dedliipf
komentáře u knih
Motelové kroniky
Sam Shepard
Asi půl knihy mi vrtalo, proč vůbec vznikla. Proč je v pevné vazbě. Co si mám odnést.
Vlastně je to blog. Ale z osmdesátek a tehdy lidi blogy nepsali.
Ale blogy jsou plné věcí, co se mě nedotknou, které ani kvůli titulku neotevřu. A pak je tam spousta věcí, co mě zaujmou svou poetikou, nebo místem, kterého se dotýkají, nebo protože jsou o nějaké zvláštní osobě, nebo jako jeden z těch posledních zápisů, který byl o smrtelnosti a nemoci, o tom, jak se nehodou blízké osoby vyrovnává rodina, a to je velké téma, co mě trápí, do kterého se umím dobře vcítit a chvíli jsem si říkala, jak se má teď asi babička, jestli už spí, a kdy tohle potká mě... moje rodiče... moje sestry... a zvládneme to?
Takže jsem rozpolcená. Motelové kroniky mi nevyrazily dech. Nebudu je číst znova. Nejspíš na ně zapomenu. Nejvíc by jim slušelo, kdybych je našla někde odhozené náhodou. Ve stolu v nějakém motelu. Nebo na benzínce mezi městečky. Nebo zapadlou v kupé mezi sedadly. Nečekaně a přitom na místech, kterých se tyhle texty týkají. To by dodalo kouzlo. Takhle z knihkupectví musela mít kniha kouzlo v sobě a to měla jen tak čtvrtina.
Ale špatně napsané to není.
Pohyblivé obrázky
Terry Pratchett
Hodně se mi líbila pointa, ale do děje a postav se mi dostávalo dost pomalu. Utvářela jsem si pouze útržkovité představy. Možná se toho dělo až moc, nebo naopak málo. Četla jsem spíš z radosti, že čtu zase Pratchetta, než z knihy samotné - protože jsem očekávala zajímavé myšlenky a nápady. Těch tu bylo méně.
Humor byl ale příjemný a Gaspodu potkávám vždy ráda. Člověk se naučí i něco o kvalitním vyjednávání!
Carrie
Stephen King
Dostávala jsem se do toho pomaleji. Scéna ve sprše byla hnusná, přesto moc absurdní, což mě nebavilo, ale později se to rozplynulo díky více psychologie.
Možná, že kdyby tam nebyla linka tehdejší přítomnosti různých postav a pracovalo to pouze s výpověďmi z druhé ruky, mělo by to větší kouzlo; netušili bychom, jaké byly skutečné záměry postav, trápilo by to – ale asi bych to vítala.
Každopádně s ohledem na předlohu se mi teď původní filmové zpracování líbí víc. Zvládli to dobře. I po letech jsem si totiž vybavovala atmosféru a srovnávala, jak jsem vnímala příběh filmu a jak vnímám příběh knihy a velmi se to podobalo.
A cením Lovecraftovské odkazy. Ta výchova je tu cítit.
Arzach
Mœbius (p)
Krásná kresba černobílá i v barvách. Ještě krásnější než jsem si představovala. A taky hodně penisů. ALE přiznávám, že jsem za sešit nic neutratila. Být to tak, budu možná zklamaná...
Pohled z mostu
Arthur Miller
[čteno v originále] Struggle ilegálních migrantů (je to i po 60 letech podobné?), několik druhů lásky, právník vypravěčem (úplně jako Danny DeVito be Válce Roseových!) a mužská čest. Každou z postav trochu chápu a trochu mě také trápí. Mohlo to přeci dopadnout jinak, možná... Možná byl Eddie nenapravitelný.
Jedna věc opravdu zaujala - reakce sousedství na to, že by byl mezi nimi donašeč. To mě zahřálo.
