empivarci komentáře u knih

„,Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.‘ ,Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko.‘ ,Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe.‘ Masaryk znovu a znovu dokládá na naší historii, že jsme byli silní, těšili se obecné vážnosti a svými výkony se zasluhovali o vlastní dobrý rozvoj vždy tehdy, kdy nám běželo o určité obecné hodnoty, o hodnoty vpravdě lidské, o hodnoty, které oslovovaly i ostatní, neboť se týkaly všech. A že jsme prohrávali naopak tehdy, kdy jsme z těchto hodnot slevovali, pokoušeli se mysleti jen sami na sebe, propadali komplexu vlastní malosti a kdy jsme byli tak říkajíc sami sobě jediným programem. ,Byli jsme pochováni, když jsme přestali žiti tímto životem velikým,‘ píše Masaryk."

--

Někdy zapomínáme, jaké štěstí a zázrak to byl, mít ho tady. K jeho odkazu se ale nikdy nepřestaneme odvolávat a budeme se u toho vždycky víc nebo míň plést. Vždyť Masaryk si sám stěžoval, že nejčastěji musel čelit lidem, kteří ani nevěděli, co říká. A tak ho v cizině považovali za nacionalistického vůdce, zatímco tady byl kosmopolitním nepřítelem nacionalistů. Pro některé byl levičákem, pro druhé pravičákem, jedni ho měli za odpůrce náboženství a jiní za příliš nábožensky smýšlejícího, někomu se nelíbil jeho konzervatismus, jinému jeho pokrokářství.

Proto knih o TGM není nikdy dost a tahle mezi nimi naprosto vyniká. Alain Soubigou, profesor pařížské Sorbonny, který tam na katedře založené Arnoštem Denisem přednáší české dějiny a dějiny střední Evropy, podklady k této knize shromažďoval deset let, z nichž pět strávil v českých archivech, a pracoval na ní s ohromnou péčí. Prokázal neuvěřitelné znalosti nejen českých a středoevropských reálií a nejen osobnosti a filosofie samotného TGM, ale i díla Havlíčka, Palackého nebo Chelčického, kteří byli pro Masaryka tak formující. Na to, s jakou erudicí je psaná, čte se lehko. Je to moc poučná kniha nejen o TGM, ale i nás samotných. A jestliže je vyprávěna z pohledu Němců, Francouzů a dalších, tím líp, tím nezávislejší pohled a tím míň zbožňujícího patosu, kterého máme pro TGM sami dostatek, já v první řadě.

S předmluvou Václava Havla ji do češtiny přeložila Helena Beguivinová a vydalo ji skvělé litomyšlské nakladatelství Paseka.

--

„Je vždy snazší být inteligentní s inteligentními lidmi. Je vždy snazší být tolerantní s tolerantními lidmi. A stejně tak je snazší být pluralistou s lidmi vyznávajícími pluralismus, s vlastními přáteli nebo s lidmi, kteří přinejmenším uznávají ideály demokracie. Mnohem složitější to je s občany nebo skupinami, kteří demokracii vůbec neuznávají. Problémem pluralismu je nepluralismus. Pravý pluralismus naráží na pokusy protivníků demokracie získat nadvládu. Jakožto prezident Masaryk tvrdě zápasil s problémem soužití s extremistickými odpůrci pluralismu.“

2 17.02.2023

Když si na Wikipedii vyhledáte heslo „Secret Meeting of 20 February 1933“, přenesete se rovnou do děje téhle stručné a docela neotřelé knížky, vlastně spíš historické eseje. Na dlouho poslední skutečné volby v Německu (další, kterým se tak dá říkat, se konaly až v roce 1990) jsou za rohem a dvacítka průmyslníků zastupujících ta nejzvučnější jména – BMW, Opel, Siemens, Allianz, Bayer, Krupp, BASF, Agfa – slibuje Adolfu Hitlerovi přispět miliony na jeho volební kampaň a dál už to znáte. Velké podniky hrály hlavní roli při vzestupu nacistické strany, ochotně pomáhaly Hitlerovi při zavádění jeho diktátorského režimu (vizte taky petici průmyslníků, tzv. Industrielleneingabe z 19. listopadu 1932) a v dalších desetiletích z něj a z bezplatné pracovní síly v koncentračních táborech profitovaly.

V dalších epizodách, téměř filmových záběrech, ze kterých se kniha skládá, sledujeme nám tady dobře známé události, anšlus Rakouska, Chamberlainův appeasement, Mnichov, konec války, a to pokaždé z pohledu nenápadných, a přesto osudných ústupků a zaváhání mužů, kteří nezasáhli, když mohli. V tom sarkastickém Vuillardově vyprávění je paralel k současnosti plno, člověku se připomene iniciativa Stop Business With Russia, německý business as usual (taky Nordstream as usual) a říká si, jak jiný mohl být svět v roce '33 i v roce '22, kdyby několik klíčových politických osobností jednalo v konfrontaci s diktátorem jinak. Kompromisy se zlem se znovu proměňují ve spoluvinu a „program jednání“ se mění v „denní rozkaz“, obojí francouzsky „l'ordre du jour“, slovní hříčka, kterou Vuillard propašoval do titulu své knihy.

