Dyaebl komentáře u knih

Chmurný válečník opravdu není žádné generické pohodové fantasy či začátek epické ságy o celém jeho světě. Nejedná se však ani o lineární příběh jednoho hrdiny. O co tedy jde?
Základní premisa spočívá ve světě, v němž existují vedle lineárních lidí i entity, u nichž si nikdo není úplně jistý tím, co jsou zač.

Metaválečníci.

Kromě zvláštních jmen disponují podivnými zbraněmi a ještě nepochopitelnějším "smyslem" života – vraždit další ze svého druhu.
Zvrat nastane, když se u jednoho metaválečníka začnou v tom bezbřehém vraždění objevovat nejzákladnější existenciální otázky nikoli jen o vlastním životě, ale o smyslu a původu celého jeho druhu. Svých obětí se začne v kalužích krve a jiných tělesných tekutinách vyptávat na důvod toho všeho. Avšak cesta za zdánlivou odpovědí se, jak asi tušíte, nebude ubírat ve jménu vyššího dobra po cestě asketického osvíceného mnicha...

Jedná se o knihu, která se nebojí do nezkrotné brutality implementovat nejzákladnější otázky týkající se samotné existence. A to není vůbec běžný recept na úspěch.
Přes veškeré mé pochyby v průběhu četby nakonec hodnotím rozhodně kladně a mohu Chmurného válečníka doporučit všem, kteří jsou ochotni přistoupit na autorův nekonvenční přístup a neodpovídají na jakoukoli filosofickou otázku slovy: „Eehh, vždyť to je hovadina.“

Na závěr ještě musím ocenit QR kód s hudbou k Chmurnému válečníkovy složenou autorem samotným, která skvěle podtrhne atmosféru celého zážitku.

7 25.03.2021

Kniha, v níž se kromě základního hororového prvku objevuje taky propracovaná psychologie postav a dokonce i samotného Cuja, což bylo asi nejzvláštnější a já sám jsem tyto pasáže považoval minimálně za stejně zajímavě napsané, jako části hororové. A opět se zde objevuje stejný aspekt děsivosti, jako u jiných Kingových knih.
Něco zde popsaného se totiž nemusí odehrávat pouze na stránkách knihy...

A nakonec jediná výtka, jež se týče zbytečné roztahanosti, která je ovšem u autora zvykem, avšak subjektivně si zkrátka neužívám podrobný popis a zákoutí reklamního průmyslu.

7 20.08.2019

Ach! Jak dlouho jsem čekal na to, až si nějaké nakladatelství uvědomí, že je zkrátka třeba přeložit a vydat posledního autora ''velké trojky Weird Tales''. Opravdu jsem se obával toho, že se v mé knihovně C.A. Smith nikdy neobjeví a že to prázdné místo vedle Lovecrafta a Howarda zůstane prázdné. Naštěstí se tak nestalo a trojice je již kompletní.

Oproti již zmíněnému Lovecraftovi se jedná o velmi podobné motivy a stejně temné povídky, avšak na Smithovi je velmi patrné, že je také básník a jeho barvité popisy čarodějných věží, temných hradů v lesích a hlubokých kobek, jsou pohlazení po duši. Dále jsem si užíval světy, ve kterých se tyto příběhy odehrávají a především to, jak jsou od sebe odlišné. A přesto si tak moc podobné, přičemž spolu sdílejí ony pocity tajemna a nevyjádřitelné hrůzy.

Opravdový skvost...

7 07.09.2018

Genialita a šílenství pana Lovecrafta nezná mezí. Stejně jako jeho fantasie, (alespoň můžeme doufat, že se jedná jen o fantasii) u které se budete neustále zastavovat a žasnout při představování si nepředstavitelného. Za mě je toto Mistr hororu, který ovšem ani tak nespočívá v typických děsivých podnětech, ale v šílenství samotném a následném uvědoměním toho, že na tomto světě nejsme ani zdaleka sami, přičemž spatření těchto bytostí, těchto Prastarých, nemůže skončit jinak, nežli absolutním a nenávratným propadnutím do šílenství.