Moc a zlo
Philip Zimbardo
Že se mohou zdát předložené informace obecné a "to přeci všichni ví" je dokladem, že Zimbardo a jeho kolegové odvádí dobrou práci v informování veřejnosti. Takže knihu hodnotím pozitivněji než @antuka, i když v podstatě souhlasím, takže přidám jen v bodech:
Jazyk je jednoduchý a jasný. Knížečka je vhodná bez dalších znalostí o sociální psychologii, nebo jako vstupní text k oboru.
Články o sobě navzájem neví, takže informace se chvílemi opakují, daný odstavec lze přeskočit k dalšímu.
Zimbardovy črty, co udělat pro lepší svět a jednání lidí, jsou, myslím, inspirativní. Jeho úvahy k terorismu na místě.
O procesu civilizace II.
Norbert Elias
"[S]chémata chování naší společnosti, která jsou jedinci odmalička vštěpována jako druhá přirozenost a udržována v něm při životě mocnou, zpočátku vždy striktně organizovanou společenskou kontrolou, je třeba chápat nejen v jejich lidských a mimohistorických významech, nýbrž jako cosi historicky vzniknuvšího, tedy z celkové souvislosti západní historie, ze specifických forem vztahů, které se vytvářejí v jejím průběhu, a z tlaků provázanosti, které se přetvářejí a rozvíjejí."
V druhém díle Elias zasazuje proces civilizace do politického a hospodářského kontextu. Jeho argumentem je, že civilizace, jakožto zjemňování chování, je úzce spojena se zvyšováním provázanosti a vzájemné závislosti jednotlivých skupin ve společnosti a jejích vrstev, které se objevuje při rozpadání feudálního systému a sílí při vytváření daňového a mocenského monopolu. V poslední pod kapitole výklad vztahuje k moderním dějinám a 20. století.
Vzhledem k tomu, že se mi zdá, že společnost zrovna prochází proměnou vztahů a vnímání toho, co je a co není normální, a zároveň s různými novými nebo obnovenými tendencemi v demokracii, považuji Eliasův výklad za nejen zajímavý a hodnotný, ale také stále současný.
Četla jsem i první díl, který se sice týká spíš individuálního a jazykového vlivu a projevu procesu civilizace, ale i tak se ke konci už začal text opakovat. Druhý díl oproti prvnímu také obsahuje podstatně více dat a událostí z historie, podstatně méně ukázek dobových textů.
Pro rychlý náhled do celého výkladu podle mě stačí kapitola SHRNUTÍ: NÁSTIN TEORIE CIVILIZACE.
Otevřené dílo
Umberto Eco
"Proto je každá recepce uměleckého díla zároveň jeho interpretací a tvořením, neboť každá recepce je tvořena z jiné perspektivy."
Přečetla jsem samotné Opera aperta, tedy recepce teorie informace/komunikace estetikou a literární vědou, dále předmluvy pro první a druhé vydání a reakce na OA. Další vydání obsahovala různé zajímavé, ale pro mě okrajové eseje, které jsem jen prolítla.
Hodnocení se tedy vztahuje jen na OA. Četla jsem dříve knihy o informaci a entropii, takže jsem trochu bojovala s pocitem, že je to sloppy mumbo jumbo - nejsem fanoušek aplikace pojmů z jiných oborů. Pozdější Ecovy knihy jsou o dost složitější, ale také lepší.
Jako úvod do Ecových teoretických knih by to, myslím, mohlo sloužit dobře, především pokud vás zajímá z umění více oborů, než jen literatura.
Identita literárního díla
Lubomír Doležel
Studie Literární text, jeho svět a styl je svěží shrnutí (ale přitom i úvod, protože v Heterocosmica je to dopodrobna) do Doleželových fikčních světů na základě připomenutí, co je to nejdůležitější: text; dílo; příběh a způsob jeho vyprávění. Součástí je příklad interpretace, jmenovitě na Kafkově Procesu.
Studie Protifaktová imaginace mě v tuto chvíli zvlášť nezajímala. Téma Doležel, myslím šířeji, rozvedl v knize Fikce a historie v období postmoderny.
