Efeméra komentáře u knih

Co se této knize nedá upřít, je autentičnost vylíčení (nejen) problémů hlavní hrdinky. Snadno jsem se do její situace dokázala vžít, a taky proto se mi kniha líbila. Největším příkladem autenticity je samotná protagonistka, protože navzdory jejím schopnostem se jedná o obyčejnou šestnáctiletou dívku, která se jako obyčejná šestnáctiletá dívka opravdu chová. Bylo to osvěžující, i když se přiznám, že se mi po všech těch badass hrdinkách chtělo Maddie občas proplesknout. A to obzvlášť v takových situacích, kdy se děly podivné, podezřelé věci, a ona o nich nikomu nepověděla. Tak trochu jsem čekala, že se s nejlepším kamarádem pokusí ty vraždy vyřešit, ale nic takového se nekonalo. Jenže řekněme si to upřímně – kolik šestnáctiletých holek by v realitě opravdu dopadlo sériového vraha? Od Maddie se toho, co se týče nějaké činnosti, opravdu moc nedočkáme. Identitu sériového vraha jsem nevykoumala, a i to autorce musím přičíst k dobru, protože jsem na konci byla vážně překvapená. V knize je však bohužel pár nelogičností. Jako největší nedostatek vidím to, jak si autorka v poslední čtvrtině začala pohrávat s Maddiinou schopností. Manipulovala s ní tak, jak se jí zrovna hodilo. A tak bych v závěru řekla, že je Kdy? takový lepší průměr.

2 20.03.2019

Prokletá krev ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Ačkoliv jsem se trochu bála spojení světa aristokracie a moderní techniky, nebylo to vůbec potřeba. Někdo by mohl říci, že je příběh překombinovaný, ale z mého pohledu se autorům nějakým způsobem podařilo z na první pohled k sobě se nehodících prvků vytvořit smysluplný a originální celek. Hrozně se mi líbila atmosféra příběhu, při čtení vyloženě cítíte to všudypřítomné pozlátko. Vůbec nejvíc jsem si užila část, kde hlavní hrdinka pochopila, proč Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla. Líbilo se mi vysvětlení a celá ta věc mě fascinovala, aniž bych vlastně pořádně věděla proč. Přestože jsem to čekala, i tak mě Prokletá krev překvapila svojí krvavostí a násilím. Po dočtení jsem se bála procházet potemnělým domem, za to autorům patří velká pochvala. Velkým nedostatkem románu jsou však z mého pohledu jeho postavy. Ani jednu z nich jsem si neoblíbila, všechny byly příšerně nesympatické, včetně samotné hlavní hrdinky. Mimoto jsem si taky myslela, že náhlého, osudového vzplanutí už bylo v knížkách dost. No, zřejmě ne. Vztah hlavního páru je naprosto nepropracovaný. Nemluvě o tom, že se mi jako zapřisáhlé puritánce vůbec nelíbil. Hlavní hrdina je vysloveně odpudivý. Některé věci v příběhu mi taky připadaly pěkně zvrácené. Autoři mají rozhodně zvláštní myšlení. Jen to, že někoho napadne, že by se hlavní postavy mohly pomilovat mezi desítkami mrtvých těl, je z mého pohledu opravdu zarážející. A nechutné. Musím říct, že mě to po dočtení rozhodně nutilo nad knížkou dost přemýšlet. V závěru ji hodnotím spíš jako takový lepší průměr.

4 15.03.2019

Přestože jsem se do příběhu pořádně ponořila až v druhé polovině, rozhodně můžu říct, že to měl autor pěkně promyšlené a že o zvraty tu rozhodně nebyla nouze. V jednu chvíli jsem dokonce byla téměř v šoku. Za to chválím. Přes to všechno ale musím říct, že je knížka jen takový lehký nadprůměr. Jedna ze zásadních věcí, která mi vadila, byla nepropracovanost postav. S takovou jsem si k nikomu nedokázala vybudovat opravdový vztah a na osudu postav mi nezáleželo, což je pochopitelně špatně, když vám tam někdo zemře nebo ho potká něco podobně nepříjemného. Potenciál tam přitom byl veliký, když vezmu v úvahu, že Babel Communications mezi soutěžící zařadila lidi všech národností. Nepropracovanost bohužel není pouze nešvarem postav v příběhu, ale také samotného světa. V knize je rovněž pár nelogičností, ale vůbec ta nejhorší je podle mě na samém konci. Je to vlastně docela zvrat, ale z mého pohledu naprosto nesmyslný. Příšerná byla také instaláska, která se tu na konci příběhu rozvinula. Kromě toho jsem měla objekt Emmettova zájmu od určité chvíle chuť pořádně proplesknout. No ale druhý díl si stejně musím přečíst :D

