Elevant komentáře u knih

Když se řekne francouzský román, okamžitě se vzpomenu na Miláčka - nevím, proč zrovna na něj, snad je to způsobeno tím, jak věrně umí Maupassant vylíčit Paříž a Pařížany... Pro mě jeho "objektivní román" představuje příjemnou alternativu naturalismu (Ačkoliv Zolou taky nepohrdnu, takové guilty pleasure). Miláček je napsán decentním, ale dokonalým jazykem, fungujícím jako břehy, jimiž protéká čistý příběh muže jménem Duroy ( který je, řečeno žargonem dnešní pop-psychologie, psychopat), a který vypovídá o tehdejší Francii víc než lecjaká sociologická studie.
Ve zkratce: Miláček je jedno z nejlepších literárních děl, které se v 19. století ve Francii vůbec zrodilo. A že to bylo plodné století.

7 10.02.2021

Nesnesitelná lehkost bytí je výborná mnohovrstevnatá kniha s jedinečnou filosofií. K této knize a vůbec celé Kunderově tvorbě bylo napsáno takové množství studií, že například já jsem strávil čtením o tomto románu snad delší dobu než čtením románu. Rád bych ve svém komentáři citoval Helenu Koskovou, která vystihuje základ a východisko mého vlastního pohledu na Nesnesitelnou lehkost bytí:
"Tak jako Kafka kdysy používal civilní, střízlivý jazykový projev k vystižení hloubky, která leží pod povrchem reality, tak Kundera pracuje stavebně s příběhem ne pro zápletku samotnou (která je často banální), ale aby ho postavil pod ustavičnou palbu filozofických reflektorů, aby ho komentoval, myšlenkově interpretoval, relativizoval a dobýral se jeho pravého smyslu. Hledání pravého smyslu příběhu a jeho myšlenková interpretace je pro autora samotného i pro čtenáře současně zábavná intelektuální hra a vážný filozoficko-noetický proces ústící v nekonečnu."
(Helena Kosková: Hledání ztracené generace)

7 04.01.2021

Havlíček ve svých verších výmluvně komentuju historickou epochu, se kterou byl nucen se potýkat. Jsou do jisté míry i nadčasové, nicméně nedají se vnímat jinak než v kontextu doby.
Domnívám se, Elegie jsou zásadní pro pochopení Havlíčka, protože na jedné události, která mu definitivně změnila život - tedy deportace do Brixenu - vystavěl všeobecnou kritiku dobové politiky. A učinil tak s pomocí svižných, ironizujících a báječně zesměšňujících veršů.

7 28.11.2020

Ač je Velký Gatsby knihou krátkou a obsahově střídmou, jsou v ní skvěle vyvedené postavy, jejichž charskteristika sahá hlouběji, než by se mohlo zdát. Velmi skromný vypravěč dokáže vyjádřit marnivou osamělost a marnost Gatsbyho života, bezprostřednost Toma Buchanana, jehož před ranami osudu chrání jeho dětinskost, naivitu Daisy, a to vše velmi elegantně na pár řádcích, jen s pomocí několika klíčivých slov. Při četbě knihy jsem nabyl dojmu, že přes poutavý a hluboce pravdivý příběh se největší síla knihy ukrývá prqmávě ve Fitzgeraldově stylu psaní. Vedle úderných a všeříkajících replik postab se objevují popisy, velmi lyrické, krásné a nápadité, stále však výstižné a čtivé. Vlastním vydání v překladu Martina Pokorného, které ndmůžu než doporučit: věfně vystihuje sílu slov F. S. Fitzgeralda.

