Eidalon komentáře u knih

Odborná publikace Martina Landy je počinem vydavatelství Computer Press a spadá do kategorie ekonomických knih. Je napsána přehledně a srozumitelně pro odbornou veřejnost a ikdyž se četba široké veřejnosti nezakazuje, je určena především pro všechny, kteří ve své práci používají termínů jako je pracovní kapitál, cash flow, finanční strategie, finanční či operativní plánování a především vše ve vazbě k pojmu likvidita.

Každý podnik či výdělečná organizace je „stroj na peníze“ a peníze v knize představují ústřední téma. Čtenář se dozvídá hned v úvodu, jak určit, zda podnik má či nemá dostatek peněz – neboli zda je či není likvidní. S touto souvislostí autor dále v navazujících kapitolách důsledně odkrývá všechny hlavní souvislosti podnikových peněžních toků. Likvidita podniku a to současná i budoucí totiž není věcí náhody, ale výsledkem důsledného finančního plánování.

Myslím si, že je to v celku dobře napsaná kniha, která se vyhýbá přílišnému teoretizování a klade spíše důraz na praxi, praktické příklady zde najdete a vinou se celou publikací.

Dílko jistě není určeno všem, ale ti, kteří mají potřebu se v dané oblasti sebe vzdělat popř. doplnit si své odborné poznatky a znalosti jejím přečtením určitě času s knihou stráveným nebudou litovat.

1 15.05.2014

Pokud od druhého dílu knihy Poslední aristokratka, který se honosí názvem Aristokratka ve varu, očekáváte nějaké dramatické dějové změny, časový vývoj či výraznější nový nápad, tak se nedočkáte . . . ale pobavíte se minimálně stejně, jak u dílu prvního - pakliže se Vám líbí styl, jazyk a ironie, se kterou autor pracuje s lehkostí, nadhledem a vtipem.

Druhé pokračování vlastně zcela kontinuálně navazuje v popisování situací knihy první a to i v přesně pokračující časové linii, kdy jsou jednotlivé události uváděny datem dne, kdy je hrdinové prožili. V podstatě je zcela jasné, že text vznikl jako jedna ucelená kniha, kterou vydavatel marketingově rozdělil na několik dílů a tím došlo k pomyslnému „škubání“ čtenáře samotného, to pokud si knihu zakoupil. Proč vydávat jeden román o 380 stranách, když lze vydat knížečku formátu A5 o 118 stránkách ve třech (čtyřech atd.) dílech. Výhodou je, že ji přečtete jako ranní noviny, a tak Vás časově nijak moc její četba nezatíží a výdělek z prodeje tří knih – ten je jistě zajímavější prodeje jen jedné knihy. Ale to je již jiná stránka věci.

Druhý díl začíná 26.03. a končí 18.06. nového roku, takže nás ve třetím díle čeká nejspíše parné léto s melancholií podzimního a zimního bilancování prvního roku života na Kostce v novém složení.

Opět prožíváte s rodinou a osazenstvem zámku řadu situací od opravy sekačky, realizaci zámecké svatby, která se zvrhne přesně kopírující inteligenční křivku svatebních hostů, přes setkání české šlechty v Karlových Varech až po návštěvu zámku zbohatlým Čechem, kterému ke štěstí chybí jen šlechtický titul a tradiční rodová linie, to jediné, co si za své peníze nemůže koupit. Kniha končí nájezdem školních výletů, které deklarují jen to, jak je učitelské povolání jedním z těch nejobtížnějších, neb novodobí potomci českého národa vracejí přesně to, co do nich jejich zaneprázdnění rodiče a zkorumpovaná společnost vložila - to jest minimum. A opět to zcela reálně odráží situaci, která dneska školním lavicím a nejen jim vládne.

Olin a Laďa se stahují do pozadí, paní Tichá konzumuje ořechovku po galonech a roztápí tuny sádla a tápe u výrazů tofu a kumys, pan Spok si opět nasadil síťku a topí ve skleníku, Bendova dcera Deniska je stále stejně blbá, matka Vivien tápající, jen otec Hrabě František Kostka se plně ujal vlády nad nejrůznějšími způsoby utržených peněz - od vstupného počínaje, přes prodej reklamních kravin, až po zkasírování majetného představitele novodobé české oligarchie, kterému ke štěstí chybí jen hraběcí titul - a které schraňuje s pečlivostí Harpagona, k němuž se blíží i povahově. I jeho jízda na koni se nijak nevylepšila, ale naopak mu přináší stále stejné modřiny po celém těle a jakékoliv finanční vydání v něm probouzí pocity šílenství, třes a horečku, kterou zmírní jen neočekávaný příjem . . .

Milada se neustále snaží ve vymýšlení a realizaci početných "lákadel", jak Kostku zviditelnit. A zde nezůstává ani bulvár stranou – ber kde ber, jen když platí. A taky výrazy všech aktérů v jejich mluvě trochu zhrubly, snaha tuto skutečnost alespoň trochu eliminovat, vzala za své hned zkraje . . .

Vtipný zde zůstává již jen kastelán Josef, jehož trefné poznámky vždy tnou do živého a pak vypravěčka příběhu Marie III, která stále ještě tápe ve výrazech jako – nepokoušejte se nás ochcat, stahovat krupon, spadl na dikobraze, lobotomie, vzala kramle, chromá lemra, prďoch, rozdojit kozla, či výraz superochcávka – ale jinak se již stala málem celebritou zásluhou reklamních triček či bulvární sebevraždou, kterou maskuje rodina její neúčast na setkání české šlechty.

Aristokratka ve varu je určitě slabším druhým dílem, především z toho důvodu, že v tom prvním se tak s celou povedou rodinou Kostků i reáliemi místa seznamujeme a děj má trochu spád, v pokračování vše běží v nastaveném stylu, který vedle opakujících se replik moc nového nenabízí.

Opět vcelku milé a nenáročné čtení, které ale může již náročnějšího čtenáře přece jen trochu nudit, přesto jistě pobaví a chvílemi se Vám může dostat i poučení, když autor tak trochu nastavuje zrcadlo všem těm situacím, které jistě nejsou pouhou fantazií, ale odrazem skutečného dění na takovém běžném českém zámku, od zpocených cyklistů až po školní výletové šílenství v květnu a počátkem června . . .

Kniha ale není rozsáhlá, takže než si uvědomíte kdesi cosi je konec druhého dílu, tak snad ten třetí bude malinko vyvedenější.

1 27.04.2014

Tato kniha je již několikanásobným ročním pokračováním, které spojuje několik faktorů. Jedná se vždy o žánr povídky, autorem musí být Američan, povídka nesměla být před tím nikde publikována a její autor ji k posouzení musel zaslat daný rok, aby se mohla zúčastnit výběru a případnému zařazení do Výběru o nejlepší americké povídky příslušného roku.

V celku jednoduché a proto se každým rokem schází „na stole“ hodnotitelské komise záplava dílek, které jsou přečteny a popř. postoupeny do dalšího kola, které ve svém závěru představuje okolo 50 závěrečných povídek, které zaujaly nejvíce.

Otto Penzler pak každým rokem osloví nějakého proslulého spisovatele, který v roli hostujícího editora provede konečný výběr zhruba dvaceti těch nejlepších a ty jsou vydány do ročního přehledu, v roce 2009 se tak stalo již po čtrnácté.

Pro tento výběr – pocházející z roku 2009 – se tímto editorem stal Lee Child – spisovatel z prvního místa žebříčků bestsellerů a zařadil se tak k řadě předchozích, neméně známých externích editorů jako např. Robert B. Parker, Sue Graftonová, Ed McBain, Donald E. Westlake, Lawrence Blok, James Ellroy, Michael Conelly, Nelson DeMile, Jeffery Deaver a řada dalších.

