Eidalon komentáře u knih

Merle je autorem, kterého jsem v mládí objevil skrze jeho Malevil či knihu Smrt je mým řemeslem. Když pak začala vycházet rozsáhlá sága, původně šestidílná a posléze znovu stejnou měrou rozšířená, s chutí jsem se pustil do čtení, ale nikdy nedočetl ani prvních 6 knih.

Na stará kolena se ke knihám vracím a znovu si oživuji klíčové historické zvraty, jež v 16. a 17. století formovali Francii. Vedle ukázky života lidí v této historické době je to i příležitost si oprášit znalosti francouzských, potažmo evropských dějin.

Všechny knihy jsou spojeny v jeden příběh, v jednu časovou osu, kterou Vás provází hlavní hrdina, Petr ze Sioraku, který předkládá své paměti a životní úskalí od svého zrození až po své kmetské dovršení.

Merle psát umí, ale jednotlivé díly celkové ságy se přeci jen mírně liší, především v časovém rozsahu, který jednotlivé díly popisují.

Dědictví otců je první díl, kde se především čtenář seznamuje s rodinou, hradním sídle uprostřed francouzského venkova, popisem života prostých lidí a nižší šlechty, hlavní hrdina se v prvním dílu dostává na práh své zletilosti.

Milé, poučné a čtivé.

4 28.02.2021

Cole a Pike opět v akci. I když opět dominuje Cole. Další příběh v sérii a časové řadě stojících za všemi předešlými.

Téma příběhu je postaveno na Coleově traumatickém dětství i skutečnosti, že nikdy nepoznal svého otce, i když se jako teenager o to velmi snažil. Když je povolán k případu, kde se zavražděný před smrtí vyzná k blízkému vtahu ke Colemu, ten neváhá a vydá se po stopách, které případ nabízí.

Postupně však odhaluje úplně jiné pozadí případu a jeho roli v něm. Příběh nabírá obrátky a končí velmi dramaticky.

Opět zdařilé čtení.

4 06.07.2020

Fanouškům detektivních thrillerů není třeba Tima nijak představovat, tento 43 letý (2020) britský spisovatel se na českém trhu objevuje kolem roku 2015 a dneska je známý především svými dílky s hlavní postavou Davidem Rakerem, soukromým detektivem, který se specializuje na hledání pohřešovaných lidí.

V hlavním hrdinovi najdeme jistou podobnost s autorem – bývalý novinář, který přetavil své schopnosti práce v terénu a změnil své působení, stává se soukromým detektivem. Jako u ostatních autorů se v hlavní postavě jedná o tvrdého chlapíka, který se jen tak něčeho nezalekne, s traumatickou minulostí, se spoustou kontaktů ze svého novinářského života, ale vlastně samotářským způsobem života. David pracuje sám, bez zajištění, je vytrvalý a vynalézavý a tak o dramatické situace není nouze.

Za pět let u nás vyšlo již deset knih této série a i když lze číst každou knihu samostatně i zde je jistý vývoj hlavního hrdiny v čase. Není cesty zpět je čtvrtým příběhem, úvod Vás zavede do Los Angeles hned navnadí a pak se skokem v čase i místě dostáváte do středu dění. Zprvu spíše záhada postupně odhaluje jemné předivo vztahů až do hluboké minulosti.

David se krok po kroku přibližuje k řešení, prochází spoustou dramatických situací, neustálé zvraty děje jsou téměř na každé desáté straně. Čtenář se tak postupně dozví, co je za zmizením celé rodiny a důvod sahá do hluboké minulosti.

Není cesty zpět je mám první autorova kniha, a tak nemohu hodnotit a porovnávat s dalšími, ale určitě je postupně přečtu, neboť četba je to zábavná, plná napětí, akce i nebezpečných situací.

Za mne 4 hvězdy.

4 06.07.2020

Tohoto autora řady velmi úspěšných knih mám v hledáčku již několik měsíců, ale stále jsem se nedostal k žádné jeho knize, i když byly všechny do češtiny obratem přeloženy a drží si svoji časovou posloupnost – Mráz, Kruh, Tma, Noc, Sestry a právě aktuální – Na okraji propasti.

Těžko se drží krok tempu jeho psaní, zvláště když první jeho kniha v Česku vyšla až v roce 2015 a každá z knih má minimálně přes 500 stran. Nyní tedy doháním svůj skluz. Časovou posloupnost se mne nepodařilo dodržet, začal jsem knihou Tma a pokračuji románem Noc a zatím jsem absenci prvních dvou knih nepocítil.

Autor na „trh vyšetřovatelů“ přivádí svého hlavního hrdinu – Martina Servaze, spíše konzervativního kriminalistu, který se svým osobitým přístupem k případům a jejich odhalování vymyká svým vrstevníkům.

V románu Tma je rozehrána psychologická hra, kde Servaz je až druhou hlavní postavou. Tou hlavní je Christine, které rychlý sled událostí, jenž na začátku zcela nechápe otočí její celkem úspěšný život za pár dnů v noční můru. Christine se však nevzdává a snaží se do všech skutků vnést smysl a odhalit důvod všeho dění. Postupně se ze zcela zoufalé ženy stává bojovnice jejíž hledání pravdy v závěru knihy přináší nečekané rozuzlení.

Vedle Christine a jejího příběhu je zde další dějová linka s Martinem Servazem, a tak čtenář vyhodnocuje, přeskupuje, hledá souvislosti a přemýšlí nad předloženým, neboť logicky cítí, že se oba dva případy v závěru protnou.

Kniha se mne líbila, ikdyž Martin Servaz byl spíše upozaděn, proto již na mne čekají další Minierovy knihy, kdo má rád tento styl psaní, pak jen doporučuji . Připravte se na temný thriller, který již plně vystihuje jeho název. Za mne lepší 4 hvězdy.

4 19.01.2020

Můj poslední čínský thriller ze šesti vydaných, který se liší především prostředím. Hlavní postavy Margaret a Li Jen zůstávají, celý příběh se ale odehrává na území USA.

Vedle stále aktuální problematiky nelegální ekonomické migrace přes mexickou hranici do USA se v pozadí objevuje i další téma, neustálé ovlivňování a vměšování se USA všude tam, kde cítí sféry svého zájmu a moci bez ohledu na vlády a obyvatelstvo dané země. Dostává se zde tak do konfliktu tento postup versus role USA jako přirozené protiváhy a „hlídače“ v již tak rozkolísaném světě.

Děj má opět spád, i když zde chybí ono čínské specifikum a to jak v kultuře země, tak ve vztazích mezi lidmi. Amerika je prostě jiná a z knihy je to plně cítit. Na druhé straně je pozlátko země zasvícené natolik lákavé, že migrace neustále láká spoustu zájemců a to i z Číny, i když vyhlídky v organizovaném dovozu migrantů je velmi ošidný.

Těžko tuto knihu blížeji zařadit, ale z šesti předložených bych ji dal až do druhé poloviny. Za mne průměr, 3 hvězdy.

