Denaille komentáře u knih

Pozor, menší spoiler.
V několika recenzích jsem pochytila pár názorů ohledně toho, že první díl je asi nejlepší a další už ztrácí pár bodíků... A překvapivě s tím tentokrát nesouhlasím. Těžko říct, proč mě druhý díl zaujal více než ten první. Originální nápad je určitě patrnější v Aréně smrti a druhý díl navíc ztrácí na kvalitě tím zaláskovaným trojůhelníkem. Ale vážně... četli jste Smečku? :D Dle mého názoru jsou pocity Katniss popsané úžasně a při čtení mě ani jednou nenapadlo, že by její rozhodování bylo na hlavu. Docela ji chápu...
Mnohem víc mě bavilo, jak se politická situace postupně měnila a dokonce ani druhý návrat do Arény smrti mi nepřišel nesmyslný. Navíc mě překvapil osud Dariuse a Cinny a pár dalších věcí mnohem víc než tomu bylo v prvním dílu. Tam jsem věděla, že nakonec všichni umřou a jak to skončí se dalo odhadnout už od začátku, proto to nebylo takové překvapení... Děsivé bylo pouze to, že čekáte, jakým způsobem zemřou.
Nabralo to prostě trochu vážnějšího podtónu. Fakt nesnáším ty chvíle, kdy se Katniss musí před kamerama chovat jako nějaká zamilovaná slepice, proto jsem jenom uvítala, že ji autorka tentokrát dala prostor, aby ukázala, že je silná a samostatná.
Navíc se oproti prvnímu dílu stalo, že jsem v některých pasážích doslova dusila smích (, protože jsem se nemohla odrthnout a četla ji do čtyř do rána).
Druhý díl, co se týče napínavosti první díl jednoznačně převyšuje. U prvního dílu mě udržovala jenom naděje, že se stane něco neočekávaného, ale závěr byl lehce předvídatelný. Mnohem více by mě překvapilo, kdyby Katniss nebo Peeta zemřeli. V druhém díle se konečně otevřel konec, který jsem nemola nijak odvodit ani si tipovat, jak to nakonec skončí.
Uvidíme, jak dopadne ten poslední...

15 28.12.2011

Hlavní myšlenka je vlastně celá definice romantismu. Žena v nenaplněné lásce, která se nenechává unést svými city, ale je věrná svému manželovi. Tajuplné prostředí lesa a literatury někde na vesnici - co víc k tomu říct?
S takovým příběhem se každý ztotožní. Myslím, že každému se může stát, že se zamiluje do někoho jiného, i když už je třeba několik let šťastný v manželství. Něco takového nikdo nemůže předvídat.
Otázkou je ale, co s tím dělat? Člověk si pak musí určit své hodnoty a zeptat se sám sebe, jestli je natolik mladý, aby mohl opustit svoji rodinu nebo současného partnera a začít zase znovu. Jestli je důležitější přátelství, které se podařilo vybudovat, nebo láska, která může časem zase vyprchat...
Čas od času mám chuť na nějakou slaďárnu, něco děsně romantického. Bohužel jsem člověk, který na happy-endy v tomhle ohledu moc není, protože to s láskou nikdy není tak jednoduché.
Evžen a Taťána se stali párem, který si už budu pořád pamatovat. Hlavně kvůli tomu smutnému konci. Myslím, že se Taťána zachovala správně (a nevím, jestli bych na jejím místě udělala to samé).
Musela jsem se sní srovnávat a hledat v sobě odpověď na to, bych opravdu udělala já sama.

13 13.02.2012

Když jsem začala číst, měla jsem pocit něčeho známého. Pátrala jsem v paměti a přemýšlela, čím to je.
Pak jsem knihu přirovnávala k Nokturně od Ishigura (jediný další japonský autor, kterého jsem četla) a dokonce i ke Garpovi od Irvinga, protože se mi to zdálo podobné. Ale nakonec jsem došla k závěru, že je tam Coelho...

Proč? Zdá se to divné. Hodně divné, když porovnáme oba autory i jejich styl a příběhy. Přesto mě poselství téhle knihy doslova spojilo se Záhirem.
Struktura příběhu je docela stejná - muž, který řeší problémy se ženou. Ale to, co tuhle strukturu obklopuje je úplně jiné kafé a přitom z toho všeho vyplyne stejný závěr.
Haruki Murakami do toho ještě vkládá prostředí Japonska, jeho kulturu. Ale Coelho v Záhirovi jde jenom o duševní ponaučení.

