DomYume komentáře u knih

Možná už je to ohrané a okoukané, ale Murakami je prostě Murakami. Jsem rád, že se najdou lidi, co si po přečtení řeknou, že Murakami není nic pro ně. Těší mě to, upřímně. Jelikož Murakami není čtení zrovna lehké.
V mém případě však ne. Naprosto jsem propadl jeho slovům, Jeho stylu. Jeho knihám, Jeho myšlenkám. Občas, málo kdy, se mi stane, že mi nějaká kapitola nesedí, či jako v této knize "Muže, kteří nemají ženy." povídka. Jenže to je to co dělá Murakamiho, Murakamim. Tady nemáme pochopit všechno hned po prvním přečtení. Musíme si jeho díla po čase opět přečíst. Myslím si, že při každém opětovném přečtení zjistíme, že se naše smýšlení opět posunulo, a že knize rozumíme více, přestože jí vlastně porozumět dokonale nelze.
Ženy jsou nádherná a zrádná stvoření. Ostatně o tom se přesvědčili všichni hrdinové jeho nové knihy. Myslím, že všichni muži, kteří si přečetli tuto knihu pochopí velice dobře osudy našich druhů z povídek.
No a ženy, které čtou tuto knihu. Ty snad pochopí, že muži, ne vždy myslí jen na to jedno a že se do nich občas skutečně zamilují.
Děkuji pane Murakami.

21 05.01.2016

Doposud nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl. Nežertuji. Naleznete v ní vše. Skvělé vyprávěcí postupy... Hudbu...Peníze...Sex... Krásu...Přátelství... a hlavně, hlavně TAJEMSTVÍ...
Je to teprve druhá kniha, kterou jsem měl možnost číst od mistra Murakamiho, za pouhý týden jsem přečetl dvě jeho knihy Afterdark a tuto úžasnou knihu s názvem Na jih od hranic, na západ od slunce... od mistra Murakamiho.
Avšak po této knize jsme si musel dát týden pauzu. I když jsem měl v knihovně další dvě jeho úžasné knihy, které mě prosily o přečtení, musel jsem si dát pauzu... Toto dílo se do mě skutečně zapsalo... A už nyní se těším, až si tuto knihu přečtu znova.

13 11.09.2015

Ze začátku bylo trošičku těžké zvyknout si na styl autora. Nicméně postupně se člověk seznámí s jednotlivými postavami a začne se v příběhu knížky orientovat. Přečetl jsme všechny tři díly hned po sobě a musím říct, že po přečtení mi najednou chybí všichni hlavní hrdinové. Prostředí kavárny, kde bych si chtěl sednout a též sledovat přímo příběhy oněch odvážných... (i když nevím, zda bych ocenil tamější kyselejší kávu). Ne odvážných z důvodu toho, že se odvážili podstoupit tajemné "cestování časem"... Ale protože se rozhodli čelit svým nejzazším obavám, svému osudu, který nemohou změnit... ale mohou se ho snažit pochopit a vyjít z této zkušenosti silnější... Nejen pro sebe, ale i pro své milované. Nebudu psát komentář ke všem třem knihám... Jsou nádherně provázané a já jsem moc rád, že jsem tyto knihy dostal od své drahé polovičky. Děkuji za další krásný příběh zasazený do mého srdci blízkého Japonska.

10 15.01.2023

Budu se též opakovat, ale po knize jsem šáhnul původně jen kvůli obálce. U pokračování jsem, šel už s jasným úmyslem. Příběh je velice poutavý. Kdo nemáte rádi poezii (japonskou haiku) nebojte se, čte se to samo a po chvilce už to člověk ani nevnímá. Ten jemný příběh je zabalený v napínavém a tajemném obalu, ve kterém se Bilodo rozhodl porušit poštovní tajemství, sice na začátku zdráhavě, ale lidské zvědavosti člověk neporučí.