4 19.01.2020

Dvanáctý případ Lincolna Rhyma a předpokládám, že všichni čtenáři tohoto dílka již nějaký román s touto hlavní postavou kvadruplegika s geniálním mozkem a skvělou dedukcí opřenou a perfektní analýzu důkazů již četli.

Deaver opět sáhl pro své osvědčené hrdiny a napsal další z příběhů, kde se mnoharozměrné postavy míhají v tobogánu zápletek vyúsťující v ucelený závěr.

Na začátku Vám předkládá několik linek zdánlivě nesouvisejících událostí, které se postupně protnout, a když si myslíte, že je již vše zřejmé, provede Deaver svůj klasický veletoč a vše je úplně jinak.

Poměrně rozsáhlé dílko jak stránkově, tak dějově, na druhou stranu se autor již sám tak trochu vykrádá, zdánlivý maniak vraždí zcela netypickými zbraněmi (kdysi to byl elektrický proud – Hořící drát, horká pára atd.), stejně tak Rhymův život má opět namále, čemuž Deaverův hlavní hrdina čelil již mnohokrát. A opět zapracuje nepředvídatelné a čtenář je vyveden z temné uličky zcela logickými kroky.

Na paškál si autor bere i soudní americký systém a opět moloch peněz, který se nezastaví před ničím. Přibyla nová postava Julietty Archerové a další složitý lidský příběh, kniha je i tak trochou do mlýna s upozorněním na již tak naše životy neustále více ovlivňující technologie, na kterých se stáváme závislejšími čím dále více a neustále hlouběji ovlivňující naše chování a způsob života.

Ne nadarmo se tedy v dílech soudobých autorů stále více objevuje myšlenka, že kdo tyto technologie bude umět ovládnout, řídit, bude řídit i životy nás všech. Známá je myšlenka i jiného autora a to neméně pravdivá – kdo zná Vaši minulost, ovládá Vaši budoucnost a skrze umělou inteligenci a závislosti na stávajících „hejblátkách“ bude za chvíli vládnout všemi a vším.

Nakonec poslední aférka s HW firmy Huawei je toho plně důkazem a i když všichni budou tvrdit, že se nic neděje, přátelé děje se . . . otázkou je, jestli tomu ještě umíme zabránit, respektive „zlého pána vrátit do role poslušného sluhy“.

Když ale sleduji, jak se posledních 10–15 let výrazně změnilo myšlení té nejmladší generace právě vlivem a používáním soudobých technologií, mám trochu strach, že již vypuštěný džin se „do láhve je stěží vrátí" . . .

A Bůh nám buď milostiv, za mne dávám knize 3,5 hvězdy, kniha je napsaná dobře, téma zajímavé, i když nic nového, to vše zde již bylo.

4 03.01.2019

Tato kniha nás opět zavádí do podstaty amerického soudnictví, které je pro mne stále velmi zvláštní, neboť v případech nejde o spravedlnost ale o to, kdo vyhraje v soudní síni=přesvědčí porotu svým umem, výřečností a spoustou triků, které manipulují případem, vyhrává silnější, movitější, spravedlnost jde jaksi stranou.

Velmi podobná alegorie s dnešním školním systémem u nás, nerozhoduje co žáci umějí, ale kdo se zúčastní nejvíce soutěží, mimoškolních aktivit, o spokojenosti rozhoduje, jak jsou spokojeni žáci, rodiče a provozovatel s chodem školy, a uniká všem, že s vaničkou vylili i dítě, neboť kvalitní výuka a hlavně znalosti a dovednosti dětí jsou podružné. Hlavně když škola zasupluje rodičovské povinnosti.

Ale zpět ke knize. Autor zde propojuje soudní systém a jeho mašinerii s vysokou politikou, za kterou není opět nic víc, než peníze a moc. Promyšlené kroky korporace jak obejít vše, aby se dostala ke svým ziskům s dlouhodobým plánováním, to je, z čeho až mrazí.

Na ploše jedné studie se rozbíhá děj, který si nebere servítky, knihu považuji za tu z lepších pana Grishama, ne omylem byla zfilmována a to vše v době, kdy slovo ekologie znamenala spíše sprostý výraz. V příběhu je nakonec vše rozklíčováno a spravedlnosti učiněno zadost, ale pro mne to má vše hlubší význam. Lidem, co se neštítí těžit a bohatnout na úkor jiných a celé planety Země bez ohledu na následky, by se měl rychle zatnout tipec. Opak je však dnešní realita.
Za mne 4 hvězdy.

4 11.09.2018

Kniha z roku 2006, která nepatří do tzv. Walanderovské serie. Takových knih napsal autor vícero, Italské boty se řadí k příběhům smutně krásným, mnohdy až depresivním. Kniha je zajímavá tím, že svůj příběh předkládá ústy hlavního hrdiny, Fredrika Welina, tedy v první osobě, což je vždy čtenářsky velmi přitažlivé.

Jinak je to příběh o bilancování života, kdy hlavní hrdina přemílá svůj osud, když vše odstartuje nenadálé setkání se svoji velkou láskou z mládí, která ho vyhledá na místě, kde se ukrývá před světem a odhaluje mu své pohnutky a průběh života po té, co ji opustil, nebo spíše nebyl ještě dostatečně připraven na pevný vztah.

Rozvine se před Vámi celý život hlavního hrdiny a znovunalezení lidiček, které Fredrikovi ovlivnili jeho osud. Jedná se o hluboce lidský příběh o ztrátě a vykoupení, které je svědectvím o nepředvídatelnosti života, z níž se i ve chvílích osobní tragédie může zrodit naděje.

Mankell je dobrý vypravěč, a tak i tato kniha se čte velmi dobře, i když téma se nemusí každému zamlouvat. Poustevnický život hlavního hrdiny bych ještě pochopil, i když v bilancování jeho postava nevyznívá moc pozitivně, tak trochu zvláštní život lidí kolem něj je již ale přeci jen trochu, alespoň dle mne, přefabulovaný.

Nakonec mne z toho vychází jedna velká pravda o tom, jaký život prožijete ve staří. Vše si zakládáte již mnohem dříve, ve fázích aktivního života a to nejen finančně, ale především ve vztazích k rodině, přátelů i lidem, se kterými žijete ve společném světě kolem Vás.

Ten, kdo tyto věci v mládí neřeší, může nakonec umřít v zapomnění a těžké mentální chudobě. Jakoby autor cítil i svůj tragický konec, prvky smutku a osamění se objevily i v jeho Walanderovských knihách, zvláště těch posledních.

Za mne 3,5 hvězdy a doporučení, knihu si neberte ani na bezstarostnou dovolenou, ale ani do podzimních plískanic.

4 06.08.2018

Dick Francis je znám především střední a starší generaci (psal v období 1962 – 2010) jako spisovatel výborných detektivních románů z dostihového prostředí. Napsal přes 40 knih a tam, kde dnešní autoři používají akci, technologie se Francis musel spolehnout především na svůj vypravěčský um a schopnost zaujmout tématem, zápletkou a stavbou příběhu.

