EnglandHannah komentáře u knih

Smrtka. Kniha v knižní komunitě dost vychvalovaná a čtenáři hodně oblíbená. A i když vidím, proč si získala takové ohlasy, budu spíš kritizovat než chválit.
Na začátek však chci říct, že celý námět knihy vypadá moc zajímavě a možná, jenom možná, kdyby byl lépe podán, kniha by se mi líbila. Jenže ona není napsaná dobře - tedy, proti stylu psaní jsem neměla vůbec nic, ale směr, jakým se autor vydal, a jisté pasáže prostě neseděly.
Třeba celý svět - svět, kde už neexistují nemoci a vlastně žádné jiné přirozené příčiny smrti, protože skoro tak jako lusknutím prstu se můžete zase oživit. Nemusíte si dělat starosti se stárnutím, protože když už se vám něco nebude zdát, prostě se necháte omladit. A zdá se, že jsou v takovém světě všichni spokojení. Ve světě, kde jediné, čeho se musí bát, je vlastně pokosení. Kde s životem zacházejí jako s něčím bezvýznamným. A teď mi, prosím Vás, netvrďte, že je takový svět v pořádku. Svět, kde mladej kluk skočí z paneláku jenom proto, že je to zábava. Jenom proto, aby znovu mohl prožít proces omlazení. Aby za to jeho rodiče museli zaplatit. Jak může společnost v takové době fungovat? Jak může fungovat lidská psychika, když se všechno lidské ze světa vytratilo, protože to lidé prostě a jednoduše vymazali?
O postavách mě ani nenechávejte začínat. Citra je klasickou prostořekou young-adult hrdinkou - co na srdci, to na jazyku. A já prostě takové hrdinky nedokážu mít ráda a to hned z několika důvodů (jako by se s nimi v poslední době přetrhl pytel). A Rowan, se kterým, pravda, se to už mělo o něco lépe, už knihu zachránit nedokázal, protože polovina patřila naší slavné Citře.
Nejsem si jistá, jestli se budu pouštět do Nimbu. Možná ano, možná ne. Ale Smrtka mě nepřesvědčila.