Když vám nebude vadit, že na literaturu faktu je v ní málo faktu a na román je v ní málo příběhu, a když skousnete moralizující a trochu přeplácaný styl vyprávění a užijete si tu montáž historie a literatury, které se ve Francii začalo říkat „méthode Vuillard“, mohla by se vám líbit, jako se líbila mně.

Kniha má Goncourtovu cenu za rok 2017, stejně jako ji zaslouženě o pár let dříve dostal nepopiratelný Vuillardův vzor Laurent Binet se svým HHhH. Časopisy Respekt a Reflex ji zařadily do výběru nejlepších titulů roku 2018, kdy ji česky vydalo nakladatelství Argo pod podivným názvem „Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech“ v překladu Tomáše Havla.

2 16.02.2023

Doporučuji všem obyvatelům bývalého Československa, kteří se zamýšlejí nad společností a politickou kulturou našeho koutu světa. Hluboké, fundované a precizně formulované myšlenky, tnoucí do živého.

2 06.02.2021

„A tehdy se Fatima rozhodla: pojede za izraelskými ženami a vykřičí jim do očí celou pravdu. Izrael - řekne těm židovským bábám - je stejně pěkně hnusná země. Ale - říkala si trochu nevěřícně - jestli tam vůbec někdo může něco pobrat, tak jedině matky vojáků. Není přece možné, aby vědomě vychovávaly své děti jako zrůdy.

Požádala armádu o potřebné propustky. S desítkou dalších žen z Al-Azarie odjela do kibucu Be'eri v Negevské poušti. Postavila se před Izraelky - zbožná Arabka s vlasy skrytými v tradičním šátku, tváří v tvář ženám v šortkách. Spustila na ně: ,Bojím se vás. Bojím se vašich dětí vojáků. Bojím se nočních nájezdů na naše domy, hlídek, checkpointů. Žít takhle v neustálém strachu mě už jen ponižuje. Nic jsem vám neudělala, abych tolik trpěla. Jsem tady, abyste to věděly.

V sále zavládlo ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. Fatima cítí, že konečně někdo těm Izraelkám vykřičel celou pravdu, a poprvé po dlouhé době neskrývá zadostiučinění. Je hrdá, se vztyčenou hlavou; konečně udělala to, co měla v plánu. Může se vrátit domů.

Vtom se zvedne Vivian, Židovka z kibucu Be'eri. Podívá se na Fatimu: ,Bojím se vás, bojím se jet městským autobusem v Jeruzalémě nebo v Haifě, protože se bojím sebevražedného atentátu. Se strachem se dívám do každé arabské tváře, protože nevím, jestli to není tvář šahída. Nezasloužím si tu úzkost, já za tuhle válku nemůžu. Je dobře, že jste přijely, konečně jsem vám to řekla.

Fatima je zaskočená. Nikdy si nemyslela, že by se jí Židovka mohla bát. Strach je ten nejvíce ponižující pocit; sama se ho chce zbavit, nemůže ho rozdávat druhým. Rozhodne se, že z kibucu odejde až potom, co vysvětlí své důvody a sama lépe pochopí."

--

Ano, ten kibuc Be'eri je bohužel ten kibuc Be'eri, který myslíte. A já se bojím, ale nejsem si jistý, jestli Vivian, o které Paweł Smoleński tady před deseti lety psal, nebyla Vivian Silver, kanadsko-izraelská mírová aktivistka a bojovnice za práva žen, jedna ze 130 brutálně zmasakrovaných obětí palestinského teroru ze 7. října.

Tohle je opět výjimečná polská literární reportáž. Další dílek k pochopení dvou znepřátelených nacionalismů, náboženství a civilizací. Pro příznivce Izraele, jako jsem já, kolikrát nepříjemné čtení, ale o to potřebnější. I Smoleński těžko skrývá své sympatie k Židům jako k těm, kteří jsou schopni aspoň sebekritiky a nějakého protestu. Přesto je ve svém vyprávění obdivuhodně objektivní. Bez přehánění a bez ukvapených úsudků naslouchá obavám lidí z obou stran. Poctivě ukazuje, že všude jsou dobří lidé, a ukazuje i ty, kteří mají už oči jen zasypané pískem žalu, rozčarování a zášti. Vypráví zázraky o Izraelkách a Palestinkách v bikinách na pláži v Gaze, jedné z nejkrásnějších v regionu, o starých Židovkách, které každý den na kontrolních stanovištích dohlížejí na to, aby se izraelští vojáci chovali slušně, o Michaelu Sfardovi, izraelském advokátovi bojujícím za práva Palestinců, a jeho přátelství s Mohamedem z města Bil'in, které proslavil dokumentární film 5 rozbitých kamer nominovaný na Oscara. A tím ukazuje, že i jednotlivci můžou navzdory všemu udělat hodně, stačí jen trocha dobré vůle a opravdu pořádná dávka odhodlání.

Ze světových jazyků byla díky Absyntu a překladatelské práci samotného Juraje Koudely zatím přeložena do slovenštiny.

--

„Kdysi jsem sem dovezl skupinu studentů z Hebrejské univerzity; byli to samí Izraelci - říká Avi. - Jedna z dívek měla vlasy zakryté islámským šátkem. Nařídili jí, aby šla palestinskou stranou ulice, ačkoli může hlasovat v našich volbách, mohla by se stát poslankyní, prezidentkou, šéfkou velké korporace. Šmejd v uniformě - taky jsem takovým byl - jí řekl, že muslimka nebude chodit po židovské straně ulice. Hebron připravuje lidi o rozum.

