Greg25 komentáře u knih

Šikmý kostel není knihou pro každého. Ze všeho nejvíc připomíná vyprávění vaší babičky o událostech z mládí. To s sebou sice nese jistou hloubku a opravdovost (vyprávění pamětníků), ale taky mnoho obecného a jaksi bez charakterů postav. Když vám vaše babička bude vyprávět příběhy svého mládí, bude to zajímavé, poutavé a jaksi obecně platné. Budou tam emoce, ale s odstupem, s nadhledem všeho, co prožila. A to je i případ Šikmého kostela, který se velice neliterárně trochu topí v tom, že to je jakoby "vyprávění pamětníků". Z toho důvodu příliš nepracuje s charaktery postav, ani s dialogy. A předkládá jaksi obecně platnou vzpomínku z minulosti, která ale bohužel je vlastně málo specifická pro daný region. Jakoby se v tom autorka trochu utopila. Protože Těšínsko není jediný region s havířskými problémy, takových historických oblastí je kupa i v Čechách, není jediným regionem se specifikou problémů pohraničí. Je třeba výjimečný se svými problémy a byl, ale to se nedozvíte. Autorka vám totiž předloží obecně platný příběh minulosti. A to zamrzí, nejsem z regionu, a námět mě skutečně lákal, ale dozvěděla jsem se pramálo o regionální historii a dostalo se mi obecných informací a představy autorky, že život v Karvinné (Karwine) byl těžký, ano, ale v téhle době byl těžký na spoustě jiných míst i spoustě jiných havířských, to není to sdělení, které bych od knihy čekala. Autorka zároveň z opravdu specifické historie regionu předkládá velice málo a veskrze zmiňuje základnější fakta z hodin dějepisu. Pokud už se dozvíte skutečně zajímavé a nové informace (u mě především o lázních Darkov), pak se z nějakého důvodu text jakoby přepne z děje do faktografické části, poněkud násilně. Anebo na jednu zajímavou informaci dostanete třicet stran (solná pouť), které nějak zvlášť nikam nesměřují (možná je to problém práce s textem a gradací celkově, nebo spíš znak vyprávění pamětníků, taky se dozvíte jen to, co chce vypravěč a občas to nikam nesměřuje, v románu to je ale krapet na závadu). Pokud se autorka nechce něčemu věnovat, bohužel to v knize vypne tak, že to dějově nepůsobí věrohodně (Julka a její život v tehdejší Ostravě), osud osob je někdy velmi nelogický a násilně budovaný (hlavně příběh Barbory). Nechápu, proč když autorka strávila takového času rešeršemi v závěru knihy vypustí národnostní otázku na Těšínsku do velikého zjednodušení - proč jen Češi a Poláci? Kam se poděli Němci a Šlonzáci? Autorka to sama na konci v doslovu zmiňuje, ale v knize to docela chybí a snižuje se tím spletitost problémů daného regionu. Rovněž použití slezského nářečí je poněkud zavádějící, pokud hlavní postavy ve skutečnosti mluvili polsky, jak autorka sama několikrát v knize zmiňuje. V doslovu si autorka přeje, aby knihu četli lidé mimo region, upřímně mně napadá, že by bylo fajn přidat ke knize slovníček. Některé termíny lze odvodit jen z kontextu, ale pokud chcete skutečně přesný termín, je poměrně těžké najít překlad. Nepochybuji o tom, že místní vědí, ale všichni nejsou z regionu. Členění kapitol nedává upřímně moc obsahový smysl. Za mě docela zklamání, ale opravdu oceňuji snahu napsat něco takového a autorka má můj velký obdiv ohledně rešerší a nasbíraného materiálu (třebaže z mého pohledu je více o způsobu žití tehdejších lidí, které není zase tak moc odlišné od žití jinde ve stejné době, a ne o regionální historii jako takové). Velké problémy s gradací, tempem a dynamikou textu (v popisech často dlouhé a opakované, v ději a dialozích stručné). Čte se dobře, zajímá vás to, ale je to vyprávění pamětníka, smutné, opravdové, osobní, životní a přece jaksi obecné, bez vývoje, gradace, hlubších emocí, tedy to, co odlišuje neukotvené vzpomínání od románů. 65%

