že Eliade spíš stále dokola opakuje tatáž tvrzení, aby vždy jen mírně rozvinul tu nebo onu jejich část. Během dalších kapitol tento pocit (nebo reálná tendence) vymizel. Myslím, že je to velmi přístupný a srozumitelný ačkoli vědecký text, který bych upřímně doporučila všem hledačům Posvátna na vlastní pěst. Zejména tedy těch, co baží po extázi, kterou hledají či nacházejí v různých psychedelickcých drogách, holotropním dýchání, terapiích tmou apod. Jednak proto, že by je kniha mohla nadchnout a přinést odpovědi na celou řadu otázek, jednak proto, že by je mohla vyvézt z mnoha zbytečných omylů. My ostatní bychom pak možná nebyli nuceni ty omyly poslouchat :D

6 30.05.2019

Pro některé čtenáře kniha může být (a zjevně také je) v jistém smyslu filosofující a podnítit je ke kladení otázek, které je nenapadly. Myslím, že se to týká spíše mladších čtenářů a kdo by na základě komentářů čekal něco skutečně filosofického, bude bohužel (jako já) zklamán.
Označovat dílo pro pár fantastických prvků jako surrealistické mi přijde skutečně velmi přehnané. Některé z fantaskních motivů mají mytologizující podobu, nicméně jsou skutečně spíš „profánní“, jakkoli se to mnohým čtenářům tak zjevně nejeví. Konec mi i z tohoto důvodu přijde velmi odbytý. Autor mluví o „hádankách“, jejichž zodpovězení nechává na čtenáři… Mno… to mi přijde takové silné slovo. Spíš bych řekla jen otazníky, které zůstanou sice viset na posledních stránkách, ale největší otázkou pro mě osobně zůstává, co mělo být na těch otázkách tak velkolepého, že měly zůstat nezodpovězeny.
Jinak se mi teda hodně líbila výborná psychologie postav. Autor si pěkně pohrál i s těmi, které se příběhem jen mihly na pár stránkách. Některými vzpomínaný „nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě“ je pochopitelně součástí propracované psychologie hlavního hrdiny a osobně se mi to dost líbilo.

5 03.11.2018

Nádherná kniha psaná se skutečnou láskou ke středověku a k umění. Obsahuje velice bohatý obrazový materiál, pro nějž je radost knihu už jen prolistovat. Text je místy náročný, dost odborný, takže bych váhala ji jako celek jednoznačně doporučit komukoli. Každopádně autorovým analýzám a závěrům nechybí hloubka, přesah (i k dnešním dnům) a upřímná láska k předmětu knihy. Nebýt čtenářské výzvy, nesáhla bych po ní a to by byla obrovská škoda.

4 31.08.2020

Kniha čtenáři nabízí popis Spartakova povstání, jeho širší kontext i ohlas v umění. Autor pracuje se skromnými historickými prameny, které jsou k dispozici, velmi citlivě, nepouští se do bláznivých spekulací, ke kterým tak silné téma vybízí. Knížka je útlá, o Spartakovi a jeho povstání se toho bohužel moc nedochovalo, takže lze říct, že přináší i vyčerpávající informace. Nic víc už z historie patrně nevytěžíme... Na svých 96 stranách je provázena pěkným obrazovým materiálem, který místy budí (nejspíše oprávněný dojem), že se jedná tak trochu o vycpávku, aby to mělo aspoň těch pár stran. Bohužel mapy mě trochu zklamaly, tam bych čekala víc podrobností, byť s otazníkem. Velmi mě potěšil především fakt, že je povstání zasazeno do širšího kontextu, za mě mohl být klidně ještě trošku širší. Totéž platí o dopadech, jaké povstání mělo. Byť tedy byly minimální. Jednoznačně doporučuju!

4 04.06.2020

Člověk by se neměl nechat odradit neuvěřitelně zmatečným úvodem, o kterém můžu otevřeně říct, že jsem ho prostě vůbec nepochopila... :D Každopádně zbytek knihy je tak srozumitelný, jak je to jen u mytologie možné. Kniha má jasnou strukturu, což velmi oceňuji. Kerényi přechází od jednoho boha či jiné mytické bytosti ke druhému a dalšímu. Propojuje jednotlivé mýty v jeden celek a krásně ukazuje osobitost i značnou zaměnitelnost bohů. Představuje čtenáři smysl jednotlivých mýtů i mýtů obecně. Autor se rozhodl, že text bude čtenáři zprostředkovávat vypravěč, fiktivní dnešní Řek, který nám tohle všechno, občas téměř žoviálně, vykládá, což považuju za skvělý tah. Text je díky tomu nejen srozumitelnější, ale taky čtivější.
Pro někoho, kdo se v mytologii příliš neorientuje to může být náročný text. Ostatně to je náročný text, takže jaképak copak... Ale čte se to jedna báseň! Přirovnala bych to k Vernantovu Vesmír, bohové, lidé, jen level 2. Nebo možná 3.