Je docela zvláštní, že jsem od Murakamiho sáhla jako první po knihách, kde je romantická zápletka. Přitom bych si nejspíš raději přečetla jeho fantasy a sci-fi tvorbu. Ale jsem teď na to mnohem víc zvědavá, protože si tenhle styl nedokážu spojit s něčím takovým.

Nakonec jsem dala čtyři hvězdičky, protože na to, abych tu knihu milovala, je moc realistická a surová. Opět nejde o nějakou vadu, ale spíš o pocity, které ve mě ta kniha vyvolává. Člověk se u ní nerozplývá nad nějakým řízkem s úžasnými svaly a magickými schopnostmi, ani u toho nejde prožívat nějaké napětí, dobrodružství... Je to příběh o životě, o světě, o historii, o lidech...
A poslední dobou začínám mít takové příběhy ráda, i když to není úplně můj šálek čaje.

10 13.02.2012

Přesně tohle je ten důvod, proč miluju fantasy a sci-fi literaturu... a protože sama bych to neřekla líp, použiju slova Františka Vrby, který se ke knize vyjádřil v Doslovu.

"Někteří umělci a básníci si ve fantastické science fiction našli svůj nový prostředek, nový způsob vyjádření pro životní pocity současného člověka a jeho vztahu ke světu. Uvědomili si nesmírně rostoucí zájem široké veřejnosti o převratné vědecké objevy a technické zázraky posledních desítiletí. A zároveň rozpor mezi skvělostí těchto objevů a strašlivou možností jejich zneužití.
Sama literární forma vědecké fantazie je tedy odrazem velmi naléhavých problémů dnešní skutečnosti a není proto divu, že po ní sahají i autoři, kteří patří k nejpřemýšlivějším a nejcitlivějším. Využívají populární formy, aby vštípili zrnko vážné myšlenky i čtenáři, který by před reálnou nefantastickou vědeckou studií nebo před pokrokovou vědeckou analýzou společenských problémů otráveně či zděšeně ucouvl.
Forma fantastické fikce se stává nejednou inteligentní kamufluží pro myšlenky, které by jinak narazily."

Jak může s něčím takovým soupeřit Stmívání, Smečka nebo i Hunger games?

9 20.06.2012

Troufám si říct, že je to Bible budoucnosti... Sice se autor netrefil tak jako Orwell (troufnu si to přirovnat právě k němu. Orwell popsal totalismus ještě před tím, než nastal. Nakonec třeba Bradbury popsal režim, který teprve nastane), ale jisté náznaky dnešní společnosti v tom jsou. Například masa lidí ovlivňující ostatní. To, co se dneska považuje za out není výplodem jedince, ale nějaké skupiny lidí. Stejně tak to může dopadnout s knihami. Copak už dneska neexstují čtečky? Možná bude stačit pár desítek let, technologie se posune dál a klasické knihy v pevných deskách už nebude zapotřebí... Pak už stačí jenom několik málo pošklebků nebo urážek typu: "Ty nečteš přes čtečku?" nebo "Kdo by se dneska tahal s tak těžkou knížkou?" Z čehož bude mít jedinec pocit nesounáležitosti, bude se cítit vyřazen společností a místo toho, aby byl outsider, raději odloží knihy. Autor v tohle sice zachází dál, ale nevím, proč by taková budoucnost nemohla být možná.
Ale nejde tady jen o to, zda je taková budoucnost možná. Je to především varování právě před takovou budoucností. Existuje stále hodně lidí, kteří knihy bezmezně milují. Ale síla masové většiny by se neměla podceňovat. Dřív nebo později se slabší jedinci nechají ovlivnit a pak to půjde do kytek.
Člověk si musí stát za svým, zvlášť když ví, na které straně je pravda... To chápu jako hlavní myšlenku knihy.

9 15.12.2011

Pokaždé, když čtu něco podobného uvažuju, jestli se aspoň minimum z toho podobá realitě...
Nevím, jak kluci, ale většinou všechny holky jsou zanícenými romantičkami... Bohužel takové knihy nám vnucují něco, co už dnes není možné... Nebo jo?

