Friedulka komentáře u knih
Ach jo. Jak často bývá, že jeden miluje více než druhý. Šla bych za tím, kdo má opravdu rád světa kraj, hledala bych jej, nevzdala se. Bohužel mé pocity vůči Mileně jsou rozporuplné. A to jsem tak doufala.
Po literární stránce nemám co vytknout, až na psaní letopočtu slovem, jak už zmínila apq.
Bohužel Carter už naplno vykrádá sám sebe. Poslední knihy mi připadají jako z kurzů tvůrčího psaní – šablona a doplnit potřebné. První šokující vražda, ujištění, že nic děsivějšího Robert s Carlosem ještě neviděli, pro efekt mnohokrát zdůrazňováno, jak jim přebíhá mráz po zádech, tají se dech, nejsou schopni slova. Vyšetřování tedy začíná, nastupuje forenzní tým, následuje návštěva pitevny a nezbytné kolečko s výslechy svědků, většinou bezvýznamné, neboť nikdo nic neví a neviděl, ale rozepsané na mnoha stranách. Poté přichází vraždy další (většinou dvě) a vše se zopakuje. Inu, čisté spisovatelské řemeslo. A vrah ten se mihne někde v začátku a během celého vyšetřování o něm nepadne žádná zmínka. Prostě na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven. Myslím, že dalšího Cartera už nedám. Zřejmě se králem kriminálek nestane.
Až ke křížku stoupá pomyslně i doslovně hlavní postava románu Eliška. Na sklonku života vzpomíná a bilancuje. Ve svých očích si připadá obyčejná, fádní, nezajímavá. Někomu přijde nesympatická. Mě si však získala, a to právě díky své skromnosti, opravdovosti, empatii. Příběh neklouzá jen po povrchu, není to pouze výčet prožitého (jako bohužel třeba v Šikmém kostele), ale autorce se podařilo vytvořit živé a živoucí postavy. Osobně se mi nejvíce líbilo vykreslení zdánlivě nesourodého přátelství Elišky s Janou a Gertou. Eliška, tak obyčejná a fádní, je dle mého výjimečnou ženou.
Mám ráda Fukse, a tato kniha patří dle mého názoru k jeho nejlepším, nezapomenutelným.
Nic není takové, jak se zdá, posuďte sami.
Nevím proč, snad atmosférou, mi tato kniha připomíná Dürrenmattův Slib, který určitě také stojí za přečtení.
Už když jsem jako náctiletá četla knihu poprvé, byla jsem jí okouzlena a zasažena. Takto by měl vypadat příběh jednoho manželství, nic okázalého, ohromného, šokujícího. Jen prostota, opravdovost, čistá krása.
Ne nadarmo je autorka nositelkou Nobelovy ceny.
Doporučuji přečíst si její knihu Zůstala dítětem.
Žena, vůz, dva němečtí vojáci. Někdy cesty nevedou tam, kam mají. Otevřete bránu a nechte se pohltit smrkovým lesem. Smutně krásné. Varhanní koncert pod klenbou stromů.
Film je také mistrovským dílem.
Všem, kteří se chtějí projít nostalgickou krajinou mládí, vřele doporučuji!
Kniha mě zklamala. Může za to jednak hlavní postava, ke které z mého pohledu nešlo cítit jakékoliv sympatie a kterou život bez drog nudí, zároveň jazykový styl. Pokud jako dokument, tak dobře, po literární stránce neumělé, zdlouhavé...
Bože, sebeláska některých je nekonečná!
Frank Wedekind a jeho Probuzení jara je něco tak neskutečného, málo která divadelní hra dokáže člověka tak zasáhnout. Jednoaktovka, která navzdory své úspornosti (nebo právě díky ní) ve vás uvízne a nezapomenete na ni. Tématem mi vzdáleně připomíná film Bílá stuha od Michaela Haneke.
Probuzení jara jsem četla v němčině, která zde dokáže být ještě syrovější než český překlad.
Knihu jsem přečetla v dětství jedním dechem, těžko najít něco tak originálního, sugestivního, pohlcujícího. Je to jedna z mála knih, které nevymizí z mysli, v průběhu dospělosti jsem se k ní ještě opakovaně vrátila (a vrátím). Popis cesty zamrzlým vodopádem je něco tak fascinujícího, co vás uchopí a pohltí.
Filmová podoba (Is-slottet, 1987) je také skvělá, doporučuji.
Bezcitnost? Čtveřice žen je naopak pevně stmelena silným citem. Nesobeckostí, obětavostí, empatií. Jejich vzájemné pouto podle mého názoru narušuje však citelně vztahy, které by měly být primární. Vztahy k vlastním dětem, mužům i k sobě samým.
Dotklo se mě citlivé, až něžné zacházení s hospodářskými zvířaty, s nímž se často na venkově nesetkáváme. Vztah ke slepičce Agátce, kterou houpávaly v zavěšeném košíku, mne vzal za srdce.
V paměti mi zůstane rodný domek u jezera se zdmi modře natřenými.
Poslední dobou nacházím skvělé polské autory!
Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit.
Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.
Pohnuté příběhy deseti polských žen poslaných do těch nejodlehlejších končin. Je dobře, že vyprávění jsou úsporná, dokumentaristická. Minulost má sklon časem se zahalit lehkým oparem a rozmazávat ostré linie. Vzpomínky polských žen si však zachovaly autenticitu.
Příběh samotný byl drsný. Přečetla jsem během jedné noci.
Po přečtení jsem však pátrala, jak dalece se jedná o pravdivý osud jedné dívenky a výsledkem jsou rozporuplné pocity. Nevím, co je skutečnost a co jen fikce autora.
Se jménem matky dítěte se objevuje podezření na Münchenhausův syndrom v zastoupení, videa "nemocné" dospělé January ve mně vyvolávají smíšené pocity.
Mám problém s hodnocením. Jako beletrie ano, ale jako překroucený příběh vydávaný za skutečnost – ne. A nemohu se zbavit pachuti něčeho zkaženého v této knize napsané milujícím otcem.
Prostředí Amišů je zajímavé a neokoukané, líbily se mi popisy – zvyklosti této komunity, jejich obydlí, hospodářské budovy, oblečení (pověstný kapp a zpod něj se deroucí prameny vlasů)... Samotný případ mi připadal nedotažený, jeho rozuzlení uspěchané.
Obávám se, že další a další případy umístěné do náboženské skupiny Amišů, ztratí na originalitě a budou se s drobnými variacemi opakovat.
Nicméně oceňuji autorčinu výbornou znalost prostředí, včetně užité pensylvánské holandštiny (správněji pensylvánské němčiny), jež přidává určitě na autenticitě.
Nebojte se německého naturalismu, obzvláště v podání Gerharta Hauptmanna, stěžejního německého autora tohoto směru.
Drsné, strašné, ale bohužel zdaleka ne vzdálené.
Paul Celan vyvrátil slova německého filozofa Adorna, že "po Osvětimi už nelze psát básně." Celanova nejslavnější báseň Fuga smrti se naopak stala dle mého básní, která dokázala několika verši vyjádřit celou obludnost holocaustu. Pokud je možné, doporučuji číst v originále, či v překladu od L. Kundery.
Nic obdobného jsme nikdy nečetla.
Nezapomenutelná kniha. O dilema milující matky budete dlouho přemýšlet.