4 30.12.2019

Dopředu mě trochu znervózňoval poněkud bulvárně znějící název. Po přečtení skutečně nepochybuju, že vše v knize uvedené, je pravda. Jediné, co Ostrovskému moc nevěřím, je to jeho rozhořčení... Spíš mám dojem, že se s někým nepohodl, dostal vyhazov, a tak se rozhodl pomstít. Zejména ty nekonečné litanie nad sexuální nevázaností pracovníků Mosadu mi přišly místy až směšné.
Jinak je ale kniha co do obsahu závažná a myslím, že patří k něm, které je dobré si přečíst. Jasně a bez obalu nám připomíná, jaká banda zločinců nám vlastně vládne. Pokud si skutečně Ostrovsky myslí, že v průměrné zpravodajské službě to vypadá líp, tak je asi hodně, hodně naivní. Toto je zpráva o stavu Mosadu a Izraelské politice na přelomu 70. a 80. let. Jinde to bylo a je bezpochyby dost podobné. Podíl států na praní špinavých peněz, vyzbrojování nestabilních zemí, ba dokonce na obchodu s drogami, by nepochybně neměl být podceňován.

4 21.10.2019

Tři hvězdičky jsou málo, čtyři moc... Kéž by se dalo volit z deseti. Kniha je velmi nevyrovnaná. Začátek je rozvláčný až nudný, první ze tří knih by se klidně dala vynechat. Nemyslím, že je to jen tou dobou, kdy autor psal - jsou i literární díla o celá staletí starší a podstatně čtivější. Werfel si zkrátka nemůže pomoct, chce rozehrát psychologii postav i společenství se vší důkladností a myslím, že je to zbytečně moc. Když jsem ale přežila prvních tři sta stran, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Co se psychologie týče, je opravdu brilantní. Autor skutečně nikoho nešetří, postavy jsou nahé ve své omezenosti i hloubce, ve své malosti i rozletu. To samé platí o společenství, které na jedné straně prokáže úžasnou soudržnost a solidaritu, na druhé straně houževnatou potřebu se hašteřit pro nesmysly. Potud jsem nadšená.
Méně nadšení už ve mě vyvolal jednak fakt, že autor si příběh de facto vymyslel a hlavně že nám neříká, co z toho si vymyslel. Že se nechal historickými událostmi pouze inspirovat k napsání něčeho takto výborného mi vůbec nevadí. Hodilo by se ale vydat počet z toho, co se odehrálo doopravdy a kdo skutečně žil - alespoň v pár řádcích.
Autorův záměr se mi zdá rozpolcený mezi touhou popsat příběh na jedné straně mytopoetický, na druhé straně naturalistický. S tím nemám problém. Osobně mi ale příliš nesedlo to vyprávění o Bohu a jeho úradcích, které se knihou prolíná. Werfel např. popisuje "nájezd" kobylek jako trest Boha za genocidu Arménů... Mno, nevím... Ale bylo by to asi bohu podobné, aby se za smrt nevinných mstil smrtí nevinných, neboť kdo jiný než chudé děti umíral při takové ráně první? Ti, co genocidu zavinili, jistě ne... Pro ně by to byla jen další komplikace. Která ostatně uškodila i samým Arménům. Podobné z mého pohledu často absurdní závěry nadto popisované s příkladnou rozvláčností mě osobně dost vadily.
Stejně tak mi vadily jeho vesměs dlouhé a nikam nevedoucí úvahy o vrozenosti národní povahy. Takové úvahy byly v té době velmi moderní (ostatně zažívají renesanci), ale myslím, že v knize, která popisuje, k jak tragickým koncům vedou, působí poněkud bizarně.
Na závěr musím říct, že mě poněkud rozladil i závěr (možný SPOILER), který pro mě celý příběh poslal do ztracena. Myslím, že konec fiktivní postavy Gabriela Bagratjana by byl smysluplnější, kdyby se spíše držel toho, jak to dopadlo se skutečným mužem, který mu byl předobrazem. Jenže to by se vymykalo Werfelovu cíli psát příběh o Božích záměrech, příběh s přesahem do transcendentních dálek, ve kterých se, podle mě, zbytečně ztratil.