Přeloženy do češtiny nebyly zdaleka všechny ročníky, tento český počin s označením čtyři jasně dokladuje, že se jedná jen o menší část výběrů, část věnovanou roku 2009.

V knize narazíte nejen na dvacet těch nejlepších povídek daného roku, z nichž každá je tak trochu jiná, záslužným se jeví i uvedení závěrečných medailonů autorů uveřejněných povídek, které Vám tak dávají tipy na přední současné americké literáty žánru. A to žánru „mystery“.

A na závěr si pro milovníky detektivek „neodpustím“ malou informační exkurzi. Žánr „mystery“ je velmi široký a spadá do něj jakýkoli příběh, v němž je zločin (obvykle vražda) nebo hrozba zločinu (vytvářející napětí) hlavním motivem zápletky nebo tématu. Detektivní povídky jsou pak jedním z podžánrů, řadí se vedle krimi (často vyprávěné z pohledu zločince), literatury napětí (kde hrozí katastrofa způsobená člověkem) a špionáže (zločiny proti státu, které mají potencionálně více obětí než jediná vražda). Dále existují takové podžánry, jako popisy policejní práce, historické detektivky, humorné detektivky, záhady, příběhy o soukromých detektivech, povídky „noir“ atd.

Dnes již téměř nikdo nepíše vybroušené příběhy o logickém úsudku, nalézání skrytých vodítek a dedukcí, k nimž geniální detektivové dospějí, to vše je z valné části již „ztracené umění“. Většina současných detektivních povídek se spoléhá na náhodu, štěstí, přiznání nebo záblesky jasnozřivosti detektiva, který si na detektivní práci zpravidla vyhradí volný čas mimo své hlavní aktivity.

Žánr mystery se dnes věnuje otázkám typu „proč to udělal“, a již ne tolik „jak to udělal“ nebo „kdo to udělal“. Proto je většina povídek založena na psychologickém pozorování, ať již ze strany detektiva, čtenáře nebo hrdiny. Taktéž se dnes zcela smazává hranice mezi žánrem mystery a literární beletrií.

A takto „vyzbrojeni“ se můžete vrhnout do čtení tohoto výběru, který je věnován povídkám žánru mystery (detektivkám či krimi).

Myslím, že autoři výběru v celku uspěli. Kniha Vás určitě pobaví a zaujme, stačí jen patřit mezi ty, kteří dílka spadající do mystery čtou rádi a útvar povídky jim nevadí, ba naopak ji vítají jako kratší literární počin, než celá samostatná kniha.

Dvacet pokusů ve kterém si můžete vyzkoušet i svůj úsudek a posoudit platnost výše napsaného. Já jsem to udělal a hodnotím 4 hvězdami.

1 22.04.2014

Pana Klímu známe především jako novináře, TV reportéra a autora celé řady knih s tématy od detektivních námětů přes dobrodružné novely až po umělecké reportáže z nejrůznějších atraktivních prostředí.

Advokát a jeho Pán (2013) je jeho další knihou, která těží z oblasti, jenž autor velmi dobře zná a má zmapovánu celou řadou životních příběhů při své bývalé i současné investigativní novinářské práci, či před TV kamerou v roli reportéra odhalující spoustu nesrovnalostí, kauz a podivností na české politicko-průmyslově-společenské scéně.

Kniha se se svým námětem řadí k těm, které popisují možná nejzákladnější otázku téhle doby a této společnosti – kdo dnes u nás vládne?

Jsou to politici ve vládních funkcích, policie či armáda, právníci a jejich týmy, či novodobá oligarchie, která se rekrutuje již z uvedených skupin, ale taky z lidí, kteří dovedli bohatnout v době, kdy „národ zvonil klíčemi“ a užíval si „novodobé“ svobody projevu, cestování či nakupování.

Odpovědí budiž - je to mix všech uvedených, okořeněných kmotrovskou mafií a organizovaným zločinem, kdy mnohdy nejedna osoba-celebrita či politik jedno a táž je.

Ve své knize ale Klíma staví do protikladu dvě roviny (a klade si otázku, je zde mezi nimi nějaký rozdíl?) na jedné straně – peníze a zase peníze (myslím tím ty velké peníze, ne ty, které umíte vydělat prací, protože prací se tak velké peníze prostě vydělat nedají), za které si lze koupit vše (a "podnikatele", kteří je získali vždy na hraně zákona a nebo spíše za ní) versus právní stát a řád se všemi svými výkonnými orgány a zákony, které jsou ale propleteny předivem vzájemných vztahů, korupce, úsluh či pák, které vedou k prosazení „spravedlnosti“ ve prospěch vlivných a mocných.

Peníze, které dovedou otevřít všechny dveře, zavřít všechna ústa a kde peníze nestačí, nastupuje násilí a nebo snad právo, jenž se "ohýbá“, jak je třeba a šikovný advokát, který umí proplout mezi paragrafy, tu zatlačit, tu pohrozit, tu podplatit protislužbou a to vše pod rouškou zákonů a paragrafů. Je mezi dvěma hlavními hrdiny vůbec nějaký rozdíl?

Miliardář Vaněk, jedna z postav Klímovy knihy, má jasno. Mám peníze a tudíž jsem Váš (Tvůj) pán, já platím a ty se snaž v můj prospěch, pravdu a spravedlnost ale nehledej. Vaněk bohatne na nerozhodnosti druhých a nedokonalé jurisdikci a proto je se zákony neustále na štíru.

Pan JUDr. Vilém Krása je sice právník, který se drží litery zákona, ale již dávno odešel ze státních služeb do soukromého sektoru a jako advokát a tudíž „ochránce“ všech, kteří jsou ve sporu se státem (všichni ti lumpové, darebáci, defraudanti, tuneláři, politici, právníci či jen ti, kteří mají na jeho služby dostatek kapitálu) se drží jen jediné zásady.

Bezbožná doba má i bezbožné kněze a neb tady jsme u soudu – tady nesdílí pravda a spravedlnost, tady sdílí právo – jak pravdivé a přitom děsivé poznání dnešní reality.

Právo, které nehájí pravdu, ale hledá vše proto, jak se i ze zjevných a realizovaných provinění vyvléknout pomocí nedokonalosti práva, ať je ta nedokonalost způsobena skutečností, že prostě nelze zakotvit všechny nuance lidského počínání do práva a nebo je ta nedokonalost cílená.

Skutečnost prokázání jednoznačného důkazu provinění se těm opravdovým ohýbačům práva daří lehce obejít a když se i podaří nakonec dokázat a usvědčit, pak přijde amnestie a ti bezbožní jsou opět volní (a spolu s nimi další tisíce malých ryb, které skončí znovu v sítích policie a kteří mají zakrýt skutečný důvod, proč byla amnestie uskutečněna) - nakonec za ty peníze ta trocha kritiky stojí . . .

Sto sedmdesát stran formátu A5 s řídkým řádkováním Vám moc času nezabere, téma Vás ani nejspíše nepřekvapí, spíše utvrdí v tom, že je to nejspíše všechno pravda . . . stačí jen vzpomenout kauz, které teď kvasí médii.

Za téma nijak nové a čtivost na průměru dávám dílku tři hvězdy, společenská angažovanost a aktuálnost je však třaskavá a opravdu aktuální, zde přihazuji na 4 hvězdy, i když všechny z Vás, kteří denně sledují a čtou zpravodajské servery Vás závěry z knihy plynoucí zas až tak moc nepřekvapí . . .