Jeho hrdiny jsou vždy muži v kristových letech, nadprůměrně inteligentní, zdrženliví, cílevědomí a vždy nějak související s dostihovým sportem. Charakteristické je vždy vyprávění v první osobě a až na postavu Sida Halleyho, který se objevuje jako vyšetřovatel v několika příbězích, je jeho hlavní hrdina vždy nový a svým způsobem zajímavý.

Kouřovou clonu autor napsal v roce 1972 a postava Edwarda Lincolna patří spíše k těm méně běžným. Edward je filmový herec, který se na přání své dobré známé vydá po stopách podvodu, který ho zavede až na hranice smrti, neboť v něm nejde o nic víc, než o peníze.

Dílo není počtem stránek nijak rozsáhlé, o to je zajímavější. Musím říci, že mne knihy pana Francise provázely celých 40 let co je předkládal a nemohu říci, že by mne některá vysloveně zklamala. Jeho dílo mám načteno celé, ale mnohé z knih jsem četl tak dávno, že se mne obsah vybavuje až při opětovném prolistování knihou.

Ke kouřové cloně jsem se nyní vrátil jako k audio knize a mohu jen opět potvrdit Francisovo mistrovství. Pokud knihy a autorovo dílo neznáte, mohu jen doporučit. Plný počet hvězdiček nelze dát jen proto, že se přeci jen jedná o dílka mnohdy starší 50 let, kdy se psalo jinak. Dnešní autoři mají k dispozici mnohem pestřejší současnost a ty největší pecky jsou pro čtenáře pochopitelně zajímavější.

4 30.03.2018

Peter May je dnes již můj velmi oblíbený autor. Mám za sebou jeho 13 knih v rozmezí necelých dvou let, každý další autorský počin očekávám v napětí. Je až k nevíře, kde se jeho knihy, tak skvělé, toulaly až do posledních 5 let zpět.

Peter má za sebou již 24 knih, první z nich byla napsaná již v roce 1978 (The Reporter). Na druhé straně mají čeští vydavatelé stále kde brát, neboť zdaleka ne všechny byly zatím přeloženy a vydány. I když mne žádná z knih vysloveně nezklamala, již je třeba v tvorbě pana Maye trochu oddělovat.

Entomologův odkaz je román spadající do série Akta Enzo, které bych zařadil pod nálepku příjemné čtení na dovolenou. Hlavní hrdina série je skotský „přistěhovalec“ do Francie, Enzo Macleod - forezní vyšetřovatel na volné noze, bystrý, tvrdohlavý a cílevědomý, který má za sebou těžké životní trauma, ale který se stále neohroženě žene za záhadami s přesvědčením jejich rozluštění.

Autor nyní posouvá svého hrdinu k řešení další záhady z knihy přítele jeho první dcery Roggera Raffina (Ukrytí vrazi), kde se ujal došetření smrti vědce, který za sebou zanechává skrytý odkaz, který se 20 let po jeho smrti zatím nepodařilo rozluštit.

I tentokrát děj svého románu pan May umisťuje do Francie, konkrétně na ostrov Groix a Enzo se zde ocitá ve specifickém prostředí maloměsta, kde všichni o sobě vědí vše. Historie 20 let nevyřešené vraždy „rozviřuje“ emoce původních obyvatel všemi směry. Enzo jde však za svým cílem a postupně se mu zcela beznadějný případ podaří postupně rozkrývat.

Pan May tentokrát zabrousí do hluboké minulosti a otvírá stále citlivé téma druhé světové války a židovskému tématu. Vedle klasické záhady tak připomíná dnešní generaci fakta, na která se již mnohde zapomnělo.

Autor si opět s čtenářem pohrává, předkládá stopy a důkazy, úvahy a teorie, které svádí k mylným závěrům a nakonec rozkrývá temnou minulost, jejíž odhalení uzavírá traumata jedněch, aby otevřela traumata druhých.

Kniha je ale psaná lehce a děj Vás neustále tlačí kupředu, setkáváme se zde se všemi hlavními aktéry předchozích dílů, kteří se dle pravidel sériové tvorby dále vyvíjejí a vedle hlavní osy příběhu dotváří charaktery všech hlavních postav série.

Příjemné čtení, lehčí než ostrovní trilogie, lepší než čínské thrillery. Za mne 4 hvězdy, neboť Ostrovní trilogie a kniha Útěk na mne zapůsobily mnohem výrazněji.

Doporučuji všem, kteří si chtějí odpočinou při četbě příjemné detektivky bez depresivních obrazů a litrů krve . . .

4 03.12.2017

Michal Sýkora, jako autor českých detektivních románů, toho nemá v této oblasti literatury zas až tolik za sebou. Nic méně jako pedagog Filozofické fakulty University Palackého v Olomouci má za sebou řadu vědeckých publikací, které se literatuře přímo věnují.

Knih s detektivní tématikou – to jsou tři kousky (Případ pro exorcistu, 2012; Modré stíny, 2013; Ještě není konec, 2016; připravuje knihu – Pět mrtvých psů) – nic méně zaujaly natolik, že jak první, tak druhou knihu přejala Česká televize a připravila minisérie do TV tvorby, Pět mrtvých psů naopak přetváří autor až nyní do knižní podoby.

Vzniká nový vyšetřovací tým, nový detektivní představitelé (Vitouš, Výrová a další) a především se vše odehrává ve specifickém prostředí olomouckého regionu.

Ještě není konec je příběhem – promlčenou vraždou – ke které se vrací major Výrová na popud jednoho z aktérů. Rozběhne se před Vámi vyšetřování zcela neobvyklého zabití novorozence, které se zdálo být jasné, uzavřené – akt šílené matky reagující na své selhání.

Při znovu rozkrývání všech skutečností se však před Vámi otevře zcela nový příběh a rozkryjí jak praktiky předrevoluční spravedlnosti, kde se vedle práva uplatňovala i stranická linie, ale především je Vám předložena sonda hluboké sociologické studie kdysi úspěšné rodiny, kterou vnitřní rozbroje o peníze, moc a stranická linie doplněná rodinnou tragédií zcela vykořenily a daly vzniknout vztahům nenávisti a zloby mezi jednotlivými členy – bratry, dětmi, partnery táhnoucí se celá desetiletí.

Kniha má dle mne zcela opačný průběh podobných románů. Start je impozantní a do ¾ se čte velmi dobře, pak se však autor nechává vtáhnout do filozofických rozprav o morálce doby a jednotlivých aktérů natolik, že to působí (alespoň na mne) již rušivě.

A i když je závěr dotažen a vysvětlen, přeci jen za ¾ knihy pro mne příběhu spadl řemen, který se již nepodařilo nahodit.

Zcela náhodná situace přináší knize nové rozuzlení, takže čtenář nakonec nemusí knihu odkládat s pocitem, že vlastně neví, jak to skutečně bylo, ale gradace románu mne chybí.

Byl jsem původně odhodlán dát poctivé 4 hvězdy, nakonec mne to vychází na tři. Ale i tak je to na české poměry slušné, potenciál a věk pana Sýkory slibují, že se dočkáme dalších kousků a určitě si je rád přečtu, neboť předchozí dvě knihy a stejně tak i TV zpracování do filmové podoby mne víc, než zaujaly.