9 16.06.2011

Po tom, co jsem si pustila všech osm filmů, měla jsem strašnou chuť znovu si přečíst knížky, protože už jsem nedokázala vybavit rozdíly. První díl byl pro mě vždycky takovým nijakým, protože jsem ho jako malá nečetla a k sérii jsem se dostala až už byl na světě film Vězeň z Azkabanu. A opět vzledem k filmu se mi zápletka i styl zdály hodně jednoduché, takže jsem se na to moc netvářila.
A teď? Je mi devatenáct a přesto jsem tu knihu dokázala dočíst s pocitem, že jde o skvělou knížku, kterou si ještě několikrát přečtu.
Nejde o to, že je zápletka primitivní, že jsou to knížky pro děti, že to nemá takovou atmosféru jako film. Pro naši generaci je to něco jako futra, kde si děcka měří svoji výšku. Tyhle knížky s námi rostly, vyvíjely se a nakonec všechno skončilo tehdy, když jsme dali sbohem dětství a fantazii. Když jsem první díl znovu otevřela, cítila jsem takovou šílenou nostalgii...
A ještě jednu věc jsem si uvědomila... Nevím, jestli Rowlingová měla nějakou představu, o čem budou další díly, nebo jestli to na ni přicházelo až během psaní. Obdivuji ale s jakou genialitou propojila informace, které se v prvním díle zdály nedůležité a v těch dalších příbězíh hrály důležitou roli.
To, že stvořila svět, který se vyrovná Tolkienově Středozemi se nedá popřít a já jsem ráda, že jsem měla možnost s tímto příběhem vyrůstat.

Těžko říci, jaký mám z téhle knihy pocit. Nevím, nakolik hvězdiček ji ohodnotit. Trvalo mi měsíc, než jsem ji konečně dočetla a přitom to nebylo kvůli tomu, že by se mi nelíbila.
Navíc jsem ji otevřela hlavně proto, že jsem viděla Goyovy přízraky od Formana a film jako takový mi přišel lepší kvůli celkovému obrazu tehdejší doby.
Tyhle rozsáhlé romány pro mě mají takové zvláštní kouzlo něčeho minulého. Dneska už se něco takového nevidí, je to prostě jenom ta "nenáviděná" povinná četba. Při představě, že by si autor vybral osobnost z našeho století a snažil se zároveň nějak skombinovat celkové společenské zásady a tuhle budoucí historii, mám pocit, že by to byla nuda. A taky... kdo je dneska takovou osobností, jakou byl Goya?
Strašně mě bavilo sledovat, jak každého dokázal odhadnout, jak porovnával skutečnou osobnost s obrazem. V době jeho ohluchnutí to bylo ještě patrnější...
Jediné, co mě možná vadí je, že obrazy a jeho malířský um nebyl popsán tak, jak šel za sebou.

8 06.10.2011

Musím říct, že Gravitation nepatří zrovna mezi moje nejoblíbenější mangy... Je to ještě slaboučké shonen-ai... ale lepší než anime.
Modlím se za den, kdy se začne i u nás vydávat pořádné yaoi.. :D

8 16.06.2011

Byla jsem skeptická... Nesla jsem si ji s další kupou knih z knihovny a doma při rozhodování: "Tak kterou první?" jsem vybrala právě Noční klub, protože knihovní lhůta je měsíc a já nerada držím doma knihy přes termíny a u této jsem měla pocit, že se tím budu prokousávat nejdéle. "Tak ať to mám rychle za sebou."

A měla jsem.

Výborně čtivá, místy napínavá a vtipná. Řadím Kulhánka mezi oblíbené spisovatele a příště v knihovně vyberu všechny díly...

7 14.09.2017

Jak jsem měla z druhého dílu dobrý pocit, tak u třetího se to celé otočilo a jsem tam, kde jsem byla u prvního dílu...
Komentovat vztah Charley a Reyese se ani neodvažuju, protože tuhle věc vůbec, ale vůbec nechápu. Nerozumím tomu, proč se to muselo natahovat a vytvářet konflikt, který je úplně padlý na hlavu. Jasně, pojďme řešit všechny problémy ve vztahu sexem a stane se z toho úplná blbost. Je mi líto, ale tohle za mě prostě nefunguje. Udělat z Reyese toho největšího padoucha na světě, který vlastně padouch vůbec není, protože cokoliv udělá je spíš počin největšího světce. Celé se to příčí jakékoliv logice a Reyes nemá jako postava vůbec hlavu a patu. Autorka ho vláčí knihou tam, kam se jí to zrovna v dané situaci hodí.
Zbytek knihy, budiž, dokonce i rodinné vztahy jsou daleko uvěřitelnější než vztah Ch+R.
I tak se to dobře čte a pozadí příběhu mě baví. Je třeba brát všechno s nadsázkou, takže chápu, že styl Charley je drsná a Reyes sexy, je prostě image celé série. Jen to působí dost lacině a myslím, že by si to zasloužilo trochu reálnější závěr.