Tak u dalšího pokračování, dalšího, dalšího…

10 16.01.2020

Nesmrtelnost je má druhá kniha od Milana Kundery. Kniha na mě v mé knihovně čekala poměrně dlouho. Nevyhýbal jsem se jí záměrně. Spíše s jakousi opatrností. Po Nesnesitelné lehkosti bytí jsem věděl přesně co mě čeká. Složitý a spletitý příběh existenciálních, filozofických ale i naprosto banálních myšlenek, který se se čtenářem nehodlá nikterak mazlit. Chce být vyslyšen přesně tak, jak autor zamýšlel a ne jinak.

I když jsem knihu do ruky vzal s pocitem, že jsem připraven, první stránky mé sebevědomí srazily. Naštěstí netrvalo dlouho a já se začetl, zhruba ve třetí kapitole jsem se najednou ocitl ve výtahu. Slyšel dvě dámy, jak vášnivě debatují a viděl Agnes. V tu chvíli jsem věděl, že to bude velice zajímavá kniha.

Kniha mi dokázala perfektně zamotat hlavu a nejednu stránku jsem si musel přečíst dvakrát, abych pochopil, abych se zorientoval. Nelituji však ani jedné přečtené stránky. Kniha, ať už je složitá, jak chce, je skvěle promyšlená a filozofické otázky propletené příběhem plným melancholie, neštěstí, smutku i nečekaných zvratů, je zážitkem, který si ještě dlouho budu ukládat do paměti.

Těším se na další knihu Milana Kundery

Kromě Povinné četby k maturitě jsem v životě nic nepřečetl... To mě trápilo celé prázdniny po maturitě a před týdnem jsem jako velký milovník japonské kultury a Japonska narazil na recenzi na této stránce, která velmi vychvalovala spisovatele jménem Haruki Murakami...
Přesně, jak popisovala slečna v recenzi, přesně tak se mi první kniha, tedy "Afterdark", kterou jsem si koupil, četla...
Nádherně napsáno... Murakamiho způsob rozvíjení děje je naprosto fascinující... Jakožto (ne)čtenář,jsem měl strach z četby takové knihy... Ale strach neměl být ze samotného čtení nějaké knihy... spíše z příběhu... Co se stane s Eri Asai... CO se stane s Mari...
A jak mnozí píší... Je jen škoda, že kniha nebyla delší... Přijde mi, jakoby Haruki Murakami psal knihy přímo pro mě...
Děkuji tomuto autorovi za můj návrat ke čtení...

10 06.09.2015

Jedna z nejkrásnějších knížek, které jsem zatím přečetl. Nejspíš bych jí ve své doposud malé knihovničce zařadil do zvláštní sekce srdcových záležitosti. Nevím, zda je to mou fascinací Japonskem nebo něčím jiným, ale tato kniha mě pohltila hned na první stránce a tato fascinace se mě držela až do poslední stránky, kde jsem nevěřícně koukal na konec textu a přál si, aby ten příběh pokračoval. Dokonce jsme chvilku přemýšlel, zda knihu nemám začít číst znovu.
Celý příběh je příjemný jako pozorování rozkvetlých sakur a naše Čijo - Sajuri nám vypráví její životní příběh v tak nádherné eleganci, který bych přirovnal k vánkem unášeným kvítkům sakury. Omlouvám se za toto přirovnání, avšak kniha ve mě vzbudila tolik něhy, tolik krásných pocitů. Myslím si, že i ty smutné pasáže, byly jakým si způsobem překrásné. Na poslední stránce pak člověk až tají dech, snad i drží slzy, protože tento příběh je skutečně přenádherný a stejně tak je i napsaný.

Film Gejša, jsem samozřejmě viděl, vlastně mnohem dříve než knihu a líbil se mi. S knihou se to však nedá absolutně srovnat. Nejenom, že je tam toho mnohem méně, ale v mnoha klíčových věcech se film ubírá jiným směrem a využívá pro hlavní zápletky jiné klíčové postavy.

Rozhodně knihu doporučuji všem co chtějí zažít velký uzlíček pocitů, který vás zahřeje u srdce. Stejně tak doporučím knihu těm, co chtějí zažít příjemný literární zážitek.

