Čtec komentáře u knih

Pan profesor Veselovský, dlouholetý ředitel pražské ZOO, byl vynikajícím popularizátorem světa zvířat, měl literární nadání, psal poutavé knihy pro děti a mládež, ale zároveň byl skutečným odborníkem se specializací na savce. Jeho knížku "Sloni a jejich příbuzní" jsem vždy považoval za vzor, jak by podobná literatura, dostatečně odborná a zároveň čtivá, měla vypadat.

Fascinovala mne obzvláště pasáž, kterak slonům dorostou za život šestery zuby, které postupně všechny svým mlsáním klacků obrousí - a po té šesté sadě prostě zemřou hlady... V době, kdy v televizi ve srovnání s dneškem bylo přírodopisných dokumentů jako šafránu (existoval jen jeden TV program!) a nebyl internet (!), jsem podobné informační bomby doslova hltal a i se mi o nich v noci zdálo.

Jo, a ještě jsem si vzpomněl - aby slon nezemřel hlady, tak musí žrát ty klacky 20 hodin denně každý den celý život (teda dokud má ty zuby). Jsou to obdivuhodná zvířata.

Hodně těžko jsem se prokousával prvními tak asi padesáti šedesáti stránkami (zvládl jsem to až na druhý pokus). Pak to ale celé zapadne do sebe a další stovky stran jsou strhující. A Jurij Živago je postava, kterou bych rád sám byl - pokud bych na to měl koule :-)

Co se týče filmového zpracování, asi bych postavil výše to klasické ze šedesátých let s Omarem Sharifem, Julií Christie a Geraldinou Chaplinovou a krásnou, nezapomenutelnou hudbou od Maurice Jarra. I když v tom posledním zpracování zase Laru hraje Keira Knightley, takže speciálně pánové budou mít těžkou volbu a radno asi vidět obojí :-)

Co mne ještě na knize zaujalo, jsou časté a ohromně atmosférické popisy přírody, jež se prolínají celou knihou a nikdy se ani náznakem neopakují! To mi přišlo úplně nepochopitelné, jak to Pasternak může dokázat, vymyslet tolik variací a všechny skvělé. Inu, básník...

27 30.10.2014

Moje srdeční záležitost. Jako kluk jsem do Zlenic jezdil na prázdniny za dědou a babičkou. Měli tam na chatě knížku Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318 (tu červenou s těmi proužky na hřbetu). Vždy navečer jsme si nahlas četli na verandě, a tam za řekou, skrytá v lese, byla ta Hláska, věž bývalého Zlenického hradu, kde se stal ten mord... Vidím to jak dnes a naskakuje mi husí kůže, jak to bylo krásný... Četli jsme tu knížku každé prázdniny znovu. A názvy dalších hradů a tvrzí z knihy - Mrač, Týnec, Český Šternberk... - to je prostě krásné Posázaví a moje dětství...

27 11.06.2014

Varováňí! - opsahuje spojleri sčeskího ďějepysu!

Sdílím oblibu ústřední postavy českí historje, jíž je Zmikund Lucembruski (oohc! .. ta jeho nehcutná zbírka bruoků!). Nicméně mým oblíbencem z největších je zymňi klár Fridex Falcski se svými neodmislitelnými lyžemi ARTIS a hokejovým pukem. Chudák, přiěl na Býlou horu na bezva lyžovačku a ono z ní prachsprostě sešlo...

Opráski se ael hemží dalšími skvělími postavami. Třeba kat Midlář, který si od sekané neotpočine ani při večeři. Či klár Válcaf, jenš bil oběktivňe magor a hclastal první lygu - a přezto od svého vleklého otce K IV. dostal Čechi, gdešto na jeho mlačího bráhcu, shcopného Zmikunda, zbili jen Uhri (hcudák...) Z novější historje potom surovce Franc Fredinant kdEste? a jeho ěleňi.