1 08.04.2014

Vlak do pekla je výběr 13 povídek žánru sci-fi předních autorů tohoto žánru - jen na okraj podotýkám, že žánr science fiction – sci-fi, to jsou dílka, kde hrají hlavní roli spekulativní technologie a nejrůznější známé i méně známé přírodní jevy, neznámé formy života, děj se odehrává ve vesmíru, v budoucnosti či alternativní historii.

Tam, kde naopak vládne magie či fyzická síla, stříká krev či srší laserové zbraně patří do žánru fantasty (Dark fantasty), který je sci-fi blízký, ale je zdaleka někde jinde. A pak jsou zde nejrůznější další nuance, které prorůstají navzájem a tvoří spektrum příběhů - od hvězdných válek až po upíroviny, či dnes tolik oblíbená Young adult (Divergence, Rezistence, Hunger Games).

Ale zpět ke knize. Byla vydána v roce 1992 a zahrnuje povídky, které byly napsány převážně v padesátých a šedesátých letech minulého století. Tedy před více jak 50 lety. Je velmi zajímavé sledovat, jak se technologie mění a jak mnohé povídky tzv. morálně zastaraly.

Výběr zahrnuje povídky, které vyšly v celé řadě jiných antologií, v tomto ohledu se jedná o jakési čtenářské sci-fi medley, jenž "autor výběru" předkládá právě v této podobě.

Troufám si říci, že kvalita je mírně nadprůměrná, zahrnující různá témata – Vonnegutovo – Zítra, pozítří, popozítří je odrazem blízké budoucnosti, kde zcela vybydlená Země řeší své přelidněné problémy. Země se změnila, ale lidské vlastnosti zůstávají – milé a úsměvné.

Chronoklasmus pana Wyndhama, stejně jako Finneovo – Tak už přestaň mávat těma rukama, si bere na paškál cestování v čase, jednou jako romantický příběh a podruhé jako okamžiky, jenž mají změnit dějiny.

Vtipálek pana Asimova je již trochu překonaný, ale hlavní motiv zůstává zcela originální. Narapoia pana Nelsona či Texaský týden od Alberta Hernhuttera, to jsou příběhy k neuvěření z běžného denního života, kde jsou přírodní zákony trochu naruby.

Za zcela originální a zatím velmi nadčasové považuji dílko pana Heinleina – Postavil si domeček – myšlenka Teseraku mne stále uchvacuje, stejně jak povídka sama, i když jsem ji četl již mnohokrát (stejně jako třeba povídku - Möbiova páska).

Růže pro Algeron je žánrová klasika od pana Keyese – zhmotnělé touhy plné lidství a pravdy, která stále platí – pokud jste něčím vyjímeční, lidé Vás odvrhnou, ať plni opovržení či na druhé straně plni strachu.

Nejdelší plavba pana Andersona mne přišla jako nejslabší – příliš mnoho papíru bylo popsáno pro vyjádření základní myšlenky – svůj osud si musíme vybojovat sami.

Jdi na východ, mladý muži Williama Tenna, to je postapokalyptická americká společnost naruby, kde se v pozadí skrývá myšlenka, že v okamžiku, kdy se lidem vezmou jejich technologické hračky, jsou vlastně v přírodním světě zcela bezradní a bezmocní, proto se nelze divit, že vládu převezmou ti, kteří k přírodnímu stylu života mají nejblíže – hned tu máte historii osidlování amerického kontinentu zcela naopak. Kdyby tak pan Tenn v době psaní této povídky věděl, jak blízko jsou jeho myšlenky dnešní realitě. A nebo byste se denně obešli bez elektřiny, svých telefonů, tabletů, aut, letadel, internetu . . .

Blochova povídečka Lidé jsou jiní je naopak nejkratší a přesto nese velkou myšlenku, lidé jsou jiní a nelze je vypnout a znovu zapnout . . . jak neopatrné a marnotratné . . .

Marťan a kouzelník, to je dnes přeci jen trochu mimo realitu, Martani nás dnes již nestraší, ale ještě 60 let zpět tu jisté pochybnosti byly, i když taková paštička . . .

Závěrečná povídka – Vlak do pekla z pera pana Blocha, to je opět mistrně vyjádřeno, jak je veškeré lidské myšlení ovlivněno řadou okolností a schopnost poznat ten správný okamžik štěstí je stírána čekáním na něco dalšího, lepšího . . . žij dnes a žij hned, to je základní poslání celé povídky, které je více, než pravdivé . . .

Celý soubor povídek je ale jen trochu již mimo dnešní svět, dnes se píše a žije přeci jen jinak a tak hodnocení dávám jen průměrné.

1 24.03.2014

Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidla autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí.

Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . .

V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem.

Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . .

Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . .

Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . .

Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky.

Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . .

PS:
Tu vodáckou holku si navěky nech, netop ji, nezaháněj, svou víru, svou sílu, svý štěstí i pech,
svý strachy, svý prachy, svůj poslední dech jí poctivě odevzdávej a lásku za lásku dávej . . .

1 16.03.2014

James Patterson – opět můj oblíbenec, šedesáti šestiletý (2013), stále tvořící americký spisovatel, píšící od roku 1976, který již napsal 95 románů či knih, řada děl byla zfilmována. Krátká, ale výstižná vizitka tohoto velmi plodného autora.

Kniha „A pavouk přichází“ je jeho další detektivní román (taktéž zfilmovaný), kde „řádí“ Pettersonovův oblíbený hrdina Alex Cross – policista, ale také psycholog, černoch, inteligence nadprůměrná. Časové reálie příběhu – počátek devadesátých let minulého století (1990 – 1993).

Knize nechybí inteligentní detektiv, přátelství, krásná žena, láska, nevraživost policejních složek a FBI, dokonalý psychopat, manipulátor, reálie amerického života a spousta dalších záhad. Knihou se vine silný příběh s nečekaným rozuzlením. V půlce čtení jakoby ději "spadl řemen", ale vzápětí Vás vše opět uchvátí a vtáhne zpět až do nečekaného konce, kde se vše propojí a vyplynou na povrch všechny souvislosti. Střídání obrazů, různých pohledů, popisování z pohledu první osoby, to všechno jsou skutečnosti, které z knihy dělají nadprůměrné čtení.

První část knihy, to je klasická americká realita – drsné prostředí černošského ghetta v hlavním městě Washingtonu, vysoká kriminalita, malý zájem „bílé veřejnosti“ a nikdy nekončící práce dvou detektivů Crosse a Samsona z oddělení vražd, kterým se den nevyhne, aby neřešili další případ zmarněných lidských životů, zpravidla černochů žijící na okraji společnosti, jejichž osud nikoho nezajímá a jejichž smrt se stává jen další položkou ve statistikách. Alex v ghettu žije a působí jako policajt, psycholog, dobrovolník, který pomáhá v Armádě spásy, otec dvou dětí, jejichž matka se stala obětí náhodné přestřelky a především se užírá nevšímavostí vlivných a mocných nad osudy jeho komunity.

Děj knihy se rozbíhá, Alex a Samson jsou povoláni k další vraždě černošské neúplné rodiny, kde modus operandy ukazuje na psychopata, jehož „dílka“ měli možnost vyšetřovat i v minulosti. Jejich dennodenní rutinu však naruší únos dvou dětí, které jsou naopak nejvýše v žebříčku priorit (syn ministra a dcera známé herečky) a k nimž jsou odvoláni. Vedle policie se to na případu hemží agenty tajné služby a vším, co lze do vyšetřování zapojit.