2 03.03.2019

Jiskra je knížka plná pochybností. Zároveň se ale nese v duchu prvního dílu. Pro text je typický krásný poetický jazyk a autorka opět přichází s otázkami, které čtenáře nutí se zamyslet. Kdo má pravdu a existuje vůbec něco jako objektivní pravda?

Děj tu opět prolínají mytologické příběhy, tentokrát však ani ne ty obyvatel Svatoměstí, ve kterém hlavní hrdinka vyrůstala, ale především právě nepřátelského Vranova. To byla na knížce jedna z věcí, které se mi líbily nejvíce. Na světě Broadwayové jsem taky musela ocenit, že není černobílý. Z prvního dílu je jasné, že o režimu ve Svatoměstí není možné hovořit jako o dobrém. Znamená to však, že je Vranov automaticky dokonalý?

Bohužel si ale Jiskra zachovala spoustu nešvarů z prvního dílu. Především tedy lenivý děj s minimem akce. Necítila jsem nutkání knížku číst, a když už jsem se do ní pustila, často jsem se přistihla při tom, že se nudím. Stejně tak bych mohla Broadwayové vytknout, že se sice soustředila na mytologii svého světa, ale už jaksi zapomněla na osvětlení aktuálního stavu věcí. To opravdu na celém světě existuje pouze Svatoměstí a Vranov? Pro mě nakonec docela zklamání.

2 17.02.2019

Po přečtení anotace jsem čekala svět přinejmenším tak krutý, jako jsem dostala od Holly Blackové v Krutém princi. Proto jsem byla velmi překvapená, když jsem se začetla a postupně začala zjišťovat, že anotace vůbec neodpovídá obsahu knihy. Od Tří temných korun nedostanete žádné zabíjení a nelítostné pokusy o vraždy. Vím, zní to trochu morbidně, ale celá kniha je pouze přípravou na toto zabíjení, kterého se zřejmě dočkáme až v dalších dílech. Tomu odpovídá i děj, který je pomalejší, místy dokonce zdlouhavý, a nebudu lhát, někdy jsem se při čtení poměrně nudila. Vlastně jsem si popravdě těsně před koncem říkala, že mě knížka ani moc nezaujala. Potom však přišly poslední kapitoly a já zůstala ohromeně hledět. V nic takového jsem ani nedoufala, ale o zvraty tu opravdu není nouze. Tím koncem autorka knihu hodně vytáhla. Moc se mi taky líbilo proplétání jednotlivých linek vyprávění a také to, jak výsadní postavení měly v autorčině světě ženy. Ačkoliv to anotace neslibuje, milovníci romantiky si taky přijdou na své, přestože mě v tomto podání zrovna neohromovala, spíše rozčilovala, až znechucovala. Když se tak zamyslím, byli to právě muži, kteří v knize vždycky všechno naprosto pokazili :D Za mě nakonec 3,5 hvězdičky.

1 17.02.2019

Přiznám se, kdyby Temnotu nepořídili do knihovny, kterou navštěvuju, asi bych po ní vůbec nesáhla. Zdejší hodnocení nevypadalo nijak lákavě a z předchozí autorčiny série Paranormálové jsem nedávno přečetla jen první díl, protože mě příliš nezaujal. Když jsem tedy po knížce sáhla, nemohla jsem být víc překvapená. Protože tohle vůbec nebylo špatné. Myslím, že Temnota není pro každého, čemuž ostatně odpovídá i zdejší hodnocení. Někdo bude stejně jako já nadšený z toho, jak autorka uchopila historii a podle ní zpracovala svůj příběh, jiný se bude nudit. Z mého pohledu se jedná o výjimečnou knihu, protože můžu říct, že jsem nic podobného ještě nečetla. Pokud člověk hledá prostě dobré fantasy, je do jisté míry možné, že se tady spálí, ale já se po dočtení hrozně těším na další díl a plánuju si celou sérii pořídit do vlastní knihovny.