Cthulhu fhtagn phnglui mglw’nafh cthulhu r'lyeh wgah’nagl fhtagn!

7 31.07.2017

Běžně nečtu české klasické autory. Většinou v nich nedokážu nalézt to poetické kouzlo, které jejich zastánci tak rádi zmiňují. Přesto je rád zkouším a vždy si říkám, že to třeba tentokrát bude jiné a já objevím to nevyslovitelné krásno skrývající se za těmito díly. Tentokrát jsem dal šanci Vančurovi u něhož jsem skutečně měl naději, že mě nezklame. Z hodnocení je však patrné, jak má zkušenost dopadla.

Rozmarné léto lze totiž shrnout stejně jako tvorbu Hrabala, Poláčka, Basse, Jirotky a v moderní době třeba Wievegha. Humorná banalita.

Pravděpodobně z tohoto důvodu mě ani jeden ze zmíněných autorů nikdy nezvládl ničím zaujmout. Jsou to díla skutečně banální s mnohdy silným sentimentálně zabarveným apelem na „zlaté staré časy, kdy život byl jednodušší“. Já to zkrátka nežeru a nic poetického v tomto přístupu (nabízí se říci v tomto schématu) neshledávám.
Vančura má však oproti zbylým autorům však alespoň jednu výhodu. Nejlíp z nich píše. Rozmarné léto lze tedy ohodnotit jako banalitu zabalenou do krásného takřka barokního jazyka.

I přes zmíněnou kritiku stále plánuji zkoušet číst další česká díla, ale s každým dalším ztrácím víc a víc naděje. Českým spisovatelům zkrátka nedokážu porozumět.

6 05.08.2022

Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí.

V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat.

Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu.

„Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“
(neznámý student, odposlechnuto v kampusu)

6 02.05.2021

Hlad je unikátní kousek. Svým stylem připomíná Pád od Camuse a trošku mezi stránkami prosvítají i Dostojevského Zápisky z podzemí. Už jen tímto připodobněním je patrné, že se nejedná o žádnou triviální knihu s jasným významem.

Celou dobu jsem si kladl otázku, co skutečně je onen hlad. Samozřejmě je na místě prohlásit, že se jedná o onen ukrutný pocit v našich útrobách při delší absenci jídla, ale nedomnívám se, že zde interpretace končí – právě naopak.

Už jen téměř nezájem vypravěče o skutečné a dlouhodobější štěstí je zarážející. Copak by člověk, který chce skutečně jen jídlo a blahobyt hned všechny peníze tak (napadá mě až hloupě) rozházel? Celé absurdní jednání autora působí jako záměrná sebetrýzeň, kterou však zaobaluje sám před sebou do hrozné nepřízně osudu.

Že by snad vyhledával společnost hladu pro jisté sebeuspokojení v bolesti? Či snad
hladoví po něčem hlubším než je kus jídla?

6 11.10.2020

Kritika Machiavelliho jakožto cynika, jehož Vladař je pouhý návod pro tyrana, není absolutně na místě. Jeho přístup je velmi pragmatický a odproštěn od citů, přičemž násilí připouští jen jako poslední možnost, když by nic jiného nevyšlo, neboť je to nevyhnutelné.

Vždyť už jen cíle, jež klade vladařům – udržet mír, být však připraven na případnou válku, zajistit práva a klid občanům a ochraňovat životy – popírají to, že by byl cynik či neměl úctu k lidskému životu. Jen vyřkl mnohé věci naprosto explicitně, což evidentně spoustu lidí zbytečně pobuřuje a vybízí k nemístným kritikám.

Skvělá kritika nejedné současnosti. Povaha společnosti a jedince je velmi snadno rozpoznatelná i v dnešní době.

Osobně považuji především část o tom, že si lidé jsou vědomi mnoha věcí, ale přesto odmítají jednat, a mnohdy se radši absurdně schovají v davu i za cenu své vlastní individuality, za jednu z nejvýstižnějších.
Zkrátka úvaha hodná zamyšlení...

...nebo spíše činu?