4 30.05.2019

Asi jako hodně ostatních jsem očekávala více méně nezáživnou propagandu. Místo toho jsem dostala skvělý čtenářský zážitek. Kdo je velmi konzervativní čtenář, který nemá rád, když se forma nebo obsah v čemkoli vymykají tomu, co očekával a co je obvyklé, tak knížkou nadšený nebude. Všem se holt zavděčit nedá. Občasné „rozbití“ textu dopisem, deníkem atp. mě osobně vyhovuje, pokud to není jen tak nahodile naplácané, což není tento případ. Někoho může rušit i množství postav a to, jak autorka živě přechází od jedné ke druhé. Má to svůj řád i logiku a osobně se mi to velmi líbilo. Jak tu kdosi psal, že 90 % času se nic neděje… No, tak pokud člověk sáhne po společenskokritickém románu z první poloviny 20. století, tak asi nemůže čekat moderní thriller. Každopádně za mě to bylo velmi čtivé, mělo to spád. Výborná psychologie postav.
A co se údajné propagandy týče… Nevybavuju si, že by někde v knize například padlo slovo komunismus, že by jej autorka čtenáři jakkoli podsouvala. Že měli některé postavy, dělníci, havíři, jejich hladovějící ženy atp. socialistické sny? No, to se vůbec nedivím, s ohledem na bídu, ve které žili! Bylo by to velice divné, kdyby autorka takovéto úvahy (které navíc byly tak rozšířené!) postav vynechala. Nicméně se jim tam dohromady věnuje tak na třech z téměř čtyř set stran. Tak tomu teda říkám propaganda! Čekala jsem, že dělník bude idealizovaný vzor dokonalosti, a každý boháč bude více méně vypatlanec. TO by byla propaganda. Ani to se nekonalo. Postavy jsou autentické, bez příkras, ale lidské. Těch pár bohatších lidí, kterým se Majerová věnuje jsou vesměs sympaťáci. Jen žijí s klapkami na očích. Stejně jako ti dělníci, jejichž bídu Majerová vylíčila bez příkras, ale taky bez citového vydírání, čehož si cením. Nikdo by asi nepsal o Kateřině Tučkové pro její Fabriku, že je to levicová propaganda (pochybuju ostatně, že by Tučková byla levicově smýšlející). A přesto si myslím, že v té zmatečné Fabrice Tučková chudobou a bídou akorát tak dojí ze čtenáře co nejvíc emocí. Majerová nic takového nedělá. A to tu bídu měla před očima. Že se později za totality nějak zachovala a někde uchytila, je něco, co bychom mohli vytýkat jí osobně. Na román, který psala dávno před tím, bych to nepřenášela.

4 15.02.2019

Kdyby mi někdo řekl, že si chce od Eliadeho přečíst jen jednu knihu, bez zaváhání bych doporučila tuto. Vlastně bych řekla, že by bylo nejlépe ji číst jako první. Pokud se někdo zajímá o spiritualitu a mytické uvažování, myslím, že vše podstatné se může dozvědět právě tady. Závěry z široké historické perspektivy jsou nesmírně aktuální i pro dnešního člověka a jeho často zcela profánní pohled na svět.
Pro mě měla kniha zajímavý rozměr i autorovým doslovem, kde se sám hlásí k vlastnímu vyznání. Přemýšlím, s jakými pocity asi hodnotil své životní postoje, které se v kontextu druhé světové války ukázaly tak katastrofální.

4 04.10.2018

"...nad dogmatickými věřícími lze mít navrch a zesměšnit je, když člověk předstírá, že všechna jejich kázání bere doslova," píše Hitchens a přesně tím se v knize i řídí. Pokud to umírněným věřícím, kterým není racionální uvažování cizí, vadí, měli by svůj spravedlivý hněv obrátit spíše na své fanatické souvěrce než na jejich kritiky. Věřící lidé nevidí svá náboženství pod drobnohledem rádi. Je to pochopitelné - jen málo kdo si libuje v kritice toho, co má rád a co považuje za správné. Je to však právě tato slepota, která vede k tragickým koncům.
Autorova kritika je tvrdá, nesmlouvavá a jeho jazykový cit i sarkastický humor dodávají argumentům ještě větší důraz. Ačkoli je kniha čtivá a vtipná, to, o čem Hitchens píše, není legrační ani trošku. Fakta, která předkládá, jsou snadno ověřitelná, leč nepopulární a o mnoha z nich se mluví až příliš málo. Někteří mu zde neoprávněně vyčítají nepochopení některých principů náboženského myšlení a z nich plynoucích obrazů a myšlenek. Autorovým záměrem není psát teologický traktát, nýbrž předložit kritiku myšlenek, které až příliš často končí zmařenými životy, zničeným zdravím a psychickými problémy nepočítaného množství lidí, bez ohledu na to, zda původní úmysly byly dobré.
Jestliže chtějí věřící důstojně dostát nejen své víře, ale také svému lidství, měli by před těmito "nešvary" náboženství přestat zavírat oči, ale začít je brát skutečně vážně. Kniha by měla být čtena, neboť inteligentním způsobem připomíná, "jak barbarsky se [náboženství] chovala v době, kdy byla silná a dělala nabídky, které si lidé nemohli dovolit odmítnout." Měli bychom si to připomínat obzvláště v situacích, kdy se náboženství snaží zvýšit svůj podíl na společensky významných institucích.