„Milý Tato,

včera sa mi o Tebe snívalo. Bol si živý a v poriadku, ale myslím, že si už bol predtým mŕtvy, podľa toho, ako som sa správala. Vážila som si každú chvíľu s Tebou.“

--

Když se v roce 1985 při koupání na Panenských ostrovech utopila velká láska Júliuse Satinského, se kterou byli 20 let manželé a které jako dvacátník psal ty překrásné Listy Oľge, napsal si Július do svého deníku:

Wenn du einmal traurig bist, dann denk an alle, die gern mit dir tauschen würden

(Až ti bude někdy smutno, vzpomeň si na všechny, kteří by s tebou rádi měnili)

Když v roce 2002 umřel on, začala jemu psát dopisy jeho mladičká dcera Lucia. Dopisy z tohohle světa. Je to něco tak nádherného, intimního a láskyplného, nebylo to totiž psáno pro naše oči. Až teď, po 20 letech, se je Lucia rozhodla zveřejnit, a to s krásnými ilustracemi Ivany Šátekové. Opravdu si ji sežeňte a přečtěte. Opravdu. Já jsem vydržel neplakat až do posledního dopisu, ten mě dorazil.

Jestlipak se lidem v nebi splní všechny sny, které měli na zemi a zůstaly nesplněné?

--

„27. apríl 2022

Milý Tato,

z Prahy som Ti už nikdy nenapísala. V období od 27. januára 2003 do 29. septembra 2005 som Ti napísala šesťdesiatšesť listov. [...] Od posledného listu prešlo sedemnásť rokov, to je takmer presne toľko, koľko som mala, keď som Ti ho písala. Čoskoro uplynie dvadsať rokov od Tvojej smrti.

Prehodnotila som svoje slová zaznievajúce v liste z 1. mája 2003, že tieto listy sú určené len mne a ich prípadné vydanie bude v hre až po mojej smrti. Venujem ich čitateľstvu na Tvoje okrúhle smrtiny. Rozhodla som sa z nich nič nevynechať, sú upravované iba minimálne.

Na komparatistike nás učili, že v literatúre je autor mŕtvy. Autorka týchto listov nezomrela, len už neexistuje. Ani svet, v ktorom sme žili my dvaja spolu, už neexistuje. Pre mňa sú dnes tieto listy nečakane spomienkou nielen na Teba, ale aj na ten svet.

Tvoja Lucia“

1 15.12.2023

HEZKÁ PROCHÁZKA

Zelinářské zahrady v létě navečer,
laskavá voda konví vás tiše oslovuje,
růžice plné úst –
Velmi vás miluji

pro tu tajemnost kroků a stálého šepotu,
pro tu tajemnost psího zaštěknutí,
venkova na pokraji města.
Ještě dlouho mezi domy

táhne se za mnou
dlouhý zelenavý pás páry,
závoje vaší bohyně,
Paní králíčků a svítání.

--

Když na jaře 1948 požádal Ivan Blatný v Británii o politický azyl, zmizely jeho verše z knihoven a jeho jméno přestalo u nás oficiálně existovat, což snad vysvětluje, proč legendární „básník Brna“ ani mým Brňákům dodnes nic neříká. A to se stal pátým našincem, po Smetanovi, Palachovi, Hollarovi a Husovi, po němž je pojmenovaná ulice ve Spojeném království.

Ke stému výročí jeho narození dvě top brněnská nakladatelství, Host a Druhé město, přišla s tímhle skvělým počinem. Některé z těch kultovních sbírek totiž nevyšly dlouhé desítky let. Ve dvaceti letech Blatný debutoval s přejemnou Paní Jitřenkou (1940), ve které jde ještě o to „všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti“, jak říká. Melancholické procházky (1941) pak jemu i jeho městu zajistily nesmrtelnost, léto se přehouplo a „jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.“ Nakonec ale Tento večer (1945) o vší válce a pustotě i poslední předemigrační Hledání přítomného času (1947), kde se svět hrabe zpátky k nějaké naději, nejsou o nic míň krásné.

--

PODZIM VE FÜRSTENBERSKÉ ZAHRADĚ

Růžový písek deště
na cestách osychá,
jdeme si sednout ještě
na chvíli do ticha

a pak si vykládáme
nad Prahou srdcí svých,
ty uličko, ty chráme,
hro plášťů podzimních.

A moudrá, opuštěná,
útěšná zahrada
jen potichoučku sténá
a dlouze uvadá.

1 07.12.2023

„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“

Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy.

Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták).

„Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu.

Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“

1 03.12.2023

„Platilo nevyslovené pravidlo, že povedať nebolo potrebné nič, čo stačilo urobiť.“

Vloni Šeptuchy, letos tahle u mě zastupuje kategorii slovenský magický realismus. Jak to bývá u povídkových knih, některé jsou slabší, ale to všechno stojí za to, abyste se dočetli k té poslední, titulní, která je čistá nádhera. Ta je psaná tak nádhernou, uhrančivou slovenštinou, jakou nepamatuju.