9 21.01.2019

Už hodně dlouho jsem si přál, aby vyšel delší příběh Haruki Murakamiho. Komturoava smrt se řadí mezi knihy jako jsou 1Q84, Konec světa & Hard-boiled Wonderland nebo třeba Kronika ptáčka na klíček. Přestože mi zmíněné knihy přišly příběhově mnohem delší a událo se toho v nich, alespoň podle mého, mnohem více, je Komturova smrt opravdu nádherné čtení. Opět se tu setkáváme s jeho tak typickým stylem, tedy pohrávání si se čtenářem - nejde to nemilovat. Otázky vršící se jedna na druhou, na které nedostáváme odpovědi. Vím, že mnoha lidem se to nelíbí a berou to jakousi nedokonalost, ale o tom by se dalo mluvit hodiny a hodiny... V tomto zastávám stejný názor jako uživatel adorjas jsem zkrátka Murakamijovec, Murakamifil. Na každou knihu se těším a každou knihu dočtu s naprostým nadšením. Ani nyní to nebylo zklamání. Cítil jsem v tom něco jiného než ve výše zmíněných knihách, které mi přišly dějově delší, zde se setkáváme řekl bych s krátkým dějovým úsekem, který je vyplněn pro mnohé nejspíše zbytečně rozvleklým vyprávěním o obyčejném životě jednoho obyčejného malíře, no... opravdu obyčejného? Bylo zde řečeno, že nepotřebujeme vědět, že hlavní postava šla vykonat potřebu na toaletu, ale tohle už zkrátka k Murakamiho knihám patří stejně jako realistický popis sexuálních scén, které chtě nechtě vyvolají ve čtenáři sexuální touhy, přitom to není nijak přikrášlené ani vyumělkované a přesto ta obyčejnost, realita je silnější než většina vyumělkovaných scén podobného druhu v jiných knihách. To samé by se dalo říci i o růstu poprsí mladé Marie Akikawi, které tak trochu rozbíjí hlavní děj, ale přitom bych si neuměl představit, že by tento problém z knihy vymizel, to zkrátka dobře nejde.

Musím opravdu hodně pochválit obálku knihy. Vlastním všechny česky vydané knihy Murakamiho, a tohle je asi opravdu první přebal, který se mi bez výhrad líbí a přímo ve mně vyvolává strach který nejspíše zažívala i hlavní postava ke konci knihy.

Jako vždy mě těšilo pane Haruki Murakami a už nyní se těším na další setkání.

9 02.12.2018

Ani nevím, jak začít. Knihu jsem dočetl před pár dny. Po dočtení jsem jí v sobě nechal doznívat asi jako každou knihu od Haruki Murakamiho. Přečetl jsem od něho už skoro všechno, co vyšlo v češtině a musím říct, že asi naprosto chápu obě skupiny lidí, kteří tu píší komentáře.

První skupině se zdá kniha příliš dlouhá a povětšinou nudná. Autor se dopouští zločinu ve formě přílišného používání zdlouhavých popisů, a to vše má za následek naprostou nudu. Alespoň tak jsem to pochopil. Děj je nejspíš, a teď mě omluvte za případně špatně zvolené slovo, jednoduchý?

Druhá skupina lidi, do které se řadím i já se naprosto ztotožňuje s autorem. Vlastně by ta kniha mohla být i o dalších 700 stránek delší. Mohlo by tam být více popisů o tom, jak si Tóru Okada připravuje špagety klidně i více sezení na dně studny či více válečných vzpomínek.
Kniha je stavěná přesně tak jak stavěná být musí. Haruki Murakami už v několika knihách naznačil, že se nám čtenářům nedostane odpovědí. Odpovědí, kterých se už po prvních stránkách nemůžeme dočkat. Třeba kam zmizel kocour? Ano, to je Haruki Murakami. To je svět Haruki Murakamiho, kam patří každá jeho kniha, každá každičká stránka jeho knih je jeden velký svět kam se my jako čtenáři vydáváme abychom prožili příběh hrdiny, který žije v neobyčejně obyčejném životě.