Ale na „scénu“ vstupuje Garry Soneji/Murphy. Vždy si přál být slavný, být na předních stránkách novin, být hrdinou televizních zpráv, být někdo. Únos dvou dětí předních amerických celebrit je přesně to, co mu splní jeho sny.

Garry je ale i skvělý manipulátor, muž vysoce inteligentní, ale předně další oběť amerického stylu života, kde neutěšené dětství, týrání fyzické i psychické „vytvořilo“ monstrum, jehož jedinou radostí je manipulovat, zabíjet a ubližovat a být přitom slavným. Základním předpokladem je neviditelnost, Garry Soneji žije i život Garryho Murphyho, který je dalším kolečkem v soukolí šedého amerického života. Schopnost změnit se z vraždícího šílence v absolutního svatouška je základním předpokladem nevypátratelnosti.

Rozbíhá se příběh, kde se odehraje spousta věcí. Garry unese děti, skrývá je, požaduje výkupné, nenechává stopy, pátrání nikam nevede. Předání peněz je vysoce profesionální, všichni vyšetřovatelé jsou bezradní, tlak veřejnosti stoupá. Děti jsou nezvěstné, výkupné pryč, pak se najde mrtvola chlapce, insignie jsou zvláštní. Čas běží, počet zainteresovaných vyšetřovatelů stoupá, výsledky nejsou. A najednou je Garry chycen.

Půlka knihy a příběh končí? Nikoliv. Garry Soneji se mění na Murphyho a všichni si kladou otázku – jedná se o oběť rozštěpené osobnosti nebo geniálního manipulátora. Pachatel je za mřížemi, ale jasno kolem případu není o nic více.

Co se za vším tím skrývá? Podaří se najít unesené děvče, objevit, jak to bylo s výkupným a celý příběh rozplést? Proč se Garry vlastně nechal chytit? Měl komplice? Proč najednou obrací? Jeho útěk a touha se pomstít těm, co ho vypekli je další rovina příběhu.

V půlce knihy máte pocit, že jste dočetli a dále není co řešit. Ale pan Patterson Vás vyvede rychle z omylu. Vše se teprve rozbíhá, nitky vedou rozmanitě všemi směry včetně řad tajné služby, odehraje se krátká love story a na závěr se vše vyřeší.

Happyend ale nečekejte. Spravedlnosti je sice učiněno zadost, ale Alex Cross je opět bohatší o další jizvy na těle i duchu.

Skvělá práce za 4,5 hvězdy, nakonec velmi silné 4 hvězdičky.

1 19.12.2013

Ikdyž název zní až strašidelně, podstatu románu plně vystihuje. Kniha vyšla poprvé v roce 1985 a z nizozemského originálu Hersenschimmen byla přeložena a vydána v Čechách v roce 1996 pod názvem Zatmění mozku. Mimo jiné se dočkala ve světě spousty dalších vydání, byla zfilmována a převedena na divadelní jeviště, přesto české vydání z roku 1996 zůstalo mimo sféru zájmu veřejnosti a tak trochu zapadlo pod tíhou jiných událostí. Nyní tedy vychází znovu (2010) pod novým názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina.

Nizozemský spisovatel Hendrich Jan Marsman, který vydává svá díla a stejně tak i tento román pod pseudonymem Bernlef (to, aby nedocházelo k záměně se shodným příjmením jiného slavného nizozemského básníka) jej napsal jako výpověď o tom, jak zlá a nekompromisní je diagnoza Alzheimerovy choroby, této neúprosné nemoci o stařecké demenci.

Diagnostika nemoci v současnosti hrůzně narůstá s tím, jak se prodlužuje délka lidského života, a tím se stává znovu velmi aktuální. O Alzheimerově chorobě si dnes může přečíst spoustu nejrůznějších pojednání a více či méně odborných publikací (což v době, kdy kniha vyšla možné nebylo), pan Bernlef zde však předkládá vynikající a velmi dramatický popis situace, který prožívá hlavní hrdina románu Martin Klein, který se od úsměvné zapomnětlivosti rychle dostává do stavu, kdy nedovede své jednání vysvětlit.

Z pohledu postiženého člověka je popisován průběh nemoci, postupné ztráta paměti, identity, snaha o rozpomínání, tragika ztráty a nedostatečnosti slov popsat své pocity, svůj stav až do diagnozy trvalé demence, kdy se život scvrkne do souslednosti dějů, které sám postižený již vnímá jen jakousi činnost bez jakéhokoli pochopení.

Román je ale i o ostatních kolem nemocného, o jejich reakcích a vnímání o tom, jak postupně přestávají nemocného zvládat a ten končí mimo jakoukoli realitu všedního dne. Je to velmi smutný konec identity člověka, navíc konec, který vyvolá strach ve všech zdravých, že jednou dopadnou stejně, neboť tělesnou křehkost stáří dneska umíme pochopit, té duševní se stále velmi děsíme a nedovedeme ji přijmout.

Kniha tak poodhaluje mnohem víc, než jen číslo diagnozy v lékařské zprávě, než všechny průvodní jevy a symptomy. Není to kniha jen o chátrání duše, jde tu také o partnerskou lásku a dlouhotrvající rodinné vztahy a vazby, které jsou v konečné míře určující.

Těžko se mne hodnotí takováto četba. Četba frustrující, ale velmi výživná především pro všechny ty, kteří se ještě nesklonili a v pokoře nepřijali, že život umí být i takto krutý a že tito lidé, ale především rodiny potřebují pomoc okolí víc než kdy před tím.

Zavírat se před realitou světa nelze, knihu by si měli přečíst snad všichni, neboť všichni se dostaneme ve svém životě do stavu, kdy budeme mít staré rodiče, kteří budou možná potřebovat naši pomoc a pak zestárneme sami a pokud nepředáme vše dobré do další generace, zůstaneme v tom naprosto sami.

1 19.11.2013

Miliardáři z Facebooku Bena Mezricha není žádnou fikcí, ale dějový odraz skutečných událostí, které jsou stále ještě plně v paměti. Nečekejte tedy v knize žádné krkolomné zápletky či vyfabulované situace, kniha má přiblížit vznik asi největšího fenoménu dnešní doby, jedné sociální sítě a to té největší a nejznámnější - Facebooku, která slaví v roce 2013 deset let od svého vzniku.

Že se jedná spíše opravdu o „literaturu faktu v literárním podání“ dokazuje již fakt, že kniha byla vydána vydavatelstvím C_press, které se vydáváním beletrie v podstatě nezabývá.

Přesto Vás vyprávění nejspíše zaujme. Facebook dneska zná každý, je jen málo těch, kteří svůj účet na Facebooku nemají, přesto ne každý zná podrobnosti kolem jeho vzniku. To vše se v knize dozvíte.

Proniknete do zákulisí Harvardské University, která je snad z neprestižnější soukromých vysokých škol v USA, s rokem založení již v roce 1636, představující v Ivy League (Břečťanová liga – označení pro 8 soukromých a nejprestižnějších universit na východním pobřeží USA) tu příčku nejvyšší. Kolos se 14.000 zaměstnanci a cca 5.000 studenty zabírá na předměstí Bostonu – Cambridge značnou část a soustřeďuje to nej nej nejen z USA.

Osm pánských klubů v čele s Porcellianem, Phoenixem či Fly Clubem (výběrové cluby Final Club) dá nahlédnout k jménům jako Roosevelt, Rockefeller atd.