Musím se přiznat, že úplně napoprvé mňě Opráski - ještě na internetu - nenadhcli komoleňím češtiny. Ale postupně jsem změnil názor. I to je vlastně karikatura, v dnešní době velmi trefná a aktuální. Teď to spíše vítám - než všechno vyluštím, tak mi Opráski alespoň vydrží na delší dobu. A leckteré z komo leniny už začínám i používat... Fukc...

(A gdybi Misr Jan Huz viďěl, jak krásňě používám ěho nabodeňíčka, tak by se nejspíž ěho popel v Bodamskim ězeře hrúzou vobráťil. Ale ě to vylebšeňí.)

Nedílnou složkou, kromě humoru a textů, jsou samozřejmě vlastní opráski. A ě neuvjeřitelné, jak přesné karikatury jednotlivých postav se dají vitvořit v obyčejném "ďětském" počítačovém Malování.

Tedy suohrnem: ědnoznačně ano ... a ryhcle zakoupit druhí ďíl!
(na Íšopu - jako bonuz maj tričko na bjehání "Zápotek" a magickí hrneg sv. Válcava "Dise bodnoud" - none kupto...)

26 28.08.2016

Jsem rád, že mám vydání Broučků s ilustracemi Jiřího Trnky. Popravdě řečeno, vždy se mi nádherné, poetické, měkké, nadýchané Trnkovy obrázky líbily víc než text, který se smrťmi a hrobečky jenom hemží. Pamatuji se, že jako dítěti mi vždy přišel strašně smutný a občas jsem v skrytu duše i trochu doufal, že už bude konec čtení...

26 07.02.2016

Vzal jsem teď do rukou kdysi dávno přečtenou Šváchovu knížku o Le Corbusierovi. A při zběžném listování, vlastně kochání se obrázky, mi padl zrak na kapitolku Obrana architektury - odpověď Karlu Teigemu (z roku 1929). Začíná tak krásně:

"Milý Teige,
... Je to poprvé, co odpovídám na kritiku; a přece ví bůh, že jsem předmětem kritik den co den. Užívám příležitosti, abych dal svým poznámkám název: Obrana architektury ..."

Takže slavná Le Corbusierova Obrana architektury, manifest, ve kterém hájí svobodu architekta jakožto umělce, který usiluje "divoce zachrániti sebe v úplné svobodě, sebe, svého ducha umělce a tvůrce, jenž chce zůstati ve své anarchii a pokračovati den ze dne ve svém vášnivém hledání: hledání harmonie"; tedy tato Obrana architektury vznikla jako dopis našemu "kapitánovi avantgardy" Karlu Teigemu.

Teigemu, jenž ve své kurážnosti (a zároveň krátkozrakosti) se neváhal Le Corbusierovi postavit se svou představou architektury jako vědy, sloužící k sestrojování (záměrně nepíši tvorbě) staveb jako strojů pro bydlení, obývacích strojů pro nový život. Ve smyslu německé Neue Sachlichkeit (Nové věcnosti) a - s určitými výhradami - Bauhausu (kde byl Teige docentem).

"Vrháte se do hry," píše Le Corbusier, "která je sice velmi v módě, avšak, mám-li říci pravdu, pravíte tu opak toho, co myslíte, a chcete se ukázat opakem toho, co ve skutečnosti jste: básník. Jestliže od r. 1921 se Češi tak živě zaskvěli na rodící se obloze těchto nových časů, je to do velké míry způsobeno vaším vlivem. Vaše časopisy, vaše manifesty, vaše básně, vy: Teige, Nezval, Krejcar etc., to dovede učiniti pobyt v Praze tak poutavým. A to nikoliv hlubokými a moudrými diskusemi o otázkách "sachlich" v našem životě, nýbrž živostí, jak reagujete tváří v tvář problémům, které nás zaměstnávají, a tou impulzívností - řekl bych dokonce: těmi křídly - které povznášejí urozené duchy nad pozemskou hroudu a dovolují jim rozlišovat, předvídat a určovat "dopředu" linii vývoje."