5 17.02.2019

U knížek Kasie Westové nemůžu jinak než je přečíst na jeden zátah. Do P.S. Líbíš se mi jsem se pustila v pátek večer a o půl třetí ráno dočtenou knihu zavírala. Opravdu jsem se snažila ovládnout, ale ono to prostě nešlo – z představy, že půjdu spát a nedočtu to do konce, jsem měla takové nervy, že bych asi neusnula. V celé knížce je dokonalé romantické napětí, přesně takové, jaké zbožňuju. Kdykoliv se na stránkách objevil hlavní hrdina, byla jsem jako u vytržení, co přijde. Při čtení jsem se většinu času přihlouple usmívala. Tahle knížka je čtivá jak hrom a jedná se o velmi návykové čtení, které ve vás nevyhnutelně vyvolává až nesmyslný pocit štěstí. Taky se mi líbí, jak jsou knížky Westové optimistické. Jednou za čas je mezi těmi všemi vážnými knihami potřeba otevřít přesně takovýto příběh.

10 16.02.2019

Podle mého názoru je dobrých vánočních knížek hrozně málo. Naštěstí Posmrtný život Holly Chaseové patří mezi ně. Už od začátku mi učaroval autorčin nápad převyprávět Dickensovu Vánoční koledu. V tomhle je příběh velmi originální a milovníci předlohy budou při každé nenápadnější hlášce či podobnosti nepochybně nadšení. Číst z pohledu hlavní hrdinky je zábava. Je sice sobecká, sebestředná, posedlá bohatstvím a zlá na ostatní, a to i po svojí smrti, ale o tom to ostatně je. Čtenář se totiž stává svědkem vývoje její osobnosti, který je vlastně to nejdůležitější z celé knihy. Handová taky neopomněla ukázat, proč se z Holly stal někdo takový. Přestože je příběh psán s lehkostí, dotýká se i smutných lidských osudů, které vás přimějí zvážnět. Konec mě příjemně překvapil. Není prvoplánový a vlastně je docela povedený, alespoň z hlediska toho, že se jedná o retelling Vánoční koledy. Není to klasický romantický příběh a to se mi na tom líbí. Za mě 4 hvězdičky.

6 15.02.2019

Přestože jsem doufala, že se autorka pokusí zpracovat zápletku složitěji, po dočtení můžu říct, že je kniha opravdu docela prvoplánová. Děj je tedy poměrně předvídatelný. Jedna z věcí, která mi při čtení taky vadila, byla skutečnost, že si autorka s postavami dělala, co zrovna potřebovala, ačkoliv to leckdy nedávalo smysl. Například Valoriáni tu jsou od začátku líčeni jako neporazitelný dobyvatelský národ. Brzy nato nám však autorka jejich chováním dokazuje opak, když generál a všichni válečníci odjíždějí z poloostrova a nechávají ho nechráněný, což je hloupé a hlavně nevěrohodné. Stejně tak mi připadaly úsměvné některé pasáže, kdy autorka chtěla ukázat, jak dobré má hlavní hrdinka strategické myšlení. Věci, které navrhovala a byla za ně obdivována, rozhodně nebyly tak závratné, aby nenapadly všechny okolo a obzvlášť jejího otce, který byl velmi zkušený generál. Na druhou stranu je však Kletba vítězů bezesporu čtivá a má krásný jazyk. Stránky mi ubíhaly, ani nevím jak. Stejně tak se mi líbilo, že se autorka při tvorbě svého světa nechala inspirovat antikou. Romantický vztah hlavních hrdinů zpracovala výborně a taky se mi líbilo, že se příběh potýká s problematikou otroctví. Rutkoski ukázala, že dříve stačilo opravdu málo, aby se z mocného národa stali lidé na dně společenského žebříčku. Za mě pozitiva určitě převážila, takže s přivřenýma očima hodnotím 4 hvězdičkami a těším se na pokračování.

