grillica komentáře u knih

Užitečná kniha. Poznáte, kolik psychopatů máte kolem sebe - a možná ho objevíte i v sobě. Přiznávám se, že jsem knihu přečetla tak z půlky, přesto si troufám říct, že stojí za to.

2 30.10.2016

Možná zajímavý nápad rychlo-občerstvení, možná zajímavá zápletka... Ale stejně nuda! Ztrácela jsem se v postavách a jejich rolích v příběhu, už tak dost slabém, roztahaném, nezajímavém.. Musila jsem se nutit knihu dočíst, přeskakovala jsem ke konci celé pasáže. Zase jeden ze slabých kousků z edice Čtení na dovolenou, bohužel.

2 30.10.2016

Jestliže máte rádi maso, pití a jídlo obecně, Prahu, 19. století v českých zemích, sex, fantasmagoricky zvraty a odbočky v ději, je to kniha pro vás. Nečtěte nalačno. A nedoporučuju vegetariánům, puritánům a milovníkům detektivek, protože přestože se zde vyšetřuje zločin (a ne jeden), nějak sem tuto knihu prostě nemůžu žánrově zařadit.

Že se ocitnu v Praze utlačované Habsburky, v době, kdy byla prusko-rakouská válka na spadnutí, jsem tak nějak tušila. Paříž ještě dobrá, ale Mexiko? Že se dozvím tolik neskutečných receptů plných nadívaných hus nebo ježků, pečených kvíčal, brambor na sto způsobů, že budu mít pocit, že jsem se ocitla v oddělení literatury pro dospělé, že mě budou vzrušovat všechny ty netradiční (wait for it!) sexuální zážitky? Mohla bych spoilovat víc, ale nechám vás, abyste si to užili po svém.

A zase jsem měla ze všech stran doporučení, jak je to skvělá steampunková (no nevim) kniha, že si musím to čtení užít, že to přečtu za víkend, že jsem rozhodně nikdy nečetla nic podobného.

Občas mi ta překombinovatelnost přišla totálně za hranou a už už jsem si říkala, "to je trapný, tak že bych to odložila..?" Jenže jakmile jsem na to jen pomyslela, v pro mě nudném ději najednou nastal zvrat v podobě lákavého receptu nebo sexu (nebo receptu na sex?), že jsem se opět s chutí začetla. Poslední věc, Stančíkův jazyk je prudce originální, bohatý, vtipný a živý, plný tehdejších výrazů, slangu a hantýrky.

7 27.10.2016

Po dlouhé době skvělá, klasická detektivka. Inspektor a jeho jen o trochu málo důvtipnější kolega dostanou na starost dva roky starý případ zmizelé holky. Začnou rozkrývat (ne)uvěřitelný příběh, který mě natolik pohltil, že jsem chtěla přijít pozdě do práce a přejížděla jsem zastávky metra... Do poslední chvíle vás autor napíná a nenechá chvilku přestat myslet na to, kdo je zlo a kdo dobro.

1 11.10.2016

Není to asi úplně čtení na dovolenou, jen čtivý příběh, točíčí se kolem mladého, nezávislého a krásného mladého muže ve 40. letech ve Francii. Zbožňují ho všechny ženy v okolí. Nejvíc jeho neteř Hildegarda a komorná z domu jeho sestry Zuzka, které příběh střídavě vyprávějí. Konec mě příjemně překvapil.

21.09.2016

Paráda! Druhý Rudiš po Grandhotelu, mě ty krátký úderný texty tolik baví! V Grandhotelu se neustále opakuje "k tomu se ještě dostanu", tady to bylo "to je jinej příběh". Přečteno za noc, respektive dočteno ráno. Paneláky, Vandam, Lucka i Mrazák, všechno, i ten konec, boží! Chystám se na Konec punku v Helsinkách, snad to bude taky tak skvělý.

5 06.09.2016

BUDE TO DLOUHÝ.

Den druhý. Zatím jsem nadšená. Kdo byl od počátku lidstva čtenářem, tiché čtení, předčítání, filozofie, teologie i politologie. Témata, která bych si, vyskytující se samostatně, upřímně ani nevybrala. Ale podáno je to takovým způsobem, že mě to děsně baví. Říkám si, jaká je škoda, že tahle kniha není na seznamu doporučené literatury pro knihovníky. Hromada citací, hromada podnětů k jiným knihám a zdrojům, a to se mi taky hodně líbí. Vybavuji si část o Petrarcovi, který doporučuje číst a psát si přitom poznámky. Dnes triviální záležitost a jeden ze základů učení se vůbec. Ale starověcí učenci si nepsali nic, stavěli si v hlavě myšlenkové paláce a pomocí složitých mnemotechnických pomůcek se učili kilometry veršů a dalších textů, které si pak dokázali bez problémů vybavit a mohli v sobě i pro ostatní číst dlouhé hodiny.