Zároveň francouzský architekt varuje před zneužitelností módních (a především kavárensky romantických) levicových vizí nastupujícím nacismem a stalinismem, neboť "obývací stroje pro nový život" jsou přesně tím, co vyhovuje vždy připraveným "policejním zařízením", jak je nazývá Le Corbusier.

Je třeba říci, že Teigemu ono "určování linie vývoje dopředu" docela šlo. Po pozdější - druhé - návštěvě Sovětského svazu ovšem zděšen rychle zařadil zpátečku a "odvolával (mnohé z toho) co slíbil". A nepřekvapí, že po nástupu komunistů u nás se ocitl v nemilosti. To jsou paradoxy, jak by řekl jiný klasik.

Le Corbusier měl také své mouchy a nedá se říci, že stroje na bydlení jej úplně minuly. Spíše naopak. Ale nikdy si nenechal vzít uměleckou svobodu, nenechal se zotročit módními trendy (na chození do kaváren neměl čas) a do svých staveb - při vší vědě - vždy dokázal dostat tu svoji harmonii a eleganci bytostného umělce.

25 24.02.2017

Kdyby se mne čirou náhodou nějaká inteligentní dívka zeptala, jakou knihu by si měla přečíst, aby se nenásilnou formou seznámila s dějinami Československa, poradil bych jí právě tuto. Formou rozhovorů s jinou - fiktivní (?) :-) - dívkou Lucií by jí Pavel Tigrid přiblížil vše podstatné. Kniha je čtivá a domnívám se, že v maximální míře pravdivá. Sám ji mám moc rád, a to nejsem ani dívka, ani žena, a už vůbec ne inteligentní :-)

25 17.10.2015

Když se řekne "Taras Bulba", jako první se mi vybaví tabák (pohříchu nevalné kvality i vůně), kterým si na chatě nacpával fajfku můj táta... Co mne tedy na knížce (2012, Mladá fronta) upoutalo nejdříve, byla jemná obálka lehce tabákového odstínu z měkkého akvarelového kartónu. Opravdu povedená, oku lahodící a příjemná na omak.

Pokud mám přejít od prvoplánových dojmů ke dřeni, tak zpočátku je to ještě dobré: co se týče geniálního Gogolova literárního jazyka i kongeniálního moderního, citlivého překladu Libora Dvořáka, absolutorium zaslouží oba dva.

Ale ten obsah... Ať se snažím, jak se snažím, nenacházím nic, čím bych se mohl s "hrdiny" knihy, záporožskými kozáky, jakkoliv ztotožnit... Banda hrdlořezů, žijící pouze kořistnickými válkami a terorizující ze "své" Ukrajiny celou východní Evropu a Černomoří, se svou krutostí, nepřizpůsobivostí a ranně středověkým způsobem života vymykala jistě i tak dost temné době a dějinnému prostoru. Svými bohatýrskými slovy o obraně kamarádství za každou cenu, o široké velkolepé ruské duši, nemající na celém světě obdoby, o svaté válce za jedinou pravou pravoslavnou matičku církev, všemi těmi nabubřelými a prudce omezenými frázemi si mne hoši vůbec nezískali... Naopak jsem si říkal, cože mi ty jejich způsoby připomínají? Zamazávali si drahocenná (ukradená) roucha záměrně dehtem, aby dali najevo, že - přitom na odiv stavěné - bohatství pro ně nic neznamená. Posílali své drahocenné syny na nejlepší školy, aby nikdo nemohl zpochybnit jejich hóch nóbl úroveň, a aby po jejich dokončení navázali v napichování hlav na kopí a čtvrcení nepřátel, jak rodinná tradice po baťkovi otěckovi a dědcích káže... Někdo tomu říká Gomora, někdo Mafia, někdo Al-Káida, někdo Záporožská Seč. Na konci je vždy ale jen zmar, zhouba, žal a beznaděj, rozeseté široko daleko... Pokud jste, Nikolaji Vasiljeviči, chtěl vyjádřit toto vše, tak se Vám to povedlo mistrně. Pokud ale zároveň - byvše rodákem Mykolou Hoholem - vyslovujete "chrabrým kozákům" obdiv a hold, pak s mou spoluúčastí nepočítejte...