7 26.07.2020

Gordon Comstock je muž, který se chce vzepřít systému: tomu, čemu dnes říkáme "konzumní západní společnost" a tak podobně. Jenže svého předsevzetí odpoutat se od světa peněz se drží tak dogmaticky, že se dostává do slepých uliček, z čehož znovu peníze, a znovu a znovu se zbavuje zodpovědnosti za své činy, přičemž zabředává do nihilismu nejtěžšího kalibru.
Může tedy být Gordon symbolem? Ztělesněním utopistické ideje, která se tak dlouho snaží prosadit svou nejlepší cestu, až popře samu sebe? Jako v každěm Orwellově díle, i zde můžeme hledat svědectví o určité době, určité společnosti a jejích hodnotách. Tato kniha vás nutí uvažovat o tom, čeho jsme vlastně součástí, jakého systému, který nás může kdykoliv spolknout? Jakou roli můžeme v systému hrát, ať už je to systém dobrý či špatný? A hlavně: pořídili bychom si domů aspidistru?

7 25.07.2020

Backman tentokrát zabruslil do kriminálního námětu, nicméně kniha nepojednává o loupeži, nýbrž o lidech, kteří se do ní zapletli. Jakokaždá autorova kniha je i tato výhradně o lidech, o tom, jak se dostali tam, kde jsou a kam půjdou dál... jejich příběh je v této knize čtenáři neservírován jako puzzle: na začátku spousta dílků, útržkovitých, o kterých čtenář ví, že k sobě patří, a nakonec se z nich skutečně seskládá provázaný celek.

7 24.07.2020

Upřímně řečeno, knihu jsem se rozhodl přečíst pouze kvůli tomu geniálnímu názvu. Nevěděl jsem o ní nic víc než že to mají být hororové povídky ověnčené cenami. Můj zážitek z jejich četby byl docela překvapením, neboť s takovým spisovatelem jako je Laird Barron jsem se snad ještě nesetkal. Nicméně překvapení to bylo příjemné, a plánuji zkusit toho z Gnómu ještě víc.
Laird Barron nepíše čistokrevné horory. Účelové pouštění hrůzi odsouvá do pozadí, v jeho povídkách je místo toho znát odvážné prolínání literárních směrů a experimenty s vyprávěcími způsoby. Povídky jako Redfieldská děvčata nebo Muži z Porlocku se více drží tradiční hororové šablony, ale velmi se spustřeďují na naturalistické popisy prostředí a postav, jejich vztahy a chování, a tímto zdánlivým úvodem se táhne předtucha děsů, kterým budou postavy později vystaveny.
Dále jsou tu povídky jako Jizva nebo Saturnův chřtán, které jsou žánrově hůře definovatelné a pohybují se nahranici halucinigenních výjevů, které překonávají hranice dimenzí a nejsou spoutány ničím pozemským. Ubohé postavy tu čelí čemusi temnému, co se prokousává do jejich světa a je to neuchopitelné a děsivé. Tyto povídky patří dle mého názoru k těm nejlepším.
Pak je tu povídka s názvem Vastace, která je naprostý úlet. A je naprosto skvělá.
Z velké části je to díky stylu vyprávění: schizofrenní proud myšlenek, které popisují na několika málo stranách neuvěřitelné výjevy, které ani v nejmenším nejsou vysvětleny. Samotný vypravěč, který hovoří o těchto výjevech se zaujetím hospodského tlachala a nijak nekomentuje svou zjevou nemorálnost a bezohlednost, je jediná velká záhada. Díky vypravěčovy nekonečnosti a schopnosti intergalaktického a časového cestování je porušen chronologický řetězec událostí, všechen děj se prolíná v jednom víru, aby na konci pohltil sebe sama jako mrtvá hvězda, když dosáhne singularity.

Na závěr bych chtěl ocenit práci, kterou si nakladatel s knihou dal, a která je vidět. Jak po obsahové, tak i po grafické stránce (ten nádherný čárový kód).
Přeji Gnómu hodně zdaru.

7 08.06.2020

Její básně jsou tak upřímné... krásné a jak člověka při čtení bolí. Sylvia Plath vytvořila ze slov klíč k pochopení sebe sama, v těchto verších hledala a nacházela, kdo vlastně je. Vložila do nich svou energii, temnou i zářivou, až jí samotné žádná nezbyla. Už od dob Skleněného zvonu cítím k autorce zvláštní pouto,, které Ariel ještě umocňuje...