Kniha je skutečně dlouhá, ale po každé stránce jsem se chtěl víc a víc dostat na konec, ale ne proto abych to už měl za sebou ale protože jsem chtěl vědět, jak to dopadne. A konec příběhu? První minuty jsem byl zaskočen. Nečekal jsem, že to tak skončí. Autor popisuje konec tak jako bychom už dávno měli být smířený s tím, jak to vlastně dopadlo. A jakmile si toto uvědomíte. Uvědomíte si i to, že s koncem jste vážně smířený.

Jako vždy děkuji pane Haruki Murakami.

8 16.11.2017

Po několika prvních stránkách si člověk myslí, že téma bude více než perverzní, a že se dočte o všech detailech incestu. Ne ne ne... Ačkoliv by se mi líbilo číst knihu, která by se tímto tématem zabývala více než podrobně, nejsem zklamán, ba naopak. Jsem mile překvapen knihou, kterou jsem před několika málo okamžiky dočetl.
Celá kniha na mě působila, nechci říct melancholicky, spíše by se asi hodilo říci „depresivně či možná obyčejně“ i když tato slova se také nedají použít, protože každá stránka vás něčím zaskočí. Myslíte si, že hlavní hrdiny znáte, že znáte jejich chování a už už si myslíte, že víte, co v dané situaci udělají... Najednou vás gesto hlavní postavy zaskočí jako rána palicí do temene a vy si říkáte jestli jste vůbec přečetli těch předešlých padesát stránek.
Kniha, alespoň mě uchvátila spíše tím zvláštním stylem sepsání a také tím zvláštním pocitem. Pocitem, kdy v jednu chvíli jste součástí děje a najednou se od děje úplně odsouváte do ústraní. Text na mě působil v tomto ohledu velice „hravě“. Nejspíše takhle působil jenom na mě, ale...
Příběh je skutečně depresivní. Nedivím se, jestli se někdo po přečtení knihy nezmohl na nic víc než na povzdychnutí a odložení knihy. Já po přečtení byl užaslý, plný energie a touhy domyslet si co asi bude dál, co se vlastně stalo, co vedlo k tomu konci, který nastal.
Samotný děj není složitý a nikde se v něm prakticky nemáte šanci ztratit. (pozor na tajemný sklep), ale mě se styl této knihy zalíbil a rozhodně si zaslouží kladné hodnocení.

8 29.09.2016

Tak, jak bych měl začít...
toto je moje čtvrtá kniha od Murakamiho... Momentálně nečtu nic jiného jen jednu knihu za druhou... Právě od pana Murakamiho.
Tato kniha je trošku odlišná od těch, které jsem měl zatím čest číst. Je v ní hodně záhad. Ve vzduch, nebo bych měl spíše říct na stránkách je hodně hádanek, a záhad. A jak zde již mnozí psali. Na mnoho z nich nedostanete odpověď. Zkrátka si musíte domyslet. Jak to asi bylo myšleno...
Ze začátku se mi nelíbil příběh, kde vystupoval pan Nakata. Možná právě proto jsem se s prvníma 150 stránkama nemohl spoutat a četl jsme je asi dva týdny. Ale hned po 100-150 stránce jsem začal hltat jednu stránku za druhou a na mysli prakticky nic jiného, než-li to, kdy budu moci pokračovat ve čtení.

Murakami je opravdu umělec a jeho popisy a záhady musí ocenit každý čtenář. I když ne každy ho bude číst dál. Každy musí ocenit Murakamiho styl. Alespoň já si to myslím.
Příběh je psán velice hezky a tempo je přívětivé. To že jsem se nedokázal začíst od začátku do jednoho příběhu nemůže v žádným případě ovlivnit mé hodnocení. Příběh je psán tak jak jsem očekával. Murakami mě opět mile překvapil.
Pane Murakami, mohu jen a jen děkovat, že jsem na vás před půl rokem narazil. Nikdy bych neřekl, že budu hltat jednu knihu za druhou a ke všemu od jednoho autora.

Takže, kdo se chystáte číst Kafku na pobřeží. Přeji vám hezký zážitek.
Zatím se mějte :)

8 21.11.2015

Vlastně se nedá dodat nic víc k popisku této knihy - Puškinovo mistrovské dílo...