Ale tu silnou atmosféru dětství, kterou mi oživila, tu si pamatuju. Stejně jako mezi námi dětmi běžné a později zapomenuté slovo gebuzina. Příběhy tlačí na vzpomínky, na představivost, jsou někdy trochu creepy, ale po celou dobu uvěřitelné a psané s ohromným sebevědomím a originalitou, která se cení.

„Gregory sa vraj náhle zapotácal pri práci v kostole, keď sa náhle pominula, sadol si v zákrstí a vyhlásil o nej, že je mŕtva, aj keď pri nej v čase smrti nebol, a každý chlapec, ktorý kedy chcel Barboru Mäsiarovú za ženu, bol následne spokojný, že u nej nepochodil a že si ju nevzal, lebo by ostal vdovcom bez detí a nevyplatila by sa mu, takto sa totiž u mužov v Lyskách uvažovalo o ženách, a aj ja som bola trochu spokojnejšia, keď som vedela, že mi budúci muž neujde za touto milou kresťankou, čo z dobroty vyrábala pre starých nechtíkovú masť, a neskôr som jej bola vďačná aj za to, že sa mi nezjavovala v tme a nemátala ma v snoch, aj keď na to mala dobrý dôvod, pretože som ju počas onej potýčky v lesíku za včelínmi preklínala a vyhrážala sa jej, a na svete mi ju pripomínal už len striedmy náhrobok, ktorý dali staré Mäsiarky vyrobiť z úspor na svoje vlastné hroby. Do konca svojich životov potom prijímali dary a pozornosti na počesť nebohej vnučky a dcéry a museli pri tom počúvať básnenie mládencov aj zrelých chlapísk o kráse a premnohých pôvaboch Barbory Mäsiarovej, ale nikto si ju nemohol pamätať lepšie ako ja v momente, keď čupela za včelínom, dokonale prekvapená zlobou, s ktorou som ju prepadla, a viac už o nej nemám čo povedať, iba toľko, že by bola súcejšou nevestou pre Gregoryho než ja, keby len vedela rodiť a nezomrela tak rýchlo a bez prípravy, a ja som len v tom bola od nej lepšia, že som mala tuhší, aj keď trochu jedovatý korienok a že som vedela, síce s frflaním a kliatbami, ale predsa úspešne v sebe vypestovať a naveľa porodiť deti, ktorým nič nechýbalo, a že som sa držala života ako kliešť.“

1 01.12.2023

Ďalšie sklamanie zo súčasnej slovenskej tvorby. Tento kúsok pre mňa najlepšie vystihuje slovo banalita, ktoré mi blikalo v hlave hádam celý čas. Až na pár pozoruhodných a dojemných pasáží (napr. tú o alzheimerovi), sú to len banálne myšlienky, ktoré boli popísané už miliónkrát a lepšie, dokonca aj návšteva tábora v Terezíne je opísaná tak nešikovne, že je to až trestuhodné, jedno klišé za druhým, ťažkopádny jazyk, samoúčelné a páčivé odkazy na iné literárne diela. Vlastne neviem, prečo by to mal niekto čítať.

Čo je ale horšie ako neumelý spôsob písania, sú bludy, ktoré autor prezentuje. Napríklad o tom, ako ten, kto bojuje vo vojne, len nedobrovoľne plní vyššie ciele iných (str. 24). Čo by mu na to asi povedali československí letci, ktorí utekali do Británie a hlásili sa do RAF, aby bojovali s okupantom svojej vlasti? Čo by si o tom asi pomysleli statoční ukrajinskí obrancovia, ktorí sa dobrovoľne vracali po desaťtisíckach domov, aby spravili to isté? Púček tu prezentuje odpornú neúctu k týmto všetkým hrdinom zabalenú do (opäť banálneho) pacifizmu.

Alebo historické nezmysly či zjednodušenia, ako že Rómovia boli pre nacistov rovnakým terčom ako Židia (str. 36), alebo že Terezín bola továreň na smrť (str. 93). Pri všetkej úcte k tým, ktorí v Terezíne zahynuli, budeme naozaj Terezín porovnávať s Treblinkou, Sobiborom alebo Chełmnom? Autor by si práve pri úcte k nim mal nabudúce problematiku naštudovať.

Keď si potom na 108. stránke knihy už myslíte, že ju v pokoji prečkáte do konca, dozviete sa, že to, že môžeme voľne prechádzať hranice, je len hra na slobodu. Stav, ktorý tu vďakabohu máme od 21. decembra 2007, je niečo v našej histórii nebývalé a je to niečo, o čom sa našim ešte celkom nedávnym predkom, vrátane autorovho toľko spomínaného deda, ani len nesnívalo. Že to autor nazýva hraním sa na niečo, je len ďalší výsmech voči nim, ktorého sa v knihe dopúšťa.

1 19.07.2023

Nenašiel som v tejto knihe nič zaujímavé ani originálne, je mi ľúto. Nominácii na Anasoft Litera nerozumiem.

1 06.06.2023

Po smrti nechci přijít do žádného nebe, nýbrž do Litomyšle, nad Litomyšl není, to musí uznat každý, kdo tam jednou byl!