Den čtvrtý. Nejenom samotné texty byste se museli naučit nazpaměť, litanie gramatických pravidel jste ze sebe museli sypat o půlnoci v bačkorách, bez nutnosti pochopit danou látkou - a různé chytré hlavy to přímo nedoporučovaly. Teprve ve středověku se někteří osvícení myslitelé začali zaobírat myšlenkou, že je důležitý i smysl textu, pochopení obsahu. Kdo měl štěstí na "přísně radostného a radostně přísného" učitele, odcházel na univerzitu výborně jazykově vybaven a navíc s rozsáhlými schopnostmi uměl překládat a interpretovat různé texty.

Den pátý. Kafka, 1904, strana 125:
"V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které náš činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř v nás. Tomu věřím."

Den sedmý nebo tak nějak: Nejenom že se dozvídám o autorech, knihách, čtení a učení, ale ke všemu je tolik zdrojů a podnětů na další knihy, že je to až neuvěřitelný. Hltám jednu stránku za druhou, století letí, knihtisk, o jehož vzniku jsme taky nečetla nic tak zajímavého, jak všechno se vším souvisí. Vím proč to není doporučená četba pro knihovníky, je to zaprvé docela nová věc a zároveň cokoli je doporučené, tak se nám prostě číst nechce. Teď třeba čtu o tom, kdo a jak začal knihy katalogizovat, organizovat a pořádat fond knihoven, aby byly knihy rozděleny a označeny pro snadné uložení a opět vyhledání. O tom, že knihovníci knihy násilně zařadí do kategorií, aby je čtenáři z těchto kategorií zas osvobodili.

Den osmý. Rainer Maria Rilke. Básník. Asi si půjčím nějaké jeho verše nebo překlady sonetů. Já a básničky? Tohle je geniální kniha, geniální!! A jak nemám ráda 'citáty slavných osobností', protože nikdy nevěřím tomu, že je opravdu vyslovily, tak teď si poznamenávám ze strany 331: "Zapřísahám ty, kdo mě milují, aby milovali mou samotu."

Německý vědec Alexander von Humboldt a jeho názor na překlad. Rok 1836. Strana 348. Tvrdil, že "každému jazyku je vlastní nějaký 'vnitřní jazykový tvar', vyjadřující konkrétní svět národa, který jím mluví. Z toho by plynulo, že žádné slovo určitého jazyka se zcela neshoduje se slovem jazyka jiného, čímž se překlad stává podobně nesplnitelným úkolem jako odlít do formy vítr nebo uplést provaz z písku. Překlad může existovat pouze jako pravidly nespoutaný a neformální proces porozumění prostřednictvím překladatelova jazyka, porozumění tomu, co leží nenahraditelně skryto uvnitř originálu."

Strany 374-376 a sedm knižních bláznů Geilera von Kaysersberga, 1510:

1. blázen - shromažďuje knihy, aby se s nimi mohl chlubit, jako kdyby to byl drahý nábytek
2. blázen - chce zmoudřet tím, že přečte příliš mnoho knih
3. blázen - sbírá knihy aniž by je četl, jen je prolistuje, aby upokojil svou línou zvědavost
4. blázen - miluje přepychově iluminované knihy
5. blázen - váže své knihy do drahých látek
6. blázen - vydává a píše špatně napsané knihy, aniž by předtím četl klasiky a aniž by znal pravopis, gramatiku a rétoriku
7. blázen - ten který knihami pohrdá a opovrhuje moudrostí, kterou z knih lze získat

Den desátý. Dočteno. Teda ne úplně, Trávníčkův doslov si nechám na jindy. Ale tahle kniha je pro mě objev roku. Je to neuvěřitelně pestrá mozaika všeho, co s knižní kulturou souvisí. DOPORUČUJU. A fakt to něco znamená, když píšu s caps-lockem.

10 05.09.2016

Sonda do života českých solitérů, tzv. "komunikačních partnerů", kterým se autoři studie věnovali dva roky. Většina jim dala nahlédnout do soukromí - bydlení, vztahy, práce.. Hodně zajímavé čtení, určitě doporučuji, nejedná se jen o suchý výstup dat z výzkumu, ale opravdu pozoruhodnou a čtivou záležitost. Jak je trefně řečeno v anotaci, ne všichni singles jsou osamělí zoufalci. A další citát, který se mi moc líbí: Sólista může být bezohledný egocentrik, stejně jako obětavý pomocník druhých.