1 12.02.2019

Přiznám se, před čtením Nesvé jsem byla na vážkách, jestli se do ní vůbec pouštět. Námět nezněl zrovna jako něco, co obvykle čtu. Ostrov Lhářů se mi ale hrozně líbil, a tak jsem se rozhodla dát Nesvé šanci. Spoléhala jsem se na to, že když už nic, dostanu od autorky alespoň krásný jazyk a trochu jinak podaný příběh. Toho jsem se nakonec dočkala, a dokonce dostala ještě víc. Nesvá je bezesporu velmi originální young adult kniha. Čtenář tu nenajde žádné středoškolské problémy. Příběh je úplně něco jiného, než na co jsem zvyklá. Sofistikovaný, ale rozhodně ne nudný. Chtěla bych takových young adult knížek víc. Jedna z nejlepších věcí na celé Nesvé je způsob, jakým je příběh čtenáři předložen. Autorka začíná s vyprávěním na konci a následně skáče v čase. Sice jsem na začátku byla trochu zmatená, ale postupem času mi všechno začalo do sebe zapadat. Jedná se o prvek, který celou knihu pozdvihuje na vyšší úroveň. Bez toho by vlastně zápletka nebyla příliš výjimečná, protože je docela předvídatelná. Ale takhle to působí geniálně. Často nedůležitý malý detail dává později velký smysl. Trochu mě však mrzí, že se autorka tak moc inspirovala v Talentovaném panu Ripleym. Je to kopírování jak vyšité. Za mě přesto čtyři hvězdičky a vážně doufám, že autorka napíše v young adult žánru něco dalšího (a víc svého).

1 11.02.2019

Na tuhle knížku jsem se hrozně těšila, jaké zklamání však přišlo, když jsem se do ní začetla! Největší problém celého příběhu pro mě byl v tom, že mi ani jedna z hlavních postav nesedla. Během čtení jsem se dokonce přistihla, že fandím nějakému nedůležitému vedlejšímu charakteru. Jeho osud mě zajímal mnohem víc než Mateův nebo Rufusův. V případě protagonistů se nejednalo o nejlepší přátele, ale právě naopak o dva kluky, kteří se seznámili díky faktu, že před sebou mají svůj poslední den. Možná z toho důvodu na mě jejich rozhovory působily uměle a nepřirozeně. Z mého pohledu byly podivné a jakoby vtlačené na sílu. Stejně tak mi připadalo zvláštní, jak snadno a rychle se oba sblížili.

Vůbec nejvíc mi ale asi vadilo, jak se hrdinové rozhodli svůj poslední den strávit. Protože ten můj by takhle prostě nevypadal. Procházení se po městě s cizím člověkem, projíždění se na kole, zkoušení nejrůznějších věcí jako například virtuální reality, zpívání karaoke a tancování v klubu – to jako fakt ne. Proto jsem obzvlášť otráveně protáčela oči, když Mateo zase jednou (čti každou chvíli) prohlásil, jaké dobrodružství ve svém životě konečně zažívá a že konečně začal žít. Za mě jednoduše velké zklamání.

3 04.02.2019

Do Náhodných lhářů jsem se pouštěla s velkou zvědavostí. A hned prolog ve mně zanechal příjemný pocit. Přestože nemám flashbacky moc ráda, tady se autorce povedlo navodit správnou atmosféru (a navíc se odehrává v Itálii!). Se skokem k Eleninu vyprávění o létu, kde se poprvé setkala s hlavním hrdinou, však moje pozornost bohužel začala upadat a trvalo půl knihy, než jsem příběhu opět propadla. Pak jsem musela prostě číst až do konce.

Abych se přiznala, Elena mi připadala až příliš zvědavá, celou dobu jsem nechápala, proč ji nesrovnalosti okolo Michaela tolik zajímají. Mě by to neustálé pátrání a šmírování asi nebavilo, a to jsem dost zvědavý člověk. Co se však týče hrdinčiny nenávisti k Michaelovi, vlastně jsem ji docela chápala. Nemůžu říct, že bych si ho příliš oblíbila. Mohlo za to především jeho celkové chování a taky záletnictví, které mi bylo krajně nesympatické.

Co jsem na knížce opravdu ocenila, bylo mezinárodní hledisko. Autorce se v jedné knize skvěle podařilo propojit Itálii, Francii, USA a Českou republiku. Většina děje je umístěna do Prahy, a to vidím jako jednoznačnou přednost Náhodných lhářů. Škoda je, že čtení narušuje poměrně dost gramatických chyb a často chybějící předěly v ději. V závěru se nicméně jedná o zajímavou knížku a pokračování mě docela láká.