Ale vedle tradičních jmen jsou zde zcela nová a k nim se řadí i Mark Zuckerberg a Eduardo Saverin, dva studenti, kteří v roce 2003 proměnili Harvardské profilové fotky studentů jednotlivých ročníků do funkcionality, kterou nazvali The Facebook. Zprvu nápad spíše bláznivý se brzy přehoupl do reality a raketový nástup zájmu se přetavil za jediný rok do oblasti snů.

Kniha Vás s časovou posloupností provede základními mezními body vzniku Facebooku od prvních krůčků a nesnází, nedostatku financí až po oblast rizikových investorů. Narazíte na další jména s Facebookem spojených – Tyler a Cameron Winklevossovi, Sean Parker, Peter Thiel. V roce 2004 Fecebook okupuje většinu vysokých škol v USA a pár let později se stává světovým fenoménem.

Dobrý nápad se stává miliardovým projektem, jeho hodnota je tak vysoká, že zatočí se svými hrdiny a z kamarádů a přátel se stávají rivalové na poli obchodu. Projekt je napadán, zpochybňován, urážen i vynášen do nebe, ale jde si stále svou cestou a nakonec na ní zůstává jen Mark Zuckerberg jako tvůrce a realizátor.

Nesmělý a trochu podivínský student, kterému je nejlépe za monitorem počítače se za dva roky stává ve věku pětadvaceti let nejmladším miliardářem – selfmademanem všech dob. Nelze se divit, že peníze rozklížily všechna přátelství, touhy a předsevzetí kdysi kamarádů a kolegů.

Kniha je výpovědí, jak to bylo, i když nějaké hloubkové analýzy a detailní popisky nečekejte, je to jen chronologický sled základních událostí bez dalších zákulisních pikantností, jen velmi stručná a dost obecná datová posloupnost v dějinách IT.

1 30.10.2013

Kniha Akta X - Chci uvěřit od Maxe Allana Collinse má jednu zvláštnost. Nevznikl podle ní stejnojmenný film a ani kniha není jen přepsaným scénářem. Vzniká souběžně s filmem a píše ji zkušený autor, sice zcela v duchu filmu, ale přece jen po svém.

Akta X byla a jsou kultovním seriálem, jejichž první série a jednotlivé epizody byly spíše nadnesením problematiky UFO a mimozemských civilizací, aby se postupně s narůstajícími sériemi přetvářely na díly představující paranormální jevy hraničící až s nemožností. Poslední série a epizody byly opravdu již jen chabým odvarem prvních dílů.

Se seriálem vzniklo i několik celovečerních filmů, Chci uvěřit je jedním z nich. Oživuje se zde opět Dana Sculloová a Fox Mulder, jako manželé – nemanželé, kteří se zřekli svého dítěte a především již ne zvláštní agenti FBI.

Film i kniha jsou rovnocennou zábavou zavádějící nás na virginský venkov, na kterém záhadně zmizí několik žen. Fox Mulder je povolán k případu, když má jako poradce zhodnotit „pravdivost“ a prodat své zkušenosti se schopnostmi psychotroniků.

Příběh se rozbíhá a začíná gradovat, když je objeven hrůzný nález lidských ostatků v zamrzlém jezeře. Co to vše znamená a k čemu nás to zavede? Není to nic menšího, než hrůzné transplantace, které zcela potírají lékařskou etiku.

Boj Scullyové ve svém osobním profesním životě lékařky s byrokracií a nedůvěrou je jen další nadstavbou příběhu, která má ale taky své tajemné pozadí.

Poctivě udělaný film a poctivě napsaná kniha. Dobrá zábava a pobavení především na letní dovolenou. Způsob jak se odreagovat od „hrůz“ všedního pracovního dne . . .

1 23.07.2013

Robert Ludlum patří k mým oblíbeným autorům již řadu let. Jeho knihy – kolem 39 kousků, z nichž 10 bylo zfilmováno – patří vždy k napínavé četbě. Ludlum psal knihy se špionážní tématikou, kde stály proti sobě velmoci světa zastupovány svými nejlepšími agenty, kde se řešily problémy studené války či další velké nelegální akce. Romány se šíří akce, politika, boj o moc, vliv a peníze. Předmětem sporu je nejrůznější zboží - od diamantů, látek na výrobu zbraní hromadného ničení přes nejrůznější technologie až po samotné informace. Pokud jste vyznavači akce a máte rádi ono politicko – špionážní podhoubí Ludlumových knih, žádná jeho kniha Vás nezklame.

Jeho knihy velmi realisticky popisují praktiky dezinformace a postupy špionážních služeb jednotlivých zemí, zákulisní boje a pravidla státního zájmu, o kterých se široká veřejnost nikdy nedoví. Tvorba tohoto autora tak dává nahlédnout pod pokličku každodenního života lidí na nejvyšších místech s velkou mocí, ale i odpovědností.

Altmanův zákon je dalším takovým příběhem. Proti sobě nestojí nikdo menší než USA a Čína, předmětem sporu je nelegální náklad na jedné z čínských lodí mířící do politicky nestabilní oblasti, představující zdroj pro výrobu vysoce nebezpečných zbraní.

V zákulisí stojí za akcí vlivný americký obchodní magnát, který se řídí pouze pravidlem zisku a je schopen prodat své zboží komukoli, kdo je ochoten zaplatit, bez ohledu na to, aby zvažoval proti komu kupec své zbraně později namíří. Na druhé straně stojí vlivný představitel nejvyššího vedení Číny a snaží se o získání moci nad celou zemí pomocí nátlaku a síly.

Vedle osobních zájmů lidí v pozadí jsou zde ale i oficiální představitelé zemí, kupodivu shodní ve svých názorech v soukromých jednáních, kteří ale navenek nemohou své názory prezentovat, aby nebylo jejich jednání považováno za slabost a ústup z pozic nejmocnějších zemí světa. „Bojují“ tak nejen proti sobě, ale především proti vlastním lidem, kteří se je za zády snaží podvést, ať jsou motivem peníze a vliv či touha po moci.

Na stránkách knihy se tak rozbíhá příběh starého známého podplukovníka Jona Smitha, vlka samotáře, pracujícího přímo pro presidenta USA v utajené organizaci Alfa, který pomalu ale jistě rozplétá jemné předivo vztahů, odhaluje korupčníky i tajné nitky vedoucí až na místa nejvyšší. Nápomocna je mu řada dalších postav známých z předchozích Ludlumových děl a Smith nakonec na poslední chvíli zamezí rozsáhlému válečnému konfliktu a to i za pomoci prostého rozumu a vstřícnosti obou hlavních představitelů USA a Číny.

Kniha Vás určitě nebude nudit, obzvláště, pokud patříte k fanouškům tohoto žánru. Přesto z té přehršle Ludlumových knih patří spíše k průměru a to pro celkově jednoduchou zápletku, kolem které se celý děj točí.

Dávám tři body především z důvodu znalosti ostatních Ludlumových knih, kdy některé jsou mnohem lépe zpracovány a je zde potřeba udržet rovnováhu srovnání.

1 23.03.2013

Po románu Heleny Babické, Jeden okamžik v čase, jsem sáhl na základě doporučení čtenářů a pak mne zlákala i myšlenka cestování v čase. Již jsem zde uváděl, že jsem velký fanoušek žánru sci-fi, i když v případě Heleny Babické se tento prvek (cesta v čase zpět) stal jen jakýmsi „kouzelným prstenem princezny Arabely“ pomocí něhož dosáhla toho, čeho potřebovala, aniž by moc respektovala pravidla žánru. Důvod toho všeho ale čtenář pochopí až při přečtení druhého dílu.