8 02.09.2020

Tak tohle bolelo, a to hodně.
Když jsem se do knížky pouštěla, myslela jsem, že to bude hodně dobré - všude samé pochvalné recenze, dokonce i od lidí, se kterýma se ve svých názorech na knihy shoduju. Jenže hned jak jsem ji číst začala, věděla jsem, že je to jen další přechválené klišé - a že je to klišé jako blázen. A kdyby jen to.
- - -
1) POSTAVY
Kniha je vyprávěna z pohledu dvou osob - Nadi, neobyčejné dívky, která může mluvit s bohy, a Serafina, který je čirou náhodou princem jedné velmi, ale velmi kacířské země (a to slovo kacířské si prosím zapamatujte ;)).
Ale prvně k Naděždě - celá knížka se samozřejmě točí kolem ní. To ona má všechnu magickou sílu světa, to ona slyší bohy promlouvat (a ne jen jednoho, ale rovnou všechny) a samozřejmě je to strašná chudinka. Když pominu, že jako charakter je nehorázně špatně napsaná, můžu vám říct, že je všechno, co od hlavní hrdinky nechcete. Je obyčejná a prostá dívka z kláštera, ale zároveň je nezbytná k vývoji války a je výjimečná, obojí o sobě střídavě tvrdí, protože se nejspíš neumí rozhodnout. Pak je samozřejmě strašně skvělá bojovnice, protože ji v tom trénovali už odmalička, ale ve skutečnosti vůbec bojovat neumí, protože je jenom obyčejná holka z kláštera. V jednu chvíli chce někoho vraždit, v bitvě taky pár nepřátel zapíchla, ale kdesi v půlce knížky, aniž by nám kdokoli vysvětlil, proč, je najednou zabít nepřítele strašný hřích. Ehm, ehm. A tak moc opovrhuje kacíři, tak moc opovrhuje vším, co se příčí bohům a jejich božské dokonalosti, že nakonec prostě z ničeho nic padne do náruče snad tomu největšímu neznabohovi ze všech. A aby toho nebylo málo, nemusí za celou knížku doopravdy řešit nějaké problémy nebo nedej bohu bojovat na život a na smrt a celkově zapojit mozek, protože se stačí jenom tiše pomodlit k danému bohu a voilá, příhodné kouzlíčko je na světě, všechny problémy vyřešeny. Fakt, že je to strašný pokrytec a je snad úplně, ale úplně blbá, ani zmiňovat nebudu. A i přes všechno, co jsem právě zmínila, v ní všichni chlapci z okolí nacházejí zalíbení, protože je tak tajemná a jiná než ostatní. Takže ouvej, Nadin charakter mě fakt bolí!
Pak tady máme Serafina. S tím se celá věc má o něco lépe, ačkoli ani tady žádná sláva. Je to chlapec, který stejně jako Naďa pobral všechnu moc světa a je tak neskutečně bystrý, že si hned všimne, když něco nehraje. Dokonalost sama, že? No a ačkoli se o něm vypráví, jak krutý a nelítostný je, vlastně se jedná jen o dalšího zranitelného kluka, co by snad neublížil ani mouše. Ale prosím, to myslíte vážně?
Jako posledního tady máme Malachiáše, postavu, která měla asi v knížce znamenat obrovské boom, ale jeho osud byl předvídatelný už od začátku a moment, kdy autorka mohla celý příběh právě díky němu zachránit, tak pokazila, že jsem měla chuť brečet. Nemohu vám plně říct, o čem to vlastně mluvím, ale řeknu to takhle - autorka opravdu umí zabít napětí, když už se jí nějaké podaří vybudovat. Protože jak měla postava Malachiáše nakročeno k velkému vyvrcholení, k okamžiku, kdy si prostě řeknete: Jo, to je dobře vybudovaná postava, které to fakt věřím!, tak to autorka zadupe do země. Úplně. Jakože, úplně.
2) ROMANTICKÁ LINKA
Ehm, co prosím? Romantika? Jak jsme se k ní dostali? No, věřte, že sama nevím. Protože jsem jim ty vztahy nevěřila ani trochu, nebyl v nich žádný vývoj - a to dokonce ani co se přátelské roviny týče. Nikde jsem nepoznala, kdy Naďa překousla celou tu věc s kacíři, nikde nebylo ukázáno, proč že ti dva zrovna cítí, co cítí, přišlo to z ničeho nic, bez vysvětlení a nedávalo to žádný smysl. A když říkám žádný, tak myslím jakože echt žádný. Protože tam ta romantika prostě byla, byla zbytečná a neuvěřitelná a vytvářela tam ještě víc 'meh' momenty, než Naďa samotná, a to je už co říct.
3) ZBYTEK
Tohle do žádné z výše uvedených dvou kategorií nespadá, ale i tak to tady musím zmínit, protože mi to na knize obzvlášť vadilo.
Je to právě způsob, jakým se Naďa dozvídá všechny důležité informace - a to jednou velkou náhodou, která byla vystavěna tak uměla, že to až řvalo. A to já jindy nic moc proti takovým věcem nemám. Jenže tady, no, to všichni měli vždy přímo naservírované na zlatém talíři a nemuseli tak ani hnout prstem nebo mozkovým závitem, aby se něco dozvěděli. Prostě jim to jaksi spadlo do klína a oni byli jenom: 'co to? Jejda, to mi mělo dojít. To je hrůza!' A pardon, ale wtf? Třeba hlavní zvrat jsme se dozvěděli kostrbatě vyřčenou pohádkou, úplně nudně a špatně napsanou. A ano, mluvím o Malachiášovi. O něm a o nikom jiném. Protože tenhle okamžik byl v knize zlomový, v tomhle okamžiku jsem ji začala nenávidět celou, včetně Malachiáše. Protože autorka jako by ke konci úplně zapomněla, jak se píše nebo jaký osud svým postavám chce dát. A bylo to vidět opravdu dost.
- - -
O tom, že to byla vlastně směsice Griši a Zjizveného krále (od Leigh Bardugo) a Selekce (od Cassové), o tom radši mluvit nebudu.