1 04.02.2019

Ačkoliv jsem se trošku bála, protože detektivky zrovna nečtu, nakonec musím přiznat, že mě tahle knížka mile překvapila. Dobrodružství Phryne jsem si užívala a bezpochyby za to velkou měrou mohlo melbournské prostředí dvacátých let. Všímám si, že knížky odehrávající se v první polovině minulého století mají jakési kouzlo. Stránky mi při čtení ubíhaly, ani jsem nevěděla jak. Vraha jsem upřímně neodhalila (na tohle jsem nikdy nebyla moc dobrá), o to víc jsem byla na konci překvapená. Líbilo se mi, jak Phryne dokázala vždycky ovládnout situaci a vystupovat s grácií. Jediné, co jsem v případě hlavní hrdinky neschvalovala, byl její vztah k mužům. V jedné chvíli mi to připadalo hodně zvláštní, ale k Phryne to vlastně jistým způsobem sedělo. Moc obdivuji vydavatelku, že se ve volném čase pustila do vydávání této série.

Krutý princ je přesně to, co jsem kdysi očekávala, když jsem sahala po Dvoru trnů a růží od Sarah J. Maasové. Tehdy jsem po dočtení odešla pěkně zklamaná a rozhořčená, ale tentokrát… tentokrát to bylo ono. Svět víl od Blackové je originální, víly tu jsou představeny trošičku jinak, než jak jsem zvyklá. Řekla bych dokonce že konečně „pořádně“. Od jejich vzhledu po krutost, politikaření a intriky. Jednou z největších předností Blackové je vykreslení postav. Autorka vás dokáže přimět, abyste si někoho oblíbili a někoho jiného nenáviděli až do morku kostí. Žádná z jejích postav není dokonalá. Všechny jsou propracované, reálné. To platí i pro prince Cardana, který přestože šikanoval, byl hýřivý, bezstarostný a tak trochu opilec, bylo mi ho na konci líto a jeho interakce (tedy především na konci) s hlavní hrdinkou jsem si vážně užívala. Přestože děj mohl rychleji odsýpat, nemůžu se dočkat pokračování, do kterého se pustím hned, jakmile vyjde.

3 04.01.2019

Tahle knížka je takový horší průměr. Zajímavé bylo zaměření na hudbu a taky to, že se hlavní hrdinka učila s DJ technikou. Jazyk byl ale hodně jednoduchý, spíš pro mladší čtenáře. Hlavně jsem ale už od začátku nevěřila základnímu kameni celého příběhu. Protagonistka podle všeho nikdy neměla žádné přátele, všichni se jí odjakživa posmívali, že je divná, ale autorka neukázala žádný rozumný důvod proč. Kromě toho jsem měla chuť hlavní hrdinku občas fakt proplesknout. Na jedno přečtení dobré, ale vracet se ke knížce nebudu.

1 17.12.2018

Jedinou věc, kterou měla hlavní hrdinka hned na začátku udělat jinak - změnit nejlepší kamarádku. Protože tak zamindrákovaná a neempatická hlupačka, jako je Ella, se vážně jen tak nevidí.

7 17.10.2018

Tahle kniha… S jistotou o ní můžu říct jednu věc. Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala. Řekla jsem si, že si před spaním přečtu jednu kapitolu a potom si už pamatuju jen záblesky zběsilého čtení a nakonec to, jak knihu před čtvrtou ráno zavírám. Tenhle YA thriller je jednoduše až přehnaně čtivý. I když námět zní jako něco klišoidního a prvoplánového, nakonec taková knížka vůbec nebyla. Autorka dokázala příběh velmi obratně vylíčit třeba i za pomocí policejních záznamů nebo Twitteru. Sleduj mě se dotýká zajímavých témat – agorafobie, stalkingu, bezpečí na internetu nebo taky mentálního zdraví. S jistotou můžu říct, že jsem ještě nečetla nic podobného. Celý příběh je postavený především na online interakcích a bylo neuvěřitelné, jak všechny působily reálně. Obzvlášť to zdůraznilo fakt, že člověku opravdu může záležet na někom, koho zná jen z dopisování po internetu. Momentálně chci jen jediné, a to další díl! :D