24 05.11.2016

Určitě ne každému se musí líbit Schulzův expresivní sloh, ten poměrně exaltovaný způsob psaní, ale já si ho už od první stránky moc užíval. Úplně magicky mne vtáhl do děje a pak jsem těch osm set stran přečetl jedním dechem. Myslím, že ke knize, která popisuje středověk, se velmi dobře hodí.

Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou...

Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv.

°° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °°

Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-)

Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit.
A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné...

Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.

23 23.07.2016

Už asi od druhé stránky jsem měl v očích slzy... Náčelník Seattle byl postaven před jedno z nejstrašnějších rozhodnutí. Jakou volbu nakonec učinil, to se z jeho řeči přímo nedozvíme, nicméně vytušit lze... V každém případě si nedokážu představit dokonalejší projev na téma životní prostředí, ekologie, vztah člověka k přírodě.

°° Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí.
Snad proto, že je rudý muž divoch a nic nechápe.

Ve městech bělochů není žádné ticho.
Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu.

Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu.
Ten hluk se zdá našim uším jenom urážlivým.

Co ještě zbývá ze života, když není slyšet křik ptáka nebo hádání žab v noci u rybníka?
Jsem rudý muž a nerozumím tomu. °°

(Jaký paradox, že náčelníkovo jméno nese dnes jedno z největších měst Spojených států...)

°° Ale můj lid se ptá, co chce vlastně bílý muž?
Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy?
Jak vám to můžeme prodat - a jak to můžete koupit?

Copak můžete se zemí dělat co chcete jenom proto,
že rudý muž podepíše kus papíru a dá ho bílému muži?

Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody,
jak to od nás můžete koupit? °°

23 07.07.2016

No, nějak jsem čekal víc... Ten příběh by docela dobře zapadl do nějaké jihoamerické telenovely. Jakési literární kvality by se našly, ale ne zase takové, aby splnily moji představu o próze, jež se - dle textu na obalu - "řadí k základním dílům moderní americké literatury". No téda, chudáci Američani, chtělo by se říci... Osobně si myslím, že tuto "klasiku" stvořilo až filmové zpracování s okouzlující Audrey Hepburnovou. A jen tak mimochodem, ty dva Oscary, které film získal, byly ... za hudbu :-)

Ten film ovšem, to je jiná třída. Mimo jiné, díky Audrey, vytvořil styl "chic" ženy šedesátých let. Polovina z nich (včetně třeba mé tchýně - viděl jsem fotky) se snažila - klobouky, brýlemi, pózami - alespoň se Audrey přiblížit (a ne všem se to dařilo...) :-)

Čili ano, Snídaně u Tiffanyho je významná záležitost, ovšem jako film. Ne tak úplně kniha. Ta měla kliku, že byla vzápětí skvělým způsobem zfilmována.

Útlá knížka, vlastně by se dala nazvat delší povídkou, popisuje klasický, shakespearovsky silný a dojemný příběh životní lásky a úkladů. Je psána velmi prostým jazykem, a jakkoli nejsem Slovák a nevyznám se v nuancích, působí na mne trochu archaicko-neuměle. Ale když vezmu v úvahu ich-formu a typ hlavního hrdiny, dospívám k tomu, že jazyk je naopak výstižný, charakteristický a velmi vhodný. Je stejně prostý a čistý jako on, jeho život a jeho city.

Příběh Margity Figuli je známý i ze stejnojmenného filmového zpracování s hvězdným obsazením (Dočolomanský, Kukura). Oravská balada od režiséra Baladi. A když už jsem nakousl filmy, tak dějem prostupuje téma čirého "sekalovského" zla.