5 18.10.2020

Já prostě k Leigh Bardugo nedokážu být tak úplně kritická, alespoň, co se Grishaverse týče. Ten svět je nádherný a já o něm prostě chci číst dál a dál. Přesto se mi však nakonec podařilo trochu vystřízlivět a dojít k závěru, že Šest Vran prostě bylo lepší počtení.
Kniha je vyprávěna z několika pohledů - z pohledu krále Nikolaje, který se potýká nejen s rozpolcující se zemí, ale i svými vlastními problémy, z pohledu Zoji, která se snaží ze všech sil králi pomoct udržet si trůn a kterou také straší její vlastní historie, z pohledu Niny, která se po událostech v Ketterdamu vydala do Fjerdy na tajnou misi, a nakonec z pohledu Isaaka, člena královské gardy, který se svůj úkol snaží plnit jak nejlépe dovede. A tak je docela logické, že se zde setkáme s tím mnohým problémem knížek psaných podobným způsobem - o některých postavách se nám bude číst o něco radši než o jiných.
Já osobně jsem si původně myslela, že se jedná o duologii zaměřenou hlavně na Nikolaje (vždyť se jí taky přezdívá Nikolai duology, že ano). Autorka se však nechala podlé mého až příliš unést a místo na Nikolaje často světla reflektorů namířila na Zoju, která se svými myšlenkovými pochody působila spíš jako malé děcko než obávaná větrostrůjkyně a generálka. Konec knížky (spolu s údálostmi točícími se kolem Zoji) mě úplně nepotěšil, protože se obávám, že vím, kam autorka směřuje. A pokud tomu tak ve druhém díle skutečně bude, budu se cítit dost podvedená a zklamaná.
Nikolaj je samozřejmě ikonická postava. Svým humorem dokáže knížku vždycky odlehčit, což se mi tady moc líbilo. Nepůsobil jako šašek, ale stejně jsem se usmívala. To je moc dobře.
Ninina dějová linka se mi líbila asi nejvíc ze všech (tedy, vlastně až po Isaakovi), protože ačkoli na ní bylo vidět, jak ji drama v Ketterdamu poznamenalo, pořád v ní je vidět ta stará známá waflová královna. Co se mi nelíbilo, byla dejme tomu romantická linka, která sice tady romantikou zas až tak nezaváněla, ale dost se obávám, že k tomu směřujeme ve druhém díle. No co už, nechám se asi překvapit.
A teď k Isaakovi. To je postava, která se zjevila nečekaně a dost mě překvapila. Jeho neohrabanost (dá-li se tomu tak říkat) byla vtipná a já se usmívala od ucha k uchu. No, tedy, až do vy-víte-čeho.
Celkově jsem u čtení knížky měla pocit, že čtu knížku úplně jinou - v jedné chvíli připomínala Selekci (tedy, lepší verzi Selekce), v druhou Romea a Julii (tedy, modifikovanou verzi Romea a Julie) a pak zas Divotvůrce (miluju všechny ty úskoky, kterými se Nikolaj předvádí).
A politická stránka? No, jednoduše řečeno, já jsem zamilovaná. Zjizvený král totiž jasně ukazuje, je porazit padoucha není konec všech problémů, ale že ty pravé a skutečné teprve přicházejí. A to jak v podobě zahraničních nepřátel, ale i tech skrývajících se uvnitř vlastní země.

3 19.06.2020

Nejsem si jistá, kde bych měla začít. Snad bych vás chtěla na úvod varovat, že tahle recenze nebude zrovna pochvalná a nejspíš bude dost vybočovat ze všech těch pěkných poznámek.
Má první láska má hned několik problémů.
1) Styl psaní je otřesný, kostrbatý a jde to vidět už od prvních stránek, kdy se seznamujeme s hlavními hrdiny.
2) Hlavní hrdinka je - no, jak jen to říct - hrozná Mary Sue. Přesně taková Mary Sue, u které je strašně vidět, jak se autorka snažila z ní Mary Sue neudělat, ale jaksi to nevyšlo. Je drzá, pořád se s někým hádá, nedokáže nikoho vyslechnout a pořád si tvrdohlavě stojí za svými názory, aniž by třeba jen zvážila, že někdo jiný může mít také pravdu. Očividně jí je úplně jedno, že ostatním ubližuje, protože kluci jsou přece jen hovada a pokud s nima nějaká holka být nechce, prostě by ho měla odkopnout jako použitý kapesník. Já opravdu netuším, co na ní kdo může vidět - je otravná, celou knihu jsem ji měla chuť praštit lopatou a možná ji někde po cestě na pláž zahrabat.
3) To, jak otřesně se chová ke své vlastní mámě, je prostě neodpustitelné. A ať už se mi autorka snažila naservírovat sebepodstatnější důvod, proč to dělá, neomlouvá ji to ani v nejmenším. Prostě hrůza.
4) Tohle je očividně jedna z těch knížek, kde máme vztah enemies to lovers. A já takové knihy zbožňuju a mám fakt nízké nároky. Takže když jsem se tady pomalu mlátila do hlavy, jak je možné, že tak zčistajasna změnili názor a začali spolu něco mít, už je to signál sám o sobě, že něco není v pořádku.
Takže tuhle knihu vám nemohu doporučit, protože i když se i má jednat o lehkou a oddechovou romanci, je to tak stupidní, že to překračuje hranice.