14 20.02.2021

První den mého života je kniha zvláštně napsaná, je jako filmový scénář. Popisy jednoduché jako poznámky pro režiséra, který má vlastní představu a scénárista mu jen tak naťukává podstatné body, dialogy přesně takové, které postava pronese a pak by vás ve filmu odrovnala svojí mimikou, tím nevyřčeným, tím mezi řádky. Spousta odkazů na hudbu, která by danou scénu podbarvila a pokud ji znáte, nebo si ji dohledáte a pustíte, pochopíte, jak přesně se k dané scéně hodí, jako ve filmu. Samozřejmě, že to není scénář, ale hrozně moc ho připomíná. Zpočátku jsem si myslela, že Paolo Genovese v sobě prostě především nezapře scénáristu a režiséra, ale zpětně musím říct, že je to skvěle zvolená forma, mnohem více vlastně odpovídá tématu, bez patosu, bez logiky, bez výraznějšího nimrání, někdy je to jen o všudypřítomném pocitu, a jsou věci, které důvody nemají, nejsou vidět, jen je cítíte, nebo důvody mají, ale v daném momentě už vlastně nejsou tím rozhodujícím. Možná emoce podávané trochu zvenčí, ale hrozně moc přesné. Všechny hlavní postavy budete milovat, budete jim rozumět, chápat je a moc si přát, aby našli naději. Možná taky proto, že v některých jejich rozpoloženích se sami tak trochu najdete. Ne obzvlášť příjemné, ale neskutečně lidské. 100% PS: Pokud vás téma knihy zaujalo kvůli tomu, abyste poodhalili, jak takový svět z anotace knihy funguje, pak vás kniha patrně zklame, tohle je spíš emoční, pocitová a filozofická záležitost.

8 01.03.2020

Asi každá čtenářka se v tom najde. :-) Být tam místo čaje káva, pak by to skoro fungovalo jako zrcadlo. :-) Krásné výtvarně a výstižně napsané. 90%

8 30.09.2019

Upřímné, autentické, bez obalu a skvěle zpětně glosované. Jednotlivé kapitoly vytváří dokonalou mozaiku obrazu života dětských baletek, které příliš brzy nakoukli do světa dospělých včetně šikany autorit, která je částečně zformovala. Hodně čtenářům se nelíbí přeskakování v časových úsecích hlavně uprostřed knihy, mně to naopak přijde jako skvělý způsob jak vyjádřit zmatenost a hledání sebe sama i cesty hlavní postavy, skvěle to odráží zmatené pocity. Navíc po přečtení knihy nebude mít problém si tu časovou osu přehledně udělat sami. Styl psaní se k tématu skvěle hodí a některé přirovnání autorky jsou cynicky naprosto trefné a jedinečné. 85%

6 29.03.2020

Kniha o Baltimorských je velmi čtivým románem, jehož slabinu představuje hůře napsaná závěrečná část - především čtvrtá a pátá část - Kniha o Goldmanových a Kniha o Dramatu, nejen že lehce polevuje poutavý styl psaní, ale množí se některé momenty, které z hlediska děje a logiky postav trošku skřípou. A přeskakování z časových rovin v těchto dvou částech je někdy poněkud násilné. Autorovi je někdy vyčítána plochost postav, nebo povrchnost, pravdou však je, že je to spíš nepochopení Dickerova stylu, jeho knihy jsou takřka filmové (což je nejpatrnější v První části: Kniha o ztraceném mládí) - spousta situací v knize je vlastně koncipována jako scéna ve filmu včetně předělu v dramatickém momentu a skoku do jiné časové roviny. Obdobně jsou popisovány takřka všechny scény v knize. Dicker se lehce dotýká některých problémů americké společnosti (např.: školství), které jsou lehce naťuknuty. V daném případě nevadí, že nejsou přímou kritikou, protože o to Dickerovi vlastně nejde - jde mu o zachycení rodinných vztahů a jejich problémy někdy zasazuje do společenského kontextu, aniž by mu šlo o hlubší sondu systému. Je nastíněno mnoho nenápadných motivů, které Dicker nechává knihou volně plynout a je jen na čtenáři zda si jich všimne. Chybí tomu větší dějová sevřenost v posledních částech knihy a bylo by chybou nevidět, že rámování do více časových rovin celému vyznění dost napomáhá (ale to souvisí s celkovou filmovou konstrukcí knihy). Postavy nejsou ploché, ale Dicker využívá popis postav definovaný výhradně přes jejich činy, popřípadě dialogy, tím ale že vyprávění je v první osobě a ani vypravěč na začátku nezná všechna fakta (navíc sám připouští, že jeho vzpomínky a pocity mohou být zkreslené nedostatkem informací), se může jevit, že jsou postavy ploché, ale zdání klame - jde o vyskládanou mozaiku charakterů, které jsou však definovány jen velmi pozvolna a v celé jejich šíři vlastně až po dočtení knihy. Za mě velmi dobrá čtivá kniha, která pro mě má jistou netypickou atmosféru, protože pocitově bych vlastně příběh dětství Marcuse Goldmana zařadila do dřívější doby než jsou 90. léta minulého století - do takového přelomu 70. a 80. let (vyjma asi dvou zmínek o laptopu, prezidentské kampani Clintona a o 11. září 2001, vlastně v knize přímo v ději nejsou žádná časová vodítka, na která upozorňují nadpisy s přesným datem (které jsou spíš pro přehlednost čtenáře v ději). 90%