7 18.07.2017

K téhle knize mě dovedlo několik náhod - nejdříve jsem si knihu půjčila z knihovny, ale vůbec jsem se k ní nedostala a musela ji vrátit, abych neplatila upomínku. A potom jsem prošla kolem televize, kde mě zaujal zajímavý film. Netušila jsem, jak se jmenuje, ale už z děje jsem měla podezření, že to znám. A nakonec mi knihu do ruky přihrála další náhoda, kdy mělo nakladatelství Academia zajímavé slevy, takže jsem neodolala a knihu teď dokonce vlastním.
Je to jedna z perel mé skromné knihovničky. Dalajlama je pro mě vzor, osobnost, která mě nikdy nepřestane bavit, takže mě příběh Heinricha Harrera neskutečně zaujal. Vědomí, že člověk ještě ve dvacátém století narazil na místa, která byla pro většinu lidí neznámá a vlastně neprobádaná... tak nějak to pohladilo moji duši dobrodruha.
Byla jsem ale mírně zklamaná, protože jsem se těšila, že se dozvím více o vztahu Heinricha a dalajlamy, ve filmu bylo tomuto tématu věnováno mnohem více času. Ale na druhou stranu kniha poskytla o tolik více informací o zvycích a mentalitě Tibeťanů, že to moje zklamání dokonale vyvážilo.

7 10.06.2012

Po tom, co jsem během dvou dnů zhtla Moře nestvůr jsem si svůj čas o dost zlepšila a Prokletí titánů do sebe nasoukala během jednoho dne.
Vážně začínám Ricka považovat za jednoho z mých oblíbených spisovatelů... Že jsou to knihy pro děti? Hloupost! Obdivuji jeho fantazii smysl pro humor. A žasnu nad tím, jak dokázal z celkem nezáživného tématu vyždímat tolik napětí, akce a dobrodružství. Do konce nikdy nevím, jak to skončí a co vlastně vězí za všemi těmi problémy na začátku.
I když je pravda, že dějová linie je podobná jako v těch předešlých, jakoby měl autor napsanou osnovu a jel podle ní. Ale komu to vadí? V každé knize se najde něco, co mě naprosto překvapí.

7 04.06.2012

Upřímně jsem se trochu bála pustit do čtení, protože jsem si nedokázala představit, jak by mě to mohlo bavit. To budu celou dobu jenom číst o tom, co dělal sám na ostrově? Vždyť to nemůže být vůbec ničím napínavé nebo zajímavé...
Už od začátku mě Robinsonův příběh pohltil. A nebyl to ani tak příběh jako myšlenky a Robinsonovo osvícení, které mě naprosto dostaly.
Je to takový evropský buddhistický mnich.

7 11.03.2012

Jelikož je to taková pohádka nepohádka pro děti, jazykově se to dá zvládnout bez potíží. Horší už je správně pochopit význam některých vět, které v sobě nesou filozofické zamyšlení nad světem a nad lidmi.
Popravdě jsem Malého prince začala číst dvakrát a nikdy ho nedočetla. Možná to bylo tím, že to bylo na internetu a neměla jsem v rukou knížku. Teď jsem s tím vůbec žádný problém neměla.
Jedna část příběhu zajímavá není a druhá ano a přitom se obě dvě sféry těsně prolínají. Samotná zápletka zní nudně - pilot havaruje na Sahaře, objeví se princ, pilot kreslí beránka a pak princ cestuje... Nezní do nijak zajímavě. Dítě by u toho asi hravě usnulo.
Jde právě o tu druhou stanu příběhu, která v sobě skrývá alegorii na lidské vlastnosti. Autor se zamýšlí nad jednáním lidí a z princova (dětského) pohledu se to snaží pochopit.
Pravdou je, že jsme knihu rozebírali ve škole, takže jsem seznámena se všemi hlavními myšlenkami, ale nevím, jestli bych byla natolik schopná je tam najít sama.