2 07.08.2020

Se Spící Beatrice se to má tak - kdybych ji četla před pár lety, v době, kdy jsem ještě neměla načtený nějaký ten počet knih, asi by se mi hodně líbila. Možná bych jí i bez váhání dala plný počet hvězdiček a posunula se dál. Jenže jsem ji nečetla před pár lety, ale až nyní. A proto mě nějak zvlášť neuchvátila.
Ve skutečnosti toho se Spící Beatrice není tolik špatně - nenašla jsem žádné nesrovnalosti, co se děje týče; a kniha byla celkově dost čtivá. Zvládla jsem ji přečíst za dva dny a to jen proto, že jsem se ke čtení dostala vždy až večer.
Chvíli jsem si lámala hlavu, co že se mi na tom nelíbilo. Co mě vedlo k tomu, abych knihu hodnotila pouze průměrem (přiznávám, zprvu to bylo zejména instinktivně).
Nakonec jsme přišla na pár důvodů, které považuji za docela závažné.
1) Romantická linka, kolem které se točilo celé dílo, mi přišla dost uspěchaná a k příběhu naprosto relevantní. Jistě, chápu, že se jedná o re-telling na Šípkovou Růženku, a tak tam prostě nějaký ten "princ na bílém koni" být musí. Mně osobně však spíš přišlo, že se autorka na chemii mezi hlavními hrdiny zaměřila natolik, že chvílemi až zapomínala na všechno okolo.
2) Kdybych já dobrovolničila na nějakém takovém výzkumu, rozhodně by první, na co bych pomyslela po přijmutí testované látky, nebyl fakt, že se nudím. Upřímně řečeno bych to hlavní hrdince možná i odpustila, kdyby se nenudila pořád a všude. Chci říct - to jí ani trochu nepřipadá zajímavé, co všechno se kolem ní děje?
3) Konec byl odfláknutý, to mě na tom asi mrzí ze všeho nejvíc. Nečekala jsem ani tak epické rozuzlení, drama, ani nic podobného. A i tak jsem se u konce shledala jen se zklamáním, protože autorka všechny atraktivní momenty hravě přeskočila a vrhla se do těch koutů příběhu, bez kterých bych se já osobně klidně obešla.
Co se mi na knize líbilo? Byla čtivá, to zejména. Jako oddechová kniha poslouží dobře, ač se zaobírá složitým tématem, je napsána dost jednoduše a není třeba při ní příliš přemýšlet.
Postavy jsem nenenáviděla, což je vždycky plus, protože těch hlavních hrdinek hrajících na mé nervy stále přibývá. No a pak se mi líbil celý ten koncept "svět se potýká s novým virem a nikdo neví, jak ho zastavit".
Shrnuto - romantika téhle knížce spíše uškodila, než pomohla. Mnohem atraktivněji by působil pohled na celou záležitost s virem, možná více detailně popsat psychiku lidí (o což se nejspíš autorka pokoušela, ale já jsem to tam viděla jen velmi těžko). Kniha nebyla špatná, to netvrdím, ale nezanechala na mně žádný trvalý dojem. Jak říkám, číst ji před pár lety...
(Kniha mi byla poskytnuta na recenzi od Albatros Media.)