Ambasadov
China Miéville
Wiki vsuvka: “Ve svém pozdním díle „Filosofická zkoumání“ však [Ludwig Wittgenstein] otevřel novou oblast zkoumání, totiž řeč jako jistý druh jednání.”
Složité téma, které musí potěšit každého, koho někdy zaujala filosofie jazyka. A navíc hlavní HRDINKA, kterou China napsal dobře. Není vševědoucí. Je omezená ve svém pohledu a něco si ještě nechává pro sebe. Přes veškerou podivnost je uvěřitelná. Zároveň dobře ilustruje propast, která je mezi původními obyvateli oné zvláštní planety a lidmi. Propast vzniká i mezi námi a vypravěčkou a čtenář se dostává do podobně nesnadné pozice jako fikční postavy.
Děj se točí kolem několika bojů. S tradicí, jedinečností, se závislostí různého druhu, o sebe sama, o přežití (pro někoho možná i o dočtení)...
Je fajn občas knihu zaklapnout a fakt se zamyslet, co to vlastně teď přečetl a proč je pro postavy tak zásadní, aby to říkaly nebo dělaly, nebo co mají za problém. Jinak může čtenář z vlastní lenosti sklouznout k šolíchání po povrchu a nudě.
Schůzky
Christian Oster
Tak prvně - česká anotace na přebalu mi asi řekla víc, než bylo třeba a já jsem pak pořád něco očekávala. To mě štvalo.
Příběh vypráví Francis, jsme vlastně v jeho hlavě. Francis je po rozchodu a přítelkyně mu stále chybí a tak si s ní sjednává schůzky, o kterých jí neříká, takže mu pak nevadí, že se na ně nedostavila. Nebyla to její chyba. To mi přijde jako skvělý nápad, hrát si jednou za čas na to, že na někoho čekám, ale bez toho naštvání rozčarování a smutku, že nikdo nepřichází.
A pak se to semele. Vlastně je to docela romantická knížka s vypravěčem, co vám říká cokoliv ho napadne a díky tomu je to trochu magické. Pořád jsem si musela připomínat, že tohle je úplně normální Paříž a úplně normální chlápek v saku (v mé hlavě nosil pořád sako, už nevím, jak to bylo v textu). Když někdy čtete dobré fantasy, přijde vám vymyšlený svět podobný jako ten skutečný a musíte si zas připomínat, že u nás nejsou mluvící kentauři, a ve Schůzkách je to prostě naopak. Svět je tak moc všední a lidský, až je to fantazijní.
Christian Oster prý píše právě takhle často, psali to na konci knihy, takže další si spíš nepřečtu, ale tahle za to stála.
Také jsem si od první věty vzpomněla na filmy Woodyho Allena. Umím si moc dobře představit, že by příběh zfilmoval, že by to byla alespoň anekdota v jeho milostných epizodách.
Bouračka
J. G. Ballard (p)
Rozpačitost. Film je lepší.
Pochody vypravěče jsou mi nejasné. Hlavně mi moc nedochází, proč začal vyprávět, krom toho, že má zvláštní zkušenost a setkal se se zvláštním člověkem. Ale na základě toho bych mohla zas já každý měsíc vyplodit jednu knihu o jízdě v tramvaji číslo 7. Díky předmluvě vím, proč vypráví autor, ale plně mi k tomu to zpracování a jazyk nesedí. Přitom už po pár stránkách v jiné Ballardově knize (Říše slunce) jsem si jistá, že umí psát i lépe.
Prostě pokud by vás zaujalo téma, spíš jděte do filmu a víc nad ním přemýšlejte. Dosáhne to pak, podle mého soudu, lepšího efektu, než by dosáhla samotná kniha nebo i kniha+film. Jen pozor, že mezi verzemi se liší konec. Konec filmu je také lepší. Navíc kniha nemá soundtrack, film jo. Ale přísahám, že většinou filmy nepreferuji!