6 25.05.2017

Představa o tom, jak vypadala viktoriánská Anglie blížící se k přelomu století (pravděpodobně, protože časová neukotvenost je patrná z několika zmínek - například je zmíněno, že se kniha odehrává za královny Viktorie, nicméně je také zmíněno, že se vzducholodě používali pro veřejné cestování, to se však stalo až kolem roku 1909 za vlády Eduarda, syna Viktorie, rovněž je zmíněna univerzita pro ženy a její krátké působení, nejstarší ženská univerzita pro ženy v Londýně byla však založena už roku 1849, tzv. Bedford College, tomuto času však příliš nenapovídá popis kočáru a ošacení hlavní hrdinky), nejsem zase takový hnidopich, ale je nutno knihu brát jako čistě představu o "pohodovější" viktoriánské Anglii (včetně popsaného společenského chování), která s tou reálnou má pramálo společného ve faktech, ale překvapivě hodně v atmosféře. Je vlastně pozoruhodné, jak Lin Rina dokázala vykreslit danou dobu v atmosféře knihy bez dobových faktů a reálií. Postavy jsou zábavné a vtipné a pana Reeda budete milovat. Autorka občas ráda natahuje jednotlivé pasáže a konec je poněkud moc kýčovitý, vzhledem k tomu, jak je kniha předtím psaná i s ohledem na dobu o které by měla pojednávat. Příjemné, moderní oddechové čtení ve fantaskních kulisách to nicméně je. 65%

5 29.03.2020

Příjemná oddechovka, nicméně něco mi přeci jen chybělo ve stylu psaní, co by mě víc chytlo. Možná nějaký ten humor navíc, osobitější styl. Každopádně za přečtení stojí, dějem to není klasická "žánrovka" oddechové romantické komedie, jak by se podle anotace nebo obálky dalo soudit. Překvapivě je kniha takovým zvláštním způsobem "oddechově vážná". 65%

5 27.11.2019

Jako kdyby každá stránka byla o mně (až na to že jsem kávomilka a ne čajomilka). :-D Myslím, že se s tím identifikuje hodně lidí a to je dobře, je vždycky dobré vědět, že spousta lidí vidí a cítí svět okolo podobně. :-) Perfektní cit pro kresbu, stripy, příběh, myšlenky. Skvělá knížka. 100%

5 26.10.2019

České autory zase tak moc nečtu, ale náměty Petry Dvořákové jsou natolik zajímavé, že jsem tu výjimku udělala a rozhodně nelituji. Petra Dvořáková píše neskutečně čtivě a zároveň podává skvělé charakteristiky postav, vztahů i prostředí. Ty postavy vás prostě zajímají až do poslední stránky. A nevědět, že to napsala žena, tak bych si vsadila na autora muže, protože pokud autor píše v první osobě za opačné pohlaví, tak to obvykle v nějakém nepatrném náznaku poznáte a říkáte si, tak to by si asi takhle nemyslel... Ale v Chirurgovi vás to nenapadne ani jednou. Klobouk dolů. 80%

5 06.10.2019

Problém je, že i když je to pravdivý příběh, je to psáno stylem, který výrazně ubírá na celkovém emocionálním prožitku. Nešikovnost popisu, přehnaná strohost, jednoduché věty, bez výraznější gradace. Po emocionální stránce i po stránce představivosti a atmosféry je film v tomto příapdě skutečně výrazně lepší.