Úvodní epizodu knihy s koňmi nám, čtenářům neznalým reálií tehdejšího československo-polského pohraničí, objasní další vynikající film Noční jezdci (Brzobohatý, Dočolomanský), který doporučuji shlédnout ještě před čtením.

Ještě poznámka: mám rád edici Máj ze šedesátých let, v níž vycházely skvosty české, slovenské i světové literatury, a které jsem následně nacházel v knihovně rodičů. Na některé jsem měl "duševně" už dříve, k dalším se vracím až teď, ale skoro bez výjimky jsou to kvalitní kousky. A v neposlední řadě se mi ohromně líbí jejich přebaly - je to dnes nádherné grafické retro.

P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste novelu Cizinec přichází od Miky Waltariho. Byli s Margitou Figuli vrstevníci - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na drsném finském venkově.

22 18.10.2016

Kdo si skutečně pozorně přečte celou knihu, ten bude vědět o velrybářství vše od A do Z. Tedy o velrybářství první poloviny 19. století. Alespoň já měl pocit, jako bych na lodi kapitána Achaba skutečně obeplul celý svět. A tedy musím říct, že kam se hrabou všechny dnešní adrenalinové sporty dohromady. Myslím, že - v pojetí z té doby - bylo velrybářství jednou z nejšílenějších specializací či řemesel v historii lidstva vůbec. Pár suchozemských tvorů na maličkých, dřevěných, křehkých kocábkách a s primitivním vybavením se vydávalo lovit největší žijící monstra a vzdorovat všem nástrahám oceánů na výpravách, které trvaly roky. Což v době, kdy neexistovaly film, televize a fotografie asi muselo být mimo jakoukoliv představivost. Ovšem Herman Melville to vše představit čtenářům přesto dokázal.

22 06.06.2015

Série by se stejně tak mohla jmenovat Neuvěřitelná dobrodružství kaprála Jaroše. Ano, právě tento nenápadný "třetí vzadu", nemluvný středověký středoevropský kamikaze mne dokázal nejčastěji rozesmát. Muž, jehož můžete posílat do jednoho smrtelného nebezpečí za druhým, aniž by mrkl okem. A pro něhož žádná mise není dostatečně "impossible" (ani dostatečně pod úroveň).

No a potom ten Schemnitz! Nebo snad lépe po našem - Banská Štiavnica... Nejkrásnější slovenské město (alespoň pro mne) bylo určitě jedním z hlavních důvodů, proč jsem po knize sáhl. Musím se tam zase co nejdřív podívat...

22 15.04.2015

Je samozřejmě trochu na vážkách, zda zařazovat obrazovou publikaci mezi přečtené knihy. Ale v tomhle případě bych se toho nebál. Kresby a akvarely Bohumíra Kozáka jsem totiž bedlivě studoval, každý list zvlášť, podrobně a opakovaně. Neboť to stojí za to.

Důvodů je hned několik a v podstatě je shrnuje výborná, byť stručná předmluva J.R. Marka. V první řadě jsou to důvody výtvarné. Pro mne je zajímavá například volba techniky pro jednotlivé náměty, případně barevnosti předloh: kresba tužkou (s konturami či bez kontur), rudkou, perem, tuší a štětcem. To je případ těch černobílých či hnědobílých v případě rudky. Ale tím výčet nekončí. Jsou tu barvy: barevné tužky, rozmývané barevné tužky (dnes bychom asi řekli pastel(k)y) a akvarely - a ty jsou zase buď nekonturované (většinou), či konturované (a ty se mi asi líbí nejméně). Ale to "nejméně" berte s velkou rezervou, protože všech sedmdesát obrázků je úžasných. A tak celkem logicky - jak J.R. Marek píše - s architektem Kozákem vybrali (nepatrný zlomek) z jeho děl za posledních asi dvacet let a vydali je v edici nazvané Knihovna výtvarné výchovy. Obrázky mají sloužit jako didaktický materiál pro architekty, jiné výtvarníky, ale i laiky. Dalo by se dále psát o "škole" kompozice, volby námětů, stylů šrafování, práce s barvami, se světlem a stínem či hloubkou kontrastu, o volbě a využití barev rozdílně v jednotlivých technikách, míře detailu, využití formátu atd., ale to by byl komentář příliš dlouhý.