4 27.12.2016

Tuto další Mankellovku řadím do středu autorovy tvorby v sérii s Walanderem.

Poctivý detektivní příběh, i když zde bylo opět propašováno trochu politické linie a společenských problémů Afriky, které Mankell ventiluje co by občan Švédska a zároveň obyvatel Mosambiku v řadě svých děl a která mne u jeho detektivních knížek spíše ruší.

Firewall je ale více detektivní román, než společenský a zase spíše poctivá policejní mravenčí práce s hlavním Mankellovým hrdinou – komisařem Walanderem, který není žádný superpolicajt a nezničitelný hrdina, ale rozvedený padesátník, který žije sám a působí na švédském maloměstě, co by vedoucí oddělení vražd.

V knize má Walander padesátku na krku, je to již starý zkušený kozák, který čelí atakům jak ze strany mladších kolegů, nových technologií, tak další krizi středního věku. Najdete zde řadu odkazů na předchozí Walanderův život (knihy a příběhy, které autor napsal dříve) a především se před Vámi rozprostře poutavý příběh, který v podtextu nese sdělení se vztyčeným varovným prstem – naše populace se stává plně závislá na technologiích, které sama vymyslela a uvedla v život a který ji pohlcují víc a více.

Když si domyslíme, že kniha je již 18 let stará (2016), tak IT problémy v knize popisované se nám zdají čtením z pravěku. Nosná myšlenka je ale pravdivá stále.

Bez počítačů, internetu a vzájemného sdílení všeho všemi si dneska nedovedeme již život představit a první „ovoce“ tato skutečnost již nese v podobě zcela nové a závislé generace, která by si bez svých zařízení asi již těžko dovedla s některými životními situacemi poradit tak, jak to uměli jejich dědové ještě 70 let zpátky.

Firewall se přes svou „technologickou zaostalost“ čte velmi dobře, Mankell se dle mne zbavil začátečnických chyb, příběh má švih a dynamiku, čte se velmi příjemně.

Za mne dávám 4 hvězdy, pro mne asi ta z lepších knih, které jsem od Mankella zatím přečetl.

4 02.04.2016

Jiří Březina, nový český autor (prvotina v roce 2013), který mne zaujal svým psaním, a tak jsem hned přečetl zatím jeho dvě vydané knihy (obě v 12_2015). Vyzkoušel jsem si eknihu přes půjčovnu své knihovny a přelouskal texty v mobilu při volných chvílích v terénu.

Začal jsem knihou Promlčení, kterou napsal jako v pořadí druhou (2015), když prvotina – Na Kopci z roku 2013 nese nálepku – nejlepší český detektivní román roku 2013.

Promlčení je detektivním románem, kde autor sáhl do citlivé oblasti poválečného pohraničí. Historická fakta jsou známá, odsun sudetských Němců nese v hlavách pamětníků prvek spravedlnosti vůči německému agresorovi, ale teprve porevoluční doba rozkrývá všechny ty nuance té doby, kde vysídlené pohraničí nelákalo jen poctivé sedláky z vnitrozemí, ale především dobrodruhy a v neposlední řadě i spoustu „podnikavců“ kteří v opuštěných domech a statcích hledali zanechaný majetek a pod rouškou napravování stavů disponovali mocí, kterou uplatňovali velmi často především ve svůj prospěch a způsobem, který hraničil s kriminálními zločiny.

Březinovo Promlčení začíná v současnosti, ale brzy Vás přenese o dvacet let dříve na počátek let devadesátých. Zdánlivě běžné úmrtí označené vyšetřovateli jako sebevražda, které se odehrálo v malé pohraniční vísce bylo formálně prošetřeno, nápadné nesrovnalosti případu však zahrnuly významnějšími události této doby a případ byl odložen bez řádného ukončení.

Tento pomníček policejní práce odhaluje zcela náhodou Tomáš Volf, policejní vyšetřovatel, který má být novou ústřední postavou Březinových knih – v Promlčení se s postavou Tomáše potkáváme poprvé.

Jako pracovník archivu, touží Tomáš po skutečných případech a kriminální práci a tak když naráží na fakta, která ho zaujmou svým tématem a nesrovnalostmi, vezme vše do svých rukou. Již z bližšího poznání je jasné, že ne vše bylo tehdy dojasněno. A tak se objevuje první otázka – byl to záměr či jen nedůslednost policie a jejich pracovníků.

Případ o to přitažlivější, když Tomáš zjistí, že se na vyšetřování tehdy jako zelenáč spolupodílel i současný, ne příliš důvěryhodný politik s ambicí získání ministerského postu – ministra vnitra. Rozbíhá se podivný příběh, který je vypravován ústy onoho politika a jenž přináší více otázek než odpovědí. Politik v Tomášovi vidí „ruku konkurenční politické strany“ se snahou ho zdiskreditovat před blížícími se volbami.

Březinům styl psaní se na Vás hrne ve vlnách, hned jsou zde pasáže, kdy nelze knihu odložit a vzápětí tak trochu vata, která se zdá pro celý příběh nepodstatná.

Samotné téma je však natolik přitažlivé, že určitě zaujme každého fanouška detektivního románu. Čtete a otázek neubývá a opět se ukazuje, že pro základní lidské emoce čas mnoho neznamená.

Je vůbec možné zjistit pravdu o událostech, které se odehrály v roce 1945 a do života starousedlíků i nových osadníků přinesly mnoho temného a neodvratitelného, které ani čas nedovedl zacelit . . .

To vše se postupně dovíte a k tomu i něco málo z historie, která je stále citlivou otázkou na obou stranách hranice – Němců i Čechů.

Kniha plyne – objevují se další oběti a rozuzlení přináší nečekaný závěr, kniha končí a je na čtenáři, zdali spravedlnost vnímá jako Tomáš či jako další z hlavních hrdinů knihy a nebo z pohledu politika.

Na druhý počin autorova psaní je to dost dobré, na druhé straně mne vadí pasáže, kde děj a akce skomírá, taktéž řešení celého problému mne přijde v závěru až naivně amatérské . . .

Za mne tři hvězdy a pokud hledáte nadějného spisovatele z českých luhů a hájů v oblasti detetivního románu, pak je Jiří Březina tím správným kandidátem. Až autor obrousí hrany a trochu vždy proškrtá napsané, určitě se zařadí mezi žádané spisovatele detektivního žánru.

4 03.01.2016

Pátý díl kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q jsem očekával s napětím, vždyť série každým dílem gradovala a Složka 64 přerostla meze prosté detektivky v něco mnohem většího a závažnějšího, asi zatím nejlepší z celé série.

A zde mohu říci, že Marco předchozí díl (Složku 64) určitě nezastínil. Je to sice velmi kvalitní čtení, ale autor zde tak trochu přešlapuje namístě a předchozí díl v tomto ohledu zůstal pro mne na pomyslném prvním místě.

