dwi komentáře u knih

Jed noci lék noci. Nezvalova fascinace noční Prahou, jejíž mihotavý svit neonů se odráží v potemnělé Vltavě, rozvířila básníkovu imaginaci v těkavých a lehce přiopilých fantaskních verších.

Typografická úprava a obálka Víta Obrtela. Vytiskla Legiografie v Praze – Vršovicích 1926 v 550 výtiscích na japanu pro nakladatelství Vaněk & Votava na Smíchově. Edice Olymp, sv. 5. Můj výtisk č. 54, stav 10/10.

11.06.2016

Snad žádný jiný kontinent v minulém století nezažil takovou kohortu autoritativních vůdců a vyšinutých diktátorů jako Afrika. Zhruba od 60. let 20. století se kontinentem přelila vlna osvobozujících hnutí, v jejichž čele stáli ti, kteří nejvíce řvali proti koloniální nadvládě. Výsledkem však často byl totální rozvrat nových států, série nekontrolované vlny násilí, drancování přírodních zdrojů a úpadek do roztáčející se spirály chudoby a hladu. Jednotlivé kapitoly knihy přinášejí stručné medailonky vůdců bez hlubších analýz a často recyklují obecně známé informace, což je poměrně škoda. Jo a v Libri by měli koupit korektorovi silnější brýle, těch chyb je tam opravdu hodně...

1 24.01.2016

Mor a chlor! Tohle je geniální román. Nakladatelství Rubatu patří můj kosodélníkový dík! (tajně doufám, že Sedm bláznů si zakoupí více jak sedm lidí a brzy se dočkáme pokračování – Plamenometů...)

2 15.01.2016

Mimořádně zajímavá studie poodkrývá stinnou tvář čerstvě nabyté svobody. Nacistické Německo během několika let rozvrátilo celou Evropu, zdecimovalo miliony lidských životů a v přeživších dlouho zanechalo hořkou pachuť a nechuť vzhlížet k budoucnosti. Statisíce lidí bez domova se bezcílně potulovalo zdevastovanou Evropou, zločin a kriminalita obludně vylítly a obzvláště za Rudou armádou pak zůstal nespočet znásilněných, zohavených a umučených žen. Jediným cílem poválečného života tak bylo - opět - přežít... Keith Lowe boří mýty o rozjásaných davech, tancích a oslavách a ukazuje, jakou nehostinnou a krkolomnou cestu musela Evropa urazit, aby došla tam, kde je dnes...

4 15.07.2015

Román, na který zapomenete dříve, než roztaje sněhová vločka. Literární kritici si budou rochnit blahem a předhánět se v superlativech, já se ale nudil. Stejně jako u předchozího autorova románu. Banalita všednosti protkaná sebelepšími vnitřními úvahami zůstává pořád banalitou...

2 20.06.2015

Dílo, které může fungovat leda tak na divadelních prknech, v knižní podobě však působí moc velkohubě. Pětice cestujících se vlivem nepříznivých okolností ocitá v kutlochu jakéhosi soudce, kde jsou podrobeni mravní a etické lobotomii. Všechny osoby ze sebe začínají soukat velkodušná lidská moudra, až se čtenářovo oko neúprosně klíží ke spánku. Jeden z méně šťastných výběrů jinak dokonalé edice Světová knihovna.

2 01.06.2015

Ha Ilči vypreparoval Kafkův Zámek, přidusil ho ještě absurdnější atmosférou a vytvořil tak zábavnou literární hru o zacyklenosti a předurčenosti našich životů, které stále dokola prožíváme. A nebo také ne...

2 05.05.2015

Kniha, jejíž sílu doceníte až tehdy, když vám někdo hodně blízký zemře. A vy nevíte co dál, pohltí vás prázdnota a času je nekonečně mnoho. Julian Barnes se doslova propsal žalem nad ztrátou manželky – citlivě, chápavě, a především neuvěřitelně čtivě…

3 16.04.2015

Bezbarvý Murakami, vyšisovaný děj a vykrádání sebe sama. Ne vždy je dobré podlehnout nakladatelskému tlaku a rok co rok chrlit nové a nové příběhy. Po dechberoucí románové fresce 1Q84 tak přichází rozčarování. Apatický Cukuru a jeho balvan z minulosti se sice místy drolí do zajímavých odboček, tentokrát je to ale hodně málo. A o useknutém / ošizeném konci je pravděpodobně lepší pomlčet. Do budoucna by to chtělo zvolnit literární tempo, příběhy lépe komponovat a hlavně přijít s něčím novým...

S další a další přečtenou Palahniukovou knihou mám neodbytný pocit, že autor se stal otrokem svého stylu a de facto se nikam nevyvíjí. Dokolečka exhumuje různě deformované protagonisty a obnažuje jejich atypické obsese, názory, jednání. Třikrát to ještě může fungovat, pak už se čtenář zalyká...

2 06.02.2015

Poměrně tíživé téma (rakovina jedné z hlavních postav) slouží nizozemské autorce Esther Gerritsen k vykreslení leckdy absurdního vztahu mezi matkou – která skutečnou matkou nikdy vlastně nebyla – a rozpolcenou dcerou. Díky mnoha strohým a úsečným dialogům knížku přečtete relativně rychle, ale výsledný dojem je – alespoň dle mého – dost rozpačitý. Jednání dcery je dost často na facku a matky jakbysmet. V edici Současná světová próza se jedná o jeden ze slabších titulů...

1 01.02.2015