Téma cestování časem z budoucna do minula se objevuje u řady knížek a s námětem se setkávám dost často. Stejně tak s dobou, do které se cestuje. V případě Heleny Babické přenáší svou hrdinku do doby vlády Ludvíka XIV. tedy do poloviny 17. století a to přímo do srdce Francie – Paříže. Román je napsán poutavou formou vyprávění hlavní hrdinky v první osobě, což přináší prvek vlastního prožitku a autenticity, na druhé straně u čeho vypravěč = hlavní hrdina nebyl, nemůže být popsáno a to bývá někdy problém pro srozumitelnost dějů a možnosti dramatičtějších střihů nesoucí napětí.

Každopádně Helena Babická představuje svou hrdinku jako dívku_ženu, která v době dospívání a přítomném čase spíše inklinuje k samotářskému snění s důrazem na úsek dějin Francie za vlády Ludvíka XIV. Hrdinka studuje dějiny Francie, historické postavy dané doby, studuje starofrancouštinu a více než současnému životu se svými vrstevníky se oddává představám, jaké by to bylo, kdyby žila v době, kterou má tak ráda.

Na základě svého nadšení a studia se vydává do současné Paříže na stipendijní pobyt. A zde se hned po příjezdu ztrácí své skupině, je okradena o doklady a peníze a ve svém bloudění Paříží je nasměrována situací až k starobylému domu, kde se dostává do časové smyčky a „bránou času“ se „přenáší“ do své oblíbené doby – vlády Ludvíka XIV. a roku 1673.

Postupně se vyrovnává se zraněním, šokem časového přesunu i poznáním, že doba před 340 lety nebyla žádný med, zvláště když je člověk zraněn. První kroky v nové době ji usnadňuje markýz Filip de Grazac, na jehož nemovitostech se v novém čase ocitla. Luisa, jak se sama označuje hlavní hrdinka, zaujme svým vzhledem, chováním i vědomostmi, přesto si z mého pohledu počíná dost hloupě a naivně. Celých 330 stránek první knihy jsem čekal, kdy autorka využije možnosti znalosti historie a tím i budoucnosti a vloží své Luise do ruky „pomyslnou zbraň vědění“, kterou jí umožnila třímat jejím přesunem z budoucna, ale nedočkal jsem se. Luisa se zmítá v naprosté závislosti na Filipovi, jeho matce, bratránkovi či starém sluhovi.

Zde příběh Heleny Babické trochu kulhá a tápe, nicméně se děj pomalu rozbíhá, když je hlavní hrdinka = Luisa de Lahol, jak se sama tituluje, konfrontována s matkou Filipa, která patří k alchymistům a náboženským odpůrcům krále a celého křesťanského nastavení doby a která ji prozradí starou rodinou věštbu. Záhadná cizinka ze Země-nezemě má přijít odnikud a spasit rod Grazaců od ústrků, které jim přinesla minulost. A stará paní markýza právě v Luise vidí naplnění tohoto proroctví. Ujme se jí a děj se může naplno rozvinout. Luisa se jí svěřuje odkud pochází ( z budoucnosti) stejně tak i se svými sny a její zamilování se do hlavní mužské postavy - Filipa de Grazac není překvapením, ale spíše nutností dalšího děje. Staré rodinné znamení - znaménko - Luisu odhaluje, ale vysvětlení se dočkáte až v druhém díle.

Všechna úskalí cestování v čase a kauzality s tím spojené má pro tuto chvíli čtenář a hrdinka zdárně za sebou, Luisa je plně „aklimatizovaná“ a stává se součástí sledovaného historického údobí, stojí před ní úkoly, které jí autorka připravila. Filip de Grazac, jeho bratránek a celá řada historických postav se postupně objevují v jednoduchém příběhu s celkem prostou rodinnou zápletkou v boji o moc, majetek a postavení, vše pod mocnými „křídly“ církve a jejími inkvizičními metodami.

Celý román je rozdělen do dvou knih (Jeden okamžik v čase, Medailon krále Slunce) a ta první končí etapou, kdy se z maršála Francie a osobního přítele krále Slunce Ludvíka XIV. - Filipa de Grazac - stane z důvodů politických a náboženských intrik štvanec a nepřítel Francie zbavený titulu, funkcí a majetku. Filip de Grazac je sám, jen s Luisou na cestě za naplněním rodinné věštby a získáním záhadného medailonu, na kterém nejspíše závisí celá jeho další budoucnost a budoucnost rodu Grazaců. Bez postavení, vlivu bojují hlavní hrdinové s úskalími jednotlivých dnů, ale bok po boku ve dne či noci. Co víc romantického se může Luise přihodit, než být a prožívat další dny po boku svého charismatického ochránce Filipa. Ale hlavní část veškerého dění se odvíjí až v díle druhém, nečíst ho znamená zůstat stát ve třetině dění.

Kniha se asi bude líbit všem romantickým duším, které se rády ztotožní s Luisou – hlavní hrdinkou a budou společně snít nad naplněním lásky a společně se bát při dobrodružstvích hlavních aktérů, která příběh postupně naplňují. Moment překvapení plynoucí z časové smyčky a vše ostatní před skokem do minulost je alespoň v první části příběhu jen jakýmsi nadstavením samotného děje. Bez těchto propriet by se děj odvíjel stejně hladce, jen by byl ještě více z kategorie dílek červené knihovny kde láska a pravda vítězí. Přesto se mnohý čtenář jistě rád zasní a uteče od reality dneška do reality minulosti a pevně drží palce všem hlavním aktérům.

1 23.02.2013

Tentokrát se nejedná o další thriller z pera známého autora, které charakterizují nečekané zvraty a rozbourání čtenářových dedukcí o vývoji děje a hlavních postav, ale o povídkový cyklus.

Třináct detektivních povídek Vám předestře třináct příběhů, v řadě z nich figurují všichni Deaverovi oblíbení hrdinové – Kathryn Danceová, John Pellam a samozřejmě Lincoln Rhym s Amélií Sachsovou. Jsou zde ale i jiné zajímavé postavy, a především každá povídka, to je originální mini příběh s neskutečnými zápletkami, kterým je společný atribut – jsou tak trochu šílené.

Všechny jsou svým způsobem povedené, držíce si charakter Deaverova rukopisu – máte-li pocit že bylo řečeno vše a žádné další překvapení již nebude, vše se otočí a dá příběhu další přidanou hodnotu.

Kniha má hrubě přes 630 stran opět velmi poutavého čtení. Těžko některou z povídek vyzvednout, ale závěrečná – Navždy spolu má i nadčasovou dimenzi a patří asi k nejlepším.

Za mne 5 hvězdiček, opět vydařená antologie toho nejlepšího, co Deaver na poli povídek zatím vytvořil.

03.01.2019

Dick Francis je znám především střední a starší generaci (psal v období 1962 – 2010) jako spisovatel výborných detektivních románů z dostihového prostředí. Napsal přes 40 knih a tam, kde dnešní autoři používají akci, technologie se Francis musel spolehnout především na svůj vypravěčský um a schopnost zaujmout tématem, zápletkou a stavbou příběhu.

Román Hra s čísly se opět odehrává v dostihovém prostředí, hlavní zápletkou je ovlivňování sázení dostihů pomocí výpočetní techniky. Zvláštností jsou zde dva hlavní hrdinové, bratři Derryové a vyprávění příběhu v první osobě. První část knihy je to Jonatan a v druhé části příběhu Wiliam Derry.