31.08.2016

Zjevení za 29 Kč v Levných knihách, kde jsem si krátila čekání na sraz. Říkala jsem si, že přinejhorším ji posunu dál na dalším knižním bazaru. Jen jsem do ní nakoukla a potěšila mě absence velkých písmen, téměř žádna interpunkce, krátké úderné věty, to mě baví. Náhodná stránka, kterou jsem stihla v knihkupectví, slibovala mnohé. Nakonec mě pohltila natolik, že jsem četla i za chůze po ulici, což normálně nedělám, a na ráno jsem si nařídila budíka, abych ji mohla dočíst co nejdříve.
Příběh, do kterého jste vrženi jednou na jaře léta osmnácetněco vypráví Mary, skoro patnáctiletá holka z anglického statku "s vlasy v barvě mlíka". Despotický otec, nevlídná matka, tři sestry, děda upoután k posteli. Mary prý příliš mnoho mluví, moc se usmívá a málo dělá. Odvelení do domácnosti místního vikáře vypadá zprvu jako vysvobození z otročiny, ale... V jednu chvíli se mi strašně nechtělo otočit stránku, protože jsem věděla co přijde. Neklid a tíseň, které se mě po dočtení drží, vypovídá o mnohém. Dechberoucí!

6 25.08.2016

Skvělá antologie. Vyplatilo se přečíst všechny, i když to občas trošku dřelo. Nejvíce mě zaujal Hemingway, pak Kosmač a hlavně Kafka - během jeho novely mi vytanul na mysl E. A. Poe. Můžu doporučit i těm, kteří takovýmto klasikům (jako já) běžně neholdují.

1 17.08.2016

Hüzün je smutek, melancholie. Snaha přiblížit tenhle turecký výraz pro zvláštní pocit sklíčenosti se vyprávěním o Istanbulu vine jako neviditelná linka od začátku až do konce, ale není to depresivní čtení. S knihou jsem strávila měsíc a mám divný pocit ztráty. Jako kdybych se toho všeho přímo účastnila, pobývala v domě Pamukových, procházela se s ním při jeho nekonečných toulkách městem, dívala se s ním požáry, četla knihy v jeho atelieru, zkoušela malovat, studovat architekturu.. Chci víc takových knih o dalších městech. Chci víc tak krásných knih.

"Pomaličku jsem si uvědomoval, že mám Istanbul rád pro jeho zchátralost, zasmušilost a pro všechny ty věci, které kdysi vlastnil, a pak o ně přišel."

8 27.06.2016

patos alert ---- A není to trochu smutný, když se dozvídám pravdu o své rodné zemi od polského autora? Jak říká jeden z komentářů na zadní straně knihy, to by totiž ani Čech napsat nemohl. Ani nevím proč jsem čekala, že to bude víceméně román inspirovaný naší historií, napsaný Polákem, který má k Čechům a Čechám hodně blízko. Knihu jsem zhltla za večer. Literatuře faktu se víceméně záměrně vyhýbám, ale tohle mě teda rozložilo na kousíčky.. Třeba o paní Moserové jsem věděla jen to, že kandidovala na prezidentský post... a nic víc. A co teprve strhující historie Baťovy dynastie. Šokoval mě. Na popisovaných událostech zcela jinou formou, než jakou si pod pojmem reportáž představíte, není nic pozitivního. Je mi z toho, jako to jen říct - ouzko, divně. Jaké to máme my mladý v dnešní době super, že jsme nezažili žádnou z perzekucí... A stejně si stěžujeme. Opět, jako vždy po zjištění dalších hnusných skutečností je mi blbě z toho, že jsou bolševici pořád mezi lidma tak populární.

11 13.06.2016

On rádoby dokonalý morální gentleman a elegán, ona lehká zištná holka, kterou zajímají tak akorát peníze. Dost podivný paperback. Řekovy monology jsem přeskakovala s lehkým srdcem; a její, ještě blbější, vlastně také. Tohle se fakt moc nedalo. Otravny svůdce, jen co je pravda!

07.06.2016

Vtipné, sarkastické, poučné a především výstižné! Eseje, články o jeho Vídni na počátku 20. století, ornamentech, architektech, užitém umění, módě, stolování, o současnících. Kolik toho sedí i na dnešní dobu... Super, Loos se právě stal dalším z mých oblíbenců z oblasti architektury a designu.