7 20.10.2018

Už dávno jsem si jí chtěl a měl přečíst. Toto malé dílo se stalo nesmrtelným dílem. Dílo plné zamyšlení, moudrosti, krásy i bolesti. Určitě jsem ji nečetl naposledy.

7 16.04.2018

Završení života v moskevském metru mě skutečně velmi mile překvapilo. Po obavách, které u mě nastaly po přečtení 2034, jsem myslel, že se kniha bude zase vydávat cestou vyšší moci. To se sice stalo, ale k tomu bylo zakomponováno vzrušení a napětí, které známe z 2033. Temno tu šlo trošku do ústraní, což plně vyvážilo samotné světlo světa na povrchu, v Moskvě.
Kniha měla příjemný spád a když už jsem si myslel, že nastává konec zase se něco “podělalo“ a Arťom musel začít od začátku.

Nejvíc se mi tajil dech, když Arťom s Homérem skončil u fašistů v pracovním/koncentračním táboře. Atmosféra nastolená v této části knihy mě zcela pohltila a já obracel stránky s třesoucími se prsty.
Myslím si, že 2035 je skutečně nejlepším dílem. Vyústění děje, gradace a náhlé spády se autorovi povedly na výbornou a čtenář se skutečně nemá čas začít nudit. Trošku mě trápí pomyšlení na to, že příběh nepokračuje dílem 2036… Ale zakončení celého příběhu Arťoma a Moskevského metra je přesně takový, jaký byl měl být. Po zavření knihy jsem se pousmál, protože jsem byl naprosto spokojený čtenář, který nelitoval jediné přečtené stránky.

Těším se na další knihy tohoto autora, které se na mě už usmívají z knihovny.

7 17.02.2018

Jsou knihy, které vás nadchnou, ale za týden o nich nevíte a jsou knihy, které vám způsobí totální chaos v hlavě, zemětřesení mozku. Jsou příběhy, které pozorujete, jako televizní noviny a po nich prakticky nevíte co se v nich dělo. Jsou, ale taky příběhy, které nejsou jenom pro pozorování, ale které jsou tu proto, abychom v nich žili a kráčeli.
„Nesnesitelná lehkost bytí“. Je rozhodně dílo, které se těžko škatulkuje. Já, jsem v tom díle žil, a vím, že knihu jsem nečetl naposledy. O Kunderovi jsme asi každý slyšeli ve škole. Dlouho jsem si od pana Kundery chtěl něco přečíst, nikdy jsem se však neodvážil. Až když mi „Nesnesitelnou lehkost bytí“ věnovala přítelkyně, která pana Kunderu čte velice ráda a pro kterou hodně znamená, po přečtení - jsem pochopil, proč tomu tak je.
Příběhy postav jsou skutečně normální. Normální situace, které se dějí každý den. Avšak. Podívejte se na myšlenky a pocity postav. Jsou popsány neskutečně dobře. Každý si teď může říct, že tomu tak není. Nikdo tak nepřemýšlí. To je však Pan Kundera. On poukazuje a vyloženě se dotýká našich míst v hlavě, duši, kde se tyto myšlenky vyskytují.
Osamění, melancholie, bytí, žárlivost, nevěra, provinění, lhaní, štěstí? Neštěstí?... Všechny tyto body a je jich mnohem více. Všechny tyto věci v hloubi duše rozebíráme, aniž bychom si to třeba chtěli přiznat.
Pan Kundera to moc dobře ví a v této knize se to snaží dát zřetelně najevo. I když byla „Nesnesitelná lehkost bytí“ moje první kniha od pana Kundery, opravdu se těším, až si přečtu další a další.

7 30.06.2016

No pane Rjú, docela jste mě překvapil. Vaše knihy jsou opravdu zajimavé. Necchi říci, že v nich popisujete neobyčejné příběhy, spíše v nich popisujete obyčejné příběhy neobyčejným způsobem.
Kniha se mi líbila. Přečetl jsem jí jedním dechem. Napsaná je opravdu čtivě a není pochyb, že je to chytlavé téma, které se mi hned po prvních stránkách začalo líbit. Kniha Piercing se mi líbila více než "Nekonečná, téměř průzračná modř". Přesto v obou knihách je popis netradičních myšlenek tak dokonalý, že si je představuju i já sám.
Už teď se těším na další knihu od Rjú Murakamiho.