Zde jen krátká odbočka k sérii (Žena v kleci – 2007, první díl; Zabijáci – 2008, druhý díl; Vzkaz v láhvi – 2009, třetí díl; Složka 64 – 2010, čtvrtý díl; Marco – 2012, pátý díl a Nesmírný – 2014, šestý díl – vyjde na podzim 2015).

Oddělení Q se v jednotlivých dílech utváří, Carl Morck si prožívá svá traumata, aby skončil jako šéf oddělení Q spolu s Asadem a Rose. Kdo četl celou sérii v časové chronologii, orientuje se bez problémů, čtenáři, kteří se dostali jen k některým dílům, mohou trochu tápat, ale v případě Marca je to již ustálené oddělení Q se všemi svými tajemstvími v jednotlivých postavách, které se v jednotlivých knihách poodhalují. I v Marcovi se dozvíte něco blíže k Asadovi a jeho záhadné minulosti.

Marco je pak především kriminální román, kde se potkáváme jak s typickým humorem hlavních postav tak i s autorovým osobním zaujetím proti bezpráví a „nemocem společnosti“, které je ventilováno především ve Složce 64, ale částečně i v Marcovi.

Kniha se rozbíhá a opět se setkáváme se třemi liniemi příběhu (což je pro pana Olsena již typické), které se tentokrát méně rozcházejí v čase a spíše jsou odlišné svými tématy.

Sledujeme příběh vysokých státních úředníků, kteří umě „manipulují“ s dotačními penězi určenými pro rozvojový svět především ve svůj prospěch, příběh Marca, patnáctiletého chlapce, který je od raného dětství zneužíván ve prospěch svých trýznitelů a příběh oddělení Q, které řeší staré případy a tak trochu náhodně se dostanou k případu zmizení vysokého státního úředníka, které zůstává neobjasněno.

Každý příběh má svůj vývoj, aby se všechny tři protly v jednom časovém bodě a dále se vyvíjely společně v závěr, který má zajímavou závěrečnou pointu, ale jinak nakonec vše dobře dopadne, pokud je Váš úhel pohledu stejný s většinou čtenářů.

Příběh Marca, který tvoří 2/3 knihy mne ale přišel až příliš překombinovaný, postava s jeho zkušenostmi a možnostmi se dle mne chovala trochu zvláštně s ohledem na to, že byl v sevření a postavení – všichni proti Marcovi. Zde by se v reálu nabízela jistě elegantnější a jednodušší řešení, ale to by pak nebylo o čem psát.

Přesto ten nejlepší herecký výkon je ten, když máte pocit, že to herec nehraje, že se to tak před Vámi děje, stejně tak kniha a příběh musí být v reálu uvěřitelný a nesmíte mít pocit, že vše je řízeno autorem k jeho potřebě rozvíjet děj určeným směrem. Ale tohoto privilegia se dostává jen těm nejlepším.

Přesto je Marco kniha o 552 stranách plná napětí, typického humoru opepřená kodaňským koloritem, kterou si stojí za to přečíst, dokonce v tomto případě ani nemusíte znát obsahy předchozích dílů, lze číst i samostatně.

Slušná práce, pro mne za 4 hvězdy.

4 16.08.2015

Druhý díl trilogie pana Petera Maye – Muž z ostrova Lewis (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) přímo navazuje na knihu první a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů.

Kniha má ještě svižnější tempo, neboť ony pasáže, kdy autor „představoval své hlavní hrdiny“ a vysvětloval ony propletence vztahů a jejich charaktery z dob minulých a jejich dětství si pan May „odbyl“ v knize první a jistá znalost faktů se v tomto druhém pokračování již předpokládá. Kniha sice řeší jinou situaci, která se zápletkou knihy první nijak přímo nesouvisí, ale postavy zůstávají a jejich životy a traumata taktéž.

Časově se posouváte o nějaký necelý rok dále a hlavní hrdina knihy první Fin Macleod, policejní komisař, který úspěšně rozkryl zákeřnou vraždu, jejíž pozadí s ním přímo souviselo a objevil staré zapomenuté pravdy, se na ostrov a své rodné místo opět vrací z Edinburghu, kde si dával dohromady svůj dosavadní život.

Fin se rozchází se svou ženou, se kterou ho pojilo pouze pouto syna, jenž ale tragicky zahynul, odchází od policie a vrací se na ostrov, aby zde začal nový život a zrenovoval dům svých rodičů, ze kterého před léty odešel. Na ostrov ho táhne i jeho bývalá láska a nakonec i její syn (vše viz kniha první) a víra, že začne znovu a lépe.

Jeho návrat je však načasován do okamžiku, kdy místní obyvatelé při rutinní skrývce rašeliny odhalují hrůzný nález mrtvoly mladého muže, kterého rašelina „uchovala“ v téměř nedotknutelném stavu. Brzy se podaří zjistit, že tělo nebylo v rašelině zas tak dlouho a dokonce se ukazuje, že mrtvola na základě testů DNA má na ostrově svého příbuzného (proč testy DNA všech mužů ostrova – viz kniha první).

Ale ona spřízněnost narazí na skutečnost, že dnes 75 letý muž tvrdí, že nikdy neměl na ostrově zázemí, rodinu ani příbuzné, že je jedináček a co víc pokročilá fáze Alzheimerovi nemoci muže staví mimo jakoukoli současnou realitu. A jelikož oným mužem je otec Finovi bývalé lásky, je i on nepřímo vtažen do šetření, co se stalo, proč se to stalo a jaká vazba je mezi oběma příbuznými.

Rozbíhá se opět celá řada příběhů a vazeb, střídají se roviny minulosti a současného dění, vše umocňuje i vyprávění v první osobě, kdy autor tentokrát tuto roli přisoudil postiženému a nemocnému muži, kterému jen v náznacích probleskuje minulost a mísí se se současností.

Příběh dostává další neznámé a nakonec vše vyúsťuje v nečekaný závěr. Kniha končí a vše je vysvětleno a doodhaleno a spravedlnost a rozhřešení také dostává svůj díl.

Opět skvělé čtení, kde je detektivní práce nahrazena spíše prací objevitelskou a rozkrývačnou, kniha těží ze skvělého autorova vypravěčství, pomalejší dějové pasáže tentokrát nejsou a tak Vás nic nebrzdí brzy knihu dočíst.

Opět víc než detektivka jde spíše o společenský román, který je protkán řadou psychologických zápletek, vše zasazeno do drsné skotské přírody a nevlídného počasí . . .

Dávám plné hodnocení a doporučuji . . . jen čtěte trilogii v časové posloupnosti, pak teprve doceníte všechny nuance dílka.

4 10.01.2015

Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a jeho dílko, byť čítá přes třicítku knih, mám načteno do poslední řádky. Užil jsem si nejdelší sérii s Harrym Boschem a losageleskou policií, s Harryho nevlastním bratrem advokátem Mickey Hallerem a pozadím americké justice, ale i Jacka McEvoye či Terryho McCaleba.