5 27.06.2012

To jak si Andrzej Sapkowski dokáže hrát s motivy z pohádek i jiných literárních žánrů a pak je totálně otočit je úžasné. Stejně jako postava Geralta z Rivie, která je neskutečně literárně přitažlivá a usazená do fantaskního světa, do kterého se společně s Geraltem budete chtít neustále znovu a znovu vracet. Chytne vás i Sapkowského styl psaní - lehký, svěží, přímočarý, v málu je někdy víc, vůbec to však nebrání hlubším myšlenkám. Zpočátku se možná budete lehce ztrácet, ale nepamatuji, u jaké kvalitní fantasy byste se zpočátku neztráceli, všechny promyšlené světy musí být složité, a tudíž ze začátku nepřípustné pro čtenáře, jinak by nebylo co obdivovat a nač se těšit. 90%

4 22.06.2015

Hodně krve, málo děje. Postava zajímavá, ale to je asi tak všechno. Ke všemu poměrně krátké, respektive mnoho stran brodění se v krvi. Béčkový akčňák, s áčkovým hrdinou. Skoro jako akční filmy z devadesátek, tady akorát bez hlášek. A trochu se nemůžu zbavit pocitu, že je to psané jak filmový scénář - tzn. na plátně kin by fungovalo lépe. 60%

3 25.09.2023

Pro cílovou skupinu hezky nostalgicky napsané. O pomíjivosti dětského přátelství především, v tom se najde asi skoro každý. Ale i o tom, jak vzpomínky pro jednoho důležité, jsou pro druhého zapomenutelné. Velice čtivě napsané, pointa i paralely za mě slabší. Minulost, atmosféra, vzpomínky z 90. let autorka zpracovává přeci jen poutavěji než současnost (anebo v tom hraje roli nostalgie? :-D ). Každopádně na mě je tu množství odkazů na 90. léta, byť příjemných, přeci jen hodně vzhledem ke spíše skromnějšímu ději i životu postav spíše v náznacích. Příjemné odpočinkové čtení, třebaže ne tak pozitivní, to ovšem je. 65%

3 22.02.2022

Julian Fellowes v sobě nezapře scénáristu a v knize je to hodně znát ve velmi promyšleném, až šachovém ději, s velmi promyšlenou gradací. Každá mini kapitola v knize jakoby byla scénou ve filmu. Nic to nemění na tom, že je to velice čtivá a zajímavá kniha. Jak už tady bylo řečeno v jiných komentářích, ne nějak zvlášť myšlenkově nabitá, i když si myslím, že to je spíš způsobeno Fellowsovým scénaristickým řemeslem, kde se tak nějak počítá, že to nevyřčené dodá film a scénář má být v tomhle trošku při zemi a vše má být vyřčeno mezi řádky. Příběh je to zajímavý a postavy jsou dobře promyšlené. Velmi dobře napsané a především čtivé. S dobovou atmosférou a pár historickými fakty přirozeně plynoucími v ději. 80%

3 30.01.2022

Mrzí mě velice, že samotná postava Saturnina je v knize docela poskrovnu a taky mi vadí, jak je téměř v každé kapitole poněkud zbytečně v nějakém dialogu, apod. připomínán děj a příhody z dílu prvního, což považuji místy za docela násilné. Vtip to má, byť Jirotkův humor to úplně není, což je ovšem v pořádku. To se ani nedá napodobit a snad by se to ani dělat nemělo. Co mě trochu zarazilo je, že kniha je ve skutečnosti svojí strukturou spíše podobná Wodehouseovi Jeevsovi a Woosterovi než Saturninovi. Jirotka se více snažil příhody na sebe vázat a koneckonců i Jirotkův Saturnin měl děj (jak představoval jednotlivé postavy), gradace výstupem na Hradovou a pointou s nemocným dědečkem. Tady žádný děj není a většina knihy se skládá z historek, které si protagonisté mezi s sebou vyprávějí. Často nenavazující příhody má i právě zmíněný Jeeves a Wooster. Takže pro mě je ta změna poměrně dost patrná hlavně ve struktuře a neuceleném pojetí celé knihy. Na což jsem si úplně nemohla při čtení zvyknout. 65%