Ano. Androidi by skutečně mohli snít o elektrických ovečkách a tato myšlenka vzbuzuje otázku, jak je tedy android odlišný od člověka?
Je to rozumem? Ovšem že ne. Androidi přece rozum mají.
Tak je to snad emocemi? Také ne, neboť jsou i lidé bez emocí a popřípadě i andíci s emocemi.

Tak kde je vlastně ten rozdíl?

Tyto úvahy ve mně tato kniha vyvolala a celkově mě bavila svým příběhem a co více, atmosférou.

Ale nemůžu se zbavit dojmu, že spousta věcí a problémů nejsou ve finále dořešeny či jsou nelogické a mám z toho nepříjemný pocit, že se Dick do některých věcí zamotal a nebyl schopen je pořádně vyřešit což mě v průběhu celého příběhu opravdu iritovalo.

Ale i přes to se jedná o kvalitní knihu žánru, která ve vás stále vyvolá spoustu otázek a zvláštních myšlenek.

6 01.09.2018

Jak absurdně ztvárněn pohled společnosti na individualitu a jedinečnost. Pokud se člověk nechová dle zavedených skrupulí a morálních zásad a vyčnívá z řady, není nic jednoduššího, než se tohoto „vadného“ článku zbavit. Motiv tak typicky lidský...
Člověk odsouzen za to, že je vlastně pro lidi nepochopeným cizincem, který smrt pouze vnímá jako určitou úlevu, jež je zaručená.

6 25.12.2017

Mistrovsky napsaná a ztvárněná chudoba, hnus a bída. Zabijákem nasátí milující manželé a otcové uprostřed té krásné a opojné dámy Paříže... Naturalismus a realismus v plné své kráse, nezkrášlen, nezjemněn a tak výborně a přesně popsán. Bída na vás z této knihy doslova dýchá svým chlastem nasátým dechem a zve vás na skleničku ať v ní utopíte celý svůj život...

6 30.11.2017

Jak jsem již pravil, tato sága vám dá vše. Úplně vše. Od promyšleného a velkolepého světa ve kterém je opravdu mocný příběh, plný humoru, smrti, emocí a žalu. Očekával jsem hodně od Malazu, ale to, co se mi tu dostává, převyšuje všechny očekávání. Ať již zdrcující příběh jednoho Trella a Jagha, tak neuvěřitelně mocný Psí řetěz a samozřejmě Tremorlor.
Opravdu jsem žasl a žasnu nad každým, kdo si po přečtení prvního dílu nepořídil Dům mrtvých...

6 14.11.2017

Pomineme-li druhou část, jenž je dle mého skromného názoru nesmyslná, jedná se, jednoduše řečeno, o umírněný egocentrismus. Ačkoliv někdy zachází do extrému, myšlenka je jednoduchá a dá se říci, že se podle ní snažím žít i já, a to sice, že Satan, není nic jiného, nežli symbol pro svobodu.
A pasáž o psychických upírech vám může říci něco ohledně vašich „přátel“.

6 08.08.2017

Tato kniha mě zprvu téměř neoslovila, ale utkvěla mně v paměti a čím dál častěji jsem si uvědomoval, že jsem si vlastně Holdenovi podobný. Mladík, kterého vlastně skoro vše jen sere. Určitým způsobem vám ho musí být líto.
Kniha určena pro podobné existenciální duše, které se s ní budou schopni alespoň částečně ztotožnit.

6 07.08.2017

Naprosto geniálně popsaná společnost jak tehdejší, tak nynější. Nádherně popsaná zákeřnost lidí, kteří jsou schopni zneužít kohokoli jen ve svůj vlastní prospěch a zneužitou osobou opovrhovat a soudit ji. Nadčasový příběh, který se neztratí v žádné době a lidé se v tomto příběhu budou neustále odrážet.

6 31.07.2017

Tak toto byla jízda!

Neuromancer je zvláštní knihou. Zpočátku jsem si užíval až filmové „scény“, skrze které byl příběh vyprávěn, avšak postupem času mi to čím dále více nesedělo, jelikož jsem zkrátka a dobře nevěděl, která bije. Nemůžu říct, že by se to časem zlepšilo, spíše jsem začal více vnímat svět a pomalu se dostával do Gibsonovy fantasie, ač musím uznat, že ta má na ni plně nestačí.