Černá skříňka (2012) rozšiřuje sérii s Harrym Boschem a stává se tak 18 knihou s tímto hlavním hrdinou. Měl jsem to štěstí přečíst si všechny zatím dostupné knihy v češtině a musím říct, že se vždy jednalo o skvělou zábavu. První knihou s Harrym Boschem byl Echo park z roku 1992 a od té doby „stárnu“ společně s Harrym, který se zatím v poslední knize série blíží důchodovému věku.

Harry pomalu končí svoji detektivní kariéru a působí nyní na oddělení dlouhodobě nevyřešených případů. Prověřuje tzv. studené stopy a snaží se pomocí nových technologií oživit a objasnit případy, u nichž se vyšetřování v minulosti nepodařilo dotáhnout do konce.

Ve svém dalším případu se vrací na začátek své kariéry v roce 1992, kdy se ve víru pouličních výtržností stává Los Angeles na pár dnů městem, kde je dovoleno vše: ničit, rabovat, či zabíjet. Jednou z obětí této situace je i mladá dánská novinářka Anneke Jespersenová, právě její případ u kterého Harry byl v roce 1992 osobně přítomen se mu znovu po 20 letech dostává na stůl.

Zdánlivě jasný případ se brzy stane záhadným, když se Harrymu podaří rozkrýt dávno zapomenutá fakta a najednou pocítí, že se vyšetřování stává pro kohosi velmi nebezpečným. Harry ale nikdy necouvl před svými nadřízenými a vždy se řídil heslem – padni komu padni. Případ nabývá na intenzitě, na povrch vyplývají věci, které s nepokoji v Los Angeles nesouvisí a najednou se zdá, že někdo jen šikovně využil situace, aby se zbavil . . . ale koho?

To si přečtěte sami, stojí to opět za to. A jak to dopadne? Dozvíte se.

Příběh a kniha si drží svůj vysoký standard, dobrá zábava za čtyři hvězdy.

4 30.10.2014

Na počátku byl svět a svět byl Bůh, a svět byl dobrý . . .

Sanctus, první díl trilogie (Sanctus, Klíč, Věž) označované jako Ruinská, a přitom prvotina Simona Toyna. Dříve než Sanctus jsem přečetl Klíč a jeho hodnocení ode mne již zde na webu je. Předně je opravdu potřeba zdůraznit, že trilogii je nutno číst chronologicky, jinak Vám řada faktů uniká a zůstává nepochopena.

Autor Vás v první knize seznamuje s hlavními postavami, jejich charakteristikami i důvody, proč konají, jak konají. Ve svém druhém díle Klíč již volně navazuje s předpokladem znalosti daných faktů. V prvním díle trilogie se dozvíte, co je Sakrament (což v Klíči jen tušíte) – dozvíte se, jak mohlo dojít k naplnění proroctví a proč se Klíčem stává osoba zdánlivě s dějem v Citadele nesouvisející. Taky její nepochopitelné představy a znalosti, kterými v Klíči disponuje, se po přečtení první knihy zcela objasnily. Co se nedovíte je, proč došlo k záhadné epidemii, kterou druhý díl začíná, a která decimuje „vyvolené“ i celý ekologický systém Citadely.

Středem dění prvního dílu je Citadela a tajemný mnišský řád v ní sídlící a jeho odvěká minulost, tvrdý řeholní život a rozličná a bohatá hierarchie jeho členů. Plná soběstačnost řádu „uzavřeném“ ve svém vězení – Citadele, která se nachází uprostřed tureckého města Ruina mu dává nepřístupnost a odvěkou tajemnost, jeho historie sahá hluboko před datum narození Krista. Rozsáhlé knihovny shromažďují pomyslné bohatství lidstva a jsou řádem přísně chráněny.

Nad vším stojí tajemství Sakramentu, které smí znát jen pár vyvolených mnichů, jakékoli pokusy opustit řád jsou přísně trestány. Smrt nemine nikoho, kdo se jen k tajemství Sakramentu přiblíží a není schopen unést jeho pravdu po celá staletí.

A právě snahou opustit řád jedním z mnichů nejvýše postavených kniha začíná, neunesl tajemství Sakramentu a udělal vše proto, aby bylo odhaleno . . . Tomu musí být zabráněno stůj co stůj!

V tomto prostředí, až mysteriózním, rozehrává autor příběh dvou sourozenců Liv a Samuela, jejichž zrození bylo nadmíru neobvyklé, ale svou neobvyklostí velmi důležité pro děj knihy, ale i dalších hrdinů, představující potomky dávných znepřátelených kmenů.

Liv Adamsenová, Gabriel Mann, David Arkadian, Kathryn Manová, její otec, Samuel – zdaleka ne všichni tito hrdinové dožijí konec prvního dílu, a přestože bylo tajemství Sakramentu odhaleno a začaly „odtikávat“ hodiny dávného proroctví, nevíte vlastně, co bude dál . . .

. . . nestárla, nechřadla, začal jí závidět, na Zemi se objeví jediný pravý kříž – Sakrament, svaté tajemství . . .

Podobné věty se v knize kupí vedle sebe a nechávají Vás v napětí, mnohdy na můj vkus až přehnaně mysteriózním, ale nakonec má kniha mít další díly a na ty je třeba čtenáře nalákat.

. . . Světlo Boží, uzavřené v temnotě, nikoli svatá hora ale prokleté vězení . . .

S tímto vědomím se pročtete ke konci prvního dílu a v mysli Vám zvoní tajemné slovo . . .

KuShikaaM . . .

Dobře a řemeslně zpracováno, přesto mne na tom všem ději v knihách (Sancus, Klíč) k dokonalosti mnoho chybí a mnohé závěry sklouzávají až do oblasti bujné fantazie, bez logičtějšího podkladu. Určitě zajímavé čtení, pokud podobnému tipu literatury holdujete. Přesto zůstává mé hodnocení uprostřed, tzn. za tři hvězdy.

První díl trilogie – Sanctus – je zajímavější právě o navození celé atmosféry kolem hlavního děje knihy, druhý díl Klíč pak nese větší prvky mysteriózna. Oba dva díly jsou zajímavé, lepším se zdá být díl první – vše je zde poprvé, záhadné, v Klíči se řada věcí opakuje, ale děj se rozvíjí a jeho kontinuitu uchopíte teprve, když dodržíte chronologii čtení dílů po sobě.

4 11.12.2013

Bude to někoho zajímat? Bude tuhle litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu někdo?

Otázky, které si sám autor klade pár měsíců zpět (srpen 2013) před tím, než dvacátá šestá kniha vyjde a „zaplaví“ knižní trh. Tématem knihy jsou opět životní denní prožitky pana Wievegha, tak jak je známe z jeho deníků (2005, 2011), jen je jaksi všechno jinak . . .

Životní příběh - osud pana Michala Wievegha v podstatě před rokem naplnil zpravodajské servery, do myslí mnoha lidí se v tu chvíli vloudily myšlenky na jeho osobu. Většinou chápající, překvapené, strachující se, se snahou pomoci, smířlivé, ale určitě se našly i takové, které si s úšklebkem „řekly“ konečně bude pokoj od jeho útoků, sarkastických narážek a vůbec víření vody v našem politickém rybníčku.