To nejsou slova Miroslava Brýdla, nýbrž Čestmíra Jeřábka, ale k čemukoli, co se týká Litomyšle, se stejně vždycky hodí. Že je Litomyšl jedním z nejobdivuhodnějších měst vůbec, perlou renesanční ale hlavně moderní architektury evropského významu, městem kultury a vzdělanosti a ostrovem pozitivní deviace se světovým přesahem, vděčí do velké míry právě Miroslavu Brýdlovi a jeho porevolučnímu starostování. O té době především tahle kniha v celkem informativní formě vypráví. To vyprávění je nanejvýš subjektivní, a tak je potřeba snést trochu zbytečné samochvály, ukřivděnosti anebo osobních historek, které jsou nezajímavé dokonce i pro ty největší milovníky Litomyšle.

Ti samí milovníci Litomyšle ji ale už stejně mají mezi svými Lutomislensiemi a přijdou si v ní na své, protože kniha je naštěstí především o tom zlatém věku a o osobnostech kolem Miroslava Brýdla, o všem, co činí Litomyšl krásnou, o architektuře a zahradách, o Smetanově Litomyšli, o houslových kurzech a restaurátorské škole, o Lázních ducha, spolcích, festivalech, o lidech a o tom ohromném díle, za které jemu a všem dalším patří všechna čest. Děkujeme, pane starosto.

1 09.05.2023

„Nikdy som veľmi nerozumel poézii, ale keď som si prečítal báseň Ľubomíra Feldeka Dobrú noc, má milá a v nej verš ,esesák sa objal s eštebákom‘, bolo mi jasné, akú dokáže mať silu. V tejto jedinej krátkej vete sa zračili vtedajšie časy: tí komunisti, ktorí sa premenili na nacionalistov, sa spojili s fašistami, lebo ich k sebe priťahoval spoločný odpor k demokracii.“

--

Asi to nejlepší, co jsem vloni po slovensky četl. Cena Dominika Tatarky je naprosto zasloužená a stejně jako Erik Tabery na zadní straně obálky, i já vám závidím, že vás její přečtení teprve čeká. Martin M. Šimečka, bývalý disident a člen Verejnosti proti násiliu, nakladatel a (šéf)redaktor SME, Respektu a Denníka N, slovenský syn českých rodičů a jeden z nejbrilantnějších myslitelů dnešního Slovenska nás zase zve k zamyšlení se nad námi samými. Jeho pozvánka je krátká a psaná s ohromnou lehkostí. Pro všechny Slováky by to mělo být povinné čtení a pro každého Čecha vřele doporučená četba. Už proto, aby se nemusel ptát, co vlastně Slováci poslední desítky let dělali a co je to s nimi teď. A taky proto, že vyprávění je i o Češích a je osvěžující číst si o sobě pohledem zvenku (což vlastně charakterizuje každou druhou knihu, kterou tady doporučuju).

A taky přečíst si o tom, jaká byla role Slovenska v disentu a že tam v tisku vycházely texty, které by v Čechách neprošly cenzurou a objevily by se tak maximálně v samizdatu. O tom, jak slovenští komunisti zachránili nekomunistickou intelektuální elitu, zatímco ti čeští ji hubili. O tom, proč bylo na Slovensku víc svobody a v čem byl rozdílný vztah lidí k režimu a režimu k lidem. O sebezáchovném instinktu malého národa a o nacionalismu slovenských komunistů, kteří neměli v '89 nejmenší chuť mlátit slovenské děti, na rozdíl od komunistů českých, kteří bouřící se studenty nevnímali jako české děti, ale jako drzou bandu škůdců. O tom, jak nástupem Mečiara k moci Slovensko předběhlo o dvacet let vývoj, který dnes zasahuje střední Evropu a část Západu. O tom zázraku, že mečiarismus byl poražen, a o tom, že v jiné geopolitické konstelaci to tak vůbec nemuselo být. O fascinujícím zrodu politického národa a o občanském aktivismu, který měl na Slovensku světovou premiéru a později se stal vzorem pro barevné revoluce v Evropě. A krásná poslední kapitola o vztahu přírody k naší identitě s letmou zmínkou o Šimečkových pobytech v divočině mého rodného kraje Muránské planiny je milou pozvánkou k jeho dalším knihám.

Hlavním motivem je ale pro Šimečku lhostejnost, přesněji řečeno lhostejná společnost. Ta slovenská (a nedá se nevzpomenout si na tu ruskou) dlouho vyvolávala dojem, že lidé jsou neutrální – ani dobří, ani zlí, jen lhostejní. Ukázalo se ale, že lhostejnost je ve skutečnosti tichou společnicí zla, které může zachvátit davy.

--

„Nacionalizmus je nechutný vždy a za každých okolností, ale je asi pravda, že ten slovenský bol vyvolaný najmä zmätkom v hlavách ľudí, ktorí neboli na pád komunizmu vôbec pripravení. Stotožnili sa s vtedajším režimom, plánovali v ňom svoje životy a kariéry. Keď sa systém zrútil, chytali sa záchranného lana, ktorému sa hovorí národná identita. Slovenskosť sa stala náhradnou hodnotou, ktorú prežívali ako skutočnú.