Co se však změnilo, byl způsob mé četby. Místo toho, abych si vrtal hlavu nad každým momentem, situací či jen rozmluvou (a tím, co se to sakra děje?!), jsem se nechal unášet tam, kam mě vyprávění zavede a ve snaze pojmout všechny ty kyber-šílenosti, jež se tu objevují, si tu celou jízdu zkrátka užil!

Zvládnete-li se adaptovat na styl Gibsonova psaní, pak vás čeká něco nevídaného. Nejde jen o to, že tato kniha dala zrod celému kyber-punku, ale představuje ne tak obvyklý způsob psaní, který je sice problematický, ale nakonec vás odmění... No možná ne přímo odmění, protože příběh je podobně chaotický jako způsob psaní, ale rozhodně vás pohltí, zvládnete-li se naladit na drogu, na níž Gibson jel při psaní Neuromancera a za mě, jakožto nevelkého čtenáře sci-fi, mohu prohlásit, že je to droga silná. Silná a účinná, které se nemusíte bát.
Prostě si tu lajnu šlehněte a Neuromancera si užijte.
Pochopení se dostaví až v dojezdu dané drogy, tedy na samotném závěru příběhu.
Ale bacha na to. Pochopení pravděpodobně nebude úplné a hrozí, že se budete chvíli nacházet v projekci samotného Neuromancera... Riziko je však na vás.

5 07.02.2023

Pokud jste si někdy kladli otázku, jak moc váš život určují a formují události kolem vás, pak je tato kniha přímo pro vás.

Ernaux píše velmi netypické memoáry ženy, v nichž ona žena nevystupuje jako hlavní postava, jak tomu bývá zvykem, nýbrž se v centru zájmu nachází roky jako takové. Čas s jeho věčným plynutím jakožto podkladem či spíše zarámováním životů lidských bytostí a také to, jak formuje jejich životy a samotné prožívání jejich (a našich) krátkých pobytů na zemi. To vše je vyprávěno skrze optiku starých fotografií, na jejichž výjevech se zachycuje celá druhá polovina minulého století s přesahem do nového tisíciletí.

Fascinující kniha u níž mě inovativnost, s jakou je napsána, nepřestávala udivovat.

5 28.01.2023

Po několika Houellebecqových románech jsem až nyní sáhl po jeho debutu a ten stojí za to. Zpětně vidím všechna základní témata, jimž se věnuje tento na první pohled cynický a depresivní spisovatel v jejich surovosti a takřka v prvním stádiu vývoje, jehož přímým dalším krokem jsou Elementární částice.

Rozšíření bitevního pole je depresivní, o tom žádná. Houellebecqovy postavy depresí ostatně vyloženě trpí a zde tomu není jinak. Jeho svět je naplněn neukojitelnou touhou po štěstí a lásce, která v důsledku své neukojitelnosti vede jen k negativnímu náhledu na celou společnost (a celý svět), ale právě zde je to zajímavé. Zde totiž situace nekončí, nýbrž teprve začíná. Za vším tímto cynismem a sexualitou se skrývá hluboká bolest a touha – hlavně ta touha! –, po lásce a něze. Je třeba se vyvarovat jednoduchému pohledu na svět založenému na negaci radosti. Je to totiž výzva k tomu, ať se nepoddáme existenci, kterou zažívají a trpí postavy jako bezejmenný hrdina Bitevního pole. Vezměme si tuto zprávu, toto varování k srdci a hledejme krásno a lásku. Alternativa je pak tak odporná, jak nám Houellebecq svými romány trefně ukazuje.

5 09.11.2022

„Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život,
jak jej teď žiješ a jak´s jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž
musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo v tvém životě nevýslovně
malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu- a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento
okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí- a ty s nimi, zrnko prachu!“- Nevrhl by ses na
zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž
bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“ Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by od
základu proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě
nespočetněkrát?“ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž. Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému a
životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?“

A někteří lidé vám budou tvrdit, že Nietzsche byl nihilista. Je snad třeba říkat víc?