Dominik_13 komentáře u knih
Snaha o vystihnutí absurdity okolního světa vyústila v knihu rádoby šokující a rádoby originální. Co funguje v prvních deseti odstavcích (neukončené věty, nekonečné výčty a seznamy věcí, opakující se slova, opravdu nucená vulgarita), nefunguje ve zbylých sto čtyřiceti. Autor nezachytil tu věčnou bezúčelnost - chybělo mu k tomu málo, ale právě absence toho mála dělá z téhle knihy návod na to, jak příště nepsat.
Kratinká jednohubka o jednom setkání odloučeného manželského páru, o promarněných příležitostech a chybných rozhodnutích. Inspirace francouzským novým románem umocňuje tísnivý pocit, že člověk nemá život ve svých rukou a sám sobě je pouhou kulisou.
Zajímavý příběh, zajímavá hlavní postava, ale především: bravurní provedení. Obzvláště první část a její hrátky s vyprávěním a časem je nesmírná radost číst.
Byla by škoda knihu vnímat jen jako literární experiment, na němž bychom měli ocenit především jeho (geniální) formu. Gideovo dílo je nesmírně mnohovrstevnaté, pohybuje se v něm velké množství postav, z nichž žádná není hlavní; jakmile si některou oblíbíte, můžete si být jisti, že ji autor brzy převede na vedlejší kolej a v dalších pasážích se objeví jen jako jméno. Žádná z dějových linek není ústřední, proto ani závěr knihy neposkytuje očekávané rozuzlení či vyvrcholení. Kniha je vlastně komplexem jednotlivých postav a jejich příběhů, které se v určitých momentech setkávají – a to je na ní tak úžasné a osvěžující! Přidejte k tomu ještě pasáže reflektující samotné psaní románu a bude vám jasné, že musíte být trpěliví a nesmírně pozorní, jinak se vše rozpadne v užvaněnou nudu. Odměnou vám bude například jeden z nejnádhernějších momentů v dějinách literatury: sebevražda z přílišného štěstí.
Další kousek skládačky, tentokrát s tak památnými momenty jako je inferno v Y'Ghatan, bojový úspěch Iskarala Pusta či masakr v Malazu. Může snad lehce zamrzet, že jde "jen" o pokračování (a částečné uzavření) několika dějových linií, ale kdo by se zlobil za díl, v němž se nemusí seznamovat s dalšími desítkami neznámých postav, že...
Stále jde o rozjezd. Stále ještě neznáte všechny klíčové hráče. U mnoha scén nebudete ani tušit, oč se může jednat. Musíte být ještě trpělivější než u prvního dílu: pokud totiž budete mít pocit, že jako čtenáři jedničky byste měli všemu rozumět, o to více dostanete přes prsty.
Tento díl je jen předehrou k událostem, které se rozvinou (a některé dokonce i zakončí) především v dílech čtvrtém a šestém. Myslete na to. Neočekávejte odpovědi na vše. Jednou se dočkáte.
P. S.: K postavě Coltaina jsem prostě přes všechnu snahu nepřilnul. Vím, že mnozí fanoušci považují Psí řetěz za jednu z nejlepších částí, ale prostě... tady si mě Erikson nezískal.
Těšil jsem se na kvalitní dějiny tohoto velmi komplexního (a ke zpracování nelehkého) tématu, ale dočkal jsem se knihy, která nejenže svou strohostí mnohdy zanechává vysoko zdvižené obočí (ano, je zdůrazněno, že většina prostoru je vyčleněna pro poezii druhé poloviny 20. století, ale odbýt Eliota na jednu půlstránku?), ale i v okamžicích, kdy je určitá definice delší než pár řádek, má člověk pocit, že se krom nového jména a seznamu děl nedozvěděl nic nového. Naprostá bezobsažnost, věty plné klišé a vůbec dojem, že se hovoří o poezii jako o věci, kterou se autor pokouší nějak zaškatulkovat, ne ji pochopit či si ji (nedej bože!) UŽÍT, mi nedovolil prokousat se touto knihou až na konec.
Ano, jistě, jsou to komunistické verše. Ale výborně napsané.
Možná zajímavé jako doplňující četba, ale jako učebnice naprosto nevhodné. Nedokáži si představit, že tohle by měl být můj úvod do psychologie. Uspořádání kapitol mi přišlo chaotické, ani samotné podání není příliš šťastné.
Tak povznášející pocit čiré radosti z lidské inteligence, který se mi dostával u čtení této knihy, jsem snad ještě nikdy předtím nezažil.