7 25.05.2020

Typický anglický humor, břitký, jemný jako dýka. Co věta, to bonmot, úplně jako pan prezident...
Jak je důležité míti Filipa je první Wildeova divadelní hra, kterou jsem četl a teprve s ní jsem pochopil, co to vlastně takový anglický humor je. A kdo je jeho mistrem. Tato hra mne tolik nezaujal dějem, který je vlastně docela typický pro tento žánr, nýbrž skvělou hrou se slovy, slovnímy hříčkami, aforismy a paradoxy, až mi přišlo že pan Wilde z každé řádky na čtenáře potutelně pomrkává. Anebo se čtenáři vysmívá, těžko říct...

7 18.05.2020

Tedy, tathle knížka je záhada... je tak krátká, a přitom je v ní toho tolik... abych řekl pravdu, mám z ní trochu ambivalentní pocity, nejsem si jistý, jak moc se mi líbila, ale donutila mne přemýšlet nad jejím smyslem, a to se ne každé knize podaří. Určitě ve mne zůstane ještě dlouho, už jenom z toho důvodu, že se nad celým příběhem vznáší jedna nezodpovězená otázka. Já mám, jako asi každý, svou vlastní teoretickou odpověď, ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně na tom nezáleží. Spoustu věcí si v životě musíme domýšlet, a někdy i vymýšlet.

7 04.04.2020

Mé první setkání s Hrabalem, a musím říct, že velmi příjemné. Sloh, ve kterém je kniha napsaná, mě nijak nerušil, s podobným monotóním stylem vyprávění a jakoby hovorovou, neustále protahovanou skladbou vět jsem se setkal už i u jiných spisovatelů, a vždy se mi takové knihy četky velmi dobře. Přidává jim to na kráse.
Děj Ostře sledovaných vlaků je jedním slovem nádherný. Je úsměvný, je melancholický, je upřímný a krutý. Paralelně s válečným tématem se zde rozvíjí i příběh nesmírně sympatického hlavního hrdiny Miloše Hrmy a jeho životních štěstí i neštěstí, kterého čtenář musí naprosto nutně zbožňovat.

7 17.03.2020

Krásná kniha, poetická. Je to poesie? Je to jako poesie. Skrývají se zde myšlenky opravdu hluboké. Souhlasím s názorem, že ve čtenáři může Tracyho tygr vyvolat podobné dojmy jako Exupéryho Malý princ, snad proto, že obě knihy jsou svým způsobem radostné, ale zároveň se jimi prolíná něco hluboce smutného. Snad právě tímto ambivalentním pocitem Tracyho tygr podává tak věrné a hluboké podobenství lidského bytí.