4 13.05.2018

Skvělá knížka pro každého, koho zajímá, co žije v tom krásném zeleném světě kolem nás. Podle povedených ilustrací a popisů snadno rozpoznáte ptáky i rostliny v živé přírodě.

4 18.03.2016

Naprosto famózní série a první kniha, u které moje děti skutečně vydržely sedět, zatímco já čtu. Fakt je ten, že to je spíš divadelní představení než čtení - pro každou postavu mám jiný hlas a je to placama dost náročné čtení pro vyčerpanou mámu, ale stojí to za to. Vtipné i pro rodiče (kolikrát se s manželem smějeme víc než ratolesti), baví celou rodinu. Propracované, inteligentní, přitom prosté, svižné, poučné, ale ne mravokárné, nádherně nakreslené... Za nás pecka!

3 01.09.2023

Myslím, že název by mohl znít "Fantastická zoologie aneb co mě zaujalo..." Je to takový průřez nejznámějšími i méně známými fantastickými bytostmi nejen bájí, pověstí a pohádek, ale také beletrie a poezie. Je to trochu letem světem, něco z Ameriky, něco za Asie... Dobře se to čte, hesla jsou velmi úsporná, takže člověk může slupnout jedno zvíře a zase zavřít. Pěkné. Místy se čtenář dočká i menšího výkladu a ne jen velestručného popisu. Je to příjemná populárně naučná knížečka, která by v moderním hávu s bohatým obrazovým materiálem mohla být fakt super. Osobně bych ji nebýt výzvy asi nedočetla, nabízí jen povšechný pohled. Pro většinu zájemců o dané téma ale určitě naprosto dostačující.

3 31.08.2020

Kniha mě dost zklamala. Námět je skvělý a nabízí ohromný potenciál, který ale zůstává zcela nevyužitý. Propojení mezi světem loutek a světem lidí autorka nedokázala využít k ničemu lepšímu než je vyprávění dvou paralelních příběhu, což je tedy opravdu škoda. Autorka píše o holokaustu, mnoho lidí během knihy zemře, ačkoli ona se houževnatě vyhýbá tomu, aby tuto skutečnost explicitně napsala. Popisy jsou nesmírně strohé, postavy neživotné, zápletky nepravděpodobné a dialogy místy téměř imbecilní. Na druhé straně je to vše asi do půlky pořad tak nějak čtivé. Dlouho jsem si myslela, že bych knihu doporučila pro děti na základce jako možné seznámení se právě s tématem holokaustu. Bohužel je ale závěr velmi prázdný a nenabízí ani žádnou katarzi, konec je (možný SPOILER) prostě jen špatný a nic víc. Nabízí (pokud připustíme, že kniha dokáže v někom vyvolat nějaké emoce) jen zoufalství. Kvůli tomu bych naopak knihu malým čtenářům nakonec spíše nedoporučila. Nenáročného teenagera by nicméně mohla zaujmout. Výborné hodnocení knihy je podle mě mimo, ale zase ukazuje, že své čtenáře si může najít.

3 24.02.2020

Březnové idy jsou knihou pro velmi omezené množství čtenářů. Pokud ji někdo bere do rukou, měl by skutečně vzít na vědomí, že je psána formou dopisů a deníkových záznamů, že tyto jsou spíš psychologické a meditativní, než jakkoli dějové. Navíc autor používá neposloupné řazení těchto fiktivních osobních záznamů, resp. celkem čtyřikrát jde od začátku do konce. Pokud čtete knihu s tímto vědomím (a vědomím, že vám takováto forma vyhovuje a právě takovouto knihu chcete), může vás jedině nadchnout. V opačném případě je lepší knihu jednoduše nečíst. Březnové idy zkrátka nejsou pro každého a ani nejsou knihou pro kteroukoli náladu nebo období v životě.
Mě osobně málo která kniha takhle nadchla. Četla jsem ji relativně dlouho, nebylo s ní kam spěchat. Napětí pochopitelně chybí. Zato můžu říct, že jsem se po delší době konečně dostala k beletrii, která si označení "filosofická" a "meditativní" skutečně zaslouží. Stejně tak byla příjemná psychologie postav. Když jsem si v úvodu přečetla, jaké autor zvolil řazení textu, byla jsem celkem skeptická, ale právě ono neustálé vracení se na začátek dávalo celému příběhu hlubší vyznění. K Březnovým idám se ještě určitě budu vracet.

3 20.08.2019