No a v druhé řadě jsou tu vlastní náměty. Přesně polovina obrázků je z Čech a Slovenska, druhá polovina z cest po Evropě. A všechna vyobrazení jsou fundovaně okomentována co se architektonické stránky týče (styl, doba, charakteristické znaky či detaily staveb, autoři, zajímavosti apod.). Popisy jsou co do češtiny docela archaické, ale nesmírně přesné a výstižné. Knížku doporučuji, a to velmi. Jak z důvodu inspirace pro vlastní výtvarné snažení, tak pro prostou radost z obrázků či pro architektonické poučení.

Snad jedinou výtku bych měl. Zatímco k zobrazovaným námětům a architektuře popisy jsou, tak k té výtvarné stránce a technikám (z mého druhého odstavce) nikoliv. Ani písmenko. To musíte pouze odkoukat a zvládnout "samostudiem", což bez nějaké předchozí průpravy není jen tak. Takže sice na "Kozákovi" vyrostly generace architektů, ale v případě úplných výtvarných začátečníků v tomto ohledu asi lehce selže.

21 21.01.2017

Rád bych okomentoval obálku prvního českého vydání. Bývá v poslední době kritizována pro její nízkou úroveň. Trochu bych se jí zastal. Dnes již má i jaksi romantickou hodnotu dávných počátků. Fantasy se vyvíjí a obálky spolu s ní.

21 21.11.2016

Nádherná kniha pro "mladé přírodovědce", mezi které jsem se v sedmdesátých letech počítal (a počítal bych se rád i nyní, leč už to není možné...). První díl o savcích jsem přečetl naprosto celý, do nejmenších detailů výskytu, chování, potravy, páření a rozmnožování. Ohromně mne to bavilo.

Pamatuji se na soupeření této české živočichopisné série s "cizáckou" knihou "Od agamy po žraloka". Já měl daleko raději náš "Svět zvířat", který mi přišel jaksi serióznější, včetně realističtějších (a zároveň hezkých) obrázků.

21 20.10.2016

Dostal jsem se k Moci bezmocných později, než by bylo záhodno, ale zároveň dostatečně včas na to, abych ji četl ještě jako strojopisnou, nevím kolikátou a tudíž velmi těžko čitelnou kopii. Za sametové revoluce. Měl jsem ale dost času k luštění, četl jsem v posteli, o víkendu během demonstrací na Letné, s horečkou, již jsem si uhnal v předchozích pěti dnech na Václaváku.

Právě Moc bezmocných - asi spolu s Audiencí, ale zde těžko porovnávat - považuji za klíčové dílo Václava Havla. Tak jasné, srozumitelné, pregnantní vyjádření nejen politických, ale i obecně lidských myšlenek je naprosto výjimečné. V tom tkvěla jeho největší síla (a ano - moc, jakkoliv se zdál zrovna bezmocný). Moc bezmocných je politickým manifestem a zároveň humanistickou chartou.

Zvláštním se mi jeví zdejší zařazení spisu do žánru Politologie. Ale snad ano, v hodně širokém chápání pojmu politologie. Nikdy mne totiž nenapadlo o Havlovi uvažovat také jako o politologovi. Zato politikem, státníkem a jedním z nejvýznamnějších duchů své doby byl zcela jistě.

21 25.03.2016

Rozjíždí se trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou.

Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a čtrnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova:

"Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!"

Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě.

Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasicy - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!"
... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.

20 17.10.2016