7 15.01.2016

Když se dva podivíni sejdou dopadne to jak jinak než podivně. “Konec“ příběhu, který započal u první knihy. “Konec“ mě nadchl. Vzal mi dech. Skvělý příběh, a ještě lepší konec, pardon “konec“, který nemají mnohdy větší a obsáhlejší knihy. Tady je to zabalené do dvou knížeček s krásnými přebaly, které si v budoucnu určitě opět rád přečtu.

6 16.01.2020

Knihu jsem četl o večery během učení se na zkoušky a byla to skvělá volba. Člověk zapomene na povinnosti a okusí něco co sice čekal, ale stejně ho to překvapí, nebo spíše zaskočí? Věděl jsem do čeho jdu, ale když jsem si uvědomil, že něco podobného bylo napsáno koncem 19. století, bylo to k neuvěření. "Lechtivá" témata, a zdůrazňuji, že zde jsou uvozovky skutečně obří, jsou zde popsána bravurně a celkový příběh jde místy hodně do pozadí, ale proč ne? V dnešní době jsou velké romány volně k dispozici prakticky všude na internetu a knihkupectvích, stejně tak pornografie ovládá internet. Oscar Wilde dostal skvělý a pobuřující nápad, za který jsem mu v době stresu skutečně děkoval. Spojil "lechtivost" s knihami, což i v dnešní době je pro mnoho lidí zaručený odpočinek a relax.

6 20.10.2018

Tyto magické motivy patří k Murakamimu asi stejně jako znalost hudby a prokládání hudby v jeho knihách.

Tato kniha mě nepřestávala překvapovat od samého začátku. Byla temná a chvílemi jsem se bál co se stane s hlavním hrdinou. Kam ho osud dovede.

Haruki Murakami ve svých knihách rozebírá problémy japonské společnosti, které se jinak drží pod pokličkou. Japonsko, jak už jsem v některých komentářích u Murakamiho tvorby zmínil, je jiný svět. Murakami nám odkrývá tento svět, a přitom vytváří další, nový svět, ve kterém se jeho hrdinové všedního života shledávají s věcmi a situacemi nevšedního života.

Že zním nyní zamotaně? To je přesně jako knihy od Murakamiho, zamotají mysl a nedají odpovědi na všechny otázky, proč taky? To není jejich hlavním účelem. Každý v jeho příbězích nalezneme něco jiného. Po každém přečtení nalezneme něco nového.

Hon na ovci byl složitější román. Velký uzlík příběhu v malé knížečce, ale já si užil každý jeden řádek. Příběh mě vtáhnul do děje od první stránky a do poslední stránky jsem doslova hltal každé slovo.

Jako vždy mi bylo potěšením pane Haruki Murakami.

6 29.12.2017

Podivná knihovna je moje třetí povídková kniha od Haruki Murakamiho. Všechny tři knihy jsem hodnotil z velkým časovým odstupem. Pralo se to ve mně. S mou přítelkyní jsme hodnotili především Spánek a Podivnou knihovnu. Za mě se mi vždy více líbil Spánek. Jenže uplynul měsíc, dva měsíce, tři měsíce… A já se snažil vzpomenout si na příběhy popsané v těchto třech krátkých povídkových knihách.
Po takovém velkém časovém odstupu jsem si uvědomil, že Podivná knihovna mi v paměti uvízla nejvíce. Příběh se mi opravdu hluboko vryl do paměti. Je to neuvěřitelný příběh s až absurdní zápletkou, kde vystupuje dědek knihovník, který nám chce vysát mozek s vědomostmi. Jako u každé H. Murakamiho knihy však není vždy to co se tváří jako hlavní pointa skutečně ta hlavní pointa a autor nás opět nechává v propasti nejasností a záhad. Opravdu krásný zážitek. Tedy určitě ne pro hlavní postavu.

Ilustrase od Kat Menchik jsou opět jedinečné a Haruki Murakamimu mohu opět jen složit poklonu.

6 30.10.2017