Ani na ňu však neboli pripravení, preto sa jej prejavy stali prehliadkou nevkusu, ktorý klesol hlboko dokonca aj pod komunistickú estetiku. Slovenskosť sa miesila z pohanských symbolov, akými boli vatry na horách, s kresťanskými odkazmi na Cyrila a Metoda, politickými na Veľkú Moravu a Svätopluka až po tvrdenie, že Slováci sú najstarším slovanským národom a aj preto je logické, že geografický stred Európy je práve na Slovensku, na kopci pri obci Krahule. Postavili tam tabuľu, ktorá tam dodnes hrdzavie, všetkými už zabudnutá.

Slovenský nacionalizmus bol tak neznesiteľne gýčovitý, že fungoval ako výberové konanie: komu sa z neho neobrátil žalúdok, stal sa tým správnym Slovákom. Spoločnosť sa začala podľa tohto estetického kódu štiepiť na dve časti, reprezentované nacionalistickou luzou a liberálnou elitou. Toto štiepenie sa dodnes neskončilo.“

1 17.02.2023

„Jak jednání občanských demokratů vypadá, zachytila i kamera. V záběru je zaskočený Bursík a jurodivý ministr vnitra Ivan Langer. Ministr vnitra na svého koaličního kolegu dlouho vášnivě křičí a mimo jiné říká: ,Ty prostě jsi schopnej zabít bobra, abys zachránil strom? Jo? Ty jsi schopnej udělat cokoliv, jít přes mrtvoly, přes to, abys jsi dosáhl svého! Respektuji to, že máš svého kandidáta, nicméně máš taky nějakou povinnost respektovat, aby došlo k nějaký shodě. Vytíráš si prdel s těma ostatníma. Jinými slovy říkáš, že tihleti, tihleti si vytřou prdel s tamtěma! Tak já ti to povím, jaká hra kolem toho byla. Jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí bude bručet!‘“

--

Tahle ukázka, tahle Íčkova nezapomenutelná promluva je tady pro připomenutí, proč parlament volil prezidenta v roce 2008 naposledy. Erik Tabery, dlouholetý šéfredaktor Respektu a vzor profesionality v naší žurnalistice, byl tehdy přítomen dění v zákulisí a ještě toho roku o tom podal tuhle zprávu. Je to skvělá četba pro všechny zájemce o české politické dění a pro všechny, kteří lamentují nad přímou volbou. Uvidíte, že po jejím přečtení vás veškerá nostalgie po starých pořádcích opustí. Letošní kampaň je odporná, nevkusná a bizarní, to je fakt, ale míra zákulisních tlaků, intrik, výhrůžek a nechutného obchodování (mj. se stalinskými bolševiky) u obou Klausových voleb v člověku probouzela zoufalství.

Tabery pojal téma zeširoka, rovnou od roku 1918, ale jako správný Tabery zůstal čtivý a jednoduchým jazykem v krátkých kapitolách vystihnul jen to nejdůležitější. Ten široký záběr mu ale dovolil vyprávět, jak Masaryk nevítězil vždy přesvědčivě, jak měl Havel v roce '98 namále, za co všechno je třeba vážit si Petra Pitharta, a taky zamyslet se nad tou nadpřirozenou aurou, kterou v očích Čechů prezident má a která se u našich sousedů nevyskytuje. Uvědomil jsem si to znovu teď, když jsem se cestou na Sněžku už musel zeptat kamaráda, nespokojeného s jakýmikoli prezidentskými kandidáty: „A ty máš takovýhle požadavky dokonalosti i na osobu premiéra? Nemáš, aha. A není to divný, když je mnohem důležitější než prezident?“

I díky autentickým výpovědím přímých účastníků (poskytnutým často pod příslibem anonymity) je to jedna z nezajímavějších knih o našich soudobých dějinách, poutavá detektivka, u které víte, jak dopadne, ale stejně vás baví. A u fotek Tomkiho Němce si dopřejete i tu nostalgii.

--

„S dospíváním demokracie v obou republikách získaly význam jiné síly, osobnosti a instituce, které po Havlovi převzaly mnohé funkce. Nicméně nikdo nedokázal, a dokonce se ani nepokusil, převzít duchovní vedení země poté, co je Havel nechal ležet ladem. Právě v mentální oblasti je třeba vzor a nápomoc. Pro obě republiky stále platí Havlova diagnóza česko-slovenské společnosti, její sebedůvěry a morálky po padesáti letech střídající se diktatury: ,nanejvýš otřesená a zpustlá‘. Někdo musí umět lidem vysvětlit, že vypořádání se s proměnlivou národní minulostí je alespoň tak důležité jako směnný kurz koruny.“

1 17.02.2023

„Nakonec jsem mu položil tu – jak se mi tehdy zdálo - nejdůležitější otázku: prozradí mi jakožto člověk, který se už čtvrt století zabývá polskou kulturou a skvěle Poláky zná, čím se doopravdy liší Poláci a Češi?