1 02.05.2016

K dílu Jana Čepa jsem se dostala skrze citaci v knize Prožívat architekturu od Pavly Melkové: „Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé, jen zaprášený stvol čekanky nebo jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději, s jejich zákruty a s jejich puklinami, s tichými žhnoucími západy nad obzorem. Byli jsme si tak podobni, já v svých rezavých šatech, všecek pokrytý jejich prachem, všecek zahalený do jejich barvy, všecek prosáklý jejich bolestí a jejich poutnickou touhou - a ony tak utýrané, tak pokojné."
Zaujala mě natolik, že jsem si povídky sehnala. Okamžitě mě vtáhly do nemilosrdného, bolestného světa plného bídy, zmaru, smrti a nepustily mě ani po přečtení poslední strany. Fildův komentář je natolik výstižný, že přidávám jen citaci z doslovu Bedřicha Fučíka: „Čep je nepochybně jedním z nejlyričtějších, ale zároveň nejtvrdších našich básníků, který se "nemazlí" ani s tématem, tím méně "soucítí" se svými hrdiny. Vede je nejkratší, velmi strmou cestou, obnažuje je až do kostí v jejich slabosti, nerozhodnosti, nemá slitování s jejich mravní i duchovní bídou. Jeho soud je přísný a důsledný, až mrazí."

3 19.04.2016

Teoretická sonda do architektury. Přesah do filozofie, sociologie nebo antropologie, to všechno mají krátká výstižná zamyšlení nad architekturou, místy, veřejným prostorem. Místy až příliš filozofující text je často příjemně rozbourán citacemi z beletrie a klasické literatury. Vícekrát je citováno třeba dílo Jana Čepa - Dvojí domov, například v kapitole o cestě a její podstatě: „Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé, jen zaprášený stvol čekanky nebo jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději, s jejich zákruty a s jejich puklinami, s tichými žhnoucími západy nad obzorem. Byli jsme si tak podobni, já v svých rezavých šatech, všecek pokrytý jejich prachem, všecek zahalený do jejich barvy, všecek prosáklý jejich bolestí a jejich poutnickou touhou - a ony tak utýrané, tak pokojné."

1 06.04.2016

Jak vypadal výkon trestu v českých zemích během středověku? Nefungovaly věznice v dnešním slova smyslu. Nebyl nikdo, kdo by chtěl takové zařízení provozovat a financovat. Hříšníci byli trestáni pokutami, případně byli zadrženi na hradě či městské radnici do té doby, než byl vynesen rozsudek. Vzhledem k tomu, že za vážná provinění byli zločinci odsuzováni k trestu smrti, jen výjimečně se vykonavatelé trestu uchýlili k delším trestům. Měšťané si později prosadili vznik "lepších" vězení, aby je nemuseli sdílet se zločinnou spodinou. Mučení a fyzické tresty většinou sloužily k přiznání viny. Po pokutách byl zejména ve městech nejoblíbenějším trestem pranýř, respektive každé veřejné odsouzení. ---- To je jen pár zajímavostí vyňatých z této malé útlé knížky. Klidně by mohla mít trojnásobný počet stran, ale i tak se čtenář dozví spoustu věcí.

3 17.03.2016

Výtvarně velmi povedená publikace přináší informace o projektu v dotyčných městech. K tématu veřejného prostoru a architektonické práce se v kratších příspěvcích vyjadřují slovenští, čeští i zahraniční autoři. Součástí jsou také různé anketní otázky položené účastníkům projektu a jejich odpovědi zpracované do přehledných a originálních grafů. V publikaci lze nalézt množství fotografií a ilustrací. Koho zajímá architektura, nebude zklamán:)

25.02.2016

Knihu jsem si vypůjčila jen kvůli kapitole o Oskaru Kokoschkovi, ale po prolistování je znát, že medailony ostatních třech umělců jsou zpracovány stejně pečlivě. O Kokoschkovi jsem se velmi příjemnou a čtivou formou dozvěděla základní životopisné údaje, ale i podrobnosti z etap jeho tvorby, pobytů v zahraničí, o literární tvorbě, také zajímavosti z osobního života, s jakými významnými osobnostmi se setkal.. Přečetla jsem dále i kapitolu o Balthusovi, stejně skvělé. Výborně ozdrojováno, nechybí rozsáhlá bibliografie, rejstříky, černobílé ukázky děl, barevná příloha.

27.01.2016

Norsko, 60. léta. Kolosální osud hlavního hrdiny Braga. Musí bojovat s nemocí, sám se sebou, se soudy, se samotou i pěkně drsnou zimní norskou přírodou. Román, který se odehrává v 60. letech v Norsku, je román s velkým R. Příběh je skvělý. Zajímavá myšlenka viny pasivní společnosti za zločiny jednotlivce. Milostná linka je přímo dechberoucí. Ještě hodně dlouho ve mně zůstane ta melancholie po dočtení opravdu hodně dobré knihy. -- Je to autorova prvotina, v Norsku za ni dostal cenu a byla přeložena do mnoha jazyků. Napsal toho mnohem víc, ale tohle jediné vyšlo v češtině. Přitom v doslovu jsou zmíněna další poměrně zajímavá díla, škoda.

2 23.12.2015