A nejspíše i řada pomstychtivých závistivců, kteří si po přečtení a znalosti jeho deníků v duchu řekli, patří mu to. Bral od života mnohem víc, než mám já, jaká je tohle spravedlnost. Ale určitě převážná většina byla těch, kteří s panem Wieveghem soucítí a tak v koutku duše žehrají, ještě, že se to nestalo mně.

A lidské neštěstí přitahuje, neštěstí celebrit obzvláště, osud známého českého spisovatele, který se poslední dobou stal kontroverzní osobou, jehož poslední knihy byly 100 % přijímány, ale i mnohdy důrazně odmítány a kritizovány, určitě přiláká řadu nových čtenářů, kteří si rádi počtou o neštěstí jiných. Konečnou odpověď však dají až prodejní čísla, nová kniha v černobílém image ale vévodí všem výlohám.

Samotná náplň knihy je ale výpovědí člověka, který si prochází peklem. Ze dne na den se mu zhroutil svět, jeho život se otočil o 180 stupňů, spíše vyjímečný život naplněný krásnými okamžiky, které byly brány jako samozřejmost, se najednou rozplynul v nenávratno s vizí, že se možná již nikdy nepodaří vrátit se zpět do starých kolejí. Přetrvává zahořklost, deprese, pocit křivdy a smutné vzpomínky na to, jak vše ještě před rokem bylo jiné.

V knize však najdete vůli poprat se se situací a vypsat se ze všech těchto trablů. Životní děj posledních pár měsíců po „přežití své smrti“ píše Michal Wievegh zcela otevřeně, bez jakéhokoli kalkulu s útokem na city čtenářů. Kdo zná jeho knihy, ví, že v řadě z nich byla spousta autobiografie, deníky pak skutečnou výpovědí jeho života.

Jaké srovnání se nabízí, když položíte vedle sebe – Báječný rok (2005,2006), Další báječný rok (2011) a Můj život po životě (2013). Jakoby znal svůj osud dopředu, dal Wievegh v plén svůj úspěšný život, stejně tak jak ten svůj současný.

Kniha se tak může stát „životním příběhem“ řady serverů, které neustále nabádají – myslete na zadní kolečka, s cílem, prodat Vám svůj produkt.

Jaký dát závěr – použiji slova jeho nakladatele – text se zdá poněkud cyklický, monotónní; není vyloučeno, že i trpělivý čtenář zažije pocit zmaru, který zná autor z posledních dlouhých měsíců tak zblízka a osobně . . .

Netroufám si hodnotit tuto knihu, ona to není kniha, je to výpověď přesně v duchu svého názvu a ve svém důsledku . . . je knihou očistnou (Martin Reiner). A nebo jinak – velmi reálné, kdyby to samo nebylo realitou.

Ale i to je život ve svých neskonalých podobách, ať Vám přečtení dá vzpomenout na řadu těch zbytečných a denodeních rozmíšek, starostí a trablů s kolegy, obchodními partnery či partnery životními, neboť jak praví klasik, pokud nejde o život, jde o hovno . . .

4 21.11.2013

Velký Gatsby a Francis Scott Fitzgerald a neb povinná literatura za dob mých studií na gymnáziu někdy v polovině let sedmdesátých. Americká klasika, která o době a Americe období počátku dvacátého století až do velké krize říká víc, než stovky stránek jakékoli „naučné“ knihy mapující toto období.

Po knize jsem sáhl po dlouhých desítkách let, tak trochu ovlivněn novým vydáním knihy a především novou verzí filmu (mám na mysli tu z roku 2013, verze z roku 2000 mne moc neoslovila), když tu třetí z roku 1974 s Robertem Redfordem a Miou Farrow mám ještě dost v paměti, neboť film patřil k tomu nejlepšímu, co se v té době dalo vidět.

Přesto číst tuto knihu a správně jí porozumět, to chce od čtenáře přece jen maličko přípravy, zabrousit něco málo do dějin USA a pak do života samotného autora, který sám prožíval podobný život a i konec, jako jeho hrdinové v knihách, které napsal a Velký Gatsby je jen jedou z nich. Fitzgerald je typickým představitelem ztracené generace – která vehementně projevovala svou nedůvěru a nesouhlas k tehdejší americké společnosti „zasažené následky“ první světové války a celou hospodářskou situací.

Kniha nepředstavuje žádný trihler se spoustou akce, složitými zápletkami, hlavní hrdinové nejsou žádní supermani ani specielně vycvičené komando, které by Vás vláčelo litry krve a zahrnovalo spoustou techniky a zbraní. Nakonec kniha vznikla v roce 1925 na francouzské Riviéře, v té době bylo autorovi 28 let, a tak se nelze divit, že styl psaní byl trochu jiný.

Klasický milostný trojúhelník je zde zarámován do podhoubí, kdy na jedné straně stojí rozsáhý rodinný majetek a jedinou zásluhou jejich uživatelů bylo „správně se narodit“ a naproti tomu stojí majetek, který byl pracně získán možnostmi, které země přinášela.

Kdo má peníze, má moc, čím více peněz, tím více moci, a peníze jsou stále jen peníze, ať mají původ odkudkoli. Jak staré a stále platící, byť od vzniku díla již uplynulo skoro 90 let. Pokrytectví, pochlebování a plácání po ramenou, znuděnost panských paniček a vymýšlení zlotřilostí, alkohol, drogy a sex, to vše zde ale najdete, přesto popsáno stylem, který již dneska není úplně in, ale právě možná proto přitažlivý.

Hlavní hrdina a vypravěč této novely, mladý Nick Carraway z amerického středozápadu, přijíždí do New Yorku a zabydluje se do prestižního prostřední Long Islandu, tohoto ostrova bohatství uprostřed velkoměsta. Jeho sousedem je zbohatlík Gatsby, kterého newyorská smetánka pomlouvá za jeho zády pro způsoby, jakými se dostal k penězům, ale směle užívá jeho bohatství a pohostinství, kterými si Gatsby kupuje přízeň vlivných starých rodů a jejich potomků.

Další postavou novely je povrchní Nickova sestřenice Daisy provdaná za Nickova známého Toma Buchanana, se kterým má malou dcerku. Manželství však není zcela šťastné, Nick dokonce osobně poznává Tomovu milenku Myrtle Wilsonovou, manželku majitele blízké autoopravny. Manželství Daisy a Toma to je především manželství peněz a vlivu dvou rodů.

Nick se seznamuje i s Gatsbym a stává se hlavním prostředníkem mezi ním a jeho dávnou láskou Daisy, kterou Gatsby poznal za dob své služby u armády, kdy byl jen "pouhým chudým důstojníkem" a ona rozmazlenou dívkou „z urozených“ poměrů. Situace je jiná, Gatsby vládne majetkem, přesto v něm přetrvává ostych k milované ženě.