7 17.03.2020

Ve svých historických biografiích využívá Stefan Zweig podobných postupů, jako v povídkách a románech (tedy jednom románu), a sice klade důraz na propracovanou psychologickou kresbu postav. Většinou se opírá o psychoanalýzu a hlubinnou psychologii, která byla za jeho života na vzestupu ve Vídni i v celé střední evropě. Psychoanalytické metody zná velmi dobře, odborné znalosti (Zweig byl přítlem a velkým obdivovatelem Sigmunda Freuda) mísí se svým mimořádným pochopením pro lidskou duši. Téměr vědecké metody, které používá při vytváření postav ve fiktivních povídkách, mohou působit lehce naivně, protože Zweig často, místo aby budoval charaktery, které by se daly psychologicky zkoumat a analyzovat, začíná rovnou od nějákého fenoménu, který se objevuje v psychoanalytické vědě, například kompenzace, oidipův či elektřin komplex apod., a kolem těchto fenoménů fabuluje příběh a dotváří postavy. Ovšem neděje se tak vždy, nezřídka od takové jednoznačnosti postav upouští a píše komplexní, plastické postavy. Aplikuje-li Zweig psychoanalytické metody na skutečné historické postavy, nikdy nefabuluje, pouze se uchyluje k domněnkám, na což jsou ovšem historikové často odkázáni. Historie je domněnka, řekl by někdo. A například myšlenka, že impotence Ludvíka XVI. nejenom zapříčinila, že jeho manžekství bylo po 7 let bezdětné, ale také vedla ke komplexu méněcennosti u něj a k nervovému podráždění u jeho ženy, taková myšlenka je velmi zajímavá a neměla by být opomíjena. Zároveň dobře ilustruje Zweigův charakteristický postup, a sice hledání příčin velkých historických událostí ve zdánlivě nevýznamných duševních rysech jejích aktérů. Zweigovy dějiny jsou tedy hrou psychologie a politiky.
Velké politické události ve Francii na konci 18. století se v této biografii přímo podepisují na osobnosti Marie Antoinetty. Z dívky neklidné, nerozvážné a nespůsobilé (dosazování nezpůsobilých na trůn je příčina zániku monarchií v moderní době - kvůli dědičnému právu neexistoval přirozený výběr, který by vyzdvyhl silné jedince, schopné udržet si své pozice, a tak se na trůn nakonec dostali lidé jako Ludvík XVI. a Marie Antoinetta), z tohoto dítěte, které si svou nezodpovědností urychlilo pozdější pád, se stává lepší a uvědomělejší žena a zároveň i skutečná královna, ovšem až ve chvíli, kdy již žádnou královnou není. Je tu dobře vykreslen zrod Francouzské revoluce, její prvotní příznaky, následné propuknutí této zcela ničivé a zároveň v dlouhodobé perspektivě očistné nemoci, až po chvíli, kdy začala požírat vlastní děti a nakonec zhasla a vysílený organismus uvolnil místo novému diktátorovi. Na počátku tohoto dějství stála likvidace krále a později královny, a zde je největší tragika života Matie Antoinetty - promrhala celý život, aby si uvědomila své chyby, až když už bylo příliš pozdě, a nezbývalo jí než pokusit se alespoň odejít s důstojností. Nejlépe to vystihují její vlastní slova: "Až v utrpení poznáme, kdo skutečně jsme." Je v tom jakási existenciální tragika - skutečné sebeaktualizace můžeme dosáknout jen v hraničních situacích, které jsou nejzašším bodem našeho bytí. Je v tom jakási absurdita - život prožitý v bezmyšlenkovitém, dionýském hýření končí nahlédnutím jeho nesmyslnosti ve chvíli konfrontace s tíhou utrpení. Na mysl mi vytane také Camusův Caligula, absurdní drama o tragickém hrdinovi. Marie Antoinetta zajisté byla tragickou hrdinkou dějin.
Za zmínku stojí kromě obsahu také forma této biografie: je tu používán nápaditý, květnatý jazyk, vysoce umělecký a zároveň zábavny a nesmírně čtivý. Věta se váže s větou v jednom barvitém a strhujícím proudu. Styl Stefana Zweiga, "Pana Metafory", je nazaměnitelný, a proto pokud se vám jednou zalíbí, nebudete se ho moci nabažit. Tak je tomu u jeho povídek, tak je tomu u jeho esejí a biografií - také v jeho (ne jediném) mistrovském díle, Marii Antoinettě, se vytříbený styl snoubí s faktografickou bohatostí, přísnou nestranností (spousta tendenčně sporných událostí je tu uváděna pokud možno na pravou míru) a s lidsky citlivou, pečlivou psychologickou kresbou.