Obě dvě roviny dělí 14 let, ale jsou spojeny jedním motivem se společnou linkou. Zajímavá je i sonda do výpočetní techniky, která je z dnešního úhlu pohledu úplně na počátku (začátek 80 let). A zatím co „odborné výrazy z oblasti IT“ dnes již hodně zastaraly, chování a charakteristika postav je stále stejná. Touha po moci, bohatství a uznání je tím ústředním motorem celého děje a zápletky.

Kniha se opět čte velmi dobře, ale reáliemi je dneska již jinde. Dávám nadprůměrné tři hvězdy.

08.04.2018

Další, již nevím kolikátá kniha, od autora (nebo spíše od jeho pokračovatele), která rozšířila sbírku příběhů, které vévodí Dirk, jeho děti Dirk a Summer, nerozlučný přítel Al, moře, romantika, dobrodružnost a opět příběh, který hrozí minimálně globální katastrofou.

Opět jsou tu ti dobří a špatní, vedle padouchů, kteří pro peníze udělají cokoli je zde ve hře ruská rozvědka a samozřejmě NUMA a její hrdinové. Příběh je současný a nehraje se v něm o nic méně než o Ukrajinu, Krym, a carské romanovské zlato, neméně podstatná je stará dohoda mezi ruským carem a Velkou Británií o podstatném podílu na nerostném bohatství Ruska, svou roli zde sehraje i Černé moře a bulharské pobřeží.

Do několika příběhů jsou zataženi nejen Dirk (kterého autoři vytáhli od stolu NUMA, kde byl před řadou příběhů posazen, co by staršina) a Al ale i Dirkovi děti.
Obraz střídá obraz, milovníci toho umírněného dobrodružna si opět přijdou na své. I když se hraje s vysokými kartami, je styl pánů Cusllerových přeci jen v přijatelném počtu mrtvých a ani moře se nebarví až tak do ruda.

Další příběh, který neurazí, milovníky Cusllera potěší a všechny ostatní zanese do všech koutů světa od reality a přízemnosti všedního dne. Ideální pro dny dovolené, i když současné mladé generaci již tyto příběhy nejspíš k srdci nikdy nepřirostou.
Zamne mírný lepší nadprůměr, tři hvězdy.

19.03.2018

Druhý díl, původně trilogie, ale dnes víme, že ke knihám byl autorem napsán hned dvakrát prequel, takže vlastně co číst jako první knihu? Já začal popořádku, jak bylo napsáno, takže Labyrint Útěk (2014) jako první autorův počin této série a doporučuji pořadí dodržet i všem Vám, kteří se rozhodnete dílka přečíst.

Hned na úvod je třeba říci, že čtení popořadě, alespoň prvních třech dílů (Spáleniště – Zkouška - 2014, Vražedná léčba – 2015) je nutností, všechny tři knihy vyšly i jako jedna kniha, což je logické a nejspíše bylo i takto autorem myšleno.

Jestli v době psaní příběhu myslel již na dodatečný preguel jedna a dvě (Rozkaz Zabít a Kód Horečky) k trilogii, lze jen dohadovat, ale prostor si v trilogii určitě nechal a to „na obě strany“, neboť co bylo před i po strhujícím příběhu trilogie má hodně otevřených variant.

Dashner v žánru není žádným nováčkem, má za sebou celou řadu jiných knih napsaných dříve před sérií Labyrint, nic méně, já se s ním setkal poprvé právě v této dystopii.

Přes všechny snahy o nové pojetí zničení planety Země a boj se situací ze strany přeživších, příběh svou hlavní myšlenkou sklouzává do zaběhnutých klišé podobných knih jiných autorů, nicméně první kniha – Labyrint útěk má zajímavý námět a čtenář dlouho tápe, o co vlastně jde.

Hlavními hrdiny jsou teenageři a pro ně je nejspíše kniha i psána jako hlavní cílový segment. Další dva díly jsou jen nadstavením akčního pokračování, kde hrdinové jdou z jedné ošemetné situace do druhé, aniž by se děj někam podstatně rozvíjel.

Pro mě je trilogie akčním dobrodružstvím mladých lidí s podtextem scifi prvků a „tajemného“ vývoje lidstva po „katastrofě“, která ale moc logiky v sobě nemá. Ale čte se to dobře a jako zábava je to dost dobré. Být teenagerem, určitě si zde najdu své hrdiny a zcela se s nimi ztotožním.

Proto na sebe nedalo ani dlouhé čekání zfilmování prvních dvou knih, aby se knižní podobě vtiskly tváře hrdinů. (jen ti rmutové jsou cosi jiní, i když taky dobré).

Dávám dílku jako celku lepší tři hvězdy (první díl za 4, další dva díly za 3) a další dvě pokračování si určitě přečtu taky.

PS: Pro ty, co nemají dystopické vize moc v lásce doporučuji Verneovy Dva roky prázdnin (podobná parta, podobné problémy, logičtější vývoj i když té akčnosti tam není tolik)

13.11.2017

Čínské thrillery Petera Maye objevuji až po té, co jsem objevil autora v jeho trilogii z ostrova Lewis. Celkem šest příběhů napsaných v rozmezí 1999 – 2004 autor napsal 10 let před svojí ostrovní trilogií a na knihách je to znát.

Čtvrtá oběť je druhým dílem z čínské anabáze, a zatím co třetí díl lze číst bez znalosti prvních dvou, u druhé dílu v tom trochu na začátku plavete, pokud jste nečetli díl první. Ten si do druhého dílu přenáší všechny nedořešené věci a vysvětluje je hned v úvodu knihy. Druhý díl zcela navazuje na první knihu a to jak dějově, tak časově.

Margaret je zmítána situací vyvolanou stavem těsně po dopadení (viz první díl a jeho závěr), stejně tak Li Jen, pokud se týká hrozby pro lidstvo z dílu prvního, tak se ukazuje, že situace není tak vážná, jak se zdálo, ale vztah dvou hlavních aktérů je na mrtvém bodě. Li Jen je sice očištěn ze všech obvinění (díl první), Margaret se řadu týdnů brání zájmu médií, ale jinak jsou odloučeni jeden od druhého aniž by věděli proč.

Za této situace se rozbíhá příběh, který se zdá být ze začátku záhadnou rituální záležitostí, setnutí hlav obětí způsobem přímo historickým hned na začátku vede vyšetřování těžkou zkouškou. A hlavní roli posléze hraje zase Li Jen a Margaret.

Postupně se vše začne vyjasňovat a závěr je opět velmi překvapivý. Motivy a rozuzlení mají svůj prapůvod kolem dalšího čínského fenoménu a to je tzv. Rudá revoluce, která Čínu uvrhla do období jejíž traumata si nese celá generace dodnes.

Autor zde rozkrývá historii, která není zas tak známá, otvírá psychologický stres spojený s politikou jednoho dítěte a především opět předkládá příběh, který vedle kriminálních prvků nese prvky společenské.

Obchod s lidskými orgány či geneticky upravované potraviny nahrazuje téma čínské kultury a obchodování s artefakty, i když vše na pozadí neblahé čínské krátkodobé historie.

Konec je tak trochu již tradiční pana Maye, hlavní hrdinové jdou dále, vše kolem nich se propadá do závěru knihy a zapomnění.

Druhý díl se mne se zatím z dočtených prvních tří líbil nejvíce a tak velmi kvalitní 3,75 hvězdy.

17.07.2016

Lapidusova čtvrtá kniha a údajně první z nové série, pro mne první seznámení s autorem, který je pokládán za zakladatele Stockholm noir a velmi nadějného autora, jehož dílka patří k žádaným a prodávaným. VIP je posledním nejnovějším autorovým thrillerem z roku 2014.