Příběh nabere nečekaný směr, když se Gatsby s Daisy sblíží, aby poznal její povrchnost a nevyrovnanost. Tony, manžel Daisy, se jí však nechce vzdát. Nejde mu o Daisy samotnou jako o „čest rodu“ a udržení si vlivu.

Když na jednom nezřízeném večírku dojde k přímé konfrontaci Tomyho a Gatsbyho, Daisy odjíždí a cestou srazí v Gatsbyho autě ženu, která je shodou okolností milenkou Tommyho a která drží přes mocného a vlivného Tomyho svého manžela v šachu, byť ten se s její nevěrou nedovede vypořádat.

Daisy se však odmítá zabývat skutečností že zabila, a když se Gatsby ujme role jejího ochránce a vezme vinu za smrt ženy na sebe, nesnaží se ani naoko tuto skutečnost Gatsbymu rozmluvit. Celý příběh končí prostě – násilnou smrtí Gatsbyho a jeho vraha, manžela zabité ženy, který si dobrovolně sahá na život po té, co dokonal pomstu smrti své ženy.

Umírají tři lidé, ale lidé, kteří jsou pro newyorskou smetánku postradatelní. Gatsby, ano měl peníze, ale ten jeho původ. . .

V okamžiku, kdy zlatá husa přestane snášet zlatá vajíčka se společnost odvrátí, aby si našla „jinou zábavu“. Tony i Daisy, hlavní viníci, celou záležitost přejdou, jak nevydařený nedělní oběd. Gatsby je pohřben a truchlícími se stanou ti, se kterými poslední roky nemohl najít společnou řeč.

Velký Gatsby je především výpověď o jedné generaci, o americkém snu, který si ale teprve hledá cestu na výsluní . . . zatím tu vládne stará tvrdá rodová linie a bohatství předků.

Je známo, že kniha ve své době nesklidila velký úspěch, v dalším údobí se na ni zcela zapomnělo, stejně tak jak na jejího autora. Svou oblibu si nachází až v padesátých letech a stává se klasikou americké literatury.

A jak ji vidí a vnímá současná generace? Kupodivu spíše pozitivně, nakonec Velký Gatsby byl 5 x zfilmován a poslední verze s Leonardem DiCapriem a Carey Mulliganovou opět vzbudila velkou pozornost.

A hodnocení? Může být kniha, která byla 5 x zfilmována špatná? Přesto ale žijeme již v jiné době a nároky na dynamiku literárních děl vzrostly. Gatsby má mé plné 4 hvězdy.

4 23.07.2013

Dallas 63 a neb 11/22/1963, jak zní původní název Kingovy knihy, v sobě spojuje několik fenoménů. Předně je to Kingovo literární nadání, které již po řadu let „plodí“ jedno dílko za druhým, z nichž mnohá se stala bestsellery a filmovými předlohami. Již to je záruka kvality a pokud jste Kingovými fanoušky, kniha Vás určitě nezklame.

Dále jsou to; cestování v čase, či na události překotná padesátá léta v USA a nebo stále citlivé americké téma – atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho (JFK) a v neposlední řadě Kingovy vize, co by bylo kdyby . . .

Přestože kniha „láká“ na situaci kolem osudného 22. listopadu 1963 v Dallasu, kdy padly výstřely znamenající smrt mladého amerického prezidenta, je samotný atentát v knize jen významnější epizodou v závěru knihy.

Mnohem více prostoru autor v díle věnuje životu a myšlení Američanů koncem padesátých let zasažených „komunistickými čistkami“ ve vlastních řadách, silným dolarem a hospodářským růstem, karibskou krizí, studenou válkou; ale hlavně předkládá srovnání, jak se změnila morálka, rasová segregace, nahlížení na svět, technologie a samotná hospodářská situace USA za posledních padesát let. King padesátá léta zažil, a tak ví, o čem píše a jak sám uvádí, téma mu vrtalo hlavou již několik desetiletí, ale teprve nyní se mu jej podařilo zrealizovat.

Kniha je rozsahem nadprůměrná, 730 stránek je na daný příběh více, než bylo třeba. To je ale trend posledních Kingových děl, kdy se děj odehrává ve vlnách, které v určité části naprosto strhnou čtenáře až po pasáže poklidného čtení mnohdy sklouzávající k nudnosti. Myslím si, že kdyby kniha měla o 200 stránek méně, vůbec by to příběhu neuškodilo a nic by se neztratilo z myšlenek a námětu. Jako by se King snažil do knihy dostat všechna fakta především o postavě a rodině vraha JFK – Leea Harveyho Oswalda, které se mu podařilo shromáždit.

Základní myšlenkou celého příběhu je možnost návratu do minulosti se znalostí věcí příštích. Autor zde pracuje s prvkem sci-fi románů zcela vyváženě, dodržující základní předpoklady žánru – příčina - důsledek. Nastavuje si zde pravidlo pevného data návratu do minulosti, přechod oběma směry přes pomyslnou časovou bránu, kdy další a další návrat zpět znamená reset předchozích událostí. Jak se má ale hlavní hrdina knihy v závěru přesvědčit, vstupuje vždy na stejný startovací bod v minulosti a další vývoj událostí je vždy nová cesta vedle sebe existujících „alternativních budoucností“. To dává autorovi nekonečné množství kombinací jak příběh rozvíjet a postavit a nakonec i důstojně a logicky uzavřít.

Hlavním hrdinou je pětatřicetiletý rozvedený středoškolský profesor angličtiny žijící v současnosti (2011) - Jake Epping, kterému je svěřeno tajemství časové brány a předáno poslání – zamezit atentátu na prezidenta Kennedyho na podzim v roce 1963. Jake se vypraví do minulosti celkem čtyřikrát, aby se nejdříve přesvědčil, po té si dokázal, že lze minulost změnit, pak prožije svoji hlavní misi a nakonec se vrací ještě jednou v pokoře a pokání a poznává, že nikdy nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky.

Hlavní rozsah knihy popisuje třetí, nejdelší misi Jake Eppinga, která začíná vstupem do minulosti od času 11,58 – 09. září 1958 – to je onen vstupní časový a datový startovací bod. Hlavní postava zde jako George Amberson až do 22.11.1963 prožívá svůj život člověka z budoucnosti ve zcela jiném duchu doby. Cestuje z amerického severu až do Dallasu, prožívá celé období na americkém maloměstě, připravuje se na svůj úkol a při tom vnímá vše, co tato doba nabízí a co naopak postrádá oproti jeho původnímu životu v roce 2011. Poznává nové lidi, přátele, svou životní lásku Sadie Dunhillovou, ve staré době nachází své zalíbení, ale stále myslí na jediné – zachránit JFK. Zda se mu to podaří či ne a co to vše přinese, to si již přečtěte sami.

V hodnocení jsem trochu rozpolcen, určité pasáže knihy mám na čtyři a půl hvězdy, určité tak maximálně na tři, také „vize nové budoucnosti“ se mne zdají až moc dystopické. Nakonec dávám čtyři hvězdy za krásný příběh, srovnání, trochu těch vizí a hlavně i za Kingův spisovatelský fenomén . . .

4 14.05.2013