6 27.08.2021

Borges sám sebe považoval především za čtenáře a v povídkách v tomto souboru je patrná jeho mimořádná chápavost a láska k literatuře. Jeho texty nazřídka odkazují na více i méně známé literární památky, převlékají se za starověké texty či faktografické spisy, nebo odkazují sami na sebe. Je v tom až cosi mystifikačního, a zároveň je takováto intertextualita původcem mnoha fanstastických prvků v Borgesových povídkách. Podivnou úlohu v nich často hraje jejich autor, sám Borges či jeho alterega, který komunikuje se čtenářem, zdůvodňují formu povídky (a nacházejí mnohé zkratky, díky nimž žádné dílo není delší než 19 stran), zkrátka vnímají povídku spolu se čtenářem. Čtenář a autor, fantastická povídka a autobiografický text, to vše splývá, mísí se a končí v nekonečnu. Existuje jistý termín, tzv. Borgesova hádanka. Ta se ptá, utváří-li autor text, nebo text autora.
Borgesovy povídky jsou hádanky prosvé čtenáře. Mystifikují ha, matou jej, pohrávají si s ním, neodkrávají vše. Jsou světy samy pro sebe, mnohovrstevnaté, někdy se ani nedají jistě odlišit od autorovy tvorby esejistické. Jsou označovány mimo jiné i samotným autorem jako fantastická beletrie. Jak však takové označení chápat? Dnes se často zapomíná na to, že fantastická literatura je dvojího druhu -jedna vytvářícvlastní realitu, odpoutávajíc se od té naší, anebo ji používá jako berličku, ale nepopisuje ji. Sem se řadí téměř výhradně brak, který nepřekračuje hranice vlastního žánru (ať už fantasy či sci-fi). Jiný druh fantastické literatury se přímo vyjadřuje k naší realitě, často (a většinou výhradně) na metafyzické úrovni. Postihuje bytí na takové úrovni, ne které by to realismus se svými omezenými proatředky nedokázal, a tím, že so od realismu odpoutává, dosahuje docela jiné úrovně pravdivosti. Takový žánr můžeme sice mlhavě, ale výstižně nazvat magickým realismem. To je ovšem jen umělý název nutný v době, kdy si realismus jako takový nárokuje dominanci v hodnotné literatuře. Prvky tohoto druhu fantastiky nalézáme u autorů moderních, jako je Borges, Márquez, Kafka a další, ale kořeny lze hledat už v literatuře nejstarší, s nejrůznějšími ságami a eposy na jedné straně a s teosofickými texty na straně druhé. Ostatně realismus je vynález, který šel ruku v ruce s vývojem románu, od Cervantese přes Sterna a francouzské osvícence po klasiky 19. století, a který mohl skončit, ale neskončil v postmoderním experimentu, zdaleka však není jediný relevantní. Vždyť čistá podoba realismu existuje pouze asi dvě století. V tomto smyslu je Borges dědicem nejstarších literatur. Jeho povídky a eseje obsahují celé literární dějiny, kdybychom to tedy otočili, mohli bychom rozhodně ne zcela ironicky říct, že světové písemnictví vedlo od svýchpočátků k Borgesovi. A jemu podobným.

6 10.08.2021

Ve své autobiografii uplatňuje Woody Allen humor dobře zbámý už jeho předchozím divákům a čtenářům, takže fanoušci by nemuseli být zklamáni - dostanou slušně obsáhlé, více či méně vtipné shrnutí filmařova života a kariéry. Allen se tu stylizuje, nebo spíše odkrývá, jako neurotický newyorčan, který má za sebou několik pozoruhodných pletek se ženami, ačkoliv sám zas tak pozoruhodný není, a shodou okolností je slavný, protože je vtipný. "Chápal jsem život jako tragický nebo komický podle momentální hladiny cukru v krvi, ale vždycky jako nesmyslný. Cítil jsem se jako tragéd v roli estrádního komika." Výtižné shrnutí.
Svůj životní příběh začíná, jak je ostatně zvykem, v dětství. První část knihy, ve které Allen líčí mladistvé okouzlení kiny na Manhattenu, krásnými spolužačkami a krásnějšími herečkami a samozřejmě jazzem, ve které popisuje vyrůstání ve velké židovské rodině a první krůčky jako komika, jsou velmi zábavné čtení. Později se dostáváme k prvním filmům a prvním manželstvím, Allen hovoří otevřeně o svých partnerkách i spolupracovnících, přičemž sám sebe pokaždé shazuje. O práci na filmech se nedozvídáte tolik zásadních informací jako spíše o jeho celkovém přístupu k natáčení.
Asi třetinu knihy tvoří část, která je nezbytná a má rozhodně své opodstatnění, ačkoliv objektivně zato v ní není humoru ani za mák a jejím účelem není ani být zvlášť čtivá. Jedná se výhradně o obranu Allenovu - samozřejmě že mluvím o sporu Allen vs. Farrow. Je nepravděpodobné, že je zde předkládaná verze událostí nezaujatá a objektivní, ale z mnoha různých důvodů, ke kterým patří i nepopiratelné důkazní materiály, Allenově výpovědi plně důvěřuji. Ale nepředstírám, že cause cele rozumím - rozumím jí natolik, nakolik jí může rozumět člověk, jemuž jsou předkládány mediální informace nezaručitelné, často pokřivené povahy. A popravdě se tím ani tolik zabývat nehci. Radši se zase podívám na Annie Hall.
Ta část knihy, kde by se měl Allen zabývat svou filmovou kariérou, která následovala po vypuknutí sporu, je v podstatě redukována na výčet filmů a nekonečné vypočítávání jmen spolupracovníků, které čtenáři často nic neřeknou, spolu s nezbytným konstatováním, o jakou se jednalo mimořádnou a skvělou herečku / herce / editora / kameramana / poslíčka s pizzou. Ostatně celá kniha je prošpikována jmény čtenáři nicneříkajícími. (Alespoň pokud mluvíme o čtenáři jako jsem já, jehož přehled v oblasti hollywoodské produkce a newyorských celebrit by se zatím dal označit za základní.)
I přes některé své nedostatky, které jsem nastínil, autobiografie Woodyho Allena rozhodně stojí za přečtení, rovněž z důvodů, které jsem tu nastínil. Tak, zdá se, že už jsem skončil.