3 21.04.2018

První půlka čtivější a dějově dynamická, čtenáře to navnadí, co se bude dít dál, v druhé půlce se to překlopí do roviny, která je na první pohled žánrově hodně odlišná. Ale zdání klame, portrét jednoho muže je tím dokonale ilustrován. Možná mi místy ve druhé části přišlo, že některé události se dějí spíše kvůli tomu, aby bylo poukázáno na něco z indické kultury a že je to jen taková odbočka od děje (oproti první části, kde tyto odbočky byly do děje skvěle zapadající). Ale skvěle vykreslené charaktery, kultury, doba i hledání odpuštění a ztraceného dětství ve vzpomínkách. Snad ten konec méně uvěřitelný, ale zase pěkně uzavřené myšlenky knihy. 80%

3 23.03.2018

Zpočátku se budete v množství postav mírně ztrácet - ze začátku totiž budete mít možnost identifikovat postavy v knize pouze podle toho, co si kdo koupil v krámku se smíšeným zbožím. Kniha vás však velmi brzy vtáhne do svého světa a prožitek z knihy místy brzdí jen poněkud kostrbatý překlad (jehož věty sem tam nedávají smysl) a velké množství popisů látek a střihů. Velmi čtivá a velmi dobrá kniha s úžasnou atmosférou, zajímavou hlavní hrdinkou a perfektně vykreslenou mozaikou charakterů městečka. Navíc Rosalie Ham ovládá ještě jeden skvělý prvek - věci se dějí náhle a jsou tak v kontrastu k poklidnějším fázi knihy, díky čemuž je jejich emoční dopad na čtenáře výraznější, navíc si dokáže hrát se syrovostí jednání i popisů děje u některých postav, díky čemuž v celku vynikne osud některých postav i nehostinnost a zkažená morálka městečka. Emočně velmi silná kniha pro pozornější čtenáře, protože některé věci ohledně postav jsou jen nastíněny mezi řádky. 80%

3 19.07.2017

Knížka především pro ty, které zaujaly příběhy Bratrstva neohrožených. Doporučuji číst až po knížce Ambroseho i Dicka Winterse, protože pak se lépe chápou souvislosti i vztahy mezi jednotlivými členy Easy Company. Rozhodně zajímavá kniha, která je však psána jednoduším jazykem, některé věci jsou zbytečně opakovány znova. Leč příběhy jsou to zajímavé, drsné a autentické, jen ta forma trochu pokulhává. 65%

3 27.06.2012

Autorka se nechala až příliš moc unést a některé pasáže jsou moc přitažené za vlasy (finální část je na mě opravdu trochu moc ulítlá). Zápletka kolem Jane je zase v zájmu dodržení struktury vykládaná v jiný prospěch, než by měla. Přijde mi, že autorka se tam snažila nacpat všechno moderní, až to celé působí uměle a neuvěřitelně. Je paradoxní, že se Curtis Sittenfeld držela striktně zápletky, ale přitom tam nacpala všechny společenské "novinky" dneška. Vlastně bych uvítala víc obyčejnosti a klidně ne tak moc velké držení se původní zápletky. Co nakonec zamrzí nejvíc je fakt, že autorka ohýbá své postavy ve prospěch děje. A to nemám ráda ze všeho nejvíc. Když máte pocit, že postavy dělají něco, co by neudělali. Nicméně řemeslně není kniha špatně napsaná, takže jako oddechovka to jde. 55%

2 22.04.2019

Stejně jako dvojka spíš úsměvné než vtipné (oproti jedničce), ale stále to má švih a čtivost. A byť máte místy pocit, že se vtipy opakují, stále to není na závadu. Otázka je, jak se to projeví v dalších dílech, které, bych si tipla, budou následovat. 70%

2 18.10.2016