4 12.10.2018

Jen 27 dnů můžu jen doporučit. Není to příběh vyloženě o lásce (i když na romantiku taky přijde!), ale spíše o rodině, osamělosti a přátelství, o tom mít někoho, kdo o vás stojí a stará se o vás. Moc se mi líbilo, jak celý příběh na konci dával smysl. A obzvlášť to, že hrdinčina cesta zpět v čase nezměnila život jen Archerovi, ale také jí samotné. I když děj nebyl až tak nepředvídatelný, stejně se mi líbilo autorčino podání. Vůbec jedna z nejsilnějších stránek knihy je pak atmosféra, kterou dokázala Gervaisová vytvořit. Celý příběh se odehrává při skvělých kulisách – podzim přehoupávající se do zimy, New York, který jsem měla opravdu nutkání díky knize navštívit, stará kavárna, jež patří Archerově rodině s italskými kořeny. Měla jsem při čtení opravdu velkou chuť se sebrat, jít si do Mama Rosy zachumlaná v teplém svetru sednout s knížkou a u toho z misky jíst polévku a pít dobrou italskou kávu nebo horkou čokoládu. Jen 27 dnů jsem dočetla už před nějakou dobou, přesto tu atmosféru, kterou autorka dokázala vykouzlit, si dokážu vybavit ještě teď.

4 12.10.2018

S jistotou můžu říct, že se za tajemnou obálkou Kliatby Kortského lesa skrývá stejně tajemný příběh. V knize ale především najdete dobrodružství, akci a taky špetku hororu. Autorce se totiž nedá upřít um v líčení atmosféry. Zakletý Kortský les rozhodně není místo, kam bych se po jeho mrazivých popisech chtěla v noci vydat. Věřím, že v cílové skupině, pro kterou je tato knížka určena (podle mě mladých čtenářích do 14 let), bude tento pocit ještě umocněn. Že je kniha určena mladším čtenářům, poznáte z leckdy jednoduššího jazyka.

Mary Roe se stejně tak nezapomíná soustředit na vztahy ve školním prostředí, což k takové knize bezpochyby patří. Ukazuje vrtochy mladých, jejich myšlení a leckdy i zlomyslnost. A vůbec nejdůležitější je místo, které autorka v knize vyhradila přátelství. Přestože byste to do hlavních protagonistů na začátku vůbec neřekli, v závěru tvoří super partu. Moc se mi líbil konec, který jejich přátelství skvěle vyzdvihl.

Co mi na knize včetně některých méně originálních částí zápletky vadilo, bylo především autorčino zacházení s minulostí. Některé věci nedávaly v jejím sedmnáctém století moc smysl. Ale možná jsem jen až moc velký hnidopich. Čtení jsem si v závěru moc užila a jsem teď hodně zvědavá, jestli bude mít knížka pokračování, protože ten konec a vlastně celý koncept knihy si o to prostě říká!

1 09.09.2018

Od Všechno je v pohodě nesmíte čekat, že dostanete dějem nabitý příběh. O to tady vůbec nejde. Knížku bych rozdělila na dvě části. První polovina na mě působila velmi pomalým, poklidným dojmem. Upřímně, ve skutečnosti jsem se trochu nudila, moc mě to nenutilo číst dál. Když se hlavní hrdinka pustila do plnění dvou těžkých, žlutých misek cereáliemi a následně je zalévala mlékem, trochu jsem se bála, abych od knihy nedostala jen příběh plný zbytečných detailů. To nemám ráda. Nicméně to celé zachránila právě druhá část knihy, v níž se začaly odhalovat Marinina tajemství. V tu chvíli jsem byla do příběhu zabraná natolik, že jsem ho musela za každou cenu dočíst, přestože bylo pozdě a já druhý den měla brzy vstávat.

Všechno je v pohodě je důkaz, že kniha (a obzvlášť contemporary) nemusí být postavena na ději. V tomto případě jde o vztahy, pocity, problémy a to, jak se k nim charaktery staví. Tato kniha je o zármutku, osamělosti a deziluzi. Kdybych měla najít jedno slovo, které by ji vyjadřovalo, byla by to melancholie. Čtenář tu najde spoustu věcí k zamyšlení. Já jsem si čtení v závěru vážně užila a knížku odteď řadím mezi svoje oblíbené.

7 27.08.2018