6 12.07.2021

Skvělé dílo. Temná groteska s Paní Mooshabrovou v hlavní roli, odehrávající se v kulisách distopického světa, v neurčité době, spíše v minulosti a budoucnosti zároveň. V mnohém má tato kniha blízko k absurditě: všudypřítomné repetice, situace se odehrávají znovu a znovu, až nakonec ztrácí svůj původní význam. Děj nepodléhá zákonům logiky, spíše logika se podřizuje všemu nepřirozenému, co se v tomto světě odehrává.
V průběhu celé knihy si Fuks také neúnavně hraje se čtenářem. Všude klade vodítka a náznaky, a dává tušit vyústění určité scény. V přístí chvíli se však čtenář dozví, že byl sveden na scestí, a význam scény je zcela jinde,než čekal. Ovšem jsou tu i vyjímky: občas se příběh odvíjí právě tak, jak se dalo předpokládat, což je po předchozích zkušenostech ještě nečekanější.
Ovšem to nejpůsobivější z celé knihy je její konec. Posledních několik stránek nově definuje všechny předchozí.

6 22.12.2020

Mechanický pomeranč mám rád z několika důvodů. Například podle něj Stanley Kubrick natočil mistrovské dílo. Anebo kvůli jedinečnému stylu, jakým je k iha napsána: trvá skutečně jen malou chvíli, aby jste si na řeč týnů zvykli, a potom je to prostě paráda. Přitom kdybychom četli o tim, co Alex provádí, v 'normálním' jazyce, museli bychom být jeho skutky otřeseni. Ale když je nám Alex vypráví ve svém slangu, získáme odstup, a například takový výjev, ve kterém je starý pán zmlácený klukem, nám přijde zábavný. Mechanický pomeranč je zkrátka lingvistická hříčka, která nená obdoby. A protože Burgess při tvorbě původního slangu ve velké míře vycházel z ruštiny, dooručuji porovnat překlad s originálem. Jeden příklad za všechny: břitvě Alex v českém překladu říká "rejzr," v originálním znění však říká "britva." Právě z tiho důvodu je pro čechy a další slovanské národy snadné číst tuto knihu v angličtině. Navíc je to skutečně zvláštní pocit, když v knize napsané v angličtině narazíte na slova jako "britva" nebo "čelovek" (tj. hjumaník, tj. člověk).
Další důvod, proč si knihy cením, je její zajímavá a jasná filosofie, jejíž podstatu vystihují slova vězeňského kaplana: "Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest?" A není náhimoda, že si tuto otázku pokládá právě kaplan. Burgess byl hluboce věřící a na celou problematiku se, dle mého názoru, dívá z pohledu věřícího. Je ovšem otázka, jestli Burgess uvažuje spíše o tom, co člověk činí člověku, nebo o tom, jak člověk vypadá před bohem. V textu lze najít velké množství biblických odkazů a připodobnění, například když Alex mluví o tom, že je možná lepší dostat ránu, než udeřit sám, a po tom, když jej jistý muž udeří do obličeje, pomyslí na to, že by nastavil i druhou tvář.
Na závěr jedna rada: neberte vážně poslední kapitolu. Sám autor o ní měl pochybnosti, do svého rukopisu dokonce připsal poznámmu, že má vážné pochyby o tom, zda-li by se měla otisknout. V některých vydáních je vynechána. Když jsem si ji přečetl já, došel jsem k závěru, že podobný epilog je naprosto zbytečný. Kubrick s ním nepracoval, a jeho film to nijak neochudilo.

