daisymiller
komentáře u knih
Volání odnikud
Jaroslav Velinský
Ještě, než jsem se pustila do knihy Volání odnikud, četla jsem od J. Velinského Velice dlouhé schody a Strašidlo minulosti. A bezděčný detektiv Ota Fink mě velmi zaujal. Ve všech případech se jednalo o detektivku psanou velmi živým, hovorovým jazykem s dobře propracovanými dialogy, navíc prošpikovaným ironickými komentáři hlavního hrdiny, což dohromady velmi dobře fungovalo. Četbu jsem si vždycky nesmírně užila.
Volání odnikud je spíše než detektivka román s detektivní zápletkou, protože kromě onoho volání, které je v realitě 60. let velmi enigmatické, čtenář převážně sleduje letní dovolenou v trampském stylu. Samotný detektivní příběh je pak spíše okrajovým. Je tomu tak proto, že vlastně celá detektivní zápletka je jednoduchá a vystačila by na jednu povídku. Autor ale potřeboval napsat román, proto se čtenář dozvídá více detailů o kempování v bývalém vojenském prostoru, než o stopách, zainteresovaných osobách, podezřelých apod.
Přestože z uvedených detektivek J. Velinského bych tuto zařadila na pomyslné třetí místo, neubírá jí to kvality spočívající v živém jazyku, zajímavé hlavní postavě, živých popisech prostředí a reálií, ve kterých se děj odehrává. Text je velmi čtivý a děj příjemně ubíhá. Doporučuji a těším se na dalšího Otu Finka (a vím, že tyto knihy vyšly již dříve, ale vydání Mystery Pressu má něco do sebe :-).
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Jako první a nedůležitější věc je třeba zmínit, že kniha byla fajn a její četba splnila to, co jsem očekávala: pobavila mě.
Nicméně mám dvě drobné výtky.
První, méně zásadní, výtkou je, že hlavní hrdina je tak trochu šablonovitý. Samozřejmě, že je to pochopitelné, a je mi jasné, co autorka chtěla ukázat a co chtěla říci, takže jí odpouštím, že je hlavní hrdina hodně odhadnutelný - má názory jako "typický" padesátník, který se živí fyzicky, je rozvedený a nemá vysokou školu (ne, že by to vypovídalo něco o míře inteligence, ale dokresluje to právě tu šablonovitost) a je tak trochu "rebel". Na druhou stranu samozřejmě chápu, proč je hlavní postava taková, jaká je - je to proto, že pak může mít názory, které od ní očekáváme, které k ní prostě "sedí" a se kterými můžeme (ne)souhlasit, aniž by nás nějaký jeho názor překvapil či šokoval. Ale je třeba přiznat, že to funguje. Napadá mě: fungovalo by to stejně dobře, kdyby hlavním hrdinou autorčina románu byl například Bruty?
Druhou, trochu větší, ale pořád nijak zásadní výtkou, jsou znalosti výše uvedené postavy (a nejen její). Nevím, zda by lidé této sociální skupiny (názorů, jazyka, postojů apod.) citovali Goetha nebo nějakého filozofa "s legračním jménem Sofokles", případně trousili poznámky o klimatickém žalu, věděli, kdo hrál hlavní postavu v Gladiátorovi, naráželi na méně známé citáty z Hamleta (doba vymknutá z kloubů šílí), přidali k lepšímu, že byl Kipling misogyn, nebo věděli, jaký účes nosila Amélie z Montmartru.
Pohřeb na přání
Anthony Horowitz
Na jednom místě vypravěč - autor - prohlašuje, že jeho vzorem je Agatha Christie, a pokud jde o stavbu příběhu a samotnou zápletku, Pohřeb na přání se směle vyrovnání nejlepším dílům této vynikající autorky.
Kromě toho vnáší Horowitz do příběhu další prvky, méně typické pro Agathu Christie, zato velmi populární v anglo-americké literatuře: odkazy na klasická díla, zmínky o významných anglických a amerických autorech nebo citáty z Shakespearových her.
Kombinace výše uvedeného řadí Horowitzovu knihu mezi to nejlepší, co bylo v posledních letech na poli detektivních románů v ČR vydáno.