7 20.02.2012

Podobné knihy bývají plné cizích slov a nesrozumitelných, odborných výrazů... Tahle knížka mě opravdu bavila a vím o čem byla. Něco jsem si z ní vzala a pochopila... Rozhodně doporučuji všem, kteří se zabývají o esoteriku nebo rovnou o regresní terapie.
Je tam hodně příběhů z minulých životů, které při terapii zažívali různí lidé a i něco ze života samotného autora.
Dovoluji si říct, že mně tahle kniha změnila život, jelikož jsem se po jejím přečtení začala na svět dívat úplně jinýma očima. Neříkám, že věřím naprosto všemu, ale rozhodně mě to nasměrovalo k tomu vytvořit si vlastní představu o tom, co se může po smrti stát a právě tahle kniha pro to vytvořila pevnou základnu.

7 15.02.2011

Miluju Krásku a Zvíře a miluju odvrácenou, zkaženou stránku vílího dvora. Jako malou mě okouzlila kniha Daň peklu od Holly Black nebo filmová Kronika rodu Spiderwicků a Faunův labyrint. Takže tato kombinace je něco, co fakt můžu. Jenže...
Něco mi tam stále chybí. Jako by tam bylo všeho přemíru, že mám pocit, jako by to postrádalo to, co mě u výše uvedených titulů nadchlo. Ta snaha spojit motivy pohádky s dvorem víl je na jednu stranu geniální, na druhou mi to tam strašně skřípe. A nebyla to jediná věc. Podobně na mě působila i snaha o erotiku. Na jednu stranu to opět bylo něco nečekaného, příběh to okořenilo, na druhou stranu si myslím, že bez toho bych knize dala alespoň o tu půlku hvězdičku vyšší hodnocení. Být to jednoduší, kratší, myslím že by kniha vynikla. Takhle jsme dostali všechno, co jsme chtěli a v dalším díle budeme chtít ještě víc... a ono mi přijde, že není kde přidávat.
Ale celkově považuju knihu za jednu z těch lepších i přes to rozmáchlé popisování a pomalejší rozjezd.

6 25.07.2017

KONEČNĚ!!! Kde jsi doteď byla Reneé?

Šeherádu jsem milovala, když jsem byla malá. Dokonce jsem si ji podle jakési filmové komediální adaptace vydupala jako kostým na maškarní ples pro děti.
A asi tady není žádná z nás, která by alespoň jednou v životě nezatoužila být princeznou. Ale to, co jsem zažijete u klasických pohádek (nebo jako protiklad můžu vybrat Selekci) není ani ze třetiny to, co zažijete u tohoto příběhu.
Až budu mít dospívající dceru, tohle jí budu hnát pod ruky a ne ty ukňouraný slepice, co najdete v 99% všech dnešních knihách pro náctileté slečny.
Zamilovala jsem se do postav, jak píše Samira do barevného příběhu plného poučných momentů, které každý z nás najde ve vlastním životě, ale hlavně... hlavně jsem se zamilovala do hlavní hrdinky, která ačkoliv je jí v příběhu 16 let, má hlavu na svém místě a i já bych chtěla mít tolik její odvahy, prostořekosti a důvtipu, a to jsem o kolik let starší.
Nevidím problém v tom, že se postavy nechovaly přiměřeně svému věku. Spíš cítím, že je potřeba, aby této věkové kategorii stály vzorem alespoň vymyšlené postavy, když už se na spoustu věcí dnes nehraje.

A částečně souhlasím i s komentářem Kiisaki. Dokázala bych si to představit také ještě lepší. Ale je to konečně světlo ve tmě v haldě spousty tupých příběhů a tupých hlavních hrdinek. A já chci, aby takových knih bylo víc a ta úroveň rostla.

6 20.03.2017

Po Roganovi jsem se pustila do Bohatýra a musím říct, že mám z toho lepší pocit. Je to daleko příjemnější a záživnější čtení s trochou nostalgie. Rogan byl více mytologickým počinem řekla bych, zatímco Bohatýr mi připadá více historičtější, i když co se mytologickým prvků týče, nezůstává pozadu.

6 10.03.2017

Divím se, že mi doteď unikaly tyhle skvosty české fantastiky. Slupla jsem ji jako malinu a po dlouhé době mám pocit, že jsem četla něco inteligentnějšího (i když to místy trochu skřípalo).

6 19.05.2016