Odpověděl: „O rozdílech mezi Poláky a Čechy by se mi snáze mluvilo právě před pětadvaceti lety. Protože když někoho znáš povrchně, můžeš jednoznačně říct, že je velkorysý nebo lakomý, uzavřený nebo otevřený. Ale mluvit o blízkých lidech, které velmi dobře znáš, je mnohem těžší. Můžeš říct, že je miluješ, ale říct, jací jsou – to už je velká potíž.“

Tehdy mě jeho odpověď zklamala. Ale Václav Burian přesně věděl, co říká. A měl pravdu. S každým rokem, co se zabývám Českem, si uvědomuji, že je pro mě čím dál těžší na ty zdánlivě jednoduché otázky odpovídat.“

--

Polský historik Mariusz Surosz píše moc zajímavě o českých dějinách a neskrývá přitom své sympatie k nám. Jeho poslední kniha Ach, ty Češky! navazuje na knihu Pepíci, dramatické století Čechů (obě do češtiny přeložila Anna Šašková Plasová). Výchozím bodem každé z osmi skic je žena, i když nakonec se vyprávění stáčí spíš k jejich dědečkům, otcům a bratrům. Je to kniha o naší vlastní historii, nedávné, ale kolikrát neznámé, nebo nepochopené. A tak se kromě známých příběhů, jako jsou ty o Věře Čáslavské nebo Adině Mandlové, dozvíte, co jste neznali o volyňských Češích, Záolší, o Sudetech nebo o pronásledování našich křesťanů za totality, o složitých česko-německých i česko-polských vztazích, o statečných lidech a o tom, jak je důležité dobré sousedství, když už jsme se v té české kotlině ocitli úplně sami. Po literární stránce je místy těžkopádná, ale člověk jí to odpustí. Každá kniha je cenná, která ukáže, jak absurdní je ten polský pohrdavý (i když často plný sympatií) přístup k nám, „Pepíčkům“. A obráceně, jen bez těch sympatií.

--

„Komunisté tímhle způsobem vyprávěli dějiny tohohle města a regionu a moc si přáli, aby je jeho obyvatelé přijali za vlastní. […] Žádná, ani ta nejmenší zmínka o těch, kteří tohle město založili, kteří v tomhle regionu sedm set let žili. O Němcích. ,O Němcích se prostě nemluvilo.‘ Michal Koleček, Zdenin manžel, vyrostl v Liberci plném pozůstatků po Němcích. Po mnoha letech o sobě a Zdeně napsal: ,Dýchat Sudety se stalo naším osudem. Není a je to naše zem. Jinde se minulost přirozeně dědí z generace na generaci prostřednictvím obyčejného vyprávění. Nepateticky a jaksi mimoděk se od starších mladý člověk dovídá, kdo zasadil určitý strom či postavil konkrétní dům. Nejedná se o lekce z historie, jde o hovory doma nad večeří, s přáteli na rybách, s partou u piva. Často z nich lze pochopit o daném místě daleko víc než z knížek nebo učebních textů. Všude v českém příhraničí ale často není koho se zeptat právě na nejjednodušší otázky.‘“

1 17.02.2023

Je nekonečná škoda, že nebyl dokončen Švejk a že nebyla dokončena tato vzácná kniha. Stejně jako u Republiky v nebezpečném světě se obdivuji historické a zároveň literární kvalitě díla Jiřího Kovtuna, každá věta je promyšlená a má své přesné místo, přitom se hladce čte. Vřele doporučuji.

1 08.02.2021

„A právě nacionalismus je třetí důvod populistického skluzu české politiky. Důraz na etnicky pojatou národní pospolitost souvisí s ochromením pluralismu ve společnosti. Václav Havel tento trend pojmenoval dříve, než se vzedmula vlna nacionál-populismu: ,Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po další hegemonizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků - a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebo dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné.“

--

Jacques Rupnik je Čech s velkým Tch a tohle je brilantní, strašně zajímavý soubor jeho esejů o nás, tj. o střední Evropě a jejích démonech, o našich osudových osmičkách, vyrovnávání se s totalitou, o naší národní identitě. Přednášky, články nebo dokonce rozhlasové příspěvky jsou často poprvé přeložené do češtiny, přičemž nejstarší je z roku 1974, a ta nejnovější jen pár let stará. Mě překvapivě nejvíc pohltila ta o roli náboženství v čs. politice, psaná už v roce '86.

Dostala Magnesii literu za publicistiku a její titul, ten naprosto trefně odkazuje na Goofuse, ptáka z Borgesovy Fantastické zoologie, který létá pozpátku, protože mu nezáleží na tom, kam letí, ale odkud.

--

„Mnichov se stal v Evropě i mimo ni symbolem toho, jak zranitelné liberální demokracie jsou, pokud podlehnou iluzi, že mohou zachránit samy sebe a své hodnoty, aniž by se postavily rozpínavosti totalitní mocnosti na svém zápraží. Mnichov byl pro Evropu okamžikem vymezení: obětovala své principy a závazky, aby zachovala ,mír v naší době (,peace in our time), jak to chápali appeaseři. Podstoupila potupu, aby nedošlo k válce, avšak nakonec utržila ,potupu i válku (,dishonour and war), jak trefně pravil Churchill ve svém projevu v Dolní sněmovně.“