2 13.06.2020

Na úvod bych asi měla zmínit, že celá série (tedy, alespoň první dva díly, protože dál jsem to nedočetla zatím) má neskutečně poutavý nápad a styl psaní. Dost mi to připomnělo knížky od Enid Blytonové, které jsem jako menší totálně žrala a jejichž řádky jsem hltala rychlostí blesku. Bylo tedy fajn vrátit se k něčemu podobnému o pár let později.
První díl nasadil poměrně vysokou laťku a i když Němý viník nedokázal být stejně dobrý, řekla bych, že to je dobrá kniha. Nepůsobí ani tak vycpávkově, jak to s prostředními knihami už občas bývá a příběh hezky šlapal dál. Sice jsem ze začátku byla trochu zmatená, to ale spíše zapříčinil fakt, že jsem Křiváky četla už někdy před tři čtvrtě rokem a všechny detaily z příběhu mi v hlavě nezůstaly. Kupodivu jsem se ale i tak dokázala rozkoukat docela snadno a někde od pětiny knížky už jsem do příběhu byla začtená úplně. Akce a klidnější momenty mi přišly docela adekvátně rozložené, co mi ale občas vadilo, bylo chování postav. V tomhle případě ani tak nemyslím, že by mi některá lezla na nervy (jako se mi to v YA žánru stává čím dál častěji), ale někdy mi nedávalo smysl jejich chování. Kdybych měla říct, proč přesně, už bych Vám tady musela spoilerovat a to ani náhodou nechci, každopádně jsem si občas až ťukala na čelo, že proč se chová takhle, když je to úplně v rozporu s tím, jak se choval před chvílí. Možná to ale přišlo jen mně.
Knížka sice pár otázek vyvolaných prvním dílem zodpoví, ale na konci vyvstanou stejně nové, kvůli kterým si prostě pak musíte přečíst i další díl. A abych byla upřímná, tak mě ten konec trochu...no, řekněme, zklamal? Já nevím. On nebyl nijak vyloženě špatný, ale nejspíš jsem čekala trochu víc. Navíc kniha opět skončila jaksi useknutě (stejně jako jednička), z čehož jsem nebyla nadšená ani trochu. Protože on je docela rozdíl mezi useknutým a otevřeným koncem, no.
Každopádně až vyjde další díl, přečtu si i ten, protože jsem fakt zvědavá, jak to všechno dopadne. A doufám, že autorka závěrečným dílem a vyvrcholením celé série nepošle celou sérii do háje, protože zrovna u téhle by mě to opravdu mrzelo.

1 06.02.2021

Jak jsem od knihy očekávala sladkou romantiku, jako tomu bylo v případě Lásky & Gelata (předchozí autorčiny knihy), tak jsem pak byla hodně překvapená. Knížka se romantikou totiž nezaobírá skoro vůbec. Vlastně řeší problémy spojené s rozchodem, někdy až příliš velkými nároky okolí a podobně. A s příjemnou směsicí irské kultury na mě knížka působila opravdu mile.
Začala bych hlavní hrdinkou - tou jsem totiž na samém začátku zas tak přesvědčená nebyla. Chovala se trochu dětinsky, často ji postihoval ten častý nešvar hlavních hrdinek aneb drzost a hubatost. Nakonec jsem si na ni ale zvykla a čím víc jsem se ponořovala do její minulosti, tím méně mi její povaha vadila.
Ian si mě taky nezískal hned. Vlastně ty sympatie přišly až někdy v polovině knihy (řekla bych proč, ale nechci zbytečně spoilerovat). No a ostatní postavy hodnotím dost průměrně, protože nijak nevyčnívaly. To je ale taky nejspíš dobře.
Celý příběh byl docela jednoduchý. Nečekejte od toho žádné drama nebo akcí nadupaný příběh. Kniha se nese v docela pomalém tempu a jedná se s píše o ty pocity a problémy.
Knížka se mi moc líbila, ale přeci jen je poněkud slabší než Láska & Gelato. A vzhledem k tomu, že jsem Gelatu dala 5 z 5, tady jednu hvězdičku musím ubrat. Každopádně ji moc a moc doporučuju, obzvláště teď, když je teplo a začínají prázdniny.

28.06.2020