Kniha je poměrně obsáhlá (510 stran) a odráží autorovi indicie – právní prostředí a znalost stockholmského podsvětí ze své dlouhodobé praxe advokáta.

Řekl bych, že dílko je spíše společenským románem, pohledem na moderní společnost, kde kriminální pozadí je nezbytnou kulisou. Policie zde ale nehraje hlavní roli, hlavní hrdinové jsou z velmi odlišných prostředí. A pak klasické neduhy doby, drogy, prostituce, pedofilie a kriminalita a to jak ta hospodářská, tak běžná, pouliční. Vše zabaleno do pohledu horních deseti tisíc, luxusu a přemrštěné spotřeby, do pohledu zcela odlišného vnímání světa. VIP žijí své životy ve svém světě, jejich pohled na svět je pokřiven základní premisou, že peníze znamenají moc a moc znamená beztrestnost, ať se chovají jakkoli. A pak zcela asociální genetická vychýlenost, kde běžné životní situace jsou pro tuto skupinu fádní a hodně nudné, proto je třeba trochu „přitopit pod kotlem“.

Před Vámi se otvírají tři časové roviny a dva příběhy, jejichž dějové nitky se protnout v závěru knihy. Ze začátku může čtenářům dělat trochu problém správná orientace ve jménech a styl psaní (skoky od jedné skupiny děje ke druhé bez nějakého odlišení, jen nový odstavec) i když hlavní odlišný příběh je rozlišen kurzívou – za začátku knihy nevíte, tápete, pak se vše ustálí a závěr je již defilé, kde všechny dílky mozaiky zapadnou.

Přesto mne chování hlavních hrdinů a styl vedení děje knihy přijde dost amatérské z pohledu řešení kriminálního pozadí. Námět knihy taky není nijak nový, předem jsem si text zařadil k těm standardně průměrným (přečtete, odložíte a ke knize se již nikdy nevrátíte). Závěrem knihy si mne pan Lapidus přece ale jenom získal více a tak dávám lepší nadstandart cca za 3,5 hvězdy.

Pokud je VIP knihou nové série, určitě si další díly rád přečtu, knihu doporučuji na bezstarostné dovolenkové lenošení.

09.07.2016

Tato kniha není určitě určena pro mne, čtenáře s naprosto racionálním zaměřením. Proto se mne ji nepodařilo dočíst poctivě do konce, jen jsem druhou polovinu lehce prolistoval.

Co ke knize říci. Dle mne jedna ze stovek knih, která patří k oněm, dle mého názoru, knihám, které těží z tématu a sázejí na populárnost a zájem veřejnosti o tyto otázky, tedy mnoho textu o ničem, hlavně když se to prodá.

Když jsem si knihu půjčoval, očekával jsem nějaké techniky, návody, jak cvičit myšlení, jak posílit své duševno a rozvinout ho pozitivním směrem, kam se obrátit, co udělat.

Ve statích, které jsem přečetl jsem se dozvěděl jen málo, zato se stále opakovalo z různých stran pohledu jedno a to samé. Jak je úžasné aktivovat pravou stranu mozku a získat pomoc z druhé strany. Řady příkladů jak skupinka aktivátorů může společně ovlivnit život jedince na druhé straně zeměkoule a stále dokola, jak je úžasné, když můžeme přijímat pomoc z kosmu či druhých pomocí svého mozku.

Nikde ale nic není podloženo (jak známo papír snese všechno) a vlastně jsem se ani nedozvěděl, co bych měl udělat, abych se aktivně zařadil mezi ty aktivátory, jak se svojí pravou hemisférou pracovat.

Jen informace, že když to nedělám, jsem veliký hlupák a pak rady, které řadím do kategorie logicky plynoucí z podstaty problému (pro názornost uvedu příklad, pakliže Vám někdo radí, že když prší je dobré používat deštník a nebo se schovat pod střechu abyste nezmokli má určitě pravdu a nijak Vás nebalamutí, ale abych dospěl k tomuto poznání, nepotřebuji si kupovat a číst k tomuto knihu).

Takže jediným účelem knihy je asi vyvolat u čtenářů zájem o problematiku a najít si pak další informace k tématu a popř. učinit aktivní kroky – to k zájemcům o tyto aktivity.

Patříte-li do skupiny lidí, kteří se tématu chtějí věnovat, pak knihu nečtěte a rovnou to udělejte a tyto informace si najděte, přeji Vám hodně štěstí.

A jste-li jako já, kteří když jim někdo tvrdí, že má v koupelně slona odvětí – fajn, pojďme se tedy na něj podívat (zpravidla se pak najde banální vysvětlení, jako že slon je nalepený co by nálepka na dveřích, či jiné racionální vysvětlení) a pak to budeme řešit, než abych se přel, že to možné není.

Rád přijmu pomoc z druhé strany, rád rozvinu své schopnosti, ale musí mne někdo ukázat že to funguje a hlavně říci jak. Konstatování faktu, že to někdo někde umí a praktikuje nemá pro mne hmatatelný význam, je to jen jedna z tisíců informací, kterým mohu a nemusím věřit.

Za mne je kniha zbytečným popsáním papíru, dávám jen jednu hvězdu za účast.

03.04.2016

Román je druhým dílem z trilogie a pera pana Söderberga. Jeho zcela otevřený konec tentokrát jasně naznačuje, že knihy (Andaluský přítel – 2013, Druhý syn – 2015) budou mít pokračování v díle třetím, nic méně se mne nepodařilo zjistit, jak se poslední část trilogie bude jmenovat a kdy na českém trhu vyjde (info z února_2016).

Druhá kniha navazuje přímo na díl první – Andaluský přítel, a to jak v čase, tak dějem, číst tento díl bez znalosti prvního sice lze, ale vše podstatné čtenáři vlastně jaksi uniká – proč se tak děje a jak k tomu všemu došlo, jak jsou jednotlivé postavy provázány společnou minulostí. . .

Oba dva díly jsou především strhujícími thrillery z prostředí organizovaného zločinu. Děj se odehrává v několika zemích, čtenář sleduje osudy lidí a hlavních hrdinů, kteří se snaží o jediné – přežít.

V druhé části příběhu je řada významných postav, které znáte povětšinou z dílu prvního, žádná z nich ale tentokrát nijak nevyčnívá, dostávají přibližně stejný prostor, v průběhu děje se vyvíjejí a mnohé z nich dost překvapivě. Žádná nehraje vysloveně kladnou či zápornou roli, jakoby všichni měli od každého kousek, a tak je jen na čtenáři, komu bude fandit v pokračujícím boji dvou konkurenčních rodin působících ve stejném teritoriu organizovaného zločinu.

Druhý syn má opět silný příběh, promyšlené zápletky a značnou dynamiku. Otevřená dějová linka z prvního dílu je doplněna o další a tak v ději figuruje několik mafiánských organizací z různých částí světa, které se vzájemně nenávidí a to vše doplňuje hrstka zkorumpovaných policistů, kteří se, co do praktik, zločincům z podsvětí plně vyrovnají. Proto se nelze divit, že má kniha spoustu akce a ne každý se dožije konce příběhu.

Všechny dějové linky dílu prvního díl druhý neuzavírá, jen je posouvá dále v čase a rozvíjí a k tomu všemu vytváří další – nové. Prostě, kdo chce vědět, jak to nakonec všechno dopadne, musí přečíst i román třetí.

Druhý díl je dle mne ještě temnější, akčnější a dynamičtější, než úvodní kniha trilogie. Nezbývá, než se těšit na díl třetí. Za mne tentokrát 4 hvězdy.

29.02.2016