08.12.2023

„Soudržnost unavených a vyčerpaných poválečných Němců, vyléčených z nacionalistických vášní všeho druhu, byla i v tomto ohledu trvalá a důsledná: nacistické zločiny si navzájem odpouštěli. Skutečnost, že si Němci mezi sebou nechtěli vyřizovat účty, byla dalším fenoménem, který Spojence ohromil. [] Myšlenkou promeškaného povstání se zabývala také Hannah Arendt ve zprávě o své návštěvě Německa: ,Jedinou myslitelnou alternativou k programu denacifikace by byla revoluce - výbuch spontánního hněvu německého lidu proti všem známým prominentům nacistického režimu. Jakkoli by takové povstání bylo nekontrolované a krvavé, jistě by přineslo spravedlivější měřítka než ta, která se uplatňují v byrokratickém procesu. K revoluci však nedošlo, a to nikoli proto, že by bylo obtížné ji pod dohledem čtyř armád zorganizovat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že by k ochraně skutečných viníků před hněvem lidu nebylo zapotřebí ani jednoho německého nebo spojeneckého vojáka. Tento hněv totiž dnes neexistuje a zřejmě nikdy neexistoval. ,Soukromá odplata se tedy nekonala - ale ani ta státní neprobíhala v uspokojivé míře.“

--

Člověk něco zná o příčinách a průběhu války, ale už míň o době bezprostředně po ní. Jähner si klade za cíl vysvětlit, jakými cestami se Německo vydalo, aby se z totálně zničené země plné fanatických nacistů stal demokratický stát s rodícím se hospodářským zázrakem. Na otázku číslo jedna, pravda, neodpovídá – jak se jeho země dokázala duchovně přebudovat, když NSDAP měla přes 10 milionů členů, kdy se většina nacistů nakonec vrátila do veřejných funkcí a když ani jejich nejzarytější odpůrci už po válce neměli příliš velkou touhu po jejich potrestání.

Kdybych snad vedle téhle nečetl Snyderovy Krvavé země a nevěděl, jak neporovnatelné utrpení Němci a Rakušané způsobovali všem ostatním, možná by mě víc dojímalo, že jim to neklapalo v posteli, že jim stoupla kriminalita, že fasovali potraviny na lístky nebo jejich údiv, že byli ve světě ještě několik desetiletí tak neoblíbení. Přesto je to moc zajímavý příběh jednotlivých lidí, tance a vůbec umění té doby, ale taky vysídlení, sobectví, utrpení a stovek milionů kubíků suti.

--

„Spisovatel Walter Kolbenhoff v roce 1946 referoval z jedné hornobavorské vesnice: ,,Tito sedláci nikdy neseděli v protileteckých krytech, když se sypaly bomby a vyhasínaly životy blízkých. Nikdy se netrmáceli v mrazu a o hladu po cizích polních cestách. V době, kdy jiní vítali každý den, který jim znovu daroval život, jako dar, seděli na svých usedlostech a vydělávali peníze. Tento osud je však nenaučil pokoře. Jako by se nic nestalo a vůbec se jich to netýkalo.“

05.12.2023

„K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa.

,Dobrý deň, skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom.

Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života.

Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.“

--

Co vznikne, když se spojí vzpomínky megavtipného (sledujte jeho twitterový účet) publicisty Sama Marca, ilustrace Adriána Macha, které (např. jeho Poustry) samy o sobě stojí za koupi, zážitky Matúše Mahúta, fotky Jakuba Čaprnky, kresby Ivany Čobejové, designéři z madebythe: a dnes největší cool turistická komunita na Slovensku - Hikemates?

Vznikne tahle naprosto nádherná kniha o tatranských chatách. Na třech z nich dělal chataře Samův táta, on v tom světě vyrůstal a mě okouzlily víc, než bych čekal. Člověku se zachce na jednu po druhé vyrazit. Doufal jsem jen, že mezi nimi najdu chatu z mé oblíbené Hollého Medené veže, ale s tou se prý věci mají úplně jinak.

--

„,V čase medzinárodného výstupu sme boli na Chate pod Rysmi a noc predtým sme losovali. Ťahali sme zápalky. A kto prehral, dal si čelovku a išiel hore. A ďalej? Vraj vyliezol na vrchol, tam si stiahol nohavice a tú tabuľu, ktorú tam na Leninovu slávu dali, osral. Aj to je citát. Samozrejme, okrem praktického problému to predstavovalo aj problém ideologický. Navyše sa opakoval. Bolo ho treba riešiť, no a tak potom pred tým davom niekoľkých tisícov ľudí vždy ráno na vrchol vyšiel akčný oddiel a znečistenú tabulu očistil. Nebola to vďačná robota a hlavne neriešila problém, ale dôsledky. Práve preto potom na vrchol postavili celonočnú stráž.

Po ceste na Rysy na niektorých skalách nájdete farebné Leninove stopy, ktoré Leninove nie sú, ale to viete. Dôležitejšie je však niečo iné: v čase komunizmu predstavovali Vysoké Tatry únik. Pre väčšinu to bol únik do prírody a na vzduch, ale pre mnohých to bol únik pred komunizmom ako takým. V Tatrách sa naozaj lepšie dýchalo. Inak sa žilo, inak a menej sa cestovalo, inak a pomalšie tiekli informácie, a to neplatí len pre obdobie komunizmu.

Bola to sloboda, ktorú si už dnes zrejme nevieme predstaviť, lebo si ju našťastie predstavovať ani nemusíme. Vysoké Tatry boli ďaleko, doliny dlhé a chaty vysoko. Žili v nich ľudia, ktorí milovali hory a do iných sa dostať nemohli - a chceli mať pokoj. A inde ho nájsť tiež nemohli. A raz do roka si na Chate pod Rysmi ťahali zápalky, no a kto prehral, išiel hore.“

04.12.2023