6 14.12.2020

Pár slov ke knize jako předmětu: je velmi kvalitně zpracovaná (jak je u nakladatelství Gnóm zvykem) a disponuje tenkou, flexibilní vazbou, kterou však ocení spíše ti, kteří si knihu nosí všude s sebou a nevadí jim, když se opotřebuje. Grafické řešení knihy je také velmi příjemné, zvlástě ilustrace na přebalu, která vyvolává v člověku stejné mrazení jako obsah knihy (kdykoliv se na přebal podívám, z nějákého důvodu mi vytane na mysl slovo "požírač").

V podstatě všechny Fracassiho povídky se vyznačují několika vlastnostmi: za prvé, pečlivě vykreslené rodinné, přátelské a milenecké vztahy mezi protagonisty a poměrně pečlivý vhled do jejich psychických pochodů, což umožňuje navázat mezi čtenářem a protagonisty velmi pevný vztah. Za druhé, časté nevyslovené zakončení příběhu, záměrná absence rozuzlení, velký otazník. Dokáži se představit, že to pár lidí naštve. Za třetí, narušitele - cosi temného a nebezpečného, co rozleptává pocit jistoty a bezpečí a v podobě cizokrajného zla zakomponovaného do jinak přirozeného světa povídky útočí na bezbranné hrdiny příběhu.
Ačkoliv se Fracassi nevyhýbá šablonovitosti, jistému zplošťování a uzamykání povídek jako samostatných bublin bez kontextu, jeho texty patří k tomu nejlepšímu, co se mi poslední dobou dostalo v oblasti tohoto žánru do rukou.

Mimochodem, ty nejlepší z nejlepších:
1. Matka
2. Surfer Girl
3. Mandala

6 18.08.2020

Poeovy básně jsou první poesií, kterou jsem kdy začal číst (Havrana znám nazpamněť od základní školy) a která dosud zůstává jednou z mých nejoblíbenějších... Poeovy básně jsou nezaměnitelně krásné a ponuré zároveň.
Z jeho rozsáhlé tvorby se v mých očích nejvíce vyjímají básně Havran, Zvony a Červ dobyvatel.

6 28.06.2020

Vděk je kniha o slovech, o tom, co pro nás znamenají a co se stane, když docházejí. A de Vigan opět dikazuje, že je mistryní slova...
Abych řekl pravdu, Pouta mě oslovila více, ale to bude asi námětem, přece jenom Pouta jsou syrový a smutný příběh, kdežto Vděk je velmi křehká kniha, což mimochodem skvěle vystihuje přebal. Je křehká a na pomezí melancholie a laskavosti, de Vigan je zde ke svým postavám mnohem vlídnější. V některých pasážích, které měly nádech tragického humoru, mi tato iniha připomínala Fredericka Backmana, což bych po zkušenosti s Pouty od de Vigan načekal. Co mne naopak nepřekvapilo byl zkratkovitý, vybroušený styl psaní který mne u autorky oslovil už dříve a který pouští na stránku přesně tolik slov, kolik je potřeba. Autorka téměř vypouští popis prostředí a soustředí se pouze na postavy, které díky střídání vypravěčů v ich formě (jak odvážné!) dokáže vykreslit precizně z více úhlů.

6 30.04.2020